Rozhovor s Eliškou Jirsovou, tanečnicí 420people a Dekkadancers

„Ráda propojuji zpěv a tanec“

K tanci se dostala v dětském věku a sama se našla v současném tanci, který vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Kromě tance Eliška Jirsová také zpívá a velice ráda uplatňuje propojení tance a zpěvu. Je tanečnicí v company 420people, také spolupracuje s DEKKADANCERS a působí jako lektorka tance.     

Jak jste se dostala k tanci?

„K tanci jsem se dostala, když se moji rodiče rozvedli, tak jsem se přestěhovala s mamkou z Vamberka do Týniště nad Orlicí, kde vedla taneční studio trenérka Jiřina Bednářová. Jmenovalo se Smot Art a mamka mne tam přihlásila. Já jsem tam vůbec nechtěla, protože jsem se styděla a říkala jsem ji, že tohle já dělat nebudu, protože se na mne koukají lidé a mne to vadí a asi tak za týden, už jsem v tom studiu tančila o sto šest a zjistila jsem, jak moc mne to baví. Takže to byla moje cesta k tanci.“

  Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste vystudovala současný tanec. Proč právě současný tanec? Nelákal Vás klasický balet?

„Abych pravdu řekla, jak jsem začala v tom studiu Smot Art, tak tam jsme okrajově balet dělali a to mne neuchvátilo. Já jsem vždycky byla více orientovaná na divadlo, show, nechci říci kabaret, ale ta trenérka dělala výrazový tanec a to mne moc bavilo. Když jsem přišla na konzervatoř, tak jsem tam potkávala hubeňoučké baletky a říkávala jsem si, když jsem byla v prváku, že bych také chtěla být baletka, ale velmi brzo jsem pochopila, že to není cesta, kterou bych chtěla jít a doteďka jsem vděčná, že jsem šla na současný tanec.“

   Kromě současného tance se věnujete také jazz dance/modern jazz, street dance, house dance, lidový tanec a muzikálový tanec. Čím Vás zaujala právě tato směs tanečných stylů?  

„Řekněme, že mým hlavním tanečním stylem je současný tanec neboli contemporary. Klasický tanec nebo balet, lidový tanec, to jsem měla na konzervatoři, takže do jisté míry se dokážu pohybovat i v těchto vodách, nicméně to není moje nejsilnější stránka.

Já jsem nějakou dobu působila v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde jsem dělala muzikál a také jsem tak před rokem pracovala na mezinárodním projektu, který byl pro začínající umělce a to bylo založeno na urban dancers, kde jsme vlastně v tom projektu tančili lacking, breaking, puppinn, hip-hop, haus a zároveň i současný tanec a tak jsem nějak všechno propojovala a vzniklo z toho takové fusion. A kromě tance také zpívám a řekla bych, že jsem samouk a díky tatínkovi mám k tomu blízko a jsem moc ráda, že mne choreografové z company kde pracuji, dovolí uplatnit jak zpěv, tak i tanec. Takže se snažím propojovat zpěv a tanec, protože si nemyslím, že tyhle dvě věci se můžou objevovat nejenom v muzikálech, ale také, řekneme v jiných odvětvích.“

    Jako tanečnice vystupujete v projektu La Fabriky a 420people Poprvé a naposledy a v hudebně-tanečním projektu 420people a Orchestra BERG nazvaném INspiraCe. Jak se Vám tančí v těchto projektech?  

„Představení Poprvé a naposledy je řekla bych tak lehce kabaretní a zde právě tančím i zpívám a to je pro mne dar, že můžu dělat věci, které mám ráda a je to pro mne příjemný pocit. Je to takové odlehčenější. Watcher, to je také představení ve kterém tančím a také od 420people, je to hodně fyzické, čistě taneční. Je to něco úplně jiného, ale dělá mi to radost, že to můžu tančit. Pak je tady INspirCe, kterou choreografovala Sylva Šafková. To je také moc krásný taneční kousek a orchestr BERG to jsou všestranní muzikanti, takže je radost tančit na krásnou hudbu. V minulosti jsem dělala ještě představení pro 420people Pantera, a to byl úplně jiný zážitek, ačkoli se pořád bavíme o současném tanci. Každý ten kousek je originální a krásný a chovám k tomu pozitivní emoce. Kromě 420people jsem v nedávné době začala pracovat i s company DEKKADANCERS a s nimi právě dělám Poslední večeři, kde také mohu tančit i zpívat a v budoucnu plánujeme něco dalšího, ale to teď nemůžu prozrazovat.“

Působíte také jako choreografka. Co Vás na této profesi baví?

„Úplně bych se nestylizovala do role choreografky, nicméně pracuji ve studiu Contemporary, prostor pro tanec a vedu většinou kroužky pro děti, tak tady můžu využít svoje choreografické schopnosti a nikdy jsem nestavěla choreografii pro nikoho jiného, než pro sebe.  A tak jsem si vždycky stavěla svoje sólo a musím říct, že mi vyhovuje být v roli performera. Zatím nemám nějaké tendence nebo nutkání, abych tvořila vlastní věci. Nechci říci, že nechci, ale zatím na to nebyl vhodný prostor abych se cítila se k tomu vyjádřit.“

Jste také lektorkou tance. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala sama učit? Učíte malé i velké tanečníky?

„Řekla bych, že to přišlo úplně přirozeně, protože jsem se přestěhovala po ukončení konzervatoře do Prahy a samozřejmě, že když jste OSVČ, tak není úplně jednoduché žít jenom čistě z představení. Protože se občas může stát, že se představení zruší. Pořád je to takové nestabilní. A učit mi přišla skvělá věc, skvělá příležitost a jsem za to velice vděčná a vedu lekce v našem Studiu Maiselovka. Tam chodí i netanečníci, lidi starší než já, jsou to muži i ženy a je to pro mne velká radost učit i netanečníky. Protože tělo, nechci říci, že taneční těla jsou zkažená, ale přece jen, když tam přijde „civilista“, který nikdy netančil, tak to tělo je netknuté jakoukoliv technikou, takže je krásné pozorovat tu přirozenost. Ve studiu Contemporary učím improvizaci a contemporary fusion. Na tom učení vidím jedno velké plus a to je to, že když dětem nebo dospělým vysvětluji nějaké prvky, tak si je sama uvědomuji. Díky tomu, že vysvětluji, tím si vše také stále připomínám,   což je pro mne fajn a vnímám to jako plus.“

 Jak ráda odpočíváte?

„Já nesmírně ráda trávím čas se svojí rodinou, se svým přítelem, protože při mé práci jsem dost izolovaná. Za prací jsem se  přistěhovala do Prahy a všichni moji milí, mí blízcí mi zůstali v mém rodném městě. Takže při každé vhodné příležitosti utíkám z Prahy a jedu za svoji rodinou. Moc ráda vařím, peču pro moje blízké a ráda chodím na procházky do přírody.  Samozřejmě nepohrdnu dobrým filmem a pohodou, nějakou dobrou knížkou a čajem.“

Děkujeme za rozhovor   

Foto: archiv Elišky Jirsové                

Veronika Pechová

pro Taneční magazín