Rozhovor s primabalerinou Andreou Popov Smejkalovou

“O kariéře baletky jsem opravdu nesnila”

Původně o baletu vůbec nesnila. Nakonec se v něm našla. Vystudovala jej na taneční konzervatoři a od roku 2002 je členkou baletu ND v Brně a od roku 2005 sólistkou. Na svém kontě má Andrea Popov Smejkalová řadu nádherných rolí a zatím tou poslední je Marguerite v Dámě s kaméliemi. Je maminkou dvou malých holčiček, kterým se věnuje každou volnou chvíli.

Narodila se 9. dubna 1984 v Brně jako Andrea Smejkalová. V roce 2002 ukončila studium na taneční konzervatoři a nastoupila do baletního souboru ND v Brně.

Zúčastnila se Soutěžní přehlídky tanečních umělců ČR a SR Brno 2000 a Mezinárodní baletní soutěže v St. Pöltenu (2002). Na I. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2003 získala III. cenu, na II. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2006 získala I. cenu. V roce 2006 obdržela prestižní Cenu Philip Morris – Poupě baletu.

Role např. – Klára (Louskáček), Medora a Gulnara (Korzár), Odetta/Odílie (Labutí jezero), Giselle, Nikie, Gamzatti (Bajadéra), Aurora (Spící krasavice), Lucile/Lucidor (Lucidor a Arabella), Madame de Tourvel (Nebezpečné známosti), Julie (Romeo a Julie), Frygie (Spartakus), Sólo (Mariin sen).

Andrea Popov Smejkalová v roli Nikie v Bajadeře – foto Kristýna Housková

Jejím manželem je první sólista baletu ND v Brně Ivan Popov. 

 

Andrea Popov Smejkalová jako Odilie v Labutím jezeru – foto Kristýna Housková

         Jste brněnská patriotka, jelikož celý život žijete v Brně. Jak vzpomínáte na svá dětská léta, měla jste vysněné povolání? Čím jste chtěla být?  

“Jako malá jsem neměla jedno vysněné povolání. Líbilo se mi jich několik. Už od mala jsem ráda četla detektivky, hlavně Sherlocka Holmese, tak jsem chtěla být detektiv. Taky se mi líbil vesmír, tak kosmonaut. A jako každá holka jsem si přála být paní učitelka.”

Náhoda nebo osud chtěly, abyste od deseti let studovala na taneční konzervatoři, i když jste baletkou, jak jste někde řekla, být nechtěla. Co nakonec rozhodlo, že balet se stal vaším osudem?

“O kariéře baletky jsem jako malá opravdu nesnila. Balet jsem vlastně ani neznala. Nikdo z rodiny neměl k divadlu blízko a já byla spíš studijní typ. Shodou náhod jsem se dostala na Taneční konzervatoř v Brně. Tam jsem ze začátku nechápala, proč mám stát u tyče a šoupat nohama. Ale začala jsem navštěvovat baletní představení a objevila, jak je krásné naplnit hudbu pohybem a bylo jasné, co chci dělat.”

Andrea Popov Smejkalová jako Odette v baletu Labutí jezero – foto Ctibor Bachratý

Po konzervatoři jste nastoupila do baletního souboru ND v Brně, kde jste se v roce 2005 stala sólistkou a již v roce 2006 jste obdržela prestižní ocenění Cenu Phillip Morris – Poupě baletu. Co to pro Vás znamená?

“Když jsem obdržela cenu Philip Morris – Poupě baletu, byla jsem moc překvapená. Pamatuji si to doteď, jak mi to volali. Jela jsem zrovna v autobuse do Košic, kde jsem hostovala v Labutím jezeře. Měla jsem strašnou radost a bylo vtipné, že ji nebylo v tom plném autobuse s kým sdílet. Toto ocenění bylo pro mě velkým povzbuzením v mé začínající kariéře.”

Andrea Popov Smejkalová jako Nikie v Bajadeře – foto Kristýna Housková

Jak jste v jednom rozhovoru řekla, hned od začátku jste měla štěstí na role. Tančila jste ve Spící krasavici, Louskáčkovi, Romeovi a Julii, Labutím jezeře, Nebezpečných známostech, Korzárovi… Jaké role ráda ztvárňujete a na kterou ráda vzpomínáte?

“Na role jsem měla opravdu štěstí. Jsem moc ráda, že jsem mohla na jevišti ztvárnit různé typy a charaktery postav. Když jsem začínala, byla mým snem Odetta/Odilie v Labutím jezeře. Tento sen se mi splnil a tuto dvojroli pořád miluji a stále v ní objevuji něco nového. Ale časem mě začaly zajímat i jiné role. Baví mě ztvárňovat postavy, co mají na jevišti nějaký duševní vývoj, emoce, příběh. Je úžasné, jak se člověk vlastně změní v někoho jiného. Nejdříve na sále přemýšlím, jak se do něj, co nejlépe vcítit, dát roli smysl a pravdivost a pak na jevišti prožít jeho příběh.

Proto ráda vzpomínám na roli Madame de Tourvel v Nebezpečných známostech, které u nás uvedl Krzystof Pastor a roli Lucidora od Youri Vàmose.”

Andrea Popov Smejkalová jako Marguerite v baletu Dáma s kaméliemi – foto Ctibor Bachratý

Dočetla jsem se, že Vaším snem je zatančit si Tatianu v Oněginovi, Manon nebo Dámu s kaméliemi. Podařilo se Vám již sny splnit? Co Vás čeká nového?

“Stihla jsem si těsně před covidem splnit sen a zatančit si roli Marguerite v Dámě s kaméliemi. Balet u nás nastudovala skvělá Valentina Turcu a už jeho příprava mě opravdu bavila. Valentina dbala na každý detail, aby každý pohyb, gesto i pohled měly smysl. Moc se těším, až si ji zase zatančím.”

Při práci na baletním představení Giselle jste se seznámila se svým manželem Ivanem Popovem. Jak se vás spolu pracovalo a tančili jste i v jiných představeních?

“S Ivanem jsme kromě Giselle tančili spolu i Labutí jezero, Louskáčka, Bajadéru a spoustu dalších představení. Na tancování s ním je skvělé, že se na něj můžu vždy spolehnout. Je moc dobrý a silný partner.”

Andrea Popov Smejkalová jako Margarite v Dámě s kaléliemi – foto Ctibor Bachratý

Při Vaši intenzivní taneční dráze jste stihla vystudovat taneční pedagogiku na JAMU. Uvažujete, že byste balet učila? A co choreografie, neláká Vás?

“Jednou bych balet určitě ráda učila. Měla jsem možnost si to vyzkoušet. Spolupracovala jsem přes pět let s moderními gymnastkami, dále s krasobruslaři a vedla nějaké workshopy pro profesionály i amatéry. Musím říct, že mě předávání znalostí a zkušeností opravdu baví a dovedu si to představit, jako své budoucí zaměstnání.

Měla jsem možnost vytvořit i pár drobných choreografií, ale v tomto se moc necítím.”

Andrea Popov Smejkalová jako Giselle – foto Luďěk Mrkos

 V soukromí jste maminkou dvou holčiček. Jak se dá skloubit mateřství s kariérou baletky?

“Upřímně řeknu, že bez podpory rodiny někdy opravdu těžko. Naštěstí mám skvělou rodinu a za jejich pomoc jim patří velké díky.”

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

“Vlastně díky covidu jsem si znovu uvědomila, jak krásnou práci mám a jak mě baví. Ale ráda samozřejmě relaxuji i u jiných věcí. Ráda čtu, chodím na výlety do přírody a začala jsem se učit šít na šicím stroji. Ale teď nejvíce trávím volný čas s mými holčičkami, to je pořádný koníček.”

Andrea Popov Smejkalová jako Gamzatti v Bajadře – foto Ctibor Bachratý

Foto: Ctibor Bachratý, Luděk Mrkoš a Kristýna Housková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Barborou Petrovou

“Pedagog může v dětech probudit lásku k tanci”

Její „živost“ ji v dětském věku přivedla do baletního studia v Děčíně, a protože ji balet šel a bavil ji, tak její cesta vedla na pražskou Taneční konzervatoř. Již během studií vystupovala v souboru Mladý talent Praha, později tančila Barbora Petrová ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. Dnes se naplno věnuje pedagogické činnosti a učí balet na Základní umělecké škole v Řevnicích a v Baletní škole Aurora, kterou v roce 2019 spoluzaložila. Baletem žije stále a přiznává, že patří k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem.  

Co nebo kdo vás přivedl k baletu, kterému jste se začala věnovat již ve svých pěti letech?

“Tanci a pohybové průpravě jsem se věnovala od velmi útlého věku, byla jsem velmi živé dítě a doma jsem tančila pořád, že se rodiče rozhodli, mě do tanečního kroužku přihlásit. Po nějaké době jsem začala navštěvovat společně s mojí kamarádkou baletní studio v Děčíně, odkud pocházím.”

archiv Barbora Petrová -Tanec květin z Genzanu – absolventský koncert

Láska k tanci byla tak silná, že jste v letech 2002 až 2010 studovala klasický tanec na pražské Taneční konzervatoři. Byla to správná volba?

“Pamatuji si, že si paní učitelka jednoho dne pozvala moji maminku na baletní sál, kde jí vysvětlila, že by bylo dobré, kdybych šla na taneční konzervatoř do Prahy. Nebylo to pro nás moc dlouhé rozhodování, já jsem byla nadšená a rodiče, když viděli, jak mě tanec baví, tak mi nijak v tomto rozhodnutí nebránili. S tatínkem jsme se vypravili do Prahy na přijímací zkoušky, a asi za 10 dní nám přišel dopis, že jsem přijatá.

Jít na taneční konzervatoř je pro dítě a jeho rodiče obrovská změna, obzvlášť když bydlíte daleko a musíte se tak přestěhovat na internát. Pro mě to byla krásná léta, na která ráda vzpomínám. Měli jsme skvělý kolektiv, úžasné profesory, ale uteklo to nějak moc rychle…

archiv Barbora Petrová -Z natáčení reklamy pro firmu Krasotika

Již během studií jste vystupovala v souboru Mladý talent Praha a stala se jeho sólistkou a byla jste Carmen, Kitri v Donu Quijotte, tančila v Louskáčkovi, Labutím jezeru. A spolupracovala tak s baletními umělci jako jsou Vlastimil Harapes, Barbora Kohoutková, Jitka Tázlarová, Anna Schekaleva nebo Elita Erkina. Jak na ten čas vzpomínáte?

“Soubor Mladý balet Praha založila paní ředitelka Tázlarová. Jednalo se o soubor při naší škole. Vystupovali jsme na různých místech, abychom ale nezmeškali moc hodin ve škole, byla vystoupení velmi často v Praze nebo v městech ne příliš daleko, např. v Karlových Varech a v Litoměřicích. Protože paní ředitelka dbala vždy o vysokou úroveň, některé role nás učili pozvaní umělci. Když jsme nastudovávali balet Les Sylphides, přiletěla Elita Erkina a během několika dní nás naučila celou choreografii. Největší práce nás ale poté čekala s Jitkou A. Tázlarovou, která s námi „pilovala“ jednotlivé prvky choreografie.”

archiv Barbora Petrová – natáčení reklamy pro společnost Narta

Tančila jste také ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. A co dnes, vystupujete někde?

“V těchto divadlech jsme právě vystupovali velmi často s Mladým baletem Praha a v Divadle na Vinohradech jsme pravidelně pořádali absolventské koncerty.

Dnes se již naplno věnuji pedagogické činnosti.”

Po ukončení studia jste začala působit jako taneční pedagog klasického tance pro Krasobruslařství Litvínov, pak jste učila minibalet v Tanečním studiu Katky Šístkové. Nějakou bodu působíte jako pedagog v Baletní škole Aurora, vyučujete také na ZUŠ v Řevnicích a v Taneční školičce Ivy Cenkové. Co Vás na práci pedagoga těší?”

“Momentálně vyučuji v Baletní škole Aurora, kterou jsem v roce 2019 založila společně s mojí spolužačkou z taneční konzervatoře, a také stále učím na Základní umělecké škole v Řevnicích.

Pedagogickou činnost vnímám jako nesmírně zodpovědnou profesi, protože právě pedagog může v dětech lásku k tanci probudit a nadchnout je, nebo naopak jim tanec na celý život znechutit. Svoje pedagogické znalosti se proto snažím neustále rozšiřovat a dále se v oboru vzdělávat. Největší radostí je pro mě, když děti odchází z tanečního sálu nadšené a nemohou se již dočkat další hodiny.”

archiv Barbora Petrová – Carmen

Vedete taneční kurzy jak pro děti od čtyř let, tak baletní kurzy pro dospělé. Jaký je o kurzy zájem a učí se Vám lépe děti nebo dospělí, nebo je to pěkně vyvážené?

“Pokud se bavíme o baletních kurzech, které nabízíme v naší baletní škole, tak hned v roce 2019 byl zájem velký. Řekla bych, že dnes je velmi oblíbené dávat děti na balet. V pololetí jsme měli tak plno, že jsme další děti již přijímat nemohli. Covidová doba nám teď výuku poslední 2 roky poněkud komplikovala. Proto jsme se rozhodli nabídnout on-line lekce baletní a pohybové průpravy, kde zájem opět vzrostl. Na hodiny se nám tak hlásily i děti z jiných měst.”

archiv Barbora Petrová – Carmen

 Čím je pro Vás balet dnes?

“Baletem žiju neustále. Nesmírně mě baví sledovat aktuální dění u nás, ale i v zahraničí. Dnes se mi balet přesunul do pedagogické sféry.”

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

“Moje práce je pro mě 100% mým koníčkem, naprosto to miluji a nemohla bych bez učení být. Ve volném čase se ráda vzdělávám, mám ráda výlety, turistiku a poznávání nových míst a zemí, často si také čtu nebo se věnuji své kočce.”

archiv Barbora Petrová – Balet Les Sylphides – Cis moll

Foto: archiv Barbory Petrové

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín 

Šance pro baletní umělce v Ústí nad Labem

Rozmyslet se můžete do půlky března

Šéfka baletu Severočeského divadla vypisuje konkurz na doplnění členů souboru baletu.

Vaše žádosti (profesní životopis a fotografie) zasílejte na adresu: audition.sdul@gmail.com, nejpozději do 15. 3. 2020.

Termín konkurzu: 28. 3. 2020 v 10 hod. (registrace od 9 hod.), Severočeské divadlo s. r. o., Lidické náměstí 10, Ústí nad Labem. Účast pouze pro pozvané. Uchazeči si mohou připravit vlastní ukázku (klasickou, neoklasickou nebo moderní variaci).

Repertoár: Labutí jezero, Louskáček, Giselle, Sněhová královna, Polovecké tance, Peer Gynt/Carmen, Café Aussig, Zkrocení zlé ženy, Marná opatrnost, Romeo a Julie, Frida.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Stále nezapomínáme na GUSTAVA VOBORNÍKA

Jak jinak si připomenout výraznou choreografickou, taneční i pedagogickou osobnost, než tancem? A také milou vzpomínkou na jeho pedagogickou práci.

Letos, dne 15. června 2019 uspořádala Taneční škola Jany Tomanové slavnostní „Taneční gala“ k uctění památky svého kolegy, choreografa, tanečníka a v neposlední řadě také pedagoga Gustava Voborníka (* 23. 3. 1929 – 24 11. 2011). Tato osobnost se výrazně podílela na profesionálním vývoji svých svěřenců právě v Taneční škole Jany Tomanové. A to od těch nejmenších až po adepty tanečních konzervatoří anebo katedry tance na pražské AMU.

Nelze opomenout Voborníkovo profesní působení v roli tanečníka a později choreografa. Roku 1948 se stal členem Souboru písní a tanců. Tam působil jako špičkový tanečník a již souběžně mu zde bylo dopřáno postupně rozvíjet i jeho výrazný choreografický talent. Soubor slavil úspěchy doma i v zahraničí.

V sezóně roku 1959 přechází Gustav Voborník do Národního divadla v Praze. Následuje jeho studium na pražské AMU. Posléze nastupuje na pozici šéfa baletu do divadla v Ústí nad Labem. Zde postupně uvádí na jeviště řadu titulů. Připomeňme namátkou: Podivuhodného mandarina, Viktorku, Petrušku, Popelku… Ale bylo jich mnohem více.

Další Voborníkovou „divadelní zastávkou“ se stalo plzeňské divadlo. Podle režiséra a kritika Mojmíra Weimanna prý tato éra byla „nejkrásnějším obdobím Voborníkova profesního života“. Svědčí o tom jeho zdejší inscenování velmi různorodých titulů tanečního repertoáru. Ať již klasického či charakterního. Ke všem Voborník vždy přistupoval velmi fundovaně. Z jeho tamějších premiérových novinek nemůžeme opomenout Slunečnici. Ale i další tituly – jako Louskáček, Giselle, Marná opatrnost, Popelka, Petruška, Gajané – dokazovaly Voborníkovo mistrovství.

Výrazná byla i Voborníkova práce na televizních tanečních programech. Za všechny si připomeňme, že za choreografii Dvořákových Slovanských tanců získal roku 1975 Cenu Intervize.

Gustav Voborník také externě spolupracoval s divadly v Brně, Teplicích, Ostravě i slovenském Prešově.

Gustav Voborník při práci

Již v polovině devadesátých let minulého století začal Gustav Voborník pedagogicky působit a choreograficky pracovat v Taneční škole Jany Tomanové. Zde předával své bohaté zkušenosti mladým, ale zároveň získával další impulsy do vlastní tvorby. Děti ho milovaly. Voborníkův podíl na úspěších této školy je nesmazatelný. Škola se – i díky jeho zásluze – stávala líhní talentů. Z absolventů se stávali a stávají tanečníci, taneční vědci anebo odborní žurnalisté. Z výrazných žáků jmenujme Jana Váňu, sólistu baletu v Kyjevě, Milana Bednáře a v neposlední řadě Patrika Holečka, sólistu baletu Národního divadla v Praze. Za taneční vědce Broniu Gordon Erikssonovou, Kateřinu V. Carbonnel Syslovou a Petru Dotlačilovou.

V Taneční škole Jany Tomanové uvedl Gustav Voborník variace z klasického repertoáru jako kupříkladu Giselle, Julie, Popelka a děvčátko či variaci víl ze Spící krasavice. Ale rovněž zde připravoval Lašské tance, Slovanské tance, Slepičku z Českých tanců, Čínský tanec, Svatební tanec a také Pletení koberců z baletu Gajané. To jsou jen Voborníkovy nejhlubší stopy v historii Taneční školy Jany Tomanové. Jeho choreografie zde bychom mohli vyjmenovávat ještě poměrně dlouho.

Závěrem musím prohlásit, že spolupráce s Gustavem Voborníkem byla – pro jeho citlivý a lidský přístup – nám všem pedagogům (a mohu-li mluvit i za početný zástup studentů) velkou radostí i štěstím.

Gustav Voborník

Letos, u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin, vzdáváme čest jeho památce.

Foto: archiv plzeňského divadla

Jana Tomanová Eriksson

pro TANEČNÍ MAGAZÍN