Můžete být přítelem či mecenášem unikátního baletu!

Pražský komorní balet představuje novou podobu Klubu přátel PKB

Pražský komorní balet, největší český nezávislý taneční soubor, navazuje nejen na umělecký odkaz Pavla Šmoka a dalších choreografů a umělců, kteří jej formovali – o úspěchu této cesty svědčí například letošní úspěšná premiéra baletu Kytice Petra Zusky, která hlavnímu představiteli mužské role Dominiku Vodičkovi vynesla prestižní Cenu Thálie. Je tu ještě jiná a mnohem starší tradice, která prostupuje uměním už odnepaměti – mecenášství. Proto také přichází s novou podobou Klubu přátel Pražského komorního baletu, který sdružuje podporovatele a příznivce souboru a je i vstupní branou k poznání života tanečních umělců.

Mecenášství má u nás dlouholetou tradici a je jednou z nejosobnějších cest, kterou je možné vyjádřit veřejně svou podporu umělcům a umění jako takovému. Bez přímé podpory by mnoho umělců nikdy nevytvořilo svá díla, ať už to byli malíři, hudební skladatelé, či celá tělesa. Jedná se o úzký, rovnocenný, téměř partnerský vztah. Tato tradice byla sice v našem prostředí přerušena, ale znovu nabývá na síle. I náš Klub přátel jsme se proto rozhodli obnovit a inovovat, abychom našim příznivcům mohli nabídnout více,“ říká ředitelka Pražského komorního baletu Ladislava Jandová, „Rádi bychom si s diváky vybudovali ještě užší vztah a ukázali jim, jak namáhavá, a přitom krásná je profese tanečního umělce, co obnáší vznik našich představení a co se skrývá za kulisami zážitku, za kterým divák přichází do divadla.

Klub přátel Pražského komorního baletu nabízí nově sedm hlavních kategorií členství, přičemž základní začíná na ročním příspěvku 1 500 Kč. Obsahuje také dvě varianty pro mimopražské příznivce, protože podstatou mecenášství je společná tvorba a vzájemnost, a Pražský komorní balet má ve svém programu tuzemskou zájezdovou činnost jako jednu z priorit. Členství je roční, ale do Klubu je možné vstoupit kdykoli během sezony.

Koloběh přijímání a dávání je silný psychologický moment, který vytváří mezi umělcem a divákem zvláštní pouto. Mecenášství má etický, umělecký i edukativní rozměr, umělci mohou svého diváka lépe poznat, divák naopak proniká do jejich profese. „Poděkováním příznivcům za podporu nejsou jen vstupenky na představení, ačkoli o ně bude samozřejmě zájem vždy. Podstatou však je nechat diváky nahlédnout do života souboru, proto jsou mezi benefity také možnosti návštěvy zkoušek na nová představení nebo neveřejných generálních zkoušek. Na těch se pilují veškeré detaily a technická příprava představení, o jejíž složitosti mnohdy nemá divák ani tušení,“ doplňuje Jandová.

Členové si mohou vyzkoušet i taneční trénink nebo soukromou lekci baletu. Po premiérách jsou zváni na setkání s umělci a mohou zažít úžasnou atmosféru, která se po představení jen krátce nese z jeviště do hlediště, ale přitom ještě dlouho přetrvává v zákulisí. Je to hlavní příležitost promluvit si s tanečníky osobně a prožít představení alespoň trochu také z jejich perspektivy.

Do Klubu přátel PKB může vstoupit kdokoli. „Kategorie a odměny jsme vytvořili podle naší zkušenosti, co chtějí diváci zažít, co si chtějí vyzkoušet, co je na životě tanečního souboru zajímá. Členství je ale samozřejmě variabilní, a pokud někomu skladba odměn nevyhovuje, není nic jednoduššího než se domluvit individuálně,“ uzavírá ředitelka souboru.

Vstoupit lze jednoduše prostřednictvím online formuláře, který zájemci najdou na stránkách Pražského komorního baletu: http://prazskykomornibalet.cz/podporte-nas/klub-pratel-pkb/.

Nové kategorie členství od listopadu 2019:

Příznivec

Výše příspěvku: 1 500 Kč

Získává Základní balíček, který obsahují i další kategorie:

1 VIP vstupenka na vybranou premiéru.

Premiérový přípitek po představení.

Program k premiérovému představení.

Přednostní rezervace vstupenek.

Novinky a aktuality ze života souboru na váš e-mail.

Plakát nebo fotografie na památku s autogramem.

Poděkování na webových stránkách PKB.

Přítel

Výše příspěvku: 3 000 Kč

Základní balíček +

2 VIP vstupenky na vybranou premiéru.

Pozvánka na vybranou generální zkoušku, díky které nahlédnete do zákulisí tvorby PKB.

Patron

Výše příspěvku: 5 000 Kč

Základní balíček +

2 VIP vstupenky na vybranou premiéru.

2 VIP vstupenky na vybranou reprízu.

Alternativou poděkování na webu je i možnost zveřejnit logo.

1 vstup na taneční open class se souborem PKB (dle tanečních zkušeností – alternativou je ukázková hodina ve Studiu Contemporary) nebo 1 návštěva zkoušky PKB na baletním sále.

Pozvánka na vybrané neveřejné generální zkoušky.

Mecenáš

Výše příspěvku: 10 000 Kč

Základní balíček + výhody Patrona rozšířené:

2 VIP vstupenky na vybranou premiéru.

2 VIP vstupenky na vybranou reprízu.

Možnost 5 vstupů na open class PKB / 5 lekcí ve Studiu Contemporary.

2 návštěvy zkoušky PKB na baletním sále při tvorbě nové inscenace.

Pozvánka na neveřejné generální zkoušky.

Stříbrný mecenáš

Výše příspěvku: 20 000 Kč

Základní balíček + výhody Mecenáše rozšířené:

2 VIP vstupenky na vybranou premiéru.

4 VIP vstupenky na vybrané reprízy.

Možnost soukromé lekce baletu nebo contemporary dance se členem souboru (i pro netanečníky – hodina základů vybrané techniky).

3 návštěvy zkoušky PKB.

Pozvánka na neveřejné generální zkoušky.

Možnost umístit logo firmy na webu

a propagačních materiálech.

Zlatý mecenáš

Výše příspěvku: 50 000 Kč

Základní balíček + výhody Stříbrného mecenáše rozšířené:

2 VIP vstupenky na vybranou premiéru.

6 VIP vstupenek na vybrané reprízy.

Open class pass PKB na celou sezonu (možno darovat) / Celoroční kurz ve Studiu Contemporary.

Možnost až 5 lekcí se členem souboru PKB.

Až 5 návštěv zkoušek PKB.

Prostor pro vlastní inzerci v programu.

Diamantový mecenáš

Výše příspěvku: 100 000 Kč

Základní balíček + výhody Zlatého mecenáše rozšířené:

2 VIP vstupenky na premiéru.

VIP vstupenky na reprízy repertoáru v Praze.

Možnost pravidelných soukromých lekcí baletu nebo contemporary dance se členem PKB.

Návštěvy zkoušek PKB (po předchozí dohodě a bez omezení).

Pozvánka na neveřejné generální zkoušky.

Logo firmy na webu a v propagačních materiálech, prostor pro inzerát v programu i prezentaci mecenáše na akcích PKB vhodnou formou (letáky, roll-up, vlastní hosteska, …).

Vystoupení členů PKB na soukromé akci mecenáše (dle dohody).

SPECIÁL: Přítel z regionu

Výše příspěvku: 5 000 Kč

2 VIP vstupenky na mimopražskou premiéru/reprízu.

2 VIP vstupenky na pražské představení.

Setkání s vedením a umělci po představení.

Výhody Základního balíčku.

SPECIÁL: Mecenáš z regionu

Výše příspěvku: 10 000 Kč

4 VIP vstupenky na mimopražskou premiéru/reprízu.

4 VIP vstupenky na pražské představení.

Setkání s vedením a umělci po představení.

Návštěva zkoušky představení a zákulisí.

Výhody Základního balíčku + logo firmy na webu a propagačních materiálech či prostor pro inzerát v programu.

Klub přátel PKB.

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražský komorní balet pokračuje v činnosti!!!

Nakonec vstupuje do divadelní sezóny 2019 – 2020. Celkově již jeho pětapadesáté. A v té se můžete těšit i na světovou premiéru!

Pražský komorní balet, největší české nezávislé taneční těleso s více než padesátiletou historií, jde dál! Díky mimořádné dotaci Ministerstva kultury České republiky nezanikne, jak bylo v červnu jeho vedením avizováno. Po jednáních, která probíhala v uplynulých měsících, podpořilo Ministerstvo kultury ČR soubor v celoroční činnosti v roce 2019. Takže, díky přidělené dotaci Pražský komorní balet pokračuje i v nadcházející divadelní sezóně.

“Přes veškeré peripetie a politické turbulence, neznalost a nezájem politiků o taneční prostředí Pražský komorní balet nezaniká, ale naopak vstupuje do své již pětapadesáté divadelní sezóny,“ říká JUDr. Ivan Dunovský, zakladatel a intendant společnosti Balet Praha, o.p.s. „Po mnoha měsících jednání vedení souboru s exministrem kultury Antonínem Staňkem jsme ukončili veřejnou petici na záchranu souboru s více než pěti tisíci podpisy. Dodatečně děkujeme všem, kteří nás svým podpisem podpořili. Na sociálních sítích jsme zaznamenali překvapivě masivní podporu mladých lidí. Na rozhodování o budoucnosti Pražského komorního baletu měla vliv i vyjádření devatenácti divadelních odborníků a tanečních autorit, kteří poslali ministrovi kultury své dopisy. V červnu nakonec předložil ministr kultury problematiku Pražského komorního baletu na jednání vlády, která rozhodla soubor podpořit v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci Ministerstva kultury ČR může Pražský komorní balet pokračovat v práci i v sezóně 2019/20.“

Byť jsme se rozhodnutí ministerstva dozvěděli až v průběhu léta, okamžitě jsme zahájili přípravy nové sezóny. To samozřejmě s obrovským časovým zpožděním,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. V nejbližší době tedy čeká soubor velká premiéra choreografa Petra Zusky s názvem ,Carmina Vetera´. Jedná se o komponovaný večer na motivy starých lidových písní, jenž bude mít premiéru 27. října v Divadle na Vinohradech v Praze.

Na jarní tiskové konferenci zleva Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia, člen Tanečního sdružení ČR, Mgr. Petr Zuska, choreograf a režisér, Mgr. Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu (Balet Praha o. p. s.) a Mgr. Linda Svidró, baletní mistr, umělecká vedoucí souboru

Lidová píseň a poezie a vlastně etnická hudba všeobecně je jakousi červenou nití, která se vine mou tvorbou od samotných začátků. Je pro mne obrovskou inspirací a zřejmě se k ní budu vždy znovu vracet,“ říká Petr Zuska. A pokračuje: „Večer s názvem ,Carmina Vetera´, tedy ,Staré písně´, představuje jen část oné mé ‚červené niti‘. Konkrétně choreografie ‚Ej Lásko‘, ‚Lyrická‘ a ‚Růže‘ byly vytvořeny mezi lety 2008 2010 pro různé soubory a příležitosti. Zbrusu nové dívčí sólo ‚FO(U)R ONE‘ bude mít naopak svou světovou premiéru.“

Po představení „Kytice“. V horní řadě druhý zprava Petr Zuska a první zleva Igor Vejsada.

Petr Zuska, který je od nové sezóny rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu, pro soubor letos vytvořil úspěšnou inscenaci „Kytice“. Tu bude Pražský komorní balet do konce kalendářního roku reprízovat hned pětkrát.

Uměleckou vedoucí souboru byla od sezóny 2019/2020 jmenována Linda Svidró, stávající baletní mistryně a asistentka choreografů, která s Pražským komorním baletem úzce spolupracuje již od roku 2017. „Vážím si odborné taneční veřejnosti, jež soubor podporovala do poslední chvíle a jsem ráda, že můžeme hrdě vstoupit do nové sezóny,“ říká Linda Svidró. „Velmi si také vážím samotných spolupracovníků, kteří zůstali loajální i v kritických obdobích: předně vedení Pražského komorního baletu, členů souboru tedy tanečníků a konzervatoře Taneční centrum Praha. Všichni se už těšíme nejen na reprízy představení ,Kytice´ režiséra a choreografa Petra Zusky, ale i na celou novou říjnovou premiéru.“

Z představení „Kytice“.

To, že může Pražský komorní balet v činnosti pokračovat, nás těší o to víc, že si právě v letošním roce připomínáme pětapadesáté výročí vzniku Studia Balet Praha. To znamená přímého předchůdce Pražského komorního baletu. Toto těleso v roce 1964 založila dnes již legendární trojice umělců: Pavel Šmok, Vladimír Vašut a Luboš Ogoun,“ doplňuje ředitelka Jandová. „Z letošní mimořádné podpory Ministerstva kultury máme, přes veškeré strasti a dlouhé čekání, samozřejmě obrovskou radost. Avšak nad budoucností Pražského komorního baletu i nadále visí otazník. Jaká bude veřejná podpora Pražského komorního baletusezóně 2020 – 2021, natož v následujících letech? Takovou informaci, bohužel, neznáme. Finanční nejistota nám tak stále komplikuje každodenní situaci a rozhodování ve všech sférách činnosti. Přičemž v oblasti dramaturgie je dlouhodobé plánování základním kamenem úspěchu. Přála bych si, abychom se jednou dostali do situace, kdy se budeme moci plně věnovat odborné a profesionální práci a nebudeme muset takřka denně bojovat o holou existenci!“

Foto:Sergej Gherciu a Eva Smolíková

Mgr. Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí EVOU ASTEROVOU – ČIHAŘOVOU, sestřenicí Jitky Asterové

„Divadlo není koníček, ale kůň, je to vášeň a droga.”

Tanec a divadlo ji okouzlily v dětském věku, kdy se objevila v představeních ND Dalibora a Rusalky. A je jim věrná neustále. Eva Asterová – Čihařová, která je již tři desítky let uměleckou vědoucí, tanečnicí, choreografkou a autorkou představení rodinného Divadla Image si zahrála také před kamerou.

Pocházíte z Prahy a jste nejstarší ze tří umělecky nadaných sester (Dana je také tanečnicí a herečkou a Monika je výtvarnicí a architektkou). Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Myslím, že jsme byly jak v ráji, maminka se nám plně věnovala. Narodily jsme se v Podolí, kousek od Kavčích hor, kde jsme také s rodiči bydleli ve vilce se zahradou. Já jsem se mamince narodila v jejích 19 letech, Dana o dva a půl roku později a Monika hned za rok a půl po Daně. Všechno oblečení na nás pletla a šila. S tatínkem jsme často chodily na Kavčí hory, kde nás trénoval k vytrvalosti a zdatnosti a také  jsme pozorovaly krásné ještěrky a učily se poznávat různé brouky a květiny. Hodně jsme si spolu vyhrály.“

Kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od pěti let a čím Vás tak okouzlil, že jste jej vystudovala na pražské taneční konzervatoři?

Naše tetička byla sólistkou baletu Národního divadla a také vyučovala tanec malé děti. V pěti letech jsem k ní začala chodit na hodiny baletu i já, Dana a Monika později také. Jako šestiletá jsem byla přijata do baletní přípravky Národního divadla k prof. Nadě Sobotkové, která vychovala mnoho dětí, které účinkovaly v představeních v dětských rolích. Mnozí z nich pak vystudovali Taneční konzervatoř a stali se profesionálními tanečníky. Já jsem také hrála jako dítě například v představeních Dalibor a Rusalka. Ta nádherná atmosféra jeviště mě tak učarovala, že jsem pak už nechtěla dělat nic jiného. Vystudovala jsem Taneční konzervatoř v Praze a pak ještě Akademii múzických umění, obor taneční pedagogika a zároveň jsem byla přijata jako sólistka Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Byla to pro mne veliká škola a krásné roky na jevišti. Hráli jsme v Rokoku a Divadle ABC, ale i po světě, například v Holandsku, Švýcarsku i v Austrálii.“

Profesionálně jste začínala jako sólistka v Pražském komorním baletu, prošla jste také Černým divadlem Jiřího Srnce a divadlem Imaginativ než jste v roce 1989 spolu s manželem hudebníkem Alexandrem Čihařem, založili vlastní Divadlo Image. Co Vás k tomu vedlo?

Když mi bylo pětadvacet let, narodila se mi dcera Linda a pak syn Marek. Musela jsem tedy z Pražského komorního baletu odejít kvůli mateřským povinnostem. V divadle Jiřího Srnce jsem zaskakovala za sestru Danu, když také čekala dítě. V té době manžel hrál v Bacilech Václava Neckáře a chtěl, abychom byli více spolu, jelikož hodně koncertovali mimo Prahu, a tak jsme se rozhodli zkusit založit vlastní divadlo IMAGE. Bylo to těsně po revoluci a vůbec to nebylo jednoduché. Naše odhodlání však bylo veliké a tak jsme nakonec přes všechny překážky zakotvili v divadelním sále v Pařížské ulici, kde jsme denně hráli 24 let, než jsme se přestěhovali v roce 2016 do námi zrekonstruovaného sálu bývalého kina na Národní třídě 25. Vzniklo tady nové krásné divadlo, ze kterého máme velikou radost, i když to byl opravdu bobřík odvahy pustit se do takové stavby.“

V Divadle Image jste uměleckou vedoucí, tanečnicí a choreografkou a autorkou všech představení (Jazzmime Stories, Fancy!, Night Flight, Cabinet kuriosit a zázraků profesora Pražáka, Clonarium, Fiction, Black Box, Afrikania, Galaxia….). Co Vás ve své různorodé práci baví nejvíce? 

Před lety jsem si řekla, že bych chtěla lidem přiblížit moderní tanec trochu jinak, ozvláštnit taneční představení něčím, co nikdo nedělá. Chtěla jsem, aby představení bavilo i lidi, kteří baletu moc nerozumí. Vznikl tedy koncept propojení tance s možnostmi kouzel v černém kabinetu a pantomimických komediálních scének. Toto spojení se velice osvědčilo a tak jsou na tomto principu vytvořena všechna naše představení. Moc mě baví vymýšlet nové triky, choreografie i kostýmy. Je to magie, kdy vše spolu souvisí, jedno by bez druhého nemohlo být. Každé nové představení je vlastně takové nové miminko, o které se musím starat.  Podstatný je také skvělý soubor.“

Divadlo Image je známé i v zahraničí a na svém kontě máte přes 100 zájezdů po celém světě. Díky tomu, že hrajete beze slov, můžete vystupovat všude. Jak reagují diváci na Vaše představení?

Mimoto, že prakticky denně hrajeme v Praze, absolvovali jsme s divadlem mnoho zahraničních zájezdů všude po světě. Mám z toho velikou radost. Nejprve jsme se báli, zda třeba v Koreji, nebo Hongkongu budou diváci rozumět našemu humoru, ale ukázalo se, že ano a například v Izraeli jsme byli už na sedmi turné, naposledy jsme hráli 17 představení za 14 dní a přišlo na nás přes neuvěřitelných 16 tisíc diváků. Když vidím ta vyprodaná divadla, nechce se mi věřit, že je to možné.“

Vy jste vystudovala také taneční pedagogiku na AMU a před kamerou jste debutovala v seriálu Pan Tau a zahrála si ve filmech – Signum laudis, Co je vám, doktore?, Cena medu, Smrt krásných srnců nebo Anděl svádí ďábla. Na který z nich nejraději vzpomínáte?

Herectví jsem nestudovala, ale moc jsem si vážila toho, když jsem tyto herecké příležitosti dostala. Nemohu říci, co mě bavilo nejvíce, každý film byl jiný. Role Žanety Hazardové ve filmu Anděl svádí ďábla, byla obzvláště těžká, jelikož jsem jí musela hrát ve francouzštině. Byla zde i scéna, kde na mne vrhali nože, bylo to naživo, žádný trik, a to jsem měla opravu strach, jestli vydržím stát bez hnutí před nožem letícím na mě a neuhnout. Ve filmu Co je vám doktore? jsem hrála Veroniku, která byla charakterem úplně jiná, než jsem já a tak jsem byla zvědavá, jestli to zvládnu.“

Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?

Vliv na nás má v životě každý prožitý den, ale moc jsem si vážila  Pavla Šmoka, který v člověku rozvíjel jeho vlastní nadání. Také velmi obdivuji choreografa Jiřího Kyliána.“

Jak jsem zjistila ve Vaší rodině je ještě více umělců – sestřenice herečka Jitka Asterová, její dcera herečka Anna Linhartová, neteře – baletky – sestry Adéla a Anna Srncovy, zpěvačka Tereza Aster Vágnerová. Spolupracovaly jste někdy spolu nebo rýsuje se nějaká spolupráce?

Zatím jsme žádný společný projekt nevymyslely, ale co není, může být…“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

Divadlo je vášeň a droga, není to koníček, ale kůň. Odpočívám při práci na zahradě a ráda jezdím na výlety na kole po české krajině. Mám kocourka a psa, se kterým jsem začala trénovat dog dancing (tanec se psem). Moje lásky jsou má vnoučátka. Snažím se s nimi být každý svůj volný čas.“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Evy Asterové – Čihařové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Cesty zářivé budoucnosti

Pražský komorní balet připravuje na závěr července dvě mimořádná vystoupení

Poslední červencový víkend uvede Pražský komorní balet (PKB) v rámci spolupráce s festivalem Praha, klasika dvě výjimečná vystoupení. Šestý ročník úspěšného hudebního festivalu, jehož uměleckým partnerem se PKB již před několika lety stal, má podtitul „Cesty zářivé budoucnosti“. Mimořádné koncerty se budou konat 27. července 2019 v areálu pražského Anežského kláštera a 28. července 2019 ve velkém sále Městské knihovny v Praze.

První večer, který proběhne v Anežském klášteře v sobotu 27. července od 19 hodin, má název Mezinárodní umělecký maraton. Sólisté Pražského komorního baletu zatančí v nádherných gotických prostorách kostela sv. Františka choreografii Pavla Šmoka a Kateřiny Dedkové na část Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Živé provedení Janáčkova díla v úpravě pro smyčcový kvartet nabídne velmi nevšední spojení hudby a tance. Večer se uskuteční ve spolupráci s Národní galerií v Praze.

Den poté, tedy v neděli 28. července od 19:30 hodin, pak ve velkém sále Městské knihovny následuje druhý neobyčejný koncert nazvaný Balet a hudba komorně. Účinkují v něm tanečníci Pražského komorního baletu a instrumentální sólisté festivalu komorní hudby Ameropa, kteří společně uvedou Dvořákův Slovanský kvartet v choreografii Mária Radačovského a znovu také již zmíněné nadčasové dílo Po zarostlém chodníčku.

„Jsme velmi rádi, že v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Praha, klasika vystupujeme už čtvrtým rokem – poprvé jsme pod jeho hlavičkou tančili v roce 2016 v Martinickém paláci. Pokračující spolupráce si vážíme a na další společná představení se moc těšíme,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. „S ohledem na velice zdařilé hudební a taneční nastudování první části cyklu Janáčkova díla ‚Po zarostlém chodníčku‘ v roce 2018 jsme se s vedením festivalu rozhodli toto dílo zařadit do programu i letos. Janáčkova hudební předloha byla častou inspirací Pavla Šmoka – autora stejnojmenné choreografie, kterou společně s Kateřinou Dedkovou vytvořil v roce 1998. Druhým prezentovaným dílem bude Dvořákův ‚Slovanský kvartet‘ v choreografii Mária Radačovského a hudebním nastudování sólistů komorní hudby festivalu Ameropa. Spolupráce Pražského komorního baletu a festivalu Praha, Klasika propojuje českou hudbu a taneční umění, medializuje významné české autory a tvůrce a propojuje umění s historickými kulturními památkami.”

MEZINÁRODNÍ UMĚLECKÝ MARATON

Sobota 27. července 2019 v 19:00 hodin,  kostel sv. Františka, Anežský klášter v Praze

 Program:

  • Benjamin Britten: Simple symphony

Komorní orchestr Ameropa

dirigent Vadim Mazo (USA)

  • Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku

Úprava pro smyčcový kvartet: Jarmil Burghauser

Hrají: Ada Slivanská a Tomáš Tuláček – housle, Věra Binarová – viola, Peter Mišejka – violoncello

Tančí: sólisté Pražského komorního baletu

Eliška Nováková – Jenůfa, Linda Svidró – Kostelnička, Dominik Vodička – Števo

Choreografie: Pavel Šmok, Kateřina Dedková-Franková

  • Antonio Vivaldi: Gloria D dur, RV 589

Lucie Silkenová – soprán, Šárka Mistrová – alt

Komorní orchestr Ameropa, smíšený sbor

Dirigent: Tsutomu Masuko (Japonsko)

 Vstupné: 300 Kč

Studenti, senioři: 100 Kč

Prodej vstupenek:

Goout – online prodej: www.goout.net

ViaMusica – online prodej: www.viamusica.cz

 BALET A HUDBA KOMORNĚ

Neděle 28. července 2019 v 19:30 hodin, velký sál Městské knihovny v Praze

Program:
  • J. Brahms: Trio pro lesní rok op. 40
  • P. I. Čajkovskij: Souvenir de Florence, smyčcový sextet op. 70
  • A. Dvořák: Smyčcový kvartet č.10, op. 51 „Slovanský“

Choreografie: Mário Radačovský

  • L. Janáček: Po zarostlém chodníčku

Choreografie: Pavel Šmok, Kateřina Dedková – Franková

 

Účinkující: sólisté Pražského komorního baletu a instrumentální sólisté festivalu komorní hudby Ameropa

Vstupné: 300 Kč

Studenti, senioři: 100 Kč

Prodej vstupenek:

Městská knihovna v Praze – online prodej: www.mlp.cz

Goout – online prodej: www.goout.net

ViaMusica – online prodej: www.viamusica.cz

Mgr. Johana Mravcová

 

Hodili PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET přes palubu?

Má složitá situace kolem dotační politiky pro jeden z doma i v zahraničí nejuznávanějších tanečních souborů dneška možnost uspokojivého řešení? Co na to nejen Ministerstvo kultury?

Ten soubor mám asi nadosmrti spojen s tehdy (již nefunkčním) pražským Komorním divadlem, kde dlouho v minulé době zkoušel a piloval svá krásná představení. Pražský komorní balet se mi nadlouho zaryl do paměti jako „dítě Pavla Šmoka“. Ale není to pravda. U jeho zrodu stál ještě legendární choreograf Luboš Ogoun a baletní teoretik, profesor a publicista Vladimír Vašut. Z tohoto triumvirátu nejprve odešel na věčnost Luboš Ogoun. Ne tak dávno zesnul i legendární Pavel Šmok a ke konci loňského roku v mělnické nemocnici dodýchal i Vladimír Vašut. Vypadá to, že je dlouho nepřežije ani samotný soubor – Pražský komorní balet…

Pavel Šmok na archivním snímku mezi svými tanečnicemi

Ač se to zdá neuvěřitelné, tento špičkový soubor, který obdivovali špičkoví tanečníci, ale i milióny televizních diváků, když pohostinsky vystupoval v recitálech Karla Gotta, stojí na prahu zániku!

Pan Luboš Ogoun (vlevo) přebírá státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla

Pražský komorní balet (dále jen PKB) je pro českého, ale též zahraničního, diváka již více než čtyři desítky let známým a tradičním českým tanečním souborem. Předchůdce PKB „Studio BALET PRAHA“, založené v roce 1964 právě Lubošem Ogounem, Vladimírem Vašutem a zejména Pavlem Šmokem, mu dalo jisté základy. Zrovna v letošním roce si připomínáme 55. výročí vzniku „Studia Balet Praha”, a také právě v tomto roce eskaluje několikaletý problém systémového financování tohoto jediného českého nezávislého tanečního souboru, který nabízí stálá angažmá profesionálním tanečníkům a absolventům tanečních konzervatoří.

Vladimír Vašut, další z trojice zakladatelů, tatínek Marka Vašuta, se špatných konců svého” souboru krátce nedožil také…

PKB dnes nemá k dispozici vlastní zázemí pro uměleckou činnost a za poslední roky dosahuje jeho veřejná finanční podpora necelých třicet procent ročního rozpočtu. Pro profesionální taneční divadlo s 23 členným cestovním souborem s denním pracovním režimem je stávající celková veřejná podpora ve výši necelých 3,5 mil. Kč ročně naprosto nedostatečná při aktuálním celkovém rozpočtu ve výši 14,9 mil. Kč. PKB má přitom srovnatelné výkonové ukazatele s baletně tanečními soubory kamenných divadel, co se týká návštěvnosti i počtu představení.

Na tiskové konferenci zleva Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia, člen Tanečního sdružení ČR, Mgr. Petr Zuska, choreograf a režisér, Mgr. Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu (Balet Praha o. p. s.), Mgr. Linda Svidró, baletní mistr, pověřený vedením Pražského komorního baletu

PKB v rámci své zájezdové činnosti zajišťuje dostupnost tanečního umění ve všech českých regionech a významná je též prezentace tanečního umění v zahraničí. Jeho představitelé se na tiskové konferenci v Malostranské besedě, konkrétně v jejím Trick Baru, vyjádřili, jak je složité komplexně připravit scénu třeba v sokolovně menšího města anebo naopak v aréně pro tisíce diváků.

Vedoucí souboru Ladislava Jandová situaci zdůvodňuje: „V letošním roce obdržel Pražský komorní balet dotaci ve výši pouhých 2 milionů Kč od MK ČR v rámci Programu profesionálních divadel, orchestrů a pěveckých sborů. S ohledem na navýšení celkového rozpočtu uvedeného dotačního programu MK ze 160 milionů Kč na 220 milionů Kč v roce 2019 jsme očekávali nárůst dotace i pro PKB s přihlédnutím na četná jednání s MK ČR. Programová rada MK ČR však PKB, jako jedinému subjektu z celkových 41 hodnocených, navrhla dotaci snížit i přes hodnocené ukazatele. PKB je navíc, oproti ostatním hodnoceným subjektům znevýhodněn skutečností, že se jedná o hlavní veřejnou finanční podporu na kontinuální činnost. A nikoli pouze ,doplňkovou´ finanční podporu nad rámec základního příspěvku zřizovatele. Tak jako je tomu zpravidla u ostatních podpořených subjektů v uvedeném dotačním programu.”

Během tiskové konference vystoupila s vehementní podporou PKB také odborná taneční kritička a dlouholetá šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková. K ní se připojil i baletní mistr Igor Vejsada.

Zleva Petr Zuska ani Ladislava Jandová či Linda Svidró moc optimisticky do budoucnosti nehledí

Vedoucí souboru PKB Ladislava Jandová mimo jiné uvedla: „S vedením Ministerstva kultury (ministrem Antonínem Staňkem) proběhlo od podzimu 2018 několik neúspěšných jednání. Na podporu ,zachování činnosti PKB´ vznikla také petice, kterou podepsalo téměř pět tisíc osob. Současně jsme získali desítky podporujících dopisů od význačných osobností a představitelů české kultury, kteří se jednoznačně vyjádřili pro zachování kontinuální činnosti PKB, např. od Jiřího Kyliána, Ondřeje Kepky, Ilji Racka, Mária Radačovského, Lukáše Slavického, prof. Ivanky Kubicové, prof. Václava Janečka, doc. Igora Františáka, Vlastimila Harapese a mnoha dalších.“

Choreograf a režisér Mgr. Petr Zuska

Choreograf Petr Zuska se, s jistým stínem v hlasu, zmínil, že předcházející ministr kultury Ilja Šmíd slíbil (nejen) pro PKB „taneční dům“. Uvažovalo se o prostoru nevyužité stavby na pražském Klárově blízko Strakovy akademie, dnešního sídla předsednictva vlády. Dříve tam bývaly tělocvičny a bazén. S nástupem nového ministra však tento návrh tak nějak „zmizel v propadlišti“. Já jsem si vzpomněl, že v době takzvané „perestrojky“, konkrétně ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, bylo vážně uvažováno o společném sídle Pražského komorního baletu a Černého divadla Jiřího Srnce. Měl jim být věnován celý vnitroblok na pomezí Smíchova a Malé Strany u Plaské ulice. Vzpomínám, jak nadšeně mi na nástěnce v Komorním divadle Pavel Šmok ukazoval již v první fázi rozpracovaný projekt!

Zdá se, že odchod Ilji Šmída nadlouho uzavřel i možnost tanečního domu na Klárově… Snad nikoli opět na třicet let?

Nejzajímavější pasáže diskusních příspěvku Petra Zusky a Antonína Schneidera  zachytila Eva Smolíková i ve videoreportáži:

Otázkou zůstává, jaký osud budou mít tanečníci i další kmenoví spolupracovníci PKB? Sáhne po nich konkurence? Ta ovšem tak zcela identicky vyhraněna není. Nevyjdou z kondice, když vypadnou z pravidelného tréninkového drilu? To vše nám zřejmě napoví blízká budoucnost…

Samotná konference neměla, jako většina dětské literatury, šťastný a úsměvný konec. Tím, že se konala blízko sídla Parlamentu České republiky však možná zasvítilo světélko naděje na konci tunelu?

Situace je vážná. TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho mnozí čtenáři ještě pevně doufají, že nedopadne úplně zoufale.

Zeptali jsme se

Mgr. Igora Vejsady

baletního mistra s mezinárodními zkušenostmi i renomé,

který v PKB zastával pozici baletního mistra od roku 2016

Baletní mistr Mgr. Igor Vejsada (vlevo)

Na konferenci jste mluvil o PKB v minulém čase, to již jste nad jeho existencí zlomil hůl? Myslíte, že je situace neřešitelná?

Určitě ne. Myslím, že takové prestižní těleso, které má – nejen pro mne – téměř zásadní význam, musí přežít. Pokud si uvědomíme, co by tím současná česká taneční kultura ztratila, tak je to pro mne naprosto nemyslitelné! Z druhé strany nevím, jaké kroky udělá ministerstvo kultury? A ministr, který jde na nějaký muzikál, místo účasti na udílení významné a prestižní francouzské ceny českému tanečníkovi – Jiřímu Kyliánovi?“

Foto: Eva Smolíková a archiv

Video: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a vůbec renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.”

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

“To není můj obraz,” říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název “Babinec na kávě”

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pocta Pavlu Šmokovi na Vinohradech!

V neděli 23. října od 19.00 hodin bude patřit pódium pražského Divadla na Vinohradech vzpomínkovému večeru “Pocta Pavlu Šmokovi”. Večer, na němž se představí sólistté tří Národních divadel – v Praze, Brně i Bratislavě – připomene nedožité devětaosmdesáté narozeniny geniálního choreografa, tanečníka i pedagoga. Zcela přirozeně připomene i jeho – dnes již legendární – choreografie. A zároveň bude celý večer, který pořádá Pražský komorní balet, i důstojnou vzpomínkou Šmokova letošního dubnového úmrtí…

Není tomu zas tak dávno, co vyprodané pražské Stavovské divadlo aplaudovalo velkému tanečnímu i baletnímu entrée u příležitosti pětaosmdesátých narozenin taneční, choreografické a pedagogické legendy Pavla Šmoka. To bylo 20. října 2012. Nyní, přesně za čtyři roky a tři dny si připomeneme devětaosmdesáté výročí narození tohoto tanečního i choreografického mága. Žel, již posmrtně. A změna bude i v místě vzpomínkového večera – Divadle na Vinohradech. Tedy pro věcnou přesnost: Pocta Pavlu Šmokovi je na programu 23. 10. 2016 od 19.00 hodin a vstupenky jsou ještě k mání na webových stránkách Pražského komorního baletu i v ostatních obvyklých předprodejích.

pavelusmok3

Celý retrospektivní večer pořádá Pražský komorní balet pod uměleckým vedením baletního mistra Igora Vejsady, který má zkušenosti i z Velkého divadla v Moskvě, Maďarska i Německa. Ten je čerstvě – od března letošního roku – právě baletním mistrem Pražského komorního baletu.Vlastní poctu Pavlu Šmokovi složí divadelní hold čeští, moravští i slovenššpičkoví tanečníci, soubory a samozřejmě choreografově. Celý ojedinělý večer bude orámován vzpomínkově Šmokovými autorskými choreografiemi.

V úvodní dvacetiminutové choreografii Pavla Šmoka „Holoubek“ se na hudbu Antonína Dvořáka a motivy balady Karla Jaromíra Erbena představí ve výrazných kostýmech Petry Lebduškové ; Pražský komorní balet.

Po dvacetiminutové přestávce spojené s přestavbou scény nastoupí sólisté baletu pražského Národního divadla Zuzana Šimánková a Ondřej Vinklát s osmiminutovým vystoupením „Lyrická“ v choreografii Petra Zusky. Hudební doprovod jim vytvoří ukrajinské a slovenské lidové balady.

Sólisty baletu Národního divadla v Praze vystřídají sólisté baletu Národního divadla v Brně. Jmenovitě Eriko Wakizono a Ivan Popov. V osmiminutovém vystoupení „Beethoven“. Již titul jednoz načně napovídá o autorství hudby. Choreografem je v tomto případě Mário Radačovský.

A v dalším vystoupení se představí – třetí Národní divadlo. Tentokrát půjde o slovenskou prvn&iacut e; scénu z Bratislavy a do třetice se na pódiu Vinohradského divadla divákům prezentuje dvojice sólistů. Konkrétně Romina Koldziej s Damiánem Šimkem. Budou prezentovat osmiminutovou součást„Slovenských tanců, z části Životy svetiel“, konkrétně „Obraz duší“ v choreografii a režii libretistky Natálie Horečné. Hudbu zkomponoval Peter Breiner a podstatnou součástí vystoupení bude i světelný design Mario Ilsa nkera.

Slovenské umělce vystřídají opět baletní Mistři z Národního divadla v Praze. Tentokrát půjde o Terezu Podařilovou s Petrem Zuskou, který je i choreografemšestiminutového vystoupení s americkým názvem „Route 66“ na hudbu Iiro Rantaly.

Po druhé dvacetiminutové přestávce bude následovat Šmokova choreografie z roku 1983 na smyčcový kvartet Bedřicha Smetan y „Z mého života“, která byla nastudována Kateřinou Frankovou-Dedkovou v obnovené premiéře 5. 10. 2014. Tančit budou sólisté Pražského komorního baletu Alena Krivileva, Lenka Bílková, Sabina Bočková, Patrik Čermák, Leonardo Germani a Filip Löbl.

pavelsmok1

Věřme, že vzpomínkový večer věnovaný jednomu z našich nejlepších choreografů vydaří..

Závěrem si Pavla Šmoka připomeňme slovy Ministra kultury pana Daniela Hermana, která vyslovil na posledním rozloučení s ním: „Pavel Šmok může být dnes příkladem odhodlání a vytrvalosti v pouti umělce za svým snem a za svým posláním. Měl dosti pokory stát se nástrojem realizace hotové myšlenky i dost sebejistoty, aby svou vlastní vizi vtiskl jiným. Spoluvytvářel obraz české kultury v Evropě a zpětně obohacoval český kontext o mezinárodní impulzy. Jeho přínos české kultuře nebude zapomenut, jeho stopa umělecká i lidská zůstane v naší společnosti ještě dlouho zřetelná.“

pavelsmok2

Michal Stein

Taneční magazín

FOTO: archiv autora

Dvě velké, nikoli “Aprílové” ztráty

Odešly dvě veliké osobnosti nejen českého tanečního světa

Počátek dubna bývá spojován s aprílem. Legráckami a falešnými zprávami, dělajícími si z lidí blázny. Bohužel, dvě zprávy, které zasáhly nejen český taneční svět, nejsou legráckami, ale krutou realitou. Zemřely dvě veliké osobnosti nejen českého tanečního světa – Boris Hybner a Pavel Šmok.

Druhého dubna opustil svět pantomimy, režie, choreografie i herectví průkopník moderní pantomimy Boris Hybner(narozen 5. srpna 1941). Dokázal klasičtější jazyk pantomimy svého učitele a prvního vedoucího souboru – legendárního Ladislava Fialky – nejen zdynamizovat, oprostit od patosu a určité nonšalantnosti i romantismu.

Hybner se poprvé výrazněji prosadil po boku Ctibora Turby v Pantomimě Alfreda Jarryho, později založili soubor Gag a krátce po roce 1990 stál jako principál u zrodu prvního českého divagla pantomimy Gag v prostředí někdejšího pražského kina Metro.

Dodnes vzpomínám, jak jsme před čtyřmi desítkami let dlouho očekávali jeho sólovou premiéru představení Puding na prknech pražského divadla Ateliér. Mezi jeho další slavné „kousky“ se řadí představení Na konci zahrady jménem Hollywood, Idiot, Concerto Grosso a jistě i nezapomenutelný televizní komediální seriál Gagman, nebo v politickém talk-show televize Prima, kde dělal němého protihráče břitkým skečům a kritikám Jana Krause.

Boris Hybner dokázal přibližovat publiku svět pantomimy v době, kdy jí tu růže příliš nekvetly jako host různých zpěváků a kapel. Vzpomínám, jak na prknech stánku Pragokoncertu v Redutě hostoval u Evy Pilarové. A dával pantomimicky ztvárněním kouření hádat, kde se narodil. Lidé tipovali Hulín – a on prozradil Šluknov. Ale šlo pouze o jeho z dalších gagů. Ve skutečnosti Hybner spatřil světlo světa ve Vyškově.

Hybner si často zahrál i činoherní role ve filmech, jak již v dříve v Kočičím princi, „indexových“ Straka v hrsti, anebo Panestory, tak také později v Pupendu, Pelíšcích, Rafťácích, U mne dobrý,Mňaga – Happy end a desítkách dalších.

Boris Hybner byl i pedagogem a také otcem (se svou původní manželkou malířkou Kremanovou) herečky Vandy Hybnerové. Otcem se stal Hybner ještě v pozdějším věku se svou podstatně mladší partnerkou.

BorisHybner

O dva dny později 4. 4. vychrlily tiskové agentury další smutnou zprávu – zemřel Pavel Šmok.

Rodák ze slovenské Levoče (22. října 1927) se navždy zapsal do historie tance jako průkopník jeho moderních forem a překračovatel hranic žánrů a stylů.

Původně krasobrulař se se svými na tehdejší dobu nečekanými modernistickými postupy začal prosazovat ve Švýcarsku, kde v sedmdesátých letech dvacátého století působil v Basileji. Později pak založil Pražský komorní balet, který se stal doslova ve spíše konzervativním rybníčku české taneční scény moderní štikou!

Pavel Šmok byl nositelem celé řady domácích i zahraničních ocenění. Z těch domácích připomeňme zasloužilého umělce, Medaili Josefa Hlávky i cenu Thálie.

Pavel Šmok byl i uznávaným pedagogem AMU. Obdobně jako Hybner dokázal Šmok přibližovat moderní balet širokému publiku i třeba jako choreograf televizních recitálů Karla Gotta. Anebo v živých představeních pro nejmladší diváky Jak se dělá balet.

Naopak nesmazatelnou choreografickou pečeť vnesl do řady televizních ztvárnění děl klasické hudby. Převážně ve spolupráci s režisérkou Evou Márií Bergerovou či Ivo Stolaříkem. Pochvaloval si i práci kameramanů Jiřího Kadaňky, Jiřího Lebedy či Peta Čepického.

Nad chvatnou prací (tehdy ještě Československé) televize si Pavel Šmok povzdech i v článku, který jsem s ním napsal v roce 1990 pro časopis Televize a nazvali jsme jej příznačně – BALET SE NEDÁ STŔÍHAT JAKO FOTBAL. Šmok doslova uvedl: „Při televizních přenosech z našich jevišť (porovnávám-li se stejnou praxí v zahraničí) je extrémně málo času. Například při televizním natáčení v mosteckém divadle byla jediná zkouška. Já přece nemohu chtít, aby kameramani během této zkoušky a bez scénáře (těžko od nich můžeme chtít, aby četli v hudební partituře) poznali do detailu celé dvouhodinové představení! To se navíc skládá ze dvou až čtyř samostatných baletů. Většinou se pracuje tak, že se představení snímá ,jako fotbal´ a já se musím smířit s tím, že vyznění není zdaleka takové, jaké bych si přál.“

Pavel Šmok vytvořil i velice plodnou dvojici s tanečním pedagogem a scenáristou Vladimírem Vašutem, otcem herce Marka. Pan Vašut byl i pracovníkem Pražského komorního baletu. Často jsem je potkával na pražské Floře, kde jsem bydlel. A milým paradoxem bylo, že komorní balet zkoušel – na půdě tehdy léta zavřeného Komorního divadla.

Pedagogem, tentokrát FAMU, byl i bratr Pavla Ján Šmok, legendární teoretik i praktik fotografie. Pavel Šmok žil – jako bývalý krasobruslař – s manželkou, bývalou špičkovou skokankou do vody. Vychovali syna filmového režiséra-dokumentaristu.

Jelikož se i na mrtvé má vzpomínat s úsměvem, tak závěrem dvě veselejší vzpomínky na oba zesnulé velikány nejen české taneční scény. Když Boris Hybner chystal natáčení jistě televizní komediální férie, tak jsem jej navštívil – spolu s již zesnulým scenáristou Ivanem Herfurtem – a vedli jsme mu jednu mladou (stále) začínající herečku. Šli jsme do jeho bytu poblíž Vyšehradu. Ve dveřích nás dva Boris Hybner uvítatal slovem. „Nazdáááár.“ A na uvítání oné mladé hvězdičky utrousil: „No nazdar“.

Šmok léta se svým Pražským komorním baletem uváděl pořad pro děti a mládež Jak se dělá balet. Jeho součástí byly i interaktivní dotazy do publika. Když Pavel Šmok vysvětloval nejmladším divákům, že baletka musí být hubená a lehká, že ty měla vážit tak padesát kilogramů, tak se z dětského publika ozvalo: „Jé, to je jako pytel cementu.“

Pavel_Smok

foto archivní

Michal Stein

Taneční magazín