Dramata se sportovní tematikou, anebo se dotýkající sportu, jsou stále častěji v kursu. Stačí připomenout „Kouli“ o Heleně Fibingerové anebo Kolečkovo tenisové „Federer –Nadal“. Sportu se dotýkala i brněnská kontroverzní divadelní inscenace „Zaslíbení: balada o vztahu J. Štaidla a H. Maškové“. A nesmíme opomenout ani populární fotbalově úplatkové dialogy Jiřího Lábuse a Petra Čtvrtníčka „Ivánku, kamaráde…“. Anyní je premiérově v obdobném sportovním duchu, na divadelních prknech pražského malostranského Rubínu, uváděno „Osobní Fudži“ dramatičky Lucie Ferenzové v režii Jiřího Ondry.
Toto nové dílo se sportu nevěnuje prvoplánově. Avšak je jím hluboce prodchnuto. I tím, že je věnováno památce nadějného atleta Ondřeje Hodbodě. A úvodem se dá konstatovat, že pokračuje v určité dramaturgické linii A studia Rubín. V tom, že reflektuje tragiku, skepsi, ale zároveň i naději.
Již tradiční, graficky nezaměnitelný leporelový, divadelní program předestíral, že nepůjde zdaleka o nějaký lineární divadelní kus. Což právě naznačovaly inspirační odvolávky na literární či divadelní díla Ēdouarda Levé, Eugena Herrigela či Jamese Clavela. Nejen na ně. Došlo i na japonské jídelní recepty anebo výtvarná díla…
Všichni čtyři samojediní aktéři dramatu
Diváka hned zpočátku nemohly nezaujmout – Vietnamky! Nikoli zástupkyně tohoto národa, nýbrž „žabkovitá“ obuv, populární zde zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Herci, díky nim, již našlapovali a dupali tak nějak východně. Samotné drama by šlo hodnotit na pomezí autorské fikce, vzdálené filozofie a absurdního humoru.
Atmosféru vhodně dokreslovaly vynikající filmové dotáčky. Ty nebyly pouhou ilustrací, nýbrž i nositelem alternativního děje.
Tereza Švejdová a Richard Fiala (v popředí, právě s projekcí přes obličej)
Z herců lze vyzdvihnout snahu i výkon všech, včetně zde jediné herečky Terezy Švejdové. Jiří Panzner se dokázal vysvléci ze svých schematických figur v televizním seriálu TV Nova. Zde byl živočišný, akční a hlavně přesvědčivý. Richard Fiala dodal „Fudži“ potřebný nadhled, ale v kontrastu i hlubší filozofii. Václav Hoskovec přidával inscenaci nejen hudební stránku, ale stal se i nositelem dalších rozměrů díla. Již zmíněná Tereza Švejdová překvapila nejen striptýzem, ale i neotřelým zpěvem a odstíněním svých různých výstupů.
Jiří Panzner se spotřební rekvizitou
Zmíněná (Hoskovcova) hudební a pěvecká složka (všech) dodává „Osobní Fudži“ nejen náladu, předěl mezi scénami, ale zejména náležitou atmosféru. Bez nadsázky lze říci, že doslova kompaktně drží celé představení.
Scénář klade, svou komplikovaností, mnohovrstevností a nejednoznačností na diváka (a pochopitelně zejména na aktéry) složitý úkol. Vyznat se v té změti obrazů, skečů, ale i přímých ataků. A tím nemyslím pouze interaktivní zapojení hlediště. Měl jsem na mysli rychlé frekvence náznaků, nápadů, někdy nahozených motivů i tvrdě naturalistických sekvencí. Například kontrastní přechod od lehké atletiky k „japonské“ lukostřelbě.
Zmíněné interaktivní zapojení diváků dodává tomuto celému divadlu punc sounáležitosti i náznak cesty z bludného kruhu.
„Osobní Fudži“ určitě vyvolá řadu polemik a diskusí. A to by mělo účelem divadla být.
»Osobní Fudži«
Scénář: Lucie Ferenzová
Režie: Jiří Ondra
Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová
Scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová
Hudba: Václav Hoskovec
Projekce: Ondřej Belica
Hrají: Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec
Requiem křehkých duší – i tak by se ve zkratce dala popsat připravovaná inscenace pražského divadla A studia Rubín s názvem „Osobní Fudži“. Režisér Jiří Ondra navazuje na své předchozí práce v tomto divadle a tematicky znovu přispívá k veřejné debatě nad málo diskutovanými společenskými fenomény. Ústředním motivem inscenace je tentokrát sebevražda a její vliv na okruh pozůstalých. Podstatné ale je, že důležitou roli v této inscenaci hraje i naděje. Hereckou čtveřicí jsou Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec. Premiéra se uskuteční 14. června v 19.30 hodin v A studiu Rubín.
Česká republika se statisticky řadí k zemím s vyšší sebevražedností. Podle Českého statistického úřadu páchají sebevraždu denně v průměru 4 lidé. U mladých od 15 do 24 let je sebevražda dokonce druhou nejčastější příčinou úmrtí hned, po úrazu. Odborníci tvrdí, že velké procento jedinců mladší generace, kteří si vezmou život, má psychické problémy. A čím dál větší roli v jejich rozhodnutí hrají také psychoaktivní látky a impulzivita. Jak ovlivňuje sebevražda život blízké osoby? Na to se na základě inspirací děl více autorů japonské zenové filosofie a estetiky i osobní zkušenosti zaměřil autorský tým A studia Rubín.
„Když někdo z našich blízkých spáchá sebevraždu, nebo si nešťastně ublíží, může to v nás zažehnout zvláštní druh pocitu viny maskovaný na povrchu. ,Osobní Fudži´ je spící sopka v nás. Ta může jednoho dne vybuchnout. Její výbuch může mít očistné i katastrofální následky,“ přibližuje inscenaci režisér Jiří Ondra. A dodává: „V inscenaci proto půjde hlavně o otázky viny, hledání stop v minulosti, hledání příčin jednání a zároveň snahu o uchopení procesu vyrovnávání se s takovým radikálním činem blízké osoby.“
Ze čtené zkoušky
V rámci textu i jeho interpretace tvoří jednu z tematických linií i kvůli reflexi pandemické situace koronaviru, roku 2020. Je na něj pohlíženo jako rok, který „nebyl“ a současně pořád trochu je i v roce 2021. Jako rok, v kterém náhle vznikla časová smyčka tvořící důležitou linku děje. V roce 2020 celosvětově prudce stoupl počet sebevražd, napříč věkovými kategoriemi.
A právě v tomto roce v inscenaci spáchá z neznámých příčin sebevraždu mladík Akio, jehož snem bylo kvalifikovat se na Olympijské hry 2020 v lukostřelbě. Olympiáda 2020 se v Tokiu nakonec nekonala. Byla přeložena na rok 2021. Přesto její oficiální název zůstal: Tokio 2020. Atmosféra ,Osobního Fudži´ evokuje pocit, že rok 2020 nikdy nebyl. A současně ho nikdo z pozůstalých není schopen opustit. A to se všemi tragickými i groteskními odstíny.
Jednou z dominantních složek inscenace je autorská hudba Václava Hoskovce, který představuje mrtvého Akia a zároveň vytváří „živou“ hudbu. Richard Fiala, Jiří Panzner, a Tereza Švejdová hrají kamarády, kteří se snaží vypořádat se sebevraždou blízké osoby. Balancují s myšlenkou, že pro někoho je život jízda a pro někoho brzda. Některé z vícero postav, které herci hrají, se snaží vytěžit z grotesky života maximum i za cenu totálního sebezničení. Jiné váhají s každým krokem tak dlouho, až místo do neznáma nakonec vkročí bez přípravy do propasti. Děj inscenace tak představuje pomyslnou sinusoidu. Každý temný čin je vyvážen (až znevážen) činem světlým a nálada se střídá stejně jako v životě sebevraha.
Další důležitý prvek hraje scénografie Ivany Kanhäuserové. Ta navázala na spolupráci s režisérem Jiřím Ondrou a jejich experimentální koncept, který je založen na četbě a studiu společných literárních, hudebních i obrazových inspirací, ale především na vzájemné intuici a důvěře. Scénografka svůj výtvarný koncept promýšlela a realizovala samostatně a všechny složky – výtvarná, herecká, režijní i hudební – se na scéně setkaly až při prvním zkoušení.
Celý tvůrčí tým inscenace „Osobní Fudži“
Premiéra inscenace „Osobní Fudži“ se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 14. června. Veřejná generálka se uskuteční 13. června a první reprízy 28. a 29. června.
Více informací o reprízách i programu divadla je možné získat na oficiálních stránkách www.astudiorubin.cza sociálních sítích.
Pro přihlášení se do autorské dílny A studia Rubín „Autor v domě“ zbývá několik posledních dní
Pražské divadlo A studio Rubín znovu otevírá dveře nadějným autorům. Na sklonku minulého roku vypsalo třetí ročník úspěšného projektu „Autor v domě“. Cílem této iniciativy je vytvářet ideální prostředí a podmínky pro kreativní autorské psaní a podporovat tím vznik nových divadelních textů.
Do dílny se mohou přihlašovat autoři a autorky bez rozdílu věku i zkušeností. Vybraní účastníci získají možnost pracovat v tvůrčím dialogu se dvěma výraznými osobnostmi české divadelní scény – Markétou Bidlasovou a Jiřím Ondrou. A současně představit svůj finální tvar divákům Rubínu v podobě scénických čtení. Zájemci se mohou přihlašovat do 28. února 2021.
„Autor v domě“ vychází z dramaturgie A studia Rubín, která je do značné míry založena na autorských textech i inscenacích. V rámci autorské dílny se účastníci i tutoři setkávají na pravidelných kolokviích, která slouží jako platforma k tolik potřebné reflexi a vedení angažovaného dialogu. K vytváření podnětné atmosféry přispívá také fakt, že se nekonzultují pouze vznikající texty samotných autorů ale i zároveň tutorů – a to od jejich základní ideje až po finální tvar. Závěrečným výstupem bude scénické čtení, které se uskuteční v A studiu Rubín. Potenciální možností je také inscenování některého textu či textů v A studiu Rubín a jejich zařazení do repertoáru.
„Letošní sezonu jsme v Rubínu koncipovali jako sezonu Velkého úklidu. Zatím jsme si ale příliš ,nezauklízeli‘. O to víc mě těší, že i za těchto složitých okolností jsme vypsali třetí díl ,Autora v domě´. Deadline výzvy se blíží, uzávěrka je už na konci února. Takže kdo ještě váhá, ať pochybností odhodí stranou a zkusí se k nám doslova upsat,“ říká Pavla Umlaufová z A studia Rubín.
V roce 2019 se, pod tutorským vedením Reného Levínského, Dagmar Fričové a Lucie Ferenzové, dílny účastnili autoři Bernardeta Babáková, Eva Blechová, Barbora Hančilová a Ondřej Šulc. V roce 2020 převzali vedení dílny Ondřej Novotný a Simona Petrů, díky nimž tvořili své texty Jana Hrdá, Jana Micenková, Tomáš Ráliš a Martin Toul.
Zatímco většina textů pilotního dílu byla před plošným uzavřením divadel zinscenovaná v rámci autorských čtení v A studiu Rubín, výsledná práce autorů druhého ročníku právě získává finální tvar v podobě rozhlasových skic. A to díky režisérovi Janu Fričovi. Tyto jsou postupně zveřejňovány k poslechu v podcastu A studia Rubín Fade in Rubín.
Texty tutorů pilotního ročníku se objevily i na divadelních jevištích. Zatímco hra „A osel na něj funěl“ René Levínského se hrála během Vánoc 2019 v Městských divadlech pražských, scénář Lucie Ferenzová k inscenaci „Jezero“ (premiéra 30. listopadu 2019) je na nynějším repertoáru A studia Rubín, stejně jako inscenace podle textu Dagmar Fričové „Tumor: karcinogenní romance“ (premiéra jako site-specific A studia Rubín v pražské Invalidovně 17. září 2019), která získala nominace v rámci Cen Divadelních novin i Thálie.
„Autor v domě“ reaguje na dlouhodobě neuspokojivou situaci současné české dramatiky. Inspiruje se několika modely podpory začínajících autorů v německé jazykové oblasti. Tam totiž existuje velká řada dílen, seminářů, festivalů, ale i studijních oborů, které vznik textů rozvíjí a podporují. Více informací o projektu je možné najít na oficiálních webových stránkách a sociálních profilech divadla.
Zájemci, splňující podmínky projektu. pomohou své přihlášky zasílat nejpozději do půlnoci 28. února 2021.
Podmínky projektu:
„Autor v domě“ je otevřen všem autorům a autorkám. Bez rozdílu věku i zkušeností. Tutoři, spolu s uměleckou šéfkou A studia Rubín, budou účastníky vybírat na základě těchto zaslaných podkladů:
motivační dopis (max. 2 500 znaků),
strukturovaný životopis,
náčrt synopse budoucího textu (max. 2 500 znaků),
jedna až dvě ukázky dosavadní tvorby s krátkým komentářem důvodu výběru.
Úvodní premiéra nové sezóny „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“ v pražském A studiu Rubín nasadila laťku nebývale vysoko
Novou premiéru v A studiu Rubín jsem očekával s mnoha otázkami. Stejné problematice se poslední dobou věnuje množství dramatiků i divadelních a filmových tvůrců. Pouze na českých jevištních prknechse totiž s touto tematikou, pouze namátkou, již objevily tituly „Otec“ (divadlo Rokoko), „Zatmění“ (divadlo Broadway) anebo„Starci na sněhu“ (divadlo Au!). Stejné chorobě se v této sezóně bude věnovat rovněž titul Jihočeského divadla „Still Alice (Stále jsem to já) Lisy Genovy“. Ten je známý i z filmového zpracování s Julianne Mooreovou. V Českých Budějovicích má být tato inscenace premiérována v dubnu 2021…
Než se budu věnovat detailněji „rubínovské inscenaci“, prosím, dovolte krátký exkurz k historii Alzheimerovy choroby.
Alzheimer anebo Fischer?
Víte že, Alzheimerova nemoc se klidně mohla jmenovat „Alzheimer-Fischerova“. Popisy diagnóz i obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách totiž, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, publikoval český lékař židovského původu Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy však byly plně doceněny až daleko později.
Oskar Fischer se narodil, v německy mluvící rodině správce statku, ve Slaném. Tam později maturoval na gymnáziu. Pak absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Následně vykonával lékařskou praxi v Praze. Řadil sek početné německy mluvící menšině židovského původu. Z důvodu původu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína. Tam 28. února 1942, tedy před téměř osmdesáti lety, zemřel.
Snímek ze čtené zkoušky v A studiu Rubín
Ovšem, ani Aloysius Alzheimer to neměl, s popisem nově objevené choroby, vůbec snadné. Když prezentoval své nové objevy o choroběv roce 1906 na setkání psychiatrů v Tübingenu, tak žádný z účastníků Alzheimerovi nepoložil pražádnou doplňující otázku. Okamžitě se přešlo k jinému tématu. Navíc, regionální list „Tübinger Chronik Ma” věnoval jeho objevu, v obsáhlé reportáži z kongresu, jedinou kratičkou větu. Alzheimer se tak vrátil zklamán do psychiatrické klinikyv Mnichově.
První přípravy nad scénářem (anebo pod?)
V té době dvaačtyřicetiletý německý psychiatr vylíčil případ své pacientky Auguste Deterové. Ta předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Teprve pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk.
„Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.
Vůně perníku
Jak tuto vážnou chorobu chápat? Jak s ní žít? Jak se jí takzvaně „dostat na kobylku“? I tak mohly znít úvodní premisy tvůrčího týmu nebývale působivého představení „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. Ato navíc v komorně intimním, ale svou kontaktností a bezprostředností, i nic neodpouštějícím divadelním prostoru malostranského Rubínu.
Alena Štréblová tak trochu netradičně
Jak vkusný a informacemi nabitý (i tradičně nápaditě graficky zpracovaný) program divadla prozrazuje: „Autoři postavili klasickou pohádku naruby. A tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. K tomu jsou jim inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především kniha rakouského spisovatele Arno Geigera ,Starý král ve vyhnanství´. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným Alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci ,normálního´ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i znovunalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.“
Miroslav Mejzlík, Jiří Štrébl a jeho sestra Alena
Musím konstatovat, že to vše se podařilo vpravdě na jedničku s hvězdičkou. Od dramaturgie, přes výtvarné řešení scény a kostýmů… Navíc, umocněno působivou hudební stránkou, až – v neposlední řadě – po excelentní herecké výkony.
Nadhled i laskavý vhled
Režisér, nesoucí jméno bývalého fotbalového reprezentanta (a nyní majitele sítě benzínových pump ONO), Jiří Ondra příjemně překvapil. Ve spolupráci s Lucií Ferenzovou připravili na motivy výše zmíněného rakouského autora plnohodnotnou prvotní látku. Bylo však brzo patrno, že ponechali i patřičný improvizační prostor všem hereckým osobnostem.
Osobně koukám tak trochu mezi prsty vždy na inscenace či televizní, respektive filmová, díla, kde je autor i sám sobě dramaturgem. V tomto konkrétním případě se sice jednalo „pouze“ o spoluautorku Lucii Ferenzovou, ale stejně… Po zážitcích z celého představení však jsem tentokrát nucen konstatovat, že zde to vůbec na škodu nebylo. Naopak, zřejmě to prospělo k pevnější struktuře a provázanosti celé inscenace.
Richard Fiala a Miroslav Mejzlík (v pozadí Jiří Štrébl)
Nejsilnějším dojmem z celé inscenace je paralelní prolínání se reálného světa, představ i bludů. Režisér zde ostrými střihy dosahuje kontrapunkt mezi pragmatickým světem i blouzněním a hledáním lidí, kteří skončili v osidlech Alzheimerovy choroby.
Ani prvky v rovině nadhledu (kupříkladu parafráze postavy vraždícího otce se sekerou z kultovního dílu „Studna“ ze seriálu „30 případů majora Zemana“) výsostně vážné téma neshazují. Naopak, dodávají mu lidské rozměry. A tímto stylem bych se mohl postupně vyjadřovat ke každému detailu „Perníkové chaloupky“.
Nejen herecký koncert
Ostřílený Miroslav Mejzlík v hlavní roli představení doslova exceloval. Dokázal odstínit různé intimní nuance člověka, který z jedné strany Alzheimerově chorobě podléhá, ale ze strany druhé si to nikterak nepřipouští. Výbornými partnery mu byli – tradičně výborní – Alena Štréblová a její bratr Jiří. A ani Richard Fiala v tomto hereckém excelentním kvartetu nezůstával nikterak v pozadí.
Alena Štréblová, Richard Fiala a Miroslav Mejzlík
Posledně jmenovaný je navíc i spoluautorem hudební stránky celého představení. Jeho písničky s kytarou nejen umocňovaly děj, ale navíc jednotlivé scény sympaticky provazovaly v jeden svébytný celek. Konečně někde nebyly písničky pouhými předěly či pověstnými „oslími můstky“, nýbrž plnohodnotnou složkou inscenace!
Hledání světla na konci tunelu?
Závěrem musím konstatovat, že „Perníková chaloupka“ se všem tvůrcům i ostatním složkám A studia Rubín nadmíru vydařila. Nasadila (nejen) zde vysokou laťku. A nezbývá se než těšit na další inscenace v tomto pražském komorním malostranském suterénu.
»Perníková chaloupka (čekání na lopatu)«
Autoři: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová
Režie: Jiří Ondra
Dramaturgie: Lucie Ferenzová
Výprava: Andrijana Trpković
Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi
Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl
