Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

PETR ZUSKA: „Obnovme život!“

Výzva předního choreografa divadelníkům a umělcům vůbec

Vážení a milí kolegové, ředitelé divadel, principálové, umělečtí šéfové, dramaturgové, režiséři, choreografové, herci, tanečníci, pěvci, muzikanti…

Nastává čas říci konečně a společně DOST!

Šílenství pod vlajkou boje proti viru Covid-19 zničilo v této zemi již mnoho a mnohé a rozhodně s touto devastací neskončí. Naopak, zájem na vrácení života přirozenou cestou k normálu evidentně neexistuje, globální mainstream vládnoucích „elit“ sleduje něco úplně jiného. Je přece jasné, že už vůbec nejde o zdraví společnosti a záchranu lidských životů, čímž se stále dokola ohání drtivá většina politiků, hustě podporována masážemi médií. Hlavním úkolem tohoto systémového trendu je vytváření strachu a zmatku, jelikož to jsou ty nejlepší předpoklady pro dosažení efektu stádnosti a bezvýhradné poslušnosti. A medicína jako taková je pouze k těmto účelům bezprecedentně a trestuhodně zneužita. V přímém přenosu sledujeme největší plošný útok na lidská práva a svobody přinejmenším mnoha posledních desetiletí. Pod záminkou stabilizace a konečného východiska z problému, nás teď plánují vystavit plošnému “dobrovolnému“ očkování, které však bude mít na tato práva a svobody přímý vliv. A navíc vakcínou, která je už jen z čistě medicínského hlediska značně sporadická… Texty jako je tento jsou dnes oficiálními proudy označovány jako tzv. „konspirační teorie“. Jedinou a obří konspirací je naopak to, v čem jsme již deset měsíců nuceni žít.

Vyzývám Vás (nás všechny), abychom odložili mezioborovou, či jakoukoli uměleckou, názorovou a jinou řevnivost a spojili se do jedné velké vlny OBČANSKÉ NEPOSLUŠNOSTI UMĚLCŮ a symbolicky v jeden den 12. 3. 2021 (rok výročí od prvního uzavření) otevřeli divadla a PES nePES začali hrát pro diváky. Zní to šíleně? Ne, je to daleko racionálnější a správnější než degradovat divadlo na streamy a záznamy, než být svědky pomalého mizení fenoménu divadla jako takového, než si pomalu zvyknout a tím se stát spoluviníky likvidace podstatných částí a odvětví kultury a umění. JE TO NAŠE ODPOVĚDNOST A POVINNOST. Nikdo jiný to za nás neudělá. Pokud chceme změnu, může se tak stát pouze „zezdola“, jelikož „seshora“ nic nepřijde. Jak jistě všichni víte, umění a kultura je v tomto státě dlouhodobě „na ocase“ zájmů politického establishmentu, a to i v dobách běžných, natož teď, kdy mnoho indicií naznačuje, že jakýkoli skutečně svobodný – tedy i umělecký projev, bude výhledově v podstatě nežádoucí…

Nejen z hlediska výše zmíněného výročí je datum 12. 3. 2021 ideální. Dva měsíce jsou dostatečným časem jak na společnou jednotnou kooperaci, tak i individuální nutné repertoárové a jiné organizační aspekty tohoto kroku, a to i z hlediska velkých, vícesouborových divadel. Kromě toho (jen pro malé odlehčení) je konstelace cifer onoho data více než zajímavá i z pohledu vyšší matematiky, což má taktéž určitou váhu…

Všichni víme, že dopady současného stavu na společnost jsou daleko širší a svět divadla je jen jedním kamenem smutné mozaiky. Ale kamenem velice podstatným a ne proto, že je jedním z nejpostiženějších. Divadlo, kultura a umění mají bezprostřední vliv na celkový obraz společnosti. A v krizových obdobích to platí o to více. Umělci se v tom momentě zpravidla stávají sice zprvu nezvaným, avšak o to autentičtějším hráčem, či i bojovníkem za základní etické hodnoty a archetypy a jak víme z minulosti, často hráčem a bojovníkem naprosto signifikantním. Možná, že toto pravidlo je i jistou podprahovou reflexí neoddiskutovatelné historické prestiže českého umění ve světě. Nedovolme si tedy rezignovat ani na jeden z těchto aspektů, jelikož jdou ruku v ruce…

Petr Zuska

To, k čemu nás všechny teď vybízím, není vůbec jednoduché. Na druhou stranu nevole nejen v české společnosti roste a menší i větší proudy se, opět nejen v naší zemi, pomalu spojují a spojovat se budou. Ať už jde o občanskou iniciativu CHCÍPL PES, či akce OTEVŘEME ČESKO a mnoho dalších. Připojme k těmto proudům české divadlo, staňme se tak inspirací i dalším profesním skupinám a ekonomickým odvětvím a splňme sen statisícům našich diváků, kteří na to čekají a budou tomu tleskat dávno předtím, než do divadla posléze přijdou. Dopady a postihy jsou pochopitelně možné. Jde vlastně jen o přestupek, ale právní výklady se samozřejmě mohou různit. Každopádně jde o zanedbatelný risk ve srovnání s tím, čemu v boji za svobodu čelily stovky našich statečných předků, a to i naprosto individuálně. Jsem si jist, že nemusím jmenovat. My máme šanci „se ozvat“ najednou, jako obrovská skupina, kterou prostě zlikvidovat nemohou. Jedno je ale jisté. Čím déle budeme čekat, tím to bude horší.

Nejsem příznivcem „velkých“ slov, bohužel realita je taková, že žádné střední cesty není. Je na každém z nás, jestli bude „držet hubu a krok“ a stane se tak pasivním spolutvůrcem jakési novodobé technokratické totality, nebo dá hlasitě najevo, že mu jde o zachování elementárních etických pravidel, svobody a úcty a respektu k individualitě každého člověka, což, jak víme z historie, není vždy zadarmo…
Na závěr jen malý dovětek.

Bývalý ministr zdravotnictví Prymula na konci září 2020, na několikerý přímý dotaz komentátorů v ČT, zda v rámci zhoršující se situace plánuje opětovné uzavření divadel, odpověděl několikrát, že určitě ne, jelikož divadla nehrají v přenosu viru téměř žádnou roli. Týden na to je uzavřel. Už jen tento malý moment stačí k pochopení nekompetence, manipulace a lží celého koronavirového martyria. Od té doby jsem napsal několik otevřených i uzavřených dopisů, několik prohlášení na FB a zdaleka nejen já. Vzniklo několik petic, za kterými stáli kromě jiných i přední čeští lékaři, imunologové a epidemiologové evropského formátu. Spousta moudrých a vzdělaných lidí, včetně ekonomů, sociologů a právníků, píše neustále co může na své blogy…, ale nic naplat, to jsou totiž všechno dezinformace a již zmíněné konspirační teorie. Dialog veškerý žádný!!!

Čas „psaní“ i čekání skončil. Je čas něco dělat. Je za 3 minuty 12. A my teď bez nadsázky píšeme dějiny.

Děkuji za Vaši pozornost a doufám ve Vaši aktivitu. Ač na volné noze, jsem Vám k dispozici.

A určitě zdaleka nejen já.

Petr Zuska

 12. 1. 2021

(Výzva je publikována v původním znění, bez redakčních úprav TM.)

Foto: Eva Smolíková

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

NAŠE PF 2021

Přání pro všechny

TANEČNÍ MAGAZÍN

přeje

všem příznivcům, čtenářům, autorům

i celé (nejen) divadelní scéně

vydařenější, klidnější

a všeobecně zdravější

rok 2021

plný živých divadelních produkcí,

přímých kontaktů s diváky

a mnoho úspěchů

v soukromí

i na profesionální bázi