SUITY 3/4

Taneční pocta významným českým skladatelům

SUITY 3/4
​​​​​​​
v neděli 3. listopadu od 19 h v Divadle na Vinohradech

Choreografové
Attila Egerházi, Petr Zuska, Šimon Kubáň a Vlasta Schneiderová
​​​​​​​si vybrali hudbu z naši národní „pokladnice“
​​​​​​​českých hudebních skladatelů.

Taneční zpracování hudby českých skladatelů je cestou k hlubšímu pochopení konkrétních skladeb, oslovuje tak kulturní,
​​​​​​​především velmi zkušenou hudební, veřejnost a představí jí
magický svět tanečního divadla.

Interprety večera jsou členové souboru Balet Praha Junior, vybraní studenti a absolventi Konzervatoře Taneční centrum Praha.

MCT, Taneční magazín

Fantomová bolest

Royal Ballet Fehérvár a MCT na Vinohradech

Česká premiéra tanečního divadla Fantomová bolest

V neděli 22. září 2024 v 19 hodin se na jevišti Divadla na Vinohradech uskuteční mimořádné hostování maďarského souboru Royal Ballet Fehérvár. Ve spolupráci s Mezinárodním centrem tance zde uvede českou premiéru inscenace tanečního divadla Fantomová bolest. Toto dílo, pod nímž jsou podepsáni oceňovaný skladatel Tibor Kocsák, libretista László L. Simon a významný maďarský choreograf Attila Egerházi, se zabývá hlubokými tématy ztráty a bolesti na pozadí dramatických historických událostí.

Vynikající taneční umělec Attila Egerházi a jeho ambiciózní mezinárodní soubor přivážejí strhující taneční divadlo o síle lásky a nepřízni osudu. Dva milenecké – později manželské páry a jejich rodiny čelí válečné době a ztrátě vlasti. Egerháziho výjimečný taneční rukopis, citlivá práce s hudbou a vypravěčské schopnosti zaručují silný emocionální zážitek.

Představení klade zásadní otázky: Může nás zranit něco, co už neexistuje? Jak dlouho dokážeme nést bolest ze ztráty domova, rodiny či vlasti? Může se člověk stát cizincem ve vlastní zemi? Příběh začíná v období před první světovou válkou a sleduje osudy dvou mladých mužů, kteří se potkají na kadetní škole. Oba mladíci se nejprve spřátelí, ale brzy jejich vztah nabere nový rozměr. Každý se totiž zamiluje do sestry svého kamaráda a později si ji vezme za ženu. Idylu rodinného štěstí však přeruší válka, která je zavede na východní frontu, kde mladíci bojují vedle sebe. Toto setkání způsobí v jejich společném příběhu fatální zvrat…

Inscenace nabízí výjimečný umělecký zážitek, který si získá nejen milovníky tanečního divadla, ale také všechny, kdo ocení působivé lidské příběhy zasazené do historických kulis.

Vstupenky jsou v předprodeji na webové stránce Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/FANTOMOVA-BOLEST.

Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=BMAfRivgZ0w

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a uměleckou ředitelkou PKB Lindou Svidró

„Je vždy milé zjistit, že Vaši práci někdo vnímá

Svět divadla a tance ji provází od dětství, protože v tomto prostředí, díky rodičům, vyrůstala. Sama se tanečnicí také stala: Dvanáct let prožila v zahraničí, kde tančila v devíti různých profesionálních tanečních souborech v pěti různých evropských státech. A za tu dobu nasbírala řadu cenných zkušeností. Od roku 2009 je opět v Čechách a od roku 2018 je držitelka několika ocenění za své taneční kreace Linda Svidró tanečnicí a uměleckou ředitelkou Pražského komorního baletu.   

Díky svým rodičům, kteří založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha, jste v tanečním prostředí od mala. Jaké bylo vyrůstat v divadle? Již tehdy jste chtěla být tanečnicí?

„V divadelním prostředí „žiji“ od malička, prostřednictvím svých rodičů byly taneční sály a divadlo přirozenou součástí mého dětství. Velmi mě ovlivnilo a inspirovalo to prostředí plné emocí, zdravého sebevědomí a uměleckých ambicí. I když jsou to v tanečním umění vztahy na profesionální úrovni, musí v nich být vzájemné pochopení, tolerance, a především spolupráce na společném cíli. V tom jsem vyrůstala, a to mě přirozeně navždy ovlivnilo.“

Jako tanečnice jste začínala v Pražském komorním baletu a pak Vás osud zavál na dvanáct let do zahraničí. Po roce v holandském Nederlands Dans Theater II, jste byla v Portugalsku v Companhia de Danca de Lisboa a v Ballet Gulbenkien, tančila v barcelonském Lanónima Imperial a od roku 2003 jste byla v Maďarsku, kde jste navázala úspěšnou spolupráci s choreografem Attila Egerházi a pod jeho vedením tančila na scénách Národního divadla Pécs, Balet Debrecen a Hungarian Ballet Theater. Jakých bylo těch dvanáct plodných let v zahraničí? Co Vám ty pracovní pobyty daly?

„Obrovskou zkušeností, tou největší, bylo NDT II. Měla jsem to velké štěstí zažít projekt Arcemboldo 2000, tedy společné představení souborů NDT I, NDT II i NDT III. Tam jsem pocítila naplno, co znamená tvůrčí, profesionální, poctivá práce ve studiu, a pak úspěchy a adrenalin na jevišti. Byly to cenné umělecké zážitky, které nasměrovaly celou mojí další kariéru, protože jsem na 1000% zjistila, že tohle „chci“. Jiří Kylián se stal právem ikonou pro celý profesionální taneční svět a pro mne „Shakespearem“ tanečního umění.

Další mé cesty vedly po Evropě za uměleckou prací, dlouhodobě jsem poznala 9 různých profesionálních tanečních souborů v 5 různých evropských státech, sbírala jsem další cenné zkušenosti. Na dlouhou dobu byl mým uměleckým šéfem maďarský tanečník a choreograf Attila Egerházi, tančila či asistovala jsem přes 30 jeho inscenací. Stal se pro mě důležitou vůdčí osobností mojí taneční kariéry: pod jeho vedením jsem mohla tančit náročné, tématem abstraktní choreografie, ale i příběhové taneční divadlo, kde je nutné využít nejen taneční, ale i herecké schopnosti. Práce s ním mě dodnes inspiruje.

V posledních 5 letech, v Pražském komorním baletu, mě vedle manažerské práce umělecké ředitelky každým dnem naplňuje práce českých a zahraničních choreografů, vyzdvihnout musím spolupráci s Petrem Zuskou. Bude mi 45 let a jsem vděčná, že mě umělecká práce interpreta naplňuje a mám ještě krásné role. Ale velice mě těší i pedagogická práce a práce asistentky choreografie: předávat zkušenosti a vidět, jak se talentovaní tanečníci proměňují před očima. To je velká každodenní radost.“

V roce 2009 jste se vrátila do Čech, když Attila Egerházi získal pozici šéfa baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, jste se vrátila a stala se z Vás sólistka baletu, ale také baletní mistr, asistentka choreografie a zástupce šéfa baletu a pod jeho vedením jste si do roku 2015 zatančila řadu rolí v baletních představení jako např. Bolero, Louskáček, Pták Ohnivák, Podivuhodný Mandarín, Kauza Kafka, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské. Jaký byl návrat do Čech? A jaká byla spolupráce Attila Egerházim, kterému jste také dělala překladatelku?

„Když jsme s Attilou Egeházim přešli z Maďarska do Čech, pracovala jsem s ním již 7 let: byla to úzká umělecká i organizační spolupráce. V Budějovicích jsme to „rozjeli“ naplno: premiéry, zahraniční hosté, Otáčivé hlediště, spolupráce s Konzervatoří Taneční centrum Praha. Při tvorbě dramaturgie byla pro Attilu vždy na prvním místě umělecké vize souboru. Vedle své choreografické práce pro soubor zval mnoho českých i zahraničních tvůrců, to je pro každého tanečníka velká inspirace a obrovská interpretační zkušenost.

V Jihočeském divadle jsem ale začala úzce spolupracovat s Attilou také v managementu souboru jako zástupkyně šéfa baletu. To znamenalo účastnit se porad vedení, příprav premiér, dramaturgie a plánování Otáčivého hlediště v Českém Krumlově aj. V neposlední řadě spolupráce s generálním ředitelem Jiřím Šestákem a ostatními soubory a složkami divadla. Jiří Šesták uměl ve vedení divadla propojit otázky umělecké s těmi ekonomickými. Velmi mě jako ředitel inspiroval, a spolu s manažerskými zkušenostmi, které jsem znala od svých rodičů doma, jsem došla k názoru, že přišel správný čas na studium VŠ v Praze – kulturní management a marketing.“

 Od roku 2018 jste opět v Pražském komorním baletu, kde jste od sezóny 2019/2020 uměleckou vedoucí souboru. Působíte stále jako tanečnice?

„Pražský komorní balet je nezávislý soubor, jehož historie sahá až do 60 let minulého století a je spojen s osobnostmi moderního tance, jako byl Pavel Šmok. Z uměleckého hlediska jsem naprosto spokojena. V souboru máme výborné tanečníky po technické i umělecko-herecké stránce, ředitelka Ladislava Jandová plánuje zájezdy do zahraničí i po ČR, pravidelně hrajeme v Divadle na Vinohradech. Vedle organizační práce umělecké ředitelky stále ještě tančím, což považuji za velké štěstí – je to krásný a stále inspirující repertoár.

Sídlíme již třetí rok v Domě tanečního umění, kde máme krásné zázemí: taneční sály, kanceláře, sklady, díky Konzervatoři TCP i rehabilitační centrum, osvětlovací techniku, garderobu aj. V DTU se vytváří krásné společné projekty, dochází k ideálnímu propojení vzdělávacího a uměleckého světa.

Co ale velmi pokulhává v ČR, je podpora nezávislých kontinuálně pracujících tanečních souborů. Granty Ministerstva kultury ani dotace hl. města Prahy nestačí na klidný provoz souboru, a především na platy tanečníků. Je třeba nadále pozitivně lobovat u politické reprezentace státní i veřejné správy, protože tanec je opomíjen a veřejné finanční prostředky na kvalitní kulturu tragicky nízké. Chod souboru PKB je existenciálně v ohrožení, protože prostředky vydávané na kulturu neudrží ani jeho základní chod. Je to ostuda, jak se „stověžatá Praha“ chová k živé kultuře a tanečnímu umění.“

 

Za své taneční kreace jste získala několik významných ocenění. Během svého pobytu v Maďarsku jste získala Cenu Nívó price, EuróPAS Hungarian Dance Award, byla jste nominována na Harangozo prize. V Čechách jste se dvakrát ocitla s širší nominací na Cenu Thálie (Carmen a Kytice). 2x jste obdržela Jihočeskou Thálii za ztvárnění Carmen ve stejnojmenném baletu. Co to pro Vás znamená?

„Je vždy milé zjistit, že vaší každodenní práci někdo vnímá, vyzdvihne ji, či dokonce ocení. Vždy mě to potěšilo a dodalo pozitivní energii do další umělecké práce.“

Co Vás přivedlo ke studiu Sociální a mediální komunikace? Neuvažovala jste o studiu taneční pedagogiky nebo chorografie?

„Pravidelně učím od roku 2001 – nejdříve to byl moderní tanec a jazz, o mnoho let později jsem pochopila, jak je důležité učit i techniku klasického tance. S Konzervatoří Taneční centrum Praha spolupracuji od roku 2009, a protože jsem vyrůstala v pedagogickém prostředí, je mi tato profese blízká. Ale ze své podstaty být baletním mistrem či asistentem choreografa v souboru, to je stejně náročná pedagogická práce.

Jak jsem se již zmínila, vždy mě lákal management a vedení souboru či školy, proto mi připadalo důležité se vedle interpretační a pedagogické kariéry začít dále vzdělávat v oblasti kulturního managementu, a tím poznat všechny důležité stránky vedoucí pozice z ekonomického, personálního i marketingového hlediska.“

Od roku 2019 jste předsedkyní Asociace tanečních umělců ČR. Čím Vás tato práce obohacuje, co Vám dává?

„Práce pro asociaci je velice důležitá, protože pozitivní lobbying u státní (Ministerstvo kultury) a veřejné správy (města a obce) je stále více nutný. Je třeba vysvětlovat význam kultury, jak významně ovlivňuje život občanů, a že to není jen „černá díra na peníze“, ale naopak investice do budoucnosti: kultura je každodenní součástí lidského života, spoluvytváří naše národní povědomí a chrání nedocenitelné společenské hodnoty.

V ATU ČR jsem od roku 2009, od roku 2019 jako její předsedkyně. ATU se snaží všemi prostředky pomáhat rozvoji tanečního umění v České republice, přispívat ke zvyšování prestiže tanečního žánru a zlepšení ekonomických a sociálních podmínek a společenského postavení pracovníků v oblasti tanečního umění. Je třeba to neustále dokola vysvětlovat a hledat finanční prostředky pro záchranu živé nekomerční kultury.“

O sobě říkáte, že ráda děláte živé divadlo, navštěvujete divadelní představení a umění Vás uchvacuje jako takové. Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický tanec (balet) nebo raději dáváte přednost současnému tanci?

„Vždy jsem dávala přednost tanečnímu divadlu, ten od počátku 20. století hledá nové formy tanečního vyjádření. V prvé řadě nový pohybový slovník, zcela jiný pohled na režii inscenace a dosud nepoznané užití hudebního materiálu. Klasický balet je krásná čistá forma ukazující dokonalost a krásu lidského těla a důležitá technika pro ranní trénink. Mě ale vždy více naplňoval tanec moderní, ten, který dokáže ukazovat dramatické příběhy a vztahy lidí plné pravdivých emocí. Moderní tanec dle mé zkušenosti dokáže vytvořit ucelené taneční divadlo, které citově zasahuje diváka a proměňuje jeho vnitřní svět. Potěší nejen oko, ale dokáže zasáhnout i srdce. Věřím, že kultivovaný divák tohle v dnešním digitálním komerčním světě ocení.“

Často spolupracujete se svým manželem Viktorem Svidró, jehož jste poznala během svého pracovního pobytu v Maďarsku. Jak se Vám spolu pracuje?

„Považuji to za životní štěstí, když potkáte člověka, s kterým můžete sdílet všechny radosti osobního života, a přitom najít stejný cíl a vyžití i v pracovním životě. To se nám podařilo a jsem za to velmi šťastná. Spolu s mými rodiči je pro mě velkou oporou ve všech směrech.“

Umíte jen tak nic nedělat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Jsme poměrně aktivní rodina, v létě výlety, kola, lodě, v zimě lyže, snowboard, brusle…. Aktivní odpočinek a zážitky je to, co nás společně baví. Pokud můžu někde relaxovat, tak je to v přírodě: pohled na tu krásu, klidnou či divokou přírodu, mě vždy dobije energií na dlouhou dobu.“

Linda Svidró

Narodila se 28. 12. 1979 jako Linda Schneiderová v taneční rodině.

Rodiče Antonín Schneider a Vlasta Schneiderová založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha. Tanečníkem je také její manžel Viktor Svidró, který pochází z Maďarska.

12 let působila jako tanečnice v zahraničí, do Čech se vrátila až s angažmá v Baletu Jihočeského divadla, od roku 2018 je v  Pražském komorním baletu, kde působí jako umělecká ředitelka, sólistka a asistentka choreografie. Pedagogice a umělecké práci se věnuje na Konzervatoři Taneční centrum Praha a v Baletu Praha Junior.

Vystudovala Univerzitu J. A. Komenského obor Teorie a dějiny divadla, magisterská studia zakončila v oboru Mediální komunikace a marketingu.

Od roku 2009 je členkou Asociace tanečních umělců ČR, od roku 2019 jako její předsedkyně. Od letošního roku také členkou prezidia Kulturní a kreativní federace ČR.

Foto: Aleš Novák, Michal Siroň, Serghei Gherciu, Simona Samková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín     

On/a

Nová inscenace Pražského komorního baletu, v pouhých dvou reprízách do konce roku

 Pouhé dvě reprízy inscenace s názvem On/a uvede v letošním roce Pražský komorní balet. V nekonvenčním večeru současného tance, který měl premiéru letos v červnu, soubor představí díla tří zahraničních choreografů: Lidie Wos (Švédsko/Polsko), Ji-Eun Lee (Jižní Korea) a Lóránda Zachára (Maďarsko). Na jevišti KD Mlejn tančí Pražský komorní balet novinku ze svého repertoáru tento čtvrtek 2. a pátek 3 listopadu 2023 v 19:30.

„Naši nejnovější inscenaci můžete do konce roku zhlédnout jen ve dvou listopadových reprízách,“ říká Ladislava Dunovská Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu„Jsme rádi, že máme možnost znovu představit našim divákům tři talentované choreografy z různých koutů světa. Díla Lidie Wos, Ji-Eun Lee a Lóránda Zachára přinášejí osobitý taneční jazyk a pohled na tanec z různých perspektiv.“

První částí večera je nové dílo jihokorejské choreografky Ji-Eun Lee, které jeho autorka nazvala Špetka krutosti. Choreografie ukazuje, jak se v lidské mysli rodí zloba a jak negativní emoce ničí lidského ducha. S Pražským komorním baletem nepracovala Ji-Eun Lee poprvé, už v roce 2013 vytvořila pro soubor úspěšnou choreografii The Condition of Disappearance (Podmínka zániku).

Druhým choreografem je Lóránd Zachár z Maďarska. Ten vytvořil dvacetiminutové dílo Ornament, které připomíná atmosféru barokních bálů. Na jevišti se střídají groteskní návaly energie s něžnými cituplnými výjevy tu v rychlém, tu v pomalém tempu, což přináší něco přes čtvrthodinku zábavné podívané a příjemného odpočinku.

Lidia Wos je švédsko-polská choreografka známá pro svůj specifický taneční slovník. Typickým znakem její tvorby je muzikalita. Ve svém novém díle Na hraně iluze, které na hudbu Johanna Sebastiana Bacha vytvořila přímo pro Pražský komorní balet, zve diváky do světa pokřivených obrazů a dějových zvratů. Do světa, kde hranice mezi fantazií a realitou existují jen v naší představivosti.

ŠPETKA KRUTOSTI

Choreografie: Ji-Eun Lee

Hudba: Hildegard von Bingen

ORNAMENT

Choreografie: Lóránd Zachár

Hudba: Marin Marais

NA HRANĚ ILUZE

Choreografie: Lidia Wos

Hudba: Johann Sebastian Bach

 

Vstupenky na reprízy jsou dostupné na webu KD Mlejn nebo v prodejní síti Goout.

Ji-Eun pochází z Jižní Koreje. Vystudovala univerzitu Hanyang v Soulu, kam nastoupila jako nejlepší studentka. Absolvovala zde s vyznamenáním bakalářský program a dokončila i magisterské studium, při kterém rovněž pracovala jako odborná asistentka. Po ukončení studia působila jako profesionální tanečnice v Koreji, kde získala první cenu ve dvou nejprestižnějších tanečních soutěžích pořádaných Korejskou taneční asociací a v Národní taneční soutěži. Jako nejmladší choreografka byla oslovena, aby vytvořila a zatančila vlastní choreografii v Tokiu a Soulu. Během studia na Akademii múzických umění získala za svou choreografii třetí cenu v německé soutěži Euro-Scene Dance Choreography Competition. Zvítězila také na mezinárodní výstavě Art Expo v Itálii. Jako choreografka byla přizvána ke spolupráci a účinkování do více než 23 zemí, mimo jiné Irska, Estonska, České republiky, Mexika, Německa, Itálie, Velké Británie, Kazachstánu, Sarajeva, Bruneje, Koreje, Řecka, Turecka, Polska, Bulharska, Číny, Spojených států amerických, Rumunska, Japonska, Ekvádoru a dalších.

Lóránd Zachár se narodil v roce 1969 v maďarském Gyöngyösu. Studoval na Maďarské hudební a taneční akademii Talentum. Tančil v Budapešťském souboru lidových tanců, v divadle Rock Theater, v Budapešťském baletu a v divadle Vig. Dále působil jako tanečník v Madáchově divadle, Budapešťském tanečním divadle, Baletu Pécs a rovněž v souborech současného tance Djazz-ex a Danceworks v Rotterdamu. V současné době stále tančí, ale především se věnuje výuce, vede workshopy a vytváří choreografie, v nichž uplatňuje svůj jedinečný styl a s nimiž slaví úspěch po celém světě. Je kmenovým choreografem Budapešťského tanečního divadla a stálým profesorem na nizozemské Akademii múzických umění Codarts v Rotterdamu. Spolupracoval s vynikajícími mistry a choreografy, jako jsou Andrea Ladányi, Attila Egerházi, Gábor Bakó, Gyula Berger, Béla Földi, Pál Frenák, József Gajdos, István Herczog, Tamás Juronics, György Krámer, Éva Matetics, Iván Markó, Tibor Somogyi, Béla Szirmai, Annabelle Lopez Ochoa, Bruno Listopad, Dana Caspersen, Doug Elkins, Glenn van der Hoff, Neel Verdoorn, Phillip Adams, Rafael Bonachella, Raza Hammadi, Sana van der Putt, Sean Curran, Ton Simmons, Tom Stuart, Vassilij Sullich, Sean Curran, Randall Scott, Thomas Noone a další. Je autorem choreografií Mikrokosmos (Balet Debrecín, Maďarsko), Transit (Danceworks Rotterdam, Nizozemsko), Unreachable Territories (Balet Pécs, Maďarsko), Lightcach (Danceworks Rotterdam, Nizozemsko), Spark (Danceworks Rotterdam, Nizozemsko / Badora Dance Company, Maďarsko), Sec. (Budapešťské taneční divadlo, Maďarsko / Ballet Jazz Art Paris, Francie), Lisztomania, Complicated Balkan Wedding (Balet Pécs, Maďarsko), Firebird-Stravinsky (Budapešťské taneční divadlo, Maďarsko), Aida-Verdi (Inversedance Company, Maďarsko), Waving floor (Balet Pécs, Maďarsko), Shadows and Desires (Szeged Contemporary Dance Company), Translucent (Karma Dance Project, Paříž, Francie) a mnoha dalších. Lóránd je rovněž hostujícím profesorem moderního tance (art jazzu) na Maďarské taneční akademii, Akademii Codarts v Rotterdamu, Akademii múzických umění ZHdK v Curychu, portugalské Státní taneční akademii EADCN, Henny Jurriëns Studio v Amsterdamu, Centro Formazione Aida v Miláně, NOD Nuova Officina della Danza v Turíně, Tanečním institutu v Bělehradu, Budapešťském operetním, divadelním a baletním souboru a Baletu Pécs.

Lidia Wos je švédsko-polská tanečnice a choreografka žijící ve švédském Malmö. Profesionální tanečnicí se stala po absolvování Veřejné baletní školy ve Varšavě, kde studovala v letech 1981–1990. Poté působila jako tanečnice v Opera Baltycka v Gdaňsku (PL), v Polském tanečním divadle v Poznani (PL) a ve Skånes Dansteater v Malmö (SE). Ve své taneční tvorbě se věnuje různým žánrům, od klasického baletu a současného tance po konceptuální umění a činohru. Účinkovala v dílech, která vytvořili Rui Horta, Örjan Andersson, Václav Kuneš, Didy Veldman, Uri Ivgi, Angelin Preljocaj, Hofesh Schechter, Alen Lucien Öyen, Jo Strömgren, Mats Ek, Jorma Uotinen a další. Jako choreografka se Lidia Wos vyznačuje zvláštním osobitým stylem. Vytváří přirozené, organické pohyby, které nicméně často doplňuje o dynamičtější prvky. Její choreografie jsou plné fantazie, díky níž objevuje nečekané nové úhly a pozice těla. Ve své choreografické práci se nezaměřuje pouze na pohyb a taneční kroky, ale věnuje velkou pozornost každému detailu. Ve světě, který vytváří, hrají stejně důležitou roli i ostatní složky – hudba, kostýmy, scéna, rekvizity, světelný design a další. Díla této umělkyně jsou obrazivá, často s nádechem absurdna a humoru. Je autorkou choreografií pro taneční soubory, divadla a opery ve Švédsku, Dánsku, Polsku, Nizozemsku, České republice a Spojených státech amerických. Ve svém repertoáru má celou škálu tvarů, od krátkých tanečních sól, přes celovečerní inscenace pro větší taneční soubory, až po činohru, muzikál a operu. Její díla jsou uváděna po celém světě, například v Kennedyho centru ve Washingtonu, divadle The Place v Londýně, Královské opeře v Kodani, divadle Jayu v Soulu a na řadě dalších míst. Kromě umělecké tvorby se Lidia dlouhodobě věnuje výuce a pořádání kurzů a různých workshopů. Jako hostující profesorka pravidelně vyučuje herectví na Divadelní fakultě v Malmö (Lundská univerzita) a tanec na Baletní akademii v Göteborgu, Kodaňské škole současného tance a Dánské národní škole múzických umění v Kodani.

Pražský komorní balet je největší český nezávislý profesionální taneční soubor. Jeho počátky sahají do roku 1964, kdy Luboš Ogoun, Pavel Šmok a Vladimír Vašut založili původní Studio Balet Praha. V roce 1975 pak choreograf Pavel Šmok založil Pražský komorní balet, což způsobilo velký zlom ve vývoji československého baletu. Na repertoáru souboru byly zejména choreografie Pavla Šmoka, zároveň však hostujících českých i zahraničních choreografů. Soubor prošel cílevědomým a úspěšným vývojem, stal se významným reprezentantem tanečního umění ČR a hl. města Prahy v zahraničí, získal řadu významných ocenění.

Současná tvář PKB – to je deset stálých tanečníků a šest stážistů, kteří zvládají rozsáhlý pohybový rejstřík od technik vycházejících z klasického tance až po tanec současný, vlastní technický tým a management. Uměleckou vedoucí je Linda Svidró, která pokračuje v tradici s jasným zřetelem na uchování původní tvorby Pavla Šmoka. Spolupracuje se sólistkou a pedagožkou Kateřinou Dedkovou-Frankovou a baletním mistrem Igorem Vejsadou. Rezidenčním choreografem souboru je Petr Zuska, bývalý umělecký šéf Baletu ND a tvůrce evropského formátu. Pro PKB vytvořil divácky velmi úspěšnou inscenaci Kytice (sólista Dominik Vodička získal roku 2019 Cenu Thálie za nejlepší mužský výkon v kategorii tanec a pohybové divadlo, Petr Zuska cenu za nejlepší choreografii, Ondřej Brousek čestné uznání za původní hudbu a Jan Dušek čestné uznání za výtvarné řešení v rámci celostátní přehlídky Balet 2019). Pražský komorní balet získal v posledních letech také dvě širší nominace na Thálii – Tereza Hloušková (2020) za nejlepší ženský výkon (sólo v choreografii Petra Zusky Fo(u)r One) a Ondřej Vinklát (2022) za nejlepší mužský výkon (sólo v choreografii Petra Zusky Epitaf).

Foto: Serghei Gherciu

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín