Rozhovor s porotkyní StarDance Tatianou Drexler

„Vše dobré, co učiníš pro druhé, se mnohonásobně vrátí“

Tatiana Drexler

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes,“ přiznává porotkyně z TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí Tatiana Drexler, rodačka ze slovenského Martina, dlouhá léta žijící v německém Hannoveru.  

Vaším mottem je: „Všechno dobré, co učiníš pro druhé, se ti mnohonásobně vrátí.“

„Myslím si, že to skutečně tak nějak funguje, protože jsem měla při tom všem neštěstí, co jsem si sama nadělala, dost štěstí a konec konců jsem vlastně šťastný a spokojený člověk. Ale myslím, že to dnes již tak neplatí, jak jsem si myslela ve své naivní mladosti. Protože já jsem si myslela, že vím, co je pro lidí dobré. Dnes si to již nemyslím. Vlastně mám s tím také vlastní zkušenosti. My nevíme, co je pro koho dobré. Protože, to co jsem pokládala za velice zlé a z čeho jsem byla velice smutná, jako když mne opustil můj manžel, tehdy podle mne to byla moje nejhorší situace mého života. Zpětně se na to dívám, že to bylo vlastně pro mne největší štěstí, co se mi mohlo stát. My lidé vše posuzujeme v momentě, když se to stalo a ono to může být jiné. Snažím se situace méně posuzovat a tím také nerozhodovat, co je pro koho dobré.“

Vy jste se od dětství věnovala baletu a gymnastice, vystudovala matematiku a tělesnou výchovu. Jak jste se dostala k profesionálnímu tanci?

„Balet je také profesionální tanec a gymnastika se mi zdála hodně tvrdá a proto jsem začala tancovat, ale dlouho to nebyl ještě profesionální tanec, protože jsem tancovala při studiu. Rodina a známí mi dávali najevo, že ty „tanečky“ jsou jen tak mimo a na prvním místě je škola a studium,  a tak tanec byl pro mne v té době hobby i přesto, že jsem byla mistryní Slovenska. A pak jsme byli také vicemistři socialistických krajin. Bylo to stále pouze hobby. Profesionálně jsem začala tančit, až když jsme emigrovali do Německa. Začátky nebyly lehké, bylo to spíše hrozné, dostali jsme se až na konec sociálního žebříčku. Neuměli jsme řeč, bylo to šílené období, naštěstí tu byl tanec a my jsme si tancem vydělali v té době pro nás neuvěřitelně obrovské peníze a zjistili jsme, že nemá význam se vracet k tomu našemu studiu, že se tím tancem dokážeme v Německu uživit lépe než tím, co jsme vystudovali. Tím, co jsme vystudovali, bychom se uživili také, ale nám se v té době líbilo tancovat. Konečně jsme mohli jenom tancovat. J

 Po škole jste chvíli pracovala ve Slovnaftu a v roce 1987 jste se spolu se svým tehdejším manželem a tanečním partnerem Petrem Ingrišem rozhodli pro emigraci. Jaké byly Vaše začátky v tehdejším západním Německu?

„Ano, v tom našem postudijním rozmýšlení, (doktor Peter Ingriš má červený diplom, vystudoval teoretickou fyziku, to je skutečně těžký obor), jsme si uvědomili, že oba chceme poznat jaký je svět,  a tak jsme se rozhodli pro emigraci, což byl skutečně razantní krok v našem životě. Nebylo to lehké. Tehdy byly začátky v západním Německu velice tvrdé. Podcenili jsme to ve všech směrech. Nerada o tom moc mluvím, protože mi málokdo rozumí. V té době byl svět úplně jiný než dnes. Vše bylo jiné. Nebyl internet, byli jsme neinformovaní. Vzdělání, které jsme dostali, bylo absolutně jiné, než to, které existovalo v západním světě. My jsme vlastně v té diktatuře byli absolutně neinformovaní, dezinformovaní a o světě jsme nevěděli absolutně nic. Jediné, co jsme měli, byla schopnost přemýšlet a řešit těžké situace. Z toho socialismu jsme se uměli přizpůsobit. Dnes rozumím každému,  kdo má po emigraci deprese a kdo se do života nikdy nedostal a žil v různých komunitách,  jak ruských, polských či slovenských. To jsme my hned od začátku odmítli. My jsme se snažili dostat se ihned do německé společnosti a nechtěli jsme do komunit. Vzali jsme to přes tanec a taneční komunita byla mezinárodní, otevřená a to nám velice pomohlo.“

Postupně jste se vypracovali a dokonce jste se probojovali 9x do finále mistrovství Německa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to postupně. Na prvním německém mistrovství jsme byli poslední. Pak jsme rok pořádně trénovali a dostali jsme se velice rychle do finále a to se stává jen zřídka.

Připisuji to tomu, že jsme byli dobří  tanečníci, měli jsme všeobecné taneční vzdělání. Ještě v Bratislavě jsme vystupovali v komparsu v baletu, dělali jsme také moderní tanec, což nám pomohlo se jak v latině, tak ve standardu zlepšit. Tančili jsme mezinárodně. Celých těch šest let jsme patřili mezi nejlepších 24 párů na světě. V té době to nebylo jako dnes, tehdy byl pouze jeden svaz. V jednom svazu tančili amatéři, v jednom svazu profesionálové, takže jsme byli stále mezi 24 páry na světě, což  se nestane na tak dlouhou dobu jen tak a naše nejlepší místo bylo 14 místo v Blackpoolu,  a to  byl náš nejlepší výkon.“

S manželem jste se sice rozvedli, ale tanci jste zůstala věrná a v německém Hannoveru, kde žijete, vyučujete. Baví Vás to, a jaký je o studium tance zájem?

„Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes a hlavně mne baví práce s mladými lidmi. Tanec dělá lepší život a lepší lidi. Mám ráda mladé lidi, kteří jsou úžasní, ráda s nimi pracuji. Já miluji tanec.

O tanec je v Německu veliký zájem dnes a denně, ale co je smutné, ten německý taneční sport se nedokázal udržet tak, jako byl před těmi 20 – 30 lety, jaký jsem jej zažila já. Máme v Německu více tanečních sportovních svazů (tato situace je také, bohužel, i ve světě), což vede k tomu, bohužel, že máme každý rok 12 mistrů světa a 12 mistrů Německa. Toto ztrácí na důvěryhodnosti,  a proto se o taneční sport až tak moc lidí nezajímá. A tak jsem velice pyšná, že se českému taneční svazu podařilo udržet se, i přes všechny rozdíly. Také mne velice potěšilo, když nedávno na mezinárodní taneční soutěži ve Stuttgartu bylo v 48 párech pět českých párů z Čech, což je úžasné, na tak malou zemi. Jelikož je Česko mnohem menší než Německo, a tak by muselo být v Německu těch párů alespoň čtyřicet. A myslím si, že Češi to dělají skutečně dobře. Doufám, že jim to vydrží. Také se jim podařilo využít vlnu StarDance, která nesmírně pomohla českému tanci. StarDance skutečně  dobře prezentuje taneční sport a Marek Eben a Tereza Kostková jsou úžasní, těm musí taneční sport ruce líbat, protože svou práci  dělají skvěle. A v porovnání s jinými krajinami, je StarDance opravdu dobrá vlna, na kterou taneční sport naskočil, a dělají to excelentně.“

Od roku 2007 jste přísnou porotkyní taneční soutěže ČT Star Dance… když hvězdy tančí. Jak se cítíte v této roli?

„V roli porotkyně, nevím, zda přísné, jsem se v roce 2007 ocitla náhodou. Jsem za tuto příležitost vděčná, a je to nádherná příležitost, která mne v mém profesionálním životě potkala. Sedět na té židli je jedna věc, ale už jen poznat takové množství vrcholových sportovců, takové množství vynikajících umělců a tolik milých lidí, je obrovským obohacením mého života. Až v této soutěži jsem si uvědomila, jak důležité je  v životě umění. Lidé, kteří umění dělají, jsou tak kreativní, plní lidskosti. Umění je skutečně část života, kterou  nesmíme ztratit. Také sport je důležitý. Myslím si, že StarDance je  nádherně propojené umění a sport a nechci, aby mi v mém životě chyběl někdo z těch, které jsem za tu dobu potkala.“

Žila jste v emigraci, díky tanci procestovala kus světa. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Domov, to jsou pro mne lidé, kteří mne mají rádi. Domov je pro mne skupina lidí, kteří mají společný humor, kteří mají společná témata, kteří jsou schopni spolu diskutovat, bavit se.  Není to místo, ale jsou to lidé, kteří dělají domov.“

Tanec Vás provází celý život, je také Vaším koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Mám ráda hudbu, imitaci. Ráda tancuji i sama. A zda umím odpočívat? Myslím si, že neumím. Pro mne je odpočinek prostě změna činnosti. Já když například s mladými lidmi tancuji, dělám blbosti, tak pro mne je odpočinek si sednout k počítači, dělat v manželově kanceláři. Pro mne je odpočinek, také uklízet. Pro mne je odpočinek i číst knihu, ale jenom tak sedět, to není ono. Jen tak ležet na slunci na lehátku vydržím tak deset minut, pak už začínám hledat, kde bych vytrhala plevel nebo vzala do ruky koště a začala zametat, prostě něco dělat. Ležet, to není moje silná stránka a ani nikdy nebyla. Kdysi jsem ležela na lehátku, protože jsem chtěla být nejhezčí na koupališti v Martině, a to byl asi ten důvod, ale dnes již nechci být nejkrásnější na koupališti v Martině. Oddychování mi moc nejde, ale snažím se v tom zlepšit.“

Tatiana Drexler

Pochází z Martina, na Slovensku, kde se 12. února 1963 narodila. Vystudovala matematiku a tělesnou výchovu na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Je podruhé vdaná a s druhým manželem žije v německém Hannoveru.

Foto: archiv Tatiany Drexler

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Losers a ženské vzory

Losers Cirque Company uvádí akrobaticko-taneční představení Žena, růže, píseň, kost

Frida Kahlo, Madonna, babička a trenérka jako inspirativní osobnosti zpracované ve čtyřech žánrech: nonverbálním divadle, tanci, akrobacii a gymnastice

Čtyři ženy, čtyři ikonické postavy jako ženské vzory a role ženy v dnešním světě, která se ještě nikdy v dějinách neproměňovala s takovou razancí a v tak globálním rozsahu. Nové celovečerní představení Losers Cirque Company přináší na scénu Fridu Kahlo, Madonnu, babičku a trenérku. Čtyři zdánlivě nesouvisející osobnosti, které jsou vzorem pro ženy v blízkém okolí i generace po celém světě. Akrobaticko-taneční představení Žena, růže, píseň, kost o ženských vzorech bude mít premiéru 17. 2. od 19:00 na domovské scéně Losers v Divadle BRAVO! a poté se zařadí do stálého programu. 

Svět se s neuvěřitelnou dynamikou proměňuje. Není jednoduché v něm najít svou životní cestu, svoje pevné místo a uspořádat si vztahy. Je nutné adaptovat se na nové situace novými přístupy. Budovat si svoje vlastní hodnotové žebříčky, rozhodovat se podle svých vlastních kritérií a pravidel. Obzvlášť, když jste žena. V této situaci získávají na ceně vzory, příklady, inspirace.

Každá z aktérek představení Martina Illichová, Kristýna Stránská, Ivona Szantová a Šárka Tětěruková vypráví, co jí v životě inspiruje, co obdivuje, co jí fascinuje. Co jí pomáhá se na své cestě životem zorientovat. Jako svou inspiraci si každá vybrala jednu ikonickou osobnost a tu v choreografii Jindřicha Panského pohybově ztvárnila.

Žena, růže, píseň, kost představí čtyři autentické osobnosti Fridu Kahlo, Madonnu, babičku a trenérku zpracované ve čtyřech žánrech: nonverbálním divadle, tanci, akrobacii a gymnastice.

„Bylo strašně zajímavé dávat představení dohromady a rozvíjet ho. Známe se sice všichni dost dlouho, pravidelně spolu vystupujeme a trávíme spolu dost času, ale poznali jsme se zas trochu jinak. Myslím, že každý z nás prostřednictvím té které role poznal i kus sebe,” říká choreograf představení a člen Losers Cirque Company Jindřich Panský„Doufám, že se v jednotlivých rolích poznají i sami diváci,” dodává choreograf.

Projekt bude mít premiéru 17. 2. v 19:00 a představení se poté zařadí do programu Divadla BRAVO! Vstupenky jsou již nyní k zakoupení v systému GoOut.cz

Web: https://www.loserscirque.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/loserscirque

Instagram: https://www.instagram.com/losers.cirque/

Youtube: https://www.youtube.com/user/unitedartscz/featured

Foto: Jana Lábrová Rabenhauptová

Nikola Lörinczová

pro Taneční magazín

Na pár slov s hvězdami StarDance

Malé rozhovory s velkými hvězdami II. část

Poznejte s námi blíže letošní soutěžící! 

Zeptali jsme se….

Pavel Trávníček

Co považujete za svůj největší herecký úspěch?

„To, že jsem se dožil celkem vysokého věku.“

Chtěl jste přestat kouřit, abyste si kvůli StarDance vylepšil kondičku. Povedlo se?

„No, chtěl jsem spíše ubrat a to se povedlo. Těžké to pro mě je.“

Vaše osoba coby ztělesnění prince a Veronika coby  několikanásobná vítězka všech možných soutěží, jste jistě adepti na vítězeOčekává  se od Vás výkon. Neměl  jste  z toho trochu strach? Přemlouvali Vás?

„Já  jsem si říkal, že jsou v soutěži  mladí a já jsem stará osoba, ale zjistil jsem postupně,  že i Ti mladí se tady trochu zadýchají a to mi dělá dobře. A trošku bylo  na počátku i malé poranění nohy“ (Pavel Trávníček během rozhovoru opravdu přešlapoval a noze ulevoval,)

Během tiskové konference, jste se vyloženě obracel na partnerku a to, co řekla bylo svaté. Je to opravdu tak i v životě, že jste takový princ pro ženy?

„Ale asi úplně ne. Byl to takový řečnický vtípek, no.“

Vaše slavná scéna z Popelky s Helenou Růžičkovou, to je asi nezapomenutelné. Jak ji vnímáte?

„Tehdy to řekli jen Heleně, mně ne. A skutečně mě jednou rukou popadla a odnesla. Navíc prý odpověděla: „Unesu  ho jako prd“.  A zajímavost je, že Helenu unesl jen Jirka Hrzán. Byl malý a nebyl ani vidět. Vypadalo to, jakoby Helena plula sama vzduchem.“

Jak zvládáte tréninky?

„Každý den mě bolí úplně všechno. Když začnu trénovat, zase to přejde a to znamená, že člověk se hýbat má.“

a Veronika Lálová

Mám dojem, že jste adepti na vítěze… princ a mnohonásobná vítězska..

„Ježíšmarjá, to slyším úplně poprvé, já se tedy nepovažuji za adepta na výhru, budeme dělat, co je  v našich silách, co je vůbec možné, to asi ano, ale ambice nemám žádné!“

Přesto, diváky napadne  ledacos. Cítíte nějaký tlak na svou osobu?

„Ne,  vůbec, to vůbec ne…. budu ráda, když Pavel zvládne a předvede  to nejlepší, co dokáže, to mi stačí.“

A jak se Vám tedy trénuje a tvoří choreografie?

„Všechno v rámci možností, které jsou dané. Samozřejmě Pavel nějaký věk už má, takže všechno přizpůsobuji tomu, aby to nějakým způsobem zvládnul, něco dělat můžeme a něco nelze a v tomto věku to zvládat tak, jako to  dokáže on, je výborné!!!“

Co kdyby přišla komplikace a nastal trénink v rouškách?

Ale! To  by nás už asi zabilo všechny, i ty mladé!“

Můžeme se také těšit na legendární Popelku?

„Ano.“

Tomáš Verner

Co by bylo Vaše vysněné povolání, kdybyste nebyl sportovcem?

„Já bych byl vždycky sportovcem,  možná jen kolektivním sportovcem, například“.

Co se Vám honilo hlavou při nabídce účinkování ve StarDance?

„Těším se, protože my krasobruslaři jsme si po výkonu s porotou nemohli povídat, nebyla tam žádná interakce.“

Co si myslíte o Vašem vylosovaném tanci- samba?

„Nepochopil jsem, zda dělám atletiku, nebo taneční sport. Hm.  Nefunguje mi tělo tak, jak se po mně tady chce.“

Hm. Jaký trénink byl více náročný?

„Je sport, pak krasobruslení a pak tanec.  V krasobruslení jsou trojité a čtverné skoky, možná je to atletika, ale také umělecký dojem. U tance se jeví, že jde jen o umělecký dojem, ale to není pravda.  Nedá se nic ošidit, bohužel.  Připadám si na parketu tak trochu nahý.

A v neposlední řadě! Při tanci získáte lepší kondičku než při ranním běhu!“

A kterým směrem povedete svého syna? Tanečním nebo sportovním?

„Chtěl bych, aby uměl bruslit, běhat, hrát fotbal, tenis,  třeba gymnastiku a pokud zkusí i tanec, budu jedině rád.“

a  Kristýna Coufalová

Stala jste se vůbec první královnou tanečního parketu. A pak trošku odmlka. Jak to?

„Začala jsem závodně tančit s Robinem Ondráčkem v DSP Kometa Brno.  Dostudovala jsem vysokou školu a stala se maminkou dvou dětí.“

A jak vzpomínáte na StarDance tehdy?

„Bylo to jako někde na táboře.  Sranda, zábava,  k tomu úkol – naučit se tanec během týdne.“

Tančíte ještě s Romanem Vojtkem?

Spíše si napíšeme k narozkám!“

 

Marika Šoposká

Co Vám evokuje StarDance?

Radost, těšení se  a dobrou energii z tance!“

Co vnímáte jako největší úspěch ve Vaší kariéře?

„Nejvíce si vážím nízkorozpočtových záležitostí, které diváci ani moc neznají. Vzpomínám na film Bába,  který vyhrál studentskou sekci v Cannes.“

Otextovala jste také několik písní…

„Tak jako mám ráda tanec, mám ráda i hudbu, to k sobě patří.  Ale neumím vlastně zpívat, s textováním to byla trošku  náhoda,  ani se sama nepovažuji za textařku..“

 

a Robin Ondráček

Co evokuje StarDance ve Vás?

„Je to komplexní zážitek. Zábava, také mě baví vyučovat tanec. Je to radost a také je to náročné, samozřejmě.“

Marika má vztah k hudbě. Mluvila Vám do výběru hudby?

„Poslala mi pár písniček, které se jí líbí, ale na vybrané tance se bohužel moc choreografie stavět nedala.  A tak se mě sama zeptala, jestli má vůbec mluvit do výběru….“

Co považujete za dobrou volbu?

„Zrovna trénujeme Cha-chu a mám z toho dobrý pocit a také, myslím, je dobrý Quick-Step. Tak  uvidíme!“

 

Děkujeme

 

Foto: Eva Smolíková

Text: Eva Smolíková,  materiály České televize

Taneční magazín

Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.“

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN