Rozhovor s tanečníkem Richardem Pavliňákem

„Hudba v klasickém tanci je pro mě okouzlující“

„Rád účinkuji nejen v baletních představeních, ale i v operních, operetních či muzikálových, neboť tam člověk získá spoustu zkušeností jak s pohybem na jevišti, tak s herectvím, tancem či výrazem samotným. Tyto aspekty mne pak dokážou posouvat dál a můžu je využít i při baletních představeních,“ přiznává Richard Pavliňák, který je v angažmá Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem.

Co Vás přivedlo k baletu, kterému se věnujete od dětství? Čím Vás tak zaujal, že Vás dovedl ke studiu na Janáčkově konzervatoři Ostravě?

„Už jako malý jsem rád tančil, často jsem chodil do divadla anebo v televizi sledoval různá taneční představení. Později, když se naskytla příležitost věnovat se latinskoamerickému tanci, neváhal jsem ani chvíli a přihlásil se do Tanečního klubu Jarky Calábkové Ostrava. Zde jsem potkal o rok starší kamarádku, která byla v té době přijata ke studiu na taneční konzervatoři. Ta mě přivedla na nápad rovněž se ucházet o studium na Janáčkově konzervatoři v Ostravě se zaměřením na klasický balet, kam  jsem byl roku 2014 úspěšně přijat. Do svých 11 let jsem o baletu mnoho nevěděl, vše se ale změnilo po nástupu na již zmíněnou konzervatoř.“

Louskáček – foto Jakub Kupčík

Jak jste prožíval své dětství v rodné Ostravě? Věnoval jste se kromě tance i jiným zájmům, měl jste na ně čas?

„V Ostravě jsem strávil celé své dětství, a proto se do Ostravy vždy rád vracím. Moc času na další záliby jsem neměl, zvlášť když jsem první rok studoval na konzervatoři a současně tančil latinskoamerické tance. Mám rád sporty, takže jsem samozřejmě jako malý sportoval. Jednu dobu jsem rekreačně hrál florbal, či jezdil na kole.“

Pamatujete  si ten pocit, když jste se poprvé objevil na scéně a slyšel potlesk diváků?

„Ano, pamatuji. Již na konzervatoři jsem měl možnost vystupovat na pódiu před diváky, a úplně první moje představení bylo hned v prvním ročníku školy, a to ve Vánoční revue s podtitulem Vánoce u Higginsů, kde jsem hrál jedno z dětí manželů Higginsových, po boku ostravské herecké legendy Stanislava Šárského. Pocit to byl úžasný, neboť jsem byl jedním ze čtyř dětí, které na toto představení vybrali, a to hlavně díky mé malé postavě. Když byla závěrečná děkovačka, cítil jsem velký dík, že jsem tam mohl být a zároveň příjemný a hřejivý pocit, když přišla chvíle, kdy tleskali jenom mě a mé spolužačce v hlavní dětské roli.“

Pracovní příležitost Vás z Ostravy zavedla na druhý konec republiky do Ústí nad Labem, kde jste v angažmá Severočeského divadla opery a baletu. A máte zde příležitost si zatančit v baletních představeních jako je Popelka nebo Don Quijote. V čem byste si rád zatančil? Máte vysněnou roli, nebo jste rád za každou příležitost a možnost být součástí každého nového představení?

„Vysněnou roli úplně nemám, ale velmi rád bych si zatančil v baletu Korzár nějakou tu větší roli. Jinak, jak sama říkáte, jsem rád za každou taneční příležitost, která se mi naskytne, a je jich vcelku dost. Rád účinkuji nejen v baletních představeních, ale i v operních, operetních či muzikálových, neboť tam člověk získá spoustu zkušeností jak s pohybem na jevišti, tak s herectvím, tancem či výrazem samotným. Tyto aspekty mne pak dokážou posouvat dál a můžu je využít i při baletních představeních.“

Don Quijote – foto Marek Russ

 

Je Vám bližší klasika nebo Vás to táhne spíše k současnému tanci?

„Preferuji spíše klasický tanec, který je mi lehce bližší než ten současný. Ta hudba v něm a ten pohyb je prostě okouzlující, ale určitě neodmítnu si zatančit ani současný tanec.“

A co akrobacie, fyzické divadlo nebo performance?

„Ani k jednomu jsem zatím nikdy pořádně „nepřičichnul“. Akrobacie mne oslovuje z těchto tří tanečních stylů nejvíce a velmi rád bych si jí v budoucnu vyzkoušel. Fyzické divadlo mne taky celkem zajímá, ale už ne tolik jako akrobacie. Zatímco performance je na okraji mého zájmu, a rozhodně nepatří k mým oblíbeným stylům.“

foto Jakub Kupčík 

Jak rád trávíte volný čas?

„Volný čas nejraději trávím v rodinném kruhu, s přáteli, anebo též sportovním vyžitím. Jako pasivní divák navštěvuji sportovní utkání na stadionech nebo je sleduji v televizi, a jako aktivní sportovec jízdou na kole či na motokárách, rád si také zahraji šipky, případně fotbal atd. Občas se vydávám i na menší výlety v přírodě, ale dokážu se odreagovat například i mytím auta. Velmi rád mám kulturní akce. Když mi to čas dovolí, rád navštěvuji různá představení, koncerty či festivaly. Pravidelně se také účastním závodů Dračích lodí na Slezské Hartě.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Marek Russ, Jakub Kupčík 

 Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se sólistou baletu Františkem Vlčkem

„Vyjadřovat škálu emocí je odměna sama o sobě“

Sólista baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, držitel Jihočeské Thálie za roli Tristana v baletu Tristan a Isolda, která mu vynesla také širší nominaci na Cenu Thálie. Věnuje se také grafické tvorbě a střihu videí. V roce 2023 si splnil svůj sen a zprodukoval, zrežíroval i sestříhal svůj první taneční short film „catharsis”. Láká jej také choreografie. Tanec je pro Františka Vlčka nádherná umělecká disciplína.


František Vlček jako Tristan (s Mai Imawoto)

 

V dětství jste se věnoval tanci, výtvarnému umění i herectví. Také Vás zajímaly přírodní vědy a výpočetní technika. Nakonec tanec zvítězil. Čím Vás tak uchvátil, že jste mu nakonec podlehl a stal se z Vás baletní tanečník?

„Tanec je zkrátka speciální umělecká disciplína! Baví mě, že se psychosomaticky vyjadřuje, jaký skutečně člověk je – to se zkrátka nedá „okecat”. Byť jsem se nikdy necítil extra pohybově výjimečný, ten pocit vyjadřovat své postoje a emoce mě v pohybu od samého začátku vedl. Oproti všem výše zmiňovaným oborům, jimž se od dětství věnuji, jsem též cítil určitý tlak na to, jak nekompromisní je vývoj lidského těla a jak dlouho ho budu schopný používat ve vrcholné formě. Proto jsem se ve čtrnácti letech ke studiu na gymnáziu rozhodl studovat i tanec.“

 

Současně jste studoval na Arcibiskupském gymnáziu a Taneční konzervatoři hl. m. Praha. Jak se Vám dařilo zvládat studium na dvou středních školách?

„Nebudu lhát a řeknu rovnou, že to byly energicky nejobtížnější čtyři roky mého života. Je ale pravda, že v dospívání toho člověk zvládne „urvat” více než později. Beru to vlastně jako nezbytnou „oběť”, díky níž jsem dnes schopný zvládat všestrannou zátěž. Když na to koukám zpětně, tak to byla vlastně docela sranda – člověk má třeba zkoušku z partneřiny, přejede dvacet minut na gympl a tam zase píše kompozici z chemie. Nejkrásněji se mi ale vzpomíná na oba světy kamarádů, které jsem díky takové studijní situaci měl – řada z těchto lidí mi bude navždy velice blízká.“

Již během studií jste vystupoval v mnoha inscenacích souboru Bohemia balet (Carmina Burana, Bezpředmětná křehkost bytí, Sen horké letní noci, Oliver Twist …), kde jste zahájil svoji profesionální kariéru. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé „baletil“ na scéně?

„Pokud si dobře vzpomínám, tak první inscenace, v níž jsem se během prvního roku studia objevil, byla Carmina Burana paní profesorky Ivanky Kubicové. Oproti choreografiím a variacím z amatérských baletních školiček (Baletní škola Olgy Kyndlové a BcA. Jána Nemce), odkud jsem na konzervatoř přišel (a kde jsem tanec bral spíše jen jako zábavu), jsem pocítil zásadní rozdíl v přípravě na představení i očekáváních, které na interprety byly kladeny. Tehdy jsem cítil velkou poctu a zodpovědnost, zároveň jsem si však představení nesmírně užil. Choreografie byla dynamická, bezmezně zajímavá (nic podobného jsem doposud netančil) a zemitost spojení lidového a moderního tance mi zároveň pomohla rozšířit pohybové obzory. Byl to skutečně zážitek!“

Od sezóny 2023/24 jste sólistou baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, jehož jste se stal členem v roce 2020. Od té doby jste své taneční umění předvedl v několika baletních inscenacích jako napřŠípková Růženka, Rádio Svobodná Bystrouška, 3+1, Mefistofeles, Mechanický pomeranč, Popelka, Deník přání, Julie a Romeo. Je Vám bližší klasický tanec nebo spíše současný? Máte vysněnou roli, kterou byste si rád zatančil?

„Řekl bych, že mi je nyní rozhodně bližší současný tanec. Je to možná také tím, že po operaci kotníku, kterou jsem podstoupil před šesti lety, jsem již necítil takovou oporu ve vytočených polohách klasického tance a našel jsem se spíše v pohybově expresivnějším slovníku současných choreografů. Nicméně miloval jsem každý moment, kdy jsem na jevišti Jihočeského divadla mohl vystoupit – ať už šlo o „klasiku” či contemporary. Z výše zmiňovaných choreografií mi k srdci nejvíce přirostl Mechanický pomeranč a Deník přání. Co se týče vysněné role, tak si myslím, že jakákoliv role v inscenaci, která mi přináší hlubší význam, může být vysněnou rolí. U současných choreografií často nejde vyloženě ani o role, jako spíš o kolektivní výkon všech interpretů v rámci konkrétního tématu/myšlenky. Kdybych měl ale něco zmínit, tak bych třeba rád vystupoval v nějaké pohybové adaptaci některé z knih Irvina Welshe.“

Deník přání s Paolem Terranovou

Deník přání (s Barborou Coufalovou)

V roce 2023 jste obdržel cenu Jihočeské Thálie za roli Tristana v baletu Tristan a Isolda. Na tuto cenu jste byl nominován v roce 2021 za roli Pedra v Labyrintu pana Fauna a letos za jevištní výkon v inscenaci Egon Schiele – Autoportrét. Rolí Tristana jste se dostal také do širší nominace na Cenu Thálie. Co to pro Vás znamená?

„Ocenění si neskutečně vážím a stejně tak pro mě moc znamená tyto role vůbec tančit! Být na jevišti a vyjadřovat celou škálu postojů a emocí je odměna sama o sobě. Pedro byla první větší herecká role, kterou jsem v divadle ztvárnil. Egon Schiele na Otáčivém hledišti je projekt, u nějž jsem nejvíce posunul své pohybové limity. Tristan se stal mou nejmilovanější rolí zejména díky komplexnímu vývoji postavy během celého představení – herecké i fyzické přípravě jsem u této inscenace dal naprosto vše a jsem ji jistý, že z této zkušenosti budu navždy čerpat. Mimo jiné byl Tristan speciální také v tom, že to byla první titulní role, která mi byla doposud svěřena – za to jsem choreografce Aleně Peškové do smrti zavázán!“

Tristan (s Mai Imawoto)

Nezůstal jste jen tanečním interpretem a věnujete se také grafické tvorbě a střihu videí. Co Vás baví na grafické tvorbě a co rád natáčíte? A co malování, neláká Vás?

„Vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou historici umění, tak je můj vztah k výtvarné sféře umění skutečně blízký. Od mala jsem kreslil a snažil jsem se i malovat, k tomu jsem však nikdy úplně nepřilnul. Grafika mě obzvlášť baví v kontextu dynamiky tvarů a barev s jasnými zákonitostmi, které jsou podporou pro kvalitně zpracované logo/typografii. Co se týče videa a filmu, tak jsem se postupně skrz malé taneční videoprojekty „prokousal” až ke svému snu – minulý rok jsem zprodukoval, zrežíroval i sestříhal svůj první taneční short film „catharsis”. Díla velkých režisérů (např. Wong Kar-wai, Darren Aronofsky) mě vždy ovlivňovala a inspirovala – dlouho jsem tedy usiloval o možnost spojit nonverbál (zejména tanec) s pohybem kamery. Už připravuji další projekt, tak doufám, že vše vyjde alespoň tak dobře, jako u debutového snímku.“

Čím je pro Vás tanec dnes?

„Tanec mě naučil víc, než cokoliv jiného… cítit všechny, s nimiž sdílím jeviště, disciplinovaně přistupovat k choreografii, jež mi byla svěřena, a dokázat se oprostit od světa okolo a existovat jen v daný moment na jevišti… je to nádherná umělecká disciplína!“

Faunovo odpoledne (s Mai Imawoto)

Láká Vás také choreografie?

Určitě! V roce 2022 jsem měl možnost v rámci inscenace Balet Extra v Jihočeském divadle prezentovat svou choreografii „Pastva/Feed”. Taktéž jsem se spoluautorsky podílel na choreografii k výše zmíněnému filmu „catharsis”. Budu doufat, že v budoucnu najdu další možnost vytvořit nějaké nové choreografické dílo.“

 

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

Trávím čas se svou partnerkou, rodinou, svými přáteli, naší kočkou Norinkou, rád sleduji filmy, hraju videohry, poslouchám hudbu, chodím za kulturou, vařím… to vše mě i inspiruje do uměleckého života. Snažím se na život hledět jako na souběh proměn, které se navzájem ovlivňují. Proto cítím, že je můj umělecký život s tím osobním úzce spjatý.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Jihočeské divadlo, Petr Zikmund a Branislav Jano

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Světová baletní elita míří do Prahy

Bubeníček International Ballet Gala

Jiří Bubeníček, jeden z nejslavnějších českých tanečníků a choreografů, pořádá 4. a 5. srpna 2024 v Divadle na Vinohradech exkluzivní galavečer nazvaný Bubeníček International Ballet Gala. Na gala vystoupí primabaleríny a první tanečníci z evropských tanečních scén a prestižních baletních souborů, včetně milánské La Scaly a drážďanské Semperoper, kteří zatančí ukázky z Bubeníčkových nejvýraznějších choreografií.

Jiří Bubeníček je mezinárodně uznávaný choreograf,   byl jedním z nejlepších baletních sólistů světa. Choreograf John Neumeier pro něho vytvořil v Hamburském baletu řadu rolí, z nichž se legendárním stalo jeho ztvárnění tanečníka Václava Nižinského v představení Nijinsky. V Hamburském baletu Jiří Bubeníček tančil v letech 1993-2006, poté se stal prvním sólistou baletního souboru Semperovy opery v Drážďanech. V pařížské Opeře tančil roli Armanda v Neumeierově baletu Dáma s kaméliemi, za niž roli získal mimořádné ocenění Benois de la Danse. Od roku 1999 se intenzivně věnuje choreografii. Vytvořil přes šedesát choreografických děl, a to od tanečních miniatur přes abstraktní choreografie až po celovečerní dějové balety. Mezi úspěšné inscenace patří například balet Anita Berberová – královna noci, Doktor Živágo, Piano, Proces a Popelka. Za balet Carmen byl choreograf vyznamenán cenou Europa in Danza. Založil vlastní soubor Les Ballets Bubeníček. V roce 2017 byl poctěn Stříbrnou medailí hlavního města Prahy.

 

„Program galavečera jsem připravoval přes rok a věnoval jsem mu maximální péči. Jsem nesmírně hrdý, že se nám podařilo získat tak hvězdné obsazení. Diváci se mohou těšit na výjimečné výkony více než dvaceti světových tanečních hvězd,“ říká Jiří Bubeníček. Ten také tímto večerem oslaví své padesáté narozeniny. Ačkoliv již téměř deset let netančí, rád by, pokud to zdraví dovolí, symbolicky poděkoval divákům tanečním triem a po letech se tak na chvíli vrátil na pódium. Společně s Natasou Dudar (Leipziger Ballett) a Istvánem Simonem (Dortmund Ballett) zatančí na známou skladbu Davea Brubecka Take Five.

Součástí večera budou také ukázky z cyklu Smetanových symfonických básní Má vlast, které Bubeníček originálně choreograficky zpracoval a na programu bude také premiéra nového Bubeníčkova baletního duetu inspirovaného hudbou Zdeňka Fibicha, Josefa Suka a dílem českého sochaře Josefa Václava Myslbeka. Bubeníček k tomu říká: „Inspirací pro mou novou choreografii byly monumentální Myslbekovy sochy, jako například sousoší Ctirad a Šárka či reliéf Hudba ve foyeru Národního divadla. Je pro mě velkou ctí, že mohu tyto historické umělecké skvosty přivést k životu prostřednictvím tance,“ dodává Bubeníček. Nový duet, vytvořený speciálně pro tento večer, zatančí Martina Arduino a Marco Agostino, hvězdy z milánské La Scaly. „Jsem velmi rád, že pozvání na naše galapředstavení přijaly také dvě skvělé umělkyně – houslistka Marie Hasoňová a klavíristka Slávka Vernerová Pechocová. Tyto talentované dámy zahrají Fibichův Poem a italský sólový taneční pár živě doprovodí,“ doplňuje Bubeníček.

„Do Prahy se moc těším, nikdy jsem tu doposud nevystupovala. Tohle město má nezaměnitelné kouzlo. Jiřího Bubeníčka považuji za jednoho z nejvýznamnějších choreografů současnosti a těší mne, že jsem součástí tohoto jedinečného galavečera,“ říká Martina Arduino, primabalerína La Scaly. Do Prahy přijede se svým tanečním partnerem Markem Agostinem, který je také prvním tanečníkem milánské prestižní scény. Martina začala svou baletní kariéru v Turíně, než v roce 2006 nastoupila na Accademia del Teatro alla Scala. Po absolvování v roce 2015 rychle získala uznání díky svým excelentním výkonům v hlavních rolích. V roce 2017 debutovala jako Julie v Romeovi a Julii, za což získala cenu Danza & Danza.

Marco Agostino absolvoval baletní akademii Teatro alla Scala v roce 2008 a hned poté se stal členem souboru. V roce 2014 byl po svém výkonu jako Des Grieux v Manon povýšen na sólistu La Scaly. V roce 2021 se stal prvním tanečníkem souboru. Společně s Martinou Arduino zatančí na galavečeru pas de deux ze Sylvie v choreografii Manuela Legrise a již zmíněný nově vytvořený duet Jiřího Bubeníčka na hudbu Zdeňka Fibicha.

Vstupenky na oba večery jsou k zakoupení na webové stránce Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/International-Ballet-Gala.

Foto: Ian Whalen, Nadina Cojocaru, Serghei Gherciu 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Národní divadlo se zahalí do smutku

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem

Poslední rozloučení s emeritním sólistou a bývalým šéfem Baletu Národního divadla Vlastimilem Harapesem vypraví Národní divadlo v pondělí 27. května 2024 ve 12:00 z jeviště historické budovy.

Divadlo bude pro veřejnost otevřeno od 11:20, aby smuteční hosté mohli položit květiny a poklonit se u rakve.

Vlastimil Harapes  –  biografie

“Ve všech jeho rolích se projevovala sugestivní žízeň po životě, hledání nepoznaného, víra v to, že kdesi, v čemsi je něco, za co stojí žít a života oslavovat.“ Petr Weigl, režisér

Emeritní sólista a šéf Baletu Národního divadla Vlastimil Harapes, laureát Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet, nositel titulů zasloužilý a národní umělec i řady dalších ocenění, patří mezi legendy Národního divadla. Třebaže působil v jiných uměleckých žánrech jako herec, zpěvák, moderátor a taneční pedagog, jeho jméno je trvalým synonymem Baletu Národního divadla.

Jako tanečník oplýval pohybovou elegancí, vytříbenou kulturou, muzikalitou projevu i hereckou suverenitou, oslňoval technickou bravurou s klidnou a neokázalou jistotou. Svým tanečním mistrovstvím a charizmatickým jevištním projevem se trvale zapsal do srdcí několika diváckých generací. Díky velké šíři uměleckého záběru a talentu přispěl k popularizaci oboru, nejen za to mu patří velké poděkování.

Narodil se v roce 1946 v Chomutově. Absolvoval Taneční konzervatoř v Praze (1965), od roku 1966 byl členem a od roku 1971 sólistou Baletu Národního divadla. Absolvoval stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Petrohradě (1968). Svou pohybovou spontánnost formoval do kultivované jevištní formy zejména bezchybnou gramatikou klasického tanečního tvarosloví.

V letech 1987–1989 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Od roku 1990-2002 působil ve funkci uměleckého šéfa Baletu Národního divadla. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Za všechny jmenujme Prince v Labutím jezeřeSpící krasaviciLouskáčkovi Popelce, titulní role v MacbethoviFaustoviFaunově odpoledniSpartakoviHoffmannových povídkách a Odysseovi, Oriona v Sylvii, Alberta v Giselle, Colina v Marné opatrnosti, Basila v Donu Quijotovi, Ivana Careviče v Ptáku Ohnivákovi, Adama ve Stvoření světa nebo Escamilla i dona Josého ve Vášni.

Skutečným milníkem v jeho kariéře bylo ztvárnění rolí Merkucia a poté i Romea v baletu Romeo a Julie (režie Petr Weigl, choreografie Miroslav Kůra) v Národním divadle roku 1971.

Mezinárodní prestižní cena Prix d’Italia 1972, udělená filmovému záznamu inscenace vyzdvihovala vedle objevné dramaturgie, režie, choreografie, také přesvědčivý taneční výkon Vlastimila Harapese. Tento mimořádný ohlas mu otevřel cestu k hostování na mnoha baletních scénách světa.

Byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (Labutí jezeroOrfeusKalevalaDuch růžeSfinx aj.). Hostoval též ve Frankfurtu, ve Skotském královském baletu, v římské Akademii tance i tamní Opeře, v Tokyo City Ballet, dále ve Francii, Belgii, Holandsku, Rakousku, Finsku, Španělsku, Švýcarsku, Řecku, na Kubě, v Austrálii i v dalších zemích.

Jeho umělecký zájem zahrnoval jak balet, tak filmové, později divadelní herectví. Z propojení vysoké baletní stylizace a civilního hereckého projevu si postupně vytvořil svůj osobitý interpretační styl, který se proměňoval podle stylu inscenace a její obsahové výpovědi.

Stal se úspěšným filmovým a divadelním hercem. Ztvárnil hlavní role v takových filmech jako Markéta LazarováDen pro mou láskuPanna a netvorOperace mé dceryWolfgang A. Mozart a Bolero. Vystupoval v divadelních hrách Bouře a Maškaráda a objevil se i v televizních inscenacích Jak vytrhnout velrybě stoličkuJak dostat tatínka do polepšovnyDary hadího králeAnynka a Čert a v řadě dalších pořadů. V letech 1984–1986 zvítězil v televizní divácké soutěži o nejlepšího tanečníka roku, v roce 1985 byl mezi všemi soutěžními obory absolutním vítězem. V Národním divadle se podílel na choreografii a režii baletu Popelka (1994), Labutí jezero (1996), Někdo to rád… (1994) a Mauglí (1996). Je spoluautorem libreta dětského baletu Broučci (1992). Působil jako baletní mistr Baletu ND, Státního divadla v Košicích a jako hostující pedagog na Akademii tance v Římě.

Kromě jiného se stále věnoval práci činoherce (J. Murrell – Poslední léto, J. B. Poquelin-Molière – Škola pro ženy, P. Mérimée – Kočár nejsvětější svátosti, Gustav Skála – Nevidím to černě). V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. Jeho pracovní poměr v Národním divadle skončil v roce 2009. V roce 2012 získal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství. 26. srpna 2016 u příležitosti svých 70. narozenin byl uveden do Síně slávy Národního divadla.

Vlastimil Harapes zemřel 15. května 2024.

„Říká se, že k úspěchu v umění je zapotřebí padesát procent talentu a padesát procent píle. Ale já jsem v průběhu let dospěl k názoru, že by snad stačilo dvacet pět procent talentu, dvacet pět procent píle, ale padesát procent inteligence. Když člověk nemá hlavu, aby věděl, proč co dělá, není schopen vnímat hudbu, přemýšlet o věcech a učit se od zkušenějších; je to jen promarněný čas a úsilí.“

Vlastimil Harapes ve své autobiografii (Vlastimil Harapes, Pluto 1997).

Foto: Lenka Hatašová, Jaromír svoboda

Alice Titzová

pro Taneční magazín