Výborný nápad

Premiéra „This is not a love song“

Kdysi v dětství jsem si pletl dvě pražská vršovická kina s „leteckými“ názvy – „Pilotů“ a „Vzlet“. Byla blízko sebe a později byla i dlouho uzavřena. V kině „Vzlet“ pak býval sklad filmových plakátů. Nyní obě ožila. „Pilotů“ se vrátilo k původní filmově promítací roli. A „Vzlet“ má patřit širším, zejména divadelním, aktivitám. A právě v něm se v pondělí 28. června odehrála zbrusu nová premiéra progresívního souboru Ufftenživot pod titulem „This is not a love song“.

Jednalo se v podstatě o premiéru na druhou. Jednak o klasickou premiéru divadelní. A za druhé i o režijní celovečerní debut Sáry Arnsteinové. Ta si k úzké spolupráci vybrala herečky Natašu Bednářovou, Kateřinu Císařovou a Lucii Čižinskou a muzikantskou i autorkou osobnost – Báru Zmekovou. Rovněž volba scénografky i dramaturgyně v jedné osobě Natálie Rajnišové byla velmi podstatná. Jak titulek napovídá, tentokrát se vycházelo ze skvělého nápadu: vytvořit určitý hyperbolický nadhled na slavné láskyplné světové hudební hity.

Nebudu zde polemizovat (jako by jistě teď začal populární hudební kritik a dnes i moderátor talk show Honza Dědek) nad výběrem a dramaturgií jednotlivých písní, které bezesporu oblétly svět. Ty zde sice tvořily kostru celého představení, ale byly zde spíše výrazovým prostředkem než hlavním účelem.

Výraznou roli pro celkové vyznění sehrála i nápaditá scéna. Využívala maloplošné (na televizní obrazovce Sony) i velkoplošné projekce na plátně. Takže vlastně i částečná renesance původní funkce někdejšího kina!

Dalším výrazným stavebním prvkem představení „This is not a love song“ jsou kreativní kostýmy. Zde se tvůrkyně skutečně vyřádily. O čemž, v neposlední řadě, svědčí i ohromující počet využitých párů bot. Protagonistky se tak nejen klasicky převlékaly, ale také velmi často přezouvaly!

Bára Zmeková

I tři mušketýři byli čtyři. Tou čtvrtou (nikoli vzadu ani stranou) byla vynikající zpěvačka, skladatelka, textařka i aranžérka Bára Zmeková. Naopak. To ona hudební dramaturgií i kontrastní (tentokrát ne pouze vyplňující) scénickou hudbou dodala celému „This is not a love song“ náladu a zejména gradaci.

Každá premiéra většinou bývá ještě tak trochu rozpačitá. Dílo ještě nebývá usazené. Tentokrát to však nelze jednoznačně říct. Vše bylo připravené a sehrané bez nervozity, výrazných hluchých míst a s potřebným temperamentem. Pouze bych měl jisté připomínky k dramaturgické vyváženosti. Zhruba ve druhé polovině, kdy jsme svědky „módní přehlídky“ se představení začíná poněkud smyslově propadat. A úplný závěr – namísto pointy – vyznívá spíše do ztracena. Náležitou gradaci mu dala teprve vytleskaná, opakovaná přídavková píseň.

TANEČNÍ MAGAZÍN musí zcela na místě ocenit nápaditou choreografii. Zejména tance ve vysokých „korkáčích“ či na jehlových podpatcích jsou doslova nenapodobitelné!!! Výborným nápadem je rovněž simulace mobilního telefonu prostřednictvím – (jak jinak) dámské lodičky.

Typické přezouvání, tentokrát v podání Lucie Čižinské

V úvodu zmíněné filmové předtáčky (patrně od – v doprovodných textech utajeného – Jiřího Šimka?) také zcela jistě celé představení okořenily. A dodaly mu další humorný rozměr.

Nikoli v poslední řadě však musím vyzdvihnou herecké a muzikální výkony sebeironické Nataši Bednářové, temperamentní a pěvecky skvělé Kateřiny Císařové i pohybem fascinující Lucie Čižinské. Režijní ruka Arnsteinové dokázala jejich individuální přednosti spojit v jeden životaschopný celek. Samozřejmě, výrazný podíl na celém projektu „This is not a love song“ nese Bára Zmeková. Osobně jsem od ní předem čekal výraznější autorský podíl… Ale musím uznat, že se tentokrát plně podřídila celku a smyslu představení.

Kateřina Císařová, Lucia Čižinská a Nataša Bednářová

Klasické divadelní programy (alespoň při premiéře) nahradily vtipné pohlednice s protagonistkami. Postrádaly však bližší informační údaje. Je otázkou, zda je to v dnešní „internetově googlovací“ době ještě vůbec potřeba?

Ačkoli jsem úhlavním nepřítelem anglických (i jiných cizojazyčných) názvů u českých inscenací, tak musím po pravdě uznat, že tentokrát byl nadmíru funkční i dostatečně vypovídající. Prostě, režijní prvotina Sáry Arnsteinové „This is not a love song“ stojí za to!

This is not a love song“

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Režie: Sára Arnsteinová

Hudba: Bára Zmeková

Scénografie a dramaturgie: Natálie Rajnišová

Lightdesign: Štěpán Hejzlar

Produkce: Tereza Tomášová

Psáno z premiéry 28. června 2021.

 

Foto: Facebook Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Oskara inspirovaly taneční hodiny

Vejde na Smíchově ten pravý? Švandovo divadlo uvede drama o lásce, dospívání, šikaně a upírech. Anděl tělocvikářem. A Buchta bude mít obchod se sladkostmi!

 Hru „Ať vejde ten pravý“, podle světoznámé předlohy, uvede, ještě před koncem sezóny, pražské Švandovo divadlo. Inscenaci, stojící na pomezí severské detektivky, upírské romance a psychologického dramatu režíruje Jan Holec, mladý divadelník s výborným renomé. V roli ústřední dvojice se představí dva nejmladší členové smíchovského souboru Denisa Barešová a Oskar Hes. Ti jsou známí publiku i ze svých filmových a televizních rolí. Dramatizace švédského románu od Johna Ajvide Lindqvista, který už dvakrát zpracovali i filmaři, bude mít českou premiéru 29. května ve Velkém sále Švandova divadla. Titul je zároveň hlavní novinkou „Léta ve Švanďáku“, na jehož programu se objeví 16. a 17. srpna.

Oskar (Oskar Hes) je osamělý chlapec, který je ve škole terčem šikany. Se svou matkou žije v paneláku na předměstí. Eli (Denisa Barešová) je zvláštní dívka, která se přistěhuje naproti. Vypadá zanedbaně a přes den nikdy neopouští byt. Oba mladé vyděděnce to k sobě táhne, zatímco okolím otřásá série tajemných zločinů. Z koho nebo z čeho je ale potřeba mít strach? Odkud Eli přišla a kdo je Hakan, její ochránce?

Upír, láska, násilí a blízkost

Režiséra Jana Holce nejvíc upoutal silný příběh nabízející divákovi hned několik přitažlivých žánrů. „Důležitou roli tu hraje motiv upíra. Nejedná se však o klasický horor. Lindqvistův upír je oduševnělý a spíše hledá pochopení v lidském světě. I naším hlavním tématem je spíše lidská jinakost a krize identity,“ vysvětluje režisér Jan Holec, respektovaný umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče, který už ve Švandově divadle nastudoval Fassbinderovu hru Kočkožrout. „,Ať vejde ten pravý´ je zkrátka napínavý, originální a také velmi jímavý a láskyplný příběh. Samozřejmě se zabývá i upírským vražděním, ale mnohem trýznivější je přítomná šikana. Fyzická i psychická. Lidská krutost je schopna předčít tu upírskou,“ dodává režisér.

S tím souhlasí i dramaturg David Košťák: „Drama zasazené do 80. let 20. století řeší téma násilí a rozplétá se ve stylu severských detektivek. Téma izolace a ztráty vazeb, kdy se lidé před obcházejícím nebezpečím pokusí uzavřít do svých příbytků, nabízí s dneškem nečekané, silné paralely. Podobně rezonuje i selhávání autorit, které nejsou schopné těm slabším a vystrašeným poskytnout bezpečné zázemí. Je jen málo titulů, které pojednávají o šikaně tak naléhavým způsobem. Příběh s fantaskními motivy a zajímavě pojatými postavami je však podle mého především psychologickým dramatem o dospívání a potřebě lidské blízkosti,“ naznačuje dramaturg.

Oskar Hes hraje Oskara

Šikana a monstrum

Ústřední postavou příběhu je Oskar, dospívající chlapec vyrůstající bez opory dospělých. Jeho hraje nejmladší člen hereckého souboru Oskar Hes. „Jeden ze silných motivů, který se v příběhu objevuje, je šikana. Šikana, o které se tak nějak na škole ví, ale nikdo ji aktivně neřeší. Ono se totiž většinou neví jak. I ze svých vlastních zkušeností mohu říct, že se jedná o opravdu frustrující problém. V případě Oskara mě děsí hlavně jeho pocit nikdy nekončícího utrpení,“ říká Oskar Hes. Ten se při ztvárnění své role soustředil hodně na Oskarovo fyzické vzezření. „Celý život se hýbu a už od školy na nás při tanečních hodinách apelovali, abychom správně drželi tělo. Tuto připomínku si držím dodnes a snažím se hýbat a vypadat esteticky. Oskar žádnou taneční ani pohybovou průpravu nemá, a proto by tak ani neměl působit,“ říká herec.

Téma násilí v mezilidských vztazích oslovilo i Denisu Barešovou. „Nejvíc mě děsí, jak moc jsme schopni ubližovat někomu slabšímu a kolik toho člověk dokáže vydržet. Není to nic, co bych nevěděla, ale pokaždé to se mnou zacloumá,“ říká herečka, která se objeví v úloze věčně mladé upírky Eli.

Denisa Barešová v roli Eli

Svou postavu přesto nevnímá jako monstrum. „Za monstrum považuji někoho, kdo vědomě a záměrně škodí a páchá zlo. Sám si ho vybírá. Eli si své upírství nevybrala a snaží se přežít za každou cenu, bohužel k tomu potřebuje lidskou krev. Snaží se to však dělat tou nejmírnější cestou. Eli není v první řadě upír, ale bytost s emocemi a lidskými vlastnostmi,“ je přesvědčena Denisa Barešová a chválí si spolupráci se svým hereckým kolegou Oskarem Hesem, což je podle ní „skvělý, připravený a talentovaný herec.“

Mladý pár doplní Tomáš Petřík v roli dívčina opatrovníka Hakana a Marie Štípková v úloze bezradné Oskarovy matky. Detektiva Halmberga ztvární Jan Grundman, Oskarovy kruté spolužáky Mickeyho a Johnnyho ztělesní sehraná herecká dvojice Jacob Erftemeijer a Tomáš Červinek. Pana Avilu, tělocvikáře přehlížejícího bezpráví, hraje Matěj Anděl, jako samotářský majitel obchodu se sladkostmi se představí Petr Buchta.

Inspirace filmem

Výtvarník inscenace Ján Tereba využil při tvorbě scénografie točnu, umožňující střídat různá prostředí s téměř filmovou lehkostí. V duchu severských krimi se na scéně uplatňuje i sníh a krvavé efekty. A severskou vintage estetikou, známou z populárních skandinávských seriálů, jsou inspirované také kostýmy. Poetickou a křehkou osobní rovinu vyprávění podtrhne instrumentace oceňovaného skladatele Jiřího Hájka, známého prací i pro film. „Diváci se mohou těšit na speciální vizuální efekty, a především na filmové masky, s nimiž se musí vypořádat maskérky Švandova divadla. S upírským žánrem se přeci jen na jevišti nesetkávají každý den. A autor si pro ně připravil větší výzvy, než je jen pár kapek krve,“ láká na představení dramaturg David Košťák.

Jan Grundman

Po premiéře 29. května následují první tři reprízy za speciální vstupné (31. května, 14. a 15. června) a diváci poté titul uvidí i o prázdninách: v rámci Léta ve Švanďáku je naplánován na 16. a 17. srpna.

Více informací na webu: www.svandovodivadlo.cz

 

                                       

Foto: Patrik Borecký

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a vítězem StarDance JANEM ONDEREM

„Už se dokážu radovat, ale cesta k tomu byla delší…“

Tanečník a choreograf, pro kterého je práce také velkým koníčkem, Jan Onder třikrát tančil v oblíbené TV taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A s herečkou Danou Batulkovou a atletkou Kateřinou Baďurovou Janků soutěž vyhráli.

Ve StarDance působil také jako choreograf a poradce. Řadu let pracuje s dětmi a právě jim věnoval také knížku Kdo zachrání Pižďucha?“

Pocházíte z Lokte a vyrůstal jste s bratrem. Jak jste se dostal k tanci, kterému se věnujete od svých sedmi let?

Hrozně jsem si přál tančit! Do svých šesti let jsem si dělal freestyle doma na gramofonové desky a v druhé třídě jsem si doma prosadil taneční kroužek (taneční přípravku) společenských tanců v Sokolově. Rodiče mě podporovali ve všem, co jsem chtěl…“

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a od svých 17 let trénujete děti. Pro děti jste také natáčel TV pořad Taneční hrátky s Ondrou. Co Vás na práci pro děti a s dětmi baví?

Miluji jejich upřímnost a spontánní nadšení pro cokoli. Mám rád, když děti nadchnu pro taneční blbnutí. Děti jsou upřímné, a když se jim to s Vámi líbí, ocení to více než dospěláci… i když je fakt, že poslední dobou se mi potvrzuje, že dospělé publikum si také rádo hraje a platí na dobrou společnost stejná pravidla. Bavič musí obecně zaujmout a ,zblbnout´ lidi. Bavič musí nadchnout a přesvědčit, že se nemusíme stydět bavit se jako děti 🙂 .“

S Vaší bývalou taneční partnerkou Lucii Hunčárovou jste patřili mezi nejlepší taneční dvojice. Někde jste řekl, že společenské tance jsou těžké všechny, jsou ale krásné, protože je to pro dva. Jaký tanec máte nejraději?

S Lucií Hunčárovou jsme byli v první desítce top v ČR, byli jsme širší špička u nás. Drželi jsme se dlouho a jezdili jsme hodně do zahraničí. Celou kariéru jsem měl mindrák, že jsme nebyli na ,bedně´, ale nebylo nám to přáno, měli jsme se možná ukázat jinde. Tahle etapa je za mnou, na parketě jsem strávil půl života a soutěžní kariéra mně stála hodně úsilí i hodně peněz…

Teď tančím s Natálií Otáhalovou, špičková tanečnice, 10ti násobná mistryně ČR ve společenském tanci. Je o hodně mladší a je super, že se od ní mohu učit novému a mladistvému přístupu k našemu stylu tance. Nejkrásnější tanec, který vypráví úplně o celém životě (tedy o vztahu muže a ženy) je jednoznačně Rumba!“

V TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí, jste  tančil  3 x, a to s herečkou Danou Batulkovou, atletkou Kateřinou Baďurovou a s oběma jste kralovali tanečnímu parketu a vyhráli první místo a s bývalou Miss Taťánou Kuchařovou jste dotančili na druhé místo. Jak vzpomínáte na své taneční partnerky?  

Tuhle otázku dostávám často. Každá partnerka byla jiná a já se musel ,nacítit´ pokaždé jinak. Zvládl jsem to a nebylo to snadné. Jiná úspěšná žena znamenala odlišný přístup. Dana Batulková geniální herečka, pohybově talentovaná s velkou životní pokorou respektovala moje instrukce a dokázali jsme si z tance udělat legraci. Dana je moje nejlepší kamarádka a druhá maminka.

Katka Baďurová Janků, vicemistryně světa ve skoku o tyči…  Super žena, vzdělaná,  krásná, podnikatelka, milující matka a k tomu všemu atletka s neuvěřitelnou silou a rozsahem… To šlo samo. Máme dodnes svůj humor, a když si voláme, je to na hodiny…

Taťána Kuchařová nádherná žena, nesmírně talentovaná, nejen tanečně! ,Americká´ zdravá ambice, miliarda nápadů… hrozně mě inspirovala. Bezvadná holka, co umí všechny okouzlit na Vídeňském plese v Opeře a taky si umí dát pivo a utopence… měl jsem štěstí 🙂 . “

Ve StarDance jste působil také jako choreograf a poradce. Co Vám soutěž dala?

Naučil jsem hlavně televizní praxi! To je hodně důležité. Tahle práce má svoje specifika. Pochopil jsem také, že se často jedná o kompromis. Ne vždy je na práci dostatek času, peněz, talentu… zkrátka v prostředí showbyznysu musíte co nejrychleji a nejlevněji udělat to nejlepší na světě!!! Jinak je to obecně krásná práce, která je navždy zaznamenána a to je pro mne velmi cenné. Vystoupení na plese, nebo divadlo je za hodinu a půl navždy minulost, televize, film a hudba zůstává…“

Dostal jste se také na divadelní prkna a na scéně „Ypsilonky“ jste se představil jako legendární hollywoodský herec a tanečník Fred Astaire v inscenaci „Variéte“ a v roli Dona Juana ve hře „Kostky jsou vrženy“. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět?

Fred Astaire to je moje veliká radost! Moc děkuji řediteli studia Ypsilon profesoru Janu Schmidtovi, že mě oslovil a nabídnul mi nejprve choreografii představení a následně hned vlastně hlavní roli. Je pro mne naprosto úžasné, že si můžu vyzkoušet herectví v opravdovém divadle. Hraji ještě v inscenaci ,Kostky jsou vrženy´ a strašně si to všechno užívám.

Je tam úžasná parta, neviděl jsem tolik talentovaných mladých a multifunkčních lidí. Myslel jsem si o sobě, že jsem velmi dobrý ve vnímání rytmu a hudby… když jsem poprvé pracoval s lidmi z Ypsilonky, pochopil jsem, že zdaleka nejsem jediný.“

Spolu s maminkou Zuzanou (ilustrátorkou) jste napsal knížku pro děti „Kdo zachrání Pižďucha?“, Jak se Vám spolu pracovalo a co Vás  přivedlo k napsání právě knížky pro malé čtenáře?

Já s dětmi pracuji už mnoho let a mám je rád. Líbí se mi jejich představivost a energie. Když jsem dostal nabídku napsat knihu, bylo mi jasné, že to musí být netradiční pohádky. A protože je moje mamka geniální, první pohádku jsem musel první přečíst právě jí. Když jsem ji dočetl, řekla, že chce jednu jen tak napsat taky a začali jsme se „předhánět“, kdo napíše lepší… tak jich vzniklo 16 a od některých známých vím, že je děti milují. A když někdo vyroste zrovna na vašem pohádkovém příběhu, jedná se o veliké štěstí.“

Vy jste v jednom rozhovoru přiznal, že děláte práci, která je zároveň Vašim velkým koníčkem a tanec je Váš život. A Vašim motem je: „Když se chce, tak to jde.“  Platí to vše i dnes?

Ano, platí to stále a teď, v období korona krize se po nějaké době opět dostávám do pracovního módu a jedu. Mám veliké plány a věřím jim. Chci je, takže to klapne 🙂 .“

Umíte vypnout z práce? Jak rád odpočíváte?

Odpočívám prací a živ (mentálně) jsem z úspěchu… jinak si už dnes ale umím užít i obyčejnou procházku, nebo dobré jídlo. To jsem dřív neuměl. Učím se, sice pomalu, radovat se z maličkostí a z přítomnosti dobrých lidí. Konečně se dokážu radovat jen tak, ale cesta k tomu byla delší  🙂 .“

 

 Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jana Ondera 

  Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Kanaďan známý z Třince vyhrál obdobu StarDance

Proč? Protože se odehrávala na ledě.

Letos se čeští televizní diváci rmoutili kvůli odvolání populární taneční soutěže StarDance. Ale ti v Kanadě si užili již šestý ročník její ledové obdoby.

Ještě v minulé sezoně kanadský hokejový útočník třineckých „Ocelářů“ Wojtek Wolski – s partnerkou Meagan Duhamelovou – vyhráli taneční soutěž na ledě „Battle of the Blades“. Nebyl však jediným zahraničním hokejistou někdy hrajícím v Česku, který se této charitativní akce zúčastnil.

Ve velice sledovaném soutěžním programu „Battle of the Blades“ (v překladu „Bitva nožů“) televizní stanice CBC účinkovali mimo jiné dva kanadští hokejisté. Oba si, shodou okolností, během minulé sezony zahráli v české extralize. Akim Aliu sehrál šest zápasů za Litvínov, Wojtek Wolski odehrál třináct duelů v dresu Třince.

Wojtek Wolski v dresu Třince…

Manželce jsem říkal, že jsem z toho nervóznější než na olympiádě, kde jsem získal bronzovou medaili,“ usmíval se hokejista s polskými kořeny na začátku soutěže. O pár týdnů později, ve čtvrtek 26. listopadu, už se svou spolusoutěžící slavil celkové vítězství.

Wolski a Duhamelová svými suverénně provedenými kreacemi vysoutěžili výhru v hodnotě sto tisíc kanadských dolarů (přibližně 1,69 miliónu korun) pro nadaci „SickKids“. Ta pomáhá dětem s rakovinou i jejich rodinám. Je to pro mě čest a jsem hrozně rád, že tato částka pomůže potřebným rodinám v boji s jejich těžkými osudy,“ prohlásil Wolski. Navíc, pro něj osobně mělo účinkování v soutěži ještě další aspekt. Ke konci složitého roku 2020 mu vrátilo pozitivní myšlenky. „V březnu mi umřel dědeček, hned potom se manželka nakazila koronavirem. A do třetice pak mému otci diagnostikovali rakovinu,“ jmenoval smutnou bilanci roku. „Být součástí této soutěže a vyhrát pro mě bylo úžasným zážitkem a zkušeností, která mi dost změní život,“ doplnil hokejista.

…se soutěžní partnerkou Megan Duhamelovou a vítěznou trofejí

A jakou měl „taneční šampión“ bilanci na našich kluzištích? Wolski v barvách třineckých „Ocelářů“ opravdu exceloval. Ve třinácti odehraných zápasech nastřílel deset gólů a přidal sedm asistencí. Údajně byl v minulém roce nejštědřeji placeným hráčem v české extralize.

Kromě Wolského a Aliua se v tomto ročníku „Battle of the Blades“ objevili i další slaví hokejisté – Bryan Bickell a Kris Versteeg. Oba vícenásobní vítězové Stanley Cupu s Chicagem. Bickell hrál zde před osmi lety za Znojmo. Nopak Versteeg se před rokem pouze sporadicky objevil v barvách slovenské Nitry.

TANEČNÍ MAGAZÍN