Choreograf Jiří Kylián patronem Pražského komorního baletu

Patronát Jiřího Kyliána propojil taneční divadlo, které překračuje hranice

Jiří Kylián, jeden z nejvýznamnějších choreografů své generace, je od letošního roku patronem Pražského komorního baletu. Rodák z Prahy strávil většinu svého života (od roku 1975) v Nizozemsku, celých čtyřiadvacet let (1975-1999) byl uměleckým ředitelem Nederlands Dans Theater. Pavel Šmok téměř před padesáti lety založil nezávislý taneční soubor Pražský komorní balet – a zůstal mu věrný až do své smrti. Kruh se uzavřel: Jiří Kylián vždy vyzdvihuje nejen originalitu a uměleckou kvalitu Šmokova díla, ale i jeho statečný boj s totalitní mocí. Jeho patronát symbolicky propojil to, co totalitní režim rozdělil – taneční divadlo, které lehce překračuje hranice, nezná jazykovou bariéru, umění pro každou lidskou bytost kdekoliv na světě, umění budoucnosti.

„Rád se stávám patronem Pražského komorního baletu, této malé, ale velmi důležité instituce, která si vzala za úkol dát konečně taneční umění na stupeň, na kterém už dávno mělo být,“ uvádí choreograf Jiří Kylián.

„Chtěl bych vám také připomenout jednu maličkost, která je nám všem sice povědomá, ale kterou často zanedbáváme. Každý z nás má jakousi ‚body language‘ neboli ‚řeč svého těla‘, která je nám dána do vínku. Je absolutně ojedinělá a patří pouze nám – nedá se ji ani kopírovat, ukrást, nebo vygumovat – ale je možné ji kultivovat,“ doplňuje Kylián. „Samozřejmě víme, že si můžeme vybičovat své bicepsy a břišní svaly tak, aby nám je všichni záviděli. Ale o to mi zde nejde – jde mi o hodnoty, které jsou lidstvu mnohem prospěšnější než naše tělesná kondice. Mám na mysli naší mentální a emocionální rovnováhu, naši citlivost vůči druhým a schopnost jim pomáhat. Jde mi o naši víru a filozofickou orientaci, o sociální cítění a politické přesvědčení! Myslím na to, co jsme, a jak bychom nejlépe naši jsoucnost mohli umocnit, aby měla co nejpozitivnější vliv na naše okolí.

Naše tělesná zdatnost je důležitá schránka chránící naše ‚osobní poselství‘, které se snažíme poslat světu, a proto se o ni musíme dobře starat. Do skutečně dobré fyzické formy nás však nedostane ani tělocvik, ani pumpování železa, ale může nám pomoci výuka tance a jeho doprovodných disciplín. Jsem přesvědčen, že nejen dokáže prohloubit poznání našeho těla, ale hlavně rozšířit náš horizont. Jsem přesvědčen, že každý člověk – a samozřejmě také každý politik – by se měl učit tančit. Tanec by se měl stát povinným předmětem všech základních škol. Zaslouží naši podporu, a sice nejen mentální, ale i finanční. Tanec je sice ‚Popelkou‘ naší umělecké rodiny, ale každý z nás ví, co se z té Popelky nakonec vyklubalo – Princezna. Pomozte jí stát se princeznou, než z ní bude babička!“

Víte, že….

Pražský komorní balet je největší český nezávislý profesionální taneční soubor. Jeho počátky sahají do roku 1964, kdy Luboš Ogoun, Pavel Šmok a Vladimír Vašut založili původní Studio Balet Praha. V roce 1975 pak choreograf Pavel Šmok založil Pražský komorní balet, což způsobilo velký zlom ve vývoji československého baletu. Na repertoáru souboru byly zejména choreografie Pavla Šmoka, zároveň však hostujících českých i zahraničních choreografů. Soubor prošel cílevědomým a úspěšným vývojem, stal se významným reprezentantem tanečního umění ČR a hl. města Prahy v zahraničí, získal řadu významných ocenění.

Jiří Kylián se narodil v Praze. V roce 1967 absolvoval Taneční konzervatoř Praha. Po stipendiu na londýnské Royal Ballet School nastoupil v letech 1969-1975 angažmá ve Stuttgarter Ballett u Johna Cranka. Z Německa odešel do Nizozemska, kde byl v Haagu v Nederlands Dans Theater (NDT) v letech 1975-1977 spoluředitelem a choreografem, v letech 1978-1999 uměleckým šéfem a od roku 1999 choreografem. Vedle hlavního ansámblu NDT vybudoval juniorský NDT 2 (1978) a seniorský NDT 3 (1991). V Haagu založil Kyliánovu nadaci 1986 (od roku 1991 její pobočku v pražském Divadelním ústavu). Vytvořil přes 80 choreografií, většinou uvedených v Haagu, velkou část jeho prací zařadilo do repertoáru 40 renomovaných světových ansámblů. Je nositelem řady vyznamenání a ocenění, mj.Carina Ari Medal, Westend Theatre Award (Londýn), Nederlandse Choreografie Prijs (Amsterdam), Hans Christian Andersen Ballet Award (Kodaň), Grand Prix International Vidéo-Danse (Paříž), Sonia Gaskellprijs (Amsterdam), Officier de l´Ordre „Pour les arts et lettres“ (Paříž), Price of the Dutch Theatre (Amsterdam), Critics (Ceny holandské kritiky, 1996), Premio Internazionále Gino Tani (Řím), Premio Danza a Danza (Milán), Cena A. Benois pro choreografy (Moskva), Outstanding Achievement of Cultural Merits Award (Tokio), Premio di Teatro di Roma/City of Roma, Decoration of the Royal Dutch order of Oranje-Nassau/Rytíř řádu Oranje-Nassau (Haag 1995), Angel Award Edinburg International Festival, Joosta-van-den-Vondel Prijs (1997), Honorary Doctor The na Julliard School New York, Zlatá medaile za zásluhy ČR (1997). V roce 2000 získal Cenu Laurence Oliviera, laureátství monacké prestiční Ceny V.Nižinského pro nejlepšího světového choreografa, doktor honoris causa pražské AMU a cenu ministerstva kultury ČR Artis Bohemiae Amicis. V roce 2019 byl vyznamenán Akademií krásných umění v Paříži. Význačné ocenění, které akademie uděluje od roku 1816, obdržel jako teprve třetí Čech a je jedním z mála cizinců, kterým se této pocty dostalo.

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Baby Balet Praha v Ostrově

Jak se dělá tanečník

Baby Balet Praha (umělecký soubor konzervatoře Taneční centrum Praha) vystoupí v pondělí 23. ledna 2023 v prostorách Kulturního domu Ostrov a od 9 a 11 hodin tu odehraje své výchovné a vzdělávací představení tanečního divadla pro školy s názvem Jak se dělá tanečník. Představení o tanečních stylech (balet, jazz, step, moderní tanec…) a vývoji tance navazuje na tradici Pavla Šmoka, zakladatele Pražského komorního baletu.

Choreografie mapují nejvýznamnější období a umělecké osobnosti taneční historie od dob klasických romantických baletů až po současné tvůrce. Hudba má značný žánrový rozptyl od Bacha po Beatles, nechybí ani jazz a hudba etnická.

„Představení je zaměřeno na školy, ale je otevřeno i pro běžné diváky. Tímto způsobem se snažíme kultivovat mladé diváky, aby se v přemíře technických a čistě komerčních impulsů naučili vnímat hodnotná umělecká díla, respektive umělecký a výchovný potenciál současného tance a tanečního divadla,“ uvádí Jan Schneider, ředitel konzervatoře Taneční centrum Praha„Významný výchovný efekt spočívá také v tom, že diváci neuvidí dospělé taneční hvězdy zdánlivě nedosažitelných kvalit, ale své vrstevníky, kteří již rozvinuli svůj talent a další profesní předpoklady do výjimečných profesionálních výkonů.“

Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium má za sebou již stovky těchto představení ve dvaašedesáti domácích a čtrnácti zahraničních městech (záštitu projektu poskytlo UNESCO, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury České republiky, Národní divadlo a Akademie múzických umění).

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mají nová loga

Akademický malíř Milan Med mění tvář souborů

Soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mají nová loga od akademického malíře Milana Meda

 

Taneční soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mění tvář a divákům představují nová loga, která je budou reprezentovat. Autorem drobných, zcela jedinečných kreseb tuší je akademický malíř Milan Med (1930-2010), jehož celoživotní inspirací byl tanec a pohyb. V Medově tvorbě je mnoho kreseb, které malíř zachycoval na papír nebo notovou partituru, a čerpal z nich pak náměty pro své monumentální olejové malby. Výsledkem jsou díla, na nichž je pohyb rozložen do několika fází, která navozují iluzi dynamiky, rychlosti a síly.

„S Milanem Medem jsme spolupracovali od založení Tanečního centra Praha, konzervatoře  gymnázia v roce 1994, pravidelně chodil na naše představení a občas si vyžádal fotodokumentaci z profilových děl našeho repertoáru. Na jeho výstavách jsme pak občas skutečně nacházeli tato témata a byli jsme na to hrdí. Mistr Med nám několikrát věnoval sady svých kreseb s taneční tématikou a dovolil nám některé užívat jako loga periodických akcí i školy. Při získání nového sídla – Domu tanečního umění v Braníku jsme z jeho pozůstalosti zakoupili dvanáct rozměrných pláten, která tvoří základní výzdobu tanečních studií i reprezentačních prostorů tohoto unikátního areálu,“ vysvětluje Antonín Schneider, manažer konzervatoře Taneční centrum Praha„Nová loga našich juniorských souborů jsme vytvořili logicky ze zdánlivě jednoduchých kresbiček, které jsou ale dokonalou studií lidského těla jako vzácného uměleckého nástroje vyzařujícího taneční estetiku, dramatičnost, emocionalitu a energii“.

„O figurální kresbu se otec zajímal vlastně od doby, kdy začal kreslit, stejně tak byl od počátku fascinován krásou pohybu. Například již od sexty na  gymnáziu v Havlíčkově Brodě, chodil  kreslit do místního Sokola. Tam uhlem kreslil tréninky gymnastek a veškerá gymnastická cvičení,“ říká malířův syn Marek Med, jenž dnes spravuje otcovu pozůstalost. „Z rodiny dělala gymnastiku moje maminka, která v tom Sokole cvičila, on kreslil ji i ostatní cvičenky, pak jí doprovázel domů… No a jeho druhá žena byla také gymnastka, trenérka, se kterou se seznámil v tělocvičně při kreslení.“

Černobílé ikonografické taneční studie Milana Meda, někdy realizované na notovém papíře, doprovázely i nejrůznější publikace, např. monografie Pavel Šmok „Na přeskáčku“ či baletní programy Pražského komorního baletu. „S choreografem Pavlem Šmokem se otec znal velmi dlouho a velmi dobře,“ vzpomíná Milan Med. „Kreslil na zkouškách Šmokova Pražského komorního baletu a vytvořil i několik jeho kreseb právě ze zkoušek. Jedna z těchto momentek Pavla Šmoka je také na webových stránkách www.milanmed.cz. Kromě té otec namaloval také Šmokův portrét – olej na plátně – v jeho typické pozici. No a Pavel Šmok od něj měl na chalupě krásný akt – akvarel. Byli dlouholetí přátelé…“

 

Akademický malíř Milan Med

–          Narodil se v roce 1930 v Humpolci, zemřel 17. července 2010 v Praze.

–          Vystudoval Gymnázium v Havlíčkově Brodě a poté Akademii výtvarného umění v Praze. Studoval portrétní a figurální malbu u Vratislava Nechleby.

–          Vzdělání si doplnil návštěvami přednášek antropologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V letech 1975 až 1978 byl i řádným posluchačem na Fakultě všeobecného lékařství UK.

–          Zabýval se výzkumem v oblasti anatomie a vývoje pohybového ústrojí člověka.

–          Uznání si vysloužil i jako ilustrátor odborné lékařské literatury.

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín