Poslední novinka letošní sezony ve Švandově divadle

Po tátovi. Co zdědil po rodičních Jacob Erftemeijer?

Připomínáme  komorní inscenaci Po tátovirežisérky Lucie Ferenzové a dramatičky Dagmar Fričové, poslední novinku letošní sezóny ve Švandově divadle. Jejich nejčerstvější dark popová komedie vypráví s lehkostí a vtipem o vážných tématech jako je rodina, důvěra, bezpečí a vztahy. Jde v ní o čtyři singles, kteří se jednoho večera sejdou v retro baru Vesmír. V inscenaci s prvky stand-upu, kde se to nejzajímavější děje mimo všem dostupný pódiový mikrofon, hrají Marie ŠtípkováAnežka ŠťastnáJacob Erftemeijer a Andrea BuršováPrvní a druhá předpremiéra je 6. a 8. června, premiéra se uskuteční 18. září po divadelních prázdninách.


Na otázku, co podědil po svých rodičích odpovídá herec Jacob Erftemeijer: „Po mamince jsem zdědil bezpochyby její modré oči, díky kterým nás spoustu lidí poznává a je neoddiskutovatelné, že jsme ze stejného těsta. U táty si myslím, že jde hlavně o nějaký pohled na svět a všímavost. Všímání si maličkostí během běžného dne. A bezpochyby je to také vztah k přírodě“.

Foto: Dita Havránková

Richard Moučka

pro Taneční magazín

Srpnové světlo

Premiéra ve Švanďáku

Švandovo divadlo chystá Srpnové světlo, příběh absolutní lásky. Režisérem novinky bude sám autor Martin Františák

Srpnové světlo, novou českou hru renomovaného divadelníka Martina Františáka, uvede 24. září ve světové premiéře pražské Švandovo divadlo. Poetický příběh lásky s prvky thrilleru vypráví o neobvyklém milostném čtyřúhelníku lidí žijících v drsné přírodě. Františák hru napsal přímo pro herecký soubor smíchovské scény a bude ji i sám režírovat. Původní české drama zasazené autorem do skalistých hor ledového severu uvidí diváci ve Studiu Švandova divadla.

Dva bratři, Karel a Ondřej, žijí v opuštěném statku po svých rodičích jako dva osamělí vlci. Tady, uprostřed samoty oddělené od světa stržemi a propastmi, ukryjí prchající dívku. Jeden ji miluje, druhý ji potřebuje. Je tu však paní Eklmanová, stárnoucí rodinná známá. A ta má s bratry a jejich křehkou schovankou své vlastní plány. Za sourozenci chodí také věčně opilý Pastor, který své spirituální poslání topí ve špiritusu… Kdo koho zahřeje a kdo koho zradí? A kde najít východisko, když cesta ven vede přímo na kraj ledopádu?

Ledové kouzlo severu

„Poprvé v životě jsem napsal hru, která sice ctí zákony klasického dramatu, neopírá se však o konkrétní předlohu, historickou etapu nebo osobnost. Neopírá se dokonce ani o hranice reality – vyšel jsem pouze z vlastní imaginace,“ říká Martin Františák. „Zajímaly mě základní, pudové vazby, hluboké vášně a emoce člověka. Hrdinové Srpnového světla žijí odděleni od zbytku světa. Jednají proto bez krusty civilizace, která jinak mnohé zakrývá. Navzájem si zbyli a nemohou žít ani spolu, ani bez sebe. Chlad i žár, láska i citová pustina, rodina, tajemství, touha a smrt,“ naznačuje Františák. „V Srpnovém světle se odráží moje fascinace severskými dramaty, okouzlení přírodou norských fjordů i má láska k psychoterapii. K napsání mě inspirovalo samotné srpnové světlo. V srpnu se, myslím, zvýší viditelnost a věci jsou nesmiřitelnější. Tak jsem se odvážil napsat příběh, v němž jsem se pokusil podat zprávu o nesmiřitelném cítění a vidění mezní lidské situace,“ vysvětluje dramatik a režisér, který je současně uměleckým šéfem Švandova divadla.

Podle dramaturga inscenace Davida Košťáka je Srpnové světlo výjimečným dramatem. „Františákův silný a současně básnický text čerpá inspiraci v severských tragédiích Henrika Ibsena i v irských černých komediích Martina McDonagha,“ říká David Košťák. „Jde o příběh groteskní krutosti, ale i křehké, absolutní lásky. Zároveň jde o katarzní milostné drama plné velkých hereckých příležitostí. A ty Františák jako autor i režisér proslulý výtečným vedením herců i tentokrát všem vrchovatě nabízí,“ uvádí dramaturg.

Karla ztvární Matěj Anděl, jeho bratra Ondřeje hraje Jan Mansfeld, nový členhereckého souboru Švandova divadla. Věru Eklmanovou, jež se snaží v neúplné rodině naplnit svůj ženský úděl, hraje zkušená Bohdana Pavlíková. Úlohy éterické Eli se ujme talentovaná mladá herečka Anežka Šťastná: i ona nastupuje u Švandů do angažmá. V mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

Lidé a přízraky

Jak připomíná David Košťák, ve sklepním prostoru Studia zrežíroval Martin Františák velmi úspěšnou inscenaci Hadry, kosti, kůže autora Pavla Jurdy. Věnována byla nelehkému sousedství Vladimíra Holana s Janem Werichem, kteří žili dlouhá léta v jedné vile. „Také v Srpnovém světle se napínavé soužití několika lidí soustřeďuje v magickém místě, existujícím tentokrát ovšem pouze v autorově fantazii. Střetávají se zde opět silné charaktery a realita se občas mísí s přízraky,“ upozorňuje Košťák.

Výpravu Srpnového světla – stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže – vytvořila Eva Jiřikovská. Ta Studio proměnila v chladné místo, v jehož středu žhne falešný rodinný krb. Kostýmům v zemitých barvách, odrážejících současné trendy skandinávské módy, vévodí svetry s norskými vzory.

Text skrze hudbu i nesouhlas se světem

Výrazný tvůrčí podíl na Srpnovém světle má i hudebník Ondřej Mikula. Umělec známý jako Aid Kid patří k vůdčím osobnostem české elektronické hudební scény a prosazuje se i v evropském měřítku. Vycházející skladatelská hvězda Aid Kid se hudbě věnuje téměř ve všech podobách, jaké mu současný svět nabízí: hraje živě, působí jako DJ, věnuje se scénické hudbě, skládá spoty, znělky, hudbu pro videomapping a interaktivní instalace.

Silné hudební cítění je vlastní i autorovi a současně režisérovi své vlastní hry Martinu Františákovi. „Nesmírně mě potěšila Patti Smith, když při svém koncertu v Praze mluvila o sobě jako o spisovatelce, která má možnost pokusit se zahrát své texty. Mám to stejně: je třeba si přiznat, že jsem vnitřně autor s možností realizace svého textu. Tak ty své texty zkouším zazpívat, zahrát, dát jim hudbu s kapelou… Je pravda, že jsem překvapený, jak jsem jako autor krutý k lidskému osudu. Myslím ale, že je to spíš punkový křik a nesouhlas se světem,“ uzavírá Martin Františák.

Premiéra je 24. září, reprízy následují 26. září, a 8. a 31. října 2022

Foto: Michal Hančovský 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Srpnové světlo

Příběh absolutní lásky

Švandovo divadlo chystá Srpnové světlo, příběh absolutní lásky. Režisérem novinky bude sám autor Martin Františák

Srpnové světlo, novou českou hru renomovaného divadelníka Martina Františáka, uvede 24. září ve světové premiéře pražské Švandovo divadlo. Poetický příběh lásky s prvky thrilleru vypráví o neobvyklém milostném čtyřúhelníku lidí žijících v drsné přírodě. Františák hru napsal přímo pro herecký soubor smíchovské scény a bude ji i sám režírovat. Původní české drama zasazené autorem do skalistých hor ledového severu uvidí diváci ve Studiu Švandova divadla.


Dva bratři, Karel a Ondřej, žijí v opuštěném statku po svých rodičích jako dva osamělí vlci. Tady, uprostřed samoty oddělené od světa stržemi a propastmi, ukryjí prchající dívku. Jeden ji miluje, druhý ji potřebuje. Je tu však paní Eklmanová, stárnoucí rodinná známá. A ta má s bratry a jejich křehkou schovankou své vlastní plány. Za sourozenci chodí také věčně opilý Pastor, který své spirituální poslání topí ve špiritusu… Kdo koho zahřeje a kdo koho zradí? A kde najít východisko, když cesta ven vede přímo na kraj ledopádu?

Ledové kouzlo severu

„Poprvé v životě jsem napsal hru, která sice ctí zákony klasického dramatu, neopírá se však o konkrétní předlohu, historickou etapu nebo osobnost. Neopírá se dokonce ani o hranice reality – vyšel jsem pouze z vlastní imaginace,“ říká Martin Františák. „Zajímaly mě základní, pudové vazby, hluboké vášně a emoce člověka. Hrdinové Srpnového světla žijí odděleni od zbytku světa. Jednají proto bez krusty civilizace, která jinak mnohé zakrývá. Navzájem si zbyli a nemohou žít ani spolu, ani bez sebe. Chlad i žár, láska i citová pustina, rodina, tajemství, touha a smrt,“ naznačuje Františák. „V Srpnovém světle se odráží moje fascinace severskými dramaty, okouzlení přírodou norských fjordů i má láska k psychoterapii,“ dodává dramatik a režisér, který je současně uměleckým šéfem Švandova divadla.

Podle dramaturga inscenace Davida Košťáka je Srpnové světlo výjimečným dramatem. „Františákův silný a současně básnický text čerpá inspiraci v severských tragédiích Henrika Ibsena i v irských černých komediích Martina McDonagha,“ říká David Košťák. „Jde o příběh groteskní krutosti, ale i křehké, absolutní lásky. Zároveň jde o katarzní milostné drama plné velkých hereckých příležitostí. A ty Františák jako autor i režisér proslulý výtečným vedením herců i tentokrát všem vrchovatě nabízí,“ uvádí dramaturg.

Bratry Karla a Ondřeje ztvární Matěj Anděl a Jan Mansfeld, nový členhereckého souboru Švandova divadla. Věru Eklmanovou, jež se snaží v neúplné rodině naplnit svůj ženský úděl, hraje zkušená Bohdana Pavlíková. Úlohy éterické Eli se ujme talentovaná mladá herečka Anežka Šťastná: i ona nastupuje u Švandů do angažmá. V mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

Lidé a přízraky

Jak připomíná David Košťák, ve sklepním prostoru Studia zrežíroval Martin Františák velmi úspěšnou inscenaci Hadry, kosti, kůže autora Pavla Jurdy. Věnována byla nelehkému sousedství Vladimíra Holana s Janem Werichem, kteří žili dlouhá léta v jedné vile. „Také v Srpnovém světle se napínavé soužití několika lidí soustřeďuje v magickém místě, existujícím tentokrát ovšem pouze v autorově fantazii. Střetávají se zde opět silné charaktery a realita se občas mísí s přízraky,“ upozorňuje Košťák.

Výpravu Srpnového světla – stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže – vytvořila Eva Jiřikovská. Ta Studio proměnila v chladné místo, v jehož středu žhne falešný rodinný krb. Kostýmům v zemitých barvách, odrážejících současné trendy skandinávské módy, vévodí svetry s norskými vzory.

Výrazný tvůrčí podíl na Srpnovém světle má i hudebník Ondřej Mikula. Umělec známý jako Aid Kid patří k vůdčím osobnostem české elektronické hudební scény a prosazuje se i v evropském měřítku.

Premiéra ke 24. září, reprízy následují 26. září a 8. a 31. října 2022

Foto: Michal Hančovský 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvákem Janem Protheus Macků

„Žiji trojí život! Dokud je tu láska a úcta, budu mít sílu jako buldozer!“

Jan „Protheus“ Macků je frontmanem, zpěvákem a textařem skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus. Letos se vydává na sólovou dráhu a koncem léta mu vychází první sólové album. Druhou profesí Jana „Protheus“ Macků je pedagogická a vědecká práce na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU. A jak sám přiznává: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající.“

V dětství jste chodil na hodiny klavíru, ale nakonec Vás díky kapele Sepultura oslovil rock a metal. V 7. třídě ZŠ jste se spolužáky založil kapelu Vatoma a o rok později punkovou Majsedum, v níž jste hrál také na bubny. Jak jste vnímal, že Vaší maminkou je operetní subreta a tatínek je bubeník? Jak Vás to ovlivnilo? Čím jste chtěl být?

„Od narození jsem vyrůstal v muzikantské rodině, ale doma se moc nehrálo a nezpívalo. O dost let později jsem pochopil, že když člověk opravdu hodně hraje a zpívá v práci, je pak doma rád za trochu ticha. Rodiče mě k muzice vedli každý podle svého, táta trochu tlačil na pilu, chtěl ze mě mít bubeníka. Mamka naopak nechávala věcem volný průběh a jen z vpovzdálí dohlížela. No a je ze mě zpěvák 🙂

 Váš tatínek chtěl, abyste šel na konzervatoř. Vy jste si vybral gymnázium a pak lesnickou školu, po vzoru Vašeho dědečka, který Vám vštípil lásku k přírodě, k lesu a k lesárně Vás dovedl on. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste nešel na práva, jak chtěli Vaši rodiče nebo na konzervatoř? Byla to správná volba? 

„Život nás vede správnými cestami. Jen to málokdy vidíme. Všechno, co jsem dělal a dělám, má smysl a dělám to rád. Nikdy jsem nelitoval, právník by ze mě stejně byl mizernej, byl bych moc slušnej 🙂 Jsem rád tam, kde jsem.“

Jenže zpěv a hudbu máte v genech a láska k tvrdé muzice Vám zůstala a od roku 2003 se věnujete zpěvu. Zpíval jste v kapele Dolores Clan a od roku 2006 jste ve skupině Dymytry, kde vystupujete jako zpěvák pod jménem Protheus, což je Vaše přezdívka z dětských let. Skupina vystupuje v maskách a s tímto nápadem jste přišel Vy. Proč jste vybrali hmyzí masky?

„My si hmyzí masky nevybrali. Vytvořil je maskér Kuba Žid, který celý život žije mezi různou havětí a hmyz je jeho vášeň. Od nás přišlo jen zadání „chceme se odlišit od miliardy dalších začínajících kapel.“ A to byl taky jediný důvod. Tenkrát fakt v každé druhé garáži byla kapela a prorazit nebylo nikdy jednoduchý.“

Kapela Dymytry založila hudební styl psy-core, který nemá žádná pravidla a všechno je dovoleno. Skupina vydala několik alb, má za sebou řadu turné.  Jak se Vám daří v současné covidové době? Máte nějaké koncerty nebo připravujete nové album?

„Celé dva roky tohohle šílenství jsme hráli společně s kapelou Traktor vlastní tour „Monster Meeting“. Žádné festivaly (až na asi dvě výjimky). Což nás paradoxně celkem zachránilo. Festivaly, hlavně ty s mezinárodní účastí to odnesly hůř. Ale samozřejmě i my jsme to pocítili. Taková je prostě doba a musí se bojovat. Osobně odhaduju, že hůř teprve bude, protože všechno to šaškování a předražené nákupy krámů, co jsou k ničemu, bude muset někdo zaplatit. Momentálně dokončujeme další řadovou desku, opět pod taktovkou světového producenta Kohleho Kohlmannslehnera.“

Věnujete se také psaní textů, které sám zpíváte a kromě toho jste napsal také texty pro kapelu Arakain (např. Ve vlasech tvých), Jana Toužimského nebo Lucii Bílou (společný duet Zvon volá nás). O čem rád píšete? Píšete na hudbu nebo nejdříve máte text a až pak přijde hudba?

„Rád píšu text do hudby. Text považuju za svébytnou formu, nikoliv za formu poezie. Písnička není zhudebněná básnička. Inspirace je všude kolem nás dost. Slovy klasika „pořád se něco děje“. Ať už píšu pro Dymytry, pro sebe nebo pro kohokoliv, nechám na sebe působit muziku a slova se většinou samy začnou skládat do sebe.“

Letos se chystáte na sólovou dráhu a koncem léta budete vydávat svou první sólovou desku. Co Vás k tomu vedlo jít na sólo a jak se Vám pracuje na Vaší sólové desce?

„Jsem v Dymytry už pomalu dvacet let. Prošli jsme si za tu dobu vším možným a samozřejmě i nějaká ta ponorka se vyskytla. Abych se z těch nekonečnejch kopáků a kytarovejch riffů nezbláznil a abych tam mohl dál fungovat, cítil jsem potřebu udělat si něco po svém. Deska je v podstatě hotová už skoro dva roky, žel současná situace zapříčinila, že ji budu vydávat až letos na svoje narozeniny, to je na začátku září. A hned v zápětí  vyrazím na pár (doufám velkých) koncertů po celé ČR. Muzikanty jsem si vybral podle svého srdce a musím říct, že to bude hodně dobře šlapající mašina. Musím samozřejmě zatím dávat přednost domovské kapele, takže veškeré plánování je hodně zapeklitá věc, ale já miluju výzvy.“

 Na své alma mater působíte jako pedagog a také se věnujete výzkumu ochrany lesa proti suchu a podílel jste se na vývoji několika strojů. Co Vás na této práci naplňuje a jak Vás vnímají Vaši studenti coby zpěváka tvrdé muziky?  

„Na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU se snažíme jednak vychovat mladé lesníky k lásce k tomuhle poslání a ta se musí zakládat na znalostech, a taky se snažíme přinést nové poznatky ve vědě. Já mám to štěstí, že jsem se svým týmem dostal grant na výzkum možností ochrany lesa před suchem a to mě teď naplňuje maximálně. Studenti samozřejmě většinou vědí, že jsem zpěvák Dymytry, ale já jim hned na začátku jasně říkám, že to jsou dva odlišné světy a na fakultě se věnujeme lesařině, ne metalu.“

Jak se Vám daří skloubit Vaše dvě profese pedagoga a zpěváka?

„Odpověď je jasná a stručná: je to hodně, ale fakt hodně náročné. Časově, energeticky a často i fyzicky. Nebýt mojí rodiny, asi bych to už musel trochu přibrzdit. Naštěstí dělám to, co mě baví a to člověku dodá sílu a energii.“

Co Vás vedlo k vymyšlení aplikace pro mobilní telefony VeryHero?

„Pomocí VeryHero jsem chtěl motivovat mladé lidi k přemýšlení nad světem ve svém nejbližším okolí. Naše západní civilizace je hodně bezohledná a materialistická. Na Vánoce pošleme ‚pade‘ smskou na děti v Ghaně a máme pocit, že jsme si na rok koupili odpustku. Já chtěl motivovat lidi pomáhat každý den okolo sebe. Myšlenka to byla fajn. A tři roky intenzivní práce a ani tak jsem to nedokázal prosadit mezi lidi. Třeba někdy časem. Mohl jsem mít místo toho hezký auto, ale tak zkusil jsem udělat něco víc… „

 V jednom rozhovoru jste řekl: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající,“ Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte vzácné chvíle volna?

„Je to vyčerpávající pro mě i pro moji rodinu. Ale dokud nám bude přát zdraví a budeme k sobě cítit lásku a úctu, budu mít sílu jako buldozer :)“

Jan „Protheus“ Macků:

Narodil se 8. 9. 1983 v Českém Brodě jako syn operetní subrety Gally Macků a dlouholetého bubeníka Orchestru Karla Vlacha Rudolfa Výborného. Vyrůstal v Nasavrkách a poté v Praze.

Vystudoval Fakultu lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity (obor Technika a mechanizace v lesním hospodářství) s tituly inženýra a doktora. Zde na Katedře lesnických technologií se věnuje vědě, výzkumu a pedagogické činnosti.

Souběžně se věnuje také hudbě a je frontman, zpěvák a textař skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus.

S manželkou Kristýnou má syny Jana a Vojtěcha.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín