Rozhovor s DAVIDEM CORIOU, světovou špičkou španělského Flamenca

Chci žít tancem“

David Coria patří mezi světové špičky španělského Flamenca. V prosinci vystoupí spolu se svou taneční partnerkou Anou Morales poprvé v České republice, absolvují vystoupení v Praze, Brně a Hradci Králové. Šarmantního, energického Španěla vám chceme představit v prvním rozhovoru, který právě před svou cestou do ČR  poskytl

Davide, patříte spolu se svou taneční partnerkou Anou Morales ke světovým špičkám flamenca… Co pro vás tanec znamená? 

„Tanec  znamená svobodu. Mé tělo a moje mysl mají absolutní svolení dělat a cítit, co je jim blízké a vše se ‚tak nějak‘ propojí. Tanec se stal modelem mého života a vlastně jedn&iacut e;m z hlavních komunikačních funkcí, které jsem našel. Tanec je v podstatě vyprávění příběhu.“

Proč je pro Vás  FLAMENCO  tak atraktivní? 

„Flamenco není jen samotný tanec, ale kultura. Je to koneckonců výraz lidí. Z mého rodiště, od mých předků. Má rituální charakter, který vás spojuje se zemí, s jejími kořeny a tím i  samotného se sebou. Proto je tak atraktivní. Je to perfektní platforma pro možnost cítit a vyjadřovat vše, co chcete a potřebujete.“

Poprvé se letos v prosinci představíte v České republice. Těšíte se? 

„Těším. A doufám, že  budeme vzájemně sdílet nadšení a radost z umění a z představení s těmi, kteří toto mají rádi. Ať si publikum užije a vychutná zážitek. Mají jedinečnou šanci být v bezprostřední blízkosti kultury s názvem Flamenco a naším cílem s mou kolegyní Anou Morales je, zajistit jim tento fantastický prožitek.“

Byli jste už někdy v ČR,  například  v Praze?

„Ne. Nikdy jsem nebyl v České republice. Vždycky jsem slyšel, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Těšíme se, že poznáme pražské ulice, památky, kulturu a lidi.“

Máte povědomí o tom, jak jsou na tom Češi s tanečním uměním? 

„Viděl jsem několik videí vašich tanečních a folklorních umělců. Velmi mě překvapili, protože mají v něčem technickou podobnost s flamencem. Cítí rytmus, což je důležité. I když vaše tance mají trochu jinou energii, než jakou máme ve flamencu, jsou opravdu krásné. Vím, že Češi jsou velmi kulturní národ a rádi se baví.“

U nás v ČR máme už několikátým rokem velkou TV Show StarDance aneb  když hvězdy tančí, kde známé osobnosti soutěží v různých tanečních stylech. Je něco podobného u Vás ve Španělsku?

„V současné době bohužel ne. Před několika lety již ve španělské televizi existoval taneční program s velkým počtem diváků, ale to nemělo nic společného s Flamencem nebo španělským tancem. Jeho cílem byly moderní tance jako funky, hip-hop atd. Vidíte, v něčem jste patrně dále, než my. (úsměv)

Kdy jste Vy  začal s tancem? 

„Tancuji od mala. Začal jsem v šesti letech u nás doma, kde jsem se narodil.  Celá naše rodina, včetně bratrů, milovala Flamenco, takže jsem tím byl v podstatě odkojen. Jsem za to rád, protože je to něco jiného, když z  toho člověk vyloženě vzejde. Ale podobně je to asi  i u vás, když třeba od mala je někdo vychováván ve folklórních tancích nebo v rodině tanečníků“ .

Kdy je nejvyšší čas začít tancovat, chcete-li být profesionál?

„Tak jako v každé disciplíně, pokud se jí chcete věnovat profesionálním způsobem, je vhodné zač&iacut e;t co nejdříve. Přesto jsou ve světě Flamenco veliká jména, která začala až v pozdějším věku, jako je Belén Maya, který, pokud si pamatuji, začal až v 19 letech. Ale pokud budeme mluvit jako laici, tak jakýkoli věk, okamžik a čas  je  ideální. Bylo by úžasné, kdyby všichni lidé mohli prožít svobodu, kterou nabízí Flamenco (a jakékoliv umění obecně). Určitě bychom všichni byli trochu šťastnější.“

Jaké další styly Vás baví, nebo co rád tančíte, když ne flamenco? 

„V naší kultuře je španělský tanec  sérií velmi krásných disciplín: školní bowling, folklór, stylizovaný tanec atd. Když mi bylo osmnáct, působil jsem v Národním baletu Španělska, ale opravdu mě nic neuspokojuje  tak, jako Flamenco.“

Jaké další koníčky či  zájmy máte?

„Rád bych zdůraznil, že pro mě Flamenco není koníčkem. Jak jsem říkal, stalo se mým způsobem života, stejně jako „cestou k vydělávání na živobytí“. Je to moje profese, ale zároveň styl života. Miluji svět umění obecně, jako je hudba, malba, divadlo atd. Rád chodím do divadla, na koncerty, nebo jen tak na YouTube sleduju různé tance, ale i hudbu. Pak taky hodně fyzicky cvičím, čímž si takzvaně čistím hlavu a uklidňuji se.“

Prozradíte našim divákům něco ze svého soukromí? 

„Ve Flamencu je dopis, který říká: „Ale proč chcete vědět o mém soukromém životě, když se o něj nikdo jiný nestará…? (smích) Nevím, asi bych o sobě řekl, ze jsem velmi temperamentní a posedlý svou prací… a zakončil bych to takovým malým příměrem: Jsem muž, který doma snídá málokdy.. (smích)“

Tanec je většinou spojený tak trochu s erotikou, se ženami… Co vy a ženy? Jaký typ žen se Vám líbí?

„Není nic atraktivnějšího než sebevědomý člověk. A to platí u žen také. Co mě na ženách baví? Pokud vědí, co chtějí a s jistotou jdou životem, v němž se i potýkají s věcmi, jenž je potkávají.  Je fajn, když si žena umí v životě poradit, a také,  pokud má smysl pro humor. A samozřejmě pro tane c (úsměv).

Musí tedy žena, se  kterou  žijete, umět tančit nebo milovat  tanec?

„Tak v mém životě momentálně není žádná žena. V současné době mě obklopuje hned několik žen a s tím si zatím vystačím. Jsou to mé sestry a má matka…A na profesionální úrovni už víte, že přijedu s Annou  Morales, která je vynikající tanečnicí a skvělým přítelem.“

Jaké te plány a přání do  dalších let?

„V současné době jsem v procesu vytváření mého nejnovějšího projektu nazvaného Anonymous, který  představen v březnu 2019. Také různě  jezdím po světě s představeními, které jsem nastudoval v minulosti.  V krátkodobém horizontu plánuji tančit, tančit a zase tančit, dokud to mé tělo dovolí. Hovoříme-li o budoucnosti, chtěl bych  rozvinout svůj aspekt coby choreograf a režisér, abych mohl být vždy v tomto uměleckém světě co nejvíce aktivní, což je právě ono “Flamenco”.  Spojit hudbu, pohyb, příběh.  Zkrátka žít tancem….“

 Děkujeme 

 

 

Největší světové hvězdy flamenca – David Coria, Ana Morales se letos poprvé představí v České republice. Diváci a milovníci tohoto žhavého tance si je užijí na třech místech, v Brně, Praze a Hradci Královém. S kytarovým doprovodem předního španělského skladatele a hudebníka můžete zažít ohromující zážitek. Nepůjde jen o “obyčejné taneční představení”, ale o formu s názvem “Pallabra Y Gesto, což je v českém překladu Slovo a gesto

 

FLAMENCO – David Coria a Ana Morales Palambra Y Gesto (Slovo a gesto)

8. 12. Brno (KD Semilaso),

10.12. Praha (Divadlo Broadway)

11.12. Hradec Králové (KD Aldis)

 

Vstupenky lze pořídit zde:

https://www.ticketportal.cz/Event/FLAMENCO_David_Coria_Ana_Morales

 

Foto: royalwedding.cz

René Kekely 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Fractus – hlavní událost festivalu Tanec Praha

Choreografii renomovaného belgického tvůrce Sidiho Larbiho Cherkaouia s názvem Fractus uvidíme v rámci festivalu Tanec Praha

Hlavní událostí  29. ročníku Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2017, který se bude konat 28. 5.-28. 6. v Praze a dlaších 18 obcích, je  choreografie renomovaného belgického choreografa Sidiho Larbiho Cherkaouia s názvem Fractus V. Autor  již v Praze vystoupil před 6 lety s představením SUTRA, v němž účinkovala početná skupina mnichů ze šaolinského kláštera.
Proč právě Fractus? Fractus znamená přirozený zlom nezbytný k růstu.  Larbiho inspiroval filosof Noam Chomsky, zvláště jeho obhajoba „svobody řeči“. Vnímá ji jako zásadní svobodu výrazu umožňující bourat tabu. Jedinec a společnost. Informace a manipulace. Zlomové momenty, které nás vždy někam posouvají. Dílo o nalomených vztazích je zároveň dialogem kultur.

Kromě choreografa proslulého zkoumáním nejrůznějších stylů jsou na jevišti další 4 tanečníci a 4 muzikanti s hlubokou znalostí hudby Japonska, Koreje, Konga a Indie. Background tanečníků je stejně pestrý: francouzský nový cirkus, americký Lindy Hop, španělské flamenco, německý break dance a hip hop… Rozdílnost spojuje. To právě nejlépe vystihuje letošní festival, který nese motto: tancem proti předsudkům.

Taneční magazín

Hip hop a House dance

3. května proběhnou ve Vnitroblocku dva workshopy s Martinem Hudaňem a Kákou

Ve středu 3. května  proběhnou v tanečním studiu Sector ve Vnitroblocku dva taneční workshopy hip hopu a house dance s lektory Martinem Hudaňem a Kákou, oba dva jen za cenu 100 Kč.
Nenechte si ujít

Erika Vynáhlovská

Taneční magazín

Rozhovor s choreografem MARKEM KŘENKEM, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

„Na školách jsem byl rebelem!“

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS“. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle „Pasák a prostitutka“ ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z „West Side Story“.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

„Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.“

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s „Pavoukem“ Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín

Nabídka tance do zahraničí

Casting 17. ledna 2017 od 8.00 hod!

Casting se bude konat 17.1.17 od 8:00 na adrese Pod Juliskou 2A,Praha 6.

Budova Stanice techniků, 2. patro v tanečním sále!

Koho hledáme?

Hledají se tanečníci.  Tým, ve kterém budou  3 slečny a 2 kluci, minimální věk  18 let. Zaměření:  modern, jazz, hip hop… Jedná se o choreografii, kde je od všeho trochu. Stačí umět jen základy. Nehledáme pouze profesionály, ale i talentované lidi,  kteří se rychle učí :).

Kontrakt je na rok s nástupem k 10.2.2017. Vystupuje se 6 dní v týdnu, dvakrát denně po 45 minuách. Jen den je volno. Choreografii se tanečníci naučí na místě. V Praze proběhne pouze casting.

Kde se bude tančit?

Místo výonu práce je Eliat. Úžasné a slunné letovisko v Izraeli, kde je vysoká koncentrace mladých umělců, zejména tančníků a herců.

Agentura revivopro.com zajišťuje tanečníkům:

– výplata 650 euro/měsíc

– ubytování zdarma v úžasném hotelovém komplexu, který je určen pouze pro umělce této společnosti a je situován 200 metrů od pláže 🙂

– letenky

– zdravotní pojištění

– povolení k pracovnímu pobytu na rok

– 3 jídla denně, neomezené konzumace nealkoholických nápojů

–  doprava na místě zajištěna ( tanečníci mají představení na různých místech, vždy se jedná o krátké přesuny v rámci letoviska )

Velmi solidni agentura,  vše je zde na velmi kvalitní úrovni. „Za mě výborná zkušenost, kterou můžu každému talentu jen vřele doporučit 😉“ říká Petra Váchová, která s touto agenturou spolupracuje už 5 let.

Vážení zájemci,    neváhejte nás kontaktovat na email tancivenku@gmail.com   nebo telefonním čísle 775 454 977.

 

Rádi vám poskyteme více informací a zodpovíme veškeré vaše dotazy 🙂

Přikládám malou ochutnávku toho, kam se vlastně jede a co se tam vlastně tancuje 🙂

 

Petra Váchová

Taneční magazín

Strhující street dance show ve Zlíně!

9. ročník mezinárodního festivalu TANECVALMEZ

 

9.ročník mezinárodního festivalu TANECVALMEZ

Současný tanec, hip hop i breakdance. Choreografie Kadera Attou je jedinečný zážitek, v říjnu se ho dočká i české publikum

Festival TANECVALMEZ nabídne českou premiéru francouzského choreografa světového formátu Kadera Attou. Jedenáct tanečníků Národního choreografického centra La Rochelle představí 23. října na pódiu Městského divadla Zlín choreografii The Roots. Tím vyvrcholí 9. ročník festivalu TANECVALMEZ, jehož první část se odehrála v červnu. „Kader Attou spojil styly blízké mladému publiku jako hip hop, breakdance a street dance se současným tancem. Výsledkem je dynamické a energické představení, při němž se divákům tají dech a jsou znovu a znovu vtahováni do dění,“ láká návštěvníky ředitelka festivalu TANECVALME Z Milada Borovičková.

Představení zapůsobilo také na francouzskou taneční kritičku Rositu Boisseau. „Opravdová bomba! Opravdový hip hop! The Roots vám exploduje před obličejem jako pořádně natřepaná plechovka se sodou. Šumící pramen se proměňuje v bublající proud, který nabývá na síle, až vybuchne jako gejzír, jenž nepřestává chrlit energii,“ napsala Boisseau pro deník Le Monde. Představení vzniklo roku 2013 a turné stále pokračuje. Attou se vydává na dobrodružnou cestu zpět ke kořenům hip hopu, aby objevil nové možnosti vyjádření. Vypráví příběh o počátcích hip hopového hnutí, o lidech vzpírajících se tlaku, o vynalézavosti tanečního stylu, jenž se z ulic New Yorku přenesl až na divadelní pódia. Pohrává si s rytmem, s detaily, strhující hudbou i těly tanečníků.

Vedle hip hopu a současného tance se inspiruje také cirkusem, grafickým a pouličním uměním. Svým osobitým stylem se vyjímá na současné francouzské taneční scéně. Roku 2008 byl dokonce jmenován ředitelem Národního choreografického centra La Rochelle.

The Roots, creation de Kader Attou, directeur du Centre Choregraphique National [CCN].

MgA. Milada Borovičková

 Bc. Bára Sobotková

Taneční magazín