Pražské divadlo A studio Rubín představilo 30. září první premiéru 54. sezony Závislostí. Na divadelním zpracování románu Smrtholka Lucie Faulerové, který se věnuje problematickému vztahování se ke smrti a sebevraždě, spolupracovalo s divadelním spolkem Kolonie. Příběh mladé ženy vyrovnávající se s tragickou ztrátou velmi blízké osoby režíruje Lucie Ferenzová. Sesterskou dvojici hrají Anita Krausová a Martina Jindrová. Všechny jejich mužské protějšky ztělesňuje Petr Reif.
Druhý román Lucie Faulerové na sebe strhl pozornost literární scény v roce 2020. Spisovatelka za něj obdržela nominaci na cenu Magnesia Litera a získala Cenu Evropské unie za literaturu. V té době jej objevila i autorka dramaturgického nápadu herečka a členka spolku Kolonie Anita Krausová. „Bezmála před rokem a půl se mi do rukou dostala Smrtholka – mimořádná kniha Lucie Faulerové. Je to příběh sester, příběh ztráty, je to velká lovestory, ale i příběh velký touhy po životě a velký snahy to všechno zvládnout přežít a prožít. DěkujuLucii Ferenzové,Dagmar Fričové, Markétě Ptáčníkové aJaně Hauskrechtové, že do toho se mnou šly a z týhle skvělý a neotřelý látky udělaly divadlo. Děkuji Lucii Faulerové, že nám to umožnila. A samozřejmě děkujiMartině Jindrové a Petru Reifovi, že v tom jedou s námi,“ říká o inscenaci Krausová.
Samotná autorka literární předlohy Lucie Faulerová s divadelním zpracováním souhlasila, i přes to, že neměla ani s jedním z divadel osobní zkušenost. Samotné zpracování viděla poprvé až na premiéře a vyjádřila se následovně: „Včera byla v Rubínu premiéra Smrtholky. A nějak pořád nedokážu přijít na to, co bych k tomu všechno řekla, protože se mi na to žádný slova nějak nehoděj…. tak mám jen to, že mi to přišlo skvělý (i když jsem se trošku bála) a že jsem moc ráda, že podle reakcí publika to nepřišlo skvělý jen mně. A že hrozně moc děkuju všem, co na tom dělali, hlavně režisérceLucii Ferenzové, dramaturgyni Dagmar Radové, hercům Anitě Krausové, Martině Jindrové a Petru Reifovi. Dojali jste mě (a není to tim, že jsem teď dojatá furt, néasi). Speciálně Anita, která v tu věc tak věřila, že si na mě před rokem pěkně po čtení počkala. Díky.“
Inscenace Smrtholka vznikla opětovnou spoluprací A studia Rubín se spolkem Kolonie, který se dlouhodobě věnuje společensky angažovaným tématům. Jejich nynějším cílem je citlivě a s nadhledem komunikovat téma sebevraždy, a skrze divadelní inscenaci nechat vyznít i emotivní stránky problému, podnítit společenskou debatu a vytvořit platformu pro sdílení. K danému tématu chystají divadla díky spolupráci s psychosociální poradnou pro pozůstalé Luctus a SOS centrem Diakonie Českobratrské církve evangelické odborné diskuze a minimalistickou kampaň na vlastních sociálních sítích.
„Pracujeme s motivy knihy, ale od její formy a literárnosti se odpoutáváme, čímž vzniká svébytné scénické dílo. Stejně jako kniha je i náš scénář několikavrstevnatý. Najdeme v něm cestu do minulosti, do dospívání dvou sester na maloměstě, do statistik sebevražd i příběh o hledání smyslu života. Stejně jako kniha je naše inscenace prošpikována tématikou umírání, sebevraždy a smrti, ale je to i o vůli k životu,“ popisuje scénář režisérka Lucie Ferenzová a dodává: „Nejvíc je ovšem naše inscenace o svobodě: o svobodě rozhodnout se vzít si život, ale právě i o svobodě rozhodnout se žít – překonat naše pocity a uvědomit si, že to, co se mi děje, je jen a jen moje volba, žádný osud či předurčení.“
Scénografie Jany Hauskrechtové spolu s živou hudbou (autorkou je Markéta Ptáčníková z kapely LO/VE či Zdivočelí koně) vytváří prostor magického realismu, kde se dá volně přecházet z minulosti do přítomnosti a komentovat děj. Výrazná část imaginace zůstává ovšem na divácích, kteří s herci mají možnost aktivně spolupracovat. V průběhu děje se tak ocitnou v holčičím pokoji, na ezokurzech v sokolovně, ale i v temném nočním lese, v němž hrdinka hledá utopenou Moranu. Inscenace též pracuje s výrazným vizuálním prostředkem – maskou a využívá hudebních a pěveckých schpností hereckého obsazení. Na elektrickou kytaru a akustiku zahraje Petr Reif a operně zpívá Martina Jindrová. Roli hlavní hrdinky Máry hraje Anita Krausová.
Premiéra inscenace Smrtholka se odehrála v pražském divadle A studio Rubín 30. září. Následující reprízy se uskuteční 5. a 11. října a 7. a 21. listopadu.
Dramata se sportovní tematikou, anebo se dotýkající sportu, jsou stále častěji v kursu. Stačí připomenout „Kouli“ o Heleně Fibingerové anebo Kolečkovo tenisové „Federer –Nadal“. Sportu se dotýkala i brněnská kontroverzní divadelní inscenace „Zaslíbení: balada o vztahu J. Štaidla a H. Maškové“. A nesmíme opomenout ani populární fotbalově úplatkové dialogy Jiřího Lábuse a Petra Čtvrtníčka „Ivánku, kamaráde…“. Anyní je premiérově v obdobném sportovním duchu, na divadelních prknech pražského malostranského Rubínu, uváděno „Osobní Fudži“ dramatičky Lucie Ferenzové v režii Jiřího Ondry.
Toto nové dílo se sportu nevěnuje prvoplánově. Avšak je jím hluboce prodchnuto. I tím, že je věnováno památce nadějného atleta Ondřeje Hodbodě. A úvodem se dá konstatovat, že pokračuje v určité dramaturgické linii A studia Rubín. V tom, že reflektuje tragiku, skepsi, ale zároveň i naději.
Již tradiční, graficky nezaměnitelný leporelový, divadelní program předestíral, že nepůjde zdaleka o nějaký lineární divadelní kus. Což právě naznačovaly inspirační odvolávky na literární či divadelní díla Ēdouarda Levé, Eugena Herrigela či Jamese Clavela. Nejen na ně. Došlo i na japonské jídelní recepty anebo výtvarná díla…
Diváka hned zpočátku nemohly nezaujmout – Vietnamky! Nikoli zástupkyně tohoto národa, nýbrž „žabkovitá“ obuv, populární zde zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Herci, díky nim, již našlapovali a dupali tak nějak východně. Samotné drama by šlo hodnotit na pomezí autorské fikce, vzdálené filozofie a absurdního humoru.
Atmosféru vhodně dokreslovaly vynikající filmové dotáčky. Ty nebyly pouhou ilustrací, nýbrž i nositelem alternativního děje.
Z herců lze vyzdvihnout snahu i výkon všech, včetně zde jediné herečky Terezy Švejdové. Jiří Panzner se dokázal vysvléci ze svých schematických figur v televizním seriálu TV Nova. Zde byl živočišný, akční a hlavně přesvědčivý. Richard Fiala dodal „Fudži“ potřebný nadhled, ale v kontrastu i hlubší filozofii. Václav Hoskovec přidával inscenaci nejen hudební stránku, ale stal se i nositelem dalších rozměrů díla. Již zmíněná Tereza Švejdová překvapila nejen striptýzem, ale i neotřelým zpěvem a odstíněním svých různých výstupů.
Zmíněná (Hoskovcova) hudební a pěvecká složka (všech) dodává „Osobní Fudži“ nejen náladu, předěl mezi scénami, ale zejména náležitou atmosféru. Bez nadsázky lze říci, že doslova kompaktně drží celé představení.
Scénář klade, svou komplikovaností, mnohovrstevností a nejednoznačností na diváka (a pochopitelně zejména na aktéry) složitý úkol. Vyznat se v té změti obrazů, skečů, ale i přímých ataků. A tím nemyslím pouze interaktivní zapojení hlediště. Měl jsem na mysli rychlé frekvence náznaků, nápadů, někdy nahozených motivů i tvrdě naturalistických sekvencí. Například kontrastní přechod od lehké atletiky k „japonské“ lukostřelbě.
Zmíněné interaktivní zapojení diváků dodává tomuto celému divadlu punc sounáležitosti i náznak cesty z bludného kruhu.
„Osobní Fudži“ určitě vyvolá řadu polemik a diskusí. A to by mělo účelem divadla být.
»Osobní Fudži«
Scénář: Lucie Ferenzová
Režie: Jiří Ondra
Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová
Scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová
Hudba: Václav Hoskovec
Projekce: Ondřej Belica
Hrají: Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec
Sezóna 2021/2022 ve Švandově divadle: nevšední Cyrano, hra o smrti ruského agenta, příběh Sira Nicholase Wintona a další novinky
PREMIÉRY VE VELKÉM SÁLE:
Martin Crimp, Edmond Rostand:
„CYRANO Z BERGERACU“
Režie: Martin Františák
Premiéra: 18. září 2021
Slovo jako prostředek lásky. Slovo jako zbraň. Nový přepis romantického příběhu v beat boxovém rytmu.
Příběh jednoho z nejznámějších milostných trojúhelníků uvede Švandovo divadlo v novém přebásnění Martina Crimpa jako jedno z prvních divadel od jeho světové premiéry v londýnském Playhouse Theatre. Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, ale zbavuje je romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu.
I ten, kdo Rostandovo drama nikdy nečetl, ani neviděl, jistě zná situaci, v níž titulní hrdina napovídá pod rouškou noci verše, skrze něž vyjadřuje lásku mladý Kristián krásné Roxaně. A Crimp ve svém přepisu obnažuje právě moc, kterou mají ti, co slovem vládnou. Moc vytvářet novou podobu reality, moc manipulovat. Slovo je pro něj prostředek, který dokáže zažehnout lásku, ale i podnítit nenávist.
Lucy Prebble:
„PŘÍLIŠ DRAHÝ JED“
Režie: Thomas Zielinski
Premiéra: 6. listopadu 2021
Měl zemřít hned, ale žil ještě tři týdny. A tak stihl vypovídat. Kreml jakoukoli spojitost s případem dodnes odmítá. James Bond je jen velmi slabý odvar reality.
Alexandr Litviněnko, bývalý agent KGB a FSB, v roce 2000 emigroval do Velké Británie v důsledku perzekucí po zveřejnění nezákonných praktik ruských tajných služeb. Se svojí ženou Marinou a synem se usadil v Londýně. Právě v jednom z tamních hotelů si s ním na začátku listopadu 2006 dali schůzku dva ruští agenti. Jejich plán otrávit Litviněnka radioaktivním poloniem 21O však vyšel jen zčásti – kontaminovaného zeleného čaje se napil málo, a tudíž ještě další tři týdny žil. A v nich vypovídal. Ze své smrti obvinil nejen ruské tajné služby, ale přímo i prezidenta Vladimíra Putina.
Britská dramatička Lucy Prebble (* 1980) i přes detailní popis celé kauzy nepředkládá divákovi jen čiré dokudrama, ale mistrně využívá potenciálu divadelnosti dané látky. Vzniká sugestivní kaleidoskop situací, které střídají žánry i časové roviny, stejně tak jako perspektivu, z níž je příběh nahlížen. Postupně se však vše skládá v silné drama. Hra vychází na stejnojmenné knihy Luka Hardinga a měla světovou premiéru na začátku září 2019 v londýnském Old Vic Theatre.
„Příliš drahý jed“má navázat na linii inscenací, které dominují především na studiové scéně – a to inscenace, které reflektují dějinné události a aktuální dění, a nabízejí tak divákovi poměrně ostrou konfrontaci. Navíc skrze dílo současné světové dramatiky (uvedené v české premiéře). K režii byl přizván Thomas Zielinski, jež se ve svých inscenacích často zaobírá právě kritikou společenských či politických poměrů. Upozornil tak nejen na českých, ale též na německých scénách.
Kateřina Tučková:
„WINTON“
Režie: Martin Františák
Premiéra: 19. března 2022
Nic není neuskutečnitelné, pokud to neodporuje zdravému rozumu …
Příběh důležitého hrdiny (a dalších jeho spolupracovníků a kolegů) evropských dějin, který pomohl zachránit 669 lidských životů, a přesto se tím nikdy nepyšnil. Sir Nicholas Winton se zasadil o převoz stovek převážně židovských dětí okupovaného území Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království a celému světu ukázal rozdíl mezi pasivním a aktivním dobrem. Dle něj aktivní dobro „vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo.“
Hru na motivy života a odkazu činů a pro Švandovo divadlo napíše Kateřina Tučková, dvojnásobná držitelka ceny Magnesia Litera za knihy „Vyhnání Gerty Schnirch“ a „Žítkovské bohyně“, s níž divadlo spolupracovalo již na dramatizaci knihy „Bratr spánku“. Její prokazatelný talent vyprávět velké příběhy dopomůže ke vzniku hry, která se zaměřuje nejen na historické události, ale zároveň v nich nalézá paralely ke stavu současné Evropy.
Jaroslav Papoušek, Kristýna Jankovcová, Adam Svozil:
„ECCE Homo HOMOLKA“
Režie: Kristýna Jankovcová a Adam Svozil
Premiéra: 28. května 2022
Krucifix, doma je doma, to je marný. Kultovní film československé nové vlny poprvé na jevišti.
Rodina Homolkových společně vyráží na výlet do přírody, aby si užili čerstvého vzduchu. Suverénní děda, starostlivá, leč nekompromisní babi, poněkud ušlápnutý Ludva s frustrovanou Heduš a zvídavými dvojčaty jsou ale ze sváteční idylky nečekaně vyrušeni a hrozí, že celý den bude jen snůškou malicherných hádek a sporů 🙁 Spraví náladu nedělní oběd? A vezme Ludva Heduš s děckama na dostihy? Rodina má být přece pospolu 🙂
Komedie scenáristy a režiséra Jaroslava Papouška z roku 1969 i díky mistrným dialogům zlidověla a stala se synonymem pro českou povahu. I přes svůj citlivý humor má satiricko-kritický podtext, který z ní činí hořce vtipnou sociální sondu, jež odhaluje rodinu jako základ české společnosti.
Dramatizace se ujme talentovaný režijní tandem Kristýna Jankovcová a Adam Svozil, kteří se Švandovým divadlem spolupracovali již na satirické komedii „Zabíjejte popírače klimatických změn“.
PREMIÉRY VE STUDIU:
Petr Boháč:
„MUŽ VLASTNÍ PENIS, VAGINA VLASTNÍ ŽENU“
Režie: Petr Boháč
Premiéra: 27. listopadu 2021
Kdo měl vliv na H. Ibsena, A. Strindberga, K. Krause, Z. Freuda, E. Schieleho, L. Wittgensteina a A. Hitlera? Kdo vystřelil na Andyho Warhoula? A jak s tím vším souvisí bruselské genderové tabulky?
Na začátku října 1903 páchá ve Vídni sebevraždu třiadvacetiletý Otto Weininger. Ovšem patřičně teatrálně – pronajme si pro tu příležitost byt, v němž zemřel Ludwig van Beethoven a pošle oznámení o svém činu rodině. A v červenci 1968 vstoupí do studia jednoho umělce Valerie Solanas a vystřelí na něho. Večer se přihlásí dopravnímu policistovi. Muž, na kterého namířila zbraň byl Andy Warhol.
Dvě osoby s nesmiřitelností ke světu i k svému vlastnímu životu. Dvě osoby, které pohrdaly druhým pohlavím a svými výroky to dávaly okázale najevo. Mysoginie (nenávist k ženám) a misandrie (nenávist k mužům) ve dvou stěžejních etapách pro 20. století. „Žena je buď matka nebo děvka; ani jedna neskýtá nic dobrého, natož inteligentního. I nejhorší muž má stále větší hodnotu než nejlepší žena…“„…muž je jen nedokonalou ženou, kráčejícím potratem, potraceným už na genetické úrovni. Být mužem znamená být citově omezený zmetek; být mužem je tělesná vada a muži jsou citoví mrzáci.“ Kolik lidí přiznaně či potají přikývne?
Petr Boháč a Miřenka Čechová jsou vůdčími osobnostmi umělecké skupiny Spitfire Company, která patří ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Zároveň se však velmi intenzivně zabývají reflexí fenoménů současné společnosti a nebojí se argumentačně brilantně zvládnuté konfrontace. Jejich inscenace nabízejí velmi originální pohled na zvolené téma a zhusta také nabourání myšlenkových stereotypů a mainstreamové splavnosti skrze nápaditou provokativnost. V inscenaci, jež vzniká v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company povedou polemiku nad tématem šovinistické myšlení v oblasti sexuality.
Édouard Louis, Tomáš Loužný:
„DĚJINY NÁSILÍ“
Režie: Tomáš Loužný
Premiéra: 12. února 2022
Jak dalece se může lišit vyprávění jedné skutečné události? Odvážná a šokující zpověď jako detektivní příběh naruby.
V prosinci roku 2012 Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou.
Hlavní hrdina vypráví okolnosti traumatické události lékařům, policistům, svým bližním i komukoli jinému, kdo je ochoten ho poslouchat. Nemůže přestat, ale čím víckrát příběh vypráví, tím více lidí ho vlastní. Každý z nich však na trestný čin nahlíží ze své vlastní perspektivy. Z osobního příběhu se tak stávají dějiny násilí, nad nimiž již přímý účastník přestává mít vlastní kontrolu. Do vyprávění vstupují maloměstské předsudky hraničící s homofobií nebo rasismus správních orgánů. Najednou se jedinec, který během jedné noci prožil intenzivní vztah blízkosti a následné zrady, stává jen odosobněnou statistikou včerejších zpráv.
Odvážná a šokující zpověď je adaptací románu mladého francouzského autora Édouarda Louise, který se po vydání svého debutu „Skoncovat s Eddym B.“ stal literární senzací. Jeho autobiografické romány kontinuálně otevírají otázku stále přetrvávajících rasových a sexuálních předsudků. Švandovo divadlo dílo Édouarda Louise českým divákům představí jako první v adaptaci mladého autora a režiséra Tomáše Loužného, v loňském roce nominovaného divadelní kritikou na talent roku.
Requiem křehkých duší – i tak by se ve zkratce dala popsat připravovaná inscenace pražského divadla A studia Rubín s názvem „Osobní Fudži“. Režisér Jiří Ondra navazuje na své předchozí práce v tomto divadle a tematicky znovu přispívá k veřejné debatě nad málo diskutovanými společenskými fenomény. Ústředním motivem inscenace je tentokrát sebevražda a její vliv na okruh pozůstalých. Podstatné ale je, že důležitou roli v této inscenaci hraje i naděje. Hereckou čtveřicí jsou Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec. Premiéra se uskuteční 14. června v 19.30 hodin v A studiu Rubín.
Česká republika se statisticky řadí k zemím s vyšší sebevražedností. Podle Českého statistického úřadu páchají sebevraždu denně v průměru 4 lidé. U mladých od 15 do 24 let je sebevražda dokonce druhou nejčastější příčinou úmrtí hned, po úrazu. Odborníci tvrdí, že velké procento jedinců mladší generace, kteří si vezmou život, má psychické problémy. A čím dál větší roli v jejich rozhodnutí hrají také psychoaktivní látky a impulzivita. Jak ovlivňuje sebevražda život blízké osoby? Na to se na základě inspirací děl více autorů japonské zenové filosofie a estetiky i osobní zkušenosti zaměřil autorský tým A studia Rubín.
„Když někdo z našich blízkých spáchá sebevraždu, nebo si nešťastně ublíží, může to v nás zažehnout zvláštní druh pocitu viny maskovaný na povrchu. ,Osobní Fudži´ je spící sopka v nás. Ta může jednoho dne vybuchnout. Její výbuch může mít očistné i katastrofální následky,“ přibližuje inscenaci režisér Jiří Ondra. A dodává: „V inscenaci proto půjde hlavně o otázky viny, hledání stop v minulosti, hledání příčin jednání a zároveň snahu o uchopení procesu vyrovnávání se s takovým radikálním činem blízké osoby.“
V rámci textu i jeho interpretace tvoří jednu z tematických linií i kvůli reflexi pandemické situace koronaviru, roku 2020. Je na něj pohlíženo jako rok, který „nebyl“ a současně pořád trochu je i v roce 2021. Jako rok, v kterém náhle vznikla časová smyčka tvořící důležitou linku děje. V roce 2020 celosvětově prudce stoupl počet sebevražd, napříč věkovými kategoriemi.
A právě v tomto roce v inscenaci spáchá z neznámých příčin sebevraždu mladík Akio, jehož snem bylo kvalifikovat se na Olympijské hry 2020 v lukostřelbě. Olympiáda 2020 se v Tokiu nakonec nekonala. Byla přeložena na rok 2021. Přesto její oficiální název zůstal: Tokio 2020. Atmosféra ,Osobního Fudži´ evokuje pocit, že rok 2020 nikdy nebyl. A současně ho nikdo z pozůstalých není schopen opustit. A to se všemi tragickými i groteskními odstíny.
Jednou z dominantních složek inscenace je autorská hudba Václava Hoskovce, který představuje mrtvého Akia a zároveň vytváří „živou“ hudbu. Richard Fiala, Jiří Panzner, a Tereza Švejdová hrají kamarády, kteří se snaží vypořádat se sebevraždou blízké osoby. Balancují s myšlenkou, že pro někoho je život jízda a pro někoho brzda. Některé z vícero postav, které herci hrají, se snaží vytěžit z grotesky života maximum i za cenu totálního sebezničení. Jiné váhají s každým krokem tak dlouho, až místo do neznáma nakonec vkročí bez přípravy do propasti. Děj inscenace tak představuje pomyslnou sinusoidu. Každý temný čin je vyvážen (až znevážen) činem světlým a nálada se střídá stejně jako v životě sebevraha.
Další důležitý prvek hraje scénografie Ivany Kanhäuserové. Ta navázala na spolupráci s režisérem Jiřím Ondrou a jejich experimentální koncept, který je založen na četbě a studiu společných literárních, hudebních i obrazových inspirací, ale především na vzájemné intuici a důvěře. Scénografka svůj výtvarný koncept promýšlela a realizovala samostatně a všechny složky – výtvarná, herecká, režijní i hudební – se na scéně setkaly až při prvním zkoušení.
Premiéra inscenace „Osobní Fudži“ se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 14. června. Veřejná generálka se uskuteční 13. června a první reprízy 28. a 29. června.
Více informací o reprízách i programu divadla je možné získat na oficiálních stránkách www.astudiorubin.cza sociálních sítích.