Rozhovor s prvním sólistou baletu ND v Praze Matějem Šustem

„Největší odměnou je pro mě potlesk diváka“

 K tanci se dostal již ve třech letech. Později jej zaujal step a stal se juniorským mistrem republiky ve stepu. To pravé našel v tanci a za své taneční kreace byl první sólista baletu ND v Praze Matěj Šust několikrát nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje také pedagogické činnosti a choreografii.

Lásku k tanci jste zdědil po své mamince, která sama tančila, vystudovala pedagogiku a choreografii na AMU, ale po narození vašeho bratra, se již k tancování nevrátila a byla to ona, kdo Vás jako tříletého kluka přivedl k tanci, když jste začal navštěvovat ZUŠ v Hradci Králové, kterou vedl váš strýc. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký jste byl kluk?

„Kluk jsem byl již od malička poměrně dost zrzavý, bledý a subtilní, což mi vydrželo až do dnes. Maminka tvrdí, že jsem byl velmi živé dítě. Dnes by se asi řeklo ADHD. Vzhledem k tomu, že jsem měl již od útlého dětství nesmírné štěstí na opakované úrazy hlavy, je vlastně s podivem, že jsem byl živé dítě. Nebudu vzpomínat všechny, ale rozseknutá hlava sekerou se většinou se životem moc neslučuje.

 Kromě klasického baletu jste dělal také moderní tanec, zpěv, výtvarku a step, v němž jste v letech 2001 – 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepu. V témže období jste nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Praha, kterou jste v roce 2011 absolvoval. Čím Vás zaujal právě step a ještě se mu věnujete?

„Na step jsem byl přihlášen maminkou, která se mě snažila umělecky vzdělat po všech stránkách, za což jsem jí vděčný a z těch tzv. základních uměleckých kamenů čerpám do dnes. Odjakživa jsem měl, pokud to mohu říct, dobrý cit pro rytmus, což je pro step alfa i omega. Nejspíše mě tenkrát zaujalo to, že mi to prostě šlo.

Dnes se stepu věnuji jen zřídka, jelikož práce v divadle je velmi fyzicky i časově náročná a step k ní potřeba není nebo alespoň není potřeba v rámci rolí, které v divadle v současné době tančím. Občas si ale rád zalezu sám na sál, obuju stepařské boty a improvizuji. To mě baví.

Od příští sezóny se mi dokonce rýsuje nějaká pedagogická činnost spojená se stepem, ale to je zatím stále jen hudba budoucnosti.“

Po studiu jste nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Praze, kde jste se v roce 2015 stal sólistou a od roku 2022 jste zde prvním sólistou. Ve Zlaté kapličce jste si zatančil řadu rolí a dokonce jste si v baletu Romeo a Julie zatančil dvě role a to Romea a Merkucia. Splnil jste si své taneční sny? Na jakou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

„Já jsem nikdy nebyl takový ten typický baletoman, který chce tančit takové ty stěžejní baletní party nebo nějakou konkrétní roli. Za většinu rolí, které jsem měl možnost ztvárnit, jsem rád, protože každá role je zkušenost a každá zkušenost nás obohacuje. Ale po těch letech u divadla mi přece jen vyvstala jedna baletní tužba, i když rozhodně není typická. Rád bych si někdy v budoucnu skočil Rudovouse v Labutím jezeře. Nechal bych si narůst stoprocentně přírodní rudé vousy a to by byla bomba. Jinak po žádné specifické roli netoužím. Raději se nechám překvapit tím, co přijde, ať už je to role nebo můj potenciální vztah k ní.

V současné době tančíte v ND např. v Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Kafka: Proces, Leonce a Lena, Kylián – Mosty času, Labutí jezero. V čem byste si rád ještě zatančil?

„Příští sezónu bychom měli v ND dělat choreografii od Marca Goeckeho. Jeho choreografie se mi opravdu líbí a už několik let jsem doufal, že bych si jednou mohl něco od něj zatančit. Snad to klapne.“

Za své taneční kreace jste byl nominován na Cenu Thálie – Merkucio (Romeo a Julie), Danceny (Valmont), Colas (Marná opatrnost) a v roce 2022 opět role Merkucia v Romeovi a Julii a v širší nominaci Kay (Sněhová královna). V roce 2017 jste obdržel výroční Cenu Opery plus. Co to pro Vás znamená?

„Jsem samozřejmě rád, když se to, co dělám, někomu líbí a pochopitelně jsem i rád, když to někdo ocení. Nejlepší odměnou je pro mě potlesk diváků a pak samozřejmě výplata.

K pedagogice jste se nakonec dostal i Vy sám a pořádáte workshopy. Co Vás baví na práci pedagoga? Je to ta možnost předávat své zkušenosti dále?

„Přesně tak, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále, ale nejen to. Aby mě taneční pedagogika bavila, a myslím, že mi všichni taneční pedagogové dají za pravdu, je zapotřebí, aby mě studenti nechali jim moje zkušenosti předat. Když stojíte před dvaceti studenty, dva přemýšlí, jestli si ofinku dát za ucho nebo do čela, tři visí na tyči, další kouká do mobilu a zbytek se dloube v nose, tak to člověka úplně nemotivuje, i když i s takovou situací by si měl umět dobrý pedagog poradit. Ovšem když z nich aspoň jeden chce a může, tak to pak má smysl a baví mě to. Naštěstí situaci, kterou jsem popsal, se mi ještě ve zmíněné míře nestala, tak snad to tak bude i dál.“

Věnujete se také chorografii a spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS (Poslední večeře, HornyBach 18+). Hodně vás inspiruje hudba, kterou máte pak potřebu ztvárnit. Co Vás přivedlo k choreografování? A připravujete něco nového?

S DEKKADANCERS už tedy pár let z časových důvodů nespolupracuji, ale jsem rád za to, co jsme za dobu naší spolupráce vytvořili a zažili. K choreografii mě to táhlo už od základní školy a jsem rád, že jsem měl možnost tu a tam něco vytvořit a poznat, jaké to je doopravdy. V současné době jsem akorát dodělal, letos asi pátou, soutěžní choreografii. Takové choreografie jsou většinou kolem dvou tří minut dlouhé a dají se zvládat vytvořit i za běžného divadelního provozu. Větší choreografické ideje si pečlivě zaznamenávám do sešitu a ukládám do šuplíku, ze kterého se možná jednoho dne podívají na světlo světa.“

 Čím je pro Vás tanec stále fascinující?

„Tanec a vůbec pohyb jako takový je pro mě fascinující hlavně proto, že ho vnímám jako vědu a u vědy se musí myslet a promýšlet. Určitě jste slyšela takový ten zažitý kec, že baletky nemusí být moc chytré. Opak je pravdou. Baletka s prominutím bez mozku se pozná hned a koukat na takovou baletku či tanečníka… není ono. Obzvlášť, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. Samozřejmě by se našlo více zábavných věcí, od hraní si s dynamikou pohybu, až po ten moment, když chytnete osu a prostě vám to točí, ale to by bylo na dlouhé povídání.“

Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Musím se přiznat, inklinoval jsem vždy spíše k současnému tanci, i když klasika má samozřejmě taky něco do sebe. Zastávám názor, že i tanečník současného tance nebo jakéhokoliv jiného tance, by si měl projít klasickou technikou. Už pro to, aby se naučil své tělo lépe ovládat. Ono je totiž na první pohled vidět, jestli jste si tou klasikou prošli, respektive jestli jí denně procházíte, protože obrábění těla klasickým tancem je nekonečný, téměř každodenní boj.“

Patříte mezi lidi, pro které je práce také jejich koníčkem? Jak rád odpočíváte?

„Ano, tanec je mým koníčkem a mám ho velmi rád, ale jak říkáte, je to taky práce a domnívám se, že na světě není člověk, kterého by práce bavila od rána do večera šest dní v týdnu, deset a půl měsíce v roce už dvanáct let nepřetržitě. Pokud takový člověk je, tak mu ze srdce gratuluji, ale já to nejsem. Občas zkrátka jsou chvíle, kdy to člověka vyloženě… nemá z toho dobrý pocit. Na druhou stranu jsou momenty, kdy je člověk vděčný, že může dělat, co ho baví. Co se týče relaxu, odpočívám třeba při vaření, plavání, rádi jezdíme s manželkou na výlety, i když na to většinu roku nezbývá moc času. Rád si zahraju na počítači, na kytaru, na klavír nebo bouchnu do cajonu a pravidelně navštěvuji jednu malebnou hospůdku na Vinohradech. J

Děkujeme za rozhovor

Foto: Martin Divíšek, Sergej Gherciu 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Alenou Peškovou

„Běžím jen, když mi ujíždí tramvaj“

Jako tanečnice začínala v Hudebním divadle v Karlíně, pak byla krátce v baletním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Několik let působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později založila Alena Pešková taneční soubor Ultra Minimal Balet. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Opět působí jako nezávislý umělec a spolupracuje s různými divadly v Čechách i v zahraničí.  Pořádá také své  workshopy.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se baletu začala věnovat „až“ ve svých 13 letech. Čím Vás balet zaujal, že jste mu propadla a stal se Vaší životní pracovní náplní?

„Ano, bylo to poměrně pozdě. Na konzervatoř jsem musela dělat rozdílové zkoušky. Do té doby jsem žila v malém okresním městě na východě Čech, kde jsem chodila do ZUŠ na tanec. Tam nás vedla skvělá pedagožka a choreografka Eva Veverková. Z klasického tance jsme toho mnoho nedělali, zato jsme tančili třeba na Pink Floydy. Což bylo v té době něco! Ale pak jsem v televizi viděla nějakou mezinárodní baletní soutěž s klasickými variacemi. Najednou mě napadlo, jak úžasné by bylo, spojit klasickou baletní techniku s moderním tancem a moderní hudbou… pak jsem šla taky do kina na film Flashdance. který jsem viděla asi osmkrát… no a bylo vymalováno:)“

Po absolvování Taneční konzervatoře v Praze, jste v roce 1994 začínala v Hudebním divadle v Karlíně a po roce jste přešla do baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jaké byly Vaše profesionální začátky?

„No, na konzervatoři jsem v klasickém tanci prolézala takzvaně s odřenýma ušima. Měla jsem velký handicap zapříčiněný pozdním startem a navíc mé fyzické dispozice také nabyly kdovíjaké. V tomto ohledu mé sebevědomí dost utrpělo. Lépe jsem se cítila v moderních tanečních technikách, herectví a už tehdy mě lákalo udělat něco po svém. V posledním ročníku jsem se spolužáky připravila choreografii, kterou jsme směli zatančit ve Stavovském divadle na našem Absolventském představení. Když jsem nastoupila do HDK měla jsem víc času přemýšlet. Chodila jsem na sál a zjišťovala, že také záleží na tom, co chci divákovi ukázat, z jakého úhlu, a že z nedostatku se dá do určité míry udělat přednost … a že když chcete vyjádřit určitou emoci a dokážete odosobnit vaše tělo, dokážete divy. Když pak v Plzni začaly přicházet menší, větší i titulní role, věděla jsem, že mám divákovi co nabídnout. Také jsem už na konzervatoři prolézala všechny workshopy moderních tanečních technik, dělala si z nich vlastní systémy a ty pak nabourávala dalšími podněty.“

Od roku 1999 jste působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později jste založila soubor Ultra Minimal Balet. Co Vás vedlo k jeho založení?

„Je to tak, v roce 1999 jsem s mým mužem (David Pešek Dvořák – tehdy také tanečník) odešla z plzeňského angažmá takzvaně na volnou nohu. Což tenkrát u tanečníků nebylo příliš obvyklé. Platili jsme si tréninky v Laterně Magice i jinde, abychom se udrželi ve formě. Hostovali jsme ve Státní Opeře Praha i plzeňském divadle, ale přitom jsme mohli cestovat. Například s Kouzelnou flétnou v režii pana Bednárika a choreografii Libora Vaculíka jsme viděli kus světa. Dostali jsme se také do Japonska, kde se na nás dívalo třeba 3000 diváků, kteří nekriticky tleskali, kdykoliv jsem vstoupila na jeviště ve špičkách s briliantovou korunkou na hlavě. A to byl myslím ten moment, kdy jsem zatoužila udělat něco, na co by se koukalo třeba jen 30 lidí, kteří by ale byli na tanečníky napojeni, byli by jim blízko tělem i duší a polykali by jejich krev, pot a slzy. První představení jsme měli v Blues sklepu, což byl hudební klub, který vedl můj manžel po té, co přestal tančit. Celovečerní představení jsme pak měli v Malostranské Besedě.“

Během své baletní kariéry jste byla Dámou s kaméliemi ve stejnojmenném baletu, Lisettou v Marné opatrnosti, Rebeccou v Carmině Buraně, Titánie ve Snu noci svatojánské. Splnily se Vaše taneční sny? Nemáte někdy touhu být opět na scéně v roli interpretky?

„Upřímně – někdy ano. A je to také již dlouhodobý trend, který se mi nejeví jako lichá cesta. Myslím, starší tanečníci na jevišti. Jsou to i současné formy a repertoár tance, který jde takovému trendu naproti. Starší tanečník si jistě neudrží techniku, kterou měl, když mu bylo dvacet let. Technika se promění stejně jako prožitek nebo dynamika. Například dynamika, když je vám těch dvacet, máte pocit, že musíte zbořit kulisy, do všeho řežete naplno… ale ono to také diváka může pěkně znudit… když nezažije ten klid bez bouří. Já už si také nestrkám nohy za uši, ani neskáču dva metry vysoko… jestli jsem to kdy vůbec dělala:)… ale když pracuji s tanečníky, cítím, že mám něco, na co oni teprve přicházejí… umím využívat sílu nejzazšího bodu, v partneřině vím, kdy přilnout a kdy a jak znásobit sílu partnerem mě poslanou, umím „markýrovat naplno“ a takové věci přicházejí mnoha zkušenostmi ze sálu i z jeviště. Na podzim jsem ještě tančila maminku v Děvčátku se sirkami s UMB… byla to choreografie, kterou jsem na sebe stavěla před několika lety, a popravdě řečeno jsem se v ní už necítila příliš komfortně. Takže to vždy záleží… Ukazovat přednosti, které mám právě teď a tady… Nebráním se tomu vůbec, ale jestli tomu půjdu sama naproti to opravdu nevím.“

Devět let jste byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X, Šaldy v Liberci, kde jste vytvořila úspěšné taneční inscenace – Periferie, Louskáček, Popelka, Gazdina roba, Romeo a Julie nebo (S)tvoření. Jak vzpomínáte na toto plodné devítileté období?

„Jen v dobrém. Přineslo mi to mnoho zkušeností. Dramaturgicky jsem si splnila mnoho snů. Potkala jsem krásné lidi. Ale čas vypršel. Cítila jsem, že je třeba jít dál.“

Opět působíte jako nezávislý umělec a spolupracujete s různými divadly v Čechách i v zahraničí. V roce 2021 jste připravila s Pražským komorním baletem taneční drama Kříž u potoka, pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích jste napsala libreto, měla choreografii a režii na baletním představení Tristan a Isolda (2022). Připravujete nový projekt?  

„Momentálně se mi udělalo volno – tedy není tu žádný deadline. Což jsem si dlouhodobě přála, abych se opět mohla pustit do něčeho s UMB a do svého projektu, který bych chtěla nabízet. Ale trochu jsem se rouhala. Jak na mě nikdo netlačí, vše odsouvám a věnuji se věcem, které jsem kvůli práci nestihla – dělám si řidičák, vařím a předělávám byt:)… mám v hlavě spoustu nápadů, před zrcadlem se zmítám… a všechno to taky brzy zaznamenám a realizuji! Ale vlastně je tu jedna věc, na kterou se moc těším, a která svůj termín má. A to je můj workshop.  Pořádám ho teprve podruhé. Vloni jsme si to myslím, všichni skvěle užili. Workshop se jmenuje, Nastartuj sezónu a podtitul zní emoce v těle a tělo v emoci. Po společném tréninku zkoumáme například, co se děje s tělem, když je mu ponechán stále stejný stavební materiál (pohyby) a změní se emoce, která ho posléze deformuje. Jak se z každou emocí mění dynamika pohybu, i vnímání času. Kdy použít hudbu jako mapu času a kdy jí použít jako background.“

Věnujete se hlavně choreografii. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Je za tím tam možnost vytvoření si vlastního světa na jevišti, v němž lidí jednají, pohybují se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy?

„Myslím, že jste to shrnula docela přesně, s tím dovětkem, že bych si přála, aby mi na tu hru přistoupili i diváci a vstoupili do ní.“

Vy děláte také choreografii nejen pro taneční představení, ale také i pro opery. Jak se Vám pracuje s netanečníky, lidmi nepolíbenými tanečními technikami?

„Se skvělými lidmi se mi vždy pracuje skvěle. A když jsem připravená na to jakou technikou (ne)disponují, jde vše jako po másle. Já využívám jejich předností (někdy stačí pozorovat jejich civilní pohyby a gesta) a oni se pak mohou otevřít a sami ukázat, co v nich vězí. Je to pak pro mě velkou inspirací. Všichni vystoupíme, jak se dnes všude říká, ze své komfortní zóny. Podmínkou je ta oboustranná otevřenost.“

Umíte odpočívat? Co Vám říká slůvko relax?

„Umím. Nejraději mám pasivní odpočinek. Na prvním místě je spánek. Pak také civění do zdi (někdo tomu říká meditace:)) a čtení. Z těch aktivních odpočinků: hmmmm… běžím jen, když mi ujíždí tramvaj – ale chci to změnit!, plavu, jen když přede mě někdo položí moře nebo jezero – ale chci to změnit! Kupodivu tančím, děti se mi posmívají a já jim říkám, že je to má práce – a to si pak uvědomím, že asi neodpočívám. A pak je tu jedna libůstka – žehlení. Poslouchám u něho audio dokumenty, osudy, příběhy. Vypadá to, že děsně makám, ale je to svým způsobem relax.“

Alena Pešková

Narodila se 9. 3. 1976 v Ústí nad Orlicí.

Absolvovala pražskou Taneční konzervatoř.

Tančila v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle J. K. Tyla v Plzni. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Připravuje choreografie pro opery (Carmen, Kouzelná flétna, Trubadúr…), muzikály, festivaly a balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba).

Spolupracovala se Státní operou Praha, Českou komorní filharmonií, Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem, Vienna Walzer Orchestra, Manoel Theatre, Koransha – Japan. 

Foto: Marek Bouda, Lukáš Trojan, Marta Kolafová, Aaya a archiv Aleny Peškové

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor se sólistou Martinem Svobodníkem

„Taneční řeči rozumí každý“

K baletu se dostal v dětském věku a po konzervatoři nastoupil do baletního souboru ND v Brně, kde zůstal dva roky a touha poznat jinou kulturu a jiný styl práce, jej dovedla do Německa, kde prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a Martin Svobodník zde prožil krásných 12 plodných let. Od sezóny 2013/2014 je opět v brněnském ND a od roku 2018 je zde sólistou.

 Jak jste prožíval období svého dětství v moravské metropoli? A jak jste se dostal k baletu, který jste začal studovat ve svých deseti letech na brněnské Taneční konzervatoři?

„Výborně, Brno mám rád jako ostatně celou Moravu. Navštěvoval jsem ve 4 letech gymnastiku, ale tam se jim nelíbilo, že budu mít zřejmě dlouhé končetiny. Tak se mě ujali v basketbalu, ale tam jsem byl moc malého vzrůstu. Moje dětství jsem potom prožil prakticky na taneční konzervatoři v Brně.“

V roce 1999 jste po absolvování studia nastoupil do svého prvního angažmá v ND Brno, kde jste ale zůstal pouhé dva roky a v roce 2001 jste se vydal do Německa s touhou poznat jinou kulturu a jiný styl práce. V Německu jste prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a prožil zde krásných 12 plodných let. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

„Německá kultura a celé Německo mi přirostly k srdci. Jejich řád bych si přál mít sám, takovou disciplínu a důslednost jakou Němci mají. Sám to neumím. Je to bohužel také proto, že jsou posedlí hlídáním všeho a všech v tom dobrém slova smyslu. Dokonce v i divadlech vše funguje jak má – lidé jsou dobře placení, ti správní na správných místech, alkohol v práci jsem tam nikdy u nikoho neviděl. Na diletanta nebo někoho neadekvátního na manažerské pozici natrefíte málo kdy, jelikož z tzv. omylů, pochybení a nešťastných náhod vyvozují důsledky. Lépe se pak všechno dělá od kultury až po vyřizování parkování, když je ve všem přehled, řád a pořádek.

V baletních souborech to bylo pestré. Doporučuji každému tanečníkovi, aby si vyzkoušel pár souborů v zahraničí na pár sezón. Určitě si rozšíří obzory, pozná spoustu jiných vlivů, lidí, přístupů … mohl bych tu chytračit na dalších osmi stránkách, ale každému to přinese a dá něco jiného …“

V sezóně 2013/2014 jste se vrátil do brněnského ND, kde jste od roku 2018 sólistou baletního souboru. Vaše taneční umění můžeme vidět v baletních představeních jako – 4 Elements, Sněhurka a sedm trpaslíků (Ježibaba), Louskáček, Labutí jezero, Dáma s kaméliemi (vévoda), Black and White (Robert) nebo Beethoven (Bethoven). Splnil jste si své taneční sny a je ještě nějaká postava, kterou byste si rád ještě zatančil?

„Myslím, že sen byl splněn. Ještě Prince v baletu baletů Labutím jezeře. Tu postavu mi tu prostě nechtějí svěřit! A já se tak snažil… Nicméně vytahaných trikotů a prošoupaných piškotů mám v šatně nespočet, ale bavilo mě snad všechno, co jsem kdy tancoval. Až na pár výjimek. Jelikož je ale většina těchto mých „oblíbených” baletních tvůrců ještě naživu, nebudu je jmenovat. Mohli by se na mě zlobit. Navíc také každý umělec má právo na sebevyjádření. Jedni na to potřebují plátno nebo tužku a papír a druzí baletní soubor i s orchestrem.“

Balet Vás provází od dětství. Zatančil jste si řadu krásných rolí. Čím Vás práce baletního tanečníka naplňuje dnes?

„Už prakticky jen tím, že se nesnažím myslet na to, jaké zranění si tentokrát přivodím. Často teď u svého výkonu přemýšlím, koho z publika napadne se jít raději podívat do Paleontologického muzea na pár opravdových a ne baletních dinosaurů.“

Vyzkoušel jste si také choreografii. A co učení na tanečních školách? Neláká Vás předávat zkušenosti dál?

„Zajisté mě to naplňovalo, ale stejného pocitu se jaksi nedostávalo těm druhým. A také často byli o dost zkušenější než já.“

Dočetla jsem se, že chcete dělat taneční filmy a zaznamenávat pohyb. Už se Vám něco podařilo natočit?  

„Ano, pár snímků jsme pod záštitou NdB již natočili a promítání proběhlo na silvestra v JD. Sám jsem u toho nebyl, takže nevím, jestli to bylo před 12 nebo po 12 hodině, ale lidé mi říkali, že to mělo velký úspěch a ohlas. Jinak se věnujeme natáčení prakticky pořád, jak pod záštitou Rady Starších Baletu, tak pod produkcí s příznačným názvem Battement Production.“

Několik let jste žil v Německu, pracoval v několika baletních souborech a podle Vašich zkušeností, jsou baletní soubory všude mezinárodní. Spolupracoval jste s řadou osobnosti jak tanečníků, tak choreografů. Na koho rád vzpomínáte a s kým byste ještě rád setkal na scéně?

„Prakticky se všemi koho jsem potkal, ale nejsem si tak jistý, jestli by se i oni rádi setkali se mnou. V baletním světě jde primárně všem o to si tanec co nejvíce užít, jinak byste z té dřiny, úrazů a potu neměli prakticky žádný pozitivní prožitek (o platech nemluvě). Pohyb je velice důležitý. Nehledě na to, že obecně hýbati se je zdravé, tak jako tanečník máte po správném výkonu tu správnou chuť k jídlu a k tomu si v leté nemusíte hlídat figuru do plavek. Navíc této řeči rozumí opravdu každý. Stačí se podívat byť i třeba na jakoukoli House/Techno party. Také tam nikdo nikoho kromě hudby nic neslyší a nikomu nerozumí, ale tancem dává například každý najevo, kdo jej přitahuje a kdo zase ne. Takže v tanci/baletu si všichni tak nějak rozumíme. Přinejmenším z profesního hlediska předstíráme ten největší výkon a uměleckou kvalitu a publikum zase na oplátku předstírá, že tomu rozumí. Jen tak je vše v naprosté harmonii a rovnováze jinak by logicky balet jako umění nemělo takovou diváckou základnu jako dnes má.“

 V soukromí je otcem dvou dětí. Vedete je také k baletu? 

„Někdy si chodíme se synem na baletní sál zahrát fotbal nebo procvičit parkur. Dceři se zase líbí, když přijdu domů mezi představeními v kostýmu Ježibaby ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. Takže moje děti jsou baletem do jisté míry značně ovlivněny.“

Jak rád relaxujete?

„Rád chodím jako divák na veškerá baletní představení. To umění předat divákům upřímný pocit blaženosti tanečníků zejména v klasických nastudováních baletů, je jedinečný. Ze všeho nejraději pozoruji pánské a dámské variace a Pas de Deux se spoustou přihlížejícího sboru v baletech jako je Spící krasavice, Labutí jezero či Bachčisarajská fontána. Zatím co jeden nebo dva tančí, ostatní přihlížejí. Tak to má být.

Martin Svobodník

Pochází z Brna, kde vystudoval Taneční konzervatoř. V roce 1999 získal první angažmá v baletu ND v Brně. 2001 byl v souboru baletu Opernhaus Halle, pak v letech 2003 – 2010 byl v Divadle  Altenburg Gera, největším baletním souboru v Durynsku. Od roku 2010 byl sólistou baletu Leipziger Ballett a od sezóny 2013/2014 působí opět v ND v Brně, kde je od roku 2018 sólistou. V Německu za své baletní kreace obdržel divadelní ocenění a cenu publika.

Mladší bratr je tanečník, choreograf, člen baletu ND v Praze, který působí také v taneční skupině DEKKADANCERS, Marek Svobodník.

Foto: Archiv Martina Svobodníka, Marek Olbrzymekč

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Louskáček

Burkicom

Vážení diváci,

těšíte se na Vánoce stejně jako my? Přijďte je oslavit s námi a tou nejpohádkovější taneční pohádkou – s naším Louskáčkem!

Louskáček je snad nejslavnější vánoční balet. A co kdybychom si ho pořádně užili? A po svém! Společně vstoupíme do iluze příběhu, ve kterém ožívají předměty kolem nás, panenky létají, medvědi tančí a bláznivý orchestr hraje Čajkovského. Nebudeme interpretovat, ani modernizovat, ale hrát si. A jediné, co nás přitom bude zajímat, je zázrak společně stráveného času a neohraničenost fantazie. Všichni se staneme Klárkou. Stvoříme Vánoce.

Zveme Vás na fantazijní představení choreografky Jany Burkiewiczové. Těšit se můžete na Barboru Bočkovou v hlavní roli, pět skvělých tanečníků a živé hudební těleso. Představení je vhodné pro celou rodinu, děti od 6 let.

 

* Premiéra: 28. 12. 2023, 18.00, La Fabrika – Praha *

 

Další termíny:

 

29. 12. 2023, 15.00 + 18.00

6. 1. 2024, 18.00

7. 1. 2024, 15.00 + 18.00

 

Vstupenky lze zakoupit ZDE.

 

Burkicom,

 

Taneční magazín