Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

NOC DIVADEL ke 30. výročí sametové revoluce

Nezadržitelně se blíží třetí listopadová sobota a s ní i tradiční divadelní svátek. Stranou nezůstane ani taneční scéna PONEC.

Třetí listopadová sobota bude opět patřit největšímu divadelnímu svátku v celém roce. Sedmý ročník Noci divadel – tentokrát s tématem „Divadlo a svoboda“ – proběhne 16. listopadu 2019, v předvečer 30. výročí sametové revoluce. Do akce se zapojí přes 100 divadel, souborů a institucí z více než 30 českých měst. Divadla opět nabídnou netradiční programy jako noční prohlídky a bojovky, divadelní dílny, tematické diskuze a přednášky, výstavy i performance, a to zdarma nebo za symbolické vstupné. Koordinátorem akce je Institut umění – Divadelní ústav. Program jednotlivých divadel najdete na www.nocdivadel.cz.

A takto také loni probíhala Noc divadel v Klicperově divadle, v Hradci Králové

Největší divadelní svátek v Evropě opět nabídne nevšední zážitky, každoročně připravované speciálně pro tuto příležitost. Nabitý program s tématem sametové revoluce si každá scéna zorganizovala po svém. Ostravská divadla se spojila a nabídnou cyklus „vaňkovských“ jednoaktovek. Divadlo Petra Bezruče, společně s Národním divadlem moravskoslezským a Studiem G tak nabídnou kromě Havlovy Audience také Příjem Jiřího Dienstbiera a Arest Pavla Landovského. Divadlo Šumperk odhalí pomník k 17. listopadu a po procházce k lavičce Václava Havla uvede autorské představení #MateHoleRuce. Táborské Divadlo Oskara Nedbala nabídne mimo několika koncertů a představení také výstavu Můj rok 89‘. Městské divadlo Zlín připravilo komentovanou procházku s Rosťou Markem nazvanou Divadlem pracujících po stopách Občasného fóra. Pražský Činoherní klub uvede scénické čtení Havlovy hry Protest. Národní divadlo v Praze přichystalo tematickou procházku s podtitulem Podoby svobody v Anenském areálu či dílnu pro teenagery Svoboda slova, která se zaměří na práci s textem. Pražské Divadlo Komedie uvede ve foyer výstavu Divadlo a revoluce a besedu Sametová divadla s Liborem Vodičkou a Bárou Štěpánovou. Institut umění – Divadelní ústav připravil vernisáž výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 a hravou bojovku pro děti a rodiče Svoboda: Dá se to jíst?. Moravské divadlo Olomouc připravuje inscenaci Samet a výstavu fotografií. Divadlo na Cucky nabídne moderovanou diskuzi O vývoji české společnosti od roku 1989 a scénickou črtu Podvečer v listopadu na motivy knihy Jací jsme dnes Jaroslava Spurného. Městské divadlo Varnsdorf uvede hokejovou odyseu pro celou rodinu nazvanou 2:0 4:3Experimentální prostor NoD přichystal scénické čtení i speciální vydání improvizace souboru 11:55 s titulem Demokracie není bordel. Některé z těchto programů podpořil Institut umění – Divadelní ústav v rámci speciální výzvy k Noci divadel.

Sedmý ročník této divadelní události tak nabídne diskuze s pamětníky a aktéry společenských a politických změn po roce 1989 a přednášky, výstavy, instalace, představení a další akce na téma „Divadlo a svoboda“. „Souběh letošní Noci divadel s demonstrací ,Venku je hezky‘, pořádanou 16. listopadu spolkem Milion chvilek pro demokracii, otevřel pro divadla další možnost vyjádřit se k současné společenské situaci a také programové možnosti. Některé soubory – jako například Jihočeské divadlo nebo divadlo Ponec – se rozhodly demonstraci do programu přímo zařadit. Mnohá pražská divadla zohlednila demonstraci úpravou svého programu, například posunem do večerních hodin,“ vysvětluje Martina Pecková Černá za organizátory Noci divadel.

Česká Noc divadel je součástí mezinárodního projektu European Theatre Night, který v roce 2008 odstartovala chorvatská Noc Kazališta. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. Počtem zapojených divadel i návštěvností je česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, největším projektem v rámci European Theatre Night.

Webové stránky: www.nocdivadel.cz

Facebook: www.fb.com/nocdivadel

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Kde se vzalo nové divadlo »STUDIO G« ?

V Ostravě! Premiéru mělo 25. června. A zatím hostuje na prknech Divadla Petra Bezruče.

Miroslava a Vladislav Georgievovi, Pavel Gejguš, Marek David a další. Ostravská skupina umělců se rozhodla založit nové divadlo – Studio G. Divadelníci se dali dohromady pod uměleckým vedením Pavla Gejguše již za éry Staré arény. Odtud se rozhodli na počátku roku 2019 odejít, vzájemné osobní i pracovní vztahy však zpřetrhat nechtěli.

Jedno ráno jsem se probudil s takovým zvláštním pocitem, že něco musím udělat. Ta touha založit nové divadlo, najít nový prostor, začít něco nového, nový příběh, prohlásil na úvodním zahajovacím večírku Vladislav Georgiev, ředitel Studia G. Na jeho slova navázal ostravský divadelní režisér Pavel Gejguš: Máme za sebou nějakou společnou historii a ta potřeba být spolu tu pořád je.

Ze slavnostního zahájení činnosti Studia G v Divadle Petra Bezruče 25. června 2019. Zleva Pavel Gejguš, Vladislav Georgiev, Miroslava Georgievová, Renáta Klemensová a Marek David.

Studio G zatím nemá vlastní prostory, intenzivně však jedná se zástupci centrálního městského obvodu o pronájmu. Zároveň se členové Studia G pilně připravují na novou sezónu, jejíž součástí budou inscenace v nastudování předních ostravských herců, čerstvých absolventů i studentů Janáčkovy konzervatoře Ostrava. To je totiž jedním z hlavních cílů Studia G – propojovat umělce napříč generacemi a zkušenostmi, poskytovat inkubátor pro mladé umělce a propojovat je s jejich staršími, zkušenějšími kolegy. Důkazem toho byla i první inscenace, která činnost divadla úspěšně zahájila: Viktor, aneb dítka u moci (Roger Vitrac) v podání studentů Janáčkovy konzervatoře Ostrava v režii Pavla Gejguše a Mirky Georgievové.

Z premiérové  inscenace Viktor, aneb Dítka u moci

Studio G slavnostně zahájilo svoji činnost premiérou této inscenace a večírkem 25. 6. 2019 v Divadle Petra Bezruče.

Více o Studiu G v rozhovoru Ladislava Vrchovského zde.
www.studiog.cz
https://www.facebook.com/JsmeStudioG

Foto: Studio G

TANEČNÍ MAGAZÍN

Letní divadelní škola v OSTRAVĚ

Tato pravidelná mimořádně zajímavá akce se letos bude konat 29. a 30. srpna 2019, ale přihlašovat se můžete už nyní!

Letošní devátý ročník Letní divadelní školy pořádané Ateliérem pro divadelní vzdělávání při Národním divadle moravskoslezském bude opět dvoudenní a Ateliér přizval ke spolupráci Divadlo Petra Bezruče i Komorní scénu Aréna.

Letos zapojíme opět všechny soubory našeho divadla, které seznámí účastníky s novinkami naší v pořadí už 101. sezóny i velmi netradičními formami. Leitmotivy budou hudba, opera, pohyb,“ přibližuje vedoucí Ateliéru při NDM Vladimíra Dvořáková. „Vloni jsme si poprvé vyzkoušeli také program u Bezručů, účastníkům se ten den velmi líbil a my jsme letos přizvali ke spolupráci také další ostravské činoherní divadlo – Komorní scénu Aréna,“ doplnila Dvořáková.

LDŠ se letos bude konat 29. a 30. srpna 2019 a přihlašovat se účastníci mohou už nyní.

I letos nabídne oblíbená Letní divadelní škola (LDŠ) příležitost k setkání a společné tvůrčí práci pedagogů s umělci, divadelními režiséry, dramaturgy, tanečníky, lektory a dalšími lidmi z oblasti divadla. Škola je otevřena především pro pedagogy či studenty pedagogických oborů, ale druhým rokem také pro širší veřejnost – příznivce divadla, kteří chtějí nahlédnout i do zákulisí příprav divadelních produkcí.

Dvoudenní program je i letos hodně nabitý. „Účastníky provedeme všemi soubory Národního divadla moravskoslezského, nahlédneme i do zákulisí příprav inscenací nejen se šéfy souborů, ale také se šéfy provozu techniky nebo výroby kostýmů.  Velký prostor věnujeme zcela konkrétním repertoárovým plánům na novou sezónu. Hned tři bloky jsou věnovány opeře – s ředitelem NDM a operním režisérem Jiřím Nekvasilem si budou moci účastníci popovídat o opeře ve 20. a 21. století, hudební ředitel souboru opery Jakub Klecker povede malý dirigentský workshop a připraven je exkurs do historie všech inscenací opery Rusalka v NDM. Opera připravuje na říjen už třinácté nastudování Rusalky a slavné Dvořákovo dílo bylo jedním z pilířů první sezóny existence divadla v letech 1919/1920,“ přibližuje Dvořáková. Účastníci nahlédnou spolu se šéfkou baletu Lenkou Dřímalovou i do příprav baletní novinky na tréninku choreografie Rossiniho karty přímo na baletním sále. Dílo světoznámého Maura Bigonzettiho na hudbu slavného skladatele bude mít premiéru na podzim.

Představíme účastníkům také zbrusu nové programy, které náš Ateliér chystá od podzimu pro veřejnost. Otevřeme Klub mladého diváka, kde si s teenagery budou pravidelně povídat herci a tvůrci našich inscenací. Chceme také nově nastartovat systematickou práci s pedagogy u nás v Ateliéru, jakousi celoroční divadelní školu, kde pedagogům nabídneme mj. inspirativní ukázky workshopů k inscenacím, zejména hudebně a pohybově zaměřených,“ pokračuje Vladimíra Dvořáková.

Co účastníky dále čeká? Šéfka souboru opereta/muzikál Gabriela Petráková a hudební ředitel Jakub Žídek si s nimi budou povídat (nejen) o premiéře slavného muzikálu Leonarda Bernsteina West Side Story. Je po konkurzech na role a ostravská premiéra bude v únoru 2020. Činoherní šéf Vojtěch Štěpánek představí svou vizi, jak ještě lépe pracovat s tituly vhodnými pro studenty.

Národní divadlo moravskoslezské zevnitř

První den Letní divadelní školy zakončí malý kurz rétoriky s hercem Šimonem Krupou v Komorní scéně Aréna a prohlídka tohoto divadla. Část druhého dne prožijí účastníci v Divadle Petra Bezruče na diskusi o díle spisovatele Bulgakova a inscenacích, které se o něm (aktuálně Rádce v NDM) nebo z jeho děl (Mistr a Markétka v Divadle Petra Bezruče) v ostravských divadlech hrají nebo hrála.

Kompletní program i přihlášky jsou na webu NDM:

https://www.ndm.cz/cz/stranka/112-letni-divadelni-skola.html

Foto: archiv NDM

TANEČNÍ MAGAZÍN