SE.S.TA a její nový seminář s římskou dvojkou

Centrum choreografického rozvoje pro taneční pedagogy a choreografy – na přelomu dubna a května – chystá:

Pedagogický seminář II

MASTER CLASS PRO TANEČNÍ PEDAGOGY A CHOREOGRAFY

30. 4.–1. 5. 2021

on-line

Seminář je určen všem pedagogům se zájmem o další rozvoj svých kompetencí a poznávání nových metod a přístupů ke kreativní výuce i taneční tvorbě. Vítáni jsou choreografové i taneční interpreti. Druhý letošní seminář, tentokrát na téma „Od kořenů k choreografii”, povede tanečnice, choreografka a lektorka Anka Sedlačková.

Anna Sedlačková

Již tradičně na jaře pořádaný pedagogický seminář sleduje cíl obohatit know-how pedagogů díky užití know-how choreografů. Během semináře dochází ke sdílení nástrojů pro analýzu a k porovnávání různých pedagogických přístupů, systémů a filozofií.

Seminář nabídne, prostřednictvím práce s tělem, hlasem a prostorem, možnosti hledání kořenů při tvorbě choreografie. A to ať již v organickém či konceptuálním přístupu. Jak mohou být vědecké poznatky nápomocny při tvorbě choreografie? Na tuto a další otázky můžete hledat odpovědi společně s Ankou Sedlačkovou při teoreticko-praktickém on-line semináři.

A ještě jednou populární slovenská lektorka, která se zde tak poněkud podobá nedávno zesnulé Haně Hegerové

Letos již druhý Pedagogický seminář se uskuteční opět v on-line formátu a díky platformě ZOOM budou mít účastníci příležitost pracovat i v malých skupinkách, vzájemně se obohacovat, inspirovat a podporovat. Součástí semináře budou také společné diskuze.

Anka Sedlačková přistupuje k rozvoji pohybového materiálu na základě inspirace a pohybové analýzy, která vychází ze systému Body Mind Centering (BMC), jehož je akreditovanou lektorkou.


Účastníci obdrží osvědčení o absolvování semináře.

více informací

PROGRAM:

pátek 30. 4.: 16.00 – 19.00
sobota 1. 5.: 10.00 – 13.00
CENA

Při platbě do 15. dubna 2021
plný tarif = 1 000 Kč
student = 500 Kč
studenti HAMU = 350 Kč

Při platbě po 15. dubnu 2021
plný tarif = 1 200 Kč
student = 600 Kč
studenti HAMU = 450 Kč

KAPACITA SEMINÁŘE JE OMEZENA

Přihlášky zasílejte do 20. 4. 2021 na formuláři: ZDE

Pro více informací kontaktuje Evu Papánkovou:

 eva.papankova@se-s-ta.cz,

Telefon: 608 653 653

SE.S.TA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s režisérkou, choreografkou, pedagožkou, arteterapeutkou i publicistkou HANOU STREJČKOVOU:

„Vidět svět jinak, číst mezi řádky situací, komunikovat symbolikou fyzických gest nebo věcí“

Dávné staročeské přísloví říká, že devět řemesel znamená desátou bídu. Pokud tomu tak opravdu bývá, tak HANA STREJČKOVÁ je určitě výjimkou, potvrzující pravidlo. Posuďte sami: je režisérkou, choreografkou, herečkou, performerkou, dramatičkou, dramaturgyní, arteterapeutkou, pedagožkou i poměrně pravidelnou publicistkou odborných článků v řadě tradičních i elektronických periodik. A v jejím případě to, zcela jistě, znamená bezpochyby bohatství. Nikoli materiální, ale to umělecké, ale i hřejivě lidské. Abychom si její pestrobarevný umělecký svět i celé spektrum zájmů představili, požádali jsme ji o rozhovor… A tady ho máte:

Jak jste se k tanci a pohybovému divadlu dostala, mělo to rodinné kořeny?

Nevyrostla jsem sice v divadelních šatnách a na zkušebnách.  Avšak část rodiny, podle vyprávění, vykazovala umělecké vlohy a k tomuto základu přispěla rodičovská výchova. Moje kořeny jsou původně moravsko-slovenské, ačkoli postupem času se s prožitými lety zapustily i v Rusku a Francii. A také ,náhody´ na cestách mě pravděpodobně nasměrovaly k umění vidět svět i jinak, číst mezi řádky situací a komunikovat skrze symboliku fyzických gest nebo věcí. Důležitou roli patrně sehrály přijímací zkoušky do Lidové školy umění. Ty tehdy probíhaly formou návštěv pedagogů přímo v mateřských školách. Bylo mi pět let a vybrala si mě pro literárně-dramatický obor paní Noemi Zárubová, dnes prof. Noemi Pfeffermannová na pražské HAMU. Po zhruba třiceti letech jsme opět pod střechou jedné instituce. Náhoda? Podobně se během let objevovali další ,průvodci´, jako například profesor Miloš Horanský na DAMU nebo inspirativní osobnosti jako Frederika Smetanová, Kateřina Schwarzová, Paola Rizza, Pascale Lecoq a mnozí další. Jsou ukrytí navždy v mých vzpomínkách.“

A k Vaší pedagogické práci?

Aktuálně se podílím na výuce na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU. Pro veřejnost lektoruji kurzy fyzického divadla, herectví s maskou a v zahraničí také divadelní pedagogiku, v současnosti jen on-line. Dětem se snažím, v Divadelním studiu při KC Zahrada a také v novém volnočasovém centru H55 v pražském Hloubětíně, ukázat poetiku věcí a rozsah fyzického divadla. Učím ráda, čímž analyzuji a reflektuji svou práci a její smysl. A především pak otázky studentů nebo účastníků kurzů vnímám jako skvělé podněty k zamyšlení a prevenci ustrnutí.“

Hana Strejčková vede akční výuku

Máte velké zkušenosti ze studií i prací v zahraničí…

Nevím, zda velké, ale díky životním okolnostem jsem téměř čtyři roky mohla studovat sport v Rusku a pak ve Francii. Tam jsem si později splnila přání studovat scénografii ve vztahu k pohybu a fyzické divadlo na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq. A taky jsem strávila rok studiem tvůrčího psaní ve Velké Británii. Ale například i několikatýdenní pobyty na workshopech v zahraničí nebo s lektory s mezinárodní působností byly pro mě velmi inspirující. Stejně jako akce věnované uměleckému výzkumu.“

Portrétní momentka před zrcadlem

Jakým způsobem byste hodnotila naše pohybové divadlo v evropském či světovém kontextu?

Českou republiku vnímám jako plnohodnotnou součást evropské performativní scény. Ačkoli se k některým trendům propracováváme déle anebo jsou určeny hlavně pro artového diváka a úzkou skupinu profesionálů. Až do loňského roku geografické hranice v oblasti pohybového divadla stírala umělecká propustnost. Také jsem běžně pendlovala mezi východem a západem. A nebylo to nic neobyčejného. I s ohledem na moje zahraniční studia pak ráda pokračuji v navázaných spolupracích. Jsem také členkou mezinárodního souboru. Ten vznikl za našich studií v Paříži. Akorát pandemie nás všechny ,vymetla´ do zemí původu a realizovat premiéru, například v Londýně jako dřív, je nyní už nepředstavitelné.“

V čem máme ještě, podle Vás, v těchto oblastech u nás rezervy?

Určitý rozdíl vidím ve vztahu ke vzdělávání. V zahraničí se povětšinou platí školné. Anebo jsou na studenty na státem dotovaných školách obrovské nároky. Když už se jednou uchazeč na studia dostane, dělá se vše proto, aby se udržel, a také aby se za sebe nestyděl. Takže trénuje, pozoruje, učí se, vstřebává všechny impulsy. V Rusku jsem zažila dril. Ve Francii se mi pak zažitá disciplína velmi hodila. O rezervách se hovoří nelehko, protože – a to je důležitá součást profesionální tvorby – každá země má jinak nastavený způsob financování a podpory nezávislého umění. Těžko pak soudit, když jde o národnostní specifika a kulturní systémy… Můj osobní dojem je, že se nedá paušalizovat podle územních celků, ani zobecňovat na ,my´ a ,oni´. Mnozí, v České republice působící umělci, jsou/jsme nomádi, anebo ,kulturní pendleři´.  A domnívám se, že každý umělec svoje rezervy cítí. Já tedy rozhodně ano.“

Z dětského představení „Hmyzí hotel Bzzz”

Máte velmi široký akční radius. Jak to vše vůbec zvládáte? Zbývá Vám vůbec nějaký čas a prostor na soukromí?

Zjistila jsem, že aby člověk žil v harmonii sám se sebou, nemůže oddělovat tvorbu od života. Prolínají se. Nelze ovlivnit, že se například na túře v horách zapomenete a ,spustíte´ do myšlenek na inscenaci, knihu… Cokoli, co ,jako´ nesouvisí se soukromím, ale zavání prací. A myslím, že to není nic neobvyklého. Navíc mě fascinuje scénologie všednosti. Díky pozorování přicházejí motivy k rozvinutí v tvorbě.“

Co máte, mimo tance, divadla, publicistiky a pedagogiky, za další koníčky?

Od dětství se držím lezení po stromech, dálkového běhání, plavání a vysokých hor. Z koníčků, které přicházely a odcházely během života, to bylo například ve Francii malování v galeriích. Akorát jsem zjistila, že obrazy mistrů vnímám jako inspiraci, na rozdíl od ostatních, kteří poctivě přenášeli originální výjev na své plátno. V Rusku jsme zase s paní učitelkou vyjížděli malovat pravoslavné rozbořené kostelíky do podmoskevské oblasti.“

Má, podle Vás, v něčem „česká mentalita” v tanečním i pohybovém divadle nějaká výrazná pozitiva?

Pozitiva české ,nezávislé´ umělecké mentality vnímám v její schopnosti adaptovat se na situace všeho druhu a kreativně si přizpůsobovat pravidla vyšší moci pro zajištění aspoň minimalistického prostoru k tvůrčímu způsobu života.“

Ve „Zchlazení jara“, věnovaném událostem roku 1968, z cyklu „Divadlo reminiscence – Příběhy 20. století“, si H. Strejčková nejen zahrála, ale také jej dramaturgicky připravovala i režírovala a je rovněž spoluautorkou výtvarné výpravy inscenace

Které z českých konkurenčních tanečních, či novocirkusových souborů asi nejvíce uznáváte?

Ani osobně, ani profesně nevnímám ostatní umělce jako konkurenci, ale vidím nás všechny jako pestrou mozaiku, která vytváří ,patchwork´ české nezávislé scény. Vycházím i z toho, že každý máme rozdílné motivace k působení v kultuře. Odlišné ambice a vlastní důvody. Vážím si všech, kteří prokazují vytrvalost a touhu prohlubovat svůj rukopis. Toho, kdo na sobě pracuje, a to nezávisle na tom, zda souzním s jejich vyjadřovacími prostředky nebo způsoby sebe/prezentace. Ctím kolegy na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Baví mě houževnatost a odhodlání českých novocirkusových performerů a obecně mě těší zájem o českou kulturu v zahraničí.

Jako divadelní publicistka jsem nestranná. Sleduji vývoj jednotlivců a souborů a upřímně se raduji, když vypozoruji vývoj a paralely se zahraničními vlivy nebo pokračovatele domácích osobností. Dnešní doba sice nahrává ,skokanům influencerům´ – být hodně vidět, a hlavně se líbit, ale je to jako s kometou – letí, zhasne, případně se rozsvítí jinde, jinak. I jim však patří místo na ,hvězdném´ uměleckém nebi. Jsem pro co největší rozmanitost, ať si každý může najít ,to svoje´. A to dělá místa, velkoměsta i regiony, kulturními.

Ze zahraničních umělců mě fascinují ze starší generace například Jos Houben, Nola Rae, Josef Nadj, Maguy Marin, z mladých souborů pak norská skupina vytvořená spolužáky z Lecoqovy školy The Krumple Theatre Company…“

Během hodiny výuky práce s maskou

V čem Vás uchvátila a získala „dětská duše” k vytváření tak jedinečných dětských představení?

Myslím si a cítím to tak, že dětská duše v nás přetrvává. Jen jde nejspíš o to si se svým vnitřním dítětem najít k sobě cestu i v dospělém věku. A za hlavní ,přísadu´ do tvorby považuji smysl pro hru, nejen si umět hrát, ale mít touhu hrát si, ve fázi zkoumání i zahrávat si s realitou a nahrávat spolupracovníkům. Divadlo pro děti vnímám jako dialog nejen mezi svým dětským já (nebo představou o dětském já) a dospělým tvůrcem, ale jako komunikaci v rozsahu celého týmu, s ohledem na komunikační kód cílové skupiny. Ať už to bylo představení o domově Mezi námi nebo navazující Poutníci po hvězdách o putování na místo svých snů, či Hnízdo na nitkách o odvaze vyletět z mateřského objetí, Za zrcadlem o relativitě času ve hře a světě dospělých a nejnovější Hmyzí hotel Bzzzz pro batolata, vždycky se jednalo o poctivě prozkoumaný terén ke startu. Alchymie vzniku inscenace je pak nejen řemeslem, ale počítá i s vkladem intuice a nepojmenovatelných kouzelných přísad.“

V inscenaci „Mezi námi“

Je náročné – během relativně krátkého času – se přeorientovat od práce s dospělými k dětskému divadlu?

V tvorbě se moje kroky (a pak i spolupracovníků souznících s projektem) odvíjejí od tématu k materiálu a pohybu a již tím se definuje prostor a vyjadřovací prostředky, které buď zkoumané téma rozvíjejí anebo mi pomáhají naznačit jeho hranice. Každé představení je pro mě dobrodružným budováním svébytného světa. A sice s vědomím, pro koho je téma určeno. Ale přesný recept, co by mělo být předloženo dětskému nebo dospělému divákovi, nemám. Každý projekt je objevováním a cestou krajinou neznáma. A samozřejmě risk, zda způsob zpracování cílovou diváckou skupinu nakonec osloví.“

Co bylo prvotním impulsem k vytvoření, respektive založení, FysioARTu?

Cílem bylo vytvořit soudržné a podpůrné profesionální zázemí pro umělecké projekty s přesahem k sociální a edukativní oblasti.“

Dost často vystupujete v chrámech a kostelech. Chcete diváka přivést tak trochu nenásilně k víře? Anebo to má být spíše cestou ke zcivilnění až sekularizaci?

V atypických prostorách pracujeme dlouhodobě. Jsou to sklepy, chrámy, kostely, klášterní ambity, půdy a další. Ovšem tyto lokality nikterak nesouvisejí s ,násilným´ vedením k jakékoli víře, ale s oživením míst, která by bez vnějšího podnětu utichla. Například Půlnoc v pohraničí vznikala sice v bývalém klášteře kapucínů v Rumburku, ale představení jsme odehráli již v kostele evangelickém, anebo starokatolickém. Spolupráce s duchovními a historiky nám otevírá nové rozměry, jak zpracovat téma humanismu i v takových tématech, která se dotýkají 50. – 60. let minulého století.“

Se dvěma inscenacemi hostujete v různých kostelech, jak, jako režisérka, zvládáte práci v mnohdy – diametrálně odlišných prostorách. A to jak dispozičně, tak třeba i akusticky…

Každý výjezd vyžaduje přípravu předem ve všech rovinách. Od rozložení prostoru, po nazvučení a nasvícení. Řeším to buď osobní obhlídkou nebo podle fotografií, které pořídí na místě pořadatel. A pak nastává fáze dotazování na možnosti prostoru, čili na podmínky umístění světel, na přísun elektřiny (není všude samozřejmostí), na stanovení rozsahu pohybu po prostoru (ne všude se dá vstupovat)… Každý prostor má svá pravidla a já nemám potřebu je překračovat, Chci převést inscenaci za jakýchkoli omezení v co nejvěrnějším provedení. Ne vždy se povede, aby různě usazení diváci všechno dobře slyšeli a viděli, ale nonverbální jazyk a atmosféra mi přijdou důležitější. Hráli jsme v kostele bez podlahy v prachu a bez oken anebo v obrovském chrámu. Ale i ve venkovském kostelíčku, kde se velmi těžko hledalo místo mezi lavicemi pro herce… Míst bylo už opravdu velmi mnoho, a nejen spjatých právě s katolickou církví. Na co si asi nejde příliš zvyknout, je všudypřítomná zima. Chlad od podlahy a průvan. Navíc mým zvykem je i psát v místech, ze kterých vycházím. A zrovna tato zmiňovaná Půlnoc v pohraničí vznikala v ambitu loretánského areálu v Rumburku od zimy 2018 do pozdního jara roku 2019.“

Na „Půlnoc v pohraničí“ napsal TANEČNÍ MAGAZÍN recenzi na představení z pražského chrámu Panny Marie Sněžné, tento snímek je však z kostela svaté Barbory ve Všekarech

Vystupujete často v zahraničí, je to produkčně náročné? Pracujete se zahraničními divadly i na výměnné (barterové) bázi?

Každá spolupráce má svá specifika. Některé výjezdy se realizovaly díky Nové síti a jejich festivalu Malá inventura, jiné na základě osobních kontaktů, zahraničních projektů, nebo spojením divadelní a vzdělávací činnosti. Hodně mi záleží na dlouhodobých dobrých vztazích. A mně nedělá potíže pracovat i v méně komfortních podmínkách. Dokázala jsem se opakovaně vrátit do romských osad, protože to mělo smysl. Na druhou stranu jsem byla hostem prestižních festivalů. Tato diverzita mě opravdu baví a vážím si všech příležitostí ke zkušenostem.“

Jak, kromě šití roušek a umísťování představení na YouTube, ovlivnila současná pandemie koronaviru Vaši práci?

Období mi dalo čas na důkladnou inventuru činnosti, prověřilo soudržnost nejbližšího týmu. A navedlo nás na uvádění představení v přírodě i následně nám umožnilo začít přemýšlet, jak jinak uvést – převést divadelní tvary pro objektiv kamery a také rozvinout nové nápady. Se záznamy představení jsme se vypořádali, jak projektem Divadlo do schránky, převedením přehlídky divadla reminiscence na web MEMOfestival anebo jsme promítali na zdi paneláků. Během Adventu také ve výkladní skříni, zkusili jsme i na sníh. Se spolupracovníky komunikujeme, a pokud to je možné, organizujeme společné tréninky nebo zkoušení. Testování se stalo běžnou součástí praxe.“

Velké brýle má režisérka i herečka v jedné osobě v nové „Divadelní detektivce“

Publikujete autorské články v řadě periodik. Jakou byste dala sama sobě otázku závěrem?

Zda se cítím natolik povolaná, abych si pro rozhovor do médií kladla otázku sama sobě…“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na brzké shledání při nějakém Vašem představení.

Foto: Štěpánka Křížová, Kateřina Suchá, Ludmila Šikolová, Miloš Šálek a archiv Hany Strejčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Yvona Kreuzmannová prezidentkou!

V těžkém období pandemie koronaviru povede prezidium Českého střediska ITI. Přebírá tento post po dceři významného bankéře.

Pandemie SARS-CoV-19 a s ní související opatření znásobila agendu nejen státní a veřejné správy, ale také profesních organizací.

České středisko ITI (International Theatre Institute) se, jako zastřešující platforma českých scénických umění, od března loňského roku intenzivně zapojuje do jednání o protiepidemických opatřeních a finančních nástrojích pomoci sektoru kultury. V mimořádných podmínkách, které pro divadla přetrvávají dodnes, se na svou hereckou profesi i pedagogickou činnost musí nadále plně soustředit Eva Salzmannová. Ta zastávala post prezidentky českého střediska ITI od roku 2019.

Pro současné výjimečné období, kdy je kulturní advokacie zapotřebí více než jindy, zvolila Rada českého střediska ITI nové dvě členky a jednoho člena prezidia. Stali se jimi Marta Smolíková, ředitelka Otevřené společnosti, Adriana Světlíková, ředitelka Nové sítě a Jakub Vedral, divadelní producent a ředitel společnosti ArtProm a ART Prometheus. A zejména: novou prezidentkou se stala Yvona Kreuzmannová.

Yvona Kreuzmannová je zakladatelka a ředitelka Tance Praha z. ú. od roku 1991, kdy završila studia na HAMU a stáž v Paříži. Její vizí bylo pořádat Mezinárodní festival „TANEC PRAHA“. A následně rozšířila svou činnost o Českou taneční platformu a PONEC – divadlo pro tanec. V letech 2006–2008 pracovala jako externí poradkyně ministra kultury ČR. Je aktivní v řadě evropských a mezinárodních projektů a sítí, například: Aerowaves, IETM, EDN – European Dancehouse Network a jiných. V roce 2004 jí udělil francouzský prezident rytířský řád „Rytíře za zásluhy“ za mimořádný přínos k rozvoji evropské kulturní spolupráce.

Foto: Eva Smolíková

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pedagogický seminář SE.S.TA – open call

Pro choreografy, pedagogy i taneční interprety. Vede Jean-Christophe Paré! Při zaplacení do 26. února jsou významné slevy!!

Seminář je určen všem pedagogům se zájmem o další rozvoj svých kompetencí a poznávání nových metod a přístupů ke kreativní výuce i taneční tvorbě. Vítáni jsou choreografové i taneční interpreti. Seminář je akreditován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR.

TÉMA: GRAFICKÉ ZNÁZORNĚNÍ JAKO NÁSTROJ KOMPOZICE

Master Class pro taneční pedagogy a choreografy 

Seminář proběhne ONLINE. 

Již tradičně na jaře pořádaný pedagogický seminář sleduje cíl obohatit know-how pedagogů díky užití know-how choreografů. Během semináře dochází ke sdílení nástrojů pro analýzu a k porovnávání různých pedagogických přístupů, systémů a filozofií.

Seminář povede Jean-Christophe Paré (FR)

Tentokrát se seminář uskuteční v on-line formátu na platformě ZOOM. Proto jsme zvolili pro vedení pouze jednoho lektora, abychom mohli naši pozornost zaměřit na jeden způsob výuky a mohli jít tak více do hloubky.

Jean-Christophe Paré se dlouhodobě věnuje analýze pohybu, využívá strukturalistické metody a konceptuální rámce a dokáže taneční tvůrce (pedagogy i choreografy) podpořit v jejich vlastním zkoumání a tvořivosti. Přináší způsoby, kdy pohybový materiál vzniká radostně a intuitivně ze zkoumání fyzikálních veličin a strukturálních vztahů. Oproti naopak v českém prostředí často raženému přístupu, kdy je „vznik tance“ motivován vnějšími podněty (předobraz, emoční stav, představa, textová nebo hudební předloha a jiné narativní způsoby).

Letos se chce zaměřit na různé formy grafického znázornění a formátování. „Grafické formátování vám umožní pochopit, kde se ve své práci nacházíte, co lze upravit, vylepšit nebo odstranit. Velmi mne také fascinuje vztah mezi hmotou a významem. A to jako jeden ze způsobů, který může přivést tvůrce k hustším obrazům, méně logickým a významově dynamičtějším”, říká k semináři Jean-Christophe Paré.

Jean-Christophe Paré

Princip práce:

Každý den začne seminář jakýmsi fyzickým „rozehřátím“. Následuje teoretická část a práce ve skupinkách na vlastním choreografickém materiálu. Účastníci budou společně vytvářet grafická znázornění aktuálních projektů. A pomocí opětovného čtení a manipulace s materiály a nápady pak budou vytvářet „novou” verzi díla. Součástí semináře jsou také společné diskuze a zpětná vazba.

Harmonogram:

  • pátek 5. 3. 2021: 15.00–16.30, pauza, 17.00–18.30 

  • sobota 6. 3. 2021: 9.00–10.30, pauza, 11.00–12.30 

  • neděle 7. 3. 2021: 9.00–10.30, pauza, 11.00–12.30 

Cena:

Při platbě do 20. února 2021:

  • plný tarif = 1 500 Kč  

  • student = 750 Kč 

  • studenti HAMU = 550 Kč 

Při platbě po 20. únoru 2021:

  • plný tarif = 1700 Kč 

  • student = 850 Kč 

  • studenti HAMU = 650 Kč 

Přihlášky zasílejte do 25. 2. 2021 na tomto formuláři.

Sdílet

Kontakt: eva.papankova@se-s-ta.cz

Centrum choreografického rozvoje: SE.S.TAwww.se-s-ta.cz

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN