Jaksi symbolicky, právě když Konzervatoř Duncan Centre slaví 30 let od svého založení, vyhlásila Rada hlavního města Prahy, na začátku března 2021, konkursní řízení na funkci ředitele, popřípadě ředitelky této příspěvkové organizace.
Podle zápisu z jednání Rady hlavního města Prahy dne 14. června 2021 byl jmenován novým ředitelem tanečník, pedagog a choreograf Petr Tyc. Od 1. srpna 2021 tak nahradí tak stávající ředitelku PhDr. Romanu Lisnerovou.
PhDr. Romana Lisnerová
Petr Tyc absolvoval Taneční konzervatoř Praha roku 1983. Pak v roce 1992 obor choreografie na HAMU a dále stáž u Merce Cunninghama v New Yorku v létě 1993. Jako tanečník byl angažován v Pražském komorním baletu (1983–1992), Rambert Dance Company Londýn (1992–1994). Později působil jako nezávislý choreograf pedagog. V roce 2000 rovněž jako šéf baletu v libereckém divadle.
Petr Tyc
Jako choreograf Tyc debutoval „Etudami pro Bambini“ M. Smolky (PKB 1984). Na celostátní baletní soutěži Bratislava 1985 získal za, choreografii 2. cenu. V roce 1994 v Londýně inscenoval „Hymnus“ na hudbu G. I. Gurdieffa. Za jeho nezávislé a grantové projekty lze jmenovat: „Příběhy k nedovyprávění“ (1994), s hudebním seskupením Agon a tanečníky PKB. Anebo dílo „Ithaka„na grafickou partituru A. Logothetise (1996).
Byl rovněž interpretem sólových choreografií N. Vangeli, P. Zusky a S. Sandroniho ve večeru „Znásobeně sám“ (1998). Apodílel se na režii minimalistické opery P. Glasse „Pád domu Usherů“(1999). V Liberci nastudoval „Čtyři biblické tance“ a „Sáře bylo devadesát let“při zmíněném angažmá roku2000.
Petr Tyc vždy inklinoval k pohybové abstrakci a minimal dance. Od 1995 se věnoval i výuce moderní techniky. A to externě na TKP, TK HAMU, DAMU i v jiných vzdělávacích institucích.
Dramata se sportovní tematikou, anebo se dotýkající sportu, jsou stále častěji v kursu. Stačí připomenout „Kouli“ o Heleně Fibingerové anebo Kolečkovo tenisové „Federer –Nadal“. Sportu se dotýkala i brněnská kontroverzní divadelní inscenace „Zaslíbení: balada o vztahu J. Štaidla a H. Maškové“. A nesmíme opomenout ani populární fotbalově úplatkové dialogy Jiřího Lábuse a Petra Čtvrtníčka „Ivánku, kamaráde…“. Anyní je premiérově v obdobném sportovním duchu, na divadelních prknech pražského malostranského Rubínu, uváděno „Osobní Fudži“ dramatičky Lucie Ferenzové v režii Jiřího Ondry.
Toto nové dílo se sportu nevěnuje prvoplánově. Avšak je jím hluboce prodchnuto. I tím, že je věnováno památce nadějného atleta Ondřeje Hodbodě. A úvodem se dá konstatovat, že pokračuje v určité dramaturgické linii A studia Rubín. V tom, že reflektuje tragiku, skepsi, ale zároveň i naději.
Již tradiční, graficky nezaměnitelný leporelový, divadelní program předestíral, že nepůjde zdaleka o nějaký lineární divadelní kus. Což právě naznačovaly inspirační odvolávky na literární či divadelní díla Ēdouarda Levé, Eugena Herrigela či Jamese Clavela. Nejen na ně. Došlo i na japonské jídelní recepty anebo výtvarná díla…
Všichni čtyři samojediní aktéři dramatu
Diváka hned zpočátku nemohly nezaujmout – Vietnamky! Nikoli zástupkyně tohoto národa, nýbrž „žabkovitá“ obuv, populární zde zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Herci, díky nim, již našlapovali a dupali tak nějak východně. Samotné drama by šlo hodnotit na pomezí autorské fikce, vzdálené filozofie a absurdního humoru.
Atmosféru vhodně dokreslovaly vynikající filmové dotáčky. Ty nebyly pouhou ilustrací, nýbrž i nositelem alternativního děje.
Tereza Švejdová a Richard Fiala (v popředí, právě s projekcí přes obličej)
Z herců lze vyzdvihnout snahu i výkon všech, včetně zde jediné herečky Terezy Švejdové. Jiří Panzner se dokázal vysvléci ze svých schematických figur v televizním seriálu TV Nova. Zde byl živočišný, akční a hlavně přesvědčivý. Richard Fiala dodal „Fudži“ potřebný nadhled, ale v kontrastu i hlubší filozofii. Václav Hoskovec přidával inscenaci nejen hudební stránku, ale stal se i nositelem dalších rozměrů díla. Již zmíněná Tereza Švejdová překvapila nejen striptýzem, ale i neotřelým zpěvem a odstíněním svých různých výstupů.
Jiří Panzner se spotřební rekvizitou
Zmíněná (Hoskovcova) hudební a pěvecká složka (všech) dodává „Osobní Fudži“ nejen náladu, předěl mezi scénami, ale zejména náležitou atmosféru. Bez nadsázky lze říci, že doslova kompaktně drží celé představení.
Scénář klade, svou komplikovaností, mnohovrstevností a nejednoznačností na diváka (a pochopitelně zejména na aktéry) složitý úkol. Vyznat se v té změti obrazů, skečů, ale i přímých ataků. A tím nemyslím pouze interaktivní zapojení hlediště. Měl jsem na mysli rychlé frekvence náznaků, nápadů, někdy nahozených motivů i tvrdě naturalistických sekvencí. Například kontrastní přechod od lehké atletiky k „japonské“ lukostřelbě.
Zmíněné interaktivní zapojení diváků dodává tomuto celému divadlu punc sounáležitosti i náznak cesty z bludného kruhu.
„Osobní Fudži“ určitě vyvolá řadu polemik a diskusí. A to by mělo účelem divadla být.
»Osobní Fudži«
Scénář: Lucie Ferenzová
Režie: Jiří Ondra
Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová
Scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová
Hudba: Václav Hoskovec
Projekce: Ondřej Belica
Hrají: Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec
