Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Do ŠVANDOVA DIVADLA již nyní na zajímavé kusy

Smíchovské divadlo začíná znovu hrát, nabídne lákavý program. Prostor poskytne i Divadlu Ungelt. Zahajuje 25. 5. – předprodej otevřen již od středy 13. května.

Jednou z mála pražských scén, která se chystá ještě do konce této sezóny hrát, je Švandovo divadlo. Divákům se znovu otevře už od 25. května a vedle bonbónků z vlastního repertoáru zařadí na program i vybrané inscenace Divadla Ungelt. Předprodej vstupenek na všechna představení v červnu a v září spouštějí u Švandů už od středy 13. května.

Navzdory úzkým mantinelům současných vládních opatření jsme se rozhodli začít hrát, protože se cítíme zavázáni našim divákům, ale i našemu zřizovateli. Budeme tedy hrát pro 100 na 100 %!“, říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. A upozorňuje, že do Švandova divadla se za normálních okolností shánějí vstupenky těžko: zakoupením lístků na rychle přidaná představení tak mohou diváci využít mimořádnou příležitost a zároveň divadlo podpořit.

Návrat k životu a živému umění

Vybrali jsme ty inscenace, u nichž předpokládáme, že jejich provoz nebude ztrátu smíchovské scény dále prohlubovat. Nedívám se na to však jen ekonomicky. Myslím, že všichni potřebujeme postupný návrat k životu a živému umění – aktéři i diváci,“ je přesvědčen Daniel Hrbek a dodává: „Pro někoho je představa hrát pro 100 diváků v rouškách nepřijatelná, může se ale stát, že tato omezení přetrvají do další sezóny, a tak si chceme takový provoz vyzkoušet.“

Ředitel divadla Daniel Hrbek na snímku Aleny Hrbkové

Švandovu divadlu přeje při jeho otevření také technické vybavení. „Máme štěstí, že typ klimatizace, který u nás máme, je podle epidemiologů vhodný. Prostor divadla bude také pravidelně dezinfikován, budeme se starat o dodržení rozestupů. Vše připravíme tak, aby byl provoz maximálně bezpečný,“ ujišťuje Hrbek.

Červnové bonbónky u Švandů

První představení ze stálého smíchovského repertoáru tak diváci ve Švandově divadle uvidí už od 1. června. Kromě úspěšných titulů, které se uvádějí ve Velkém sále, budou do tohoto prostoru přeneseny i dvě studiové inscenace, které slavily úspěch u publika ve Spojených Státech. „Protest/Rest“ jsou dvě jednoaktové hry, které od sebe dělí 33 let. Spojují je ale postavy spisovatelů Vaňka a Staňka a také absurdní humor Václava Havla. V hlavních rolích excelují Robert Jašków a Tomáš Pavelka.

Robert Jašków v roli drsného gangstera MacPhersona v inscenaci „Zabít Johnnyho Glendenninga“

Drama „Pankrác ´45“ s podtitulem „casting na popravu“ líčí fiktivní setkání pěti různých žen v pankrácké věznici v létě 1945, kde se ocitly i prvorepublikové herečky Adina Mandlová a Lída Baarová.

U Švandů uvedou také černou gangsterskou komedii „Zabít Johnnyho Glendenninga“. Ta bude mít v září derniéru, jde tedy o poslední příležitost fandit Dominicovi v podání Jacoba Erftemeijera a zažít Roberta Jaškówa v roli drsného gangstera MacPhersona.

Na programu je také komedie „CRY BABY CRY“ s Klárou Cibulkovou a Kristýnou Frejovou, oblíbená zejména u ženského publika. Vypráví o tom, jak pět žen v populárním kurzu life coachingu hledá návod na štěstí. A nechybí ani rázná komedie možná i o vaší rodině s názvem „Pohřeb až zítra“ autorky Natálie Kocábové.

Na repertoáru se objeví i zatím poslední novinka letošní sezóny, krimi drama Lady Macbeth z Újezdu“, příběh o lásce, svobodě a zabíjení z Prahy konce 19. století v režii Davida Jařaba s výtečnou Natálií Řehořovou v úloze ženy-oběti i ženy-vražednice.

Ungelt na Smíchově

Ještě před tím, v týdnu od 25. do 31. května, bude ve Švandově divadle hostovat Divadlo Ungelt. „Ke spolupráci, která potrvá ještě v červnu a zřejmě i během prázdnin, nás vedla potřeba smysluplně zaplnit termíny, které z ekonomických důvodů nemůžeme obsadit vlastními nákladnějšími inscenacemi. A také jsme chtěli podat pomocnou ruku kolegům, kterým současné rozvolnění vzhledem ke kapacitě jejich hlediště hrát ´doma´ prostě neumožňuje,“ vysvětluje Daniel Hrbek. „Naše domluva tak byla rychlá – tahle nesnadná doba nás totiž vybízí ke hledání netradičních řešení, kreativitě a vzájemné podpoře. Volné večery v našem Velkém sále tak poskytneme Divadlu Ungelt do doby, než bude moci znovu hrát pro plný počet diváků ve vlastních prostorách,“ uvádí ředitel Švandova divadla.

Švandovo divadlo bude hrát maximálně pro 100 diváků, samozřejmostí bude poskytnutí dezinfekce na ruce, zajištěno bude také vhodné odvětrávání sálu. Divadelní kavárna zůstává prozatím uzavřena, šatny a toalety budou fungovat bez omezení.

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vzkaz od Art 4 People k významnému datu:

„Mezinárodní den tance letos protančíme on-line!“ A co připravil vítěz StarDance Dominik Vodička?

Jako pravidelně každý rok, tak na 29. dubna připadá oslava Mezinárodního dne tance. Konkrétně se letos bude jednat o středu. Art 4 People u nás tuto událost organizuje už po šesté a letos ji, vzhledem k okolnostem, poprvé celou odvysílá on-line.

Program oslav tradičně nabídne vystoupení nejlepších českých tanečníků, taneční workshopy pro širokou veřejnost, celorepublikový taneční flashmob, trénink u baletní tyče a na závěr taneční párty s DJ Baleťákem. Událost bude možné sledovat 29. dubna již od rána na Facebookové stránce Art 4 People. Už teď se ale můžete například zapojit do tanečního flashmobu, který pro vás letos připravil vítěz StarDance Dominik Vodička.

Místo oslav konaných živě na Střeleckém ostrově vás tak čeká on-line vysílání programu právě ze Střeleckého ostrova, ale také z několika dalších stanovišť v Praze, vše za doprovodu moderátora. Vysílání budete moci sledovat přímo na facebookové stránce Art 4 People.

Mezinárodní den tance je dnes už tradiční jarní událost s širokou fanouškovskou základnou a pravidelně se těší návštěvnosti tisícovek lidí. Neoslavit ho, to pro nás nepřipadalo v úvahu. A proto ho letos připravujeme celý v on-line formátu. Akci si tak diváci budou moci užít a protancovat z pohodlí domova,“ uvedl Martin Kolda, ředitel agentury Art 4 People.

Na letošní on-line formát Mezinárodního dne tance se už teď těší většina každoročních partnerů akce – během celodenního programu opět vystoupí taneční soubory předních českých tanečních institucí, mezi které patří Národní divadlo Praha, Národní divadlo moravskoslezské, Národní divadlo Brno, Laterna Magika, Jihočeské divadlo, Moravské divadlo Olomouc, Divadlo J.K. Tyla v Plzni, Divadlo F. X. Šaldy Liberec a další profesionální tělesa, poloprofesionální soubory i amatérské skupiny. Stejně jako v loňském roce jednáme i letos o účasti našich zahraničních partnerů. V programu nebude chybět vysílání tréninku u baletní tyče pod taktovkou uměleckých šéfů a baletních mistrů výše zmíněných divadel. O závěrečnou párty se pak postará světová hvězda DJ Baleťák, bývalý sólista ND Praha a Stuttgartského baletu.

V současnosti pracujeme ze všech sil na tom, aby se on-line podoba oslavy Mezinárodního dne tance svým rozsahem a kvalitou vyrovnala předchozím ročníkům. Jsme přesvědčeni, že se zapojením moderních streamovacích technologií se nám podaří realizovat plnohodnotný event, aniž bychom porušili současná opatření spojená s globální pandemií. Věříme, že se nám podaří i letos oslavit Mezinárodní den tance v nejvyšší kvalitě a zprostředkovat našemu publiku jako každý rok nezapomenutelný kulturní zážitek,“ uzavřel za Art 4 People Martin Kolda.

 Roztančete s námi váš domov i internet!“, to  je letošní heslo on-line tanečního flashmobu, který jako každý rok odstartuje přípravy na oslavu Mezinárodního dne tance. Jeho choreografii má letos na starosti držitel ceny Thálie, vítěz StarDance a sólista Pražského komorního baletu Dominik Vodička, a fanoušci oslavy se do něj můžou sami díky videu na sítích zapojit už teď. Stačí se choreografii naučit, při tanci se natočit, video poslat do 24. dubna Art 4 People, a stát se tak součástí obsahu, který bude 29. dubna sledovat celá republika.

Veškeré detaily ohledně programu a příprav Mezinárodního dne tance sledujte na Facebooku Art 4 People, v události Mezinárodního dne tance 2020 na www.mezinarodnidentance.cz i na Instagramu Art 4 People. Více informací potom naleznete na: Alexandra.sebestova@art4people.cz, telefonní kontakt: 777717447.

Mezinárodní den tance je mezinárodní událost, která má za cíl propojovat a oslavovat tanec jako univerzální formu vyjádření. Tedy jazyk, kterým hovoří všichni. A který zároveň  dokáže spojit lidi bez ohledu na jazykové, politické, kulturní a etické bariéry. Svátek byl poprvé vyhlášen Mezinárodním divadelním ústavem v roce 1982 a od té doby každoročně připadá na 29. dubna v připomínku narozenin slavného průkopníka a reformátora tance Jeana-Georgese Noverrea. V České republice je událost organizována od roku 2004 pod záštitou Art 4 People.

Foto: Art 4 People a Marek Záleský

Alexandra Šebestová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak to vypadá s programy v zahraničí?

Prohlášení Českých center k současné situaci v oblasti zahraničních programů a dalších kulturních aktivit. Jak tomu bude v ostatních pětadvaceti metropolích po celém světě?

Česká centra v průběhu roku pořádají téměř 2 000 akcí, propagujících Českou republiku a její kulturu ve světě. Vzhledem k současné celosvětové situaci s šířením koronaviru dochází k postupnému rušení všech kulturních i dalších aktivit. To se zcela pochopitelně dotýká i činnosti našich zahraničních poboček souběžně působících v 25 metropolích po celém světě.

Z představení „Memories of Fools“ Cirku La Putyka, které již bylo uvedeno on-line

Všechna nařízení a restrikce, v rámci jednotlivých zemí, plně respektujeme.  A hledáme cesty, jak pomocí české kultury přispět k šíření nejen dobrého jména naší země, ale  také zejména k šíření příjemných zážitků a pozitivní nálady. Zaměřili jsme se proto na zprostředkování kulturních zážitků a projektů do světa prostřednictvím on-line sítí. První vlaštovkou bylo například on-line velmi úspěšné vystoupení Cirk La Putyka s představením „Memories of Fools“, které jsme sdíleli do šestnácti světových metropolí, prostřednictvím našich sociálních sítí.

Vedle toho rozšiřujeme spolupráci s Radio Prague International, které má připraveny on-line projekty např. na podporu české literatury „České knihy, které musíte znát“. Spolupracujeme s festivalem dokumentárních filmů o lidských právech „Jeden svět”, sdílíme koncerty vážné hudby z Brna a Olomouce… A jsme připraveni pustit do světa další a další virtuální kulturní projekty.

Velmi nás těší, že čeští umělci takto aktivně a kreativně přistoupili k celé situaci a rozhodně budeme jejich nápady a výstupy v zahraničí on-line cestou  prezentovat do té doby, než se budeme moci opět vrátit k běžné činnosti. Lze dokonce očekávat, že se nám virtuální forma natolik osvědčí, že se stane nedílnou součástí naší činnosti i v budoucnu,“ uvedl generální ředitel Českých center Ondřej Černý. 

Máte-li on-line projekt, vhodný k prezentaci v zahraničí, napište nám na komunikace@czech.cz, obratem se s vámi spojíme.

Informace o aktuálních termínech a rušení programů v zahraničí sledujte na stránkách jednotlivých českých center zde: http://www.czechcentres.cz/o-nas/sit-cc/.

Sdílet

Kontakt: www.czechcentres.cz

Česká centra

pro TANEČNÍ MAGAZÍN