Rozhovor s klávesistou kapely Perutě Danielem Rojkem

„Volno už jsem hodně dlouho neměl“

Klávesista v kapele Perutě, pedagog, programátor webových stránek a aplikací Daniel Rojek to zkoušel v dětském věku i jako tanečník a herec. Našel se v práci s dětmi a pro ně,  ale  hlavně v hudbě, která jej provází od dětství.

Jste nejstarší ze čtyř sourozenců a do patnácti let jste vyrůstal v Teplicích,   již v dětském věku Vás k hudbě přivedli rodiče a Váš tatínek je bývalý diskžokej a vy jste od první třídy ZŠ chodil na hodiny klavíru do ZUŠky. Co Vás ještě bavilo? Čím jste chtěl být?

„Kolem těch 15 let jsem začal uvažovat o filmové tvorbě. Zajímala mě kamera a všechna ta technika kolem filmu a televize, a tak jsem se přihlásil na SPŠ sdělovací techniky v Praze, obor Filmová a televizní tvorba.“

 Uvažoval jste o studiu kamery a režie na FAMU. Nakonec jste vystudoval PedF UK v Praze obor hudební výchova a hra na klavír. Co rozhodlo, že jste se vydal jinou cestou?

„Dostat se na FAMU je velmi náročné a většina lidí se tam dostane až na několikátý pokus. Nejsem takový umělec, takže zas až tak jsem o to nestál a vzdal to hned po prvním pokusu. Zároveň jsem ale ještě chtěl studovat a napadlo mě, že bych mohl zkusit klavír, kterému jsem se věnoval v dětství. Protože jsem ale studoval jinou školu než konzervatoř, přicházela v úvahu právě pedagogická fakulta. Protože je možné hudebku studovat jen dvouoborově, zvolil jsem k tomu mou oblíbenou češtinu, která přestala být oblíbená po roce intenzivního potápění v lexikologii, teorii literatury a podobných předmětech. To už mě ale má tehdejší skvělá učitelka klavíru motivovala k talentovým zkouškám na konzervatoři v Pardubicích, kde dosud studuji. Po prvním roce jsem obor na PedF změnil na hru na klavír a hudební výchovu se zaměřením na vzdělání.“

 V dětském věku jste se sestrou Sabinou chodil na Style Dance, tj. do tanečních a tančil v Krušnohorském divadle v Teplicích. Co dnes, jaký máte k tanci vztah?

„To byl jeden velký omyl, který můj taneční talent nijak zvlášť nerozvinul, ale se ségrou jsme si ten rok dost užili a bylo to zajímavé každotýdenní zpestření. Do tanečních jsem chodil ještě v prváku v Praze, ale co mi bylo naděleno v hudbě, chybí v tanci :-). Nicméně každý rok rád navštívím nějaký ten ples (ať už něčí maturitní, fakultní, univerzitní apod.), kde si pár waltzů, valčíků a polek zatančím, po pár pivech zkusím dokonce cha-chu, ale do ničeho dalšího se radši nepouštím 🙂

 

Láska k hudbě Vás provází stále a od roku 2013 působíte jako klávesista v kapele Perutě. A co skládání hudby nebo psaní textů písní?  

„Zatím občas skládám jen nějaké instruktivní klavírní skladbičky pro děti, které učím. Ale zrovna nedávno mi kluci z kapely napsali, že by bylo dobré, kdybych už taky něco konečně složil pro kapelu, tak uvidíme…“

Jakou máte rád hudbu v soukromí? Co rád posloucháte?

„Nevadí mi nic kromě metalu, hip-hopu apod. Vzhledem k mému věčnému studiu ale převládá především klasická hudba všech období.“

Působíte jako pedagog v DDM hl. m. Prahy Karlínské Spektrum, kde jste Koordinátorem hudebního oddělení a učíte hru na klavír. Učíte také na ZUŠ Kladno. Výuku vedete individuálně na míru každému žákovi. Věnujete se také přípravám táborových programů pro děti. Několik let jezdíte jako programový vedoucí na letní, podzimní a velikonoční tábory (Táborníci). Čím Vás práce s dětmi naplňuje?

„Na naše tábory s Táborníky jezdím už od dětství. Kdysi v roce 2005 mě tam přivedla ségra, která rok předtím přijela domů úplně nadšená. Tím, že jsem tam vyrostl a nechtělo se mi přestat jezdit, začal jsem dělat praktikanta, později mi nabídli pozici oddílového vedoucího a teď už několik let dělám programáka. Přes tábory jsem se taky dostal k učení klavíru, ke kterému mám blízko hlavně díky studiu. Nejvíc mě ale baví poznávat různé metodické postupy a vytvářet didaktické materiály.“

Nadále se také věnujete programování webových stránek a aplikací. Co Vás na programování baví?

„Lepší peníze než za práci pedagoga 🙂

A co herectví? Dočetla jsem se, že jste se k němu dostal ve 14 letech. A hrál jste jak před kamerou, tak na jevišti. Hrajete i dnes?

„To byla jen taková návštěva, především díky ségře, u které vášeň k herectví přetrvává dodnes. Já se mu ale nijak nevěnuji, i když říká se, že každý učitel musí být vlastně trochu herec.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Chvíli volna už jsem dlouho neměl, asi za ně považuju hlavně koncerty s kapelou, případně nějaké procházky v přírodě. Těším se, až konečně dostuduju a toho volna bude víc 🙂

Daniel Rojek

Pochází z Teplic a je nejstarší ze čtyř sourozenců (Sabina, Filip, Adéla). Vystudoval Filmovou a televizní tvorbu na střední škole Panská (Střední průmyslová škola sdělovací techniky v Praze), hru na klavír a hudební výchovu na PedF UK (Bc.) a studuje hru na klavír na pardubické konzervatoři.

Hru na klavír učí v Praze v DDM Karlínské Spektrum a na ZUŠ Kladno. Hraje na klávesy v kapele Perutě. Věnuje se také programování webových stránek a aplikací. 

Sestra Sabina Rojková je úspěšnou herečkou.

Foto: Archiv Daniela Rojka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvákem Janem Protheus Macků

„Žiji trojí život! Dokud je tu láska a úcta, budu mít sílu jako buldozer!“

Jan „Protheus“ Macků je frontmanem, zpěvákem a textařem skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus. Letos se vydává na sólovou dráhu a koncem léta mu vychází první sólové album. Druhou profesí Jana „Protheus“ Macků je pedagogická a vědecká práce na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU. A jak sám přiznává: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající.“

V dětství jste chodil na hodiny klavíru, ale nakonec Vás díky kapele Sepultura oslovil rock a metal. V 7. třídě ZŠ jste se spolužáky založil kapelu Vatoma a o rok později punkovou Majsedum, v níž jste hrál také na bubny. Jak jste vnímal, že Vaší maminkou je operetní subreta a tatínek je bubeník? Jak Vás to ovlivnilo? Čím jste chtěl být?

„Od narození jsem vyrůstal v muzikantské rodině, ale doma se moc nehrálo a nezpívalo. O dost let později jsem pochopil, že když člověk opravdu hodně hraje a zpívá v práci, je pak doma rád za trochu ticha. Rodiče mě k muzice vedli každý podle svého, táta trochu tlačil na pilu, chtěl ze mě mít bubeníka. Mamka naopak nechávala věcem volný průběh a jen z vpovzdálí dohlížela. No a je ze mě zpěvák 🙂

 Váš tatínek chtěl, abyste šel na konzervatoř. Vy jste si vybral gymnázium a pak lesnickou školu, po vzoru Vašeho dědečka, který Vám vštípil lásku k přírodě, k lesu a k lesárně Vás dovedl on. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste nešel na práva, jak chtěli Vaši rodiče nebo na konzervatoř? Byla to správná volba? 

„Život nás vede správnými cestami. Jen to málokdy vidíme. Všechno, co jsem dělal a dělám, má smysl a dělám to rád. Nikdy jsem nelitoval, právník by ze mě stejně byl mizernej, byl bych moc slušnej 🙂 Jsem rád tam, kde jsem.“

Jenže zpěv a hudbu máte v genech a láska k tvrdé muzice Vám zůstala a od roku 2003 se věnujete zpěvu. Zpíval jste v kapele Dolores Clan a od roku 2006 jste ve skupině Dymytry, kde vystupujete jako zpěvák pod jménem Protheus, což je Vaše přezdívka z dětských let. Skupina vystupuje v maskách a s tímto nápadem jste přišel Vy. Proč jste vybrali hmyzí masky?

„My si hmyzí masky nevybrali. Vytvořil je maskér Kuba Žid, který celý život žije mezi různou havětí a hmyz je jeho vášeň. Od nás přišlo jen zadání „chceme se odlišit od miliardy dalších začínajících kapel.“ A to byl taky jediný důvod. Tenkrát fakt v každé druhé garáži byla kapela a prorazit nebylo nikdy jednoduchý.“

Kapela Dymytry založila hudební styl psy-core, který nemá žádná pravidla a všechno je dovoleno. Skupina vydala několik alb, má za sebou řadu turné.  Jak se Vám daří v současné covidové době? Máte nějaké koncerty nebo připravujete nové album?

„Celé dva roky tohohle šílenství jsme hráli společně s kapelou Traktor vlastní tour „Monster Meeting“. Žádné festivaly (až na asi dvě výjimky). Což nás paradoxně celkem zachránilo. Festivaly, hlavně ty s mezinárodní účastí to odnesly hůř. Ale samozřejmě i my jsme to pocítili. Taková je prostě doba a musí se bojovat. Osobně odhaduju, že hůř teprve bude, protože všechno to šaškování a předražené nákupy krámů, co jsou k ničemu, bude muset někdo zaplatit. Momentálně dokončujeme další řadovou desku, opět pod taktovkou světového producenta Kohleho Kohlmannslehnera.“

Věnujete se také psaní textů, které sám zpíváte a kromě toho jste napsal také texty pro kapelu Arakain (např. Ve vlasech tvých), Jana Toužimského nebo Lucii Bílou (společný duet Zvon volá nás). O čem rád píšete? Píšete na hudbu nebo nejdříve máte text a až pak přijde hudba?

„Rád píšu text do hudby. Text považuju za svébytnou formu, nikoliv za formu poezie. Písnička není zhudebněná básnička. Inspirace je všude kolem nás dost. Slovy klasika „pořád se něco děje“. Ať už píšu pro Dymytry, pro sebe nebo pro kohokoliv, nechám na sebe působit muziku a slova se většinou samy začnou skládat do sebe.“

Letos se chystáte na sólovou dráhu a koncem léta budete vydávat svou první sólovou desku. Co Vás k tomu vedlo jít na sólo a jak se Vám pracuje na Vaší sólové desce?

„Jsem v Dymytry už pomalu dvacet let. Prošli jsme si za tu dobu vším možným a samozřejmě i nějaká ta ponorka se vyskytla. Abych se z těch nekonečnejch kopáků a kytarovejch riffů nezbláznil a abych tam mohl dál fungovat, cítil jsem potřebu udělat si něco po svém. Deska je v podstatě hotová už skoro dva roky, žel současná situace zapříčinila, že ji budu vydávat až letos na svoje narozeniny, to je na začátku září. A hned v zápětí  vyrazím na pár (doufám velkých) koncertů po celé ČR. Muzikanty jsem si vybral podle svého srdce a musím říct, že to bude hodně dobře šlapající mašina. Musím samozřejmě zatím dávat přednost domovské kapele, takže veškeré plánování je hodně zapeklitá věc, ale já miluju výzvy.“

 Na své alma mater působíte jako pedagog a také se věnujete výzkumu ochrany lesa proti suchu a podílel jste se na vývoji několika strojů. Co Vás na této práci naplňuje a jak Vás vnímají Vaši studenti coby zpěváka tvrdé muziky?  

„Na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU se snažíme jednak vychovat mladé lesníky k lásce k tomuhle poslání a ta se musí zakládat na znalostech, a taky se snažíme přinést nové poznatky ve vědě. Já mám to štěstí, že jsem se svým týmem dostal grant na výzkum možností ochrany lesa před suchem a to mě teď naplňuje maximálně. Studenti samozřejmě většinou vědí, že jsem zpěvák Dymytry, ale já jim hned na začátku jasně říkám, že to jsou dva odlišné světy a na fakultě se věnujeme lesařině, ne metalu.“

Jak se Vám daří skloubit Vaše dvě profese pedagoga a zpěváka?

„Odpověď je jasná a stručná: je to hodně, ale fakt hodně náročné. Časově, energeticky a často i fyzicky. Nebýt mojí rodiny, asi bych to už musel trochu přibrzdit. Naštěstí dělám to, co mě baví a to člověku dodá sílu a energii.“

Co Vás vedlo k vymyšlení aplikace pro mobilní telefony VeryHero?

„Pomocí VeryHero jsem chtěl motivovat mladé lidi k přemýšlení nad světem ve svém nejbližším okolí. Naše západní civilizace je hodně bezohledná a materialistická. Na Vánoce pošleme ‚pade‘ smskou na děti v Ghaně a máme pocit, že jsme si na rok koupili odpustku. Já chtěl motivovat lidi pomáhat každý den okolo sebe. Myšlenka to byla fajn. A tři roky intenzivní práce a ani tak jsem to nedokázal prosadit mezi lidi. Třeba někdy časem. Mohl jsem mít místo toho hezký auto, ale tak zkusil jsem udělat něco víc… „

 V jednom rozhovoru jste řekl: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající,“ Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte vzácné chvíle volna?

„Je to vyčerpávající pro mě i pro moji rodinu. Ale dokud nám bude přát zdraví a budeme k sobě cítit lásku a úctu, budu mít sílu jako buldozer :)“

Jan „Protheus“ Macků:

Narodil se 8. 9. 1983 v Českém Brodě jako syn operetní subrety Gally Macků a dlouholetého bubeníka Orchestru Karla Vlacha Rudolfa Výborného. Vyrůstal v Nasavrkách a poté v Praze.

Vystudoval Fakultu lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity (obor Technika a mechanizace v lesním hospodářství) s tituly inženýra a doktora. Zde na Katedře lesnických technologií se věnuje vědě, výzkumu a pedagogické činnosti.

Souběžně se věnuje také hudbě a je frontman, zpěvák a textař skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus.

S manželkou Kristýnou má syny Jana a Vojtěcha.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor se zpěvákem Michaelem Kluchem

„Kdysi jsem řekl: Pojďme dělat hudbu, jak to jen nejlépe umíme“

Legendární Queennie, kteří vyprodali O2 arénu a těsně po lockdownu stanuli znovu na jevišti, představovat čtenářům nemusíme. Jen upřesníme, za dobu své existence od roku 2006 se stali  jednou z nejuznávanějších Queen  tribute kapel na světě. Uskutečnili na tisíc koncertů na několika kontinentech.  Perfekcionismus a technická dokonalost, to jsou slova, která je  vystihují. V dubnu 2018 měl v Divadle Radka Brzobohatého premiéru muzikál  Freddie s Queenie v hlavní roli.

Po nekonečném lockdownu,  kdy se nezpívalo, nevystupovalo, jste stanuli jako první hudební skupina  před vyprodanou 02 arénou. Jaký byl Váš pocit? 

„To je složitá  otázka, nebo lépe řečeno, ta otázka zní jednoduše, ale ten kontext v pozadí…, není vůbec  lehké odpovědět. My  jsme náš  koncert či  dva  koncerty  vyprodali už v prosinci 2019 a to byla  euforie! To se  nestává často ani předním českým kapelám, natož hudební skupině  našeho žánru. (Dnes si sice  troufám říci, že jsme tento  žánr i trošku posunuli, to je ale jiná věc.)  Jenže  s příchodem lockdownu se euforie  vytratila. Mám tedy takový „zkreslený“ dojem.

Stát po takové době  před publikem pro mě znamenalo spíše negativní pocit,   protože jsem do poslední chvíle nevěděl, zda ty koncerty proběhnou. Všechno  bylo hektické.  Během první písně, kdy jsem se měl postavit na podium, mělo dojít k výbuchu pyrotechniky.   Výbuch  byl pro mě signál, že mám jít na jeviště, jenže k tomu výbuchu vůbec nedošlo. Místo  toho, abych si užíval vyprodanou halu, byl jsem nervózní, protože jsem měl strach. Nacházel jsem se blízko „odpaliště“ a hrozil jsem se, aby mi to nevybouchlo nečekaně. Snažil jsem se  běžet  někam pryč. Dobrý  pocit jsem si začal užívat až o něco později.  Ten výbuch tam nakonec byl, ale někde uprostřed písně, mimo rytmus, špatně to seplo… Takže moje euforie v ten moment taková nebyla, ale teď si z toho dělám už legraci. Prostě se to stalo, na druhou stranu tam  bylo tolik jiných věcí, které se mohly nepovést, a ty se povedly, takže tohle  zůstalo jako malý detail.

Vyjádřil bych to celé asi  tak: když jsem přicházel do 02 arény, byl jsem nejnervóznější člověk na světě,  když jsem   odcházel, tak jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě. A to je na koncertech právě to hezké.“

Queen –  trošku je napodobujete, obdivoval  jste je coby kluk?

„No, moje odpověď bude zase „košatá“. Kdybychom k té muzice neměli vztah, tak bychom ji nemohli dělat na té úrovni, na jaké ji děláme. Možná ani tanečník nemůže dobře tančit roli,  kterou nemá rád. V angažmá je to sice tak, zkrátka musíte roli zahrát, tak musíte.

Ano, měl jsem k té hudbě vztah, od malička patří k mé nejoblíbenější, rozhodně to byl  důvod, proč jsme ji začali dělat. Zpočátku jsme snad ani nebyli kapela, nehráli jsme pro diváky. Jen jsme se sešli s pár klukama, nahráli  si oblíbené písničky, také třeba písně Leda Zeppelina či jiných. Ale neměli jsme v té době ani  baskytaristu! Později jsme měli i klávesistu a ještě později  jsme si  začali myslet, že už k stylu Queen  máme nějaké předpoklady. Hra na kytaru je tam specifická, o stylu ani nemluvím.

Nakonec jsme si řekli, že si to zkusíme zahrát před divákem a budeme se tomu věnovat více.  Před 15-ti lety bylo naivní si myslet, že jsme dokonalí, ani jsme si to rozhodně nemysleli!  Dnes je naše  kapela   úplně někde jinde, než byla tehdy. Ale drželi jsme se stále u filozofie:  pojďme to dělat, jak to nejlépe umíme,  na té úrovni, kde se zrovna nacházíme. A to  nám zůstalo.“

Freddie  Mercury byl  tvrdohlavý,  řeknu – „sexuálně nestandardní“, někdo ho za jeho životní styl odsuzuje. Vy se  nějak musíte vyrovnat i  s osobností zpěváka, který je v zásadě  nenapodobitelný. Jak to zvládáte?

„No,  obecně, když se bavím s nějakými lidmi nebo s nimi spolupracuji,  tak je vnímám  profesně, když si hledám kamarády, tak je vnímám charakterově, takže Mercuryho vnímám jako vynikajícího zpěváka. Je mi jedno, jaký byl v soukromí. Mě jeho život nepohoršuje, ale i kdyby, tak všeobecně mám k lidem přístup – jsi kamarád, tak je mi jedno   s kým se ‚vyspíš‘. Zrovna tak, když jdu koupit rohlíky a jsou chutné, tak je mi celkem jedno, kdo mi je prodá.  Beru tedy Mercuryho jako kamaráda. Na koncertě  je to jedno, ze  soukromého života na jeviště vlastně nic nedostanete. V  hudbě samotné někde je Michael Kluch, ne Freddie.

Možná Freddie  někdy byl při koncertech trošku sprostý, ale v Čechách mi připadá hloupé mluvit na fanoušky anglicky, takže snad jedině v zahraničí je možné malinko Mercuryho zahrát i s jeho typickými hláškami.

Ale mně  ta jeho postava  dělala mnohem větší  problém během muzikálů, kdy už  jeho osobní rovina opravdu na  jevišti vidět je. Ano, to uznávám.  Měl jsem  načtené knížky a trošinku jsem tušil, jak by asi on reagoval ve  svém slovníku, ale já takový vůbec nejsem jako on,  takže se to úplně napodobit nedá. Tím, že jsem naprosto odlišný, ta role se mi nehrála tak snadno, jak se možná na první pohled může zdát.

Možná ale  je tu i jiné hledisko. Pravděpodobné je totiž i to,  že jaký byl a jak ho známe, byla jen nějaká jeho póza a  on sám takový možná vůbec nebyl. Třeba byl srdečný, měl kolem sebe svou skupinu lidí, nikoho dál už tam příliš nepřijímal,  ale pak šel na večírek, tam např. některé  osobnosti různě  lezou po stolech a tak podobně, takže to jsou takové ty  polohy umělců, kterou bych možná mohl mít i já,  třeba bych také mohl lézt po stole, no, nevím. Tohle na koncertech naštěstí vůbec neřeším, tam je to  jednodušší.“

Queen vesele střídali hudbu a styly,  ne vždy to posluchač snáší dobře, chce si v hudbě najít to své oblíbené a hotovo.  Byli  v tom trošku atypičtí. Jak to řešíte Vy?

„Já jsem teď udělal novou píseň, která není „queenovského žánru“, ale diváci byli nadšení. Jsou tam určité polohy, které nejsou pro tu hudbu typické, takže jsem si trošku „odskočil“, ale žánrově to zase není v žádném případě úplně něco jiného, moderní prvky tam jsou.  Všichni se nějak vyvíjíme a naše hudba s námi.  Já nemám problém zpívat ať popovou nebo lidovou  píseň, cítím se být zpěvákem a je mi celkem jedno, co to zrovna je.  Mám na to  hlasové  vybavení, jiným žánrům se vůbec nevyhýbám.

Ale nejsem samozřejmě operní zpěvák, takže nechci, aby mě někdo chytal za slovo. Kdyby mě poslouchal operní profesionál,  řekl by, že techniku nemám úplně správnou, což je pochopitelné, jsem „popík“, ne „operák“. A to je průšvih vždycky,  když se „popíci“ pouští do opery a „operáci“ do popíku.“

Co když pandemie není u konce?  A přijde další lockdown?  Jak si  s tím poradíte?

„Tak toto má zase více rovin. Jedna věc  je živobytí jako takové. Pokud jde o naši kapelu, naštěstí se  nemusíme ohlížet  po jiné  profesi, takže  z ekonomického hlediska přežijeme.  Nechci to zlehčovat, ani se nechci vůbec míchat do politiky, já už  jen doufám, že žádný lockdown nebude. Nešlo jen o koncerty, lidé nemohli rok nikam chodit, nemohli se seznamovat, některé moje známé trápí, že si nemohli najít holku nebo kluka, další trápí  ekonomické problémy, ale je tu i edukace dětí, mělo to na všechny  obrovský psychický  dopad.

Je tu samozřejmě fakt, že i nadále je  všechno poloviční, diváci se bojí chodit na koncerty, možná ani nemají  náladu starat se o svoji duši,  nebo o nějakou svoji  radost, to se vytratilo.  Nechci tady lamentovat, ale  nám to  vzalo  minimálně dva roky profesního života, to je prostý fakt, tak asi budeme muset vydržet na jevišti déle, no. Problém vidím jenom v tom, že tohle si  nenaplánujete, pokud vám tělo jednou řekne, že už  dost,  tak  vám ty dva roky nikdo nedá.  Ani teď to není tak, že bychom nastartovali tam, kde jsme skončili před pandemií, nějaký propad tu bude,  může to zase  trvat nějaké dva roky, než se trh obecně znovu ozdraví. Nejde  jen o kulturu,  tam to bude trvat ještě  déle, a to mě teda mrzí.

Ať je to, jak je to, nic s tím  neuděláme. Uklidňuje mě jedna myšlenka, že jsem jakoby v takovém náručí  Božím a ten rozhodne, ne já.

Těším se z toho, že jsme vystupovali  v 02 aréně, to pro  nás bylo nesmírně důležité.  Máme  už rozjednané turné po světě, to je také podstatné. Koncerty  se vydařily, ohlasy na ně  byly tak pozitivní!  Ani jsme nečekali, že se tak vydaří.  Udělali  jsme akci, která vlastně nemá obdoby. Mám  z toho velkou radost a to mě teď žene dál.

A pokud přece jen  nějaký další lockdown přijde,  vyprodukuji zase nějakou píseň. Mám teď uvolněnou mysl, dříve jsem ji měl neustále zaneprázdněnou tím, co bude s námi, zda bude koncert, nebo ne, teď bych se věnoval nějakému vlastnímu albu.“

Škoda ztraceného roku, ale možná musíme vzít v úvahu i to, že nebýt lockdownu, bylo by tu místo 30- ti tisíc  mrtvých třeba 200 tisíc.  Není pak sobecké chtít se bavit? Jak se na to díváte?

„To je  strašně složité, to už není ani politika, ale spíše nějaká filozofie. Možná je sobecké, nechat lidi umírat, jsou to něčí maminky, babičky, bratři, já vím. Také mi  zemřeli blízcí, jsem smutný, ale jsem pragmatický. Když mě zítra srazí tramvaj, tak srazí, nemám žádné právo na život, když zasáhne osud, tak zasáhne. Navíc na jedné straně to vypadá jako „zbytná“ zábava, ale na straně druhé stojí nejrůznější profese, které živí své rodiny, a vydělané peníze utrácí za služby zase třeba ve firmě, kde pracuje někdo z diváků. Ekonomika je nekonečný koloběh, který spolu úzce souvisí, a všechny ty konsekvence můžeme koneckonců nyní sledovat v přímém přenosu. Ekonomická krize totiž také ničí životy. Pak si vyberte..

Atˇ  už je to, jak je to, i přes to, že nám lockdown  vzal  nějakou část kariéry, možná nám to i něco dalo. Chci hledat ty hezké a pozitivní momenty. Možná máme  i  novou energii a naději. A touhu zase jít dál.“

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěšných koncertů 

 Foto: archiv Michaela Klucha 

Eva Smolíková

Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic

The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech

Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic

V nové divadelní premiéře tvůrčího tandemu Janek & Natálka (režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová), které je zároveň uměleckým vedením pražského Divadla NoD, ožije jedna z legend devadesátých let – kapela Lunetic. Příběh, který dává naději, že i když se narodíte v Mostě, pořád se můžete stát legendou. Inscenace The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech. Premiéra je naplánovaná na sobotu 27. 11. 2021 od 19:30, první repríza bude následovat ve středu 15. 12. 2021.

„České devadesátky znamenají první setkávání se západní popkulturou a celospolečenský pocit, že je všechno možné, stačí chtít.“ říká dramaturgyně Natálie Preslová a dodává: „Čím větší odstup má naše společnost od 90. let, tím jasněji vidí všechny chyby, které v nich udělala, ať už se to týká politických rozhodnutí, módy, účesů, barevnosti fasád rodinných domků nebo hudebního vkusu.“

V rolích dívčích idolů Vaška, Martina, Davida a Aleše se po náročném pěveckém a tanečním tréninku představí domácí soubor Divadla NoD, tedy Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán a Jan Strýček. Tito čtyři zástupci jedné generace pátrají po původci svého zničeného vkusu. A pod nánosem devadesátkových cetek nalézají děsivou pravdu. Dne 27. února 1995 vstoupil do atmosféry zvlášť jasný meteor, jehož úlomky dopadly do Čech a Moldávie. Ve stejný den vznikly skupiny Lunetic a O-Zone. Náhoda?

„Během 90. let se stalo spoustu opravdu hodně bizarních a hodně nepravděpodobných událostí, ale nikomu to tady nepřipadalo zvláštní. Jako by všichni byli oslepení nějakým úžasným devadesátkovým fetem. A tak jsme se rozhodli přijít na to, co jsme si to doopravdy šlehli, a tak trochu před mladšími generacemi ospravedlnit to, proč máme všichni na fotkách z dětství tu stejnou hnusnou ledvinku a z očí nám stříká, jak jsme za ni šťastní.“ říká režisér Janek Lesák.

V pořadí šestá inscenace uměleckého vedení Divadla NoD navazuje na linii autorského divadla, které převádí na jeviště jednotlivé fenomény popkultury. Tu zahájily inscenace Osamělost komiksových hrdinů (prosinec 2017), Měsíční sonáta č. 11 (únor 2018), inscenace využívající technologii binaurálního zvuku FANTASY! (leden 2019), BIBLE 2 (únor 2019) a projekt na pomezí divadla a LARPu MĚSTEČKO PALERMO USÍNÁ (leden 2020).

Hrají: Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán, Jan Stýček & New Kids in the NoD / Kamila Mottlová, Eliška Soukupová, Michal Máša, Karel Jinda nebo Lukáš Prokop

SCÉNÁŘ: Janek & Natálka
DRAMATURGIE: Natálie Preslová
REŽIE: Janek Lesák
CHOREOGRAFIE: Kamila Mottlová
HUDBA: Lunetic & Ivo Sedláček K
KOSTÝMY: Paulína Bočková
LIGHTDESIGN: Dano Kozlík
SOUNDDESIGN: Vojtěch Drobek Krátký
PRODUKCE: Helena Plicková
VIZUÁL: Dominik Miklušák
FOTO: Michaela Škvrňáková

 

NoD, Taneční magazín