Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

A studio Rubín otevírá dveře scenáristům

Spustilo výzvu již třetí edice úspěšného projektu „Autor v domě“

Pražské divadlo A studio Rubín vypsalo 3. ročník úspěšného projektu „Autor v domě“. Jeho cílem je vytvářet ideální prostředí a podmínky pro kreativní autorské psaní. Podporuje tím vznik nových divadelních textů. Do dílny se mohou hlásit autoři a autorky bez rozdílu věku i zkušeností. Vybraní účastníci získají možnost pracovat v tvůrčím dialogu s duem výrazných osobností české divadelní scény – Markétou Bidlasovou a Jiřím Ondrou. A představí svůj text divákům Rubínu formou scénických čtení. Zájemci se mohou hlásit do 28. 2. 2021.

Autor v domě“ vychází z dramaturgie A studia Rubín, která je do značné míry založena na autorských textech a inscenacích. V rámci autorské dílny se účastníci i tutoři setkávají na pravidelných kolokviích, která slouží jako platforma k tolik potřebné reflexi a vedení angažovaného dialogu. K vytvoření podnětné atmosféry přispívá také fakt, že se nekonzultují pouze vznikající texty samotných autorů, ale i tutorů – a to od jejich základní ideje až po finální tvar. Závěrečným výstupem bude zmíněné scénické čtení, které se uskuteční v A studiu Rubín. Možností je také inscenování některého textu či textů v A studiu Rubín a jejich zařazení do repertoáru.

Více než kdy jindy máme potřebu podporovat začínající umělce. I když netušíme, kdy budeme moci opět otevřít naše divadlo, věříme, že světlou stranou dnešní těžké situace je možnost se hlouběji zamyslet nad naší společností i osobními životy. A toto pozastavení může vyústit do pozoruhodných uměleckých tvarů. Naše letošní sezona, sezona Velkého úklidu, je koneckonců také výsledkem reflexe jarní nenadálé situace.“ říká umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

Pod tutorským vedením Reného Levínského, Dagmar Fričové a Lucie Ferenzové  se předminulého ročníku této dílny v roce 2019  zúčastnili autoři Bernardeta Babáková, Eva Blechová, Barbora Hančilová a Ondřej Šulc. Roku 2020 převzali vedení akce Ondřej Novotný a Simona Petrů. I díky nim tvořili své texty Jana Hrdá, Jana Micenková, Tomáš Ráliš a Martin Toul. Zatímco většina textů pilotního dílu byla před plošným uzavřením divadel zinscenovaná v rámci autorských čtení v A studiu Rubín, výsledná práce autorů druhého ročníku právě získává finální tvar díky režisérovi Janu Fričovi. Ten v současné době pracuje na rozhlasových scénických čteních, která budou k poslechu v podcastu A studia Rubín – Fade in Rubín.

Texty tutorů pilotního ročníku se objevily i na divadelních jevištích. Zatímco hra „A osel na něj funěl“ Reného Levínského se hrála během Vánoc 2019 v Městských divadlech pražských, scénář Lucie Ferenzová k inscenaci „Jezero“ (premiéra 30. listopadu 2019) je na nynějším repertoáru A studia Rubín, stejně jako inscenace „Tumor: karcinogenní romance“ (premiéra jako site-specific A studia Rubín v pražské Invalidovně 17. září 2019) Dagmar Fričové, která získala nominace v rámci Cen Divadelních novin i Thálie.

Na inscenaci „Jezero“, která vznikla na základě této soutěže, již napsal TANEČNÍ MAGAZÍN recenzi

Autor v domě“ reaguje na dlouhodobě neuspokojivou situaci současné české dramatiky. Inspiruje se několika modely podpory začínajících autorů v německé jazykové oblasti, kde existuje velká řada dílen, seminářů, festivalů, ale i studijních oborů, které vznik textů rozvíjí a podporují. Více informací o projektu je možné najít na oficiálních webových stránkách a sociálních profilech divadla.

Zájemci splňující podmínky projektu mohou své přihlášky zasílat nejpozději do půlnoci 28. února 2021.


Podmínky projektu:

Autor v domě je otevřen všem autorům a autorkám bez rozdílu věku i zkušeností. Tutoři spolu s uměleckou šéfkou A studia Rubín budou účastníky vybírat na základě těchto zaslaných podkladů:

●      motivační dopis (max. 2 500 znaků),

●      strukturovaný životopis,

●      náčrt synopse budoucího textu (max. 2 500 znaků),

●      jedna až dvě ukázky dosavadní tvorby s krátkým komentářem důvodu výběru.

Vše zašlete na e-mailovou adresu: astudiorubin@gmail.com a v předmětu uvěďte „Autor v domě“. Přihlášky zasílejte nejpozději do 28. února 2021.

První kolokvium se bude konat v sobotu 27. března 2021.


Tutoři:

Markéta Bidlasová

Studovala DAMU v Praze, obor dramaturgie. Pracovala jako kmenová dramaturgyně v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (1993–2001), ve Švandově divadle na Smíchově (2003–2009) a v Divadle Komedie (2012–2016). Externě pak v pražských divadlech: Činoherní klub, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo Labyrint, Divadlo v Celetné a v posledních letech také v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Je autorkou několika divadelních her – například „Kurva svatá“, „Podzimní hra“ a „Her master’s voice“ a také dramatizací kupříkladu „Osm a půl a půl“, „Profesionální žena“ a „Tři stařeny“. Za svou hru „Pastička“, která byla uvedena v Divadle Husa na provázku a A studiu Rubín, získala 2. Cenu Nadace Alfréda Radoka za nejlepší původní českou hru roku 1995. Hra byla přeložena do několika světových jazyků.

Je autorkou scénáře filmu „Jako nikdy“ (režie Zdeněk Tyc, 2013), který získal Cenu Trilobit společnosti Fites, nominaci na ceny filmové kritiky a České filmové a televizní akademie Český lev. Její scénář „Eldorádo“ (se Z. Tycem), získal 3. místo v Ceně Sazky za nerealizovaný filmový scénář za rok 2005.

Od roku 2016 vede Kursy tvůrčího psaní při Národním divadle v Praze. V roce 2017 vedla tvůrčí seminář na Vysoké škole kreativní komunikace v Praze.

Markéta Bidlasová

Jiří Ondra

Studoval DAMU, obor režie alternativního a loutkového divadla (vedoucí M. Krobot). Pracoval jako umělecký šéf Divadla D21 v Praze (2012–2017) a současně působil jako kmenový režisér a dramaturg v Divadle rozmanitostí v Mostě (2010–2020). Od roku 2018 režijně a autorsky spolupracuje s A studiem Rubín, kde vytvořil inscenace „Thelma a Selma“ a „Perníková chaloupka – čekání na lopatu“. Jako režisér i autor v minulosti spolupracoval také například s Divadlem Lampion Kladno, Klicperovým divadlem Hradec Králové, Horáckým divadlem Jihlava, Slezským divadlem v Opavě, Teatr Novogo Fronta a Kolonie, z. s.

Věnuje se divadelní tvorbě nejen pro dospělé, ale také pro děti a mládež. Inscenace „Pozor děti, přijela k nám pouť“ podle autora Mika Kennyho (Divadlo rozmanitostí Most) získala cenu odborné poroty za nejlepší inscenaci festivalu Dítě v Dlouhé 2018. Kromě divadla spolupracuje také s Českým rozhlasem. Je také autorem scénářů, dramatických i písňových textů.

Mimo autorskou a inscenační činnost se věnuje teatroterapii. V Dětském domově Lety spoluzaložil divadelní soubor Pasažéři. Dále vedl uskupení ZAZRAKEM, divadelní soubor herců se zrakovým handicapem při Tyflocentru Praha, o. p. s. Od roku 2012 působí též jako lektor divadelního studia pro děti a mládež Dětský talent v Praze.

Jiří Ondra

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Když robot píše hru

Švandovo divadlo uvede on-line unikátní projekt ke 100. výročí premiéry legendárního dramatu „R.U.R.“ Karla Čapka

Přestože Švandovo divadlo patří k těm pražským scénám, které se rozhodly otevřít nejdřív v březnu 2021, hned na úvod příštího roku tu pro diváky připravují jednu velmi zajímavou novinku. V den stého výročí premiéry hry R.U.R. Karla Čapka, 25. ledna 2021, uvedou u Švandů unikátní inscenaci pod názvem „AI: Když robot píše hru“. Text sestavený z dialogů vygenerovaných umělou inteligencí vypráví o radostech a strastech každodenního života z pohledu robota. Premiéra projektu zasvěceného pokroku a fascinujícím technologiím se uskuteční online, prostřednictvím živého přenosu na sociálních sítích divadla. Součástí inscenace bude i debata s odborníky. Ti se, spolu s divadelníky, pokusí zodpovědět na otázku, zda robot zvládne napsat divadelní hru.

Projekt vznikl ve spolupráci Švandova divadla, Matematicko-fyzikální fakulty UK a DAMU. Cílem bylo prozkoumat, jak se vlastně umělá inteligence chová i nakolik je schopná vytvořit použitelný divadelní text. Já sám jsem byl k téhle představě nejdřív spíše skeptický, ještě víc jsem byl ale zvědavý, co nakonec z počítače vypadne,“ říká Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla, který inscenaci zároveň režíruje.

Režisér této experimentální hry a současně ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek

Počítač pod dohledem týmu informatiků, v čele s počítačovým lingvistou Rudolfem Rosou z MFF UK, tak zhruba od května letošního roku generoval obrazy ze života hlavního hrdiny – robota čelícího každodenním radostem a strastem. „Uvidíme, jak robot pojímá základní lidské otázky jako je narození, umírání, hledání lásky, ale třeba i práce během koronavirové krize,“ prozrazuje Hrbek. Text vznikal v angličtině, do češtiny jej převáděl strojový překlad. Výsledkem byl soubor dialogů, které ve Švandově divadle seřadili tak, aby vyprávěly ucelený příběh putování robota lidskou společností. Ten může připomenout futuristickou verzi „Malého prince“.

Strasti autora-začátečníka

Podle dramaturga Davida Košťáka, který spolu s informatiky na celý proces dohlížel, lidé nejprve zadali počítači základní parametry: kdo, kde a s kým mluví a přidali dvě úvodní repliky. Ty pak počítačový autor dál rozvíjel. Coby dramatik-začátečník, navíc neživý, se ale bez lidské pomoci neobešel. Občas prohodil ženské a mužské postavy nebo na něčem ulpěl, takže dialog ztratil smysl. Oříškem, který zatím s obtížemi louská, je také podtext – fakt, že nejde jen o to, co v divadelní hře postava říká, ale co tím ve skutečnosti myslí,“ vypočítává Košťák. „Na rozdíl od někdy svéhlavých živých autorů ale stačilo počítači ukázat místo, kde ztratil nit, a on začal od příslušného bodu hned vytvářet text nově,“ vtipkuje dramaturg.

Smíchovské Švandovo divadlo s aktuálním sloganem

A jestli jednou chytrý software zcela nahradí živého dramatika? „Zatím to tak nevypadá, ale v budoucnosti by třeba mohl fungovat jako jeden z nástrojů, které má autor k dispozici,“ uzavírá David Košťák.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že…

S nápadem oslavit stoleté výročí premiéry Čapkovy hry novou hrou napsanou pomocí chytrého software přišel v roce 2019 inovátor Tomáš Studeník? Jeho myšlenky se ujal tým informatiků z „Matfyzu“, vedený počítačovým lingvistou Rudolfem Rosou. Ten už od střední školy vystupuje na internetu pod přezdívkou „R.U.R.“.

Robot, zapůjčený z pozůstalosti Karla Čapka, v hledišti Švandova divadla

Rosův tým využil na projekt jazykový model „GPT2“ vyvinutý konsorciem OpenAI? Spoluzakladatelem konsorcia byl i vizionář a podnikatel Elon Musk.

Autoři projektu předpokládají, že v průběhu příštího roku by se systém mohl zdokonalit natolik, aby namísto sledu scének vygeneroval skutečnou celovečerní hru?

Na titulním snímku: dramaturg David Košťák před Švandovým divadlem

Foto: Richard Moučka

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Workshop „Objekt a rytmus“

Muzikálnost v divadle objektů – on-line workshop. Vede významný slovinský loutkář a muzikant.

Tento workshop vedený slovinským loutkářem a hudebníkem Matijou Solcem, vhodný především pro herečky, herce, loutkářky, loutkáře, performerky, performery, režisérky, režiséry.

Předměty, postavy, těla, světlo, prostor i zvuk jsou nástrojem objektového divadla, kde je jejich rozžívání zdrojem uměleckého vyjádření. Možnost proměňovat tyto zdroje exprese nabízí nesmírnou flexibilitu – z koncertu je rázem performance, z vizuální instalace loutkohra, z loutkovodiče se stane herec. Všechno na světě se dá rozhýbat a nechat ožít pomocí jednoduchých principů rytmu a muzikálnosti. Namísto o „loutkářství” mluví Matija Solce raději o „divadle iluzivních bodů”, ve kterém pracuje s pozorností diváka a vytváří tím tak silnou iluzi. Sám svou tvorbu popisuje jako začátek zkoumání hudební perspektivy v loutkářství, která prosakuje do základů dramaturgie, pohybu, změn fokusu, budování významové mnohovrstevnatosti, ironie nebo provokace.

V rámci on-line setkání propojíme seminář dramaturgie a teorie divadla objektů s workshopem. Představíme zkušenosti Matiju, mechanismy a principy loutek s adaptací do praktických cvičení v on-line prostoru.

Požadavky pro on-line setkání:

  • dostatečný prostor pro pohyb rukou i těla (budeme vytvářet menší etudy, které si navzájem odprezentujeme),

  • materiál: tištěné noviny, šálek čaje a dva šálky kávy, další náhodné objekty, které najdete ve svém okolí.

Workshop proběhne v češtině nebo angličtině dle potřeby účastníků.

Matija Solce s loutkou

Praktické informace

Kdy?

28. 11. 2020 od 10.00

Kde?

Platforma Google Meet. Odkaz na online meeting / workshop bude zaslán registrovaným účastníkům na mail.

Cena: 400 Kč

Na workshop je možné se registrovat do 27. 11. 2020.

Workshop je finančně podpořen MČ Brno-střed.

Matija Solce

Hudebník, loutkař, herec, režisér, lektor, pedagog, organizátor festivalů a aktivista Matija Solce se narodil 2. 6. 1981 ve Slovinsku. Na pražské DAMU vystudoval doktorské studium na Katedře alternativního a loutkového divadla, během něhož se zabýval hudební perspektivou loutkoherectví.

Ve své práci úzce propojuje hudbu a divadlo, a proto se jeho koncerty snadno proměňují v interaktivní divadelní představení či naopak. Se svým akordeonem a „truhlou plnou kostí” procestoval svět a hrál ve věznicích, ašramech (což jsou poutní místa), obývacích pokojích i ve velkých sálech v rámci mezinárodních festivalů. Za svoji práci získal více než 30 ocenění a na svém kontě má 40 představení. Každoročně vede festival „Ethno Histeria World Orchestra“ a vytváří site-specific program festivalu „Floating Castle” a připravuje „Kavč Festival“, který se odehrává v soukromých bytech.

V letech 2012 – 2013 byl koordinátorem „Protestivalu“, alegorického a vizuálního protestu proti pravicové destrukci státu, který dopomohl ke změně vlády. Toto je jenom jeden z důkazů, že umění může být (kromě toho, že aktivizuje naši mysl) i účinným prostředkem pro přetváření iluze v realitu.

www.matijasolce.com

Sdílet

Kontakt: klaudia.klembarova@buranteatr.cz

BuranTeatr, www.buranteatr.cz

BuranTeatr

pro TANEČNÍ MAGAZÍN