Louskáček, vánoční sen

Rezidenti Domu tanečního umění vystupují v představení Louskáček, vánoční sen

Studenti Tanečního centra Praha, konzervatoře  gymnázia a sólisté Pražského komorního baletu se v neděli vrací na prkna Divadla na Vinohradech. V nadcházejících týdnech je čeká celkem osm představení Louskáček v produkci Czech Jazz Art a ve spolupráci s First International Ballet School.

Výpravný balet Louskáček, vánoční sen je inspirován dílem romantického spisovatele  E.T.A. Hoffmanna (v originále Louskáček a Myší král). Slavný hudební skladatel P. I. Čajkovskij vytvořil na základě baletního libreta A. Volkova nezapomenutelné a oblíbené dílo. V baletu jsou barvitě vylíčeny události kouzelné štědrovečerní noci, kterou putuje Klára se svým ochráncem – princem Louskáčkem do jeho pohádkové říše a zase zpět.

Reprízy baletu v choreografii Veroniky Iblové a Jade Clayton se uskuteční 4., 11. a 18. prosince 2022 a 8. ledna 2023 vždy odpoledne a večer.

Titulní roli Kláry a Prince zatančí sólisté baletu ND Praha, postavu strýčka Drosselmeyera, průvodce dějem baletu, Louskáčka, Myšího krále a maminky sólisté Pražského komorního baletu. V dětských rolích se představí studenti First International Ballet School, v tanečně náročnějších partech vybraní studenti konzervatoře Taneční centrum Praha, kteří vystupují během sezony v souborech Baby Balet Praha a Balet Praha Junior.

 

„Louskáček je neodmyslitelně spjat s časem Vánoc. Veronika Iblová a Jade Clayton vytvořily představení pro celou rodinu. Diváky balet vtáhne do kouzelné vánoční atmosféry, potěší je pohádkovým příběhem, výpravnými kostýmy i barvitou scénografií. V představení se potkává několik generací tanečníků: od nejmladších předškoláků, přes studenty konzervatoře, až po zkušené profesionály“, charakterizuje představení Linda Svidró, umělecká ředitelka Pražského komorního baletu a pedagožka konzervatoře Taneční centrum Praha, která se studenty konzervatoře představení nastudovala.

 

Louskáček, vánoční příběh

Choreografie: Veronika Iblová, Jade Clayton

Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Josef Jelínek 

Scéna: Michal Horáček

Více o představení a vstupenky zde: www.louskacekbalet.cz

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s prvním sólistou Finského národního baletu Michalem Krčmářem

„Jako umělci musíme jít příkladem, dávat naději, vzdělávat, pomáhat a naslouchat“

„Na úvod  mého rozhovoru bych rád poděkoval Vaší redakci za možnost mého vyjádření k tyranské situaci na Ukrajině. Neexistují slova, jakými bych popsal, jak se většina lidí a umělců cítí, když vlastně jediné, co můžeme dělat, je přihlížet. Vždy se dá udělat alespoň trochu, alespoň něco málo, a pokud tak učiní každý, bude to mít ohromující váhu a dopad. Tím jsem si jistý. Většina z nás má dvě možnosti. Neudělat nic nebo udělat něco. Bohužel, to se nedá říct o lidech na Ukrajině. Jako například můj bratr Martin jel na Slovensko-ukrajinské hranice dobrovolně pomáhat a já jsem se pro začátek rozhodl, že se na každém představení budu klanět divákům s vlajkou Ukrajiny a sociální média zaplavovat s anti válečnými příspěvky… Jako umělci máme velké slovo, musíme jít příkladem, dávat lidem naději, lepší pocit, vzdělávat, pomáhat a naslouchat lidem. Nyní je velká potřeba,  abychom byli jednotní, silní a spolu proti krutosti zaujali jasné postavení. V mých myšlenkách jsem s nezlomným duchem lidu Ukrajiny, ale také se statečnými jedinci v Rusku, kteří dávají jednoznačně najevo, že jsou proti utlačování, okupování a zabíjení v této nesmyslné válce.

Děkuji.“          

Zhiyao Chen a Michal Krčmář Louskáček choreorafie Wayne Eagling Foto Roosa Oksaharju

První sólista Finského národního baletu v Helsinkách, držitel ceny Edvarda Fazera, udělované Finskou kulturní nadací,  Michal Krčmář, jehož práce byla oceněna také italskou kulturní nadací Premio Capri Danza Internazional za mezinárodní taneční zásluhy, si zatančil řadu nádherných rolí, hostuje na mnoha místech. Příležitostně se věnuje choreografii, učí na baletních školách a jeho domov je tam, kde jsou jeho žena a dcerka šťastné a je to jedno kde, důležité je, že jsou spolu.

Michal Krčmář jako Prince ve Spící krasavici Choreografie Javier Torres Foto Roosa Oksaharju

V dětství jste se věnoval hodně sportu – hokej, fotbal, cyklistika a díky hokeji jste se v osmi letech dostal k tanci. Jak jste v jednom rozhovoru přiznal, hned na první hodině Vás zaujal. Čím Vás tak dostal, že jste jej již od jedenácti let studoval na taneční konzervatoři?

„Bylo to především díky tamější pedagožce Janě Kitnarové (Čižinské). Na Základní umělecké škole Nad Alejí v Praze 6, kde jsem začínal, mě od první chvíle podporovala a chválila. V té době jsem o tanci nevěděl absolutně nic. Jen jsem opakoval, co mi ukazovala, a já okoukával, jak starší děti tančí. Ona viděla, že mi vše jde instinktivně, s cítěním pro muziku. Okamžitě se mi zmínila o Taneční konzervatoři hl. m. Prahy.

Takže zásadní vliv měla baletní pedagožka, její kladný přístup a povzbuzovaní. Kdyby můj první baletní pedagog byl někdo, kdo jen křičí a shazuje sebevědomí, tak bych se na další hodině určitě neukázal.

Bohužel,  můžeme si to říct otevřeně. Svět baletu byl a je plný takových negativních lidí. Většinou jsou to ti, kteří neuspěli ve vlastní kariéře, a tak si svojí frustraci vybíjí na studentech a tanečnících. Měl jsem skutečně štěstí, že mě někdo při mých prvních dnech baletu nasměroval tímto kladným, vřelým a hlavně profesionálním směrem, kterým se i já jako pedagog, držím dodnes.

Musím zmínit, že mi sportovní zázemí hodně pomohlo s baletními prvky, jak v klasické technice, tak v moderní. Zní to až zvláštně, ale zejména mé zkušenosti z bruslení a hokeje často užívám každý den při své práci. Je důležité, aby si děti mohly vyzkoušet co nejvíce věcí, koníčků, sportů, jelikož jako dospělý tanečník je více možností z čeho dále čerpat. Dokonce i z karate, které jsem jako malý navštěvoval, stále čas od času něco využiji.“

Michal Krčmář jako Mr. Hyde Foto Mirka Kleemola

Již ve druhém ročníku TK jste tančil v malém valčíku baletu Šípková Růženka v ND a ve třinácti klasické sólo v Louskáčkovi. Během studií jste obdržel několik cen na mezinárodních soutěžích. Začínal jste jako sólista v Bohemia Baletu, byl jste v baletu Státní opery v Praze. V roce 2011 jste se stal prvním sólistou Finského národního baletu v Helsinkách. Jak jste se tam dostal? Někde jste řekl, že jste vždycky chtěl tančit v zahraničí.

„No vidíte, na ten valčík jsem málem zapomněl. To musí být víc než 20 let. Tenkrát jsme ho tančili bok po boku s mým nejlepším přítelem Milanem Františákem, se kterým jsem v úzkém kontaktu dodnes. Pamatuji, že tam byl i Adam Zvonař. To už ani není možný (smích….)

Je pravda, že jsem si vždycky chtěl zkusit vycestovat. Poznat, jaké to je, pracovat v zahraničí, třeba pouze na pár měsíců nebo jednu sezónu. Nenapadlo mě, že se do Prahy už nevrátím. Je to pěknou řádku let, co jsem pryč a jsem nakonec spokojený, i když jsem se už nevrátil. Miluji Prahu, miluji Státní operu a doufám, že si tam ještě někdy zatančím. Je to jeviště, které pro mě skutečně moc znamená. Je to scéna, kde se ze mě stal tanečník. Díky mému angažmá v baletu Státní opery Praha, jsem se dostal do Helsinek. Bylo to také díky Nikole Márové (se kterou jsem ve Státní opeře tančil Labutí jezero) a manželům Němečkovým, kteří mi dali výborné reference. Díky nim a tvrdé práci jsem byl v roce 2010 pozván do produkce Louskáčka do Finského národního baletu jako hostující sólista. Po dvou odtancovaných představeních prince jsem dostal nabídku pracovat zde nastálo. Po čtyřech měsících jsem byl nominován na prvního sólistu.

Bylo toho tenkrát hodně. Nikdy bych se do Finska nedostal, kdyby mi tehdejší šéfová baletu Hana Vláčilová nevyšla vstříc a můj pedagog Jurij Slypyč za mě nezaskočil do představení během mé absence v Praze.

V té době mi odchod ulehčila nejistota politického postavení ke kultuře, ignorace a nevzdělanost tehdejších hlav Ministerstva kultury. Často na to vzpomínám. Díky tomu jsme se stali přáteli například s Radimem Dolanským a dalšími, se kterými jsme bojovali proti nekompetenci, ale neuspěli.

Když se tak zamyslím, na ty lidi co o nás rozhodovali, praskly obrovské skandály, skončili s ostudou a žalobami na krku a my jsme pořád na našich uměleckých postech a děláme, co milujeme.“

Michal Krčmář a Martin Nudo Choreografie Lucas Jervies Foto Roosa Oksaharju

Již v roce 2015 jste se stal Etoile neboli Hvězdou Finského národního baletu a o rok později jste byl oceněn cenou Edvarda Fazera, kterou uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor. Co to pro Vás znamená?

„Není to lehké každé ráno vstát, jít na baletní sál, prokousat se tréninkem, zkoušet jednu hlavní roli za druhou, odtancovat je, aby se člověk za svou práci nemusel stydět a to vše během roků, které doslova utíkají před očima. Je to velká zodpovědnost, sebedisciplina a konstantní práce.

Znamená to pro mě moc a jsem velice vděčný za to, jak je mé úsilí oceněné. V srpnu 2021 jsem si letěl dokonce vyzvednout uměleckou cenu na Capri za mezinárodní taneční zásluhy, což bylo pro mě velké překvapení. Myslím, že si takové uznání ani nezasloužím. Díky mé manželce jsem se naučil italsky a taky jsem začal v Itálii pravidelně hostovat a vyučovat. Jsem moc rád, že má práce byla oceněna také italskou kulturní nadací „Premio Capri Danza Internazional“.

Maria Kochetkova a Michal Krčmář Foto Roosa Oksaharju

Hostujete také na různých scénách doma (NdB) i v zahraničí (Estonském národním baletu, Finské národní opery, Teatro San Carlo), tančil jste po celém světě v Portugalsku, Itálii, Německu, Japonsku, Rusku, Rakousku, Slovinsku, Francii, Slovensku, Polsku, Kolumbii, Kambodži, Maďarsku, Číně… A spolupracoval s řadou zajímavých osobností. Na koho rád vzpomínáte? Je někdo, s kým byste rád pracoval?

„Je spousta skvělých choreografů a pedagogů, na které moc rád vzpomínám. Jsou i tací, které už nemusím v životě vidět a z velké části se na takových lidech shoduje skoro většina mých kamarádů a kolegů. To je asi v každé profesi. Choreografové, které si rád připomínám, jsou například: Val Caniparoli, John Neumeier, Alexei Ratmansky, Lucas Jervies… a věřím, že snad i oni si užili práci se mnou, tak jako já s nimi, jelikož atmosféra s nimi byla vždy velice přátelská a profesionální.

Moc rád bych se někdy sešel, poseděl a popovídal s Mikhailem Baryshnikovem, nebo Carlosem Acostou.“

Hanako Matsune a Michal Krčmář Labutí jezero Choreografie David McAllister Foto Roosa Oksaharju

Ztvárnil jste řadu rolí – byl jste Princ Désiré a Modrý pták ve Spící krasavici, princ Siegfried v Labutím jezeře, Solor v Bajadéře, Basil v Donu Quijotovi, Vronský v Anně Karenině, Albret v Giselle, princ v Louskáčkovi, Oberon ve Snu noci svatojánské, Spartacus, Onegin… Jaké role rád ztvárňujete? Splnil jste si své taneční sny nebo máte ještě nějaký nesplněný?

„Samozřejmě mám své zamilované postavy jako je Basilio, Solor, Spartacus, Onegin  nebo Des Grieux. Jsou ovšem i balety, které dělám s menším nadšením. Vlastně každá role je zajímavá a dává možnost k mému osobnímu ztvárnění určitého charakteru.

Na Vaši otázku mohu odpovědět: Ano, splnil jsem si své sny a stále plním, v některých případech i několikanásobně. Jelikož si stále dávám nové sny, cíle a to je vlastně klíč k úspěchu.“

Corsaire – Maria Kochetkova – Michal Krčmář – Anna Marie Holmes Foto Mirka Kleemola

Začátkem března jste se vrátil z týdenního pobytu v Dubaji, kde jste v Abú Dhabí tančil na gala Roberto Bolle and Friends. Jaké to bylo, být součástí takového velkého mezinárodního tanečního projektu?  Co jste si z účasti odnesl?

„Samozřejmě to byla skvělá zkušenost. S Robertem jsem v kontaktu už nějakou dobu, ale stále jsme nemohli najít vhodné termíny pro spolupráci. Bohužel pandemie na tom měla také veliký podíl. Nakonec jsem obzvláště rád, že to klaplo pro tato  vystoupení. První představení jsme měli v Abu Dhabi v nádherném „Emirates Palace“ s úžasným zázemím a servisem. Druhé, stejně jako první, bylo reprezentováno Italskou ambasádou na expu „Italy Expo 2020″. Měl jsem čest si promluvit a povečeřet se zajímavými lidmi a ambasadory. Českého ambasadora Pana Slavíka nevyjímaje. Celou krátkou túr jsme zakončili symbolem míru při pokloně na Dubai Expo 2020. Dostali jsme se do zpráv a článků v médiích po celém světě. Ne pouze díky přítomnosti Roberta a dalších velkých tanečních umělců, ale díky jednoznačnému postoji vůči utlačování a zabíjení. Byl to velice silný moment také díky tomu, že na jevišti s námi byla hvězda „Staatsballett Berlin“ Iana Salenko, která je původem z Kyjeva a její rodina tam stále je. Hrdě stála na jevišti s ukrajinskou vlajkou přes ramena. Náš kolega Alessandro Quarta hrál na své housle Ukrajinskou Národní hymnu a my všichni jsme nad hlavami drželi cedule s nápisy „PEACE“ (mír). Organizátoři Dubai Expo 2020 s tímto nesouhlasili a také nám před představením nedali k tomuto gestu oficiální svolení, jelikož Rusko bylo také na Expu. I přes „zákaz“ jsme my všichni zúčastnění umělci jednohlasně zvolili naši podporu ukázat na kamery celému světu. Je to krátký čas, který má umělec na jevišti během svého vystoupení, ale měl by stoprocentně sloužit k vyjádření jeho pocitů. Proto bylo představení druhého března 2022 mnohonásobně důležité. Tančil jsem Grand Pas z baletu Don Quijote, které je pro mě jedno z nejoblíbenějších, při kterém nemusím na jevišti předstírat/hrát,  kdo jsem. Byla to nádherná show po boku špičkových baletních hvězd. A hlavně jsem mohl dát najevo svůj názor a hrdě splnit svou uměleckou povinnost. Vše bylo podtrženo reakcí obecenstva, které nám skládalo své díky během dlouhých minut potlesku ve stoje.“ (Celé vystoupení z Dubai Expo 2020 je možné shlédnout na Youtube.com)

archiv Michal Krčmář- Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

Příležitostně se věnujete choreografii, jako bylo např. představení Slepé snění pro domovy důchodců v Helsinkách a někde jste řekl, že Vás láká i režie. Máte v těchto oborech nějaké vzory? 

„Je nesčetně choreografů, kteří mě ovlivnili a stále ovlivňují. Pomáhá mi to najít svůj „styl“. Je to proces, který nemá konec a stále se vyvíjí. O choreografii bych mohl mluvit hodiny, ale na co se podle mého názoru v dnešní době často zapomíná, je promyšlená režie.

Režie mě skutečně fascinuje a největší inspiraci si beru z kinematografie. Filmy jsou můj velký koníček. Sledovat práci velkých režisérů od Miloše Formana, přes Sergia Leoneho, Quentina Tarantina, až po Christophera Nolana nebo podle mého názoru režisérku s velkou budoucností Bryce Dallas Howard. Z každé generace režisérů a filmů jsem se něco přiučil, co mi pomáhá ztvárnit role určitým způsobem, dle daného kontextu a vykreslených situací. Přemýšlet nad nimi jako interpret, ale i jako režisér, mi dává mnohem větší rozhled, možnosti, prostor pro improvizaci a celkový přehled, jak vytvořit daný charakter na jevišti.“

 

archiv Michal Krčmář z nového baletu Sibeluis (generálka)

Když jste končil taneční konzervatoř, snil jste o tom, že budete baletním šéfem. Později Vás to přešlo. Co dnes? Čím je  balet pro Vás stále tak okouzlující?  

„Našel jsem určitý pocit svobody v mé profesi, která mi dává schopnost dělat mou práci ještě lépe než v minulosti. A to je osvobodit se od pocitu, že musím balet dělat až do tanečního důchodu. Uvědomuji  si, že jestli budu chtít zítra skončit, tak to bude správné rozhodnutí a udělá mě a mou rodinu šťastnější. Chodím do svého zaměstnání, protože je to má vášeň, láska a velký koníček. Až přijde den, kdy to tak cítit nebudu, tak se chci prostě sebrat a odejít. Zkrátka si myslím, že je pak lepší skončit. Když jsem si uvědomil tohle, tak jsem objevil určitou „uměleckou svobodu“. V mé profesi musím poslouchat jen jeden hlas a to instinkt v mém srdci a ne mého uměleckého šéfa nebo pedagoga. Ti by zde měli být pouze jako podpora k dosažení mého nejlepšího výkonu.

Často mi připadá, že se dnes hodně baletních šéfů dostane na svůj post a je jim jedno, že jsou nerespektováni nebo jsou do konce odmítáni, v některých případech absolutní amatéři. Hlavně, že jsou tam, kde jsou. Ano,  je pravda, že dříve jsem snil o tom být umělecký šéf baletního souboru, ale ne za každou cenu. Dnes to vidím jinak. Pokud bych si nebyl rozhodně jistý, že mohu pro určitý soubor a tanečníky udělat to nejlepší a pokud bych byl nechtěný, tak proč se do takové pozice tlačit? Ani nevíte, kolik úžasných potencionálních šéfů v baletních kruzích je a přeci tuto práci nechtějí dělat, jelikož chtějí svůj klid. Problém vždy je a bude ego. Já také se svým egem bojuji, ale čím jsem starší a zkušenější, tak víc a víc nacházím svůj klid a mír, kam ego už nepatří.

Správný šéf se obklopí lidmi, kteří jsou mnohem lepší a moudřejší, než je on/ona sám. Vytvoří tým profesionálů, kde naslouchá názorům specialistů a mluví jako poslední a po hromadném zvážení určí cestu, kterou se vydat. Někdy přemýšlím o tom být umělecký šéf, ale pro mě je nejdůležitější rodina a čas pro ni.“

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle Michal Krčmář Dubai Expo

Řadu let žijete ve Finsku. Vaše manželka Stafania Cardaci, která je také tanečnice FNB, pochází ze Sicílie a máte dcerku Sofii. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde má dcera a žena jsou šťastné a oni jsou šťastné, když jsme všichni spolu a je vlastně jedno, kde to je. Vím, že kdybych se rozhodl změnit angažmá a nastoupil třeba do souboru v Německu nebo Anglii, tak by neváhaly ani vteřinu a následovaly by mě. Ve Finsku jsme zatím spokojeni. Čeká nás další změna vedení, tak uvidíme. V naší rodině žijeme „hlavně dnes a na zítřek moc nekoukáme“.

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Ve chvílích volna dost často učím na baletních školách a o delších prázdninách mířím okamžitě k moři na pláž, kde mohu být pořád. Sedět na pláži, spát na pláži, hrát fotbal, volejbal, sledovat západy a východy slunce. Podle mě, pro tanečníka je nejlepší volno na pláži u moře.“

Děkuji za rozhovor

archiv Michal Krčmář -Roberto Bolle Friends Abu Dhabi Emirates Palace

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

 

Foto: archiv Michala Krčmáře a uvedení fotografové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín