Taneční gala na Zbraslavi

Taneční škola JANY TOMANOVÉ nás zve na taneční odpoledne v krásném přírodním prostředí

Taneční škola Jany Tomanové Vás srdečně zve na „Taneční odpoledne“, které se koná v sobotu 12. června v 15 hodin v Městské zahradě na Zbraslavi.

Každoročně pořádáme závěrem školního roku vlastní Gala koncert, kde tančí všichni žáci Taneční školy. Letos probíhala příprava na vystoupení především formou on-line výuky a individuálních lekcí.

Přesto jsme ani v těchto ztížených podmínkách nepolevili a připravili jsme pro Vás bohatý program, který bude výjimečný také tím, že se bude odehrávat v krásném prostředí Městské zahrady na Zbraslavi“, říká Jana Eriksson Tomanová, ředitelka školy.

Na představení vystoupí žáci školy. Jako sólisté se představí Zorka Fuchsová, Terezka Hradská, Annika Procházková, Kristýna Chmelová, Eva Kodua, Tereza Nekolová a Oliver Valenčík v choreografii Jany Eriksson Tomanové, Dáši Břichňáčové a Gustava Voborníka.

Soukromá taneční škola Jany Tomanové pracuje se žáky již dvě desetiletí. Výuka je zaměřena na balet, lidový a moderní tanec. Nejlepší žáky připravujeme na profesionální taneční školy – konzervatoře a Akademii múzických umění v Praze. Výuka baletu je zaměřena na francouzskou baletní techniku.

Žáci školy jsou úspěšnými sólisty ve světě, například Jan Váňa nebo Patrik Holeček – sólista ND v Praze. Nejlepší studenti školy jsou nominováni na soutěže, například: Taneční mládí. Anebo koncerty a soutěže Společnosti tanečních pedagogů ČR.

Více informací o Taneční škole Jany Tomanové najdete na webu: tanecniskolapraha.cz

na Facebooku: facebook.com/tanecniskolajanytomanove

na Instagramu: instagram.com/tanecniskolapraha.cz

Jana Eriksson Tomanová,

ředitelka školy

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Náš rozhovor s  oceněnou nejlepší tanečnicí světa – OLDŘIŠKOU NEUMANNOVOU

„Práce tanečníka končí, až usnete”

Je jí osmnáct let a již v patnácti letech se stala Oldřiška Neumannová nejlepší tanečnicí světa, když na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Tanec se stal součástí jejího každodenního života a studuje jej na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha, spolupracujete s Pražským komorním baletem a ve volném čase trénuje malé děti v kolínském tanečním klubu CrossDance, kde sama začínala.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Vaše maminka byla gymnastkou a tatínek se věnoval triatlonu a plavání. S gymnastikou jste začala ve čtyřech letech. Pak přišlo plavání. Jenže Vás to táhlo jinam a tak Vás rodiče přihlásili do tanečního klubu CrossDance v Kolíně. A tam jste se našla…

„Ano, oba moji rodiče jsou od mala milovníci sportu, stejně tak i já a moje starší sestra. Do CrossDance jsem přišla v devíti letech a chodila jsem snad na všechny tréninky, co jsem mohla. Měly jsme s holkama skvělý kolektiv, o to víc jsem se na tréninky vždy těšila. CrossDance se už tehdy zaměřoval na více stylů tance a i akrobacii, to pro mě bylo super, protože nesnáším stereotypy. Tady byl každý trénink jiný, to mě na tom bavilo. Od té doby se repertoár stylů CrossDance rozrostl neuvěřitelným způsobem. I když ne ve všech stylech taneční klub soutěží, minimálně si je vyzkouší.”

 

 

První úspěchy přišly velice brzy. Od té doby jste urazila kus cesty a posbírala desítky ocenění na soutěžích jak doma tak v zahraničí. Jste soutěživý typ?

„Musím přiznat, že ano. Když něčeho chci dosáhnout, jdu přes mrtvoly, jak se říká.”

V roce 2018 jste se stala ve svých 15 letech nejlepší tanečnicí světa na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles, kde jste zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Co to pro Vás znamená? A šla byste do podobné soutěže znovu?

„Úspěch na tak prestižní soutěži mi udělal neskutečnou radost. Hlavně vidět rodiče a trenéry jak jsou šťastní a vědět, že všechna ta práce není zbytečná. Myslím si, že mi výhra v soutěži otevřela zase jiné dveře, protože právě díky ní mě od té doby oslovila nejedna televize. Dnes už pro mě soutěže nejsou prioritou, ale neříkám, že bych se v budoucnu nezúčastnila. Třeba i jen jako trenérka.”

Od roku 2015 sudujete klasický a moderní tanec na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha. Někde jste řekla, že byste ráda pokračovala ve studiu na vysoké škole. Jaký obor byste chtěla studovat?

„Na vysokou školu bych určitě v budoucnu chtěla, ale zatím se rozhoduji kam. Určitě budu pokračovat v tanci. V tanci je spousta možností, čemu bych se chtěla věnovat. Proto bych nejdřív chtěla po škole zjistit, kam mě to táhne nejvíc. Ráda bych zkusila přijímací zkoušky na Taneční katedru na HAMU nebo odletěla studovat do zahraničí.”

 

Jako stážistka spolupracujete s Pražským komorním baletem. Máte nějakou vysněnou roli? Je Vám bližší klasický nebo moderní tanec?

„Vždy jsem si chtěla zatančit na prknech divadla roli jako například Carmen, ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Teď jsem nadšená z každé malé roličky, kterou dostanu. Předávat lidem radost z jeviště do hlediště je věc, která mě naplňuje a je jedno, jestli na podiu vystupuji jako sólistka, ve sboru anebo pomáhám třeba v zákulisí, protože za taneční inscenaci stojí spousta důležitých lidí, které diváci nevidí.

Mně je bližší moderní tanec, dá se v něm více experimentovat a každý pohyb se dá zatančit jiným způsobem. Taky má moderna takřka nevyčerpatelný pohybový slovník a dá se jim bez pomoci rekvizit a projekce vyjádřit mnoho věcí. Klasický tanec mě v poslední době začal bavit více než dřív, ale moderní tanec u mě stále vítězí.”

Někde jste řekla, že se tancem dá vyjádřit všechno. Čím je pro Vás tanec?

„Tanec se postupem času stal součástí mého každodenního života. Když jste tanečník, práce pro vás nekončí ve chvíli, kdy opouštíte taneční sál, končí, když usnete. I když se nehýbu fyzicky, přemýšlím nad choreografiemi, co se dá zlepšit nebo zatancovat lépe. Kde se dají zvětšit pohyby nebo dynamika. Po cestě domů si v metru v hlavě opakuji připomínky ze zkoušek, abych druhý den přišla na zkoušku co nejlépe připravená. Stejně tak jak vrcholoví sportovci o svá těla musíme pečovat, takže i večer, když si lehnu do postele, si promasíruji nohy nebo bolavá místa, je to taková každodenní forma rehabilitace.”

Ve volném čase trénujete malé děti v kolínském tanečním klubu Cross Dance, kde jste sama začínala. Jak se cítíte v této roli, předávat své zkušenosti dál? Co to dává osobně Vám? 

„Předávat své zkušenosti dál mě nesmírně baví. Dělá mi radost vidět děti, jak se zlepšují, jak je baví zkoušet něco nového. Vždycky je na tréninku legrace. Na druhou stranu je to kolikrát náročné, musíte kousíček po kousíčku rozebrat každý pohyb a podle toho pak připravit technickou hodinu. Ale děti jsou moc šikovné  a snaží se.”

Proč právě motto: „Když ne teď, tak nikdy“?

„Takhle je to podle mě v životě s většinou věcí. Co je dnes, nemusí být zítra, proto je důležité chytit svou šanci a naložit s ní co nejlépe to jde. Já jsem ráda za svoje rodiče a trenéry, kteří mě plně ve všem podporují a pomáhají, protože právě díky nim mi hodně velkých šancí neuteklo”.

Máte čas na přátele a koníčky?

„Určitě mám méně času oproti mým vrstevníkům, ale na pravé kamarády si najdu čas vždy. Jsem typ člověka, co nezůstane chvíli sedět, proto součástí mé relaxace ve volných dnech, je být někde s kamarády, se kterými se vždy nasměju, až mě z toho bolí břicho. Vzhledem i k situaci, kde se toho moc dělat nedá, se mými koníčky staly procházky a výlety někam do ticha s lidmi, co mám ráda. Kontakt s nejbližšími je pro mě v životě důležitý, proto každou volnou chvíli věnuji jim.”

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Oldřišky Neumannové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanečníci a tanečnice, probuďte v sobě baroko!

Pod vedením Andrey Miltnerové. Kdy? V létě od 17. do 20. 8. 2020 na pozoruhodném zámku Kuks, na němž můžete i bydlet. Registrace do 30. 7.

Zažijte neopakovatelné splynutí moderního a barokního tance, pod vedením známé tanečnice a choreografky Andrey Miltnerové. A to přímo v nádherných prostorách hospitálu Kuks. Cena workshopu zahrnuje i ubytování na tomtéž místě.

Představujete si někdy, jak asi lidé v dávných dobách tančili na vznešené barokní skladby? Všimli jste si úžasné elegance pohybu, kterou vyjadřují sochy Matyáše Brauna? Už jste někdy viděli záznam barokní taneční notace? A zajímalo by vás, co tyto krásné obrázky ve skutečnosti znamenají?

Andrea Miltnerová

Popusťte uzdu své fantazii a zkuste se přenést do tanečního sálu v období baroka pod taktovkou věhlasné tanečnice a choreografky Andrey Miltnerové! Zveme vás proto do dílny barokního tance a pohybu v hospitálu Kuks, kde prozkoumáme tento historický styl, v kombinaci se současnou citlivostí a znalostmi o tom, jak naše tělo funguje.

Tato dílna je otevřena pro každého, kdo by se rád dozvěděl více o barokním tanci. Avšak nestojí o pouhou rekonstrukci starých tanečních pohybů. Program Andrey Miltnerové nabízí pohled na baroko okem moderního člověka, který věří, že inspirace minulostí může přispět k pestřejší současnosti.

Každý den začnete pečlivě strukturovaným tréninkem, který se soustředí na ladění těla a vnímání pohybu v prostoru. Za zvuků povznášející barokní hudby se pak naučíte základní kroky a sestavy barokního tance. Následně se inspirujete Braunovými sochami a vytvoříte si, díky nim, inspiraci pro improvizovaný pohyb. Na závěr workshopu vás čeká veřejná prezentace přímo na terase hospitálu Kuks.

Registrace: do 30.7. 2020 zde! Více informací na stránkách festivalu: THEATRUM KUKS.

Sdílet

Kontakt: Kristýna Kutnarová

Theatrum Kuks

Stránky: www.theatrum-kuks.cz

Theatrum Kuks

pro TANEČNÍ MAGAZÍN