Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Filipem Martinským

„Tanec je kreativita a svoboda“

Filip Martinský

„Tanec je pro mne hlavně kreativita a svoboda,“ přiznává tanečník a choreograf Filip Martinský, který rád vše střídá, experimentuje a dodává: „Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.“ Má rád role energické, charakterové, role, které hýbou dějem nebo role, kde může pracovat s výrazem a gesty.“

V dětském věku jste na rodném Liptově tancoval v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo. Co Vás ještě bavilo a jak na toto období plného tance a pohybu vzpomínáte? Čím jste chtěl být?

Od malička jsem byl umělecky založený. Navštěvoval jsem výtvarku, kde se projevil můj zájem o abstrakci, fascinovaly mne barvy a různé techniky… věnoval jsem se také folklornímu tanci a na základce jsem později ještě recitoval a zpíval.

Na období v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo mám nádherné vzpomínky ze soutěží, zájezdů či plesů… tam vznikla ta nejkrásnější a nejsilnější přátelství, která trvají dodnes. V tanečním klubu jsem našel vše, co jsem v tom věku hledal – pohyb, hudbu, kostýmy, barvy – absolutně kreativní prostředí, prostě stvořeno pro mne. A právě v tomto klubu jsem začal dělat také své první soutěžní choreografie a později také učit mladší generaci tanečníků.

Neměl jsem jednoznačnou představu, čím chci být… umělecký směr si mne našel a odmala mne k tomu vedl, kde jsem dnes. … (smích)

Jak se kluk ze Slovenska, od Tater, ocitl na Pražské taneční konzervatoři?

„Studia jsem začal na konzervatoři na Slovensku, a protože jsem byl přehnaně ambiciózní a netrpělivý, přihlásil jsem na konkurz do muzikálu Romeo a Julie, kterou organizovala francouzská produkce na tour po Číně a Taiwanu. V náročném výběrovém konkurzu jsem obstál a tak jsem coby šestnáctiletý vycestoval za svými prvními profesionálními zkušenostmi. Již tehdy jsem si uvědomil, že chci na sobě pořádně „zamakat,“ zlepšit techniku, rozšířit si obzor, a k tomu potřebuji kvalitní vzdělání, podnětné prostředí plné výzev, někoho, kdo se mi budě věnovat a nasměřuje mne. Díky tomu, že mne již pár let individuálně vedl Pavel Ďumbala, napadla mě právě Praha. Vše jsem si sám vybavil, vytelefonoval a už jsem jen řešil přestup. Představa, že bych mohl studovat v Praze a přitom ve chvílích volna pracovat s panem Ďumbalem, byla pro mě v té době neskutečně motivující.“

   

 V 16 letech jste absolvoval s pařížským muzikálem Romeo a Julie půlroční turné po Číně a Taiwanu. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„To bylo jako sen a dodnes nechápu, jak se to všechno podařilo, vždyť jsem měl pouze 16 let. Dalo mi to mnoho, především zkušenosti s hraním, s autenticitou výrazu, práci s gesty, také jsem si všímal, jak funguje management, který byl na vysoké profesionální úrovni a dnes mohu říci, že to byla úžasná zkušenost. A poznávání nových krajin a kultur, bylo vždycky mým velkým snem a tak se to začalo propojovat.“

Kromě konzervatoře jste absolvoval taneční workshopy v Belgii, Itálii, Indii nebo Thajsku, taneční kurzy – Vaganova Summer Intensive v Barceloně, Summer Intensive Batsheva Dance Company v Izraeli a Darii Klimentové (2017 a 2018).  Čím Vás kurzy a workshopy obohatily a uvažujete, že byste také pořádal vlastní taneční kurzy? 

„Začínal jsem v kreativním prostředí a vždycky jsem byl zvědavý, rád jsem všechno zkoumal, poznával nové věci. Taneční kurzy a workshopy mi daly možnost cestovat nejen do nových krajin, ale především zkoumat různé techniky tance, ať již moderního a současného tance spojeného s improvizací anebo přímo pozorovat rozdíly výuky klasické techniky a možnosti její kombinace z pohledu různých pedagogů nebo slavných tanečníků z celého světa. A tím jsem spojil tzv. příjemné s užitečným.  (smích)

Nad organizováním tanečních kurzů jsem ještě nepřemýšlel, ale umím si to v budoucnu představit. Věřím ale, že vše v životě má správné načasování, takže někdy v budoucnu určitě ano.“

Během studií jste se zúčastnil několika mezinárodních tanečních soutěží. Třetí místo jste obsadil na Mezinárodní baletní soutěži v německém Mnichově, druhé na Mezinárodní choreografické soutěži v Polsku a první místo v Plzni v roce 2018, kde jste získal také cenu za současnou choreografii (The Century). Co to pro Vás znamená?

„Každého potěší, když je jeho práce oceněna, je to krásné zadostučinění. Tanec ale není sport a tak jej nemůžeme ohodnotit spravedlivě a v číslech a proto jsou všechny taneční soutěže velice subjektivní. Každý porotce má vlastní vkus, vlastní zkušenosti, přichází z jiného prostředí, takže hned několik odlišných faktorů. Často je to také o kontaktech a sympatiích nebo … také jakousi nastavenou hierarchií institucí.

Proto pak časem pochopíte přísloví: „Cesta je cíl…“ Mne si již vícekrát stalo, že jsem se tvrdě a vytrvale připravoval na nějakou soutěž, kdy byla příprava tak únavná a zdlouhavá, pod tlakem, cílená na úspěch, že když pak to vytoužené ocenění dosáhnete, které společnost oficiálně ocení… necítíte vlastně nic… jen prázdno. Usmíváte se a víte, že to není jen o této chvíli. Je to úplně v pořádku, protože to všechno potřebné jste již zažili po cestě… zjistíte, že na tom „vrcholu“ nic speciálního nenajdete… a někdy se to také nepodaří… ale vy cítíte, že se všechno to důležité stalo cestou.“

Po škole, od roku 2019 působíte v alternativním tanečním souboru Lenka Vágnerová and Company, kde tančíte např. v představení Panoptikum. Jako tanečník působíte také v baletu v divadle F. X. Šaldy v Liberci. Byl jste sólistou Pražského komorního baletu. Věnujete se klasickému tanci, což je balet, současnému tanci, alternativnímu umění, vaši specialitou jsou vysoké skoky. Čím je pro Vás tanec? Je vám bližší klasický tanec, nebo Vás to táhne k alternativnímu umění? Nebo máte nejraději, když to můžete střídat? A co role, jaké rád ztvárňujete?

„Působení v souboru Bohemia Balet bylo při studiu velice osvěžující. Pan Slavický, ředitel konzervatoře, umí přesně podchytit talent a následně s ním individuálně pracovat. V souboru jsme měli možnost spolupracovat s různými choreografy a přitom jsme cestovali po České republice a všechno mělo své kouzlo.

Tvorba díla je vždycky výpovědí konkrétního autora, který v něm vyjadřuje své pocity, názory, představuje svůj vkus… pro mě je to svoboda, tehdy se cítím nejvíce sám sebou… musíte cítit, že máte světu co říci, odevzdat. Když já tvořím dílo, tak jej tvořím pro konkrétního tanečníka nebo tanečníky, snažím se podchytit jejich osobnost a jejich silné stránky a tehdy může vzniknout něco skutečně originálního. Často je to intuice, kterou se řídím při své tvorbě.

Co se týče mým plánů, tak krátce před příchodem pandemie covidu, mne přijali do souboru Borisa Eifmana v St. Peterburgu, kde jsem pobyl pouze měsíc, a měl jsem tam nastoupit jako sólista. Bral jsem to jako významný kariérní krok, který se ale kvůli vízům nepodařilo zrealizovat a následně vyhlášení nouzového stavu, až úplné zastavení spolupráce s Ruskem, kvůli invazi na Ukrajinu.

Jenomže umělec nemůže stagnovat a právě v té době vznikla iniciativa, abych vytvořil svoji první celovečerní performaci Machinácie. Toto představení mělo premiéru na Liptově pod Tatrami díky Hory Doly (alternativní prostor) a následně byla repríza v Bratislavě. Do projektu jsem pozval dvě performenky, s nimiž se znám řadu let a věděl jsem, že nám to bude na jevišti fungovat a to Melánii Ondrejíčkovou a Kristínu Kollárovou. Další repríza nás čeká v září a to v Detvě v Domě umění… a pracujeme na dalších možných reprízách v Praze a v Košicích.

Po škole jsem měl možnost dva roky působit současně ve třech institucích a ještě k tomu jsem hostoval v Bohemia Balet, bylo to velice obohacující období, ale vyžadovalo si to obrovskou časovou a osobní disciplínu. Je to především o komunikaci a stanovení si priorit. Jsem ale velice vděčný, že vedení všech tří institucí mi to fungování akceptovalo.

Tanec je pro mne jednoznačně kreativita a svoboda, jako by Ruth st. Denis řekla. „Tanec vnímám jako komunikaci mezi tělem a duší, jako vyjádření toho, pro co je těžké najít slova.“

Já stále balancuji mezi čistou klasikou – baletem a absolutní alternou. Klasický tanec je základem pro vyjádření pohybu každé formy pohybového umění, bez toho se neobejde… také mne fascinuje neoklasika, čisté tvary a hraní s plasticitou pohybu nebo občasnou deformací póz.

Rád to vše střídám, experimentuji, neumím si momentálně představit, že bych se věnoval pouze jedné formě umění. Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.

 Já mám nejraději role, které jsou energické, charakterové, nebo které hýbou dějem. Z klasického repertoáru je to např. Rothbart z Labutího jezera, Abderachman z Raymondy nebo velice rád „skočím“ – tzv. „španělák“ z Labutího jezera nebo z Louskáčka. To jsou role, kde mohu pracovat s výrazem a gesty nebo s úplnou explozí energie a vyjádřením mužnosti.

Co se týká současného tance, tak právě práce s Lenkou Vágnerovou byla pro mne jednoznačnou volbou hned po škole, nakolik pracuje s osobností performenů a její divadelní pohybové ztvárnění v divácích zanechá esenci. Ztvárnění několika rolí v představení Panoptikum, které Lenka „ušila“ přímo na mne jsem si velice užil a mohl jsem se do těch rolí ponořit.

Ještě mám několik malých snů, co se týká – neoklasických – současných světových choreografů, v jejichž choreografiích bych si rád zatancoval nebo zkoumal jejich pohybový slovník. Uvidíme, zda se mi to v budoucnu splní.“

Jako rodák ze Slovenska již několik let žijete a pracujete v Čechách. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? A jak to máte s jazykem?

„V současné době jsem v Mexiku na tour s baletem Labutí jezero pod záštitou Národního divadla Bulharka z Varny… a tak opět cestuji a experimentuji. (smích)

Domov mě velice chybí a krásu našim majestátních Tater jsem si začal uvědomovat, až když jsem odešel poprvé na půl roku do Číny. Představa, že jsem tak daleko od domova a následně ten pocit, když se vrátíte a ten Baranec a Kriváň (kopce ve Vysokých Tatrách) tam na vás stále čekají, tak ten pocit je nádherný. Jedno ale vím – moje srdce je doma v Tatrách, ale duše chce zpět do Prahy, kam se plánuji v budoucnu vrátit.

Mluvím česky a anglicky a z těchto jazyků jsem, i přesto, že jsem Slovák, maturoval. Dorozumím se také rusky a trošičku i francouzsky.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat?

„Přiznávám, že jsem se dlouho neuměl pouze fyzicky regenerovat. Vypnout ale „hlavu“ bylo náročnější – umění to najít… Již několik let se věnuji meditaci a józe, ale opravdu vědomě mentálně odpočívat nebo lépe řečeno, žít, jsem začal (když to řeknu paradoxně) až během covidu. Tehdy jsem si uvědomil skutečné hodnoty v životě, změnilo to zcela moje fungování a myšlení. Protože jsem nemohl tancovat, učil jsem pouze on – line klasický tanec. Byl jsem doma v Tatrách a začal jezdit na kole, chodit na túry, postupně běhat maratóny, dělat skialping, bivakovat pod holým nebem, zamiloval jsem se do našich hor. Bylo to pro mne potřebné období, tělo mělo stále výkon a bylo v kondici, ale mysl se mohla konečně regenerovat a vypnout v krásné přírodě.“

Děkuji za rozhovor  

Foto: Luboš Plšek, Erzvo Photography,  Michal Babinčák

Veronika Pechová 

pro  Taneční magazín 

36. ročník festivalu Mezinárodní týdny tance

24.dubna proběhl v divadle na Vinohradech slavnostní Gala  večer,  můžeme směle  říci, byla to  přehlídka toho nejlepšího, co baletní umění  nabízí, a to nejen v České republice, ale byli tu i zahraniční hosté.

Představily se naše nejprestižnější soubory:

Pražský komorní balet – soubor prošel úspěšným vývojem, na jeho  repertoáru byly v minulosti zejména choreografie Pavla Šmoka, dnes je významným reprezentantem tanečního umění ČR a hl. města Prahy v zahraničí, rezidenčním choreografem je Petr Zuska, bývalý umělecký šéf Baletu ND a tvůrce evropského formátu

Taneční konzervatoř hlavního města Prahy –  nejstarší vzdělávací instituce v oboru tanec v České republice, vychovala několik generací tanečních umělců, ať členové, sólisté, baletní mistři choreografové či šéfové baletních souborů i pedagogové, získávají celou řadu ocenění na mezinárodních soutěžích, vystupují na festivalech  doma i v zahraničí

Bohemia balet – soubor tvořený absolventy školy Taneční konzervatoře hl. města Prahy, ambiciózní soubor mladých tanečníků, mnohdy laureátů mezinárodních soutěží, jejich vystoupení přináší na scénu  nejen technickou vyspělost, ale i radost a entuziasmus

Pražská taneční konzervatoř a střední odborná škola – vychovává budoucí tanečníky, herecká výchova, hra na klavír, rozšířená hudební výchova, to vše doplňuje ucelené vzdělání profesionálního tanečníka, choreografa či pedagoga

Taneční centrum Praha, konzervatoř-gymnázium – první vzdělávací a umělecká instituce, která přinesla do české kultury moderní a jazzové taneční techniky, které propojuje s výukou klasického tance a dalšími oblastmi současného tanečního divadla

Balet Praha Junior – komorní soubor složený ze studentů absolventů Tanečního centra Praha (věk 16-21 let) s bohatou historií, pod záštitou Univerzity Karlovy vzniklo umělecké těleso „mladých“

Taneční konzervatoř Brno – připravuje studenty na dráhu profesionálních tanečníků, ti účinkují v mnoha úspěšných projektech, baletních představeních ND Brno a získávají ocenění na mezinárodních baletních soutěžích

The UCSB Dance Company –  studentský soubor, který vystupuje na univerzitě  v centru Santa Barbary, jezdí na turné po Kalifornii a dalších státech USA, po dvou letech, kdy nebyla možnost cestovat,  vyjel soubor konečně do Evropy

36.ročník Mezinárodních týdnů tance, tedy nejstaršího festivalu současného tanečního umění ve střední Evropě,  se nesl symbolicky v duchu pomoci Ukrajině, následoval Gala večer v Divadle na Vinohradech a dále byla volně přístupná taneční show pod širým nebem. Dramaturgie se zaměřuje na špičkové české umělce a projekty konzervatoří či akademií.

20.dubna v Divadle Komedie proběhlo představení Stvoření tance pro Ukrajinu, 24. dubna Gala večer 36.ročníku Mezinárodních týdnů tance a 29. dubna, což je Mezinárodní den tance, se tančilo pod širým nebem.

Vraťme se ale k samotnému Gala večeru. Tento den přináší nejen možnost tanečníkům samotným se setkávat a srovnávat, hodnotit, ale také divákům pomáhá získat přehled o tom, co se právě v tanečním oboru odehrává, co je nového, co je jinak než kdysi.

Domnívám se, že pro diváka to byl nádherně strávený večer.  Technika tanečníků je dokonalá, ohromující a oko i duše diváka se vlastně pouze těší, bez jakékoliv vlastní fyzické  námahy. Na druhou stranu, možná to bylo dáno  situací ve světě, která rozhodně není růžová, téměř všechny soubory volily tmavé barvy svých kostýmů, vlastně tu většinou nebyly žádné rekvizity a scéna působila také tmavě. Dokonce osvětlení jakoby zmizelo a vše se neslo spíše v temných barvách, jako válka  na Ukrajině. V duchu jsem trošku vzpomínala na lepší, tedy světlejší časy, kdy  nás navštívil indický taneční soubor z Bolywoodu. To byl, pane, tanec! Pestrost kostýmů, rozzářené barvy, hluk… Oproti tomu se Gala večer nesl v decentním duchu a možná mi bylo i trošku smutno. Odrážel totiž současnost.

V tomto okamžiku je nutno vyzvednout vystoupení souboru Bohemia Balet s názvem Matka (Ukrajina 22), choreografie David Lampart, hudba Gustav Mahler, tančili Marika Blahoutová a Vojtěch Pilbauer. Dojemné, krásné, dech beroucí, smutek budící.  Velice efektní je okamžik, kdy přímo z publika a ze tmy se vynoří muž, zřejmě milý, v červeno-černém kabátě, symbolizujícím boj, krev a smrt.  Vystoupení to bylo překrásné, ovšem zasáhlo lidskou duši až do morku kostí. Uvnitř mi stékaly  obrovské slzy.

Naštěstí tu byly i veselejší okamžiky,  např. choreografie Růže od Petra Zusky (tančil Pražský komorní balet a Balet Praha Junior). Rozvernost  písně s refrénem „ u Karlova vína“ a rychlost  choreografie vyloudily přece jen úsměv.

Choreografie Maria, (Šimon Kubáň, tančila Pražská taneční konzervatoř a SOŠ) se vyznačovala nepřeberným množstvím tanečních kreací rukou. Zážitek mimořádný.

It´s been Nice souboru UC Santa Barbara Dance Company (choreografie Yusha-Marie Sorzano) přinesla poměrně moderní tanec a trošku show.

Ale k vidění bylo i mnoho dalšího. Co dodat. 36.ročník je za námi. Nezbývá než se těšit na ten další a doufat, že proběhne v lepších „barvách“ a celá situace ve světě už bude úplně jiná.

Foto: Marek Příhoda

Eva Smolíková

Taneční magazín