Cikán jako Vinnetou

Herec Martin Cikán a stále jeho populárnější kolegyně Julie Ščurková jsou největšími lákadly na netradiční inscenaci scenáristky a režisérky Terezy Volánkové, která bude reprízována 18. ledna 2018 na scéně NoD.

Na scéně Studia superhrdinů, tedy malé scéně pražského experimentálního divadelního studia NoD, se odehrávaly reprízy představení s všeříkajícím názvem „Vinnetou“.

Celá zábavná inscenace vhodná svou jevištní prezentací pro děti i dospělé vznikla pod režijní taktovkou Terezy Volánkové. Původně v rámci workshopu se studenty 2. ročníku katedry loutkářství DAMU. Hrála se v divadelních prostorách DAMU Damúza a nyní i na prknech NoDu.

Neobvyklá nadhledově pojatá inscenace pracuje s prvky ploškového loutkoherectví, stínového divadla i nástiny muzikálu. Respektive spíše s parodií na muzikál. Režisérka navíc pracuje s téměř filmovými střihy, jež supluje stahování opony.

Kladem představení je živá hudba Kateřiny Císařové. Dramaturgie se opírá o převzaté písničky Petra Rezka a Lenky Filipové. Diskutabilní je scénické muzika. V první části spíše bicí darbuky, které mají evokovat indiánské tam-tamy. Tato náhrada však není ideální. Originální tam-tam zní koženěji a temněji než užitá darbuka, která naturel představení spíše odvádí směrem k Indii či jinému orientu. Dále užitá kytara již v české mentalitě vyvolává onu očekávanou „Ameriku“.

Samotný Vinnetou v režii Volánkové je gejzírem nápadů, pointovaných gagů i slovních fórků. Od pojídání čokoládových indiánků bandity až po prošívanou, propocenou, promaštěnou a ještě další pro… oponu. Ta má evokovat zřejmě použité sportovní spodní prádlo „rybano“ a tak narážet na roli Ribany. Při jejím nadměrném stahování přímo před očima diváků to však již balancuje na hranici estetična. Navíc, časem jde již o manýru. Představení jako takové postrádá pevnější divadelní tvar. A zřejmě i tvrdší dramaturgovu ruku a jeho účinnější; pero.

Pod scénářem je podepsána režisérka Tereza Volánková s Karlem Mayem a kolektivem. S nápaditou scénou si pohrál Mikoláš Zika. V titulní roli Vinnetoua se představuje Martin Cikán, Old Shatterhanda si zahrál Ladislav Karda. V roli Nšo-Či se blýskla známá Julie Ščurková, kterou si filmoví diváci jistě pamatují z Bajkerů. Úsměvné je obsazení Inčučuny ženou – Natašou Mikulovou. Ribanu však nehrál muž, ale Lumíra Přichystalová. Zlosyna Santera ztvárnil Jan Strýček. V epizodních rolích se pak představují Dominik Migač, Anita Gregorec a hudebnice Kateřina Císařová. O produkci se stará Karolína Soukupová.

Vinnetou podle Zvolánkové je příjemnou hříčkou, která však nepřekračuje mantinely studentského humoru. Možná bude milým dětským zákuskem, který odvede ty nejmladší ze světa tabletů, mobilů a her k dřevnějšímu humoru. Otázkou je, nakolik je dnešní nejmladší generaci známa Mayova volná předloha? Nebude tak spíš pro generaci rodičů?

Možná, že největší radost z této inscenace budou mít Lenka Filipová, skladatel a textař Pavel Žák a dědicové textaře Zdeňka Rytíře, že jim za každé představení přibydou na kontě tantiémy za jejich zpívané písničky? Ale nezatracujme toto milé snažení. Koneckonců, sami se můžete přesvědčit v NoDu na nejbližší repríze 18. ledna 2018.

 

Foto: NoD, Michal Balner

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak se moří revizoři?

Mladá, talentovaná režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii

 

 

Režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii „Jak se moří revizoři“
Mladá talentovaná režisérka, kterou má divák spojenou s celovečerním snímkem Šťastná (lovestory z prostředí showbyznysu jak ho neznáme), přichází s novým titulem. Tentokrát je cílem obecenstvo pobavit. Už sám název „Jak se moří revizoři“  napovídá, že se můžeme těšit na salvu vtipných scének ve svěžím tempu. Cílem je nejen pobavit, ale skrze lehkou satiru i poukázat na nešváry naší společnosti.

Obyčejná maloměstská rodina,  jako je každá druhá. Ale možná se její  členové nebezpečně podobají vám či vašemu okolí…. Prožívají sociální problémy dnešní doby, charakteristické pro jednotlivé skupiny. Otec zažívá krizi středního věku, pokukuje po dívkách a nechá se svést Annou  Kulovanou.  Je  vlastně tím nejobyčejnějším z obyčejných – dopravním revizorem. Přesto  mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy. Matka ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. Dcera je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde, neví, kterého kluka dříve sbalit. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci současně  a posouvání hranic, co všechno muži vydrží. Syn je grázlík, spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží v kariéře kriminálníka.

Komedie o jedné malé rodince s velkými plány nabídne atraktivní herecké obsazení. Hlavní postavy ztvární naši přední herci Dana Morávková a Petr Batěk. Těšit se můžete také na Ladislava Ondřeje či Annu Kulovanou. A známá jména se skrývají i pod mini roličkami. Jednu z nich si „střihla“ například naše známá modelka Aneta Vignerová s českou Miss world 2015 Andreou Kalousovou či zpěvák Jaro Smejkal.

Zeptali jsme se …..

Režisérka Eva Toulová

TM: „Kde jste vzala inspiraci  k Vašemu novému filmu?

Eva Toulová: „Snažila jsem se vycházet z každodenních reálných situací. Tvořila jsem takovou rodinu, aby byla obyčejně  česká a každý divák si v ní našel to své. Doposud jsem dělala samé dramatické věci, proto jsem zatoužila pro změnu  udělat  něco komediálního.“

TM: Podle jakých kritérií  jste vybírala herce pro své postavy?

Eva Toulová: „Nedělali jsme žádné rozsáhlé castingy, většinou jsem herce znala z dřívější spolupráce. Nejdříve jsem nevěděla, kdo bude hrát roli revizora, hledání bylo komplikované, ale potom zasáhla náhoda a bylo mi naprosto jasné, že Petr Batěk.“

TM: Čekáte, že film osloví spíše  běžného diváka, či náročnějšího diváka?

Eva Toulová: „Primárně se  snažíme zaměřit na ‚main stream‘, ale nechci klesnout k nějaké povrchní komedii. Snažím se, aby postavy uznávaly  také morální hodnoty.“

Děkujeme

Taneční magazín

 

 

Zeptali jsme se….

Herečka Dana Morávková

TM: Jak vnímáte svou postavu a filmovou rodinu, podobáte se trošku v něčem této „normální rodince“?

Dana Morávková: „Ne,  já vůbec ne. Mám sice také syna, ale hodného syna, navíc tady mám děti dvě. Představuji ekonomku, ale o hercích je všeobecně známo, že mají problémy s matematikou a s čísly.  Ale od toho je herectví herectvím, aby se člověk převtělil do úplně jiné figury, než je on sám…“

TM: Jaké máte dojmy z natáčení a jak  se Vám spolupracuje s režisérkou Evou Toulovou?

Dana Morávková: „Eva je velmi milá, skromná, něžná žena, tak doufám, že natáčení  proběhne bez problémů.   Zatím máme za sebou jen pár natáčecích dní, větší díl práce  máme  ještě před sebou.“

TM: „Přejete si, aby to byl „trhák“?

Dana Morávková: „Přála bych si, aby to byl poctivý film a abychom všichni odvedli poctivou práci.  Žádná jiná očekávání ani přání nemám.“

 

Děkujeme

Taneční magazín

 

A co říká „revizor“ Petr Batěk?

„Mám velkou radost, že můžu pracovat na tak poutavém příběhu, jehož scénář mě zaujal hned na první přečtení.“

Film přichází do kin na jaře roku 2018. Diváku, těš se na správnou komedii!

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín, Blue Productions

 

Lešanské jesličky podle Lenky Vagnerové

La Fabrika představuje „Lešanské jesličky“ v podání Lenky Vagnerové a její Company opravdu netradičně. Mimo samotné Lenky Vagnerové má na tom lví podíl i legendární představitel filmového největšího z pierotů, herec a režisér Vladimír Javorský. Mimo režijní a dramaturgické spolupráce zde také netradičně ze záznamu interpretuje (spolu s Karolínou Baranovou) Hrubínův text…

Básnický opus Františka Hrubína „Lešanské jesličky“ byl již filmově, respektive televizně, zpracován roku 1983 režisérem Jiřím Bělkou. Jednalo se však víceméně spíše o klasickou recitaci básně ve stylizovaných kulisách. Koncem letního roku došlo i k premiéře baletně divadelní verze v podání Lenky Vagnerové & Company. Symptomatické pro spolupráci pražských tanečních scén je, že celý program byl nastudován a připraven ve studiu ALTA, ale premiéru měl na nedaleké scéně (pouze tři stanice tramvají daleko) La Fabrika. A věru, tentokrát se může jednat o taneční událost roku 2016.

lesanskejeslicky3

Tanec, muzika i recitace

Velkým přínosem pro Lenku Vagnerovou a její Company je konkrétně pro „Lešanské jesličky“ spolupráce s hercem a režisérem Vladimírem Javorským. Ten se na této inscenaci nepodílel pouze režijně, ale podstatnou měrou rovněž dramaturgicky. Více než doprovodnou složkou se stala i hudba osvědčeného divadelního autora Ivana Achera.

Vyznění muziky však není pouze záležitostí samotné kompozice. Živočišnost a dravost ji dodal zpěv uznávané Lenky Dusilové a sóla na akordeon i heligonku Jany Vébrové, jinak známé jako zpívající harmonikářky ze severočeského větrného mlýna.

Nosným prvkem celých „Lešanských jesliček“ je pochopitelně komponovaný a aranžovaný pohyb. Velkou tíhu inscenačních záměrů Lenky Vagnerové na sobě nesou tudíž tanečníci: Andrea Opavská, Fanny Barrouquére, Branislav Bašista, Ivo Sedláček a Michal Heriban. Každý z nich se snaží na jevišti vžít co nejlépe do vizí realizačního týmu, ale výkon Andrey Opavské z nich o nepatrný d ílek ční výše.

Výrazný náboj „Lešanským jesličkám“ dodávají scénografické nápady Anny Vránové, ve spojitosti s kostýmy Michala Heribana i Andrei Vagnerové. Světelný design Michala Kříže má místy i dějotvornou funkci. A v neposlední řadě tentokrát musím zmínit i s celým dílem velmi konvenující a svébytné fotografie Michala Hančovského. Ty tentokrát nejsou, jako často v případě jiných divadel, pouze výtvarně dokumentární záležitostí , ale svým smyslem pro drobnokresbu a vyzdvihnutí detailu rovnocenným výtvarným prvkem celého projektu.

Jelikož se jedná o jevištní provedení básnického díla, nechybí zde ani stylizovaná recitace Hrubínova díla v podání Karolíny Baranové a samého Vladimíra Javorského.

lesanskejeslicky4

Originálně a subjektivně

Hodinová inscenace je doslova nabita choreografickými a inscenačními nápady. Jak se samotná iniciátorka, autorka koncepce a spolurežisérka Lenka Vagnerová vyznává, chce předat divákům poselství, jak na ni dříve „Lešanské jesličky“ působily.

Subjektivní ráz celé inscenaci má dodat i deformovaná reprodukce recitovaných pasáží a pravidelný praskot, záměrně připomínající staré ohrané gramofonové desky.

Choreograficky a režijně nelze celé inscenaci nic vytknout. Jednotlivé postavy jsou nejen pohybově, ale i dějově motivicky prokomponovány. Hudba i světelný design umocňují patřičně emoce i zvýrazňují dějovou linku.

Otázka tkví spíše v dramaturgické rovině. Neschází „Lešanským jesličkám“ určitý kontrapunkt jemné venkovské poetiky a nostalgie? Celá inscenace se spíše monotonněji line  v tvrdě na dřeň otevřené interpretaci Hrubínova díla.

V hledišti mně tak maně přišlo na mysl v prvním plánu, že v Lešanech je bývalá vojenská základna a nyní vojenské muzeum. Přestože chápu určitou paralelu se zimní náladou, předvánočním časem a silou výpovědi Hrubínovy básně, stále mi tam schází určitá mezipoloha. Kontrast. Nebyla by pro tento styl interpretace třeba vhodnější Hrubínova báseň „Jobova noc“?

lkesanskejeslicky2

Myslím, že inscenace dokázala a prokázala nový a neotřelý autorčin pohled. Jistě vzbudila a ještě vzbudí množství otázek. A tak tomu má v případě uměleckého díla být. Závěrem chci konstatovat, že se mně osobně líbí, jak soubor naplňuje název „Company“. Ačkoli se jedná o prvotřídní sólisty, tak na pódiu dokazují, že jsou plnohotnotným a jednotným týmem.

lesanskejeslicky1

Michal Stein

FOTO: Michal Hančovský (Lenka Vagnerová & Company)

Taneční magazín

Rozhovor s režisérkou Evou Toulovou

Tanec je nejlepší prostředek pro vyjádření emocí

Jaké klady a zápory  nese  povolání „režisér“ ?

„Z celého natáčení  rozhodně nejvíce   miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je  režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden  film.  A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen  30 dní. Někdy  spolutvořím scénář, pokud  ho nepíšu rovnou celý, ale  hlavně jsem  u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se  sponzory,  což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají  jako  nevýhody režisérské profese.“

Jste velice mladá, bylo pro Vás  těžké  vyrovnat se zkušeným kolegům?

„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání  a náhled na věci kolem je u  dvacetiletého  člověka  úplně jiné. Já jsem se  zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně  pro mě  hledání témat pro  natáčení bylo mnohem těžší.“

eva-toulova-2
Foto archiv Eva Toulová

Respektovali Vás kolegové, když jste  před ně předstoupila  jako mladá režisérka?

„Musím říct, pokud už se jednou natáčení  zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také  snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se  na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké  arogantní hvězdičky se  zvláštními požadavky.“

Ve svém filmu jste se zaměřila na téma, jak  těžké je vybudovat si  kariéru herečky.  Je  to opravdu tak těžké  prodírat se hereckým světem?

„Opravdu je  těžší uplatnit se  v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí  moc, dělá se jich třeba jen  20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama  pro producenty. Pokud už  se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“

Režisérů je méně a herců je nadbytek?

„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch,  kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A  to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně.  Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to  zkusí,  ale časem možná přejdou na jinou profesi.“

Čeká tedy mladé, kteří sní o dráze herce,  spíše zklamání  nebo se jim jejich  touhy mohou  vyplnit?

„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU  je dobrý start, tedy  nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na  DAMU je ale velmi těžké.  Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto  je  přebytek vycházejících studentů z DAMU.“

Může  si režisér vybrat téma k natáčení, nebo je něčím vázaný a nemůže se  svobodně rozhodnout?

„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala  nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud  dělám svůj projekt, což ale  znamená hledat  si  sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“

Která témata lidi nejvíce  zajímají?  Co většinu naopak nebaví a nemá ani cenu takové téma točit?

„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“  –  to je pubertální brak  a  stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je  dobrý. Nejoblíbenější jsou  ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“

Je tedy Černá labuť smyšlenka nebo to může být realita?

„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to,  co se děje uvnitř  dívky.“

Je pravda, že nejtěžší je  natočit komedii?

„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“

Stalo se Vám, že jste chtěla být zábavná a nepodařilo se to?  Co potom?

„Stal se mi opak. V  jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“

DSC_0199

Jak vnímáte tanec jako profesi? 

„Bydlela  jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna  z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala  v 6 hodin  ráno, vrátila se  o půlnoci, strhaná,  rozsvítila  si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu  dřela. Dnes už  tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec  je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník  a všechno, co jste dělali, je pryč.“

eva-toulova-1
Foto archiv Eva Toulová

Japonci i Číňané mají velmi tvrdý trénink,  jejich výkony se skoro nepodobají našim evropským. Jsme my Evropané vůbec  schopni před touto konkurencí  obstát?

„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec  studovat do Evropy,  to už je něco, studenti  musí udělat  pro to všechno.  U nás panuje jiný přístup,  jednou se cvičí,  jednou  se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící  snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“

Východní národy jsou svou tvrdostí pověstné.  Jsou vůbec Evropané  uzpůsobení  na tento obrovský výdej energie? Máme  zdraví a sílu něco takového  vůbec  vydržet?

„Třeba by bylo i   zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské  tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“

Evropané jsou  pohodlnější a lenošnější?

„Přesně tak.“

Nemáme tedy šanci před východními národy?

„To je těžké říci.  Fandím Čechům,  ale pokud  bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi,  tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“

Vaše filmy také řeší ženskou otázku. Jak vnímáte dnešní úlohu ženy ve společnosti? Je dobré, že se žena snaží být emancipovaná?

„Já si myslím, že ano. Jsem velmi  ráda, že žiji v zemi, kde  emancipace je. Nevidím  důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži,  i když občas se to ještě stává. Vlastně se  zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co  mě naučila paní Chytilová. Nutila  nás zpracovávat témata, která  jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích,  nemohu do toho dát tolik.“

Prožíváme ve společnosti i situace, kdy žena nechce být na mateřské, známe ženu horníka, ženu řídící bagr. Je tato výměna rolí pro společnost zdravá?

„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení.  To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych  tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte,  až vyroste, můžete se  sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje  ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když  se tedy už  rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je  vychovávat.“

Zajímavé téma je úspěšná žena. Mnoho  maminek chce, aby jejich malá dcera vyhrála soutěže typu Miss World, byla úspěšná, slavná…. Je  to správné pro děti? Nebere jim to dětství?

„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale  možná spíše okolí.  Média na nás  působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí  a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví.  Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti,  i přesto, že  ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To  je špatná varianta.“

Píšete  scénáře?

„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat  a psát scénáře. Malba a  psaní mi připadá  jako dobré propojení tvorby.“

Měli by se mladí lidé věnovat psaní?

„Určitě je  dobré, aby někdo psal. Člověk poznává  sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše,  dává do toho sám sebe, nějakou  svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také  dobré.“

Ale vydávat své knížky už není jednoduché, že?

„To není.  Je to dané i tím, že  dnes se všeobecně  málo čte.“

Slýcháváme  názory mladých lidí, že potřebují  jen angličtinu a češtinu ne. Čeština je prý zbytečná. Co si o tom myslíte?

„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni  anglicky a  připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní  kulturu  a kořeny. Vůbec to  nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování  mi vadí.

Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou  strčilo do kapsy, norské  děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale  abychom museli být tak světoví, že se  vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá  nesmyslné.  Čeština je jeden  z nejkrásnějších  jazyků.“

Jak  trávíte svůj volný čas?

„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň  by  byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě.  U nás na jižní Moravě je  krásné prostředí,  v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.

Podle  rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum  dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli  jen jednou  na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody,  mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“

DSC_0200

Chodíte třeba na diskotéky?

„Chodím,  po každém natáčení.  Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě  připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji  tanec za  jeden z nejlepších prostředků  pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková

Žena je věčné téma. Jaká je ta dnešní moderní žena?

Režisérka Petra Tejnorová říká: „Bylo by lepší přistupovat k lidem bez předsudků, nezávisle na tom, zda jste žena, či muž „

 

 

 

 

Žena je hlavním tématem představení  režisérky Petry Tejnorové. Jaká je dnešní žena? Plná ideálů a nadějí, čeká na zázrak  ve svých svatebních šatech. Ale  věci se  náhle mění, z bílé je černá. Hořkost se vpíjí hlouběji a hlouběji. Proč jen jsou muži takoví? Proč nám ženám nerozumí? Proč nás nutí dělat věci, které nechceme, proč, proč, proč… a náhle se ocitáme ve vězení. Zabila ho v sebeobraně. Nenáviděla ho. A nenáviděla jeho dítě, které nosila pod srdcem  (Vanda Hybnerová hraje úderný úryvek ze hry „Utrpení knížete Sternenhocha“, který ve zkratce představuje roli ženy Helgy ze stejnojmenné divadelní hry).

Tři hrdinky – Lucia, Vanda a Tereza dávají divákům možnost nahlédnout do neuchopitelné ženské duše. Uspěchaná žena, žena cvičící v posilovně, aby se vyrovnala mužům, žena s mnoha ozdobami a make-upem, hledající způsob, jak by se co nejvíce líbila. Žena dynamická, zlá, ubohá, smutná, silná, emancipovaná,  vychytralá, naivní, tvrdá, křehká, jakákoliv. A také tu existuje  lesbická láska.  Zkrátka máme  milióny možností, jaká každá žena může být. A snad i šílená.

Především ale je to žena, které společnost dává různé nálepky, žena, která bojuje s nejrůznějšími předsudky. Podle slov režisérky Petry Tejnorové, dnešní žena by možná byla nejraději, kdyby vstupovala do života s „čistým štítem“, kdyby jí tak nikdo nepodsouval, jaká vlastně je, či jaká má být. Představení je doprovázeno mluveným slovem, postava ženy doplňuje svým rozborem, jak může žena také být chápána  a  co pro ni znamená mateřství.

Život přináší zejména komické situace,  dílo Petry Tejnorové chce pobavit diváka,  ale na druhou stranu  je tu také zamyšlení  nad nekonečnou škálou předsudků, jednoduchými a rychlými  soudy, které dokáží hluboce zraňovat.

Téma žena a porozumění ženské duši je věčné. Je vůbec možné, při tolika variantách nalézt porozumění s opačným pohlavím? A rozumí vůbec někdo sám sobě? A přesto právě toto hledání  odpovědí je tím pravým kořením života. Kdyby všechno bylo ideální a jednoduché, dozajista by nás život ani tolik nebavil.

 

 Zeptali jsme se….

Bez názvu

Režisérka Petra Tejnorová

TM: Proč jste si vybrala právě téma ŽENA? Co Vás inspirovalo?

„Když jsem byla přizvaná k nově připravovanému projektu v Altě, tématem prvních úvah se stal příběh návrhářky Petry von Kantové ze hry Hořké slzy Petry von Kantové od R. W. Fassbindera. Skrze improvizace v průběhu procesu zkoušení jsme však opustili původní záměr, oprostili se od obrazu žen podle Fassbindera a dali tak vzniknout inscenaci o tématech tří konkrétních žen, která úzce souvisí s jejich osobním názorem, životem a zkušenostmi, avšak s potřebnou nadsázkou. Nechtěli jsme generalizovat téma ženství, spíš nám šlo o vytvoření  inscenace, která bude cestou do vnitřního světa tří konkrétních žen. A tak v několika obrazech, pod různými úhly pohledu odhalujete představy o ženách, které vytváří společnost, nebo představy a předsudky, které si o sobě vytvářejí i ony samotné.

TM:  Je podle Vás dnešní žena bytost křehká, či spíše emancipovaná, jinými slovy takový „babochlap“?

„Nechci generalizovat, zda je žena víc křehká či emancipovaná. Inscenace UHOZENÉ KVĚTINOU chce s diváky sdílet otázky (tedy  s diváky, kteří jsou připraveni se na vzniku představení aktivně podílet, kteří si chtějí pokládat otázky stejně jako tvůrci a chápou, že odpověď možná nenajdou v inscenaci, ale sami v sobě). Představení  UHOZENÉ KVĚTINOU se tak může stát jen částí procesu, který v divákovi možná začal dávno před návštěvou ALTY  a bude pokračovat i po ní. Křehkost žen v inscenaci UHOZENÉ KVĚTINOU je zejména ve schopnosti a touze přinést na jeviště osobní téma a sdílet jej s diváke m – to je křehké, ať už jste jakéhokoli pohlaví. Jaké jsou následky přímé konfrontace s něčím, co si nechceme přiznat, že reálně existuje? Nakolik jsme otevření a schopní překonat naše vlastní předsudky, stereotypy? Dají se mnohé označení a kategorizace lidí změnit?“

 

TM: Je běžné, že moderní žena má dvě i tři zaměstnání, rodinu, děti, koníčky.  Má na to vůbec sílu?

„To je dosti individuální a opět se to nedá nějak generalizovat. Znám několik žen, které stíhají rodinu, práci a jsou šťastné, spokojené. Návod na to nemám a obavám se, že ani neexistuje.“

TM: Moderní muž  převzal roli ženy (zůstává na rodičovské dovolené) a žena naopak roli muže (vydělává peníze). Je to podle Vašeho názoru  ideální model?

„Myslím si, že tady nejde  o respektování nebo nerespektování tradičního rozdělení rolí, jakékoli partnerství hledá svou rovnováhu a pokud ji najde, je to ideální stav. Faktory, které ovlivňují kvalitu vztahů, jako jsou např. stres a žárlivost, nedokážu asi plně posoudit, zda nabírají na síle v okamžiku, kdy se živitelem rodiny stane žena. Jsem pro genderovou flexibilitu a pevně věřím, že dnešní doba je otevřená tomu opustit pravidlo, že v manželství fungují nejlépe zastaralá pravidla…“

TM: V inscenaci „Uhozené květinou“ se také vyskytlo téma lesbické lásky. Proč?

„Toto téma zůstalo z předchozí inspirace, z příběhu návrhářky Petry von Kantové ze hry Hořké slzy Petry von Kantové. Petra se po rozvodu s manželem, kde se cítila nesvobodná, zamiluje do krásné mladičké modelky. V inscenaci UHOZENÉ KVĚTINOU se toto téma proměnilo a artikulovalo směrem ke hře s předsudky a zažitými stereotypními představami o „dvou kamarádkách“ – které v očích některých musí ihned být lesbičkami.“

TM: Může muž porozumět ženě, když mnohdy žena sama sobě nerozumí?

„Může vůbec kdokoli (nezávisle na pohlaví) dojít k porozumění sám sobě? A je potřeba plně si porozumět, nebo je lepší zůstat v procesu objevování toho, čím a kým mohu být? Zůstat v procesu překvapování sebe sama? Někdy mnohdy stačí pokusit se odstoupit od sebe a pozorovat své jednání – jako film  – a poznávat se v jevech, které mají svobodnou povahu, povahu pochybování.“

20150912_5726 20150912_5732 20150912_5744 20150912_5769 20150912_5788

Foto: archiv studio ALTA

Děkujeme za rozhovor

Taneční magazín