Štítek: balet

Tatiana Drexler

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes,“ přiznává porotkyně z TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí Tatiana Drexler, rodačka ze slovenského Martina, dlouhá léta žijící v německém Hannoveru.  

Vaším mottem je: „Všechno dobré, co učiníš pro druhé, se ti mnohonásobně vrátí.“

„Myslím si, že to skutečně tak nějak funguje, protože jsem měla při tom všem neštěstí, co jsem si sama nadělala, dost štěstí a konec konců jsem vlastně šťastný a spokojený člověk. Ale myslím, že to dnes již tak neplatí, jak jsem si myslela ve své naivní mladosti. Protože já jsem si myslela, že vím, co je pro lidí dobré. Dnes si to již nemyslím. Vlastně mám s tím také vlastní zkušenosti. My nevíme, co je pro koho dobré. Protože, to co jsem pokládala za velice zlé a z čeho jsem byla velice smutná, jako když mne opustil můj manžel, tehdy podle mne to byla moje nejhorší situace mého života. Zpětně se na to dívám, že to bylo vlastně pro mne největší štěstí, co se mi mohlo stát. My lidé vše posuzujeme v momentě, když se to stalo a ono to může být jiné. Snažím se situace méně posuzovat a tím také nerozhodovat, co je pro koho dobré.“

Vy jste se od dětství věnovala baletu a gymnastice, vystudovala matematiku a tělesnou výchovu. Jak jste se dostala k profesionálnímu tanci?

„Balet je také profesionální tanec a gymnastika se mi zdála hodně tvrdá a proto jsem začala tancovat, ale dlouho to nebyl ještě profesionální tanec, protože jsem tancovala při studiu. Rodina a známí mi dávali najevo, že ty „tanečky“ jsou jen tak mimo a na prvním místě je škola a studium,  a tak tanec byl pro mne v té době hobby i přesto, že jsem byla mistryní Slovenska. A pak jsme byli také vicemistři socialistických krajin. Bylo to stále pouze hobby. Profesionálně jsem začala tančit, až když jsme emigrovali do Německa. Začátky nebyly lehké, bylo to spíše hrozné, dostali jsme se až na konec sociálního žebříčku. Neuměli jsme řeč, bylo to šílené období, naštěstí tu byl tanec a my jsme si tancem vydělali v té době pro nás neuvěřitelně obrovské peníze a zjistili jsme, že nemá význam se vracet k tomu našemu studiu, že se tím tancem dokážeme v Německu uživit lépe než tím, co jsme vystudovali. Tím, co jsme vystudovali, bychom se uživili také, ale nám se v té době líbilo tancovat. Konečně jsme mohli jenom tancovat. J

 Po škole jste chvíli pracovala ve Slovnaftu a v roce 1987 jste se spolu se svým tehdejším manželem a tanečním partnerem Petrem Ingrišem rozhodli pro emigraci. Jaké byly Vaše začátky v tehdejším západním Německu?

„Ano, v tom našem postudijním rozmýšlení, (doktor Peter Ingriš má červený diplom, vystudoval teoretickou fyziku, to je skutečně těžký obor), jsme si uvědomili, že oba chceme poznat jaký je svět,  a tak jsme se rozhodli pro emigraci, což byl skutečně razantní krok v našem životě. Nebylo to lehké. Tehdy byly začátky v západním Německu velice tvrdé. Podcenili jsme to ve všech směrech. Nerada o tom moc mluvím, protože mi málokdo rozumí. V té době byl svět úplně jiný než dnes. Vše bylo jiné. Nebyl internet, byli jsme neinformovaní. Vzdělání, které jsme dostali, bylo absolutně jiné, než to, které existovalo v západním světě. My jsme vlastně v té diktatuře byli absolutně neinformovaní, dezinformovaní a o světě jsme nevěděli absolutně nic. Jediné, co jsme měli, byla schopnost přemýšlet a řešit těžké situace. Z toho socialismu jsme se uměli přizpůsobit. Dnes rozumím každému,  kdo má po emigraci deprese a kdo se do života nikdy nedostal a žil v různých komunitách,  jak ruských, polských či slovenských. To jsme my hned od začátku odmítli. My jsme se snažili dostat se ihned do německé společnosti a nechtěli jsme do komunit. Vzali jsme to přes tanec a taneční komunita byla mezinárodní, otevřená a to nám velice pomohlo.“

Postupně jste se vypracovali a dokonce jste se probojovali 9x do finále mistrovství Německa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to postupně. Na prvním německém mistrovství jsme byli poslední. Pak jsme rok pořádně trénovali a dostali jsme se velice rychle do finále a to se stává jen zřídka.

Připisuji to tomu, že jsme byli dobří  tanečníci, měli jsme všeobecné taneční vzdělání. Ještě v Bratislavě jsme vystupovali v komparsu v baletu, dělali jsme také moderní tanec, což nám pomohlo se jak v latině, tak ve standardu zlepšit. Tančili jsme mezinárodně. Celých těch šest let jsme patřili mezi nejlepších 24 párů na světě. V té době to nebylo jako dnes, tehdy byl pouze jeden svaz. V jednom svazu tančili amatéři, v jednom svazu profesionálové, takže jsme byli stále mezi 24 páry na světě, což  se nestane na tak dlouhou dobu jen tak a naše nejlepší místo bylo 14 místo v Blackpoolu,  a to  byl náš nejlepší výkon.“

S manželem jste se sice rozvedli, ale tanci jste zůstala věrná a v německém Hannoveru, kde žijete, vyučujete. Baví Vás to, a jaký je o studium tance zájem?

„Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes a hlavně mne baví práce s mladými lidmi. Tanec dělá lepší život a lepší lidi. Mám ráda mladé lidi, kteří jsou úžasní, ráda s nimi pracuji. Já miluji tanec.

O tanec je v Německu veliký zájem dnes a denně, ale co je smutné, ten německý taneční sport se nedokázal udržet tak, jako byl před těmi 20 – 30 lety, jaký jsem jej zažila já. Máme v Německu více tanečních sportovních svazů (tato situace je také, bohužel, i ve světě), což vede k tomu, bohužel, že máme každý rok 12 mistrů světa a 12 mistrů Německa. Toto ztrácí na důvěryhodnosti,  a proto se o taneční sport až tak moc lidí nezajímá. A tak jsem velice pyšná, že se českému taneční svazu podařilo udržet se, i přes všechny rozdíly. Také mne velice potěšilo, když nedávno na mezinárodní taneční soutěži ve Stuttgartu bylo v 48 párech pět českých párů z Čech, což je úžasné, na tak malou zemi. Jelikož je Česko mnohem menší než Německo, a tak by muselo být v Německu těch párů alespoň čtyřicet. A myslím si, že Češi to dělají skutečně dobře. Doufám, že jim to vydrží. Také se jim podařilo využít vlnu StarDance, která nesmírně pomohla českému tanci. StarDance skutečně  dobře prezentuje taneční sport a Marek Eben a Tereza Kostková jsou úžasní, těm musí taneční sport ruce líbat, protože svou práci  dělají skvěle. A v porovnání s jinými krajinami, je StarDance opravdu dobrá vlna, na kterou taneční sport naskočil, a dělají to excelentně.“

Od roku 2007 jste přísnou porotkyní taneční soutěže ČT Star Dance… když hvězdy tančí. Jak se cítíte v této roli?

„V roli porotkyně, nevím, zda přísné, jsem se v roce 2007 ocitla náhodou. Jsem za tuto příležitost vděčná, a je to nádherná příležitost, která mne v mém profesionálním životě potkala. Sedět na té židli je jedna věc, ale už jen poznat takové množství vrcholových sportovců, takové množství vynikajících umělců a tolik milých lidí, je obrovským obohacením mého života. Až v této soutěži jsem si uvědomila, jak důležité je  v životě umění. Lidé, kteří umění dělají, jsou tak kreativní, plní lidskosti. Umění je skutečně část života, kterou  nesmíme ztratit. Také sport je důležitý. Myslím si, že StarDance je  nádherně propojené umění a sport a nechci, aby mi v mém životě chyběl někdo z těch, které jsem za tu dobu potkala.“

Žila jste v emigraci, díky tanci procestovala kus světa. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Domov, to jsou pro mne lidé, kteří mne mají rádi. Domov je pro mne skupina lidí, kteří mají společný humor, kteří mají společná témata, kteří jsou schopni spolu diskutovat, bavit se.  Není to místo, ale jsou to lidé, kteří dělají domov.“

Tanec Vás provází celý život, je také Vaším koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Mám ráda hudbu, imitaci. Ráda tancuji i sama. A zda umím odpočívat? Myslím si, že neumím. Pro mne je odpočinek prostě změna činnosti. Já když například s mladými lidmi tancuji, dělám blbosti, tak pro mne je odpočinek si sednout k počítači, dělat v manželově kanceláři. Pro mne je odpočinek, také uklízet. Pro mne je odpočinek i číst knihu, ale jenom tak sedět, to není ono. Jen tak ležet na slunci na lehátku vydržím tak deset minut, pak už začínám hledat, kde bych vytrhala plevel nebo vzala do ruky koště a začala zametat, prostě něco dělat. Ležet, to není moje silná stránka a ani nikdy nebyla. Kdysi jsem ležela na lehátku, protože jsem chtěla být nejhezčí na koupališti v Martině, a to byl asi ten důvod, ale dnes již nechci být nejkrásnější na koupališti v Martině. Oddychování mi moc nejde, ale snažím se v tom zlepšit.“

Tatiana Drexler

Pochází z Martina, na Slovensku, kde se 12. února 1963 narodila. Vystudovala matematiku a tělesnou výchovu na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Je podruhé vdaná a s druhým manželem žije v německém Hannoveru.

Foto: archiv Tatiany Drexler

Veronika Pechová

pro Taneční magazín