Jarní kurzy se senegalským bubeníkem

Africký tanec a moderní tanec

Monika Rebcová zahajuje kurzy tance – v únoru africký tanec a v březnu moderní tanec takto: Kurz  západoafrického tance se skvělým senegalským bubeníkem Faly Faye již  příští týden v úterý  20.2.2018.
Pravidelné úterky se konají od vždy od 19.30h v Masné ul. 13, Praha 1.  10 lekcí v ceně 2.700,-Kč.
 
Nemusíte mít předchozí zkušenosti s tancem. Začneme s výukou afrického tance od začátku od prvních kroků. 
Kurz je určen pro ZAČÁTEČNÍKY.
 
V kurzu „Djembe Dance“ na vás čeká pozitivní energie a příjemná atmosféra podpořená dynamickou hudbou hranou na africké bubny djembe a dunduny.
 
NEVÁHEJTE PŘIHLÁSIT co nejdřív, kurz bude brzy naplněn.
 
Moderní tanec bude zahájen ve čtvrtek 1.3.2018 na adrese Taneční konzervatoř Kř&i acute;žovnická 7. 
10 lekcí v ceně 2.100,-Kč.


Přihlášky : monika.rebcova@hamu.cz.
 Taneční magazín

Afro sabar dance a moderní tanec

Kurzy Moniky Rebcové se již připravují

Kurz AFRO SABAR DANCE začne již v úterý 5.9.2017: se skvělým lektorem SABAR DANCE Tapha Faye a s doprovodem vynikajícího senegalského bubeníka Faly Faye a Tapha Faye spolu s bubeníky Zdeněk Pec a Monika Rebcová. Pravidelné úterky  se konají od  5. 9. vždy od 19.30h v Masné ul. 13, Praha 1.

MÁTE  PŘÍLEŽITOST TANČIT S RODILÝMI SENEGALCI ZDE V PRAZE . Tanec SABAR není obtížný, kurz je urcen pro ZAČÁTEČNÍKY.  V kurzu afro sabar dance na vás čeká pozitivní energie a příjemná atmosféra  podpořená dynamickou hudbou hranou na senegalské sabary.

Video ukázky afro tanec:

Kurzy moderního tance začnou až 5.10.2017 a probíhají pravidelně každý ČTVRTEK.

Kurz moderního tance se koná  na taneční konzervatoři Křižovnická 7, Praha 1, proti stanicím tram. Staroměstská vždy od 18.45h – 20.15h.  Může přijít každý, kurz je pro začátečníky a mírně pokročilé.
Video ukázky moderní tanec:

Taneční magazín

Rozhovor s choreografem Markem Křenkem, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

„Na školách jsem byl rebelem!“

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS“. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle „Pasák a prostitutka“ ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z „West Side Story“.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

„Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.“

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s „Pavoukem“ Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín

Kurzy tance Monika 2017

V lednu začínají nové kurzy

Nové kurzy s Monikou Rebcovou začínají 31. ledna 2017.

 

Přihlášky e-mailem.

 

Při platbě do 30.12. 2016 je sleva Kč 200,. na kurz.
Videa pro radost:

 

Moderni tanec

 

afro tanec:

 

 

Tanečni a kontaktní improvizace:

 

 

www.monikarebcovadance.cz

www.batocu.cz

Taneční magazín

Rozhovor s poslancem Markem Černochem

„Jedu na plný plyn“

K umění máte blízko, zpíval jste, moderoval. Ale také jste pracoval jako pilot.  Co Vás přimělo pozměnit svoji dráhu  a vstoupit do politiky?

„Touha změnit věci  byl pro mě takový důvod, proč jsem se stal politikem. Ale byly tu i osobní důvody.  Moje dcera se narodila s vrozenou vadou a zažil jsem, jak stát nedává nic těm, kteří to opravdu  potřebují a naopak  pomáhá těm, co to nepotřebují a dává jim peníze.  Myslím, že i tento fakt  byl asi  pro mě silný  impuls. Chtěl jsem, aby to ve společnosti  bylo jinak.

Původně jsem asi deset let profesionálně  zpíval. S tátou (Karlem Černochem) jsme jezdili na vystoupení s naší kapelou a  já jsem  v té době současně pracoval i v rádiu.  V dnešní době je opravdu  velmi  těžké živit se jen zpěvem nebo jen moderováním, pokud člověk není zrovna v takové té ‚nejvyšší třídě‘.  Takže jsem  byl  moderátor a programový  ředitel rádia, ale  i zpěvák.   Z umělecké sféry jsem odcházel do letectví, protože  původní  profesí jsem pilot.  Létal jsem s Boeingem 737. Když jsem   začal dělat školu na dopravního pilota, která je náročná,  musel jsem své dosavadní profese opustit,  protože časově se vše dohromady  dalo jen těžko zvládat. Chtěl jsem se létání věnovat  naplno.   A to jsem  nějakou dobu  dělal. Možná tím, že je člověk starší a začne všechno  vnímat jinak, zjistil  jsem, že chci věci kolem sebe měnit a rozhodl jsem se vstoupit  do politiky.

Sedět v hospodě  a o všem jen  dlouze mluvit, je samozřejmě také cesta. Každý  přece nejlépe ví,  jak řídit mezinárodní hokejová a fotbalová mužstva, jak se má to a to správně dělat,   jak řídit  stát a svět….., ale  málokdo z těch lidí se zvedne a skutečně do politiky vstoupí. Pokud někoho opravdu vyzvete, ať se stane politikem,  odpoví vám, že se nechce ‚špinit‘ a  najde si další a další důvody, proč určitě ne.

Je pravda, že veřejné povědomí  o politice lichotivé není.  Slovo politika je v dnešní době nadávka.  Pro většinu jsou  všichni politici  špatní a kradou, ale já si myslím, že to je  v každém člověku, jestli se nechá okolnostmi ‚zválcovat‘  nebo nenechá.“

Nedá se tedy říct, že by politika byla Vaše vysněné povolání?

„No, také  mě nebaví ‚politikaření‘, momenty, kdy se nedrží dohody, fakt, že  dnes  nemůžete nikomu věřit…, ale na druhou stranu – baví mě pomáhat lidem.  A to  by měl být stěžejní bod  celé politiky.“

dsc_0957

V dobách, kdy jste začínal se zpěvem, přinášelo Vám  jméno po tatínkovi, tedy slavném zpěvákovi,  spíše otevřené náruče  nebo Vám   naopak komplikovalo život?

„Asi obojí. Na jedné straně je to samozřejmě v určité míře výhoda nést jméno známé osoby. Táta  byl zpěvák, kterého já vůbec považuji za jednoho z nejlepších, co tady kdy byli.  Na druhé straně je to problém, protože mnoho  lidí  mě s ním srovnává. Když někde já zazpívám tátovu písničku, lidé mi říkají, že táta to zpíval lépe. To je  pravda a  já jsem také  nikdy netvrdil, že zpívám lépe než on,   nebo že se mu chci vyrovnat.  Jednoduše se mi líbí  jeho písničky a zpívám je  po svém. A vyvstává tu i problém z pohledu dít te. Pokud má dítě  před sebou vzor, jako byl můj táta, potom  překročení vlastního stínu je velmi těžké. Člověk se chce  kvalitativně posouvat k němu, což víceméně nejde. On byl jako zpěvák opravdu nepřekonatelný.

Jeho jméno  pro mě byla škola, táta  byl profesionál, zažil jsem jen pár lidí, jako byl on. Když jsem byl mladý,    bohužel jsem chtěl sedět na gauči a ‚koukat se na telku, to  bylo  pro mě to pravé. Táta mi říkal každý den: „Tak něco dělej!“  Najednou jsme spolu byli denně a naučil mě, či donutil, že musím pracovat  na maximum, do detailu.   Říkával: „Ty  musíš lidi vést a ukazovat jim cestu!  Když se budeš něčemu věnovat, tak do hloubky, zajímej se o to, jak všechno vzniká, běž dál, nikdy nesmíš zůstat na povrchu, musíš ke kořenu. Jedině potom to má smysl!“

Jak vnímají lidé zpívajícího politika?

„Já doufám,  že dobře…  Mám do dneška kapelu  a zpívám,  navíc  ještě intenzívněji.

Výhodou je, že můžeme vzít   mikrofon a zazpívat na akcích, kdy se  setkáváme  s lidmi. Když zazpívám tátovy písničky, které lidé znají, začnou mě  najednou vnímat i z toho lidského pohledu. To možná  výhoda je. Přesto si myslím, že člověk vám buď je  už od pohledu sympatický nebo není  a nezáleží příliš na tom,  jestli  už je politik nebo pilot. Budˇ člověku věříte, nebo ne. Zbytek asi takovou váhu nemá.

Myslím si, že během mého  zpívání  lidé zjistí, že nejsem  žádný ‚namyšlený‘ politik. Věci beru  stejně jako ti ostatní. Možná, že mě zpěv ‚zlidští‘, snad je tedy  přínosem. Ale hlavně mě baví zpívat.  Hudba  jako taková dokáže vyjádřit všechny emoce a pocity – lásku, radost, smutek, sex, prostě všechno.  Přináší mi opravdovou  radost, protože nezpívám z důvodu, abych se tím uživil.  Vyčistím si hlavu, pro mě  je to takový skutečný odpočinek. Najednou si můžu vzít koženou bundu a roztrhané džíny a  všech en stres dostanu ze sebe ven. Kapela, se kterou zpívám, jsou opravdu  super kluci,  skutečně si  velmi rozumíme.  Jsme spolu asi  čtrnáct let a stále nás to baví.“

Umělci někdy vstupují do politiky, není to až tak mimořádné. Umělecká  duše je plná emocí, cítí  i touhu  pomáhat. Je z Vašeho pohledu správné, aby umělci byli i v politice?

„Je třeba vidět  věci reálně. Například –  navrhujete zákon, který  bude platný pro  deset milionů lidí. Ne  úplně do všeho  můžete vložit  emoce. V okamžiku, kdy podléháte emocím,   řídíte se  nějakým  momentálním  stavem, což není dobré. Zákon může třeba změnit život pár milionům lidí, třeba i v dobrém, ale určitá doba  pomine  a náhle je zákon  kontraproduktivní.   V  tomto směru je třeba racionalita. Na  druhou stranu si  myslím, že emoce do života patří. Každý člověk má nějaké emoce.

Uvážím-li,  co se děje v současné době v Německu, můžeme také hovořit o emocích. Někdo zavraždí bytˇ jednoho člověka, ale pro mě  je to emoce. Ten  mrtvý  měl rodinu, kamarády, příbuzné, chtěl žít normální život  a  najednou  přijde blázen, který ho podřízne nebo zastřelí… Nechci připustit, aby se tohle běžně dělo.  Nechci, aby moje děti, ani žádné jiné v České republice,  přišly o tátu nebo o mámu či někoho dalšího.  Politik  se  rozhoduje mezi tím, zda  bude chránit  občany své vlastní země a mezi tím, že  by neměl do svého postoje  dávat emoce. Z mého pohledu v takovou  chvíli do politiky emoce patří. Jestli-že  je někdo příliš  racionální, bude vám tvrdit, že   nemůžeme soudit všechny podle jednoho člověka. Já    také neodsuzuji všechny, ale na druhou stranu říkám rezolutně: „Takhle  ne!!“  Můj postoj je rozhodně   podložený  emocí, ale v určitých chvílích do politiky emoce prostě patří, na tom  trvám. A nelze brát všechno úplně bez emocí,  to  bychom byli už stroje a to snad nikdo nechce.

I když nám někteří lidé tvrdí, že  musíme pomáhat emigrantům, naše strana čelí  různým nálepkám, počínaje tím, že  jsme extrémisté  apod.,  pokud se nám   povede zastavit a nepřijmout  stoupence islámu do České republiky, tak třeba zachráníme nějaký lidský život. Někdo z nich  by možná udělal také  něco podobného, jako  se děje v Německu. Troufám si říci, že v těchto chvílích se rozhodujeme v emocích, ale i  racionálně.

Rozhodnutí,  zda  necháte svůj národ a své národy  vyhynout, je velmi závažné. Je mnoho těch, kteří  nás nazývají  rasisty, xenofoby a dokonce fašisty. Ale my rozhodně nejsme rasisté. Nemáme ale moc možností, buď  musíme  jednat tvrdě, nebo prohrajeme a  necháme náš  národ zaniknout.

V Německu máme příklad. Lidé islámské víry  si koupí nůž  a bodnou,  politici už nic nezachrání, je pozdě. Cizinci nás   vnímají tak, že Evropa je slabá a hrají nám na naše city, tvrdí nám, že jsme povinni jim pomáhat… Pokud  my se nezastavíme a neřekneme, že nejsme povinni, tak si sem přijdou a udělají si tady, co chtějí oni. Musíme  ukázat  tvrdou pěst, jinak jsme jim k smíchu.

Já jsem stál proti tureckému premiérovi a řekl jsem mu, že udělám všechno proto,  aby Turecko nedostalo bezvízový styk. Lidé nejdříve pískají a vřískají, ale později přijdou a přiznají, že takhle otevřený během  jednání nikdo zatím nebyl. Má to svou sílu – stoupnout si a říci věci tak, jak jsou. A právě tak to  musíme říci lidem z východu „Ne, sem všichni nemůžete!!“

bez-nazvu

Porovnáte-li všechny profese, které Vás životně provází,  která z nich Vás  nejvíce  vnitřně naplňuje?

„To je strašně těžká otázka. Do zpěvu dáváte   úplně všechno, nejhlubší pocity, celou svoji duši, jde o Vaše Já. Sledoval  jsem zpěváka, který zpívá Jesus Christ Superstar na živém koncertu.   Úžasný výkon, dokonce u toho pláče. Dobře  víte, že tu scénu prožívá a dává do ní  sebe.

Létání, to znamená vidět z výšky svět, řídit  stroj, který váží 50 tun a  přistát s ním, to je obrovská radost, která vás naplňuje. Lidé se s Vámi chtějí fotit, když vyjdete v uniformě z kokpitu , létáte si po světě a každý den jste někde jinde, i na dvou či třech místech, je to hezké.

A politika je  možná mix toho všeho  dohromady. Politika pro mě znamená  pomáhat lidem. Jsou tam jak emoce, tak radost, když se něco podaří, ale  bohužel to možná v této oblasti nejde tak rychle… a někdy to trvá až hodně dlouho… Člověk  se dostává do stavů depresí, cítí, že za ním nic nezůstává, ale  najednou přijde  týden, kdy se  podaří prosadit usnesení, pomůžete někomu z  jeho problému, jako jsou třeba exekuce, přijde Vám děkovný dopis  a v té chvíli cítíte obrovskou  radost.  Říct, co  pro mě znamená největší štěstí je opravdu moc  těžké. Mě těší  všechno a těší mě to moc.“

Pilot  je vysněné povolání mnoha mladých mužů.  Co je na této  profesi  pro muže tak přitažlivé? 

„Kluci  touží ovládat stroje. Boeing  i airbus jsou velmi složité stroje. Je to výzva a hraje tu samozřejmě  roli i prestiž. Dopravní pilot je  stále ještě  atraktivní profese, i když je to už trošku degradované tím, že sem  může vstoupit  každý a spousta lidí nedělá svou práci tak, jak má.“

Toužil byste řídit i airbus A380?

„To nevím. Na ten  jsou velmi tvrdé zkoušky. Já si myslím, že bych je  zvládnul, ale nikdy jsem neřídil tak velké letadlo. Airbus A380 je opravdu dost velký. Když  jsem zkoušel simulátor Grippenů, přistál jsem s tím sám hned napoprvé. Jsou určité návyky, které se člověk naučí  a nezáleží mu na tom, zda  je to velké ; či malé letadlo. Musíte nějak pracovat s váhou, ta je stěžejní, ale  letadla se v podstatě  řídí všechna stejně.   Mezi dvoutunovým a třistatunovým letadlem už rozdíl ve váze  je. Musíte počítat s tím, že velké, těžké letadlo  bude pomaleji zatáčet apod. Neumím odpovědět….  nikdy jsem to nezkoušel.“

dsc_0685

Bylo  pro Vás  těžší řídit  stíhačku či dopravní letoun?

„Jde  tu o rychlost. Stíhačka  je skutečně rychlá a nikdy jsem  necvičil žádné   bleskové akce, jen simulátor. I ten je reálný, piloti na něm pochopitelně cvičí. Mě spíše zajímalo, zda jsem   schopen s Grippenem  přistát nebo ne a povedlo se mi to.  Ve stíhačce je   mnohem  větší  zátěž na tělo. Dokud  člověk nezažije stav, kdy se mu nalije  krev do hlavy nebo naopak, kdy se mu odkrví hlava, neumí si  představit,  jaké to je. Někdy pilot nevidí vůbec nic, protože mu šedne vidění nebo naopak červená vidění, právě z důvodu překrveníh lavy a může i ztratit vědomí.S dopravním letadlem takové  kousky  jako přemety zkrátka  neděláte, zase tam  máte dost velkou zodpovědnost.  Mít za sebou dvě stě lidí není úplně k smíchu. Je špatné počasí a víte, že vaše chyba může zabít lidi, kteří se vrací ze své dovolené, mají s sebou malé děti…, tento pocit  vás provází  každé přistání. Nesmíte udělat chybu.“

Autopilot v těchto momentech nepomůže?

„Autopilot řídi letadlo během letu a do přistání, ale  vzlet a přistání musí být řízeny ručně,  jsou to vlastně nejkritičtější části letu. Pokud letíte rovně, můžete se spíše věnovat letadlu, protože jsou tu spousty systémů, které  musíte kontrolovat. Navíc dnes je bezpečnost to nejdůležitější. Kdyby pilot letěl a řídil letoun ručně, mohl by udělat chybu.  Např.  vychýlí  letoun výškově v okamžiku, kdy je nad ním  jiný letoun,  tím může  dojít ke kolizi. Autopilot letí naprosto  přesně, ale  určitě za vás nevzletí a nepřistane. Toto nouzové řešení se používá jen v případech, kdy je opravdu velmi  špatná viditelnost, ale dlužno dodat, že autopilot je pro pilota psychicky mnohem náročnější než ruční přistání. Musíte kontrolovat všechny systémy v řádech setin, nevidíte, nevíte, co máte před sebou. Letadlo sice přistává samo,  ale  kontrolujete všechny  přístroje i přístroje druhého  pilota, on zase ty vaše, sledujete i to,  zda vůbec přistáváte na dráhu, či do lesa, protože před sebou máte třeba jen bílo. Jakákoliv výchylka je důvodem k tomu, aby se opakovalo přiblížení a přistání, nikdo neriskuje, že by se naváděcí paprsek na dráhu  o něco vychýlil, vše musí souhlasit asi  na tisíc procent.“

Jako umělec do problematiky umění vidíte. Máte pocit, že coby politik se  někdy snažíte třeba i podvědomě umění pomoci?

„Určitě.  Řešili jsme autorský zákon, probírala se zde  i podpora začínajících českých umělců. Podíváte-li se  na televizi, nebo na festivaly, či  do divadel, míhají se zde  pořád ta stejná jména.  Občas přibude někdo, skupina, zpěvák či zpěvačka, ale často ne. Pro začínajícího zpěváka je nesmírně  těžké dostat se do rádia.  Zažil jsem to i v době, kdy jsem tam pracoval. Naše rádio mělo výhodu, že žádný  dramaturg nevybíral to, co se má vysílat. Takže občas  jsme mohli pouštět  i písničky, které jsme sami jako moderátoři chtěli, dělali jsme  pořady, které jsme chtěli, já jsem  například & nbsp;měl pořad,  ve kterém jsem pouštěl písničky neznámých lidí, takže tito interpreti měli  možnost se  prezentovat. Dnes  to není. Bohužel rádia, která měla  nějakou svobodu, zanikla, dnes  jsou jen velká  rádia jako třeba Evropa 2 a tam se začínající zpěvák buď  nedostane, nebo za to musí zaplatit obrovské peníze.  Za dvě stě tisíc  v rádiu  desetkrát pustí  jeho singl. Kdo si to může dovolit?

Řešíme  tedy i to, aby podpora  umělců byla větší, aby v Českém rozhlase byla povinnost hrát více  začínajících českých  zpěváků, chceme jim také dát  prostor. Zpěváků i skladatelů je spousta, tvoří skvělé  věci, ale nemají  vůbec možnost dostat se do médií a tím svou tvorbu  prezentovat lidem. Dnes je sice internet, youtuby  a sociální sítě, ale to pořád není taková masivní základna lidí, kteří by uznali, že ten či ten zpěvák je dobrý.  Český zpěvák nemá místo, kde by byl vidět, kde by se mohl stát oblíbený. Dříve byly hudební pořady, ale  dnes nejsou.

Televize jsou plné  různých reality show a soutěží, ale, z mého pohledu jsou vedené tak,  aby dotyčným ukázaly, jak špatně zpívají, někdo někoho uráží,   diváci se tím baví a pro televize je to  samozřejmě atraktivní. Ale tyto hvězdy stejně většinou nemají dlouhého trvání.  Proběhla už řada  Superstar, v lidech  možná zůstal  dojem z první řady,  ale z těch dalších už  nic moc. Byl jsem  na akcích , kde zpíval Miro Šmajda,  on je z mého pohledu  skvělý, světový.  Přesto o něm  nikdo  moc neví. Soutěže sice vyvezou talenty na světlo,  ale,  jakmile umělci  nepokračují  dál, je všechno velmi složité a sláva nepřichází. Lidé rychle  zapomenou a je jedno, zda se  to týká  zpěvu, herectví nebo politiky.  Jakmile v médiích  nejste, lidé okamžitě ztratí paměť.  Zpěvák klesne, jezdí zpívat  za pivo a za párek a to je pro kulturu  špatně.“

dsc_0683

Jak celkově hodnotíte umění v ČR? Jak vidíte otázku cenzury? Když není žádná, divák  vidí  v umění hodně násilí, podřadných věcí, ale zase si může vybrat, co chce vidět.  Jenže (zejména mladý divák), si dost často vybere  i to špatné.  Když  cenzura  je,  může se zneužít, umění je  nesvobodné, nedemokratické.  Dá se v této situaci vůbec nějak   ‚vybalancovat‘?

„To je hodně, hodně, hodně těžké. Nedávno jsme předložili návrh, který je inspirován dodatkem americké ústavy o svobodě. Diskutovali jsme, kde  svoboda slova končí.

Když to přirovnáme k hudbě, já jsem velmi ostře vystoupil proti zpěvákovi či rapperovi pod jménem ‚Řezník‘.  Ve svém songu zpívá o tom,  jak  ‚zabíjí ženský  ve sklepě‘. To je  za hranou svobody slova.  Bohužel tím může inspirovat  některé lidi a vyvolat v  nich pocit, že tohle je přesně to, co je správné, co ostatní také chtějí a ti mohou  udělat něco podobného.

Já bych asi končil svobodu slova tam, kde dílo vyzývá k nějakému násilí či nenávisti, k brutalitě. Zjednodušeně řečeno – svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.   Jakmile umění přináší  projevy násilí,  už to svoboda slova není.

Bohužel je mnoho  lidí, kteří  se nechají pakulturou inspirovat, páchají  krutosti  i  třeba vůči zvířatům a  tohle už podle mě do kultury  nepatří.

Cenzura  opravdu může být zneužitá, řekne se například, že dílo bylo zakázáno z nějakého důvodu  a přitom hlavní důvod je jen toho člověka  umlčet.  Takže ‚vybalancovat‘ a říct, kde končí svoboda slova, to je opravdu nelehký  úkol.

A v neposlední řadě vnímám u  cenzury ještě jeden  zásadní problém – co je zakázané, to je  milované.  Pokud řeknete:“Tak, tohle stahujeme!“, okamžitě bude na  youtubu milion zhlédnutí, všichni se budou chtít podívat.  Dané situace se i  využívá  v  marketingu, na oko se nafoukne jakási „bublina“, někdo si stěžuje v médiích, média řeknou, že dílko stahují a hned je na youtubu dva miliony zhlédnutí denně, i když   ostatní média danou věc stáhnou.

Ale jinak je mínění na lidech. Hodnotit, uznávat, neuznávat, zasmát se tomu. Na sociálních sítích občas vidíte videa těch, kdo nejsou zpěváci. Člověk si říká: „Ježíši, mně  by bylo trapně,  kdybych byl v jeho kůži, stydím se za něj, …. někdo se zasměje ….“ ,  proč ne. A  třeba se i to někomu líbí.“

V tanci se v posledních letech objevovaly i prvky jako znásilnění, či násilí všeobecně.  Měl by  umělec tato témata prezentovat, nebo se jim raději vyhnout?

„Umění  a umělci byli vždycky, i historicky,  ti, kteří třeba měnili dějiny, volnomyšlenkáři.  Vzpomeňme Francii, Rusko, ale i Česko.  Určitě tohle všechno do umění nějakým způsobem  patří. Věřme tomu, ač je to  dnes  přetěžké, ale věřme, že se snažíme  změnit myšlení lidí k tomu dobrému. Musí být  nějaká víra či důvěra. Nevím, zda zrovna téma znásilnění je něco,  na co historie  bude jednou  vzpomínat… a myslím, že ani na rappery, jako je Řezník nebude vzpomínat v dobrém.   Něco jiného je p. Černý,  sochař, kter&ya cute; dělá provokativní věci, ty se  ve  vás  snaží vyprovokovat změnu a mohou  vás  posouvat někam dál. Zrovna tak  historie nezapomněla prokleté básníky. Uvážím-li zmíněné znásilnění, co  přináší toto téma v umění? Že je to správné?  Normální?

Dnešní moderní umění dost často předvádí díla, kde  umělec udělá ‚šmouhu‘ a všichni chodí a říkají:“To je úžasné!“  Z mého pohledu je to divadlo, které se  předvádí zbohatlíkům, kteří už nevědí coby, místo toho, aby vyrazili  do přírody a obdivovali krásný les.  Oni ale raději pijí  šampaňské s malíčkem nahoru a diskutují o tom, zda šmouha je ve 3D perspektivě.  Proč ne, je to nakonec jejich věc.

Mně se líbil snímek a zůstal ve mně napořád, kdy  japonská umělkyně Yoko Ono  dělala výstavu,  uprostřed místnosti byly štafle,  člověk  po nich musel vylézt nahoru a tam bylo malinkým písmem napsáno ‚ano‘.  Návštěvníci přiznali, že poselství v tomto ukryté ale pro ně bylo pozitivní.

Důležité poselství pro mě, které má dílo nést, je přijít někam a vidět něco pozitivního.  Ale co vidíte na té šmouze? Já  nevím. Ale možná  jsou lidé, kteří na ní  vidí něco dobrého, nechci jim to brát. Určitě  i toto  k umělcům  patří.  Já osobně nemám rád umění, které má evokovat negativní vlastnosti.  Samozřejmě se také dívám na válečné nebo katastrofické filmy, ale to je  spíše dobrodružství či odpočinek a zase se  vrátím zpět do reality. Nicméně je i dost  lidí, kteří v té realitě nejsou a   pokud se kultura    týká věcí, jako jsou počítačové hry nebo songů, které zpívá „Řezník“,  v této oblasti jsou zejména  mladí lidé,  kteří nejsou schopni vrátit se do reality.  Když takový ‘mlaďas‘ zůstane v této tzv. nirváně, posílen alkoholem či drogou, navíc s nějakými kamarády,  je  tu velké riziko, že si neuvědomí realitu a to, že už nejde dát ‚restart‘. Už nic nemůže změnit, nemůže nic vzít zpět. Něco jiného je,   když podobné věci plné násilí vidí člověk, který už  má nějaké životní zkušenosti a ví, že jde o virtuální svět. Ale   člověk, který si všechny hodnoty tep rve utváří, nemusí  vždy rozlišovat mezi virtuálnem a reálným světem. To je  nebezpečné.

dsc_0682

Takže celá věc je opravdu těžká. Bohužel  i toto patří do sféry života. Je otázkou,  jak by se vůbec společnost měla chovat a vyvíjet. My se dnes dostáváme do fáze  starého Říma, který už nevěděl, co by,  ale  v této fázi civilizace končily.  Římané přemýšleli, jestli budou u jídla sedět, či ležet, nebo se  pověsí, ale mezitím jim hranice překračovali barbaři a  to je začátek konce  společnosti, či civilizace. Dnes si říkáme, že se  nám to nemůže stát, ale může a velmi rychle.

Vlastně se už  dostáváme do filozofických oblastí,  uvážíme-li, že se   snažíme zachraňovat lidi, vyvíjet  léky proti  nemocem, snažíme se  zabránit válkám, ale – všeobecně –  země není schopná uživit a pojmout tak obrovské množství lidí.  Hubíme sami sebe, ačkoliv vše je  zaštítěno dobrem. Smýšlení typu ‚chceme  pomáhat a zachraňovat životy‘, nás  nakonec dostává  do spirály, ze které  není východisko, protože všechno  musí mít své hranice. Když bude farmář tvořit  děti jako na běžícím pásu, přitom jeho políčko je ohraničené a není možnost nákupu potravin, začnou umírat hlady všichni.

Četl jsem knihu ‚Inferno‘, která pojednává o člověku,  který chce zdánlivě vyhubit lidstvo, ale  vlastně jen říká, že pokud něco nezměníme, tak vymřeme všichni. V Africe, Indii, Číně se dnes rodí jedno dítě za druhým. Všichni tihle lidé by chtěli jít do Evropy a my jsme s tou situací spokojení. Takhle to  určitě nepůjde. Musíme být  schopni reálně uvažovat v rámci  toho, co nás vlastně čeká.  Být hodní je hezké, ale nejde to do nekonečna.

Václav Havel myslel všechno dobře, ale  byl moc hodný. V rodině můžeme být hodní na své děti, ale v určité fázi ‚jedno plesknutí na zadek‘ zmůže daleko více  než kdovíjaké domluvy.  Tzv. výchovný pohlavek nezanechá v dítěti žádné trauma a respekt děti musí mít.

To samé platí pro naši zemi. Pokud se postavíme včas, získáváme respekt. Je nesmyslné argumentovat tím, že s námi nikdo nebude mluvit. Naopak, ostatní země s námi nebudou mluvit, když jim budeme nějak ‚podlézat‘.  I přesto, že jsme malí, musíme být hrdí na naše tradice a naši zem. Politici musí vyjadřovat tento postoj, zastupují přece lid a ten něco chce….  A s tímto postojem nás budou v Evropě i respektovat. Buďme hrdí na to, že jsme Češi, máme svoji historii, měli jsme nejen českého krále, ale  i  římského císaře. Kdo z Ameriky může tohle  říct?  Ohnout se, to  je to nejhorší, co bychom udělali“.

 Cesta do pekel je dlážděná dobrými skutky… Vraťme se ještě k tanci. Jaký k němu  máte vlastně vztah? Sledujete ho v divadlech či televizi?

„Mně se tanec moc líbí, řekl bych, že mě přímo fascinuje. Možná ani to není výstižné, spíše cítím  závist,  pokud někdo umí tančit. Závidím i mé kolegyni Iloně Křížkové, která vede  taneční školu.  Můj strýc a teta jsou Mistři Evropy ve společenském tanci. Znám dost  lidí, kteří tancují a ti všichni se už  dávno snažili se mnou něco udělat,  ale  nikomu se to doposud nepovedlo.  Nejvíce mě fascinuje electro buggy, takoví tanečníci-roboti, snoubí se tu rychlost, pohyb a hudba, všechno tak duní a mě to prostě baví.“

dsc_0681

Tedy  vybral byste si spíše moderní tanec?

„Ano, flamenco mě moc nebere, i přestože je krásné a vyjadřuje  erotiku,  ale kdybych si mohl já vybrat, tak bych zkoušel  electro buggy nebo  breakdance. Byl jsem teenager, když byly tyhle věci populární. Fascinoval  mě Michael Jackson. Sice  bych na tanec nechodil,  ale závidím jim….“

Umíte si představit hodiny a hodiny  tanečního tréninku? Kdybyste se  vydal  tím směrem, byl byste „dříč“ nebo ne?

„Ano, určitě bych byl „dříč“.  Párkrát  jsem se viděl tančit, když jsem dělal konkurs do muzikálu, zhrozil jsem se. Pokud se na mě někdo díval, musel se skutečně  bavit. Mých  189 cm rozkývat a  nemít ‚to  něco‘ v sobě,  je směšné. Rytmus  cítím, ale ne tanec. Kdybych se chtěl opravdu naučit  tančit, musel  bych v sálu strávit dost  času. A černoušci stejně ihned předvedou to, co já bych se učil měsíce…. Ale stejně bych se asi rozhodl třeba hrát na klavír.  Kdybych byl mladý, zkusil bych to, ale  dnes už ne, tolik času nemám.

Vše je cit,  zkušenost, dřina. Ani bezvadný muzikant, který cítí rytmus a frázování na setiny přesně,  se ještě nemusí umět dobře  pohybovat. Ale děláte-li  něco dlouhou dobu, odpadne ta zlá tréma,  naučíte se znát  reakce lidí, pracovat s technikou, víte například, jak mikrofon bere zvuk,  máte tedy najednou čas i prostor si víc hrát s projevem, emocemi, rytmem, všechno se  automatizuje.   Jestliže umíte tančit salsu, víte, jaké jsou kroky, můžete lépe vnímat všechno ostatní a lépe si hrajete. Když budete horečnatě  přemýšlet, kdy a kam dát krok, kdy nešlápnout  partnerovi na nohu, tak ten druhý za chvíli ztratí trpělivost.

Mám radost, že se mi v životě vždy povedlo to, co jsem si vytyčil  jako svůj cíl. Za něčím jdete, sice pláčete, roníte  i krvavé slzy,  ale pokud něco opravdu chcete, tak  toho docílíte. Ať zpívání (můj cíl byl  zpívat pro deset tisíc lidí,  ale nakonec  jsem zpíval pro 15 tisíc),  létal jsem (lidé mi říkali, že se mám ve svém věku na to vykašlat, ale uspěl jsem). Dělal jsem své nejtěžší zkoušky zároveň s maturitou, najednou jsem si řekl, že chci i vyznamenání a dokázal jsem to.  V politice  to bylo to samé. V době své osobní krize jsem někomu říkal, že chci vstoupit  do politiky.  Všichni se mi smáli, ale za dva roky jsem byl v poslanecké sněmovně. Kdybych  si vytyčil cíl, že chci tančit, tak bych to asi zvládnul, ale vlastně  nevím proč to dělat. Když jdu na nějakou akci s dcerou, která je bohužel po mně, zatancujeme si ‚ploužák‘ a stačí nám to.

Má kapela  je rocková a já nemusím  dělat žádné taneční kreace,  i když obdivuji Madonu či Jacksona. Obdivuji i tanečníky  v různých soutěžích, mají opravdu krátkou dobu se všechno  naučit. I pořad ‚Tvoje tvář má známý hlas‘ přináší  taneční kreace, o kterých si myslím, že bych se je tak rychle  nenaučil.“

Býváte také často  v porotách soutěží různých Miss. Jak hodnotíte tanec, přísně či shovívavě?

„Dívky si dosti pravidelně vybírají  ve volné disciplíně moderní tanec.  Dávám jim ty nejnižší známky. Vím, že dotyčná dívka má talent, tanec je její život,  chodí tančit a není to jednoduše to, co porotu   doopravdy zaujme. Pokud předvede balet, to je něco jiného, tam už  dávám plný počet. Ale moderní tanec dnes  opravdu  většina holek zvládá, navíc mladé dívky   mají pro tanec daleko větší nadání, takže já tuto disciplínu  neberu jako něco navíc.  Je to stejné, jako kdyby nám předvedla,  jak umí sníst  sýr a hranolky. Ale balet – to smekám.“

dsc_0680

Jak je to u Vás se sportem,  máte k němu blíž? (Nechce se mi věřit, že člověk Vaší štíhlé postavy ignoruje pohyb)

„Bohužel nemám.   Je to strašné!  Rozhodl jsem se, že  teď od září začnu dělat taekwon-do. Musím začít. Všechno se na mě v politice ‚valí‘ takovým způsobem, že musím mít  fyzičku a  možnost  „vypustit“  ze sebe adrenalin a stres. Začal jsem  na sobě cítit, že jsem víc unavený a myslím,  že důvod je i to, že nesportuji.  Také  chci začít chodit do posilovny, začít běhat a   možná dělat i thajský box. Taekwon-do  vlastně dělám léta. Nejsem úplně antisportovní, ale bohužel i časově je to pro mě složité, politice  věnuji 16 hodin denně. Pokud je člověk pilot, tak je to něco podobného a  věnovat se něčemu pravide lně je těžké. Jako politik  vstávám v pět hodin ráno, chodím spát kolem druhé hodiny v noci. Jsem lev a mám v sobě obrovskou bojovnost a sílu, ale už bohužel cítím, že  budu muset trošku ubrat. Ale ne moc, doufám! Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale když přestanu pracovat, tak umírám.  Jet „naplno“,  to je můj životní styl.  Možná je to chyba.  Mám velká očekávání od sebe i od druhých a ostatní  tato očekávání  z 95 procent neplní. Většinou mi odpoví: „Vždyť je víkend!“  Někdo brečí, že ničeho v životě  nedosáhl. Ale možná také neudělal nic proto, aby toho dosáhl.  Dosáhnout  se dá všeho.

Mně je jedno, že je víkend, mám  nějaký cíl a jdu  za ním.  Štědrý  den,  svátek, noci či den, to je jedno. Sedím u  počítače a pracuji, jezdím téměř každý  den po celé České republice, ráno jedu do Ostravy, večer jsem v Karlových varech a baví mě to. Práce  mě skutečně baví a chci, aby po mně něco zůstalo. A toho je člověk schopen docílit jenom tím, že  práci dává  všechno“.

Vyčerpáte se a ukrátíte si život…

„Nechci, aby to znělo jako klišé, ale vyberu si to raději. Chci jet naplno.Respektuji, že někdo nemá sílu, nebo nemůže, to chápu, ale pokud ji má, tak očekávám, že jedeme naplno. Stejně jako u letadla, dám plný plyn a letím. Bez nasazení a bez obrovské víry v to, co děláte, člověk není schopen dosáhnout žádných   vysokých   cílů.  Malých cílů dosáhne.  A pokud  si  někdo nedává  žádné cíle a stačí mu to,  já to respektuji. Ale já si dávám vždy ty nejvyšší  cíle.  Samozřejmě se může stát, že ledacos  nevyjde.  Bolest vás posílí. I zklamání. Někdy zaškobrtnete a upadnete, i na olympiádě, ale vstáváte znovu a jdete dál.“

Přejděme raději k odpočinku. Jaký typ dovolené máte rád? Upřednostňujete Čechy nebo zahraničí?

„Jsem odpočinkový ‚dovolenkář‘.  Jsem neustále mezi lidmi, někam jezdím či létám, takže odpočinek jako takový je prvořadý.  Nikdy  nejezdím s průvodcem, to ne. Miluji moře, ale i hory. U moře ležíte a slunce vám vlévá  do těla energii.   Ale mám rád  i historii,  takže Itálie,  Řím, Benátky, Paříž, Londýn, to je pro mě  správná volba.  Když jsem v Paříži, tak si toužím  dát  kafé na Montmartru a sledovat všechno a všechny  kolem. Rád se podívám i do všech kostelů kolem, to mě také baví.

Moc  mě láká Antarktida. Umělecká duše je velmi  zvláštní, žijete totiž  v nějakém vnitřním světě a pro mě je to spojené s tím, že jsem sám. Na tisíc kilometrů v polární pustině není nikdo a najednou se dostávám do svých  vnitřních sfér.  Rád bych viděl  i Madagaskar,  zkrátka    divoké destinace.   Francouzská Guinea   je také úžasná, tam se člověk asi vrátí do svých dětských let…   Rád se  potápím, jezdím na korálové útesy. Na druhou stranu, mým snem je domeček na pobřeží Portugalska či Irska,  nebo také tady na Šumavě. Chodíme s dětmi na výlety po horách a to je  moc fajn.    Nemůžu říct, jestli upřednostňuji Čechy, nebo zahraničí.  Miluji Českou republiku.“

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

 

Kurzy tance Monika

HEALING METHOD, africký tanec, moderní tanec…

 

 

Od 18.7. do 22.8. 2016 začínají letní kurzy

– zdravotního cvičení  HEALING METHOD

– afrického tance
– moderniho tance

červenec a srpen 2016

5 týdnů s Monikou v CONTEMPORARY – prostor pro tanec

Adresa: Národní dům na Vinohradech, Nám. Míru 820/9, Praha 2,
přímo naproti st. metra A – st. Nám. Míru,
další doprava: metro C na st. I.P. Pavlova, tram 4, 10, 16, 22, bus
135

Healing method:  6 lekcí pondělí
18.30h-19.30h
kurz začne v pondělí  18.7. a jednotlivé lekce platíte přímo  v
Contemporary

Africký tanec:   5 lekcí
úterý 19h-20h
kurz začne v úterý 19. 7. 2016, zakupte si permanentku  mailem u Moniky Rebcové

Moderní tanec:   5 lekcí
čtvrtek 19h-20h
kurz začne ve čtvrtek 21. 7. 2016, zakupte si permanentku  mailem u Moniky Rebcové

PERMANENTKA NA 5 LEKCÍ (afro nebo MT):  800,- Kč
PERMANENTKA NA 10 LEKCÍ (afro + MT):     1.500,- Kč
JEDNOTLIVÁ LEKCE (afro nebo MT):  190,- Kč

Přihlášky mailem!

Dotazy zodpoví Monika, tel. 776 646 069

16_C_ONTEMPORARY_leto

Taneční magazín