Rozhovor se sólistou Martinem Svobodníkem

„Taneční řeči rozumí každý“

K baletu se dostal v dětském věku a po konzervatoři nastoupil do baletního souboru ND v Brně, kde zůstal dva roky a touha poznat jinou kulturu a jiný styl práce, jej dovedla do Německa, kde prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a Martin Svobodník zde prožil krásných 12 plodných let. Od sezóny 2013/2014 je opět v brněnském ND a od roku 2018 je zde sólistou.

 Jak jste prožíval období svého dětství v moravské metropoli? A jak jste se dostal k baletu, který jste začal studovat ve svých deseti letech na brněnské Taneční konzervatoři?

„Výborně, Brno mám rád jako ostatně celou Moravu. Navštěvoval jsem ve 4 letech gymnastiku, ale tam se jim nelíbilo, že budu mít zřejmě dlouhé končetiny. Tak se mě ujali v basketbalu, ale tam jsem byl moc malého vzrůstu. Moje dětství jsem potom prožil prakticky na taneční konzervatoři v Brně.“

V roce 1999 jste po absolvování studia nastoupil do svého prvního angažmá v ND Brno, kde jste ale zůstal pouhé dva roky a v roce 2001 jste se vydal do Německa s touhou poznat jinou kulturu a jiný styl práce. V Německu jste prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a prožil zde krásných 12 plodných let. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

„Německá kultura a celé Německo mi přirostly k srdci. Jejich řád bych si přál mít sám, takovou disciplínu a důslednost jakou Němci mají. Sám to neumím. Je to bohužel také proto, že jsou posedlí hlídáním všeho a všech v tom dobrém slova smyslu. Dokonce v i divadlech vše funguje jak má – lidé jsou dobře placení, ti správní na správných místech, alkohol v práci jsem tam nikdy u nikoho neviděl. Na diletanta nebo někoho neadekvátního na manažerské pozici natrefíte málo kdy, jelikož z tzv. omylů, pochybení a nešťastných náhod vyvozují důsledky. Lépe se pak všechno dělá od kultury až po vyřizování parkování, když je ve všem přehled, řád a pořádek.

V baletních souborech to bylo pestré. Doporučuji každému tanečníkovi, aby si vyzkoušel pár souborů v zahraničí na pár sezón. Určitě si rozšíří obzory, pozná spoustu jiných vlivů, lidí, přístupů … mohl bych tu chytračit na dalších osmi stránkách, ale každému to přinese a dá něco jiného …“

V sezóně 2013/2014 jste se vrátil do brněnského ND, kde jste od roku 2018 sólistou baletního souboru. Vaše taneční umění můžeme vidět v baletních představeních jako – 4 Elements, Sněhurka a sedm trpaslíků (Ježibaba), Louskáček, Labutí jezero, Dáma s kaméliemi (vévoda), Black and White (Robert) nebo Beethoven (Bethoven). Splnil jste si své taneční sny a je ještě nějaká postava, kterou byste si rád ještě zatančil?

„Myslím, že sen byl splněn. Ještě Prince v baletu baletů Labutím jezeře. Tu postavu mi tu prostě nechtějí svěřit! A já se tak snažil… Nicméně vytahaných trikotů a prošoupaných piškotů mám v šatně nespočet, ale bavilo mě snad všechno, co jsem kdy tancoval. Až na pár výjimek. Jelikož je ale většina těchto mých „oblíbených” baletních tvůrců ještě naživu, nebudu je jmenovat. Mohli by se na mě zlobit. Navíc také každý umělec má právo na sebevyjádření. Jedni na to potřebují plátno nebo tužku a papír a druzí baletní soubor i s orchestrem.“

Balet Vás provází od dětství. Zatančil jste si řadu krásných rolí. Čím Vás práce baletního tanečníka naplňuje dnes?

„Už prakticky jen tím, že se nesnažím myslet na to, jaké zranění si tentokrát přivodím. Často teď u svého výkonu přemýšlím, koho z publika napadne se jít raději podívat do Paleontologického muzea na pár opravdových a ne baletních dinosaurů.“

Vyzkoušel jste si také choreografii. A co učení na tanečních školách? Neláká Vás předávat zkušenosti dál?

„Zajisté mě to naplňovalo, ale stejného pocitu se jaksi nedostávalo těm druhým. A také často byli o dost zkušenější než já.“

Dočetla jsem se, že chcete dělat taneční filmy a zaznamenávat pohyb. Už se Vám něco podařilo natočit?  

„Ano, pár snímků jsme pod záštitou NdB již natočili a promítání proběhlo na silvestra v JD. Sám jsem u toho nebyl, takže nevím, jestli to bylo před 12 nebo po 12 hodině, ale lidé mi říkali, že to mělo velký úspěch a ohlas. Jinak se věnujeme natáčení prakticky pořád, jak pod záštitou Rady Starších Baletu, tak pod produkcí s příznačným názvem Battement Production.“

Několik let jste žil v Německu, pracoval v několika baletních souborech a podle Vašich zkušeností, jsou baletní soubory všude mezinárodní. Spolupracoval jste s řadou osobnosti jak tanečníků, tak choreografů. Na koho rád vzpomínáte a s kým byste ještě rád setkal na scéně?

„Prakticky se všemi koho jsem potkal, ale nejsem si tak jistý, jestli by se i oni rádi setkali se mnou. V baletním světě jde primárně všem o to si tanec co nejvíce užít, jinak byste z té dřiny, úrazů a potu neměli prakticky žádný pozitivní prožitek (o platech nemluvě). Pohyb je velice důležitý. Nehledě na to, že obecně hýbati se je zdravé, tak jako tanečník máte po správném výkonu tu správnou chuť k jídlu a k tomu si v leté nemusíte hlídat figuru do plavek. Navíc této řeči rozumí opravdu každý. Stačí se podívat byť i třeba na jakoukoli House/Techno party. Také tam nikdo nikoho kromě hudby nic neslyší a nikomu nerozumí, ale tancem dává například každý najevo, kdo jej přitahuje a kdo zase ne. Takže v tanci/baletu si všichni tak nějak rozumíme. Přinejmenším z profesního hlediska předstíráme ten největší výkon a uměleckou kvalitu a publikum zase na oplátku předstírá, že tomu rozumí. Jen tak je vše v naprosté harmonii a rovnováze jinak by logicky balet jako umění nemělo takovou diváckou základnu jako dnes má.“

 V soukromí je otcem dvou dětí. Vedete je také k baletu? 

„Někdy si chodíme se synem na baletní sál zahrát fotbal nebo procvičit parkur. Dceři se zase líbí, když přijdu domů mezi představeními v kostýmu Ježibaby ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. Takže moje děti jsou baletem do jisté míry značně ovlivněny.“

Jak rád relaxujete?

„Rád chodím jako divák na veškerá baletní představení. To umění předat divákům upřímný pocit blaženosti tanečníků zejména v klasických nastudováních baletů, je jedinečný. Ze všeho nejraději pozoruji pánské a dámské variace a Pas de Deux se spoustou přihlížejícího sboru v baletech jako je Spící krasavice, Labutí jezero či Bachčisarajská fontána. Zatím co jeden nebo dva tančí, ostatní přihlížejí. Tak to má být.

Martin Svobodník

Pochází z Brna, kde vystudoval Taneční konzervatoř. V roce 1999 získal první angažmá v baletu ND v Brně. 2001 byl v souboru baletu Opernhaus Halle, pak v letech 2003 – 2010 byl v Divadle  Altenburg Gera, největším baletním souboru v Durynsku. Od roku 2010 byl sólistou baletu Leipziger Ballett a od sezóny 2013/2014 působí opět v ND v Brně, kde je od roku 2018 sólistou. V Německu za své baletní kreace obdržel divadelní ocenění a cenu publika.

Mladší bratr je tanečník, choreograf, člen baletu ND v Praze, který působí také v taneční skupině DEKKADANCERS, Marek Svobodník.

Foto: Archiv Martina Svobodníka, Marek Olbrzymekč

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Nejen Cyrano ve skafandru

Sezóna 2021/2022 ve Švandově divadle: nevšední Cyrano, hra o smrti ruského agenta, příběh Sira Nicholase Wintona a další novinky

PREMIÉRY VE VELKÉM SÁLE:

Martin Crimp, Edmond Rostand:

CYRANO Z BERGERACU“

Režie: Martin Františák

Premiéra: 18. září 2021

Slovo jako prostředek lásky. Slovo jako zbraň. Nový přepis romantického příběhu v beat boxovém rytmu.

Cyranem ve skafandru je Luboš Veselý, pod ním Bohdana Pavlíková

Příběh jednoho z nejznámějších milostných trojúhelníků uvede Švandovo divadlo v novém přebásnění Martina Crimpa jako jedno z prvních divadel od jeho světové premiéry v londýnském Playhouse Theatre. Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, ale zbavuje je romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu.

Matěj Anděl, Natálie Řehořová a Robert Jašków opět v Cyranovi

I ten, kdo Rostandovo drama nikdy nečetl, ani neviděl, jistě zná situaci, v níž titulní hrdina napovídá pod rouškou noci verše, skrze něž vyjadřuje lásku mladý Kristián krásné Roxaně. A Crimp ve svém přepisu obnažuje právě moc, kterou mají ti, co slovem vládnou. Moc vytvářet novou podobu reality, moc manipulovat. Slovo je pro něj prostředek, který dokáže zažehnout lásku, ale i podnítit nenávist.

Lucy Prebble:

PŘÍLIŠ DRAHÝ JED“

Režie: Thomas Zielinski

Premiéra: 6. listopadu 2021

Měl zemřít hned, ale žil ještě tři týdny. A tak stihl vypovídat. Kreml jakoukoli spojitost s případem dodnes odmítá. James Bond je jen velmi slabý odvar reality.

Alexandr Litviněnko, bývalý agent KGB a FSB, v roce 2000 emigroval do Velké Británie v důsledku perzekucí po zveřejnění nezákonných praktik ruských tajných služeb. Se svojí ženou Marinou a synem se usadil v Londýně. Právě v jednom z tamních hotelů si s ním na začátku listopadu 2006 dali schůzku dva ruští agenti. Jejich plán otrávit Litviněnka radioaktivním poloniem 21O však vyšel jen zčásti –  kontaminovaného zeleného čaje se napil málo, a tudíž ještě další tři týdny žil. A v nich vypovídal. Ze své smrti obvinil nejen ruské tajné služby, ale přímo i prezidenta Vladimíra Putina.

Britská dramatička Lucy Prebble (* 1980) i přes detailní popis celé kauzy nepředkládá divákovi jen čiré dokudrama, ale mistrně využívá potenciálu divadelnosti dané látky. Vzniká sugestivní kaleidoskop situací, které střídají žánry i časové roviny, stejně tak jako perspektivu, z níž je příběh nahlížen. Postupně se však vše skládá v silné drama. Hra vychází na stejnojmenné knihy Luka Hardinga a měla světovou premiéru na začátku září 2019 v londýnském Old Vic Theatre.

Alexandr Litviněnko

Příliš drahý jed“ má navázat na linii inscenací, které dominují především na studiové scéně – a to inscenace, které reflektují dějinné události a aktuální dění, a nabízejí tak divákovi poměrně ostrou konfrontaci. Navíc skrze dílo současné světové dramatiky (uvedené v české premiéře). K režii byl přizván Thomas Zielinski, jež se ve svých inscenacích často zaobírá právě kritikou společenských či politických poměrů. Upozornil tak nejen na českých, ale též na německých scénách.

Kateřina Tučková:

WINTON“

Režie: Martin Františák

Premiéra: 19. března 2022

Nic není neuskutečnitelné, pokud to neodporuje zdravému rozumu …

Příběh důležitého hrdiny (a dalších jeho spolupracovníků a kolegů) evropských dějin, který pomohl zachránit 669 lidských životů, a přesto se tím nikdy nepyšnil. Sir Nicholas Winton se zasadil o převoz stovek převážně židovských dětí okupovaného území Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království a celému světu ukázal rozdíl mezi pasivním a aktivním dobrem. Dle něj aktivní dobro „vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo.

Sir Nicholas Winton

Hru na motivy života a odkazu činů a pro Švandovo divadlo napíše Kateřina Tučková, dvojnásobná držitelka ceny Magnesia Litera za knihy „Vyhnání Gerty Schnirch“ a „Žítkovské bohyně“s níž divadlo spolupracovalo již na dramatizaci knihy „Bratr spánku“Její prokazatelný talent vyprávět velké příběhy dopomůže ke vzniku hry, která se zaměřuje nejen na historické události, ale zároveň v nich nalézá paralely ke stavu současné Evropy.

Kateřina Tučková je nejen spisovatelkou a dramatičkou, ale rovněž známou kurátorkou mladých výtvarných umělců

Jaroslav Papoušek, Kristýna Jankovcová, Adam Svozil:

ECCE Homo HOMOLKA“

Režie: Kristýna Jankovcová a Adam Svozil

Premiéra: 28. května 2022

Krucifix, doma je doma, to je marný. Kultovní film československé nové vlny poprvé na jevišti.

Rodina Homolkových společně vyráží na výlet do přírody, aby si užili čerstvého vzduchu. Suverénní děda, starostlivá, leč nekompromisní babi, poněkud ušlápnutý Ludva s frustrovanou  Heduš a zvídavými dvojčaty jsou ale ze sváteční idylky nečekaně vyrušeni a hrozí, že celý den bude jen snůškou malicherných  hádek a sporů 🙁   Spraví náladu nedělní oběd? A vezme Ludva Heduš s děckama na dostihy? Rodina má být přece pospolu 🙂

 Komedie scenáristy a režiséra Jaroslava Papouška z roku 1969 i díky mistrným dialogům zlidověla a stala se synonymem pro českou povahu. I přes svůj citlivý humor má satiricko-kritický podtext, který z ní činí hořce vtipnou sociální sondu, jež odhaluje rodinu jako základ české společnosti.

Dramatizace se ujme talentovaný režijní tandem Kristýna Jankovcová a Adam Svozil, kteří se Švandovým divadlem spolupracovali již na satirické komedii „Zabíjejte popírače klimatických změn“. 

PREMIÉRY VE STUDIU:

Petr Boháč:

MUŽ VLASTNÍ PENIS, VAGINA VLASTNÍ ŽENU“

Režie: Petr Boháč

Premiéra: 27. listopadu 2021

Kdo měl vliv na H. Ibsena, A. Strindberga, K. Krause, Z. Freuda, E. Schieleho, L. Wittgensteina a A. Hitlera? Kdo vystřelil na Andyho Warhoula? A jak s tím vším souvisí bruselské genderové tabulky?

Na začátku října 1903 páchá ve Vídni sebevraždu třiadvacetiletý Otto Weininger. Ovšem patřičně teatrálně – pronajme si pro tu příležitost byt, v němž zemřel Ludwig van Beethoven a pošle oznámení o svém činu rodině. A v červenci 1968 vstoupí do studia jednoho umělce Valerie Solanas a vystřelí na něho. Večer se přihlásí dopravnímu policistovi. Muž, na kterého namířila zbraň byl Andy Warhol.

Otto Weininger

Dvě osoby s nesmiřitelností ke světu i k svému vlastnímu životu. Dvě osoby, které pohrdaly druhým pohlavím a svými výroky to dávaly okázale najevo. Mysoginie (nenávist k ženám) a misandrie (nenávist k mužům) ve dvou stěžejních etapách pro 20. století. „Žena je buď matka nebo děvka; ani jedna neskýtá nic dobrého, natož inteligentního. I nejhorší muž má stále větší hodnotu než nejlepší žena…“ „…muž je jen nedokonalou ženou, kráčejícím potratem, potraceným už na genetické úrovni. Být mužem znamená být citově omezený zmetek; být mužem je tělesná vada a muži jsou citoví mrzáci.“ Kolik lidí přiznaně či potají přikývne?

Petr Boháč a Miřenka Čechová jsou vůdčími osobnostmi umělecké skupiny Spitfire Company, která patří ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Zároveň se však velmi intenzivně zabývají reflexí fenoménů současné společnosti a nebojí se argumentačně brilantně zvládnuté konfrontace. Jejich inscenace nabízejí velmi originální pohled na zvolené téma a zhusta také nabourání myšlenkových stereotypů a mainstreamové splavnosti skrze nápaditou provokativnost. V inscenaci, jež vzniká v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company povedou polemiku nad tématem šovinistické myšlení v oblasti sexuality.

Édouard Louis, Tomáš Loužný:

DĚJINY NÁSILÍ“

Režie: Tomáš Loužný

Premiéra: 12. února 2022

Jak dalece se může lišit vyprávění jedné skutečné události? Odvážná a šokující zpověď jako detektivní příběh naruby.

V prosinci roku 2012 Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou.

Hlavní hrdina vypráví okolnosti traumatické události lékařům, policistům, svým bližním i komukoli jinému, kdo je ochoten ho poslouchat. Nemůže přestat, ale čím víckrát příběh vypráví, tím více lidí ho vlastní. Každý z nich však na trestný čin nahlíží ze své vlastní perspektivy. Z osobního příběhu se tak stávají dějiny násilí, nad nimiž již přímý účastník přestává mít vlastní kontrolu. Do vyprávění vstupují maloměstské předsudky hraničící s homofobií nebo rasismus správních orgánů. Najednou se jedinec, který během jedné noci prožil intenzivní vztah blízkosti a následné zrady, stává jen odosobněnou statistikou včerejších zpráv.

Édouard Louise

Odvážná a šokující zpověď je adaptací románu mladého francouzského autora Édouarda Louise, který se po vydání svého debutu „Skoncovat s Eddym B.“ stal literární senzací. Jeho autobiografické romány kontinuálně otevírají otázku stále přetrvávajících rasových a sexuálních předsudků. Švandovo divadlo dílo Édouarda Louise českým divákům představí jako první v adaptaci mladého autora a režiséra Tomáše Loužného, v loňském roce nominovaného divadelní kritikou na talent roku.

Foto: Alena Hrbková a archiv

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Světový den opery“ pouze zprostředkovaně

Tradiční divadelní a pěvecký svátek letos jinak

V důsledku krize způsobené koronavirovou pandemií se v letošním roce uskuteční „Světový den opery“ pouze on-line prostřednictvím platformy OperaVision.

Světový den opery“ se každoročně slaví 25. října. Přesně v den výročí narození George Bizeta a Johanna Strausse II.

Za podpory programu Kreativní Evropa bude letos toho dne zdarma uveden on-line přenos tří různých verzí Beethoveny opery „Fidelio“.

Odkaz na on-line přenos lze nalézt zde.

Sdílet

Webové stránky: https://www.worldoperaday.com

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Zlatá Praha“ se stovkou soutěžních snímků

Festival zahájí tenor Pavel Černoch, slavnostní zakončení proběhne on-line. I ceny se letos budou předávat na dálku.

Sedmapadesátý ročník festivalu Zlatá Praha zahájí ve středu 23. září tenor Pavel Černoch. Společně s jeho hosty přivítá návštěvníky a diváky slavnostním koncertem z Nové scény Národního divadla. Ten v přímém přenosu uvede od 20.15 hodin kulturní kanál ČT art. Kromě dvou představení nabídne letošní program také čtyři filmové premiéry.

Slavnostní zakončení a předávání nejvyšších festivalových cen proběhne on-line v sobotu večer 26. září.

Když jsme letos na jaře otevírali soutěž pro tuzemské i zahraniční producenty, nedělali jsme si velké iluze o tom, kolik z nich na to v téhle nezvyklé době vůbec zareaguje. Opak se stal pravdou. Sto filmů v soutěži je nejvyšší číslo za poslední ročníky Zlaté Prahy a svědčí to o dvou věcech: o obrovské vůli lidí z televizního umění nepodvolit se zlým časům. A také o důležité roli, jakou festival v mezinárodním kontextu hraje,“ říká ředitel festivalu Zlatá Praha a výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. „Diváci mohou tradičně všechny filmy zdarma zhlédnout ve videotéce umístěné na Nové scéně Národního divadla, stejně jako se osobně zúčastnit projekcí či festival částečně prožít prostřednictvím ČT art nebo webu. Právě na internetu odvysíláme slavnostní zakončení, na kterém vítězům symbolicky předáme ceny na dálku ze studia. Bohužel, cestování ze zahraničí je pro naše vzácné hosty v současnosti komplikované, takže pořádat tradiční ceremoniál na Nové scéně bez těch, o kom to celé má být, nedává smysl.“

Operní pěvec Pavel Černoch

Jeden z letošních hostů festivalu, světově proslulý operní tenor Pavel Černoch, je i hlavním protagonistou biografického snímku v režii Olgy Malířové Špátové„Pavla jsem začala sledovat v říjnu 2018, při stavbě jeho domu nedaleko Prahy. A končila jeho kolaudací skoro za dva roky. Od prvního momentu mě fascinovala jeho opravdovost, přímost a upřímnost. Odvaha, s jakou mě pustil k vrcholným momentům své kariéry, ale i k citlivým chvílím svého osobního života. Nadchla mě vzácná kombinace nádherného zpěvu s jeho přátelskou a laskavou povahou,“ říká ke vzniku dokumentu režisérka.

Svého portrétu se na festivalu dočká také bývalá primabalerína Národního divadla v Praze Tereza Podařilová. „Společnost, bohužel, nevěnuje baletu tak intenzivní pozornost, jako tomu bylo před patnácti lety. Proto jsem rád za jakýkoli dokument nebo portrét, který se věnuje osobnostem, jako je Daria Klimentová nebo Tereza Podařilová. A dámy se tak dostanou do povědomí široké veřejnosti,“ říká ke svému novému filmu režisér Martin Kubala. Vedle snímku „Tereza Podařilová, čas primabaleríny“ představí Kubala na Zlaté Praze také dokument připomínající pětasedmdesáté výročí založení Taneční konzervatoře hlavního města Prahy.

Ze stovky soutěžních snímků už vybrala pětičlenná porota finálových sedmadvacet, které se v druhém kole utkají o hlavní ceny. „Letošní festivalový ročník se určitě zapíše do dějin této události. Nejen mimořádnými okolnostmi roku 2020, ale i velkým počtem přihlášených pořadů a – mluvím za sebe – vysokou kvalitou produkcí s převahou dokumentů. Je vždy hodně zajímavé sledovat obsahové trendy roku – kromě očekávaných témat Beethovena a salcburského festivalu soutěž již zachytila nástup korony a bylo překvapivé, jak různé byly jednotlivé přístupy. Těším se na kolegy z poroty a na naši určitě velmi živou debatu ve finálním kole, byť již teď vím, že se s některými nepotkám v Praze tváří v tvář. Ale i to patří k letošnímu výjimečnému ročníku,“ říká česká zástupkyně poroty Marie Kučerová, ředitelka Filharmonie Brno.

O vítězi sedmapadesátého ročníku bude rozhodnuto na dálku, a stejně tak i k předání cen dojde online formou. Slavnostní zakončení mohou diváci sledovat v sobotu 26. září večer na webu Zlaté Prahy (www.festivalzlatapraha.cz), na webu ČT art (www.ctart.cz) či na stránkách ČT24 (www.ct24.cz/kultura). Čas přenosu bude upřesněn na webových stránkách a na facebooku Zlaté Prahy.

Zlatá Praha 2020:

  • 100 filmů, které soutěží o tituly Grand Prix Golden Prague, Český křišťál, Cena České televize, Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin nebo Cena Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97

  • Z toho 52 dokumenty26 z koncertní kategorie a 22 záznamy inscenačního umění

  • 179 minut má nejdelší soutěžní film „Lady Macbeth“

  • 15 minut má naopak letošní nejkratší soutěžní film „Vivaldis“

  • 7 059 minut je délka všech současných soutěžních filmů

  • 54 televizní a filmové produkce přihlásily na festival své filmy

  • 27 filmů bylo přihlášeno z Německa, mezi zeměmi má tak největší zastoupení

  • 17 zemí přihlásilo své filmy

  • 11 snímků reprezentuje Českou televizi


Mgr. Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN