Superstar světového baletu zazáří v Praze!

Světová baletní jednička Světlana Zacharova s  předními sólisty „Velkého divadla“ zazáří v představení „AMORE“

Světová baletní jednička Světlana Zacharova spolu s předními sólisty a baletními umělci „Velkého divadla“ zazáří v unikátním novém představení s názvem AMORE, které bude uvedeno v pondělí 7. května 2018 v Kongresovém paláci v Praze. Na scéně uvidíme Světlanu Zacharovu vedle takových baletních mistrů „Velkého divadla“, jakými jsou Michail Lobuchin, Denis Rod’kin nebo její životní partner Denis Savin.  Představení je složeno ze tří děl, jejichž hudba, choreografie a nálada jsou zcela odlišné, spojuje je však jediné, a to slovo láska (Amore).

Do Prahy přijede světová baletní superstar Světlana Zacharova a spolu s předními sólisty představí nové unikátní představení s názvem Amore, které je výsledkem tvůrčího hledání tří světoznámých choreografů: Jurije Posochova („Balet San Francisco“), Patricka de Bana („Vídeňský státní balet“) a Marguerity Donlon (choreografky z Irska, pracující v Německu).

Nenechte si ujít tuto dech beroucí ojedinělou baletní show v čele se špičkami světového baletu, která se v Praze představí již 7. května 2018!

 První dílo „Francesca da Rimini“, balet Jurije Posochova, je věnováno stejnojmennému symfonickému dílu Čajkovského, pro něhož je inspirací milostný románek z klasiky Dante Alighieriho „Božská komedie“.

Druhé dílo „Rain Before It Falls“ („Dokud nezačalo pršet“) se charakterizuje abstrakcí  a mysterií. Jeho choreografem je Patrick de Bana, který zde vystupuje i jako sólista a interpret.  Hudební doprovod je zkomponován z barokní Bachovy hudby a moderní elektroniky О. Respighiho a C. Pino Quintany.

Třetí dílo „Strokes Through the Tails” („Tahy přes chvosty not“) spojuje mistrovské umění artistů baletu a hudbu velikého Mozarta s jeho „Symfonií č. 40 g-moll“. Choreografkou je Marguerita Donlon. Toto život probouzející dílo s sebou nese dobrou náladu a je tím nejlepším zakončením celého večera.

Kostýmy pro „Strokes Through the Tail” a „Francesca da Rimini“, vytvořené ruským módním designérem Igorem Čapurinem, jsou velmi „lakonické“ a symbolické. Své hrdiny mistr odívá jen do bílé a červené. Bílá barva vyjadřuje nevinnost, červená pak lásku a smrt.

To vede k tomu, že „Láska“ se stává novým krokem vzhůru pro Světlanu Zacharovovou, která potvrzuje svůj status hvězdy č. 1 světového baletu.

Vstupenky na toto jedinečné představení můžete zakoupit v síti Ticketstream

Video k představení: https://www.youtube.com/watch?v=IIMU_alARn0

Foto: Alain Hanel, Roberto Ricci

Bc. Barbora Samková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Prokletí

Proč se bát?

Náboženství je hlavním  tématem  hry „Prokletí“ chorvatského režiséra Olivera  Frljiće, kterou zvědaví diváci zhlédli v rámci Festivalu Palm Off v Divadle pod Palmovkou (od 20.10. do 31.10. 2017)

Po 11 dní mohou diváci sledovat 8 představení ze 4 zemí. To je Palm Off.  Hlavním tahákem festivalu bylo  tento rok představení Prokletí. Oliver Frljić řekl: „Opravdové divadlo začne až po představení.“ A tak se také stalo. Na jeho tvůrce bylo dokonce podáno trestní oznámení. A o Prokletí se diskutovalo po celé Evropě. Proč?

Frljićovo dílo připomíná kdysi dobře cílenou provokaci zpěvačky Madonny. Věřící jí nemohli přijít na jméno, její odpůrci jí vyhrožovali smrtí. Frljić šel ve svém díle možná ještě dále, neboť   poukázal dokonce na skandál, kdy se odhalila pedofilie v církevních kruzích.

Prokletí vlastně začíná touto scénou, kdy dítě „obsluhuje“  jistou duchovní postavu. Další dítě brečí, jiné  je evidentně tlačeno do něčeho, co dělat nechce. Tato scéna působí až strašidelně, člověk se podvědomě  kdesi sám v sobě  otřásá odporem.  Ale Frljić  pokračuje.

Nad   jevištěm se začíná snášet oprátka. Nakonec je na duchovního položena cedule s nápisem ‚pedofil‘. Hra je plná filozofických otázek, sem tam nás nutí k úsměvu, jindy  k zamyšlení, nebo  ke smutku.

Rozhodně vrchol znevážení církve a současně okamžik, kdy se i Frljić směje nejen církvi, ale i sám sobě a celé situaci,  byl moment,  kdy kněz drží v ruce nenáviděnou fotku samotného Olivera Frljiće  a chce ji pokrýt svým spermatem…. na důkaz výsměchu.  Z tohoto okamžiku  je ale také velmi dobře patrné, že Frljić dobře věděl, co dělá a očekával, že jeho dílo církev nepotěší.

Po celou dobu inscenace stojí v pozadí velký kříž.  Na konci si jedna postava bere motorovou pilu, helmu a kříž  nemilosrdně řeže a řeže. Co tedˇ?  Konec náboženství?

Je zajisté pravda, že odvážný Frljić se věřících určitě dotkl. Mnozí se museli cítit otřeseni, možná naprosto zoufalí a zbavení všeho, čemu doposud věřili.  Na druhou stranu, proč by umělec neměl mít svobodu vyjádřit své pocity? Proč by tyto myšlenky měly vyvolávat takový skandál?  Bojí se snad ti, co jeho dílo odsuzují? Čeho? Pokud by náboženství stálo na pevných základech, nemohla by je hra Prokletí v žádném případě ohrozit.  Zní mi v hlavě slova  čínského filozofa Konfucia: „Vůdci by měli být vzorem, měli by být čestní a ctní.  Pokud tomu tak není, lidé si jich nemohou vážit a nebudou je následovat.& ldquo;  Možná tato filozofie platí pro Prokletí také. Kdyby duchovní dělali opravdu to, co sami káží  ostatním, zvesela by se takovéto hře  všichni vysmáli. Jenže…. Pokud je pravda jiná a víra je plná falešných frází, potom se církev a věřící samozřejmě  hrou  Prokletí  musí cítit ohroženi. Co bude dál? Ještě větší zesměšňování? Konec duchovních? Úplné bezvládí??  Každý si bude dělat co chce, zločin se stane nepostižitelný?  Co bude, až tu církev nebude?

Bez tradičních hodnot, které církev beze sporu propaguje, by svět také nebyl zrovna  příjemné místo k žití. Ale chce-li církev opravdu budovat lepší svět, nemůže nad přestupky svých nejvyšších představitelů zavírat oči. Nevidím na představení Prokletí vůbec nic skandálního. Frljić zkrátka jen poukázal,  že lidé ať už věřící nebo nevěřící jsou plní chyb.  Ani duchovní vůdce bychom neměli slepě následovat, ale především přemýšlet, zda to, co dělají, je správné. A proč potom tolik křiku kvůli tomu, co evidentně správné není?

Domnívám se bohužel, že velmi často slepá víra mnohé věřící  omezuje a zabraňuje jim samostatně uvažovat.  Ostatně není náhodou, že duchovní v minulosti často bránili svým následovníkům, aby se vzdělávali či jinak samostatně přemýšleli.

Ostatně české publikum  odměnilo Frljićovo  dílo potleskem, někteří ve stoje, jiní zůstali sedět, někteří dokonce netleskali vůbec, inu, reakce se různily. Ale  jen takové dílo přináší cosi velkého, dokáže-li se dotknout  do hloubky téměř všech a reakce každého jedince je úplně jiná.

Domnívám se, že umělec má právo tvořit, odrážet skutečnost a jaké prostředky k tomu použije, je už na něm. Zda s ním ostatní souhlasí nebo ne, je na nich.  Je-li tvorba jen hloupá, jen vulgární, své stoupence si nenajde. A pokud byla pravdivá? Proč se tolik  bát?

Eva Smolíková

 

Co si myslí samotní tvůrci?

Zeptali jsme se…..

Goran Injac, umělecký ředitel

Co jste mínili větou, že opravdové divadlo začne až po představení?

„Mysleli jsme, že reakce na představení jsou jeho integrální součástí. A naším cílem bylo vyvolat určitou veřejnou debatu v jistém kontextu, samozřejmě jsme neočekávali, že to vyvolá také násilí.“

Tušili jste někde ve skrytu duše, že budete čelit  trestnímu stíhání  či výhrůžkám takového formátu, které se skutečně odehrály?

„Problémy jsme očekávali, ale rozhodně ne až takové, neočekávali jsme, že dojde k násilí.  ani to, že  budeme mít problémy s policií, ani  útoky různých radikálních neonacistických skupin. Ale k těmto útokům mohlo docházet proto, že v polském společenství se objevilo svolení k existenci  radikálních neonacistických skupin. Nebyly totiž  zakázány v době, kdy to bylo třeba. A my jsme chtěli naším  představením vyvolat celospolečenskou debatu, protože se domníváme, že úkolem divadla je působit na celou společnost a vyvolávat takové  diskuse.“

Jaký je váš skutečný názor na papeže Jana Pavla II.?  A byla scéna v Prokletí vůbec míněna jako provokace? Nebo to bylo jenom vyjádření nějaké skutečnosti či názoru?

„Nic z toho,   co se odehrává na scéně  není náhodné, nic není jenom nějaká samoúčelná provokace. My jsme takhle postupovali proto, že postava Jana Pavla II.,  katolické církve i jejich pozice jsou  velké společenské tabu v Polsku a oni se vůbec nekritizují nebo jenom velmi potichu. Katolická církev je jeden  ze základních pilířů státu a přitom má na svědomí mnoho špatných věcí, skrývá ve svých řadách pedofily, dopouští se různých finančních machinací a obecně zneužívá moc, kterou má. O tom jsme chtěli mluvit. Na scéně se objevuje pomník Jana Pavla II., ne on sám jako osoba, ale  jen jeho pomník.  To j e pomník, který mu polská společnost postavila i na duchovní rovině.  Přitom to byl velmi konzervativní papež, který například odmítal rozdávání kondomů v Africe, nebo který po hromadném znásilnění žen v Bosně během války řekl, že ženy mají všechny tyto děti porodit. Mezi jeho nejbližšími spolupracovníky se objevili pedofilové, kteří zakládali celé organizace, takže si myslím, že to naše divadelní gesto, jakkoliv je třeba kontroverzní, tak není zdaleka tak kontroverzní jako věci, před kterými papež  Jan Pavel II. zavíral oči.“

Vybízíte opravdu k spáchání vraždy, jak je Vám podsouváno?

„Představení  Prokletí samozřejmě nevyzývá k žádné vraždě. Zmíněná  scéna ukazuje jaké jsou hranice svobody umění a  jak se svobodná tvorba  podřizuje a je regulována  zákony a právem.  Jedná se tu o velmi divadelní moment, ve kterém my navazujeme na  starší německý projekt, který se nazýval ‚Jak zabít Helmuta Kohla?‘ a klademe si otázku proč vlastně toto v Německu prošlo a nám to neprojde.“

Je v Evropě svoboda projevu nebo není?

„Já se domnívám, že právo na svobodu slova a právo na svobodu uměleckého vyjádření je jedno ze základních demokratických práv, ale ve velmi mnoha zemích je ohroženo. V zemích bývalého východního bloku je skutečný deficit demokracie, těmto státům skutečně chybí určitá sebereflexe. Státy se jako společnosti vždycky vnímaly coby oběti, nejdříve jako oběti fašismu, potom jako oběti komunismu, což  je vlastně velmi příjemná pozice, která vede k absenci jakékoliv odpovědnosti.   Myslím, že různé země bývalého východního bloku mají velký problém s duchy minulosti, kteří se vynořují a kteří nikdy nebyli tak úplně vymýceni.“

Politik Robert Winnicki označil toto představení jako „ŽUMPA“.  Proč Vaše představení vnímá tak zle?

„Je otázka, zda tento politik naše  představení vůbec viděl. A vyzná se vůbec v moderním divadle? Není  dobré vyjadřovat se o tématu, ve kterém se nevyznáme a které jsme sami osobně neviděli. Naším cílem  skutečně bylo vyvolat společenskou politickou debatu, ale určitě ne  takhle agresivní.“

 

Děkujeme

Foto: Eva Smolíková,  Divadlo pod Palmovkou

Taneční magazín

Doba z druhé ruky

Spitfire Company připravuje unikátní projekt – světovou premiéru adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, divadelní symfonie na pomezí vizuálního, činoherního a tanečního divadla vzniká z nahraných fragmentů knihy a živé hudby

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje u příležitosti deseti let své existence unikátní projekt – světovou premiéru adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, za kterou autorka získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Divadelní symfonie na pomezí vizuálního, činoherního a tanečního divadla vzniká z nahraných fragmentů knihy a živé hudby. Na scéně se setká deset performer  a tanečníků, čtyři hudebníci v čele se skladatelem Janem Kučerou. Neodmyslitelnou zvukovou stopu tvoří čtené úryvky z knihy a zvukový soundscape Martina Tvrdého. Spitfire Company chce inscenací připomenout reálie, které se odehrály i s českou společností, a pochopit skutečnost, ve které žijeme tady a teď. Kniha Alexijevičové je neuvěřitelně propracované zrcadlo, v němž lze zahlédnout materiál, z něhož vězí současné frustrace a společenské nálady,“ dodává umělecký ředitel souboru Petr Boháč.

Představení bude uvedeno pouze dvakrát 12. a 13. září od 19.30 v pražském prostoru Jatka78.

 Vstupenky jsou k zakoupení v předprodeji GoOut za 390 Kč. Více na www.spitfirecompany.cz a www.jatka78.cz. 

Jeden z nejvýznamnějších českých divadelních souborů Spitfire Company oslaví v září deset let své existence světovou premiérou adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Inscenace bude rozdělena do deseti kapitol, které spojuje hlavní téma: společenské změny v 90. letech, kumulovaná frustrace i uvolněná svoboda.

Stejnou formou, jakou je psaný samotný román, tedy metodou nahrávek a přepisů rozhovorů s pamětníky, přistupuje také Spitfire Company k připravovanému představení. Diváky provedou inscenací autentické nahrávky z knihy Doba z druhé ruky, které vznikly během zkoušek. Úryvky z knihy budou předčítat přátelé, spolupracovníci a také podporovatelé skupiny Spitfire Company – Roman Černík, šéf prostoru Moving Station v Plzni, Břetislav Rychlík, spisovatel a režisér, Tomáš Suchánek, šéf festivalu Dream Factory, zpěváci Martin Kyšperský a Lenka Dusilová, dramatik René Levínský, taneční teoretička Nina Vangeli a mnoho dalších.

Knihy Světlany Alexijevičové jsou mnohohlasé romány, které mají reálná prostředí a skutečné příběhy. Doba z druhé ruky pojednává o společenské změně, která se udála v Rusku v 90. letech. Spitfire Company přistupuje k této knize jako k zrcadlu, které zobrazuje naši společnost.

„Svět během desetiletého působení skupiny Spitfire se mnohonásobně změnil. Je mnohem nebezpečnější a lidé jsou mnohem frustrovanější, než tomu bylo před deseti lety, kdy jsme s Miřenkou Čechovou a Ludmilou Vackovou skupinu zakládali. Umění, aby bylo stále uměním a nikoliv pouhou zábavou, musí reagovat na tyto změny. Vždy jsem se zajímal o člověka, který se ocitl v mezní situaci, o člověka, u něhož lze zaslechnout tepající lidství ohrožené strachem. A kniha Doba z druhé ruky je utkána z zpovědí lidí, kteří se často ocitli na dně svých možnosti. Proto jsem šťastný, že jsme jako první české divadlo dostali práva na tuto knihu a že budeme moci i díky ní znovu obháj it existenci skupiny, kterou jsme pojmenovali bojovně a anglicky Spitfire Company“ vysvětluje umělecký ředitel souboru Petr Boháč. „Spitfire Company chce inscenací připomenout reálie, které se odehrály i s českou společností, a pochopit skutečnost, ve které žijeme tady a teď. Kniha Alexijevičové je neuvěřitelně propracované zrcadlo, v němž lze zahlédnout materiál, z něhož vězí současné frustrace a společenské nálady,“ dodává Petr Boháč.

Spitfire Company je jedním z nejprogresivnějších českých divadelních uskupení. Obdržel několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Soubor Spitfire Company na konci srpna ukončuje své angažmá na největším festivalu světa Fringe Edinburgh, kde s představením Vypravěč obdržel nominaci na cenu Total Theatre Awards, jež byla vybírána z více než 600 divadelních a tanečních projektů. Úspěch podpořily nadšené pěti hvězdičkové kritiky, mezi nimiž vyniká stoprocentní hodnocení od divadelní kritičky ze skotského deníku The Herald.

10 let Spitfire Company – Konec — člověka. Doba z druhé ruky 12. a 13. září 2017 od 19.30, Jatka 78 390 Kč/ 200 Kč

Předprodej: https://goout.net/cs/listky/konec-cloveka-doba-z-druhe-ruky/kngb/

Více informací najdete na: www.spitfirecompany.cz a www.jatka78.cz.

 

Eliška Míkovcová 

Taneční magazín

 

Tanec Praha letos přináší umění na té nejvyšší úrovni!

Představení ‚O CRIVO‘ a ‚HELLO‘ přináší estetický zážitek, hluboké myšlenky a technickou dokonalost. Bravo!

11.června uvedlo divadlo Ponec v rámci festivalu Tanec Praha představení O CRIVO (Hádanka) brazilského choreografa J. P. Grosse. O CRIVO  z roku 2015 je zatím jeho nejúspěšnějším dílem, které získalo několik ocenění a pozvání na festivaly.

Duet dvou mužů začíná poměrně nenápadně, dvě postavy se všelijak proplétají, otáčí, snad spolu i zápasí či je to objímání? Zkrátka – představ si, diváku, co je ti milé. Žádný příběh, žádná hlubší myšlenka nás při pohledu na dvě urostlá mužská těla nenapadá, ale za zvuků ptáků a při pohledu na estetický pohyb dvou tanečníků a jejich propracovaná těla, se báječně relaxuje.

Hudba se ale mění a teprve nyní poznáváme, jak jsou oba tanečníci perfektně  synchronizovaní.  Po zbytek nedlouhého představení je divák doslova přibit k sedadlu a vnímá doslova ztělesnění hudby či zvuků pohybem dvou sličných tanečníků. Má-li být O CRIVO, tedy Hádanka,  sondou do lidských duší, pak skutečně zůstává hádankou, co ti dva muži uvnitř sebe prožívají.

O CRIVO není příběh, ale spíše  sled obrazů, je rozhodně určeno  pro náročného diváka, který ocení krásný soulad mezi hudbou a lidským tělem. Napětí střídá uvolnění a nejvíce dojímá vzájemná propojenost dvou lidských bytostí,  kdy každičký sval souznívá s hudbou. Nevšední zážitek.

Součástí večera bylo představení dvou korejských umělkyň – Lim Set Byeol a Lee Hong nazvané jednoduše ‚Hello?‘  Velmi kratičké představení nás jednoznačně přesvědčí, že korejské umění je na vysoké úrovni, technicky  perfektní, souhra  tanečnic dokonalá,  preciznost a vyjádření hudby či zvuků nám nedovolí nic zkritizovat.

Úklony, přesné a bezchybné  pohyby připomínající spíše roboty, pohyb na podivné zvuky, jdoucí posluchači na nervy a připomínající tikot hodin. Však jsou také  tanečnice  v této části poněkud zběsilé a jedna druhou tluče.

Původní myšlenka ztvárněna tímto představením  přibližuje  silný tlak na lidi v Asii, uniformní firemní kulturu (jen žádné emoce, žádné emoce!).  V korejské společnosti je nepatřičné dát najevo jakékoliv city a pocity. Bohužel ale tato idea  není dostatečně rozvinuta, protože v  krátkém čase to ani není možné. Ale možná pod jiným úhlem pohledu můžeme cítit, že čas byl dostatečně dlouhý na to, aby vyjádřil vše potřebné -tedy kritiku jihokorejské společnosti, kde se člověk nemůže svobodně projevovat. A dále by všechno bylo zbytečné.

Napadá mě ale otázka, zda pravidlo neprojevovat emoce je skutečně tak špatné. Vždyť stačí si připomenout některá jednání,  např. v ČR. Kdo má výhodu? Člověk projevující emoce? Plačící?  Prosící? Anebo ten, kdo jedná chladně? Možná tohle všechno hraje význam při vývoji některých kultur, zejména asijských. Ostatně mnohá bojová umění byla založena právě na ovládání mysli a neprojevování emocí. Proč by tedy bylo špatné, kdyby vláda chtěla po svých lidech, aby své emoce ovládali?

Pravdou zůstává, že herectví i další umělecká odvětví jsou založena na tom, aby lidé své city projevili. Jenže – jaké osudy mnohdy postihnou tyto umělce?  Trápení, smutek a možná předčasná smrt.  Připusťme, že jsou jedinci, kteří dokáží zharmonizovat emoce i tvrdou realitu. Ale jsme to my všichni? Opravdu?  Myslím, že ne.  Můžeme potom kritizovat společnosti či vládu, že nás chrání před zlým koncem? Kdo zná  správnou odpověď?

Letošní představení festivalu Tanec Praha  skutečně přináší estetický zážitek, technickou dokonalost, hluboké myšlenky  a musíme být vedení  festivalu Tanec  Praha (Yvona Kreuzmannová, Markéta Perroud) vděčni, že zprostředkovali  českému divákovi to nejlepší, co mohli  z celosvětového umění přivézt.  Bravo a těšíme se  na další ročník!!

 

Eva Smolíková

Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční magazín

 

30 hodinové nonstop představení na piazzettě Národního divadla

Představení Momentum inspirované japonským tanečním uměním butó, nabídne zamyšlení nad každodenní uspěchaností života

 

Piazzetta Národního divadla se 22. června v 16.00 na 30 hodin promění v zabydlený pokoj s neviditelnými stěnami, v němž čas ubíhá jinak, než ve skutečnosti. Proběhne zde jedinečné česko-německé setkání dvou významných performerek tanečního divadla Miřenky Čechové a Sabine Seume v extrémní fyzické výzvě. Představení Momentum inspirované japonským tanečním uměním butó, nabídne zamyšlení nad každodenní uspěchaností života. Více informací na www.tantehorse.cz.

Co všechno bychom stačili prožít, kdybychom dokázali překonat ubíhající čas? Před zraky procházejících návštěvníků zakusí performerky Miřenka Čechová a Sabine Seume maraton všednodenních intimních momentů, stejně jako extrémních okamžiků únavy a vyčerpání. Premiéra performance Momentum proběhne 22. června v 16.00 a potrvá nonstop do 23. června 22.00. Kolemjdoucí se budou moci zapojit, zpomalit svou každodenní uspěchanost, naladit se na stejný rytmus, nebo jen pozorovat, meditovat, nechat plynout čas i pomalu se odvíjející příběh. Představení Momentum vzniklo ve spolupráci s Národním divadlem.

 

PREMIÉRA: 22.6. od 16.00 nonstop do 23.6. do 22.00 na piazzettě Národního divadla.

 

 

Eliška Mikovcová

Taneční magazín

Nejúspěšnější muzikál všech dob v Praze!

Vyprodáno. Přidává se další představení. To je West Side Story v Praze! A v originální verzi!

 

Ke 100.výročí geniálních tvůrců (Leonarda Bernsteina, Arthura Laurentse, Stephena Sondheima a Jeroma Robbinse)  klasického díla West Side Story se podařilo poprvé přivézt americkou produkci do ČR. A tak ve dnech 23. -26.března mohli nadšení diváci zhlédnout toto dechberoucí dílo v Kongresovém centru Praha. Přivézt do Prahy muzikál West Side Story nebylo jednoduché, říká pořádající JVAgentura, ale podařilo se a úspěch je odměnou. Naštěstí máme v Praze grandiózní Kongresové centrum, protože všechna naše divadla jsou příliš malá. Některá světová divadla pojmou až  5000 návště vníků. 

Je to obrovská  show, jejíž příprava trvá 4 – 5 dní.  Potřebovali jsme 7 kamionů! Organizátoři pořádající JVAgentury dodávají,  že se o tento projekt snažili asi dva roky a další krásné show by měly brzy přijít také na řadu. Takže těšme se.

 

Český divák zná filmovou verzi příběhu o dvou znepřátelených partách Tryskáčů a Žraloků. Vlastně  světlo světa nejdříve spatřila divadelní hra, až poté film. Současní tvůrci se dosti drží původní verze z roku 1957, snad náboj a energie současné show jsou jiné, ale scény zůstávají.

Inscenace je hraná v anglickém originále, ale české titulky jsou  po obou stranách jeviště, texty jsou vtipné, vytvořené z oficiálního přebásnění Jiřího Joska.

V Praze máme mnoho muzikálů, které se těší u diváků velké oblibě, přesto WSS je jiný a stojí za zhlédnutí. Ostatně už vidět americké účinkující, zejména jsou-li černé pleti, působí na  nás novým nezvyklým dojmem.

Choreografie vycházející z původní koncepce Jeroma Robbinse se ujal Joey McKneely. Naše oči potěšila dokonalá sehranost souboru. Hudební režisér, skladatel, dirigent a pianista Donald Chan říká, že američtí tanečníci jsou lépe trénovaní než evropští, protože v Evropě není tolik show. V Americe se tanečníci snadněji učí své řemeslo, hodnotí rozdíly mezi muzikálovými umělci Mr. Chan. (Hudební díla, která režíroval D. Chan, patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším dílům amerického hudebního divadla, namátkou jmenujme Phantom of the Opera, The Pirates of Pe nzance, Kiss of the Spiderwoman).

Proč se vlastně stal tento muzikál tak úspěšný? Hlavní myšlenkou  příběhu je láska, připomínající Shakespearova Romea a Julii, což je téma, které zůstane velmi přitažlivé a stále aktuální navždy. Navíc to vše je podbarveno příjemnou hudbou, choreografií a dobrým herectvím, míní Donald Chan.

Důvody, proč je muzikál tak úspěšný, spočívají podle mého názoru především také v tom, že příběh obsahuje vše, co člověk podvědomě považuje v životě za důležité a vzrušující – lásku, bitky, zábavy, dobrodružné úniky před policajty, (kdo je vlastně zločinec a kdo dobrák?) a to vše podané mladými krásnými lidmi, kteří navíc rychle a zbytečně ztrácí svůj život v nesmyslném boji. Sledovat, jak se party hochů baví, chvástají, řeší si své problémy pěstmi a dívky, které se hašteří mezi sebou anebo si špitají o prvním rande, je pro diváka prostě zábavn&aac ute; podívaná, každý si rád vzpomene na své začátky života a první poznávání lásky.

Hlavní myšlenka muzikálu  je prostinká – ukazuje život chlapců v New Yorku, někteří jsou přistěhovalci, ale déle usazení, tudíž se už počítají mezi Američany a další (v tomto případě) Portorikánci si teprve zvykají na  nový život, některým je smutno, jiní jsou nadšení. Jedno mají ale všichni společné – nenávidí ty z druhé skupiny. Jenže mezi těmito dvěma nesmiřitelnými skupinami jsou dva lidé, mezi kterými přeskočí jiskra a chtějí spolu zůstat navždy. Jejich touha překonat všechny nástrahy osudu je dojemná, právě tak písně, kterými své city vyjadřují. Ale nemilosrdný osud zasáhne – z lásky, která měla přetrvat věky, je náhle noční můra, z milence je vrah. Snad i to láska odpustí, přece jednou se někde najde místo, kde budou tito lidé spolu šťastní, i když společnost jim neodpustí nikdy, to vědí. Ale nebylo jim přáno ani to. Pouliční gangy se pomstí stylem smrt za smrt.

Muzikál má výbušnou, životem pulzující  energii, spousty emocí, vše vyjádřené pohybem, dravými, ale i  půvabnými choreografiemi, jednou představujícími divokou rvačku, podruhé cituplnou noc.  Možná, že český je divák, zvyklý na poněkud jemnější témata, kde drama je spíše skryté uvnitř člověka. Otevřený boj, vytažené nože a zbraně přece jen nepatří k našemu běžnému standardu, a v tom je právě tento muzikál naprosto odlišný od těch českých. Člověk současně cítí, že je pravdivý, protože tento život k Americe v našich představách z filmů  neodmyslitelně jaksi patří.

Melodie také nemusí každému českému divákovi připadat zrovna nejcituplnější, protože i na tomto poli platí, že jsme zkrátka zvyklí na něco jiného. Ovšem, zpěv v podání Jenny Burns a Kevina Hacka nás také rozesmutní, také rozechvěje. Oba se své role zhostili s perfekcionismem Američanům vlastním.

Na otázku, zda Jenna Burns  vložila něco nového do svých písní, nebo jsou jen převzaté z původního muzikálu odpovídá: „Nechci jen kopírovat, jsem unikátní osoba  a chci být jiná. Vždy se snažím dávat do díla trošku něco nového, ať už dělám cokoliv. Už i z toho důvodu,  že jsem jiná osoba, musí  ten výsledek všeobecně být jiný, než byl tenkrát.“ Nutno dodat, že zvonivému, průzračnému hlas a citu v písních Jenny Burns se nedá vůbec nic vytknout.

Kevin  Hack, který zaujme nejen svým herectvím, hlasem, procítěným zpěvem, a půvabnou tváří, překvapí i svými tanečními dovednostmi, neboť u tak dokonale tvarovaného a vysportovaného těla, byste čekali spíše  dovednosti v oblasti sportu či bojových umění. Kevinovi ale nechybí vůbec žádná dovednost a nad to výborně vypadá. Komu čest, tomu čest. Kevin  Hack má za sebou několik významných rolí i několik muzikálů, byl nominován na Cenu NJACT a na cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (za kapitána Billyho Pierce v the Civil War). Kevin říká: „I přestože mám za sebou již několik zkušeností  z muzikálů, nesmírně si vážím a raduji se z toho, že mohu hrát ve West Side Story“.

Téměř dětská tvář dalšího hlavního protagonisty Daniela Russella ostře kontrastuje s jeho zkušenostmi, Daniel hrál hlavní roli v muzikálu Billy Elliot na turné po USA a v Austrálii, navíc se objevil již ve dvanácti letech v muzikálu West Side Story  na Floridě. Pokud mu připomenete  jeho dětskou tvář, hrdě prohlásí: „Je mi dvacet!“. A mnohé dívky mají právě rády tyto věčné chlapce, proto by si Daniela Rusella neměly nechat ujít.

Tak jako je celý příběh plný akce a nenechá diváka chvilku vydechnout, právě tak rychlý je i konec, bez zbytečných průtahů a patosu, což ještě více zesiluje dojem z pomíjivosti života a zbytečně ztracených lidských životů hlavních hrdinů příběhu.

Všichni protagonisté byli v Praze  poprvé, oproti tomu Donald Chan již navštívil Prahu několikrát. Podle jejich vlastních slov se do Prahy  doslova zamilovali, i když neměli právě hodně času si ji  podrobně prohlédnout.

Soubor  dále pokračoval do Bratislavy, na kterou jsou opravdu zvědavi.

A nám nezbývá než jim popřát hodně zdaru.

Velký dík patří pořádající agentuře JVAgentura, která zprostředkovala tento světově proslulý muzikál i českému publiku a  přejeme jí hodně úspěchů v dalším úsilí potěšit české milovníky umění  mezinárodně uznávanými díly.

 

 

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Představení kontroverzního režiséra Olivera Frljiće poprvé v Praze!

Radikální inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! zahájí v pátek 17. března ve Studiu Hrdinů třídenní divadelní a taneční festival Bazaar (17. – 19. března)

Událost sezony:

Představení kontroverzního režiséra Olivera Frljiće poprvé v Praze!

Radikální inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! zahájí v pátek 17. března ve Studiu Hrdinů třídenní divadelní a taneční festival Bazaar (17. – 19. března). Poprvé tak bude v Praze uvedeno představení režiséra Olivera Frljiće, jednoho z nejuznávanějších režisérů ze zemí bývalé Jugoslávie. V podání souboru Mladinsko budou diváci svědky režisérovy explicitní interpretace hrůz občanské války v Jugoslávii. Vstupenky na představení i festiv alový pas můžete zakoupit v online předprodeji GoOut a na pokladně divadla Alfred ve dvoře, jehož produkce Motus festival Bazaar pořádá.

 

Chorvatský režisér Oliver Frljić na sebe upoutal pozornost řadou autorských projektů a radikálních nových interpretací klasických her. Se svými provokativními inscenacemi boduje u publika od Lublaně přes Bělehrad, Düsseldorf, Krakov až po Vídeň. Podařilo se mu probudit debatu o současné divadelní cenzuře v Chorvatsku, ve Slovinsku otevře l bolestivé téma tzv. Izbrisani, obyvatel bez občanství, a v Polsku rozvířil diskuzi o podílu Poláků na holocaustu. V letech 2014–2016 byl ředitelem chorvatského Národního divadla Ivana pl. Zajce v Riece, které vedl s důrazem na aktivní reflexi sociální reality, ve které divadlo působí. Ve spolupráci s Divadlem Mladinsko se nyní v hře Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! věnuje tématu občanské války v Jugoslávii. Jeho inscenace je obžalobou i humanistickým manifestem, v němž se vzájemně proplétají osobní a historická dramata.

„Inflace smrti, neustálé opakování neopakovatelného, jen slouží ke zdůraznění divadelních mechanismů. A ty jsou jen reprezentací nějaké vnější skutečnosti. Já se ovšem se svou nutkavou snahou inscenovat kolektivní smrt snažím ukázat, kam až mohu při scénickém ztvárnění smrti a v divadelní reprezentaci obecně zajít. Opakování smrti, které se na jevišti děje v téměř pravidelných intervalech a po níž performeři zase vstávají z mrtvých, obnažuje mechanismy divadla a jeho fikce. Tím překračují jejich účinek a působí skutečný vnitřní otřes,“dodává k představení režisér Oliver Frljić.

Soubor slovinského divadla Mladinsko tvoří balkánští herci, pro něž je téma představení osobní záležitostí a také věcí vlastní umělecké zodpovědnosti. V divadelním rámci Frljićovy hry se citují osobní příběhy z rozpadu Jugoslávie, ostatně i název představení je citátem posledního verše někdejší jugoslávské hymny.

Kromě představení Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! se na třetím ročníku divadelního
a tanečního festivalu Bazaar od 17.  do 19. března představí i další výrazné inscenace především ze střední, východní a jižní Evropy. Heslem letošního ročníku je „Víc než národ“. Stěžejní části festivalu bude opět Sobotní bazaar, přehlídka ukázek právě vznikajících scénických a tanečních projektů umělců z ČR, Polska, Německa, Izraele, Srbska, Slovenska a dalších zemí.

Předprodej vstupenek: http://goout.net/cs/festivaly/festival-bazaar-2017

Další informace najdete na www.alfredvedvore.cz/cs/bazaar  

Festivalový pas stojí 700/400 Kč (pro studenty, seniory a ZTP) do 28. 2. 2017. Březnová cena bude 800/500 Kč. Vstupné na jednotlivá představení stojí 200/100 Kč s výjimkou inscenace Olivera Frljiće, kde je vstupné za 300/200 Kč.

 

Program festivalu Bazaar 2017:

PÁTEK 17.3.

13–17H / Alfred ve dvoře/ MOŽNOSTI NEZÁVISLÉHO KURÁTORA I.: Workshop s Goranem Injacem, uměleckým ředitelem Divadla Mladinsko

16H / Studio ALTA / DISASTROUS – Prezentace prací SILK Fluegge včetně ukázek (AT)

18H / Alfred ve dvoře /  MATKY Z OCELI / Agata Siniarska (PL)  & Mădălina Dan (RO)

20H / Studio Hrdinů / ČERNÁ ZEM POHLTÍ TOHO, KDO ODSTOUPÍ ZRÁDNĚ! / Oliver Frljić & Divadlo Mladinsko  (SLO)

SOBOTA 18. 3.

10–13H / Alfred ve dvoře / MOŽNOSTI NEZÁVISLÉHO KURÁTORA II.: Workshop s Goranem Injacem, uměleckým ředitelem Divadla Mladinsko

14–22H / Studio ALTA / SOBOTNÍ BAZAAR

  1. část / 14-18H

HAZARD ZONE / Zdenka Brungot Svíteková (SK/NO/CZ), Marta Bichisao (IT) a Sylvain Sicaud  (FR)

KEEP CALM / Ufftenživot (CZ)

STEREOPRESENCE / Cristina Maldonado (MEX)

+ diskuze RespondArt s Alicí Koubovou

  1. část / 18.30-22H

VE JMÉNU KAR / Markéta Jandová a Jitka Tůmová (CZ)

SIONISTICKO-SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA UGANDA: STÁT VĚCÍ BUDOUCÍCH (ZALOŽENÍ AMBASÁDY V PRAZE) / friendly fire (DE)

A DANCE IS A DANCE IS A DANCE / Agata Siniarska (PL) & Xenia Taniko Dwertmann (DE)

+ diskuze RespondArt s Alicí Koubovou

+ DJ Johana

NEDĚLE 19. 3.

18H / Studio ALTA / DIOR V MOSKVĚ / Ingrida Gerbutavičiūtė & Agnija Šeiko (LIT)

20H / Alfred ve dvoře / TRANSFORMABILITY / Willy Prager (BLG

 

 

Eliška Míkovcová

Barbora Šlapáková

Taneční magazín

 

NoD zahajuje novou sezónu

Experimentální prostor NoD chystá pro svoje návštěvníky další pestrou sezónu. Těšit se můžete na pravidelná divadelní představení, vernisáže, aukce, koncerty a oblíbené přednáškové cykly

NoD zahajuje novou sezónu a představuje podzimní program

 

Teatro NoD zahájí novou sezónu reprízou dekadentní inscenace Plešatá zpěvačka (pondělí 5. 9. od 20:00), na kterou naváže speciální koncert pod názvem Lucky TomWill B.uyed i.t. ch.eaper od 22:00. O správnou atmosféru zahajovacího večera se postará neotřelé hudební trio ve složení Tomáš Havlínek (housle), William Valerián (saxofon) a Vojtěch Drahokoupil aka DJ Bitch. V rámci dramaturgické linieNoD Beginners, věnované začínajícím umělcům a absolventům, bude v září nově uvedena též inscenace Kashy Jandáčkové s absolventským ročníkem KALD DAMU – K smrti šťastní (18. 9. od 20:00).

ksmrtistastnikashajandackovafotojanhromadko

Do druhé dekády repríz vstupuje na podzim poetická inscenace z díla katolického básníka Jana Čepa – Dvojí domov, do které jako herecká posila nově přichází Ondřej Pavelka, který nahradí Aloise Švehlíka (26. 9., 10. 10. od 20:00). V říjnu se ale můžete těšit také na další novou premiéru činoherní inscenace režiséra Jana Nebeského – Miluji tě jak po smrti (premiéra 7. 10., reprízy 26. 10., 21.11.). V hlavních rolích se představí Luc ie Trmíková a Karel Dobrý. Připravovaná divadelní inscenace je věnována pozoruhodné dvojici Gottfrieda Benna a Else Lasker-Schülerové. Mladý muž z rodiny pastora a o sedmnáct let starší básnířka židovského původu se poznali v Berlíně před rokem 1912. Vzájemné citové vzplanutí se odrazilo v poezii obou dvou. Jejich příběh ukazuje obtížnost německo – židovské symbiózy.

be24untitledslavadaubnerova

Druhá polovina října bude ve znamení každoročních oslav narozenin celého domu na adrese Dlouhá 33, tentokrát pod názvem BE24. Prostory ROXY a NoD se jako každý rok znovu představí společným programem, který bude i letos nabitý. Koncerty, performance, divadlo nebo výstavy, vše pod jednou střechou. Těšit se můžete na premiéru nového taneční;ho projektu performerky Jany Vrány – Resolution (17. 10. od 20:00), výtvarně divadelní sólo slovenské performerky Slávy Daubnerové -Untitled o světoznámé fotografce Francesce Woodman (18. 10. od 20:00), projekt americké tanečnice a choreografky Jody Oberfelder – The Brain Piece (15. 10. od 20:00) a inscenaci brněnského divadla Buranteatr – Univerzální sci-fi (22. 10. od 20:00).

vesmir_danielhanzlik_odusvitudosoumraku_web

Sérii vlastní divadelní tvorby Teatro NoD zahájí autorská inscenace mladé režisérky Kashy Jandáčkové adramaturgyně Natálie Preslové (premiéra 9. 12. od 20:00), která pracuje s reálnými dokumentárními materiály o obětech teroristických útoků v posledních letech, pomocí scénáristických postupů sci-fi literatury. „Vycházíme z reálných dokumentů, novinových článků, statí v časopisech a osobních výpovědí příbuzných a přátel obětí. Krom toho, že chceme upozornit na to, že za lidmi, které obvykle vnímáme jen jako statistický údaj v novinách o počtu mrtvých, stojí konkrétní životní příběhy, nám přijde zajímavé také to, kolik hrdinských příběhů člověk objeví, když se jednotlivými útoky zabývá blíže“, prozrazuje spoluautorka inscenace Natálie Preslová, která je zároveň dramaturgem činohry v NoD. V inscenaci uvidíme Annu Linhartovou, Karolínu Vágnerovou, Jana Medunu, Jiřího Roskota a další. Výpravu připravuje scénografka Pavla Kamanová, dále se na inscenaci podílí také elektronické hudební duo KilieKrankie, které bude na jevišti vytvářet živou scénickou hudbu.

plesatazpevackaionescojanovavalerian

Dvě další premiéry budou následovat v únoru a květnu. V únoru proběhne premiéra Evropy, dramatického textu britského autora Davida Greiga v překladu Michala Zahálky a v režii Viktorie Čermákové, v květnu bude následovat inscenace režisérky Lindy Duškové na motivy textu francouzsky píšícího rumunského autora Matéie Visnieca s názvem Je nás na tý blbý lodi moc.

tomaspredkazeserieflashbackolejnaplatne2014

Galerie NoD v září uvede výstavu Moniky Žákové, výrazné malířky nastupující generace, která se dlouhodobě věnuje problematice obrazové formy abstrakce. Monika Žáková vychází z vlastní fascinace dokonalou matematičností přírody, ve které se řád rovnocenně prolíná s nepřesností. Pro výstavu v Galerii NoD p řipravuje obsáhlou sérii plechových objektů a kvašových kreseb, které rozvíjejí tvarosloví její typicky geometrické malby vytvářející prostorovou iluzi.

V říjnu se v kurátorském projektu Vesmír Jiřího Machalického představí velká skupina umělců napříč uměleckými generacemi (Rudolf Sikora, Daniel Hanzlík, Pavel Mrkus, Richard Loskot, Josef Žáček, JiříMatoušek, Anna Krejčová, Ondřej Bou&scar on;ek, Zdenek Hůla, Vladimír Merta), kteří se ve svém díle věnují kosmické, kosmologické či astronomické tématice. Výstava bude prezentovat díla využívají rozmanité výrazové prostředky od malby, grafiky a objektu až k videu a instalaci.

Listopadový program galerie vyplní společná výstava malíře Tomáše Predky a jeho rakouského kolegy Davida Postla, která se bude odkývat vztah abstraktní či konceptuální malby se společenskou satirou. Tomáš Predka se své práci zabývá fragmentárností současného světa, a jeho vizuálními stopami v lidsk ém vědomí a paměti. Predka zpracovává informace z vizuální paměti a přenáší do abstraktní obrazovépolohy. Projekt bude formálně navazovat na Predkovu eponymní obrazovou sérii Flashback a současně sestávat se z velkoformátových koláží a obrazů Davida Postla (AT). Konceptem výstavy je jakási satirická instalace s pracovním názvem „Muž který se nebral vážně“. Kombinací plastických kreseb „uvězněnýc h“ ve vrstvě pryskyřice a plošností papírových obrazů a objektů chtějí autoři postihnout současný fenomén kulturních proměn ve společnosti zejména v rovině idejí a soupeřících ideologiích.

monikazakova_bilasedabila_web

Ve Video NoD představí svůj site specific projekt Museum of Savers, kombinující prvky instalace a video projekce, Andrea Mikysková a Tomáš Beňadík. Hlavním tématem projektu je sociální síť jako nejsledovanější souhvězdí v celém vesmíru. Autoři představují panoramatickou videoinstalaci jako observatorium současného nočního predátora pohybujícího se mezi vesmírem kaváren a hlubinami abstrakce skutečnosti.

Na říjen účast přislíbil vizuální umělec Michal Pustějovský s projektem inspirovaným tvorbou dánského umělce Olafura Eliassona. V listopadu se představí vizuální umělec David Možný, který pracuje s počítačově generovanými obrazy a videoinstalací. Ve svých projektech přenáší diváka do opuštěných měst nebo retro prostředí bytů. Prosinec bude patřit Postřehům od jinud od Jana Vyčichla. Projekt pracuje s dokumentárními obrazy a postřehy z exotických krajů Bali a Vietnamu

Kompletní informace o programu naleznete na stránkách www.nod.roxy.cz

Honza Urban

Taneční magazín