Na pár slov s hvězdami StarDance

Malé rozhovory s velkými hvězdami II. část

Poznejte s námi blíže letošní soutěžící! 

Zeptali jsme se….

Pavel Trávníček

Co považujete za svůj největší herecký úspěch?

„To, že jsem se dožil celkem vysokého věku.“

Chtěl jste přestat kouřit, abyste si kvůli StarDance vylepšil kondičku. Povedlo se?

„No, chtěl jsem spíše ubrat a to se povedlo. Těžké to pro mě je.“

Vaše osoba coby ztělesnění prince a Veronika coby  několikanásobná vítězka všech možných soutěží, jste jistě adepti na vítězeOčekává  se od Vás výkon. Neměl  jste  z toho trochu strach? Přemlouvali Vás?

„Já  jsem si říkal, že jsou v soutěži  mladí a já jsem stará osoba, ale zjistil jsem postupně,  že i Ti mladí se tady trochu zadýchají a to mi dělá dobře. A trošku bylo  na počátku i malé poranění nohy“ (Pavel Trávníček během rozhovoru opravdu přešlapoval a noze ulevoval,)

Během tiskové konference, jste se vyloženě obracel na partnerku a to, co řekla bylo svaté. Je to opravdu tak i v životě, že jste takový princ pro ženy?

„Ale asi úplně ne. Byl to takový řečnický vtípek, no.“

Vaše slavná scéna z Popelky s Helenou Růžičkovou, to je asi nezapomenutelné. Jak ji vnímáte?

„Tehdy to řekli jen Heleně, mně ne. A skutečně mě jednou rukou popadla a odnesla. Navíc prý odpověděla: „Unesu  ho jako prd“.  A zajímavost je, že Helenu unesl jen Jirka Hrzán. Byl malý a nebyl ani vidět. Vypadalo to, jakoby Helena plula sama vzduchem.“

Jak zvládáte tréninky?

„Každý den mě bolí úplně všechno. Když začnu trénovat, zase to přejde a to znamená, že člověk se hýbat má.“

a Veronika Lálová

Mám dojem, že jste adepti na vítěze… princ a mnohonásobná vítězska..

„Ježíšmarjá, to slyším úplně poprvé, já se tedy nepovažuji za adepta na výhru, budeme dělat, co je  v našich silách, co je vůbec možné, to asi ano, ale ambice nemám žádné!“

Přesto, diváky napadne  ledacos. Cítíte nějaký tlak na svou osobu?

„Ne,  vůbec, to vůbec ne…. budu ráda, když Pavel zvládne a předvede  to nejlepší, co dokáže, to mi stačí.“

A jak se Vám tedy trénuje a tvoří choreografie?

„Všechno v rámci možností, které jsou dané. Samozřejmě Pavel nějaký věk už má, takže všechno přizpůsobuji tomu, aby to nějakým způsobem zvládnul, něco dělat můžeme a něco nelze a v tomto věku to zvládat tak, jako to  dokáže on, je výborné!!!“

Co kdyby přišla komplikace a nastal trénink v rouškách?

Ale! To  by nás už asi zabilo všechny, i ty mladé!“

Můžeme se také těšit na legendární Popelku?

„Ano.“

Tomáš Verner

Co by bylo Vaše vysněné povolání, kdybyste nebyl sportovcem?

„Já bych byl vždycky sportovcem,  možná jen kolektivním sportovcem, například“.

Co se Vám honilo hlavou při nabídce účinkování ve StarDance?

„Těším se, protože my krasobruslaři jsme si po výkonu s porotou nemohli povídat, nebyla tam žádná interakce.“

Co si myslíte o Vašem vylosovaném tanci- samba?

„Nepochopil jsem, zda dělám atletiku, nebo taneční sport. Hm.  Nefunguje mi tělo tak, jak se po mně tady chce.“

Hm. Jaký trénink byl více náročný?

„Je sport, pak krasobruslení a pak tanec.  V krasobruslení jsou trojité a čtverné skoky, možná je to atletika, ale také umělecký dojem. U tance se jeví, že jde jen o umělecký dojem, ale to není pravda.  Nedá se nic ošidit, bohužel.  Připadám si na parketu tak trochu nahý.

A v neposlední řadě! Při tanci získáte lepší kondičku než při ranním běhu!“

A kterým směrem povedete svého syna? Tanečním nebo sportovním?

„Chtěl bych, aby uměl bruslit, běhat, hrát fotbal, tenis,  třeba gymnastiku a pokud zkusí i tanec, budu jedině rád.“

a  Kristýna Coufalová

Stala jste se vůbec první královnou tanečního parketu. A pak trošku odmlka. Jak to?

„Začala jsem závodně tančit s Robinem Ondráčkem v DSP Kometa Brno.  Dostudovala jsem vysokou školu a stala se maminkou dvou dětí.“

A jak vzpomínáte na StarDance tehdy?

„Bylo to jako někde na táboře.  Sranda, zábava,  k tomu úkol – naučit se tanec během týdne.“

Tančíte ještě s Romanem Vojtkem?

Spíše si napíšeme k narozkám!“

 

Marika Šoposká

Co Vám evokuje StarDance?

Radost, těšení se  a dobrou energii z tance!“

Co vnímáte jako největší úspěch ve Vaší kariéře?

„Nejvíce si vážím nízkorozpočtových záležitostí, které diváci ani moc neznají. Vzpomínám na film Bába,  který vyhrál studentskou sekci v Cannes.“

Otextovala jste také několik písní…

„Tak jako mám ráda tanec, mám ráda i hudbu, to k sobě patří.  Ale neumím vlastně zpívat, s textováním to byla trošku  náhoda,  ani se sama nepovažuji za textařku..“

 

a Robin Ondráček

Co evokuje StarDance ve Vás?

„Je to komplexní zážitek. Zábava, také mě baví vyučovat tanec. Je to radost a také je to náročné, samozřejmě.“

Marika má vztah k hudbě. Mluvila Vám do výběru hudby?

„Poslala mi pár písniček, které se jí líbí, ale na vybrané tance se bohužel moc choreografie stavět nedala.  A tak se mě sama zeptala, jestli má vůbec mluvit do výběru….“

Co považujete za dobrou volbu?

„Zrovna trénujeme Cha-chu a mám z toho dobrý pocit a také, myslím, je dobrý Quick-Step. Tak  uvidíme!“

 

Děkujeme

 

Foto: Eva Smolíková

Text: Eva Smolíková,  materiály České televize

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a vítězem StarDance JANEM ONDEREM

„Už se dokážu radovat, ale cesta k tomu byla delší…“

Tanečník a choreograf, pro kterého je práce také velkým koníčkem, Jan Onder třikrát tančil v oblíbené TV taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A s herečkou Danou Batulkovou a atletkou Kateřinou Baďurovou Janků soutěž vyhráli.

Ve StarDance působil také jako choreograf a poradce. Řadu let pracuje s dětmi a právě jim věnoval také knížku Kdo zachrání Pižďucha?“

Pocházíte z Lokte a vyrůstal jste s bratrem. Jak jste se dostal k tanci, kterému se věnujete od svých sedmi let?

Hrozně jsem si přál tančit! Do svých šesti let jsem si dělal freestyle doma na gramofonové desky a v druhé třídě jsem si doma prosadil taneční kroužek (taneční přípravku) společenských tanců v Sokolově. Rodiče mě podporovali ve všem, co jsem chtěl…“

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a od svých 17 let trénujete děti. Pro děti jste také natáčel TV pořad Taneční hrátky s Ondrou. Co Vás na práci pro děti a s dětmi baví?

Miluji jejich upřímnost a spontánní nadšení pro cokoli. Mám rád, když děti nadchnu pro taneční blbnutí. Děti jsou upřímné, a když se jim to s Vámi líbí, ocení to více než dospěláci… i když je fakt, že poslední dobou se mi potvrzuje, že dospělé publikum si také rádo hraje a platí na dobrou společnost stejná pravidla. Bavič musí obecně zaujmout a ,zblbnout´ lidi. Bavič musí nadchnout a přesvědčit, že se nemusíme stydět bavit se jako děti 🙂 .“

S Vaší bývalou taneční partnerkou Lucii Hunčárovou jste patřili mezi nejlepší taneční dvojice. Někde jste řekl, že společenské tance jsou těžké všechny, jsou ale krásné, protože je to pro dva. Jaký tanec máte nejraději?

S Lucií Hunčárovou jsme byli v první desítce top v ČR, byli jsme širší špička u nás. Drželi jsme se dlouho a jezdili jsme hodně do zahraničí. Celou kariéru jsem měl mindrák, že jsme nebyli na ,bedně´, ale nebylo nám to přáno, měli jsme se možná ukázat jinde. Tahle etapa je za mnou, na parketě jsem strávil půl života a soutěžní kariéra mně stála hodně úsilí i hodně peněz…

Teď tančím s Natálií Otáhalovou, špičková tanečnice, 10ti násobná mistryně ČR ve společenském tanci. Je o hodně mladší a je super, že se od ní mohu učit novému a mladistvému přístupu k našemu stylu tance. Nejkrásnější tanec, který vypráví úplně o celém životě (tedy o vztahu muže a ženy) je jednoznačně Rumba!“

V TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí, jste  tančil  3 x, a to s herečkou Danou Batulkovou, atletkou Kateřinou Baďurovou a s oběma jste kralovali tanečnímu parketu a vyhráli první místo a s bývalou Miss Taťánou Kuchařovou jste dotančili na druhé místo. Jak vzpomínáte na své taneční partnerky?  

Tuhle otázku dostávám často. Každá partnerka byla jiná a já se musel ,nacítit´ pokaždé jinak. Zvládl jsem to a nebylo to snadné. Jiná úspěšná žena znamenala odlišný přístup. Dana Batulková geniální herečka, pohybově talentovaná s velkou životní pokorou respektovala moje instrukce a dokázali jsme si z tance udělat legraci. Dana je moje nejlepší kamarádka a druhá maminka.

Katka Baďurová Janků, vicemistryně světa ve skoku o tyči…  Super žena, vzdělaná,  krásná, podnikatelka, milující matka a k tomu všemu atletka s neuvěřitelnou silou a rozsahem… To šlo samo. Máme dodnes svůj humor, a když si voláme, je to na hodiny…

Taťána Kuchařová nádherná žena, nesmírně talentovaná, nejen tanečně! ,Americká´ zdravá ambice, miliarda nápadů… hrozně mě inspirovala. Bezvadná holka, co umí všechny okouzlit na Vídeňském plese v Opeře a taky si umí dát pivo a utopence… měl jsem štěstí 🙂 . “

Ve StarDance jste působil také jako choreograf a poradce. Co Vám soutěž dala?

Naučil jsem hlavně televizní praxi! To je hodně důležité. Tahle práce má svoje specifika. Pochopil jsem také, že se často jedná o kompromis. Ne vždy je na práci dostatek času, peněz, talentu… zkrátka v prostředí showbyznysu musíte co nejrychleji a nejlevněji udělat to nejlepší na světě!!! Jinak je to obecně krásná práce, která je navždy zaznamenána a to je pro mne velmi cenné. Vystoupení na plese, nebo divadlo je za hodinu a půl navždy minulost, televize, film a hudba zůstává…“

Dostal jste se také na divadelní prkna a na scéně „Ypsilonky“ jste se představil jako legendární hollywoodský herec a tanečník Fred Astaire v inscenaci „Variéte“ a v roli Dona Juana ve hře „Kostky jsou vrženy“. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět?

Fred Astaire to je moje veliká radost! Moc děkuji řediteli studia Ypsilon profesoru Janu Schmidtovi, že mě oslovil a nabídnul mi nejprve choreografii představení a následně hned vlastně hlavní roli. Je pro mne naprosto úžasné, že si můžu vyzkoušet herectví v opravdovém divadle. Hraji ještě v inscenaci ,Kostky jsou vrženy´ a strašně si to všechno užívám.

Je tam úžasná parta, neviděl jsem tolik talentovaných mladých a multifunkčních lidí. Myslel jsem si o sobě, že jsem velmi dobrý ve vnímání rytmu a hudby… když jsem poprvé pracoval s lidmi z Ypsilonky, pochopil jsem, že zdaleka nejsem jediný.“

Spolu s maminkou Zuzanou (ilustrátorkou) jste napsal knížku pro děti „Kdo zachrání Pižďucha?“, Jak se Vám spolu pracovalo a co Vás  přivedlo k napsání právě knížky pro malé čtenáře?

Já s dětmi pracuji už mnoho let a mám je rád. Líbí se mi jejich představivost a energie. Když jsem dostal nabídku napsat knihu, bylo mi jasné, že to musí být netradiční pohádky. A protože je moje mamka geniální, první pohádku jsem musel první přečíst právě jí. Když jsem ji dočetl, řekla, že chce jednu jen tak napsat taky a začali jsme se „předhánět“, kdo napíše lepší… tak jich vzniklo 16 a od některých známých vím, že je děti milují. A když někdo vyroste zrovna na vašem pohádkovém příběhu, jedná se o veliké štěstí.“

Vy jste v jednom rozhovoru přiznal, že děláte práci, která je zároveň Vašim velkým koníčkem a tanec je Váš život. A Vašim motem je: „Když se chce, tak to jde.“  Platí to vše i dnes?

Ano, platí to stále a teď, v období korona krize se po nějaké době opět dostávám do pracovního módu a jedu. Mám veliké plány a věřím jim. Chci je, takže to klapne 🙂 .“

Umíte vypnout z práce? Jak rád odpočíváte?

Odpočívám prací a živ (mentálně) jsem z úspěchu… jinak si už dnes ale umím užít i obyčejnou procházku, nebo dobré jídlo. To jsem dřív neuměl. Učím se, sice pomalu, radovat se z maličkostí a z přítomnosti dobrých lidí. Konečně se dokážu radovat jen tak, ale cesta k tomu byla delší  🙂 .“

 

 Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jana Ondera 

  Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Roztančené divadlo dotančilo do finále

Původně plánované finále v březnu se neuskutečnilo, ale III. ročník v Praze zdárně proběhl

V sobotu 19. září se ve skoro zaplněném Divadle na Vinohradech konal již III. Ročník autorského projektu Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové „Roztančené divadlo Praha“

 původní sestavy soutěžních párů nezůstal kámen na kameni kvůli koronaviru,  přesto diváci nebyli  o nic ochuzeni! Naopak! 

Vše je jinak! Musíme smeknout klobouk před Martinem Šimkem, který z celé situace vyšel vítězně, soutěž uskutečnil a celé se to povedlo. Nutno dodat, že chyběla i jeho partnerka Tereza Řípová, která v důsledku koronavirové krize zůstala v New Yorku! Pozdrav od ní ale čtenáři uslyší v krátkém video záznamu. 

A nebyla to jediná změna. Dalo by se říci: Všechno je jinak!  Situace pro Martina Šimka nebyla jednoduchá a dokonce dva soutěžní tance, ve kterých účinkovala Tereza, nemohly být uskutečněny. Ovšem  závěrem – zvládlo se to i tak! 

V pražském klání se do projektu zapojilo 7 divadel. Mezi zúčastněná divadla patřila: Švandovo divadlo, Studo DVA divadlo, Městská divadla pražská, Hudební divadlo Karlín, Divadlo Bez Zábradlí, Vršovické divadlo Mana, divadlo Palace.

Každý ze soutěžících herců a hereček ve finále předvedl jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec. Ty pak hodnotila odborná porota ve složení: Kateřina Brožová, Otakar Brousek ml., Marek Lambora a loňský vítěz Vladimír Polívka,  na kterého se prý stály takové fronty, že se letošní soutěž musela uskutečnit ve větším divadle. (Dříve Švandovo divadlo, letos už Divadlo na Vinohradech)

Porotci Kateřina Brožová a Otakar Brousek ml. – Foto: Eva Smolíková

Konečné složení letošních soutěžních párů:

Marta Dancingerová a František Kopecký – Švandovo divadlo – Quickstep + Samba

Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Vršovické divadlo Mana – Slowfox + Jive

Eva Burešová a Martin Šimek – Hudební divadlo Karlín – Tango + Cha Cha

Jiří Hána a Veronika Jirků – Městská divadla pražská – Valčík + Cha Cha

Ladislav Korbel a Zuzana Šťastná – Divadlo Hybernia – Waltz + Samba

Jan Řezníček a Petra Stehnová – Divadlo Bez Zábradlí – Tango + Paso Doble

Milan Ligač a Michaela Nováková – Studio DVA Divadlo – Slowfox + Jive

Milan Ligač a Michaela Nováková – Foto: Eva Smolíková

 Kateřina Brožová, původně jedna ze soutěžících, nakonec odstoupila ze zdravotních důvodů, ale ! zazpívala během večera a usedla v porotě, takže o její účast diváci nepřišli.

Kateřina Brožová zazpívala – Foto: Eva Smolíková

Večerem provázeli Světlana Witowská a Libor Bouček, kteří nešetřili vtipem a s elegancí celou soutěž dovedli do úplného finále. A co víc! Bavili diváky v rouškách svou obavou z koronaviru a jakže to s nimi určitě velice špatně dopadne…. Libor byl už naprosto, naprosto zoufalý z každé věty, kterou vůbec slyšel a Vladimír Polívka ho v tom ještě podpořil…. Diváci se smáli pod rouškami, ale ve skutečnosti zřejmě nikomu úplně do smíchu nebylo, ostatně i Libor Bouček vyzval k tomu, aby nikdo nebezpečí  onemocnění Covidem19 nepodceňoval. Legrace je legrace, ale má samozřejmě své meze.  Nelze než souhlasit.

Moderátoři Světlana Witowská a Libor Bouček – Foto: Eva Smolíková
Vladimír Polívka – Foto: Eva Smolíková
Otakar Brousek ml. – Foto: Eva Smolíková

Jeden z autorů projektu, Martin Šimek celý letošní ročník shrnul následovně: Letošní ročník byl po všech stránkách opravdu mimořádný. V první řadě nové, větší prostory Divadla na Vinohradech. Dále pak spousta změn zapříčiněná nastalou situací v březnu a náhradním termínem v září. Přes toto vše jsme si přípravu užili a konečně tento III. pražský ročník dotáhli do úspěšného finále v podobě téměř vyprodaného Divadla na Vinohradech, které účinkujícím nadšeně aplaudovalo ve stoje.“

Taneční magazín říká: Bravo! 

Vítězem tipovací soutěže, kde mohli lidé hlasovat na sociálních sítích, se stal taneční pár Stanislava Jachnická a Jakub Necpál

Hlavním vítězem letošního ročníku se stal taneční pár –  Jiří Hána a Veronika Jirků (sál doslova  řval během jejich vystoupení)

Veronika Jirků a Jiří Hána – Foto: Eva Smolíková
A ještě tentýž pár… – Foto: Eva Smolíková

Diváci odcházeli po skoro 3 hodinách z divadla nadšení. Pomyslná laťka se opět posunula dál a všichni se již těší na IV. Ročník Roztančeného divadla Praha.

Michaela Nováková a Milan Ligač – Foto: Petr Mráček
Veronika Jirků a Petr Hána s trofejemi – Foto: Petr Mráček
Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Foto. Petr Mráček
Zuzana Šťastná a Ladislav Korbel – Foto: Petr Mráček
Petra Stehnová a Jan Řezníček – Foto: Petr Mráček
Účastníci II. ročníku této populární soutěže – Foto: Petr Mráček

Foto: Petr Mráček, Eva Smolíková

Video: Eva Smolíková

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN