Co řeší VIZE TANCE?

A jak vám může pomoci?

Chci se připojit k výzvě ITI!

Chci se přihlásit na seminář

VIZE TANCE

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

TANEČNÍ MAGAZÍN hovoří s VÍTĚZSLAVEM RÁZKEM, učitelem paradance

„Nevzdávat se, tak to se člověku v životě docela hodí“

Vítězslav  Rázek (1986) je rodákem z Prahy, kde žije s manželkou a dvěma dcerami. Vítězslav je tanečníkem tělem i duší. Vystudoval psychologii na FFUK, profesionálním psychologem se však nestal, přestože ve své každodenní práci na parketu ji používá. Tanec ho nakonec přivedl i ke studiu na FTVS v Olomouci, kde vystudoval taneční mistrovství a trenérství. Založil vlastní taneční školu – Tanec pro všechny (2012), kterou úspěšně,  se svojí taneční partnerkou, vede. Tomu všemu předcházela dlouhá, pestrá a úspěšná taneční kariéra sportovního tanečníka. S taneční partnerkou Kristýnou Mückovou vyhráli Taneční ligu, stali se vicemistry ČR ve standardních tancích a finalisty mistrovství Evropy profesionálů ShowDance. Procestovali téměř všechny státy Evropy a mnoho států z celého světa.  Před nedávnou dobou začal spolupracovat na odborném tanečním vedení vozíčkářů (takzvaný paradance sport).

Vítku, jak Vás napadlo zapojit do tance vozíčkáře?

„Tomu předcházela delší cesta. Když jsme s mou taneční partnerkou přestoupili do profesionálů, psal se rok 2015. Tehdy jsme založili taneční klub. Později jsme otevřeli taneční studio a začali organizovat taneční soutěže a zároveň jsme začali dělat také taneční porotce. Naším snem bylo uspořádat taneční soutěž na Žofíně,  a to se nám nakonec povedlo. A jakmile jsme věděli, že můžeme uspořádat taneční soutěž v tomto krásném prostoru, přemýšleli jsme, jakými dalšími aktivitami jej naplnit. A tehdy nás napadl paradance. Domníval jsem se, že tanečníků na vozíku bude u nás hodně, vzhledem ke každoroční účasti ve speciálním díle StarDance věnovaného vozíčkářům. Posléze jsem zjistil, že účastníci StarDance žádnými aktivními tanečníky nejsou a že se tanci na vozíku věnují jen vozíčkáři sdružení v SKV Praha. Kontaktoval jsem tedy předsedkyni Míšu Krunclovou a vše jsme domluvili.“

 Spolupráce tedy začala tím Žofínem?

„Ne. Spolupráce začala tím, že jsme v roce 2019 uspořádali první ukázkovou lekci v Parapleti, na kterou přišlo asi 18 zájemců. Ta se velice vydařila a účastníci byli nadšení. Na tuto ukázkovou lekci pak navázal pravidelný taneční kurz, který probíhal v Jedličkově ústavu a měl zasvětit účastníky do základů tance a připravit je na každoroční ples SKV Praha.“

Je rozdíl učit tančit běžné lidi a vozíčkáře?

„Je a není. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to jednoduché, není tomu tak – paradance sport (soutěžní tance vozíčkářů) – je poměrně detailně propracovaný. V ČR ale nebyl nikdo, kdo by mě dokázal zasvětit. Tak jsem se vydal na Slovensko, kde se paradance věnují už přes dvacet let. Začal jsem jezdit na pravidelné lekce k panu Mičunkovi, aby mě zasvětil do vedení tohoto sportu, což se povedlo a mohli jsme tak otevřít zmiňovaný několikatýdenní kurz v Jedličkově ústavu.“

A nakonec se tedy uskutečnila i taneční soutěž pro vozíčkáře?                                                                                 

„Ano, ale… První mezinárodní soutěž v tancích na vozíku se měla uskutečnit v březnu 2020, ale přišla korona… Tak jsme ji odsunuli na říjen 2020. Ale i v říjnu zasáhla další vlna korony, takže jsme soutěž nakonec zrealizovali na Žofíně, ale kvůli nařízení vlády částečně online.“

A měli jste na soutěži své želízko v ohni?

„Ano. Reprezentovali nás vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou. Rosťa se Zuzkou si zatančili na Žofíně, odkud probíhal i online přenos. Ostatní zahraniční účastníci soutěže tančili ve svých domovských tanečních studiích. Vše bylo digitálně propojeno a přenášeno. Rosťa se Zuzkou obsadili krásné třetí místo (ze sedmi), což je na premiéru úžasný výkon!“

Tanečník a vozíčkář Rosťa Vyhnálek tedy vzešel z vašeho trenérského vedení. Jak jste se seznámili?

„Rosťa dorazil na naši první ukázkovou lekci do Paraplete a rovnou po jejím skončení mi říkal, že by se chtěl paradance věnovat se svou taneční partnerkou Zuzkou. A že by chtěli i soutěžit. Začali tedy docházet k nám do tanečního studia na individuální lekce, kde jsme jejich taneční vystoupení trénovali.“

Na kdy je připraven druhý ročník soutěže?

„Na 21. listopadu 2021 a doufáme, že už nebude muset probíhat online, ale klasicky. Na 2. ročníku se budeme podílet společně s SKV Praha, se kterým jsme společně založili taneční svaz.“

Můžete mi naši spolupráci v tanečním svazu přiblížit?

„V prosinci minulého roku naše „Škola tance pro všechny“ společně s SKV Praha se stali součástí nově vzniklého svazu „Czech paradance sport“. Ten je pobočným spolkem celorepublikového svazu, který nese název „Svaz učitelů tance ČR“. Ambicí svazu je, aby se zde v říjnu uskutečnil světový pohár v paradance, a aby na něj navázal kongres o paradance sportu. Rádi bychom totiž využili toho, že se do Prahy sjedou přední porotci a trenéři a budou diskutovat o novinkách v paradance sportu. První mezinárodní kongres v paradance sportu v ČR už se uskutečnil loni v září, ale ten ještě nebyl pod hlavičkou našeho svazu. O čem se na kongresu mluvilo, můžou zájemci vidět na tomto webu: www.praguedance.cz/online/

Jak se Vám spolupracuje s SKV?

„Skvěle, protože jak Míša Krunclová, tak Martina Henrichová, jsou velmi pohotové a akční. Cokoli vymyslíme, tak holky hnedle začnou realizovat. Veškeré nápady a sny, které máme, se nám daří zhmotňovat, což je báječné.“

Jedním z počinů, který se podařilo zhmotnit, jsou i pravidelné středeční online workshopy?

„To je teď taková „covidová“ akce. Online prostor sice není něco, co bychom si vysnili… Na druhou stranu to otevírá prostor pro další účastníky, kteří by se jinak do Prahy na naše lekce jen těžko dostávali. A musím říct, že mě to baví a děkuji za tu možnost.“

Co Vám tanec a sport dává do života?

„Úžasné zážitky a dovednosti. Možnost potkat spoustu nesmírně zajímavých lidí a osobností. Naučil mě se nevzdávat, což se v životě docela hodí.“

 

Děkuji pěkně za rozhovor a přeji brzké otevření tanečních parketů.

Foto: archiv  Vítězslava Rázka 

Tereza Marková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zničí koronavirus generaci mladých talentů?

„To nedopustíme!“ – říkají mentoři a učitelé těch nejnadanějších. ֍ Nejvíce trpí výuka tance a hudby. ֍

Co Čech to muzikant! Bude toto úsloví platit i poté, co pandemie koronaviru přestane ničit kulturní život v České republice? Experti na umělecké vzdělávání dětí doufají, že ano. Rok v životě mladého začínajícího umělce však znamená celé století, co se učení správným technikám, postojům a návykům týče. Rok „ladem“ je z hlediska vývoje zásadní především u dětí mezi 7. a 10. rokem věku. Ne vše lze „opravit“ později – říkají odborníci. Některé děti ztratí motivaci, disciplínu, úroveň jejich umu klesá, někdy se kvůli pandemii musí rodina uskromnit a dítě z uměleckých škol a z individuálních lekcí odhlásit.

Přibližně 500 základních uměleckých škol (ZUŠ) v Česku navštěvuje přes čtvrt milionu dětí ve čtyřech základních uměleckých oborech – literárně dramatickém, výtvarném, hudebním a tanečním. „Pandemie se přes tyto obory přehnala jako uragán. V umění je přechod na on-line výuku mimořádně obtížný – u nástrojů se dítě těžko naučí techniku držení nástroje na dálku, tóny či obrazy a barvy, které učitel na druhé straně obrazovky slyší a vidí jsou deformované přenosem, emoce, výraz nebo strukturu materiálu nelze přenést vůbec. Učitelé jsou neuvěřitelně vynalézaví, chtějí mladé talenty u oboru udržet, ale zásoby energie nejsou bezedné,“ říká Dana Syrová, zakladatelka stipendijní Akademie mentoringu uměleckého vzdělávání MenART. Ta sdružuje výběr z talentovaných dětí, které společně se svým učitelem prochází profesionálním mentoringem osobností, jež ve svém oboru dosáhly vrcholu.

Dana Syrová, zakladatelka stipendijní akademie mentoringu

V letošním roce je v programu 170 stipendistů pod vedením 11 mentorů. I tento program koronavirus zasáhl, především proto, že skupinová výuka byla po většinu roku nemožná, a že plánované výstupy v podobě výstav a koncertů například Pražské jaro nebo Smetanova Litomyšl, přešly do on-line prostoru, rušily se či opakovaně odkládaly na neurčito. „On-line výuka je důležitá pro udržení kontaktu a disciplíny, ale osobní kontakt žáka se svým mentorem nenahradí. Předávání celoživotních zkušeností aktivních umělců je přitom úžasným darem pro všechny stipendisty. Díky tomu, že se do procesu konzultací a společné práce zapojují také učitelé mladých talentů vzniká mimořádná atmosféra a mimořádná díla. Covid tento proces bohužel zásadně komplikuje,“ vysvětluje Dana Syrová. MenART spolu s řediteli ZUŠ apelovala na MŠMT, aby umožnilo bezpečnou prezenční individuální výuku, a následně alespoň též výuku malých skupin. Tento týden se poprvé po dlouhých měsících pomalu rozjíždí individuální prezenční výuka.

Podle učitelů jsou nejpostiženějšími obory právě ty, kde se pracuje skupinově – taneční soubory a pěvecké sbory. Podle Miloslava Tenglera, ředitele ZUŠ Břevnov (950 dětí) a předsedy Krajské umělecké rady, trpí i malí výtvarníci, mezi nimiž obvykle učitel „krouží“ a jejich výtvory opravuje. „Kromě toho jsou děti celodenním zíráním do obrazovky unavené, pletou si levou a pravou. Nejhůř jsou na tom začátečníci. Je takřka nemožné jim správně ukázat postavení rukou u houslí nebo nátisk u dechového nástroje. Jsme zvyklí se navzájem doprovázet, tedy když dítě hraje na dechový nástroj, my jej doprovázíme na klavír – současné komunikační kanály moc nedovolují hrát ve vícero lidech a poslouchat se současně,“ říká ředitel umělecké školy. Jak dále uvádí, učitelé se nevzdávají a stále hledají řešení. „Jedna pedagožka si v zimě vytáhla pult na dvůr a žáci hráli na flétnu v rozestupech venku, další mě žádala, abych ji přes celou třídu natáhl plexisklo,“ dodává Miloslav Tengler. S tím, že se dopadů koronavirové pandemie na mladé umělce hrozí.

Ředitel ZUŠ Jana Hanuše v Praze-Břevnově Miloslav Tengler

Učitelé uměleckých oborů doufají, že s jejich naočkováním proti covidu by se pravidla pro styk se svěřenci mohla zmírnit a oni tak dostali šanci zmapovat a případně napravit dopady pandemie na mladé talenty. „Princip uměleckého vzdělávání je založen na osobním kontaktu. Naši učitelé se snaží vymyslet, jak děti i přes obrazovku u oboru udržet – u tance vymýšlí sestavy, které by děti mohly cvičit doma, ale musí myslet na to, aby se v malém prostoru nezranily. Správný nátisk u dechového nástroje nebo polohu rukou při hře na housle také nelze předat na dálku. Řada rodin nemá potřebné vybavení nebo dostatečný signál nezbytný pro kvalitní on-line přenos. Co ale považuji za nejtěžší, je vidět, jak se celá situace negativně promítá do psychického rozpoložení dětí. Jak se cítí izolované a jak se s námi chtějí setkat. U literárně-dramatického oboru se často před obrazovkou potkáme s celou rodinou, která si chce popovídat,“ říká Ivona Křivánková, ředitelka ZUŠ Kroměříž, kam nyní chodí 1 500 dětí, a zároveň předsedkyně Asociace základních uměleckých škol Zlínského kraje. S kvalitním technickým zázemím občas bojují i samotní učitelé.

Ivona Křivánková, ředitelka ZUŠ Kroměříž

Výtvarnice a pedagožka Andrea Borovská ze ZUŠ Beroun občas narazí na letargii některých svých svěřenců. „Na každou zaslanou práci odpovídám nadšeně, inspirativně a cíleně na konkrétního žáka. Připravuji i zadání na míru, jen aby žáci neztratili kontakt a dobrou náladu. Zaslala jsem práce dětí z distanční výuky do on-line soutěže, umístily se skvěle a mělo to i motivační dopad. A právě teď instalujeme 180 prací z distanční výuky do vitrín na autobusovém nádraží, aby je mohla vidět berounská veřejnost,“ popisuje Andrea Borovská. Řemeslně kreslit, technicky ovládat tužku, štětec a další nástroje nejde naučit online, ale lze nápad podpořit obrazotvornost, fantazii a kreativitu.“

Andrea Borovská ze ZUŠ v Berouně – díla v pozadí prozrazují, že se věnuje výtvarnému oboru

Snaha nezatratit talentované děti často naráží na ekonomickou stránku věci, kdy si rodiče nemohou kvůli propadu příjmů v covidovém období dovolit platit školu. A tak se podle Miloslava Tenglera objevují i takové případy, kdy jim děti vrací půjčený hudební nástroj s tím, že si pro něj zase přijdou, až rodiče začnou vydělávat.

Foto: archiv TM

Markéta Pudilová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražské Quadriennale í Knowledge Exchange Platform

Zbrusu nové zprávy ze zákulisí velké akce

Nezobrazuje se vám článek správně? link.

PQ Knowledge Exchange Platform

Pražské Quadriennale s vybranými on-line open-source publikacemi vytváří prostor pro výměnu znalostí, pro sdílení základních poznatků, myšlenek a pro otevřený dialog spojující praxi, výzkum a teorii.

Naše partnery, open-source publikace a jejich vydavatele, vám budeme postupně představovat. A začneme s tím hned, dnes online časopisem Tangible Territory Journal (TT Journal), který založila umělkyně, filmařka a výzkumnice Tereza Stehlíková. Tangible Territory Journal je transdisciplinární publikace, jejíž první číslo vyšlo na podzim 2020 a další bude následovat během několika dní. Časopis oslavuje proces tvůrčí síly, kolektivní učení, sdílení, spolupráci, zvídavost a otevřenost. Začtěte se.

Pro více informací klikněte sem.

Pro další aktuality klikněte sem.

Podporujeme

Theatre and Performance department V&A je projektovým partnerem Pražského Quadriennale. Nejen proto podporujeme a oceňujeme diskuzi o důležitosti oddělení divadla a performativního umění ve struktuře muzejních institucí, jako je Victoria & Albert Museum. 

Více informací: zde.

Jaká je role divadla a divadelních škol jako kulturních institucí?

PerformCzech, dlouholetí partneři PQ, právě zveřejnili druhou epizodu podcastové série ShowOff, která se věnuje zásadním okolnostem institucionálního fungování a společenské zodpovědnosti divadel a divadelních škol. Celý podcast je zaměřen na aktuální témata oboru a adaptaci divadla, tance a nového cirkusu na dobu (post)covidovou. Zaposlouchejte se.

Pro více informací klikněte sem.

Pražské Quadriennale pořádá Ministerstvo kultury ČR
a realizuje Institut umění – Divadelní ústav.

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN