Jako tanečnice začínala v Hudebním divadle v Karlíně, pak byla krátce v baletním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Několik let působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později založila Alena Pešková taneční soubor Ultra Minimal Balet. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Opět působí jako nezávislý umělec a spolupracuje s různými divadly v Čechách i v zahraničí. Pořádá také své workshopy.
V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se baletu začala věnovat „až“ ve svých 13 letech. Čím Vás balet zaujal, že jste mu propadla a stal se Vaší životní pracovní náplní?
„Ano, bylo to poměrně pozdě. Na konzervatoř jsem musela dělat rozdílové zkoušky. Do té doby jsem žila v malém okresním městě na východě Čech, kde jsem chodila do ZUŠ na tanec. Tam nás vedla skvělá pedagožka a choreografka Eva Veverková. Z klasického tance jsme toho mnoho nedělali, zato jsme tančili třeba na Pink Floydy. Což bylo v té době něco! Ale pak jsem v televizi viděla nějakou mezinárodní baletní soutěž s klasickými variacemi. Najednou mě napadlo, jak úžasné by bylo, spojit klasickou baletní techniku s moderním tancem a moderní hudbou… pak jsem šla taky do kina na film Flashdance. který jsem viděla asi osmkrát… no a bylo vymalováno:)“
Po absolvování Taneční konzervatoře v Praze, jste v roce 1994 začínala v Hudebním divadle v Karlíně a po roce jste přešla do baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jaké byly Vaše profesionální začátky?
„No, na konzervatoři jsem v klasickém tanci prolézala takzvaně s odřenýma ušima. Měla jsem velký handicap zapříčiněný pozdním startem a navíc mé fyzické dispozice také nabyly kdovíjaké. V tomto ohledu mé sebevědomí dost utrpělo. Lépe jsem se cítila v moderních tanečních technikách, herectví a už tehdy mě lákalo udělat něco po svém. V posledním ročníku jsem se spolužáky připravila choreografii, kterou jsme směli zatančit ve Stavovském divadle na našem Absolventském představení. Když jsem nastoupila do HDK měla jsem víc času přemýšlet. Chodila jsem na sál a zjišťovala, že také záleží na tom, co chci divákovi ukázat, z jakého úhlu, a že z nedostatku se dá do určité míry udělat přednost … a že když chcete vyjádřit určitou emoci a dokážete odosobnit vaše tělo, dokážete divy. Když pak v Plzni začaly přicházet menší, větší i titulní role, věděla jsem, že mám divákovi co nabídnout. Také jsem už na konzervatoři prolézala všechny workshopy moderních tanečních technik, dělala si z nich vlastní systémy a ty pak nabourávala dalšími podněty.“
Od roku 1999 jste působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později jste založila soubor Ultra Minimal Balet. Co Vás vedlo k jeho založení?
„Je to tak, v roce 1999 jsem s mým mužem (David Pešek Dvořák – tehdy také tanečník) odešla z plzeňského angažmá takzvaně na volnou nohu. Což tenkrát u tanečníků nebylo příliš obvyklé. Platili jsme si tréninky v Laterně Magice i jinde, abychom se udrželi ve formě. Hostovali jsme ve Státní Opeře Praha i plzeňském divadle, ale přitom jsme mohli cestovat. Například s Kouzelnou flétnou v režii pana Bednárika a choreografii Libora Vaculíka jsme viděli kus světa. Dostali jsme se také do Japonska, kde se na nás dívalo třeba 3000 diváků, kteří nekriticky tleskali, kdykoliv jsem vstoupila na jeviště ve špičkách s briliantovou korunkou na hlavě. A to byl myslím ten moment, kdy jsem zatoužila udělat něco, na co by se koukalo třeba jen 30 lidí, kteří by ale byli na tanečníky napojeni, byli by jim blízko tělem i duší a polykali by jejich krev, pot a slzy. První představení jsme měli v Blues sklepu, což byl hudební klub, který vedl můj manžel po té, co přestal tančit. Celovečerní představení jsme pak měli v Malostranské Besedě.“
Během své baletní kariéry jste byla Dámou s kaméliemi ve stejnojmenném baletu, Lisettou v Marné opatrnosti, Rebeccou v Carmině Buraně, Titánie ve Snu noci svatojánské. Splnily se Vaše taneční sny? Nemáte někdy touhu být opět na scéně v roli interpretky?
„Upřímně – někdy ano. A je to také již dlouhodobý trend, který se mi nejeví jako lichá cesta. Myslím, starší tanečníci na jevišti. Jsou to i současné formy a repertoár tance, který jde takovému trendu naproti. Starší tanečník si jistě neudrží techniku, kterou měl, když mu bylo dvacet let. Technika se promění stejně jako prožitek nebo dynamika. Například dynamika, když je vám těch dvacet, máte pocit, že musíte zbořit kulisy, do všeho řežete naplno… ale ono to také diváka může pěkně znudit… když nezažije ten klid bez bouří. Já už si také nestrkám nohy za uši, ani neskáču dva metry vysoko… jestli jsem to kdy vůbec dělala:)… ale když pracuji s tanečníky, cítím, že mám něco, na co oni teprve přicházejí… umím využívat sílu nejzazšího bodu, v partneřině vím, kdy přilnout a kdy a jak znásobit sílu partnerem mě poslanou, umím „markýrovat naplno“ a takové věci přicházejí mnoha zkušenostmi ze sálu i z jeviště. Na podzim jsem ještě tančila maminku v Děvčátku se sirkami s UMB… byla to choreografie, kterou jsem na sebe stavěla před několika lety, a popravdě řečeno jsem se v ní už necítila příliš komfortně. Takže to vždy záleží… Ukazovat přednosti, které mám právě teď a tady… Nebráním se tomu vůbec, ale jestli tomu půjdu sama naproti to opravdu nevím.“
Devět let jste byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X, Šaldy v Liberci, kde jste vytvořila úspěšné taneční inscenace – Periferie, Louskáček, Popelka, Gazdina roba, Romeo a Julie nebo (S)tvoření. Jak vzpomínáte na toto plodné devítileté období?
„Jen v dobrém. Přineslo mi to mnoho zkušeností. Dramaturgicky jsem si splnila mnoho snů. Potkala jsem krásné lidi. Ale čas vypršel. Cítila jsem, že je třeba jít dál.“
Opět působíte jako nezávislý umělec a spolupracujete s různými divadly v Čechách i v zahraničí. V roce 2021 jste připravila s Pražským komorním baletem taneční drama Kříž u potoka, pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích jste napsala libreto, měla choreografii a režii na baletním představení Tristan a Isolda (2022). Připravujete nový projekt?
„Momentálně se mi udělalo volno – tedy není tu žádný deadline. Což jsem si dlouhodobě přála, abych se opět mohla pustit do něčeho s UMB a do svého projektu, který bych chtěla nabízet. Ale trochu jsem se rouhala. Jak na mě nikdo netlačí, vše odsouvám a věnuji se věcem, které jsem kvůli práci nestihla – dělám si řidičák, vařím a předělávám byt:)… mám v hlavě spoustu nápadů, před zrcadlem se zmítám… a všechno to taky brzy zaznamenám a realizuji! Ale vlastně je tu jedna věc, na kterou se moc těším, a která svůj termín má. A to je můj workshop. Pořádám ho teprve podruhé. Vloni jsme si to myslím, všichni skvěle užili. Workshop se jmenuje, Nastartuj sezónu a podtitul zní emoce v těle a tělo v emoci. Po společném tréninku zkoumáme například, co se děje s tělem, když je mu ponechán stále stejný stavební materiál (pohyby) a změní se emoce, která ho posléze deformuje. Jak se z každou emocí mění dynamika pohybu, i vnímání času. Kdy použít hudbu jako mapu času a kdy jí použít jako background.“
Věnujete se hlavně choreografii. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Je za tím tam možnost vytvoření si vlastního světa na jevišti, v němž lidí jednají, pohybují se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy?
„Myslím, že jste to shrnula docela přesně, s tím dovětkem, že bych si přála, aby mi na tu hru přistoupili i diváci a vstoupili do ní.“
Vy děláte také choreografii nejen pro taneční představení, ale také i pro opery. Jak se Vám pracuje s netanečníky, lidmi nepolíbenými tanečními technikami?
„Se skvělými lidmi se mi vždy pracuje skvěle. A když jsem připravená na to jakou technikou (ne)disponují, jde vše jako po másle. Já využívám jejich předností (někdy stačí pozorovat jejich civilní pohyby a gesta) a oni se pak mohou otevřít a sami ukázat, co v nich vězí. Je to pak pro mě velkou inspirací. Všichni vystoupíme, jak se dnes všude říká, ze své komfortní zóny. Podmínkou je ta oboustranná otevřenost.“
Umíte odpočívat? Co Vám říká slůvko relax?
„Umím. Nejraději mám pasivní odpočinek. Na prvním místě je spánek. Pak také civění do zdi (někdo tomu říká meditace:)) a čtení. Z těch aktivních odpočinků: hmmmm… běžím jen, když mi ujíždí tramvaj – ale chci to změnit!, plavu, jen když přede mě někdo položí moře nebo jezero – ale chci to změnit! Kupodivu tančím, děti se mi posmívají a já jim říkám, že je to má práce – a to si pak uvědomím, že asi neodpočívám. A pak je tu jedna libůstka – žehlení. Poslouchám u něho audio dokumenty, osudy, příběhy. Vypadá to, že děsně makám, ale je to svým způsobem relax.“
Alena Pešková
Narodila se 9. 3. 1976 v Ústí nad Orlicí.
Absolvovala pražskou Taneční konzervatoř.
Tančila v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle J. K. Tyla v Plzni. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Připravuje choreografie pro opery (Carmen, Kouzelná flétna, Trubadúr…), muzikály, festivaly a balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba).
Spolupracovala se Státní operou Praha, Českou komorní filharmonií, Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem, Vienna Walzer Orchestra, Manoel Theatre, Koransha – Japan.
Foto: Marek Bouda, Lukáš Trojan, Marta Kolafová, Aaya a archiv Aleny Peškové
Veronika Pechová
pro Taneční magazín
