Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Roztančené divadlo dotančilo do finále

Původně plánované finále v březnu se neuskutečnilo, ale III. ročník v Praze zdárně proběhl

V sobotu 19. září se ve skoro zaplněném Divadle na Vinohradech konal již III. Ročník autorského projektu Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové „Roztančené divadlo Praha”

 původní sestavy soutěžních párů nezůstal kámen na kameni kvůli koronaviru,  přesto diváci nebyli  o nic ochuzeni! Naopak! 

Vše je jinak! Musíme smeknout klobouk před Martinem Šimkem, který z celé situace vyšel vítězně, soutěž uskutečnil a celé se to povedlo. Nutno dodat, že chyběla i jeho partnerka Tereza Řípová, která v důsledku koronavirové krize zůstala v New Yorku! Pozdrav od ní ale čtenáři uslyší v krátkém video záznamu. 

A nebyla to jediná změna. Dalo by se říci: Všechno je jinak!  Situace pro Martina Šimka nebyla jednoduchá a dokonce dva soutěžní tance, ve kterých účinkovala Tereza, nemohly být uskutečněny. Ovšem  závěrem – zvládlo se to i tak! 

V pražském klání se do projektu zapojilo 7 divadel. Mezi zúčastněná divadla patřila: Švandovo divadlo, Studo DVA divadlo, Městská divadla pražská, Hudební divadlo Karlín, Divadlo Bez Zábradlí, Vršovické divadlo Mana, divadlo Palace.

Každý ze soutěžících herců a hereček ve finále předvedl jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec. Ty pak hodnotila odborná porota ve složení: Kateřina Brožová, Otakar Brousek ml., Marek Lambora a loňský vítěz Vladimír Polívka,  na kterého se prý stály takové fronty, že se letošní soutěž musela uskutečnit ve větším divadle. (Dříve Švandovo divadlo, letos už Divadlo na Vinohradech)

Porotci Kateřina Brožová a Otakar Brousek ml. – Foto: Eva Smolíková

Konečné složení letošních soutěžních párů:

Marta Dancingerová a František Kopecký – Švandovo divadlo – Quickstep + Samba

Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Vršovické divadlo Mana – Slowfox + Jive

Eva Burešová a Martin Šimek – Hudební divadlo Karlín – Tango + Cha Cha

Jiří Hána a Veronika Jirků – Městská divadla pražská – Valčík + Cha Cha

Ladislav Korbel a Zuzana Šťastná – Divadlo Hybernia – Waltz + Samba

Jan Řezníček a Petra Stehnová – Divadlo Bez Zábradlí – Tango + Paso Doble

Milan Ligač a Michaela Nováková – Studio DVA Divadlo – Slowfox + Jive

Milan Ligač a Michaela Nováková – Foto: Eva Smolíková

 Kateřina Brožová, původně jedna ze soutěžících, nakonec odstoupila ze zdravotních důvodů, ale ! zazpívala během večera a usedla v porotě, takže o její účast diváci nepřišli.

Kateřina Brožová zazpívala – Foto: Eva Smolíková

Večerem provázeli Světlana Witowská a Libor Bouček, kteří nešetřili vtipem a s elegancí celou soutěž dovedli do úplného finále. A co víc! Bavili diváky v rouškách svou obavou z koronaviru a jakže to s nimi určitě velice špatně dopadne…. Libor byl už naprosto, naprosto zoufalý z každé věty, kterou vůbec slyšel a Vladimír Polívka ho v tom ještě podpořil…. Diváci se smáli pod rouškami, ale ve skutečnosti zřejmě nikomu úplně do smíchu nebylo, ostatně i Libor Bouček vyzval k tomu, aby nikdo nebezpečí  onemocnění Covidem19 nepodceňoval. Legrace je legrace, ale má samozřejmě své meze.  Nelze než souhlasit.

Moderátoři Světlana Witowská a Libor Bouček – Foto: Eva Smolíková
Vladimír Polívka – Foto: Eva Smolíková
Otakar Brousek ml. – Foto: Eva Smolíková

Jeden z autorů projektu, Martin Šimek celý letošní ročník shrnul následovně: Letošní ročník byl po všech stránkách opravdu mimořádný. V první řadě nové, větší prostory Divadla na Vinohradech. Dále pak spousta změn zapříčiněná nastalou situací v březnu a náhradním termínem v září. Přes toto vše jsme si přípravu užili a konečně tento III. pražský ročník dotáhli do úspěšného finále v podobě téměř vyprodaného Divadla na Vinohradech, které účinkujícím nadšeně aplaudovalo ve stoje.“

Taneční magazín říká: Bravo! 

Vítězem tipovací soutěže, kde mohli lidé hlasovat na sociálních sítích, se stal taneční pár Stanislava Jachnická a Jakub Necpál

Hlavním vítězem letošního ročníku se stal taneční pár –  Jiří Hána a Veronika Jirků (sál doslova  řval během jejich vystoupení)

Veronika Jirků a Jiří Hána – Foto: Eva Smolíková
A ještě tentýž pár… – Foto: Eva Smolíková

Diváci odcházeli po skoro 3 hodinách z divadla nadšení. Pomyslná laťka se opět posunula dál a všichni se již těší na IV. Ročník Roztančeného divadla Praha.

Michaela Nováková a Milan Ligač – Foto: Petr Mráček
Veronika Jirků a Petr Hána s trofejemi – Foto: Petr Mráček
Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Foto. Petr Mráček
Zuzana Šťastná a Ladislav Korbel – Foto: Petr Mráček
Petra Stehnová a Jan Řezníček – Foto: Petr Mráček
Účastníci II. ročníku této populární soutěže – Foto: Petr Mráček

Foto: Petr Mráček, Eva Smolíková

Video: Eva Smolíková

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí VERONIKOU LÁLOVOU

„Bavilo mě bojovat o medaile, ale dnes je to už jinak”

Celé dětství protančila a dnes je šťastná, že se její koníček stal prací, o které snila. Její velkou láskou je samba, kterou se učila přímo v Brazílii a na slavném karnevalu v Riu de Janeiro již dvakrát tančila, poprvé ve skupině a letos úplně sama. Kromě toho sympatická Veronika Lálová také dvakrát tančila ve Star Dance a s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. V rodném Hradci Králové vede taneční kurzy pro dospělé a v Praze pro děti.  

Pocházíte z Hradce Králové, kde jste vyrůstala a již v sedmi letech jste začala tančit latinu a standard. Jaké bylo Vaše dětství plné tanečního drilu a spousty hodin na tanečním parketu?

„Ano, úplně přesně, jak říkáte. Celé dětství jsem protančila, soutěžila a dřela na parketu. Má to své výhody i nevýhody. Jsem šťastná, že díky tomu, že jsem na sobě celý život pracovala, jsem se dostala na místo, o kterém jsem snila. Mnoho dětského hraní s panenkami či flákání se s kamarády po škole jsem ale nezažila. Naštěstí nelituji, jsem spokojená, že se můj koníček stal mou prací, jak jsem si vždy přála.”

Co Vás přivedlo k tanci? Kde byl ten první impuls, který Vám řekl, to bych chtěla dělat?

„K tanci mě v podstatě přivedla babička, která mě vzala na jednu taneční soutěž v Hradci Králové, a bylo jasno. Jako malá jsem chtěla mít ty krásné ozdobené šaty. Tak jsem začala tančit. A tančím dodnes a stále si ty krásné šaty a peří užívám. Ve StarDance jsem byla jako v sedmém nebi, ty krásné róby…”

Později jste se začala věnovat párové a poté sólové salse. A stala jste se několikanásobnou mistryní republiky v párové a sólové salse. Bavilo Vás chodit na soutěže?

“Bavilo mě soutěžit a bojovat o medaile. To je jasné, to by jinak ani nešlo, kdybych neměla soutěživého ducha. Dneska tomu už je jinak, raději vystupuji a soutěžení nechávám mladším generacím.”

Tanec se stal Vaší životní láskou a karnevalová samba, jak jste jednou přiznala je Vaše vášeň, kterou jste se dokonce učila přímo v Riu de Janeiro v Brazílii. Jaká to byla zkušenost a proč právě karnevalová samba si získala Vaše srdce?

„Ano, již několikrát jsem byla v Riu. U nás v ČR není nikdo, od koho bych se mohla sambu učit, takže mi nezbylo nic jiného, než vycestovat až do daleké Brazílie. Je to úžasná zkušenost učit se tady od těch nejlepších. Přímo v Riu, kde se odehrává slavný karneval. A samba. Je rychlá, hravá a hlavně, tančí se v tak krásných kostýmech J

Vy jste si během pobytu v Riu také zatančila na slavném karnevalu. Co Vám to dalo?  

„Ano, již jsem jednou tančila na karnevalu, ale ve skupině, která měla choreografii s deštníkem. Bylo to super. Ale nyní, to je úplně jinak. Tím, že jsem poctivě trénovala a snažila se, tak jsem získala velmi prestižní místo na karnevalu. Tančím v pozici Musa. Je to místo, kde tanečnice samby tančí úplně sama, ne ve skupině. Musí dobře ovládat sambu, diváci v ten moment koukají jen na ni. Mám z toho velkou radost, není jednoduché se dostat na takové místo, ještě jako cizinka. Pro Českou televizi točíme dokument o Brazílii, sambě a karnevalu.”

Další Vaší velkou láskou jsou jazyky a po bakalářském studiu na pedagogické fakultě v Liberci, obor španělština a humanitní vědy, jste šla do Prahy na hispanistiku na UK. Proč tento jazyk, čím Vás okouzlil?

„Už od malička jsem chtěla rozumět oblíbeným španělským písničkám, tak jsem se rozhodla jít jazyk studovat. Avšak přišla nabídka StarDance a od té doby jsem na studium tak trochu upozadnila. Chybí mi stále státnice z magisterského studia.”

Dvakrát jste tančila ve StarDance a v osmé řadě jste spolu s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. A v deváté řadě jste tančila s olympionikem Davidem Svobodou a skončili na třetím místě. A někdy jste přiznala, že to byla pro Vás nezapomenutelná zkušenost. Jak na to vzpomínáte?

„Na StarDance vzpomínám jen v dobrém, byla to obrovská zkušenost, která mě posunula v mém životě dál. Byl to náročný čas, hodně se dřelo, ale mě to baví, takže jsem byla šťastná a moc jsem si to užila. Také jsem měla štěstí na parťáky.”

V Hradci Králové vedete kurzy samby, salsy a latiny. Jste certifikovanou lektorkou zumby, fitness a držitelka mezinárodní třídy v latinsko-amerických a standardních tancích. Jaký je zájem o tyto kurzy?

„Zájem o kurzy je, baví mě učit veřejnost. Chodí ke mně dámy, které si chtějí po práci odpočinout, naučit se nové kroky a pobavit se. Pořádám pro ně různé víkendové akce a fakt si to s nimi užívám. V Praze mám kurzy pro děti, to je zase úplně jiná práce, myslím, že je potřeba, aby se děti hýbaly, ať už jakýmkoliv způsobem.”

Umíte vůbec odpočívat a jak ráda trávíte volný čas?

„I odpočívat umím. Jsou víkendy, kdy mám tolik akcí a vystoupení, že se mi odpočinout nepodaří, ale naštěstí nemám tak pevný harmonogram v mé práci, že si to můžu vynahradit v jiný čas. Mé tělo ale relaxovat musí, to by jinak ani nešlo. Ráda trávím čas s rodinou a kamarády, miluji léto, takže se vždy těším, až vysvitne slunko a hodně času můžu tak trávit venku.”

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Diváci poslali domů zpěvačku TONYU GRAVES

Tonya překvapená nebyla, s tancem začala ve 49 letech

Ve třetím kole StarDance následovala Noru Fridrichovou  zpěvačka  Tonya  Graves a soutěž opustila.  Hned po prvním kole někteří diváci  psali, že měla být vyřazena  právě Tonya. Richard Genzer dokonce v jednom hodnocení zažertoval: „Ty snad nemáš páteř, protože páteř se hýbe!“

Tonya ale nesla svůj odchod s nadhledem. „Nejsem moc překvapená. S tancem jsem začala ve čtyřiceti devíti a jsem ráda za tu šanci. A jsem také ráda, že jsem se dostala aspoň do tohoto kola.“ Tonya si také trošku rýpla do Xindla X, kterému porota řekla, že se naučil jen jeden univerzální krok a ten používá pro všechny tance. Tonya se malinko podivila, proč musí odejít právě ona. Ovšem  pravdou zůstává, že někdo zkrátka odejít musí. A divák je nevyzpytatelný.

Tento večer se nesl v duchu Company, což znamenalo, že taneční páry  se musely předvést s doprovodnou skupinou. Těžká zkouška. Vedle profesionálů je totiž každá chybka velmi dobře vidět.

Večer zahájila TAP ACADEMY PRAGUE pod vedením Tomáše Slavíčka.  Poctivým čtenářům Tanečního magazínu skupinu představovat jistě nemusíme. Vidět ji můžeme například na Czech Dance Masters.

Tančila se samba, quick step a  paso doble.

Rybář Jakub Vágner a Michaela Nováková byli pochváleni za choreografii, technika trošku pokulhávala. Začátek tance byl fantastický, ale samby bylo v tanci málo a pár nebyl úplně sehraný. A Richard Genzer? Prý viděl v pánvi kromě osmiček všechno i dvojciferná čísla! A co na to Jakub Vágner?  „Pro mě je největší vítězství vylézt před lidi, dělat něco, co jsem nikdy nedělal a vypadat aspoň trošku důstojně!“ říká.  (body 8,8,8,6)

Radka Třeštíková a Tomáš Vořechovský se museli porvat s obtížným quickstepem. Moc jim to nesedlo. V tanci byly technické  chyby a porovnání s company jim samozřejmě nepomáhalo! (body 7,6,8,5)

Miroslav Hanuš sklidil obrovský aplaus, protože v choreografii vyskočil  jako laňka na kulečníkový stůl. Richard Genzer to komentoval  humorem sobě vlastním: „Vyskočit v jeho letech na kulečníkový stůl – to je jako vyjet ve dvaceti autem na Mount Everest.“ Jenomže tanec jako takový se porotě až tak nelíbil. A Tatiana Drexler pronesla: „Celou dobu jsem přemýšlela – buď je to strašně dobré, nebo strašně zlé! Je to vůbec paso doble?“  (body 7,8,6,5)

Gabriela Koukalová a Martin Prágr byli trošku kritizovaní za technické nedostatky. Například pomalé nohy! Také chyběla energie v těle. Žádné nadšení. A příliš soustředění do sebe. (body 7,6,7,7)

Marek Eben upozornil, že ani na jedné zkoušce bychom nenašli ten den Xindla X, protože strávil několik hodin na kapačkách. Xindl to pojal s humorem: „Asi jsem si špatně přečetl pokyny režie,  měli jsme tančit s formací a já tančím s deformací!“  A co na to porota? Geňa  pronesl, že začíná být fanouškem minimalismu, protože Xindl X už třetí večer užívá jen jeden univerzální krok na všechny tance. Ani Tatiana nebyla zlá: „Na ten krok jsme si už zvykli a v přítomnosti company to bylo ještě hezčí.“ (body 6,6,6,6)

A co populární Kovy a Veronika Lišková?  I Jan Tománek uznal, že Kovy je sympaťák  a je naprosto pochopitelné, že oslovuje davy. Ale technika tu chyběla! A Geňa? Prý to bylo jako koprovka s vejcem! Nic moc, ale jíst se to dá! (6,6,6,5)

Velkým talentem soutěže se jeví Veronika Khek Kubařová (taneční partner Dominik Vodička). Tatiana si pochvalovala rychlost na parketu, výborná práce s company a pro Zdeňka Chlopčíka byla Veronika puntíkované sluníčko.  (body 9,8,9,9)

Matouš  Ruml a Natálie Otáhalová to celkem schytali od poroty. Naštěstí body byly docela dobré. Lehounký tanec, elegantní, vyzařovali radost, ale zvedačka! Ta se nepovedla! Taky energie nevydržela do konce! A práce chodidel byla  jako z loterie – kam padne, tam padne a záda shrbená jako stařeček!  A Geňa komentoval takto: „Jako když Zátopka zavřete do krabice od bot. Nikam to neběželo.“(body 8,7,8,8)

Jak vlastně hodnotila porota Tonyu Graves? Nápad a choreografii ocenili,  ale nášlapy nic moc… (body 6,5,6,5)

Vyřazení bylo tu, přesto taneční partner Michal Bureš se Tonyi zastal.  Prý se snažila a hodně se naučila. On byl spokojený s výsledkem.

Foto: Česká televize

Text: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN