Workshop s Ivonou Jeličovou

Taneční škola Balladine zve na baletní workshop

Taneční škola BALLADINE Vás srdečně zve na tříhodinový baletní workshop se sólistkou Baletu Národního divadla Brno IVONOU JELIČOVOU.

Workshop se bude konat 4. února od 14h v sále zkušebny baletu Národního divadla Brno na Dvořákově 11.

Ivona Jeličová je absolventkou Taneční konzervatoře v Brně. Od roku 2000 byla sólistkou baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde působila devět sezon. Od sezony 2009/2010 je sólistkou Baletu NdB. Pro svou všestrannost a charakterizační schopnosti je obsazována jak v klasických baletech, tak i v současných choreografiích. Její repertoár v NdB obsahuje bohatou škálu rolí: Raymo nda, Aegina (Spartakus), Carmen, Markýza de Merteuil (Nebezpečné známosti), Myrtha (Giselle), Poznání (Pták Ohnivák), Odetta-Odýlie (Labutí jezero), Gamzatti (Bajadéra) a další. Nyní ji můžete vidět jako Anitu ve velkolepém baletním představení West Side Story.
Ivona Jeličová je držitelkou několika prestižních ocenění. Získala Cenu Thálie 2009 za roli Maryši a na tuto cenu byla poté nominována ještě několikrát. Získala také prestižní Cenu Philip Morris – Poupě baletu 2007. V Soutěžní přehlídce současné taneční tvorby 2011 získala cenu za Nejlepší sólisticky výkon za roli Carmen ve stejnojmenném baletu a Markýzy de Merteuil v Nebezpečných známostech. V březnu 2017 pak dostala Výroční cenu Opery Plus za ztvárnění postavy Ona v choreografii Petra Zusky Chvění. 


Workshop je určen pro mírně pokročilé a pokročilé. Přihlašování přes email balladine@balladine.cz. Další informace na www.balladine.cz nebo na FB události https://www.facebook.com/events/116411762479489/.

Bc. Hana Kachlířová, DiS.
Taneční magazín

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – Petrem Zuskou

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorku i spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

Chodili jsme „za taneční“.

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s bollywoodskou tanečnicí, hudebnicí a textařkou Jarmilou Chromíkovou

„Zbožnuju Indii i StarDance.“

Na rozhovor s ní jsem se těšil. Jarmila Chromíková mne zaujala nejen jako sólistka souboru OM DANCE ACADEMY, věnujícího se exotickému bollywoodskému tanci. Na hudební scéně je již zkušenou a žádanou hráčkou na klarinet či klávesy. Mimo jiné stabilně vystupuje s kapelou Glanc, skupinou Underhill Zdeňka Podhůrského, doprovází i jednu z talentovaných pěveckých sester Mátlových – Kateřinu. Rovněž má za sebou studia na renomovaných zahraničních školách a také je kvalitní textařkou. Prostě, renesanční typ umělkyně. I přes výrazná aktiva na hudebním poli jsem nemohl než nezačít exotickým tancem.

Věnujete se exotickému indickému tanci, máte k Indii bližší vztah. Byla jste tam osobně?

V Indii jsem byla zatím jenom jednou v roce 2013 ve státě Gudžarát, takže jsem vlastně té Indie viděla jen úlomek, ale hned jsem navázala báječná přátelství a dokonce po indickém zvyku mohu říci, že mám v Indii dvě rodiny. Jednou z nich je folklórní soubor ,Spandan´ (v překladu ,tlukot srdce´), který téměř každoročně navštěvuje českou republiku v rámci folklórních festivalů. Samozřejmě, že si dopřejeme také pár chvil u mne doma a navzájem se velmi kulturně obohacujeme.“

Zajdete s občas i v Praze do indické restaurace?

Jen opravdu občas, ale indické jídlo mám moc ráda. Spíše častěji si ho dopřávám při různých multikulturních festivalech, indických večírcích a bálech, kde vystupujeme a také ho někdy vařím. Pokud tedy mohu, čtenářům bych doporučila kupříkladu restauraci Curryhouse na Palmovce nebo luxusnější The Pind u Vinohradské vodárny, poblíž stanice metra Jiřího z Poděbrad.“

Jste původně hudebnicí, jak jste se postupně dostala k tanci?

K pohybu jsem tíhla od malička, začínala jsem gymnastikou a baletem a ve škole jsme měly malou taneční skupinu, kde jsme si samy vytvářely choreografie na známé hity. Později jsem dost vyrostla a s tancem byl se slovy ,kdo by se s tebou tam tahal´ na chvíli konec. Jinými slovy – studium na taneční konzervatoři zapovězeno. Ale zároveň jsem hrála na klarinet, a protože hudba a tanec mě vždy lákaly a dávaly mi pocit neuvěřitelně barevného světa bez hranic, rozhodla jsem se pro studium na konzervatoři v oboru klarinet. Přes každodenní rutinu v podobě několikahodinového cvičení na nástroj, jsme si s několika spolužačkami ještě našly čas na tancování. A ve volných chvílích jsme chodily i do dramaticko-divadelního kroužku, kde byl tanec součástí a tvořily i v tomto směru. Vyústěním té snahy bylo naše plesové vystoupení maturantek a absolventek s choreografií na známé ,Chorus line´, s nezbytným kloboučkem. Choreografii jsem vytvořila společně s profesorkou baletu. A to jsem opět pocítila, že tanec prostě musí být součástí mého života.“

To byly první taneční a choreografické kroky, jak to pokračovalo dál?

Další tanec, který mi učaroval, byla salsa. Té jsem se po dobu pěti let věnovala několik večerů a nocí na známých pražských salsotékách a na chvíli se stala členkou Salsa Ladies. Po návratu z Indie jsem ovšem potkala dvě báječné ženy. Ivanku Láznikovou, která mě šarmem sobě vlastním vysvětlila, že musím do svého výčtu zařadit ještě Bollywood. A velmi záhy Lucii Linhartovou, jež mě upoutala svou ryzí láskou k Bollywoodu, kterou velmi neotřele předávala.“

Vraťme se v čase trochu nazpět, chodila jste jako školačka do klasických tanečních?

Absolvovala jsem začátečníky i pokročilé a dodnes se mi vybavují nejen základní kroky, ale dokonce i některé variace. Bavilo mě to.

A co Vám říká klasický balet?

Na balet je nádhera se dívat, ale dnes jsem docela ráda, že jsem tak vyrostla! Klasická průprava se mi ale dnes velmi hodí i v Bollywoodském tanci.“

Na jaký tanec (mimo těch východních) se ráda podíváte v televizi?

Já zbožňuju StarDance, to je opravdu parádní podívaná a pro mě jako pro tanečnici i hudebnici tedy dvojnásobný požitek – blaho pro oči i uši. Mimo jiné tam mám mezi tanečníky i muzikanty přátele. A vždy mě tak baví sledovat o to více, jak se dané choreografie či písně ujmou. Jinak se podívám téměř na vše, co televize v tanci nabídne, je to inspirativní vždy.“

Máte nějaký svůj hudební vzor popřípadě idol?

Přiznám se, že v tomto nejsem úplně vyhraněna. Spíše takovým podnětem je pro mne právě ,Moondance orchestra´– jednak vždy profesionálním a současně zábavným provedením a také úžasnou atmosférou, která v celé partě panuje. To je, myslím, velmi důležitá synergie pro tvorbu a předávání krásna.“

A v oblasti tance se stal také někdo takový, třeba rovněž soubor, Vaší ikonou?

V tanci je to hodně přelétavé. Když studujeme nové indické hity, stanou se jimi bollywoodské hvězdy. Jindy zase sleduji videa odlišných tanečních žánrů, abych viděla, jak pracují. Vzájemně se obohacujeme i ve skupině a už jsem se také přistihla, že někdy naše studentky zatančí něco tak krásně, až mě tím inspirují.“

Co Vás inspirovalo a dovedlo ke studiím v zahraničí?

Další mou vášní jsou jazyky. Jsem přesvědčena, že cestování a poznávání jiných kultur, zvyků a odlišností je velmi důležité, abychom jsme si uvědomili, co vše máme v naší vlasti krásné a hodnotné a vážili si toho. A pak tady byl i prozaický důvod, že bylo místo a dostala jsem stipendium.“

Děláte bollywoodský tanec i bollywoodskou hudbu, setkala jste se někdy s Jiřím Muchou, který je českým nejúspěšnějším autorem hudby pro bollywoodské filmy?

Nesetkala. Zatím. Čímž jste mě přivedl na myšlenku, že bychom to měli napravit…“

Trénujete nějak speciálně pružnost a kondici pro tanec?

Mám zahrádku, kde trávím hodně času, tedy o pružnost není nouze. Kondice neuléhá, protože několik hodin týdně vyučuji, s Lucií a Ivankou vedeme také dětské kurzy na Mezinárodní škole v Nebušicích, kde si na své přijde zejména psychická kondice. 🙂 Dále tvoříme a učíme se nové choreografie, často vystupujeme a přidá-li se několik dalších pohybových aktivit, potřebný koktejl je umíchán.“

Sportujete jako doplňkově?

Nesportuji, vlastně pouze v létě plavu.“

Diváky při vašich vystoupeních vždy zaujmou i výpravné exotické kostýmy. Spolupracujete stabilně s nějakým dovozcem originálních sárí anebo vám někdo kostýmy šije na zakázku?

Většinu kostýmů na máme přímo z Indie, kde poměr cena–výkon je nepřehlédnutelný a pomáhá nám například už zmíněný ,Spandan´. Letos nám věnoval část svého vyřazeného fundusu. Nebo čas od času nám někdo poskytne látky a my si necháme kostýmy ušít u naší dvorní švadleny tady v Čechách.“

Mohou se příchozí zájemci o orientální tanec z řad laiků bez zkušeností hlásit do vašeho OM DANCE ACADEMY-studia? Máte i nějakou přípravku pro lidi bez větší praxe v tomto oboru?

Předně bych ráda vysvětlila, že bollywoodský tanec je samostatná disciplína. Není to v žádném případě břišní tanec, jak se s tím občas setkáváme. Bollywood je o vyprávění příběhu, pohyby a gesta přímo promlouvají k divákovi a je to tanec, který dovoluje zabrousit do vod všech tanečních stylů, tedy může být tradiční s prvky Kathaku (tradiční tanec severní Indie), Bharatanatyamu (tradiční tanec jižní Indie) neb o moderní fúzí.“

A kde konkrétně se mohou hlásit?

Přípravkou bychom mohli nazvat naše pravidelné otevřené hodiny tance na indickém velvyslanectví (Milady Horákové 60/93 u st. Metra Hradčanská – každou středu od 18ti do 19ti hodin). Tam bych chtěla od září pozvat ženy i muže, kteří by si chtěli tento radostný tanec vyzkoušet přímo pod indickou vlajkou. A rovněž na valné většině akcí, kde vystupujeme, připojujeme workshop pro příchozí veřejnost.“

Co chystáte pro nadcházející sezónu 2017/2018? Na co byste ráda čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU pozvala?

Příští týden 24. a 25. srpna v podvečer vystupujeme OM DANCE ACADEMY na Ovocném trhu v Praze 1, kde se každý rok koná World Music and Dance Festival. Mihneme se také na Exotic Food Festivale 2. 9., veletrhu Beauty and Spa v Letňanech 9. 9. a pak už nás opět čekají přípravy na festival České televize Zlatá Praha 30. 9., Dance Life Expo v Brně 11.11. a vyvrcholením roku 2017 bude indický svátek Diwali (svátek světel) 28.10. v pražském kulturním centru Novodvorská.“

A co připravujete s kolegy z hudební oblasti?

Z hudebních aktivit určitě nemohu vynechat úžasný počin Zdeňka Berana – ,Vláda duší´ – https://www.facebook.com/theparliamentofsouls/. K této příležitosti se bude konat galakoncert v muzikálovém divadle Hybernia 2.11., kde mimo jiné uvede kapela SILVERBACK naši novou píseň ,V hlubinách´, kterou jsem exkluzívně pro tuto příležitost otextovala.“

Děkuji za rozhovor s exotickou příchutí.

Foto: archiv Jarmily Chromíkové

Ptal se: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

10. ročník mezinárodní soutěže Talent Awards již zná své vítěze

Finálový gala večer 10. ročníku mezinárodní a celorepublikové soutěže pro talenty z oblasti kultury, sportu a umění Talent Awards 2017 se konal 13. května

 

Soutěž Talent Awards, jeden  z největších evropských soutěžních projektů,  hledající talenty v oblasti tance, hudby a  sportu, slaví letos 10. výročí.  Jaký byl letošní jubilejní ročník?

Zeptali jsme se prezidentky Talent Awards, paní Muny Al Muchantafové

TM: Jak hodnotíte letošní ročník?  Zlepšují se účastníci Talent Awards nebo zůstávají jejich dovednosti na stejné úrovni?

„Každým rokem se soutěžící zlepšují. Tento rok byl mimořádně  silný. Dá se říct, že byl něčím zvláštní. Byl zkrátka jubilejní a lidé to tak  cítili.“

TM: Pozná i laické oko rozdíly v tanci?

„Určitě ano, rozdíl je vidět. Pokud někdo  chodí pravidelně na kulturní akce, vidí a může tedy porovnávat různá vystoupení.  Každý si samozřejmě udělá svůj úsudek. Ale vím, že kdo má rád umění, tak se  na Talent Awards coby divák vrací rád.“

TM: Přinesl Vám letošní rok také nějaké překvapení?

„V tomto roce bylo zastoupeno více  nových oborů, které v minulosti nebyly zastoupeny vůbec.  Naopak zase chyběly třeba bojové sporty, ale viděli jsme např. flamenco nebo step. Převaha tedy byla v tanečních kategoriích.“

 TM: Co byste si přála pro  příští ročník?

„Mám-li říct pravdu,  potěší mě, když budou lidé trénovat,   mít zájem o kulturu a   budou pro  hudební a taneční scénu něco dělat. Kultura je stále skutečně málo podporovaná.  Při soutěži Talent Awards je  každý dobrý výkon  náležitě ohodnocen.“

TM: Gratulujeme Vám k narození Vaší dcery. Jak zvládáte dvě malé děti a organizaci Talent Awards?

„Je to opravdu náročné. Ale pokud má člověk nějaký cíl a dobrou vůli, tak jde všechno.“

Taneční magazín Vám přeje hodně úspěchů v osobním i pracovním životě!

Finálový gala večer soutěže Talent Awards 2017, jež je svým formátem jedním z největších evropských soutěžních projektů představujících taneční, sportovní a uměleckou scénu se konal  v sobotu 13. května 2017  v divadelním sále „KD MLEJN“.  K vidění bylo mnohé a nutno říci, že úroveň tanečníků musíme pochválit.  Břišní tance, Balet, Flamenco, Free Style, Flirt Dance, Scenic Dance, Step Dance, hra na kontrabas a klavír a další obory předvedli výherci všech soutěžních disciplín. Finálový gala večer moderoval Martin Vencl.

První kola castingů se konala v Praze a ve Frýdku – Místku již v dubnu 2017. Aby nemohli být soutěžící, kteří se svému oboru věnují profesionálně, zvýhodňováni, disciplíny byly rozděleny samostatně pro amatéry a pro profesionály. Soutěž nalezla své vítěze  jak z ČR, tak z Ruska, Itálie, Polska, Maďarska, Ukrajiny, Francie, Španělska a Německa. Zúčastnilo se celkem 1.937 soutěžících. Cílem Talent Awards je  nalézt nové talenty v jednotlivých oborech a otevřít jim bránu do světa nových možností a tím navázat na tradici předchozích ročníků soutěže.

Po ukončení 10. ročníku, budou organizátoři propagovat „nové talenty“, jež se umístily v soutěžních kategoriích jako TALENTI daného roku, jako vítězové 10. ročníku soutěže TALENT AWARDS ČR. Cílem tohoto snažení, stejně jako u  ročníků následujících, je pokusit se odstartovat dráhu do síně slávy choreografům, tanečníkům, sportovcům, umělcům, příznivcům kultury, zábavy a také adrenalinu. Soutěž probíhá pod záštitou uměleckého garanta a pořadatele soutěže, jímž je Profesionální škola orientálního tance MUNA v čele se zakladatelkou a prezidentkou soutěže Munou Al Muchantafovou.

 

Výherci 2017

Seznam výherců pro rok 2017 v jednotlivých soutěžních kategoriích v 10. jubilejním ročníku mezinárodní soutěže TALENT AWARDS:

BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – SÓLO:

Michaela Holubová – Bruntál – sólo – amatérka – 3. MÍSTO

Magdalena Juroszová – Český Těšín – sólo – amatérka – 2.MÍSTO

Nela Jedounková – Velešovice – sólo – amatérka – 1.MÍSTO

————————————————————————————————

BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – DUETA:

Duo Zainab – ITÁLIE – Řím  – duo – amatérky – 3.MÍSTO

Duo Wisal – POLSKO – Toruň – duo – amatérky – 2.MÍSTO

Duo Saleema – MAĎARSKO – Budapešť  – duo – amatérky – 1.MÍSTO

————————————————————————————————

BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – SKUPINY:

Salwa – UKRAJINA – Kyjev  – skupiny – amatérky – 3. MÍSTO

Dambra Bruntál – Bruntál –  skupiny – amatérky – 2.MÍSTO

Belly Jareen – Slaný – skupiny – amatérky – 1.MÍSTO

————————————————————————————————

BELLY DANCE – AMATÉŘI – ŽENY SENIORKY – SÓLO:

Irina Romanova – RUSKO – Kazaň – sólo – amatérka – 3. MÍSTO

Nina Aleyeva – RUSKO – Perm – sólo – amatérka – 2.MÍSTO

Svetlana Dragunova – RUSKO – Ufa – sólo – amatérka – 1.MÍSTO

————————————————————————————————

BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY JUNIORKY – SÓLO:

Dana Lišková – Devra – Příbor – sólo – profesionál – 3.MÍSTO

Olga Konůpková – Delphine – Praha – sólo – profesionál – 2.MÍSTO

Monika Petrová – Atreya – Beroun – sólo – profesionál – 1. MÍSTO

————————————————————————————————

BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY SENIORKY – SÓLO:

Paulette Moreau – FRANCIE – Paříž – sólo – profesionál – 3.MÍSTO

Zdeňka Rysová – Dambra – Bruntál – sólo – profesionál – 2. MÍSTO

Blanca Núñez – ŠPANĚLSKO – Barcelona – sólo – profesionál – 1.MÍSTO

————————————————————————————————

BELLY DANCE –  AMATÉŘI – ŽENY JUNIORKY + SENIORKY – SKUPINY:

Malikai Mughal – Brno – skupiny – amatérky – 3.MÍSTO

Nadira – Otrokovice  – skupiny – amatérky – 2.MÍSTO

Kharida – Otrokovice – skupiny – amatérky – 1.MÍSTO

————————————————————————————————

BELLY DANCE –  PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY JUNIORKY + SENIORKY – SKUPINY:

Maha – POLSKO – Poznaň – skupiny – profesionálové – 3. MÍSTO

Galatea – Příbram – skupiny – profesionálové – 2.MÍSTO

Warda – Vyškov – skupiny – profesionálové – 1.MÍSTO

————————————————————————————————

SCENIC DANCE – AMATÉŘI – JUNIOŘI – SÓLO:

Valerie Ostenová – Praha – sólo – amatérka – VÍTĚZKA

————————————————————————————————

BALET – AMATÉŘI – SENIOŘI – SÓLO:

Kristina Hartlová – Praha – sólo – amatérka – VÍTĚZKA

————————————————————————————————

FREE STYLE – AMATÉŘI – SENIOŘI – SÓLO:

Kristina Hartlová – Praha – sólo – amatérka – VÍTĚZKA

————————————————————————————————

FREE STYLE – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – SÓLO:

Georg Weber – NĚMECKO – Berlín – sólo – profesionál – VÍTĚZ

————————————————————————————————

FREE STYLE – AMATÉŘI – SENIOŘI – SKUPINY:

Pojď Blíž – Praha – skupiny – amatéři – VÍTĚZOVÉ

————————————————————————————————

STEP DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – SÓLO:

Iva Šebelová – Neplachovice – sólo – profesionál – VÍTĚZKA

————————————————————————————————

HRA NA HUDEBNÍ NÁSTROJE–Kontrabas+klavír-PROFESIONÁLOVÉ–SENIOŘI– DUET:

Michael Máša & Ladislava Jančová–Lipník nad Bečvou–duo–profesionálové- VÍTĚZOVÉ

————————————————————————————————

FLAMENCO – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – SÓLO:

Ariel Sánchez – ŠPANĚLSKO – Valencie – sólo – profesionál – VÍTĚZKA

————————————————————————————————

FLAMENCO – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – DUO:

Mercedes – ŠPANĚLSKO – Valencie – duo – profesionálové – VÍTĚZOVÉ

————————————————————————————————

FLAMENCO – AMATÉŘI – JUNIOŘI – SKUPINY:

TS RIA Vrbno Pod Pradědem – Bruntál – skupiny – amatéři – VÍTĚZOVÉ

————————————————————————————————

FLAMENCO – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – SKUPINY:

Dambra Bruntál – Bruntál – skupiny – profesionálové – VÍTĚZOVÉ

————————————————————————————————

 

CELKEM 103. VÍTĚZŮ V 10. ROČNÍKU MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽE TALENT AWARDS. Blahopřejeme!!!

Další podrobnosti o soutěži včetně fotografií a kontaktů naleznete na www.talentawards.eu.

 

Přihlášky a pravidla k 11. ročníku soutěže naleznete na webových stránkách Talent Awards od ledna 2018.

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Souboj stylů v Arše

Jen málokdy můžete mít během produkce klasického baletu zapnutý mobil, dupat, řvát i pískat zároveň. Během tanečního souboje stylů to možné je! Dokonce vás moderátoři vybízejí ještě ke většímu řvaní a fandění. Nebo k pískání proti těm, kterým zrovna palce nedržíte!

Česko-německý taneční festival „Dance tranzit“, v Německu známý rovněž pod názvem spolupořádající drážďanské organizace „Hellerau“, vyvrcholil druhou dubnovou středu v pražském divadle Archa. Již před tím však probíhal na scéně Ponec, ve studiu Alta a jeho seminární i diskusní část v pražském Goethově Institutu. Probíhal za přispění Magistrátu hlavního města Prahy, Česko-německého fondu budoucnosti a Theatronu. A vyvrcholení festivalu to bylo důstojné i civilní zároveň. Byl jím totiž stále žádanější a módnější souboj tanečních stylů. Pouze musíme uvést na pravou míru, že nešlo – jak bylo nepravdivě inzerováno – o premiérové pražské uvedení tohoto tanečního souboje. Již v roce 2014 se totiž toto atraktivní mezioborové klání v české metropoli odehrávalo na půdě THEATRO MUSIC KLUBU, pod hlavičkou „Stage – Tanečního nebe“.

Taneční festival „Dance tranzit“ se odehrával v Praze (mezi 10. – 12. dubnem) a v německých Drážďanech (21. – 29. dubna) a Lipsku (27. – 29. dubna). Jeho pražská část nabídla ukázku české i německé tvorby. Předvedly se na něm vrcholné soubory (jakou je skupina 420PEOPLE) či jednotlivci (typu Terezy Hradílkové) a množství německých hostů.

Trochu symbolicky se vrchol festivalu „Dance tranzit“ odehrával v divadle Archa, které – pod vedením Ondřeje Hraba – dalo již dávno zelenou moderním divadelním a pohybovým formám. A rovněž zřejmě jaksi symbolicky zasedla v porotě tanečního souboje stylů právě manželka Ondřeje Hraba, režisérka Jana Svobodová.

Poohlédněme se trochu do historie tance bojového a tanečních soubojů. Souboje i tanec se zřejmě spojovaly už v pravěku v rituálních válkách a náboženských obřadech. V současnosti rovněž můžete pozorovat různé bojové tance či bojová umění s tanečními prvky. Snad nejznámějším bojovým tancem je „maori haka“, patřící ke kulturním dědictví novozélandských Maorů. Také sikhské bojové umění gatka používá množství tanečních a rituálních prvků. Některé tance jsou součástí rituálů bojových umění, jako například tanec „waikhru“, jímž bojovníci thajského boxu prokazují úctu božstvům i svému učiteli. Fenomén boje je přirozenou součástí a často i ústřední myšlenkou mnoha moderních tanců. A právě souboj tanečních stylů, za účasti těch nejmodernějších druhů tance se stává jakýmsi fenoménem dnešní doby .

V pražském divadle Archa se střetly čtyři taneční styly – klasický balet, break dance, současný tanec a taneční folklór. Na „soupiskách“ jednotlivých týmů se objevily české taneční pojmy. Klasický balet reprezentovali zástupci pražského Národního divadla: Cornelia Seibold, Nikola Márová, Veaceslav Burlac a Michal Štípa. Reprezentanty break dance byla skupina The Saxonz. Současný tanec zastupovali: Tereza Hradílková, Cindy Hammer, Kristin Mente a Lukáš Homola. Folklórní tanec naopak reprezentovali: Barbora Dastychová, Anna Kopecká, Michal Peterka a Michal Soukup. V porotě potom – kromě již v úvodu jmenované Jany Svo bodové – zasedli Markéta Perroud, Vendula Poznarová a Jan Kodet.

Celý taneční souboj stylů gradoval a měl velkou diváckou odezvu. Málokdy si během produkce klasického baletu můžete v hledišti nahlas zařvat, zadupat, zapískat či používat mobil! To vše při souboji stylů nevadilo, ani nebylo zakázáno.

Pouze poněkud nesourodě a rozpačitě působila „mezinárodní“ dvojice moderátorů. Německý Ludi Rockoon byl věren klasickému německému bavičství, ve stopách moderátorů dávných „Ein Kessel Buntes“. Prostě, onen mírně pivní trochu obhroublý humor, připomínající ono nepopulární „otírání si nosu židlí“. Jeho partnerka Daniela Voráčková se spíše distancovala od německých prvoplánových vtípků, ale zároveň nebyla schopna vydat ze sebe a za sebe něco charakteristického. Její projev ustrnul pouze na povrchní informační bázi.

Taneční souboj stylů byl zajímavým vyvrcholením festivalu „Dance tranzit“. Škoda, že jej v nejlepším přepůlila divadelní přestávka. A také škoda, že se vydával za pražskou premiéru takového souboje tanečních stylů. Neměl to zapotřebí.

 

Michal Stein 

FOTO: Hellerau a autor

Taneční magazín

Floor on Fire – battle tanečních stylů poprvé v Čechách!

Česko – německý festival Dance transit míří do Čech a máme se na co těšit! Současný tanec, balet, break dance a folklor se potkávají na jednom jevišti

 

 

 

 

Česko-německý festival Dance transit přiváží do Čech poprvé Floor on Fire – battle tanečních stylů!

Dance transit –  Praha – Dresden – Leipizig

Kde?

Praha: 10.-12. 4. 2017
Drážďany: 21.-29. 4. 2017
Lipsko: 27.-29. 4. 2017

Ve dnech 10.–12. dubna se v Praze uskuteční festival Dance transit. Praha.Dresden.Leipzig, který je platformou pro podporu kreativní spolupráce v oblasti současného tance, mezi třemi městy – Prahou, Drážďany a Lipskem. Jeho pražská část nabídne ukázku české a německé taneční tvorby a také první české uvedení populárního konceptu, battlu tanečních stylů, „Floor on Fire – Battle of Styles”, ve kterém se na jevišti potkají nejen různé taneční styly (současný tanec, balet, break dance, folklor), ale rovněž taneční osobnosti z Čech i Německa. Součástí festivalu budou také představení v divadle PONEC, site-specific na Vítkově a zajímavý doprovodný program zaměřený na česko-německou taneční scénu.

„Cílem festivalu je iniciovat intenzivnější propojení tanečních scén partnerských měst, která jsou si blízko nejen  geograficky ,“ říká Markéta Perroud a dodává: „ jsem ráda, že můžeme navázat na úspěšný první ročník, který předčil naše očekávání.“

V rámci prvního ročníku vyjelo do Německa pět různých českých inscenací a dílo DAMÚZY, Spitfire Company, Markéty Vacovské, Lenky Dusilové One Step Before the Fall poté získalo též ocenění festivalu – finanční a rezidenční podporu vzniku nové inscenace určené Spitfire Company. Byl tak podpořen vznik multidisciplinárního díla Constellations I. Before I Say Yes, vytvořené Spitfire Company ve spolupráci s orchestrem BERG, dílo které rovněž zahájí druhý ročník  festivalu 10. dubna. v divadle PONEC.

Druhý den festivalu se zájemci budou moci zúčastnit netradiční procházky se seskupením CreWcollective – Moving Orchestra, s hudebními a tanečními intervencemi tentokrát v česko-německém podání na cestě mezi PONCEM a vrchem Vítkov. V PONCI bude následně uvedeno tanečně-divadelní představení jedné z nejvýraznějších mladých choreografek drážďanské scény – Johanny Roggan. Její the guts company zde představí dílo  Das Fremde / ALIENIdentität, které nás zavede do světa podivna.

Poslední den festivalu Dance transit v Praze je rezervován od 17 hod projekci tanečního dokumentu Silke Abendschein EL SÉPTIMO SENTIDO – I am a dancer. Von der Kunst zu leben v Goethe-Institutu, které proběhne za osobní účasti režisérky. Festival vyvrcholí ve  20 hodin< /u> v Divadle Archa vůbec prvním českým uvedením úspěšného formátu Floor on Fire / Battle of Styles. Koncept battlu konfrontuje, ale především sbližuje tanečníky různých žánrů (současný tanec, balet, break dance, folklór aj.) a odhaluje virtuozitu tance ve všech jeho podobách. Schopnost improvizace, spolupráce a kreativita zúčastněných tanečníků dělá každé jeho uvedení unikátním. Českou scénu budou zastupovat tanečníci baletu ND, českého folklorního tance, německé partnery známá break dance company The Saxonz. Současný tanec pak bude zastoupen reprezentanty jak české, tak německé scény. V rámci festivalu se setkají nejen umělci z partnerských měst, ale i diváci, a to díky Moving Audience.

Přehlídka se dále přemístí do Drážďan a Lipska, kde budou součástí festivalu díla českých souborů a umělců Věry Ondrašíkové, DOT504, Terezy Ondrové a Petera Šavela, Spitfire Company a Orchestru BERG, ME-SY a Renana Martinse Oliviera, Martiny Hajdyly Lacové a Stano Dobáka, stejně tak jako workshopy light designu Kataríny Ďuricové a Tomáše Morávka, taneční workshop Petera Šavela a prezentace české taneční scény.

Více na www.divadloponec.cz/dancetransit

 

 

 

Kateřina Kavalírová

 

 

Program:

PRAHA / Tanec Praha

 

  1. 4.

20:00 / PONEC  Orchestr BERG, Spitfire Company (CZ): Constellations I. Before I Say Yes

  1. 4.

10:00 / Studio ALTA  Josefine Wosahlo (DE): GYROKINESIS® Metoda (ukázková lekce)

12:30 / Studio ALTA  prezentace TanzNetzDresden  (DE)

18:30 / PONEC / Vítkov  CrewCollective: Moving Orchestra (CZ/DE)

20:00 / PONEC  the guts company (DE): Das Fremde / ALIENIdentität

  1. 4.

17:00 / GOETHE-INSTITUT  Silke Abendschein (DE): EL SÉPTIMO SENTIDO I am a dancer. Von der Kunst zu leben – dokumentární film a diskuse s režisérkou

20:00 / Divadlo Archa  Floor on Fire  Battle of Styles  (DE/CZ)

 

DRESDEN / HELLERAU – Evropské centrum umění Drážďany

  1. a 22. 4. 11:00 – 18:00

Katarína Ďuricová & Tomáš Morávek (CZ) : Light design Workshop

  1. 4.

18:30 Markéta Perroud a Zuzana Hájková (CZ): Prezentace o české taneční scéně

20:00  Věra Ondrašíková (CZ): Guide

21:30   Anna Till / Ulrike Feibig / Juliane Schmidt (DE): Achse, Ader, Zeh  nicht aufhören zu erzählen

 

  1. 4.

20:00 – DOT504 (CZ): Collective Loss of Memory

21:30 – Tereza Ondrová, Peter Šavel (CZ/SK): As Long As Holding Hands

 

  1. 4.

11:00 – Peter Šavel (CZ/SK): Workshop  (CZ/SK)

 

  1. 4. a 28. 4. 18:30

Magdalena Weniger / TanzNetzDresden (CZ): 97 % unknown

 

  1. 4.

20:00 Alma Toaspern / Elpida Orfanidou (DE): Zeitfishen

21:00 Romy Schwarzer (DE): In the Loop

 

28. 4.

20:00 Spitfire Company / BERG Orchestra (CZ): Constellations I. Before I Say Yes

 

  1. 4.

18:00 Silke Abendschein (DE): El Septimo Sentido (film)

20:00 Floor on Fire – Battle of Styles // Czech Edition (DE/CZ)

 

LEIPZIG / LOFFT

 

  1. a 25. 4.

Katarina Ďuricová a Tomáš Morávek (CZ): Workshop světlo a současný tanec

 

  1. 4.

20:00  Renan Martins de Oliveira / ME-SA (CZ/BE): REPLAY

 

  1. 4.

20:00 Blind Date (DE)

 

  1. 4.

20:00 ME-SA/ Martina Hajdyla Lacová/ Stano Dobák (CZ/SK): Supernaturals

Go Plastic (DE): Go West, Young Men

 

 Taneční magazín

Nesklouznout k patosu

Taneční magazín se osobně účastnil besedy s uměleckým šéfem baletu naší první scény Petrem Zuskou. Jak se vyjádřil ke své zbrusu nové inscenaci „Chvění“? Co očekává od svého nástupce ve funkci? Jak vedla besedu Nina Vangeli – Hrušková? Kdo v rámci besedního odpoledne vystoupil s baletní ukázkou? Čtěte už právě teď a tady!

Těsně před premiérou nového baletu „Chvění“ se odehrála na Nové scéně Národního divadla v Praze vskutku zajímavá beseda. Byla věnována uměleckému šéfovi zdejšího baletu Petru Zuskovi. Vedla ji uznávaná kritička, publicistka a choreografka Nina Vangeli – Hrušková. Během akce došlo i na ukázku z inscenace „Chvění“.

Uznávaný tanečník, choreograf a umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze Petr Zuska se bilančně zamýšlel nad svými úspěchy, prohrami i životními uměleckými peripetiemi. Měl k tomu ostatně důvod, po patnácti letech totiž končí v pozici uměleckého šéfa baletu naší první scény.

Valná část úvodu úterního odpoledního setkání byla věnována aktuální premiéře „Chvění“. Petr Zuska se obšírněji věnoval zejména koprodukci hudby od dvou autorů, polského komponisty moderní hudby (již zesnulého) Henryka Góreckého a našeho soudobého barda moderního folklóru Jiřího Pavlici. Ostatně, „Chvění“ se jmenuje i právě Pavlicovo hudební album z roku 2007 s podtitulem „Suita dialogů“. A právě dialog byl jedním ze zásadních stavebních kamenů nové baletní inscenace ND. Dialog mezi tanečníkem i hudbou, dialog mezi duem tak rozdílných komponistů, dialog mezi tancem a verši Vladimíra Holana a Jana Skácela, dialog mezi hudbou a sochami Olbrama Zoubka. Pro úplnost dlužno podotknout, že „Chvění“ již Petr Zuska inscenoval v Brně. Avšak v úplně jiném aranžmá.

Paní Nina Vangeli – Hrušková byla trpělivou zpovídající. Dávala Petru Zuskovi svým barvitým spektrem otázek mnoho nových impulzů. Možná, že pouze v několika místech zbytečně „utnula“ Zuskův slibně se rozvíjející monolog?

Krátkou ukázkou ze „Chvění“ si posléze publikum Nové scény podmanila Nikola Márová s Giovanni Rotolou. Oba v praxi dokázali, že Zuskovy choreografie mají neopakovatelný rukopis. Sám jejich autor dodal, že jedna z jeho zásad zní: „Nesklouznout k patosu.“ Samozřejmě, není míněna dogmaticky a bezezbytku na jakýkoli titul.

Velice taktně se spíše po špičkách přešlapovalo kolem osobnosti Zuskova nástupce Filipa Barankiewicze. Ačkoli v rozhovoru publikovaném roku 2014 jej Petr Zuska plně podporoval, nyní se nestavěl ke všem jeho uvažovaným krokům úplně kladně. Ale projevil diplomatický takt a jejich názorový střet příliš nerozmazával.

Řeč se stočila i na nový dokumentární film České televize, který o Zuskovi a hlavně se Zuskou natáčí renomovaný režisér baletních a tanečních profilů Martin Kubala.

Končící šéf baletu se nemohl nevěnovat ani svému dalšímu autorskému projektu „Sólo pro nás dva“, který připravuje ve spolupráci s hudebníkem, písničkářem a textařem Jaromírem Nohavicou. Bude v něm i tančit.

Celá beseda, včetně odpovědí na divácké dotazy, již poněkolikáté dokázala, že Petr Zuska je citlivý umělec, ale i schopný manažer s potřebnou vizí a léty prověřenými zásadami.

FOTO: ARCHIV ND

MICHAL STEIN
TANEČNÍ MAGAZÍN