Losers a ženské vzory

Losers Cirque Company uvádí akrobaticko-taneční představení Žena, růže, píseň, kost

Frida Kahlo, Madonna, babička a trenérka jako inspirativní osobnosti zpracované ve čtyřech žánrech: nonverbálním divadle, tanci, akrobacii a gymnastice

Čtyři ženy, čtyři ikonické postavy jako ženské vzory a role ženy v dnešním světě, která se ještě nikdy v dějinách neproměňovala s takovou razancí a v tak globálním rozsahu. Nové celovečerní představení Losers Cirque Company přináší na scénu Fridu Kahlo, Madonnu, babičku a trenérku. Čtyři zdánlivě nesouvisející osobnosti, které jsou vzorem pro ženy v blízkém okolí i generace po celém světě. Akrobaticko-taneční představení Žena, růže, píseň, kost o ženských vzorech bude mít premiéru 17. 2. od 19:00 na domovské scéně Losers v Divadle BRAVO! a poté se zařadí do stálého programu. 

Svět se s neuvěřitelnou dynamikou proměňuje. Není jednoduché v něm najít svou životní cestu, svoje pevné místo a uspořádat si vztahy. Je nutné adaptovat se na nové situace novými přístupy. Budovat si svoje vlastní hodnotové žebříčky, rozhodovat se podle svých vlastních kritérií a pravidel. Obzvlášť, když jste žena. V této situaci získávají na ceně vzory, příklady, inspirace.

Každá z aktérek představení Martina Illichová, Kristýna Stránská, Ivona Szantová a Šárka Tětěruková vypráví, co jí v životě inspiruje, co obdivuje, co jí fascinuje. Co jí pomáhá se na své cestě životem zorientovat. Jako svou inspiraci si každá vybrala jednu ikonickou osobnost a tu v choreografii Jindřicha Panského pohybově ztvárnila.

Žena, růže, píseň, kost představí čtyři autentické osobnosti Fridu Kahlo, Madonnu, babičku a trenérku zpracované ve čtyřech žánrech: nonverbálním divadle, tanci, akrobacii a gymnastice.

„Bylo strašně zajímavé dávat představení dohromady a rozvíjet ho. Známe se sice všichni dost dlouho, pravidelně spolu vystupujeme a trávíme spolu dost času, ale poznali jsme se zas trochu jinak. Myslím, že každý z nás prostřednictvím té které role poznal i kus sebe,” říká choreograf představení a člen Losers Cirque Company Jindřich Panský„Doufám, že se v jednotlivých rolích poznají i sami diváci,” dodává choreograf.

Projekt bude mít premiéru 17. 2. v 19:00 a představení se poté zařadí do programu Divadla BRAVO! Vstupenky jsou již nyní k zakoupení v systému GoOut.cz

Web: https://www.loserscirque.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/loserscirque

Instagram: https://www.instagram.com/losers.cirque/

Youtube: https://www.youtube.com/user/unitedartscz/featured

Foto: Jana Lábrová Rabenhauptová

Nikola Lörinczová

pro Taneční magazín

Na pár slov s hvězdami StarDance

Malé rozhovory s velkými hvězdami II. část

Poznejte s námi blíže letošní soutěžící! 

Zeptali jsme se….

Pavel Trávníček

Co považujete za svůj největší herecký úspěch?

„To, že jsem se dožil celkem vysokého věku.“

Chtěl jste přestat kouřit, abyste si kvůli StarDance vylepšil kondičku. Povedlo se?

„No, chtěl jsem spíše ubrat a to se povedlo. Těžké to pro mě je.“

Vaše osoba coby ztělesnění prince a Veronika coby  několikanásobná vítězka všech možných soutěží, jste jistě adepti na vítězeOčekává  se od Vás výkon. Neměl  jste  z toho trochu strach? Přemlouvali Vás?

„Já  jsem si říkal, že jsou v soutěži  mladí a já jsem stará osoba, ale zjistil jsem postupně,  že i Ti mladí se tady trochu zadýchají a to mi dělá dobře. A trošku bylo  na počátku i malé poranění nohy“ (Pavel Trávníček během rozhovoru opravdu přešlapoval a noze ulevoval,)

Během tiskové konference, jste se vyloženě obracel na partnerku a to, co řekla bylo svaté. Je to opravdu tak i v životě, že jste takový princ pro ženy?

„Ale asi úplně ne. Byl to takový řečnický vtípek, no.“

Vaše slavná scéna z Popelky s Helenou Růžičkovou, to je asi nezapomenutelné. Jak ji vnímáte?

„Tehdy to řekli jen Heleně, mně ne. A skutečně mě jednou rukou popadla a odnesla. Navíc prý odpověděla: „Unesu  ho jako prd“.  A zajímavost je, že Helenu unesl jen Jirka Hrzán. Byl malý a nebyl ani vidět. Vypadalo to, jakoby Helena plula sama vzduchem.“

Jak zvládáte tréninky?

„Každý den mě bolí úplně všechno. Když začnu trénovat, zase to přejde a to znamená, že člověk se hýbat má.“

a Veronika Lálová

Mám dojem, že jste adepti na vítěze… princ a mnohonásobná vítězska..

„Ježíšmarjá, to slyším úplně poprvé, já se tedy nepovažuji za adepta na výhru, budeme dělat, co je  v našich silách, co je vůbec možné, to asi ano, ale ambice nemám žádné!“

Přesto, diváky napadne  ledacos. Cítíte nějaký tlak na svou osobu?

„Ne,  vůbec, to vůbec ne…. budu ráda, když Pavel zvládne a předvede  to nejlepší, co dokáže, to mi stačí.“

A jak se Vám tedy trénuje a tvoří choreografie?

„Všechno v rámci možností, které jsou dané. Samozřejmě Pavel nějaký věk už má, takže všechno přizpůsobuji tomu, aby to nějakým způsobem zvládnul, něco dělat můžeme a něco nelze a v tomto věku to zvládat tak, jako to  dokáže on, je výborné!!!“

Co kdyby přišla komplikace a nastal trénink v rouškách?

Ale! To  by nás už asi zabilo všechny, i ty mladé!“

Můžeme se také těšit na legendární Popelku?

„Ano.“

Tomáš Verner

Co by bylo Vaše vysněné povolání, kdybyste nebyl sportovcem?

„Já bych byl vždycky sportovcem,  možná jen kolektivním sportovcem, například“.

Co se Vám honilo hlavou při nabídce účinkování ve StarDance?

„Těším se, protože my krasobruslaři jsme si po výkonu s porotou nemohli povídat, nebyla tam žádná interakce.“

Co si myslíte o Vašem vylosovaném tanci- samba?

„Nepochopil jsem, zda dělám atletiku, nebo taneční sport. Hm.  Nefunguje mi tělo tak, jak se po mně tady chce.“

Hm. Jaký trénink byl více náročný?

„Je sport, pak krasobruslení a pak tanec.  V krasobruslení jsou trojité a čtverné skoky, možná je to atletika, ale také umělecký dojem. U tance se jeví, že jde jen o umělecký dojem, ale to není pravda.  Nedá se nic ošidit, bohužel.  Připadám si na parketu tak trochu nahý.

A v neposlední řadě! Při tanci získáte lepší kondičku než při ranním běhu!“

A kterým směrem povedete svého syna? Tanečním nebo sportovním?

„Chtěl bych, aby uměl bruslit, běhat, hrát fotbal, tenis,  třeba gymnastiku a pokud zkusí i tanec, budu jedině rád.“

a  Kristýna Coufalová

Stala jste se vůbec první královnou tanečního parketu. A pak trošku odmlka. Jak to?

„Začala jsem závodně tančit s Robinem Ondráčkem v DSP Kometa Brno.  Dostudovala jsem vysokou školu a stala se maminkou dvou dětí.“

A jak vzpomínáte na StarDance tehdy?

„Bylo to jako někde na táboře.  Sranda, zábava,  k tomu úkol – naučit se tanec během týdne.“

Tančíte ještě s Romanem Vojtkem?

Spíše si napíšeme k narozkám!“

 

Marika Šoposká

Co Vám evokuje StarDance?

Radost, těšení se  a dobrou energii z tance!“

Co vnímáte jako největší úspěch ve Vaší kariéře?

„Nejvíce si vážím nízkorozpočtových záležitostí, které diváci ani moc neznají. Vzpomínám na film Bába,  který vyhrál studentskou sekci v Cannes.“

Otextovala jste také několik písní…

„Tak jako mám ráda tanec, mám ráda i hudbu, to k sobě patří.  Ale neumím vlastně zpívat, s textováním to byla trošku  náhoda,  ani se sama nepovažuji za textařku..“

 

a Robin Ondráček

Co evokuje StarDance ve Vás?

„Je to komplexní zážitek. Zábava, také mě baví vyučovat tanec. Je to radost a také je to náročné, samozřejmě.“

Marika má vztah k hudbě. Mluvila Vám do výběru hudby?

„Poslala mi pár písniček, které se jí líbí, ale na vybrané tance se bohužel moc choreografie stavět nedala.  A tak se mě sama zeptala, jestli má vůbec mluvit do výběru….“

Co považujete za dobrou volbu?

„Zrovna trénujeme Cha-chu a mám z toho dobrý pocit a také, myslím, je dobrý Quick-Step. Tak  uvidíme!“

 

Děkujeme

 

Foto: Eva Smolíková

Text: Eva Smolíková,  materiály České televize

Taneční magazín

Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.“

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor VERONIKOU SAIC, tanečnicí ze StarDance

„Tančila jsem dříve než chodila“

 „Život je jako omalovánky. Je jen na člověku jaké použije barvy,“ je motto Veroniky Saic, která si svým dívčím jménem Veronika Šmíková  zatančila po boku známého televizního kuchaře Filipa Sajlera v TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí a na soutěž ráda vzpomíná. Dnes se věnuje hlavně dvěma malým synům a trenérství, v němž si rozšiřuje kvalifikaci.

V jednom rozhovoru jste řekla, že Vaše první setkání s tancem, proběhlo již v době, kdy Vás maminka nosila v bříšku. A kroutit do rytmu jste začala dříve, než jste začala chodit. Jak vzpomínáte na svá dětská léta prožité v Liberci? Čím jste chtěla být?

Ano, je to pravda, tak si na to vzpomínám, pohyb je mou nedílnou součástí a nikdy jsem si neuměla představit, že by mne neprovázel v životě. Myslím, že jsem nikdy neměla představu, čím přesně bych chtěla být a řád nemám. Jen být šťastná a naplňovaná v tom, co právě dělám a mít prostor to dělat na plno a dát do toho vždy něco víc. Pak mi to dává smysl.“

V šesti letech jste se začala věnovat gymnastice. Bavilo Vás to?

Přivedl mě ke gymnastice můj praděda, který byl trenérem ženské reprezentace ve Volejbale a tak si uvědomoval důležitost prvních kroků ve sportu. Gymnastika mě bavila strašně moc a do teď na ni s láskou vzpomínám a moji oba kluci na gymnastiku chodí od prvních jejich kroků.“

Ve třinácti letech jste se dostala k tanci, jak ke sportovnímu, ale hlavně společenskému. Zúčastnila jste se MČR ve standardu i latině. Co Vás přivedlo k tanci?

Po gymnastice jsem začala tancovat Disco a Hip-Hop a pořádně ani nevím, proč jsem začala párové tancování, ale myslím, že se mi to někde líbilo a bylo to pro mě zase něco nového a já chtěla pořád umět něco nového (a to mi zůstalo )“

Tanec se pro Vás stal nejoblíbenějším způsobem vyjádření. Čím je pro Vás tanec dnes?

Tancování mi nikdo neodpáře a od doby co nesoutěžím, tak tančím nějakým způsobem dále, ale samozřejmě už to nikdy nebude vypadat tak, jako když jsem byla každý den na tréninku. Tak je to dnes o tom, že je to pro mě jeden ze způsobů jak vyjádřit sebe sama.“

Ve dvaceti letech, jste pod svým dívčím jménem Veronika Šmíková byla taneční partnerkou kuchaře a podnikatele Filipa Sajlera ve čtvrté řadě StarDance… když hvězdy tančí. Co Vám soutěž dala? Jak na ni vzpomínáte?  

Moc ráda na to období vzpomínám. Dalo mi to hodně v osobním i tanečním životě. A myslím, že jsem tam dospěla, když jsem si po soutěži říkala, jak jsem spousty věcí měla udělat jinak a lépe. Ale jsem za to vděčná, protože to byla pro mne velká životní zkušenost.“

Vyzkoušela jste si také trenérství. Pořád se mu věnujete? Co trénujete?

Mám trenérské zkoušky ve Fitness a věnovala jsem se mi před dětmi a úplně jsem nepřestala a momentálně si jen rozšiřuji kvalifikaci.“

Působíte jako Fashion Consultant ve společnosti Cavalier Made to Measure. Co je náplní Vaší práce?

To byla také kapitola, kde jsem se realizovala v oděvním oboru, ve kterém jsem mohla spojit svou kreativitu s komunikací s klienty, a moc mě to bavilo, ale měli jsme odkoupenou franšízu, kterou jsme rádi přenechali zpět majitelům.“

Jednou jste řekla, že Vaším mottem je: „Život je jako omalovánky. Je jen na člověku jaké použije barvy.“ Platí to stále? 

Ano, stále.“

V soukromí jste maminkou. Jak se cítíte v této roli?

Mít děti má pro mě velký smysl v životě.“

Jak odpočíváte? Dočetla jsem se, že mezi Vaše koníčky patří tenis, plavání, gymnastika, focení, psi a koně…

Nejvíce odpočívám aktivně na mé oblíbené Bikram józe, která mi připomíná, jak si můžu hrát se svým tělem a posouvat mu hranice, stejně jako to bylo v tancování.“

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN