Rozhovor se zpěvákem Janem Protheus Macků

„Žiji trojí život! Dokud je tu láska a úcta, budu mít sílu jako buldozer!“

Jan „Protheus“ Macků je frontmanem, zpěvákem a textařem skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus. Letos se vydává na sólovou dráhu a koncem léta mu vychází první sólové album. Druhou profesí Jana „Protheus“ Macků je pedagogická a vědecká práce na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU. A jak sám přiznává: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající.“

V dětství jste chodil na hodiny klavíru, ale nakonec Vás díky kapele Sepultura oslovil rock a metal. V 7. třídě ZŠ jste se spolužáky založil kapelu Vatoma a o rok později punkovou Majsedum, v níž jste hrál také na bubny. Jak jste vnímal, že Vaší maminkou je operetní subreta a tatínek je bubeník? Jak Vás to ovlivnilo? Čím jste chtěl být?

„Od narození jsem vyrůstal v muzikantské rodině, ale doma se moc nehrálo a nezpívalo. O dost let později jsem pochopil, že když člověk opravdu hodně hraje a zpívá v práci, je pak doma rád za trochu ticha. Rodiče mě k muzice vedli každý podle svého, táta trochu tlačil na pilu, chtěl ze mě mít bubeníka. Mamka naopak nechávala věcem volný průběh a jen z vpovzdálí dohlížela. No a je ze mě zpěvák 🙂

 Váš tatínek chtěl, abyste šel na konzervatoř. Vy jste si vybral gymnázium a pak lesnickou školu, po vzoru Vašeho dědečka, který Vám vštípil lásku k přírodě, k lesu a k lesárně Vás dovedl on. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste nešel na práva, jak chtěli Vaši rodiče nebo na konzervatoř? Byla to správná volba? 

„Život nás vede správnými cestami. Jen to málokdy vidíme. Všechno, co jsem dělal a dělám, má smysl a dělám to rád. Nikdy jsem nelitoval, právník by ze mě stejně byl mizernej, byl bych moc slušnej 🙂 Jsem rád tam, kde jsem.“

Jenže zpěv a hudbu máte v genech a láska k tvrdé muzice Vám zůstala a od roku 2003 se věnujete zpěvu. Zpíval jste v kapele Dolores Clan a od roku 2006 jste ve skupině Dymytry, kde vystupujete jako zpěvák pod jménem Protheus, což je Vaše přezdívka z dětských let. Skupina vystupuje v maskách a s tímto nápadem jste přišel Vy. Proč jste vybrali hmyzí masky?

„My si hmyzí masky nevybrali. Vytvořil je maskér Kuba Žid, který celý život žije mezi různou havětí a hmyz je jeho vášeň. Od nás přišlo jen zadání „chceme se odlišit od miliardy dalších začínajících kapel.“ A to byl taky jediný důvod. Tenkrát fakt v každé druhé garáži byla kapela a prorazit nebylo nikdy jednoduchý.“

Kapela Dymytry založila hudební styl psy-core, který nemá žádná pravidla a všechno je dovoleno. Skupina vydala několik alb, má za sebou řadu turné.  Jak se Vám daří v současné covidové době? Máte nějaké koncerty nebo připravujete nové album?

„Celé dva roky tohohle šílenství jsme hráli společně s kapelou Traktor vlastní tour „Monster Meeting“. Žádné festivaly (až na asi dvě výjimky). Což nás paradoxně celkem zachránilo. Festivaly, hlavně ty s mezinárodní účastí to odnesly hůř. Ale samozřejmě i my jsme to pocítili. Taková je prostě doba a musí se bojovat. Osobně odhaduju, že hůř teprve bude, protože všechno to šaškování a předražené nákupy krámů, co jsou k ničemu, bude muset někdo zaplatit. Momentálně dokončujeme další řadovou desku, opět pod taktovkou světového producenta Kohleho Kohlmannslehnera.“

Věnujete se také psaní textů, které sám zpíváte a kromě toho jste napsal také texty pro kapelu Arakain (např. Ve vlasech tvých), Jana Toužimského nebo Lucii Bílou (společný duet Zvon volá nás). O čem rád píšete? Píšete na hudbu nebo nejdříve máte text a až pak přijde hudba?

„Rád píšu text do hudby. Text považuju za svébytnou formu, nikoliv za formu poezie. Písnička není zhudebněná básnička. Inspirace je všude kolem nás dost. Slovy klasika „pořád se něco děje“. Ať už píšu pro Dymytry, pro sebe nebo pro kohokoliv, nechám na sebe působit muziku a slova se většinou samy začnou skládat do sebe.“

Letos se chystáte na sólovou dráhu a koncem léta budete vydávat svou první sólovou desku. Co Vás k tomu vedlo jít na sólo a jak se Vám pracuje na Vaší sólové desce?

„Jsem v Dymytry už pomalu dvacet let. Prošli jsme si za tu dobu vším možným a samozřejmě i nějaká ta ponorka se vyskytla. Abych se z těch nekonečnejch kopáků a kytarovejch riffů nezbláznil a abych tam mohl dál fungovat, cítil jsem potřebu udělat si něco po svém. Deska je v podstatě hotová už skoro dva roky, žel současná situace zapříčinila, že ji budu vydávat až letos na svoje narozeniny, to je na začátku září. A hned v zápětí  vyrazím na pár (doufám velkých) koncertů po celé ČR. Muzikanty jsem si vybral podle svého srdce a musím říct, že to bude hodně dobře šlapající mašina. Musím samozřejmě zatím dávat přednost domovské kapele, takže veškeré plánování je hodně zapeklitá věc, ale já miluju výzvy.“

 Na své alma mater působíte jako pedagog a také se věnujete výzkumu ochrany lesa proti suchu a podílel jste se na vývoji několika strojů. Co Vás na této práci naplňuje a jak Vás vnímají Vaši studenti coby zpěváka tvrdé muziky?  

„Na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU se snažíme jednak vychovat mladé lesníky k lásce k tomuhle poslání a ta se musí zakládat na znalostech, a taky se snažíme přinést nové poznatky ve vědě. Já mám to štěstí, že jsem se svým týmem dostal grant na výzkum možností ochrany lesa před suchem a to mě teď naplňuje maximálně. Studenti samozřejmě většinou vědí, že jsem zpěvák Dymytry, ale já jim hned na začátku jasně říkám, že to jsou dva odlišné světy a na fakultě se věnujeme lesařině, ne metalu.“

Jak se Vám daří skloubit Vaše dvě profese pedagoga a zpěváka?

„Odpověď je jasná a stručná: je to hodně, ale fakt hodně náročné. Časově, energeticky a často i fyzicky. Nebýt mojí rodiny, asi bych to už musel trochu přibrzdit. Naštěstí dělám to, co mě baví a to člověku dodá sílu a energii.“

Co Vás vedlo k vymyšlení aplikace pro mobilní telefony VeryHero?

„Pomocí VeryHero jsem chtěl motivovat mladé lidi k přemýšlení nad světem ve svém nejbližším okolí. Naše západní civilizace je hodně bezohledná a materialistická. Na Vánoce pošleme ‚pade‘ smskou na děti v Ghaně a máme pocit, že jsme si na rok koupili odpustku. Já chtěl motivovat lidi pomáhat každý den okolo sebe. Myšlenka to byla fajn. A tři roky intenzivní práce a ani tak jsem to nedokázal prosadit mezi lidi. Třeba někdy časem. Mohl jsem mít místo toho hezký auto, ale tak zkusil jsem udělat něco víc… „

 V jednom rozhovoru jste řekl: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající,“ Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte vzácné chvíle volna?

„Je to vyčerpávající pro mě i pro moji rodinu. Ale dokud nám bude přát zdraví a budeme k sobě cítit lásku a úctu, budu mít sílu jako buldozer :)“

Jan „Protheus“ Macků:

Narodil se 8. 9. 1983 v Českém Brodě jako syn operetní subrety Gally Macků a dlouholetého bubeníka Orchestru Karla Vlacha Rudolfa Výborného. Vyrůstal v Nasavrkách a poté v Praze.

Vystudoval Fakultu lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity (obor Technika a mechanizace v lesním hospodářství) s tituly inženýra a doktora. Zde na Katedře lesnických technologií se věnuje vědě, výzkumu a pedagogické činnosti.

Souběžně se věnuje také hudbě a je frontman, zpěvák a textař skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus.

S manželkou Kristýnou má syny Jana a Vojtěcha.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Zpěvačky Anna Julie Slováčková a Marta Jandová spolu!

Srdcovka Slunečnice, nezvyklý duet

Zpěvačka Anna Julie Slováčková v doprovodu své kapely vydala na začátku roku debutové album s názvem „Aura“. Právě na tomto CD je i píseň s názvem Slunečnice, kterou pro ni napsala Patricie Fuxová. Společně se později rozhodly, že by stálo za to udělat z písně duet.

„Slunečnice je pro mě jedna z největších srdcovek z celého alba. Věděly jsme ale téměř hned, že by to měl být duet. Líbila se nám myšlenka rozhovoru dvou lidí – žen. Rozhovor se zkušenější ženou, která své přítelkyni dává rady do života. S Martou Jandovou nás toho hodně spojuje. Pamatuji si, kdy jsem ji poprvé viděla osobně – to si ona asi nevzpomíná, nebo v to doufám. Byla zrovna se svou dcerou v drogerii a já jsem vedla horlivě rozhovor s někým na telefonu a moc jsem nešetřila ostřejšíma slovama. Marta se na mě s takovým rozpačitým úsměvem podívala a já celá zrudla,“ vzpomíná se smíchem Anička. „Později jsme se poznaly v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Marta mě často vozila pozdě z natáčení domů, jelikož jsme byly skoro sousedky. Moc ráda vzpomínám na naše debaty v autě. Vždycky jsem k ní měla blízko, vážím si jí jako umělce i jako člověka a jsem moc ráda, že píseň nazpívala se mnou. Není totiž obvyklé, že duet spolu nazpívají zrovna dvě zpěvačky,“ dodala Anička.

Videoklip, který k singlu natočil Vojtěch Komárek a Ondřej Nedvěd, je navíc podle skutečné události. „Jela jsem jednou domů tramvají, když k nám přistoupila velice smutná slečna. Brečela a já měla chuť ji obejmout. Říct, že bude všechno v pořádku, ať je silná. Viděla jsem v ní sebe, když jsem několikrát jela domů ubrečená a vlastně jsem si v hloubi duše přála, aby mě někdo chytil za ruku a řekl mi – nebreč, všechno bude zase jednou fajn. Než jsem vystoupila, vytrhla jsem si z diáře kus papíru a na něj jsem napsala vzkaz, přimalovala srdíčko a smajlíka a papírek před výstupem z tramvaje dala slečně do klína.

O několik měsíců později jsem jela autobusem trasu, kterou jsem nikdy předtím nejela, jelikož jsem se v té části města nepohybovala. Brečela jsem, bylo mi zle a úzko… Když jsem vystupovala, zaklepal mi někdo na rameno a dal mi do dlaní ten samý papírek, který jsem já napsala té slečně několik měsíců zpět! Byl to neskutečný moment!“ Prozradila Anička Slováčková.

Fanoušci mohou na jejích webových stránkách (https://annajulieslovackova.cz/) stále ještě objednávat CD „Aura“ či merch vydaný právě k CD.
„Přeju si, aby písnička i klip přiměly lidi k úsměvu a zamyšlení. Věřím v to, že co dáš, to se ti vrátí. A ten papírek je toho důkazem,“ uzavírá Slováčková.

 

Petr Mráček

pro Taneční magazín