Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Přihlášky pro mladé talenty a jejich učitele

Akademie MenART otevírá přihlášky svého pátého ročníku

Stipendijní Akademie mentoringu uměleckého vzdělávání MenART vstupuje do jubilejního pátého ročníku. I v příštím školním roce nabídne mladým talentům a jejich pedagogům možnost spolupracovat s 15 mentory – předními osobnostmi české umělecké scény, jež je svou tvorbou budou inspirovat v dalším rozvoji. Zároveň mají studenti příležitost veřejně prezentovat výsledky své práce na prestižních festivalech, které takto otevřeně podporují budoucí generaci. Za uplynulé čtyři roky prošlo Akademií MenART 412 studentů a 275 učitelů. Řada absolventů následně uspěla v přijímacích zkouškách na umělecké školy v Česku i zahraničí. Smyslem Akademie MenART je podporovat nadané žáky a studenty a pedagogům poskytnout inspiraci do výuky. Přijatí studenti a jejich pedagogové získají stipendium na jeden školní rok společné práce s mentorem. „Inspirativní setkání jsou v životě zásadní. Věřím, že možnost pravidelné systematické práce s vynikajícími uměleckými osobnostmi může zásadním způsobem ovlivnit mladou generaci nejen v potenciální kariéře, ale i v ostatních oblastech života a lásce k umění,” je přesvědčena zakladatelka Stipendijní Akademie MenART Dana Syrová.

Role mentorů se v ročníku 2022/2023 ujmou v oboru klasické hudby: klavírní virtuosové Ivo Kahánek a Karel Košárek, sopranistka Kateřina Kněžíková, violoncellistka Michaela Fukačová a flétnista a vyhledávaný pedagog na mezinárodní scéně Jan Ostrý, kytarista Pavel Steidl a také houslista Jan Fišer. Inspirativní setkání v hudebních žánrech bez hranic a autorské tvorbě povedou zpěvačka Radka Fišarová a skladatelka a interpretka Beata Hlavenková. Hornista a dirigent Radek Baborák se zaměří na práci se školními orchestry. Taneční umění přiblíží už počtvrté choreograf a tanečník Jan Kodet a “prkna, co znamenají svět” pak herec Ondřej Nosálek. MenART opět nabídne také práci na poli nejrůznějších výtvarných technik. Do ilustrace a animovaného filmu studenty zavede režisérka a výtvarnice Galina Miklínová a do výtvarné tvorby – pedagog Pavel Mrkus a multimediální umělec Milan Cais.

Detailní informace mohou zájemci najít na stránkách www.menart.cz. Uzávěrka přihlášek je 30. 3. 2022.

“Mezi talentovaným žákem a profesionálním umělcem je jistě spousta rozdílů v dovednostech a zkušenostech, ale v jedné věci jsou, nebo by měli být, stejní. Oba by měli cítit intenzivní touhu vyjadřovat se hudbou. A jelikož touha se vždy lépe prožívá minimálně ve dvou, mám velkou radost z projektu mentoringu, který unikátním způsobem propojuje světy ZUŠ a profesionálního umění – světy, které jeden bez druhého nemohou dlouhodobě úspěšně existovat,” říká zakládající mentor a pianista Ivo Kahánek, který na Akademii MenART bude vyučovat už popáté.

Akademie MenART vznikla v úzké spolupráci s Nadačním fondem Magdaleny Kožené, jehož cílem je podpořit a zviditelnit význam uměleckého vzdělávání v naší společnosti. Akademie nabízí dvojici student – pedagog roční stipendium v rámci uceleného programu spolupráce s mentory, propojuje uměleckou praxi a vzdělávání a inspiruje k výměně zkušeností. Právě vlastní pozitivní zkušenosti z přístupu pedagogů vedly umělce k rozhodnutí stát se pro následující rok mentory.

“Jsem velmi poctěn přizváním do tohoto krásného projektu a budu se s vámi velmi rád dělit o myšlenky a vlastní zkušenosti a snad i já vám budu moci pomáhat nacházet sebe sama, i když vím, že tato cesta nezná konce,” doplňuje kytarista a mentor Pavel Steidl.

Do Akademie MenART se mohou přihlásit žáci základních uměleckých škol, 2. stupně ZŠ či studenti středních škol, kteří se chtějí posunout prostřednictvím práce se špičkovým profesionálem v oboru. Budou se připravovat v ryze studijním prostředí, které nemá ambici soutěžit, avšak cíleně se zaměřuje na rozvoj talentu studentů. Dvojice student či skupina studentů s pedagogem absolvují čtyři až šest pracovních skupinových setkání s mentorem. Skupiny pracují společně, důraz se však klade na individuální přístup a potřeby každé dvojice student-pedagog.

Stipendisté Akademie MenART mají kromě samotné studijní části příležitost představit výsledky své práce na renomovaných kulturních akcích, jako je největší přehlídka klasické hudby v ČR Pražské jaro a také Národní festival Smetanova Litomyšl či Americké jaro a Smetanova výtvarná Litomyšl. Stipendisté rovněž dostanou příležitost se prezentovat v rámci stěžejních projektů celostátního festivalu ZUŠ Open. „Je neskutečně nabíjející prožít naplno svoji lekci s neuvěřitelně inspirativním mentorem, který je vždy plný nápadů, postřehů a fantastických rad,“ říká o programu stipendistka aktuálního ročníku Viktoria Kozánková.

 

 

Akademie MenART 2020/2021 – ohlédnutí

Navzdory pokračující pandemii se i loni uskutečnil čtvrtý ročník Akademie MenART 2020/2021. Studenti se hlásili do oborů operní a muzikálový zpěv, hra na klavír, housle, saxofon a skladba, příčná flétna, divadlo, malba a komiks. MenART zahájilo dvouapůldenní setkání v Kroměříži, poté se v pravidelných třech až šesti celodenních pracovních setkání scházeli mentor – student – pedagog. Mladí hudebníci představili svou práci na nejvyhledávanějších přehlídkách klasické hudby v Česku, jako jsou Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a multižánrovém festivalu Americké jaro. Naopak svou výtvarnou tvorbu prezentovali jejich kolegové na výstavním festivalu Smetanova výtvarná Litomyšl, který je doprovodnou akcí stejnojmenné národní hudební přehlídky.

MenART též nabízí webináře určené zejména pedagogům, rodičům i pokročilým studentům. Pilotní webinář má téma Jak z trémy udělat svého pomocníka připravil klavírní virtuos a docent Hudební akademie múzických umění Ivo Kahánek a je dostupný na stránkách Akademie.  S ohledem na vzrůstající zájem též Akademie připravuje jednodenní semináře MenART+ a stejně tak se věnuje setkávání s bývalými studenty v projektu MenART Reunion.

Patron Akademie MenART: RSJ

Mecenáš: Julius Prüger

 

Za finanční podpory: Hlavní město Praha

Partneři a podporovatelé: Erste Premier, Aveton, Centrální depozitář cenných papírů, ČEPS, PVK, Ivana Janečková

Podpora vybraných studentů: Nadace Albatros

Zvláštní poděkování za podporu mladých talentů: Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Americké jaro, Smetanova výtvarná Litomyšl, Bohemian Heritage Fund

Mediální partneři: Harmonie, KlasikaPlus

Spolupracující instituce: ZUŠ Kroměříž, UMPRUM, HAMU, DAMU, DOX

Ve spolupráci s Nadačním fondem Magdaleny Kožené

Foto: Petra Hájská, Radek Baborák 

Silvie Marková
pro Taneční magazín

Is This Enough? Čistě mužská energie

LedNová generace HAMU

V polovině ledna se uskuteční první večer Nové generace v roce 2022

V Divadle DISK dne 19. 1. 2022 od 19:30 se diváci mohou těšit na čistě mužskou energii v choreografii Adély Kašparové Is This Enough?, dále na nejnovější tvorbu kolektivu studentů programu Erasmus s názvem The Fucking Colonizers, a v neposlední řadě také krátké taneční filmy, které vznikly ve spolupráci s FAMU.

 Platforma Nová generace soustavně nabízí studentům katedry tance a katedry nonverbálního divadla již několik let možnost prezentace autorských prací v rámci komponovaných večerů, čímž studenti získávají neocenitelné praktické zkušenosti.

 Na programu lednového večera je ročníková práce studentky bakalářského programu Adély Kašparové s názvem Is This Enough?, choreografka v ní rozpracovává myšlenku, jaké nároky jsou společností kladeny na muže, potažmo na člověka jako takového. Za zmínku jistě stojí fakt, že v této choreografii tančí pouze muži a není jich málo – téměř nevídaný jev v našich tanečních poměrech. Kašparová ve své tvorbě inklinuje k propojování současného tance a street dance, a choreografie Is This Enough? není v tomto výjimkou.

Další choreografií na programu je kreace The Fucking Colonizers od kolektivu Los ibéricos. Tento neoficiální kolektiv se skládá ze studentů programu Erasmus z kateder tance a nonverbálního divadla. V jejich díle nalezneme prvky současného tance, nonverbálního divadla, ale i práce s textem. Jak se zde daří zahraničním studentům se diváci dozví v nejčistší formě – z autorské tvorby.

Obsah večera doplní také taneční filmy, které vznikly v nedávné době ve spolupráci katedry tance HAMU se studenty FAMU v rámci předmětu Tanec a kamera.

 Více informací: https://fb.me/e/1uNpgJfla

Nová generace má také svůj instagramový účet s názvem nova.generace.hamu.

Vstupenky k zakoupení na pokladně divadla nebo online zde: https://www.divadlodisk.cz/repertoar/nova-generace-101

Natálie Matysková

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a zakladatelkou Dance House Leonou „Qašou“ Kvasnicovou

„Nade mnou svítí šťastná hvězda“

Tanečnice, choreografka, lektorka, zakladatelka tanečního studia Dance House Leona Kvasnicová vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Již v patnácti letech založila svoji první taneční skupinu, byla porotkyní ve StarDance, choreografkou Česko hledá SuperStar a řady muzikálů. Vytvořila mnoho projektů a tanec ji provází od dětství, a jak říká, udržuje její tělo v kondici a duši šťastnou.

Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala s mladší sestrou Lucií a již v šesti letech jste začala dělat sportovní gymnastiku. Co Vás v dětství bavilo a jak jste jej prožívala?

„Dělala jsem moderní gymnastiku. Už v dětství jsem byla „kreátor“ a „vůdce“ – vymýšlela jsem taneční a pěvecká představení pro rodinu, organizovala do toho sestru a všechny okolo. Na druhou stranu jsem dokázala být i hodiny sama se sebou ve svém světě, procházet se přírodou u babičky na chalupě.“

Někde jste řekla, že Vás k tanci nikdo nepřivedl a tanec jste si našla sama. A v patnácti jste propadla tanci. Čím Vás tak okouzlil, že jste v tomto věku založila svoji první taneční skupinu Crazy Dancers? 

„Jak jsem řekla, bylo to ve mně dříve než v 15 letech. Jen pak jsem potkala svou první lásku. S ním jsme založili Crazy Dancers a tam jsem se „vyformovala“. Velkým impulsem byl určitě film „Flashdance“, který když jsem viděla, řekla jsem si, že takto budu jednou umět taky tančit.“

Po maturitě jste se stala členkou taneční skupiny UNO a někde jste řekla, že to byl jeden z Vašich splněných snů… A co další taneční sny, splnily se?

„Víte co? Ano. Musím říct, že nade mnou svítí „šťastná hvězda“ asi. I když moc dobře vím, že je to o mé dřině a víře. Studovala jsem v Holandsku, tančila ve vysněné skupině v Paříži u Bruce Taylora. Měla jsem čest ztvárnit sólové role jako např. Julii v Bratislavském divadle tance pod vedením Jana Ďurovčíka. Prosadila jsem se u nás jako choreograf muzikálů, v televizi jako porotkyně StarDance nebo choreograf Česko hledá SuperStar a realizovala spoustu vlastních projektů. Ale hlavně se mi do toho podařilo mít dva krásné syny. A to všechno je splněný sen.“

Pak jste začala studovat taneční pedagogiku na JAMU, rok jste studovala v Holandsku a po návratu založila další taneční skupinu Free Dance Group a poté studovala choreografii na HAMU. Jako choreografka jste se podílela na řadě divadelních inscenací a na čem pracujete v současné době?

„V současné době je to malinko složitější vzhledem k pandemii, která nás ovlivnila všechny. Nicméně i přesto jsem pracovala na choreografii Láska nebeská v divadle Broadway a v divadle Rokoko v inscenaci Dr. Johann Faust. Já také denně vyučuji buď tanec nebo pilates či jógu. Nenudím se…)))

Jako tanečnice jste vystupovala v německém Hamburgu, ve Švýcarsku, byla jste sólistkou Bratislavského divadla tance, členkou Baletu Praha. Od roku 2003 máte taneční skupinu IF. Jak na to plodné období vzpomínáte?

„Bylo by toho hodně, ale to stěžejní jsem již zmínila.“

Co Vás vedlo k založení tanečního studia Dance House, kde máte pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti a individuální lekce? Jak se Vám daří v době covidové? Máte také on-line lekce?

„Vlastní studio jsem měla v plánu vybudovat jako něco, co bude pokračování mé cesty tanečnice a učitelky tance a jako budoucí obživa. Nicméně po 4 letech jsem změnila názor. Bylo to vyčerpávající, více jsem řešila organizaci a ekonomiku, personální záležitosti a na umění a tanec mi zbývalo málo sil. A to jsem nechtěla. Ale ta zkušenost je k nezaplacení.

V covidové době jsem byla stále aktivní, on-line lekce ale pouze pilates nebo jógu. Tanec přes počítač nelze…ta energie se nepřenese, to není ono.“

V roce 2008 jste se představila jako jedna z porotců oblíbené TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí. Jak jste se cítila v této pozici a přijala byste nabídku tančit v této soutěži?

„Byla to velmi příjemná doba. Všichni porotci a zákulisí skvěle na sebe naladěné. Nabídku tančit v soutěži bych ale nepřijala. Jsem profesionální tanečnice, to by bylo vůči hercům nebo sportovcům co soutěží přece nefér.“

Vaši sestrou je hudební skladatelka a úspěšná DJ Lucca. Svedla Vás spolupráce na nějakém projektu? A pokud ano, jak se Vám spolu pracovalo?

„Ano, udělaly jsme spolu dva projekty pro moji skupinu IF. Spolupráce byla úplně pohodová. Obě víme, co děláme a co umíme…“

S partnerem tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem máte dva syny. Jak to mají s tancem? Nepadlo jablko daleko od stromu?

„Nepadlo. Kluci jsou talentování, myslím, že hodně. Mají to v sobě a v srdci.“

 V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec Vám udržuje tělo v kondici a duši šťastnou. Platí to stále? A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Platí, platí. Ale snažím se vracet tělu, co jsem od něho celý život chtěla. Volný čas mám nejraději s rodinou. Rádi jezdíme na výlety do přírody. Jsme spolu rádi.“

Leona „Qaša“ Kvasnicová:

Narodila se 23. 12. 1972 v Brně. Působí jako tanečnice, choreografka, lektorka a vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Její sestrou je skladatelka a DJ Lucca (1978).

Vystudovala taneční pedagogiku na JAMU, choreografii na HAMU a studovala na nizozemské taneční škole Rotterdamse Dansacademie.

Má vlastní taneční skupinu IF a v Praze založila taneční studio Dance House, kde měla pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti nebo individuální lekce.

S partnerem, tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem má dva syny Matěje a Kryštofa.

Foto: Archiv Leony Kvasnicové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín