Rozhovor s choreografkou, režisérkou a tanečnicí Lenkou Vagnerovou

„Tanec si mě vybral sám“

Lenka Vagnerová sama přiznává, že si ji tanec vybral sám a ona jej následovala. Jako tanečnice byla  třikrát nominována na Cenu Thálie. Velice brzy začala tanec učit, a  v roce 2012 založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company. Působí také jako choreografka a režisérka nejen ve své company, ale spolupracuje i s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech.

V dětství jste se věnovala gymnastice, tanci a od šesti let také baletu. Čím jste chtěla být?

„Na základní škole jsem vždy chtěla být archeoložkou. Pokud se ptáte na tanec,  tak ten si mě vybral sám a já jen poslouchala a následovala. A taky hodně makala“

Táhlo Vás to na divadelní prkna?

„Ano. Od dětství tam byla fascinace tím prostředím, okouzlila mě vždy magie, která se vytvářela na scéně, moc ráda jsem chodila do divadla.“

Stala se z Vás úspěšná tanečnice a za své kreace jste byla třikrát nominována na Cenu Thálie. Byla jste vyhlášená za Taneční osobnost rok 2003. Podle České taneční platformy jste se v roce 2005 stala Tanečnicí roku. Po čase jste se s aktivní taneční kariérou rozloučila. Jako tanečnice jste prošla tanečními technikami jako graham, limon, jazz… až jste se našla v současném tanci. Čím Vás zaujal? 

„To nebylo ze dne na den, že by si člověk řekl, že se bude věnovat jiné „technice“. Vše byl kontinuální proces a vývoj. Čím více se člověk z různých technik naučí, opravdu se nimi intenzivně protancuje a detailně je pochopí, tím více je schopen rozklíčovat jaký pohybový slovník je ten, který jej interpretačně nebo choreograficky naplňuje. Každý tanečník by měl mít perfektně zpracované tělo, vnitřní logiku i koordinaci. K tomu všemu techniky (a ne jenom k tomu) slouží. Jsem velmi vděčná, že jsem měla tu možnost vyrůstat v době i v prostředí, kde se na kvalitu a hloubku výuky všech technik velmi dbalo.  Teprve potom, až dojde k jistému poznání, může tanečník dosáhnout interpretační svobody a začít naplno hledat a experimentovat.“

Velice brzy jste začala tanec učit. A tak jste na HAMU vystudovala pedagogiku moderního tance. Pravidelně vedete workshopy a vyučujete taneční metodu „Talk though you boby“ v tanečních souborech, divadlech, školách na mezinárodním poli.  Co Vás na práci pedagoga baví a proč právě techniku, která je založena na „principu těla jako loutky“? V jednom rozhovoru jste k tomu řekla: „Pochopit tělo a jeho funkčnost je zásadní v každém druhu tance.“

„Pedagogika je o sdílení, předávání, motivaci a empatii. Pokud na sále pracujete s lidmi, kteří mají zájem se něco dozvědět, osobně se posouvat, nebo prostě jen tak přijít zažít společnou práci, tak je to obohacující pro obě strany. Moji výuku bych nenazvala technikou, ale spíš metodou, nebo návodem jak přemýšlet o těle komplexněji, že tanec není pouze fyzická stránka, zažité vzorce, ale také koordinace mnoha faktorů. Interpretační kvalita není pouze v technicky dokonalém zvládnutí pohybu (to se samozřejmě předpokládá právě absolvováním již zmiňovaných technik), ale další polovina je v pochopení obrovského spektra pochodů v těle a mysli.

To vše je navíc ještě spojeno s osobností interpreta. Pokud má nedostatek pokory, tolerance a výrazné ego, tak je ten proces edukativního růstu často zablokovaný.“

V roce 2012 jste založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company a první představení, které jste uvedli, bylo Jezdci. Od té doby jste vytvořila řadu autorských představení – Panoptikum, Amazonky, Lešanské jesličky, Gossip, Riders, María de Buenos Aires, La Loba, Mah Hunt. Co Vás přivedlo k založení právě tanečního divadla? Byla to touha mít všestranný dohled nad inscenací, nejen dělat choreografii? Splnilo se Vám to?

„Lidé se mě často ptají, jaké mám mety, jaké jsem měla cíle. Neměla jsem žádné, pouze zvládnout to, čemu se věnuji na sto procent. Nemám ráda odfláknutou práci, nemám ráda věci napůl. Nechávala jsem vždy život plynout kolem sebe, pozorovala okolí, a když byl čas na nějaké rozhodnutí, tak jsem je uskutečnila. Tak to bylo i s company. Když jsem cítila, že potřebuji vytvořit představení, které mohu formovat od úplného zrodu po konec, požádala jsem o grant. Berete na sebe velkou zodpovědnost vůči týmu, divákům i institucím, které představení podpoří, ale současně získáte tou samostatností tvůrčí svobodu a pokud vy i tanečníci věříte smyslu celého procesu, tak se ta energie v inscenaci nasčítá.“

Jako choreografka působíte nejen ve své company, ale spolupracujete s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech. V ND v Praze jste dělala choreografii na představení Poe, v MDP na inscenaci María de Buenos Aires. Za své choreografie jste obdržela řadu ocenění. Čím Vás choreografii tak fascinuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Fascinuje mě lidské tělo, jeho možnosti a schopnost výpovědi beze slov. Působím v oboru již pár let, ale nikdy mě nepřestane fascinovat, jak jsou možnosti pohybového projevu pestré a nevyčerpatelné. A pak je samozřejmě ta vizualizace choreografií, k čemu slouží, jestli umí přenést konkrétní emoci nebo situaci, jak s ní pracovat v celku, v kontextu dalších složek, …, miliony otázek na které mě zajímá u tvorby sama sobě odpovědět.“

Několik let jste pracovala také v zahraničí např. ve švédském souboru Norddans. Co Vám zahraniční zkušenost dala?

„V zahraničí jsem začala pracovat velmi intenzivně už od ukončení HAMU. Nejdřív interpretačně, posléze jako pedagog a choreograf, rehearsal director. Je to jako s těmi technikami. Čím víc poznáte, tím větší nadhled, pokoru a pochopení můžete získat. Jste jen malinký článek v obrovském oceánu famózních umělců. Každému tanečníkovi, který má pocit, že už vše umí a není co dál rozvíjet, nebo je věčně nespokojený s tím co má, bych doporučila zúčastnit se konkurzu některého z velkých souborů a konfrontovat se se světem skvělých interpretů.

Každá země má jiné podmínky pro tanec, tak k tomu musíte přistupovat. O tom se vede množství debat. Ta kvalitní práce a zodpovědnost je vždy ale jen jedna, nezávisle na podmínkách. Snažím se maximálně, jak jen umím, za podmínek které máme, podporovat tanečníky v jejich rozvoji, budovat taneční žánr u nás a přibližovat náš obor divákům. Asi právě proto, že věřím, že to má u nás smysl. Nic nám nespadne jen tak z nebe, každý detail provozu souboru má za sebou kvantum práce. O to víc si každého toho malinkého detailu vážím.“

Působíte také jako režisérka – ND (Poe), MDP (María de Buenos Aires), Divadlo Minor (Sněhová královna, Robin Hood) a představení v Lenka Vagnerová & Company. Do svých projektů obsazujete tanečníky i netanečníky. Připravujete nový projekt? Na co byste pozvala k Vám do divadla? 

„Nedávno jsme odpremiérovali v Praze první etapu specifického konceptu Corpo Gourmet, který vniknul ve spolupráci souborů Lenka Vagnerová & Company a Alquimia Escénica z Mexika. Toto kulturní a umělecké propojení dvou souborů, interpretů odlišných kultur, vzájemné předávání vědomostí, učení se jeden od druhého, porozumění různých světů je pro celý tým nesmírně obohacující. Po stránce umělecké, edukativní ale i po stránce provozní. Navíc žijeme v době, kdy je vzájemná spolupráce zemí velkým tématem. Na podzim 2023 chystáme premiéru pohádky v koprodukci s divadlem Minor. Na toto se nesmírně těším.“

Jste maminkou dvou dětí. Láká je také svět tance a divadelních prken?

„Nechávám jim svobodu poznávat a nasávat možnosti všeho druhu. Pokud někdo z nich bude mít sklony k divadlu, bude to jejich rozhodnutí a musí si na to věkem přijít sami.“

 Patříte k lidem, pro které je jejich práce koníčkem?

„Tanec pro mne nikdy nebude práce a taky to slovo celý život neumím vyslovit v kontextu toho, co dělám. Nikdy neřeknu „jdu do práce“ a vždy mě zarazí, když to od jiných slyším. Jsem přesvědčená, že tuto profesi musíte milovat, i když se vám stane denním chlebem. Pokud jako tanečník začnete pouze počítat hodiny a faktury, sedět s jedním prstem na zkoušce na mobilu, začnete být se sebou spokojení, tak je to slepá ulička. Samozřejmě je vše velmi individuální, záleží na konkrétním projektu, představení a lidech. O lidech to celé je.

Současně naše profese potřebuje férové ohodnocení tak, jako jakákoliv jiná profese (práce jestli chcete). Je velmi důležité podporovat řádné ohodnocení tanečníků a dalších s námi spolupracujících umělců. Snažím se o vytvoření důstojných podmínek pro tanec, které tady leta ve srovnání se zahraničím chyběly a pořád mnohdy chybí. Ta profese si to nesmírně zaslouží a potřebuje. Bez řádných podmínek nelze plnohodnotně fungovat, ani vytvářet projekty rezonující na mezinárodním poli. Jsme často zvyklí pracovat pod tlakem a ve stresu, a to by se mělo změnit. Na druhou stranu jsme také národ věčných nespokojenců. Na tom bychom také měli pracovat. Podmínky by měly být samozřejmé, pokud subjekt dosáhne potřebné úrovně. Co se ale nesmí nikdy ztratit je vášeň pro věc, vůle, respekt, poctivá práce na sále a práce na sobě samém.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S dětmi. Kdybych mohla, měla bych v druhém životě školku s obřím hřištěm J. S dětmi se cítíte upřímně, nikdo na vás nic nehraje, neexistuje tam pokrytectví, ani přetvářka, tak jako v tom našem světě. Nespokojenost u dětí má vždy opodstatněný důvod na rozdíl od dospělých . S nimi se cítím svobodně, a to je pocit k nezaplacení.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Lenky Vagnerové, Zbyněk Hrbata 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s porotkyní StarDance Tatianou Drexler

„Vše dobré, co učiníš pro druhé, se mnohonásobně vrátí“

Tatiana Drexler

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes,“ přiznává porotkyně z TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí Tatiana Drexler, rodačka ze slovenského Martina, dlouhá léta žijící v německém Hannoveru.  

Vaším mottem je: „Všechno dobré, co učiníš pro druhé, se ti mnohonásobně vrátí.“

„Myslím si, že to skutečně tak nějak funguje, protože jsem měla při tom všem neštěstí, co jsem si sama nadělala, dost štěstí a konec konců jsem vlastně šťastný a spokojený člověk. Ale myslím, že to dnes již tak neplatí, jak jsem si myslela ve své naivní mladosti. Protože já jsem si myslela, že vím, co je pro lidí dobré. Dnes si to již nemyslím. Vlastně mám s tím také vlastní zkušenosti. My nevíme, co je pro koho dobré. Protože, to co jsem pokládala za velice zlé a z čeho jsem byla velice smutná, jako když mne opustil můj manžel, tehdy podle mne to byla moje nejhorší situace mého života. Zpětně se na to dívám, že to bylo vlastně pro mne největší štěstí, co se mi mohlo stát. My lidé vše posuzujeme v momentě, když se to stalo a ono to může být jiné. Snažím se situace méně posuzovat a tím také nerozhodovat, co je pro koho dobré.“

Vy jste se od dětství věnovala baletu a gymnastice, vystudovala matematiku a tělesnou výchovu. Jak jste se dostala k profesionálnímu tanci?

„Balet je také profesionální tanec a gymnastika se mi zdála hodně tvrdá a proto jsem začala tancovat, ale dlouho to nebyl ještě profesionální tanec, protože jsem tancovala při studiu. Rodina a známí mi dávali najevo, že ty „tanečky“ jsou jen tak mimo a na prvním místě je škola a studium,  a tak tanec byl pro mne v té době hobby i přesto, že jsem byla mistryní Slovenska. A pak jsme byli také vicemistři socialistických krajin. Bylo to stále pouze hobby. Profesionálně jsem začala tančit, až když jsme emigrovali do Německa. Začátky nebyly lehké, bylo to spíše hrozné, dostali jsme se až na konec sociálního žebříčku. Neuměli jsme řeč, bylo to šílené období, naštěstí tu byl tanec a my jsme si tancem vydělali v té době pro nás neuvěřitelně obrovské peníze a zjistili jsme, že nemá význam se vracet k tomu našemu studiu, že se tím tancem dokážeme v Německu uživit lépe než tím, co jsme vystudovali. Tím, co jsme vystudovali, bychom se uživili také, ale nám se v té době líbilo tancovat. Konečně jsme mohli jenom tancovat. J

 Po škole jste chvíli pracovala ve Slovnaftu a v roce 1987 jste se spolu se svým tehdejším manželem a tanečním partnerem Petrem Ingrišem rozhodli pro emigraci. Jaké byly Vaše začátky v tehdejším západním Německu?

„Ano, v tom našem postudijním rozmýšlení, (doktor Peter Ingriš má červený diplom, vystudoval teoretickou fyziku, to je skutečně těžký obor), jsme si uvědomili, že oba chceme poznat jaký je svět,  a tak jsme se rozhodli pro emigraci, což byl skutečně razantní krok v našem životě. Nebylo to lehké. Tehdy byly začátky v západním Německu velice tvrdé. Podcenili jsme to ve všech směrech. Nerada o tom moc mluvím, protože mi málokdo rozumí. V té době byl svět úplně jiný než dnes. Vše bylo jiné. Nebyl internet, byli jsme neinformovaní. Vzdělání, které jsme dostali, bylo absolutně jiné, než to, které existovalo v západním světě. My jsme vlastně v té diktatuře byli absolutně neinformovaní, dezinformovaní a o světě jsme nevěděli absolutně nic. Jediné, co jsme měli, byla schopnost přemýšlet a řešit těžké situace. Z toho socialismu jsme se uměli přizpůsobit. Dnes rozumím každému,  kdo má po emigraci deprese a kdo se do života nikdy nedostal a žil v různých komunitách,  jak ruských, polských či slovenských. To jsme my hned od začátku odmítli. My jsme se snažili dostat se ihned do německé společnosti a nechtěli jsme do komunit. Vzali jsme to přes tanec a taneční komunita byla mezinárodní, otevřená a to nám velice pomohlo.“

Postupně jste se vypracovali a dokonce jste se probojovali 9x do finále mistrovství Německa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to postupně. Na prvním německém mistrovství jsme byli poslední. Pak jsme rok pořádně trénovali a dostali jsme se velice rychle do finále a to se stává jen zřídka.

Připisuji to tomu, že jsme byli dobří  tanečníci, měli jsme všeobecné taneční vzdělání. Ještě v Bratislavě jsme vystupovali v komparsu v baletu, dělali jsme také moderní tanec, což nám pomohlo se jak v latině, tak ve standardu zlepšit. Tančili jsme mezinárodně. Celých těch šest let jsme patřili mezi nejlepších 24 párů na světě. V té době to nebylo jako dnes, tehdy byl pouze jeden svaz. V jednom svazu tančili amatéři, v jednom svazu profesionálové, takže jsme byli stále mezi 24 páry na světě, což  se nestane na tak dlouhou dobu jen tak a naše nejlepší místo bylo 14 místo v Blackpoolu,  a to  byl náš nejlepší výkon.“

S manželem jste se sice rozvedli, ale tanci jste zůstala věrná a v německém Hannoveru, kde žijete, vyučujete. Baví Vás to, a jaký je o studium tance zájem?

„Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes a hlavně mne baví práce s mladými lidmi. Tanec dělá lepší život a lepší lidi. Mám ráda mladé lidi, kteří jsou úžasní, ráda s nimi pracuji. Já miluji tanec.

O tanec je v Německu veliký zájem dnes a denně, ale co je smutné, ten německý taneční sport se nedokázal udržet tak, jako byl před těmi 20 – 30 lety, jaký jsem jej zažila já. Máme v Německu více tanečních sportovních svazů (tato situace je také, bohužel, i ve světě), což vede k tomu, bohužel, že máme každý rok 12 mistrů světa a 12 mistrů Německa. Toto ztrácí na důvěryhodnosti,  a proto se o taneční sport až tak moc lidí nezajímá. A tak jsem velice pyšná, že se českému taneční svazu podařilo udržet se, i přes všechny rozdíly. Také mne velice potěšilo, když nedávno na mezinárodní taneční soutěži ve Stuttgartu bylo v 48 párech pět českých párů z Čech, což je úžasné, na tak malou zemi. Jelikož je Česko mnohem menší než Německo, a tak by muselo být v Německu těch párů alespoň čtyřicet. A myslím si, že Češi to dělají skutečně dobře. Doufám, že jim to vydrží. Také se jim podařilo využít vlnu StarDance, která nesmírně pomohla českému tanci. StarDance skutečně  dobře prezentuje taneční sport a Marek Eben a Tereza Kostková jsou úžasní, těm musí taneční sport ruce líbat, protože svou práci  dělají skvěle. A v porovnání s jinými krajinami, je StarDance opravdu dobrá vlna, na kterou taneční sport naskočil, a dělají to excelentně.“

Od roku 2007 jste přísnou porotkyní taneční soutěže ČT Star Dance… když hvězdy tančí. Jak se cítíte v této roli?

„V roli porotkyně, nevím, zda přísné, jsem se v roce 2007 ocitla náhodou. Jsem za tuto příležitost vděčná, a je to nádherná příležitost, která mne v mém profesionálním životě potkala. Sedět na té židli je jedna věc, ale už jen poznat takové množství vrcholových sportovců, takové množství vynikajících umělců a tolik milých lidí, je obrovským obohacením mého života. Až v této soutěži jsem si uvědomila, jak důležité je  v životě umění. Lidé, kteří umění dělají, jsou tak kreativní, plní lidskosti. Umění je skutečně část života, kterou  nesmíme ztratit. Také sport je důležitý. Myslím si, že StarDance je  nádherně propojené umění a sport a nechci, aby mi v mém životě chyběl někdo z těch, které jsem za tu dobu potkala.“

Žila jste v emigraci, díky tanci procestovala kus světa. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Domov, to jsou pro mne lidé, kteří mne mají rádi. Domov je pro mne skupina lidí, kteří mají společný humor, kteří mají společná témata, kteří jsou schopni spolu diskutovat, bavit se.  Není to místo, ale jsou to lidé, kteří dělají domov.“

Tanec Vás provází celý život, je také Vaším koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Mám ráda hudbu, imitaci. Ráda tancuji i sama. A zda umím odpočívat? Myslím si, že neumím. Pro mne je odpočinek prostě změna činnosti. Já když například s mladými lidmi tancuji, dělám blbosti, tak pro mne je odpočinek si sednout k počítači, dělat v manželově kanceláři. Pro mne je odpočinek, také uklízet. Pro mne je odpočinek i číst knihu, ale jenom tak sedět, to není ono. Jen tak ležet na slunci na lehátku vydržím tak deset minut, pak už začínám hledat, kde bych vytrhala plevel nebo vzala do ruky koště a začala zametat, prostě něco dělat. Ležet, to není moje silná stránka a ani nikdy nebyla. Kdysi jsem ležela na lehátku, protože jsem chtěla být nejhezčí na koupališti v Martině, a to byl asi ten důvod, ale dnes již nechci být nejkrásnější na koupališti v Martině. Oddychování mi moc nejde, ale snažím se v tom zlepšit.“

Tatiana Drexler

Pochází z Martina, na Slovensku, kde se 12. února 1963 narodila. Vystudovala matematiku a tělesnou výchovu na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Je podruhé vdaná a s druhým manželem žije v německém Hannoveru.

Foto: archiv Tatiany Drexler

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Losers a ženské vzory

Losers Cirque Company uvádí akrobaticko-taneční představení Žena, růže, píseň, kost

Frida Kahlo, Madonna, babička a trenérka jako inspirativní osobnosti zpracované ve čtyřech žánrech: nonverbálním divadle, tanci, akrobacii a gymnastice

Čtyři ženy, čtyři ikonické postavy jako ženské vzory a role ženy v dnešním světě, která se ještě nikdy v dějinách neproměňovala s takovou razancí a v tak globálním rozsahu. Nové celovečerní představení Losers Cirque Company přináší na scénu Fridu Kahlo, Madonnu, babičku a trenérku. Čtyři zdánlivě nesouvisející osobnosti, které jsou vzorem pro ženy v blízkém okolí i generace po celém světě. Akrobaticko-taneční představení Žena, růže, píseň, kost o ženských vzorech bude mít premiéru 17. 2. od 19:00 na domovské scéně Losers v Divadle BRAVO! a poté se zařadí do stálého programu. 

Svět se s neuvěřitelnou dynamikou proměňuje. Není jednoduché v něm najít svou životní cestu, svoje pevné místo a uspořádat si vztahy. Je nutné adaptovat se na nové situace novými přístupy. Budovat si svoje vlastní hodnotové žebříčky, rozhodovat se podle svých vlastních kritérií a pravidel. Obzvlášť, když jste žena. V této situaci získávají na ceně vzory, příklady, inspirace.

Každá z aktérek představení Martina Illichová, Kristýna Stránská, Ivona Szantová a Šárka Tětěruková vypráví, co jí v životě inspiruje, co obdivuje, co jí fascinuje. Co jí pomáhá se na své cestě životem zorientovat. Jako svou inspiraci si každá vybrala jednu ikonickou osobnost a tu v choreografii Jindřicha Panského pohybově ztvárnila.

Žena, růže, píseň, kost představí čtyři autentické osobnosti Fridu Kahlo, Madonnu, babičku a trenérku zpracované ve čtyřech žánrech: nonverbálním divadle, tanci, akrobacii a gymnastice.

„Bylo strašně zajímavé dávat představení dohromady a rozvíjet ho. Známe se sice všichni dost dlouho, pravidelně spolu vystupujeme a trávíme spolu dost času, ale poznali jsme se zas trochu jinak. Myslím, že každý z nás prostřednictvím té které role poznal i kus sebe,” říká choreograf představení a člen Losers Cirque Company Jindřich Panský„Doufám, že se v jednotlivých rolích poznají i sami diváci,” dodává choreograf.

Projekt bude mít premiéru 17. 2. v 19:00 a představení se poté zařadí do programu Divadla BRAVO! Vstupenky jsou již nyní k zakoupení v systému GoOut.cz

Web: https://www.loserscirque.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/loserscirque

Instagram: https://www.instagram.com/losers.cirque/

Youtube: https://www.youtube.com/user/unitedartscz/featured

Foto: Jana Lábrová Rabenhauptová

Nikola Lörinczová

pro Taneční magazín

Na pár slov s hvězdami StarDance

Malé rozhovory s velkými hvězdami II. část

Poznejte s námi blíže letošní soutěžící! 

Zeptali jsme se….

Pavel Trávníček

Co považujete za svůj největší herecký úspěch?

„To, že jsem se dožil celkem vysokého věku.“

Chtěl jste přestat kouřit, abyste si kvůli StarDance vylepšil kondičku. Povedlo se?

„No, chtěl jsem spíše ubrat a to se povedlo. Těžké to pro mě je.“

Vaše osoba coby ztělesnění prince a Veronika coby  několikanásobná vítězka všech možných soutěží, jste jistě adepti na vítězeOčekává  se od Vás výkon. Neměl  jste  z toho trochu strach? Přemlouvali Vás?

„Já  jsem si říkal, že jsou v soutěži  mladí a já jsem stará osoba, ale zjistil jsem postupně,  že i Ti mladí se tady trochu zadýchají a to mi dělá dobře. A trošku bylo  na počátku i malé poranění nohy“ (Pavel Trávníček během rozhovoru opravdu přešlapoval a noze ulevoval,)

Během tiskové konference, jste se vyloženě obracel na partnerku a to, co řekla bylo svaté. Je to opravdu tak i v životě, že jste takový princ pro ženy?

„Ale asi úplně ne. Byl to takový řečnický vtípek, no.“

Vaše slavná scéna z Popelky s Helenou Růžičkovou, to je asi nezapomenutelné. Jak ji vnímáte?

„Tehdy to řekli jen Heleně, mně ne. A skutečně mě jednou rukou popadla a odnesla. Navíc prý odpověděla: „Unesu  ho jako prd“.  A zajímavost je, že Helenu unesl jen Jirka Hrzán. Byl malý a nebyl ani vidět. Vypadalo to, jakoby Helena plula sama vzduchem.“

Jak zvládáte tréninky?

„Každý den mě bolí úplně všechno. Když začnu trénovat, zase to přejde a to znamená, že člověk se hýbat má.“

a Veronika Lálová

Mám dojem, že jste adepti na vítěze… princ a mnohonásobná vítězska..

„Ježíšmarjá, to slyším úplně poprvé, já se tedy nepovažuji za adepta na výhru, budeme dělat, co je  v našich silách, co je vůbec možné, to asi ano, ale ambice nemám žádné!“

Přesto, diváky napadne  ledacos. Cítíte nějaký tlak na svou osobu?

„Ne,  vůbec, to vůbec ne…. budu ráda, když Pavel zvládne a předvede  to nejlepší, co dokáže, to mi stačí.“

A jak se Vám tedy trénuje a tvoří choreografie?

„Všechno v rámci možností, které jsou dané. Samozřejmě Pavel nějaký věk už má, takže všechno přizpůsobuji tomu, aby to nějakým způsobem zvládnul, něco dělat můžeme a něco nelze a v tomto věku to zvládat tak, jako to  dokáže on, je výborné!!!“

Co kdyby přišla komplikace a nastal trénink v rouškách?

Ale! To  by nás už asi zabilo všechny, i ty mladé!“

Můžeme se také těšit na legendární Popelku?

„Ano.“

Tomáš Verner

Co by bylo Vaše vysněné povolání, kdybyste nebyl sportovcem?

„Já bych byl vždycky sportovcem,  možná jen kolektivním sportovcem, například“.

Co se Vám honilo hlavou při nabídce účinkování ve StarDance?

„Těším se, protože my krasobruslaři jsme si po výkonu s porotou nemohli povídat, nebyla tam žádná interakce.“

Co si myslíte o Vašem vylosovaném tanci- samba?

„Nepochopil jsem, zda dělám atletiku, nebo taneční sport. Hm.  Nefunguje mi tělo tak, jak se po mně tady chce.“

Hm. Jaký trénink byl více náročný?

„Je sport, pak krasobruslení a pak tanec.  V krasobruslení jsou trojité a čtverné skoky, možná je to atletika, ale také umělecký dojem. U tance se jeví, že jde jen o umělecký dojem, ale to není pravda.  Nedá se nic ošidit, bohužel.  Připadám si na parketu tak trochu nahý.

A v neposlední řadě! Při tanci získáte lepší kondičku než při ranním běhu!“

A kterým směrem povedete svého syna? Tanečním nebo sportovním?

„Chtěl bych, aby uměl bruslit, běhat, hrát fotbal, tenis,  třeba gymnastiku a pokud zkusí i tanec, budu jedině rád.“

a  Kristýna Coufalová

Stala jste se vůbec první královnou tanečního parketu. A pak trošku odmlka. Jak to?

„Začala jsem závodně tančit s Robinem Ondráčkem v DSP Kometa Brno.  Dostudovala jsem vysokou školu a stala se maminkou dvou dětí.“

A jak vzpomínáte na StarDance tehdy?

„Bylo to jako někde na táboře.  Sranda, zábava,  k tomu úkol – naučit se tanec během týdne.“

Tančíte ještě s Romanem Vojtkem?

Spíše si napíšeme k narozkám!“

 

Marika Šoposká

Co Vám evokuje StarDance?

Radost, těšení se  a dobrou energii z tance!“

Co vnímáte jako největší úspěch ve Vaší kariéře?

„Nejvíce si vážím nízkorozpočtových záležitostí, které diváci ani moc neznají. Vzpomínám na film Bába,  který vyhrál studentskou sekci v Cannes.“

Otextovala jste také několik písní…

„Tak jako mám ráda tanec, mám ráda i hudbu, to k sobě patří.  Ale neumím vlastně zpívat, s textováním to byla trošku  náhoda,  ani se sama nepovažuji za textařku..“

 

a Robin Ondráček

Co evokuje StarDance ve Vás?

„Je to komplexní zážitek. Zábava, také mě baví vyučovat tanec. Je to radost a také je to náročné, samozřejmě.“

Marika má vztah k hudbě. Mluvila Vám do výběru hudby?

„Poslala mi pár písniček, které se jí líbí, ale na vybrané tance se bohužel moc choreografie stavět nedala.  A tak se mě sama zeptala, jestli má vůbec mluvit do výběru….“

Co považujete za dobrou volbu?

„Zrovna trénujeme Cha-chu a mám z toho dobrý pocit a také, myslím, je dobrý Quick-Step. Tak  uvidíme!“

 

Děkujeme

 

Foto: Eva Smolíková

Text: Eva Smolíková,  materiály České televize

Taneční magazín