The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech
Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic
V nové divadelní premiéře tvůrčího tandemu Janek & Natálka (režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová), které je zároveň uměleckým vedením pražského Divadla NoD, ožije jedna z legend devadesátých let – kapela Lunetic. Příběh, který dává naději, že i když se narodíte v Mostě, pořád se můžete stát legendou. Inscenace The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech. Premiéra je naplánovaná na sobotu 27. 11. 2021 od 19:30, první repríza bude následovat ve středu 15. 12. 2021.
„České devadesátky znamenají první setkávání se západní popkulturou a celospolečenský pocit, že je všechno možné, stačí chtít.“ říká dramaturgyně Natálie Preslováa dodává: „Čím větší odstup má naše společnost od 90. let, tím jasněji vidí všechny chyby, které v nich udělala, ať už se to týká politických rozhodnutí, módy, účesů, barevnosti fasád rodinných domků nebo hudebního vkusu.“
V rolích dívčích idolů Vaška, Martina, Davida a Aleše se po náročném pěveckém a tanečním tréninku představí domácí soubor Divadla NoD, tedy Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán a Jan Strýček. Tito čtyři zástupci jedné generace pátrají po původci svého zničeného vkusu. A pod nánosem devadesátkových cetek nalézají děsivou pravdu. Dne 27. února 1995 vstoupil do atmosféry zvlášť jasný meteor, jehož úlomky dopadly do Čech a Moldávie. Ve stejný den vznikly skupiny Lunetic a O-Zone. Náhoda?
„Během 90. let se stalo spoustu opravdu hodně bizarních a hodně nepravděpodobných událostí, ale nikomu to tady nepřipadalo zvláštní. Jako by všichni byli oslepení nějakým úžasným devadesátkovým fetem. A tak jsme se rozhodli přijít na to, co jsme si to doopravdy šlehli, a tak trochu před mladšími generacemi ospravedlnit to, proč máme všichni na fotkách z dětství tu stejnou hnusnou ledvinku a z očí nám stříká, jak jsme za ni šťastní.“říká režisér Janek Lesák.
V pořadí šestá inscenace uměleckého vedení Divadla NoD navazuje na linii autorského divadla, které převádí na jeviště jednotlivé fenomény popkultury. Tu zahájily inscenace Osamělost komiksových hrdinů (prosinec 2017), Měsíční sonáta č. 11 (únor 2018), inscenace využívající technologii binaurálního zvuku FANTASY! (leden 2019), BIBLE 2 (únor 2019) a projekt na pomezí divadla a LARPu MĚSTEČKO PALERMO USÍNÁ (leden 2020).
Hrají: Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán, Jan Stýček & New Kids in the NoD / Kamila Mottlová, Eliška Soukupová, Michal Máša, Karel Jinda nebo Lukáš Prokop
Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:
Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?
„Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi) „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“
Proč?
„Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“
V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?
„Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“
Z jakého důvodu?
„Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“
Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?
„Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“
A co mimo hranice nejen Prahy?
„Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“
Ale zpět, k těm menším městům…
„Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“
TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…
„Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“
A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?
„Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“
Jakým?
„Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“
Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?
„Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“
A jak se za tou dobou ohlížíte?
„Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“
Nemohu se nezeptat na klasická taneční…
„Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.
O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“
Litujete toho?
„Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“
Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.
„Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“
Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?
„Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“
Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?
„Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.
Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…
Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“
A jakým směrem?
„Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“
Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému“ výtvarnému vyjádření?
„Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…
Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.
Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“
Tak trochu „Sofiina volba“?
„Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje jako ,malujícího sochaře´.
Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“
O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?
„Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.
Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“
Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?
„Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .
Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“
Co chystáte v následujícím období?
„V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.
Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“
Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.
Foto:Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora
Herecké mistrovství legendární Hany Bauerové oceněno
Divadelní čas, který je ve své podstatě tím nejprchavějším, má přesto schopnost některé z hereckých osobností proměňovat v legendy. Takovou žijící legendou Jihočeského divadla je nesporně Hana Bauerová, rodačka z Prahy (* 5. 2. 1931). Stává se čerstvou držitelkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra.
Celý svůj profesní život spojila Hana Bauerová s jihočeskou scénou. Mezi roky 1953 a 2008 zde vystoupila v téměř sto šedesáti inscenacích. Od její Stázy ve Šrámkově „Létě“ a Máti v McDonaghově „Mrzáku inishmanském“ se rozprostírá plejáda hrdinek lidových postav z české klasiky (Jirásek, Tyl, Hrubín). Avšak „přehrála” se úspěšně i do rolí shakespearovských (například Viola ve „Večeru tříkrálovém“, paní Hošková ve „Veselých paničkách windsorských“, Chůva v „Romeovi a Julii“). Její rolí takříkajíc erbovní se stala titulní postava Kitty Warrenové ve Shawově hořké komedii „Živnost paní Warrenové“ (1975).
Svůj neodolatelný – a diváky obzvlášť milovaný – smysl pro jevištní humor s přesně zacílenou komickou pointou uplatňovala Bauerová zejména v rolích světového veseloherního repertoáru (jako třeba Pasqua v „Poprasku na laguně“, Sostrata v „Mandragoře“, Fenisa v „Chytrých milenkách“, či Ela Delahayová z „Charleovy tety“, Lady Brecknellová z komedie „Jak je důležitě míti Filipa“ anebo Olympie Feraillová z „Brouka v hlavě“). Škálu velkých komediálních rolí uzavřela nezapomenutelnými kreacemi v rolích tajnůstkářské Abby Brewsterové v Kesselringových „Jezinkách a bezinkách“ a rozkošně hubaté paní Pollingerové ve veselohře „Koncert Hermanna Bahra“ (1991).
Velkou popularitu v 60. a 70. letech získal mezi diváky i HEC (Herecký kabaret), jehož byla spiritus agens. Se svým manželem, členem činohry Josefem Bulíkem, a dalšími kolegy z HECu neúnavně rozdávali smích i v nejodlehlejších částech jihočeského regionu.
S nemenším úspěchem ztvárnila Hana Bauerová ovšem i dlouhou řadu tak řečeno „vážných” a psychologicky komplikovanějších úloh. Za všechny připomeňme její další „velkou” Chůvu, tentokrát z Anouilhovy adaptace „Antigony“, či Andu z Šotolovy hry „Možná je na střeše kůň“.
Hana Bauerová vystoupila rovněž v historicky prvním televizním záznamu inscenace před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově („Tvrdohlavá žena“, 1967) a stala se i první Málinkou ve světové premiéře Hrubínovy „Krásky a zvířete“ (tamtéž 1970). Za televizní seriály jmenujme alespoň její role v Balaďově „Největším z pierotů“ či v oblíbeném „Dobrodružství kriminalistiky“ režiséra Antonína Moskalyka.
Na filmovém plátně se Bauerová objevila i ve Vávrově zpracování Hrubínovy hry „Srpnová neděle“.
Neobvyklou, ale vítanou příležitost dal Haně Bauerové také hudební žánr: v průběhu let ztvárnila divadelní divu Corinu i klášterní Fortnýřku v operetě „Mam’zelle Nitouche“ i Mirabelu ve Straussově „Cikánském baronu“.
Kolegyně Daniela Bambasová na Hanu Bauerovou a na jejich společná léta na jevišti vzpomíná s radostí: „S Haničkou jsem na jevišti prožila krásné chvíle a spoustu legrace. Bylo těžké vydržet její pohled s tisíci rarášky v každém oku. Jednou se jív Antigoně podařilo (s vervou její vlastní), omylem mě shodit z houpačky. Myslela jsem, že to nezvládnu. Pokaždé, když jsme se střetly pohledem, mi ti její rarášci celou situaci znovu přehráli.”
K 80. narozeninám Jihočeského divadla vyšla také půvabná knížka hereckých vzpomínek, historek a postřehů nazvaná „Před oponou za oponou Jihočeského divadla“, jejíž autorkou je právě Hana Bauerová. Jak v předmluvě této knihy poznamenala bývalá dramaturgyně Jihočeského divadla Alena Kožíková: „Hanka se na svět z jeviště dívá živýma očima, šibalské jiskřičky se proměňují do ironie, upoutává diváka a nepustí jeho pozornost, temperamentně a chytře provádí svou postavu celou inscenací. Má to štěstí pro jeviště, že je osobností.”
Jihočeské divadlo získalo čtyři širší nominace na Ceny Thálie
Když se divadlo dělá srdcem, nese to ovoce – a někdy také Thálie. Herecká asociace nyní oficiálně zveřejnila nominace na celostátní Ceny Thálie 2020 za mimořádné jevištní výkony v divadelní sezóně 2019/2020. Jihočeskému divadlu přinesla radostné zprávy a hned čtyři širší nominace.
V kategorii opera byli nominováni Josef Moravec za roli Dalibora a Lenka Pavlovič za roli Jitky v inscenaci Dalibor, kterou jsme téměř před rokem otevírali divadelní areál Bouda. Širší nominaci v kategorii balet získal sólista jihočeského baletu Zdeněk Mládek za roli Soudruha Pilného v taneční show Inscenační porada, kterou jsme premiérovali v Boudě v prosinci 2019. V kategorii loutkové divadlo zaujal porotu František Hnilička v minimalistické inscenaci Nuda!, kterou v Malém divadle hrajeme pro malé i velké diváky.
Prestižní Cenu za celoživotní mistrovství v kategorii činohra obdrží letos také Hana Bauerová, herecká legenda Jihočeského divadla, která mu zůstala věrná po celý svůj život.
Všem nominovaným i oceněným moc blahopřejeme! Slavnostní vyhlášení vítězů Cen Thálie letos proběhne 14. listopadu, kvůli koronavirové epidemii, v rámci on-line přenosu na: www.cenythalie.cz.