JAK SE DĚLÁ TANEČNÍK

Taneční centrum Praha hostuje v náchodském divadle

Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium  uvede ve čtvtek 22. září 2022 ve Městském divadle Dr. Josefa Čížka v Náchodě od 9 a od 11 hodin tanečně-vzdělávací představení pro školy s názvem JAK SE DĚLÁ TANEČNÍK.

Jedná se o profilové výchovné a vzdělávací představení tanečního divadla, jehož dramaturgie je zaměřena speciálně na 1. a 2. stupeň základních škol. Představení o tanečních stylech (balet, jazz, step, moderní tanec…) a vývoji tance, navazuje na tradici Pavla Šmoka, zakladatele Pražského komorního baletu.  Interprety jsou mladí umělci ve věku 14 –  20 let souborů Baby Balet PrahaBalet Praha Junior, kteří inspirují nejen své vrstevníky ale i dospělé publikum k aktivnímu přístupu k tanci, divadlu a kultuře.

Tvůrci představení jsou renomovaní čeští a zahraniční choreografové a hudba má značný žánrový rozptyl od Bacha po Beatles, nechybí ani jazz a etnická hudba.

„Tímto způsobem se snažíme kultivovat mladé diváky, aby se v přemíře technických a čistě komerčních impulsů naučili vnímat hodnotná umělecká díla, respektive umělecký a výchovný potenciál současného tance a tanečního divadla,“ uvádí Jan Schneider, ředitel konzervatoře Taneční centrum Praha„Významný výchovný efekt spočívá také v tom, že diváci neuvidí dospělé taneční hvězdy zdánlivě nedosažitelných kvalit, ale své vrstevníky, kteří již rozvinuli svůj talent a další profesní předpoklady do výjimečných profesionálních výkonů.“

Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium má za sebou již stovky těchto představení ve dvaašedesáti domácích a čtrnácti zahraničních městech (záštitu projektu poskytlo UNESCO, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury České republiky, Národní divadlo a Akademie múzických umění).

Taneční centrum Praha, konzervatoř a gymnázium je první vzdělávací a umělecká instituce, která přinesla do české kultury moderní a jazzové taneční techniky a důsledně je propojuje s výukou klasického tance a dalšími oblastmi současného tanečního divadla. Tradice sahá až do roku 1961 – tehdy v undergroundu a později, pod záštitou Univerzity Karlovy a řady zahraničních odborníků, postupně vzniká centrum, které nyní zahrnuje osmiletou konzervatoř a osmileté gymnázium propojené do jedné vzdělávací koncepce doplněné studiem taneční pedagogiky s příslušnou aprobací. Studentská umělecká agentura, Mezinárodní centrum tance, produkuje umělecké soubory Balet Praha Junior a  Baby Balet Praha, import a export tvůrců, pedagogů a souborů, pořádá festivaly i workshopy. Významným cílem centra je podpora všeobecné a odborné vzdělanosti tanečníků, jejich sebevědomé a kvalitní zapojení do interpretační praxe a následně schopnost řízení, produkce uměleckých i společenských organizací a projektů. Centrem prošlo několik stovek tanečníků, kteří pracují v českých souborech (Pražský komorní balet, Balet ND v Praze, Laterna magika a jiné), v zahraničí (Berlín, Frankfurt, Hamburk, Haag, Barcelona, Lisabon, Pécs a další) nebo absolvovali vysoké školy (Univerzita Karlova, HAMU a další). „Lidé z centra“ zastávají významné funkce v českých uměleckých, vzdělávacích a společenských organizacích.

 

 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor se šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Lukášem Slavickým

„Tanec je řeč duše skrz naše tělo“

Lukáš Slavický

   „Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo,“ přiznává Lukáš Slavický, který sedmnáct let působil v mnichovském Bayerische Staatsballett, kde byl prvním sólistou a zatančil si krásné role. Absolvoval také řadu světových turné a od sezóny 2016/2017 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. |Jeho práce byla vždycky také jeho koníčkem.

V dětském věku jste se začal věnovat baletu. Navštěvoval jste baletní školičku. Také hrál na zobcovou flétnu, jezdil na kole a hrál tenis. Dětství jste tak strávil velice aktivně a díky svým rodičům, kteří byli sólisté baletu ND v Praze, jste Zlatou kapličku znal velice dobře. Jak na dobu aktivního dětství vzpomínáte?

„Na své dětství vzpomínám opravdu s láskou. Čím jsem starší, tak je ten pohled takový nostalgičtější. Myslím si, že moje generace a možná ještě ta po nás, prožívala to dětství jinak než dnešní děti. Nebyl internet, v televizi byly dva kanály… Za to jsme chodili ven.

V mém případě, jak naznačujete v otázce, jsem měl ještě spoustu dalších aktivit. Jen bych doplnil, že jsem také hrál fotbal za žáky TJ Hrusice, ale moc mi to nešlo…😊

Váš dědeček založil smíšený sbor královohradeckých zpěváků. Neuvažoval jste také hudební dráze?

„O hudební dráze jsem neuvažoval. Ač jsem hrál na zobcovou flétnu a později na klarinet, tak jsem nikdy nepřemýšlel, že bych se hudbě věnoval profesionálně. Nicméně hudbu mám velice rád a v podstatě mě provází celý můj nejen profesní život. Takže hudba je stále se mnou – nebo já s ní.“

Vy jste si vybral balet. V tom Vás rodiče Jaroslav Slavický a Kateřina Slavická podporovali a v jednom rozhovoru jste přiznal, že v baletu Vás inspiroval ruský tanečník, který emigroval do USA, kde uspěl, Michail Baryšnikov. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný, že jste jej již v deseti letech začal studovat na Taneční konzervatoři?  

„Tak těch tanečníků by bylo asi víc než jen Baryšnikov, ale máte pravdu, že když jsem ho viděl na videu jako malý kluk, tak mě to naprosto uhranulo.

Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo. Tanec je ve všech formách zcela upřímný. Vždy na vás vše prozradí a na jevišti se nedá nic skrýt. To je přeci krásné! Proto jsem si vybral balet (řekl bych spíše tanec) ale také se to nabízelo, protože jsem opravdu již odmalička tančil v obývacím pokoji a prostě jsem se rád hýbal.“

Po škole jste nastoupil do mnichovského Bayerische Staatsballett, kde jste se po dvou letech stal sólistou a posléze prvním sólistou a vytvořil řadu nádherných rolí. Byl jste Basilem v Donu Quijotovi, Lenským v Oněginovi, Lysandrem ve Snu noci svatojánské, Konrádem v baletu Le Corsaire, Armandem v Dámě s kaméliemi nebo Hilarionem v Giselle. Jak na toto plodné sedmnáctileté období vzpomínáte? Splnil jste si své taneční sny?

„Já bych tu Vaši otázku s dovolením trochu doplnil – a tím budu vlastně odpovídat. Vy jste zmínila především role klasického typu (s výjimkou Hilariona v Giselle v chor. M. Eka. Tančil jsem také Albrechta v klasické verzi od P. Wrighta). Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl dále tančit v několika dílech od J. Kyliána, W. Forsythea, dále pak v dalších baletech právě od M. Eka, G. Balanchina, J. Godaniho, H. V. Manena, L. Childs a mnoha dalších. Takže ano, moje sny se vlastně naplnily téměř beze zbytku. To byla mimochodem veliká deviza našeho souboru pod vedením Ivana Lišky. Rozmanitost repertoáru a možnost setkání s velikány světové choreografie.“

Pak jste se do Čech vrátil. Nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Mého rozhodnutí jsem nelitoval. Byl jsem v Mnichově opravdu dlouho od svých osmnácti let a Mnichov považuji za svůj druhý domov. Je také třeba říci, že Německo se velmi změnilo od roku 1999, kdy jsem tam přišel, ovšem Čechy také. Považuji se za kosmopolitního člověka, a když mě baví moje práce, kterou jsem vždy považoval za poslání, tak tyto věci vlastně moc neřeším. A jak se mimochodem také říká, všude je něco.“

Od sezóny 2016/17 jste uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Proč právě tato divadelní scéna? Na jaké baletní představení byste pozval k vám v nové sezóně? Na co se můžou diváci u Vás těšit?

„Když se uvolnila pozice uměleckého šéfa baletu Jihočeského divadla, tak jsem kontaktoval ředitele Lukáše Průdka, že bych měl o toto místo případný zájem. Po několika setkáních a rozhovorech mě Lukáš tuto pozici nabídnul a já jsem jí bez velkého váhání přijal. Jsem velice rád, že mohu pracovat s talentovanými tanečníky, předávat jim moje, doufám bohaté, zkušenosti a vytvářet nový, inspirativní repertoár. V našem stávajícím repertoáru je řada zajímavých titulů. Za všechny bych zmínil poslední premiéru Tristana a Isoldy v choreografii Aleny Peškové, Mechanický pomeranč od Toma Rychetského a Ondry Vinkláta. V příští sezoně pak připravujeme mimo jiné zcela novou inscenaci Prokofjevovy Popelky v choreografii a režii Petra Zusky.

V létě 2023 uvedeme před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově premiéru tanečního divadla s názvem Egon Schiele – autoportrét v choreografii Jana Kodeta a v režii dua SKUTR.“

A co choreografie? Neláká vás? Nebo učit na baletních školách?

„Občas o tom přemýšlím, ale jak si vždy v takové nadsázce říkám, nedobrých choreografů je mnoho… 😊 Ale vážně si myslím, že to puzení by asi muselo být větší. Učit studenty posledních ročníků tanečních škol bych si možná dokázal představit, ale celkově rád pracuji již s dospělými tanečníky. Rád se zabývám spíše celkovým uchopením role a věcmi, které s tím souvisejí.“

Dlouho jste působil v zahraničí. Absolvoval řadů světových turné. Tančil jste v Itálii, Kanadě, Číně, Tchaj-vanu, Japonsku, Austrálii, Indonésii, USA. Španělsku, Finsku, Řecku nebo Turecku. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde se dobře tančí! Každopádně jsem se narodil v Praze. Jak jsem již řekl, je tu také Mnichov, ale momentálně jsem doma v Českých Budějovicích.“

A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna a je Vám práce také koníčkem?

„Moje práce mi byla vždy zároveň i koníčkem, za což jsem nesmírně rád. Mám to štěstí, že mám několik dobrých přátel, takže volné chvíle rád trávím s nimi. Rád se ale také podívám na dobrý film nebo si něco zajímavého přečtu a velmi rád také cestuji. V poslední době občas rád vařím, což je pro mě docela dobrý relax.“

Děkujeme za rozhovor

Lukáš Slavický

Narodil se 17. 9. 1980 v Praze v umělecké rodině – otec tanečník, choreograf, baletní mistr, pedagog a ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslav Slavický (1948) a maminka baletka a pedagožka Kateřina Slavická (1947).

V letech 1991 – 1999 studoval balet na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Od sezóny 1999/2000 byl sedmnáct let v Bayerische Staatsballett v Mnichově, kde působil jako první sólista.

Od sezony 2016/17 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Foto: Vincent Loermans, Charles Tandy,  archiv Lukáše Slavického 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Igorem Bezdieniezhnykhem

„Okouzlilo mě, jak stepaři tvoří nohama rytmus“

Stepař Igor Bezdieniezhnykh patří mezi nejlepší ve svém oboru. Step ho v dětství okouzlil na vystoupení, hned pak se na něj přihlásil a od té doby ušel velký kus cesty. Dnes stále aktivně stepuje, step i velmi intenzivně vyučuje. Během své kariéry se zúčastnil na pět desítek mistrovství, na nichž získal celou řadu titulů. Tím posledním je bronzová příčka z mistrovství Evropy, které proběhlo v polovině června.

Igore, jak jste se vlastně dostal ke stepu a k tanci obecně?

„Se stepem jsem začínal už jako dítě. Bylo mi jedenáct let. Nejdřív jsem se ale věnoval lidovému tanci, zkoušel jsem i společenský tanec a hip hop. Když jsem na jednom představení zjistil, že můj trenér vyučuje také step, byl jsem nadšený. Do stepu jsem se totiž během chvilky zamiloval. Úplně mě okouzlilo, jak stepaři tvoří nohama rytmus. Na to jsem tehdy koukal doslova s otevřenou pusou a hned po vystoupení jsem začal přemlouvat rodiče, aby mě na step přihlásili. Nebylo to ale tak jednoduché, můj tehdejší trenér měl skupinu pokročilejších tanečníků, kteří už ve stepu soutěžili, a úplné začátečníky v ní nechtěl. Rodiče ho snad tři měsíce přemlouvali, ať to se mnou alespoň zkusí a on nakonec souhlasil. Dal mi ale jen jednu šanci – měl jsem přijít na lekci a zvládnout to, co dělají ostatní. Neměl jsem tehdy na té zkoušce ani vlastní stepařské boty, půjčili mi tam nějaký starý model dámských bot a dodnes nerozumím jak je to vůbec možné, nicméně tu hodinu jsem zvládl perfektně. Za čtyři nebo pět měsíců jsem pak začal soutěžit i já.“

To byl moment, kdy jste si řekl: tohle je moje cesta?

„V podstatě ano, tehdy to všechno začalo. A pak ještě samozřejmě po účasti na mých prvních velkých soutěžích, ať už to bylo první mistrovství Ukrajiny, mistrovství Evropy či mistrovství světa. Na světové klání jsem jel hned po devíti měsících od chvíle, kdy jsem se stepem začal. Nasával jsem tam atmosféru, seznamoval se s lidmi a pocítil velkou touhu patřit k těm nejlepším. Uvědomil jsem si, jak moc mě step baví a řekl si: jdu do toho a budu dál pracovat na maximum.“

Musí se vlastně se stepem začít stejně brzy jako s baletem?

„U stepu není žádná věková hranice. Nepotřebujete mít „rozsah“ kyčlí tak, jak je to u baletu. Samozřejmě pokud ho máte, je to výhodou, můžeme ho využít v nějaké choreografii nebo soutěžním čísle, ale na věku jako takovém u stepu nezáleží. Žádné speciální předpoklady nejsou nutně třeba. Stačí mít jen vnitřní cit pro rytmus, trochu rozumět hudbě a umět počítat do osmi (směje se). Začít můžete kdykoliv. Stepují malé děti i dospělí lidé, v našem studiu máme i čtyřleté děti. Důležité je, aby člověk po první hodině odcházel s pocitem štěstí, že něco zvládl a dokázal a měl tak chuť rozvíjet se a pokračovat dál. Dobrému lektorovi by se tohle mělo dařit.“

Odkud pocházíte a co Vás přivedlo do České republiky?

„Narodil jsem se v Kremenčuku na střední Ukrajině. Před lety jsem jezdil často po Evropě po různých stepařských workshopech a několikrát jsem byl i v Praze. Tady jsem se od kolegů dozvěděl o konzervatoři Taneční centrum Praha. To bylo v roce 2011. Správný stepař by měl umět nejen step, ale i jiné taneční styly. Je dobré mít určitě alespoň základy baletu, moderny a jazzu. Šel jsem tedy hned na přijímací zkoušky na konzervatoř a k mé radosti jsem dostal okamžitou odpověď, že mě berou. Byla to pro mě skvělá příležitost naučit se i jiné druhy tance a dál se rozvíjet. Konzervatoř jsem úspěšně absolvoval a nyní tam step vyučuji.

V tanečním umění je obecně v současné době jeden problém, a to nedostatek chlapců – tanečníků. Je to paradox, kluci se drží tak nějak dál od tohohle umění a je to vážně velká škoda. Neměli by se bát zkusit taneční svět, můžu potvrdit, že je nesmírně zajímavý a i jevištní zkušenost je něco neuvěřitelného. Jsem moc rád, že jsem se dokázal v cizí zemi etablovat, vystudovat konzervatoř, osvojit si klasický tanec i modernu. Dnes se nebojím jít na jeviště, pokračuji dál ve své stepařské kariéře, mám spoustu zajímavých nabídek…“

V České republice je hned několik stepařských škol. Mají Češi step rádi?

„V Čechách je teď o step opravdu zájem. Každoročně přibývá lidí, kteří se mu chtějí věnovat, a každý rok máme opravdu velké množství zájemců, kteří by chtěli se stepem začít. Někteří z nich chtějí mít step jen jako hobby, nechtějí soutěžit. U mě v mém studiu Dr.Tap je většina dětí, které zatím nesoutěží, ale chtějí vystupovat na různých představeních, ukázat se na jevišti… V Tap Academy, což je mé domácí studio, s nímž spolupracuji už asi osm let, máme naopak spíš soutěžní děti. No a na konzervatoři Taneční centrum Praha, kde také učím, jsou studenti, kteří se stepařskými čísly běžně vystupují. Vedu tu dva ročníky. Teď v červnu jsme měli několik představení, například ve Stavovském divadle či v Divadle Hybernia.“

Má každá země jiný styl (něco jako školy klasického baletu…francouzská, italská, ruská…)? Nebo se od sebe jednotlivé školy vůbec neliší?

„Tady záleží na tom, zda se jedná o step soutěžní nebo nesoutěžní. Ten soutěžní se určitě v jednotlivých zemích liší, rozdíly tam jsou. Porota na soutěžích hodnotí tři oblasti – stepařské dovednosti, choreografii a kostýmy. Hodnotí se to podobně jako ve sportu. Třeba americká škola má tendence dělat velké show, kladou důraz na piruety, rozsahy, různé točky. Skvělá je i švýcarská stepařská škola, ti mají perfektní techniku, výborná je italská škola a mohl bych jmenovat dál. Nesoutěžní step je pak úplně jiná oblast, tam ukazujete step jako umění, nezáleží na oblečení, nebere se to jako sportovní disciplína. Já sám se sice snažím svým žákům techniku vštěpovat, ale zároveň vnímám jako důležitý určitý balanc mezi technikou, kostýmem, výrazem a choreografií.“

Jakého oceněni si nejvíc vážíte?

„To je těžká otázka (usmívá se). Ano, mám samozřejmě nějaké tituly, jsem vicemistrem světa ve stepu, mistrem světa ve formacích, vicemistrem světa v battlu. Tyhle tři tituly jsou pro mě zatím asi ty nejdůležitější. Každopádně pokaždé, když nějaké ocenění dostanu, mám pocit, že mám kam jít dál, že ten nejdůležitější titul ještě nepřišel. Naposledy jsem získal v polovině letošního června bronzovou medaili na mistrovství Evropy. I z tohoto ocenění mám velkou radost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Igora Bezdieniezhnykhoviče 

Mgr. Johana  Mravcová

pro Taneční magazín

Završení nabité divadelní sezóny konzervatoře TCP

Taneční centrum Praha

Taneční centrum Praha uvede v pátek 24. června od 18 hodin v Divadle Hybernia Závěrečné představení sezóny 2021/22, které je každoroční přehlídkou umělecké činnosti konzervatoře. Vystoupí zde studenti od prvního do osmého ročníku. Mladí umělci divákům předvedou průřez vyučovanými tanečními styly jako je balet, jazz, moderní tanec, step, lidový tanec či akrobacie.

„Závěrečné představení Tanečního centra Praha je skutečně tím posledním v letošní nabité sezóně, kdy studenti i přes další turbulentní covidový rok absolvovali celkem 52 představení v osmi městech,“ uvádí Jan Schneider, ředitel konzervatoře – gymnázia Taneční centrum Praha„Ve večeru tedy odtančíme skutečně jen zlomek naší celoroční práce. Představí se jednotlivé třídy včetně těch nejnižších ročníků a dokonce i přípravné taneční oddělení Terpsichore. Velký dík patří zejména rodičům, kteří poskytují studentům zázemí a podporu. Pro všechny je to další hodnotná zkušenost na prknech, která znamenají svět, a tak účinkujícím studentům ze srdce přeji tradiční ‚zlomte vaz‘!“

Vstupenky na představení jsou k zakoupení na pokladně Divadla Hybernie či online pod tímto odkazem: https://www.hybernia.eu/program-divadla/predstaveni/tanecni-centrum-praha.

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín