Rozhovor se zpěvačkou i moderátorkou HEIDI JANKŮ

„Nikdy neříkej nikdy.”

Zpívání je pro sympatickou Heidi Janků nejen prací, ale jak sama přiznává, také její největším koníčkem. Na scéně se stále cítí jako ryba ve vodě. Za svou kariéru nazpívala řadu písní a stále nezapomenutelný zůstává její megahit „Když se načančám”.

Jednou jste přiznala, že jméno Heidi Vám dala maminka podle filmu Heidi, děvčátko z hor se Shirley Templovou v hlavní roli… 

Ano, to je pravda. Maminka tento film viděla, když byla mladá a od té doby měla v hlavě myšlenku, že pokud jednou bude mít holčičku, musí se jmenovat Heidi. Podle toho zfilmovaného příběhu. Jsem ročník 1962. A v těchto letech se muselo na různých úřadech cizí jméno, které nebylo v českém kalendáři, povolit. Maminka mi říkala, že s tím bylo docela běhání, ale nakonec se jí to povedlo. A já tak mám ve svém rodném listě jméno Heidi. I když… Až postupně jsem se dozvěděla, že Heidi jméno jako takové není, je to zdrobnělina jména Adelheid.”

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstala s bratrem v muzikantské rodině. Jaká jste byla holčička, co Vás bavilo?

Tím, že jsem vyrůstala s bráchou a bratrancem – oba byli starší – chtěla jsem samozřejmě dělat všechno, co oni. Jako holka jsem si nejraději hrála s autíčky, vláčky, ,lozila´ po stromech – prostě klučičí zábavy. Až později jsem zatoužila po panence. Ale měla jsem jen jednu, brzy jsem se vrátila k autodráze a podobným hrátkám. No a od malinka mě bavilo zpívat. Zpívala jsem všude, doma, ve vlaku, když jsme jezdili na chatu, v lese. Prostě všude 🙂

Navštěvovala jste LŠU (klavír, sborový zpěv). S cimbálovkou Lučina jste ve dvanácti letech nahrála v ostravském rozhlase své první nahrávky. Již tehdy jste se rozhodla být zpěvačkou?

Rozhodnutí je jedna věc. A to, jestli se to povede, je věc druhá. Ano, zpívání mě bavilo hodně a jak říkám, zpívala jsem všude, kde to šlo. Nicméně mě ani ve snu nenapadlo, že to dotáhnu. Původně jsem si myslela, že skončím jako zpěvačka v baru. Ale i to by mě bavilo, i když je to náročnější než to, co dělám teď.”

Vy jste studovala na gymnáziu a přitom zpívala v různých skupinách, jako byla například Proměny s Jiřím Helekalem a k tomu působila v divadelním sboru Aproximace. A jako profesionální zpěvačka jste začínala ve skupině Proto, s níž jste vystupovala v Německu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Na začátky se vzpomíná vždycky dobře, protože vytěsníte to nehezké a vzpomínáte i na krušnější chvilky s úsměvem. Pro mě to byla doba poznávání branže, světa, ale i sebe samotné.”

Heidi se skupinou Supernova

Pak přišla Vaše kariéra sólové zpěvačky a plodná spolupráce s Ivem Pavlíkem, který se stal také Vaším manželem. Bylo to výhodou nebo to mělo i stinné stránky?

Pro mne to byla výhoda. Ivoš byl vystudovaný pedagog a věděl, jak mne vést. No a já byla lačná se všechno naučit. Vždycky říkával, že ho to baví, protože jsem jako houba, která vše nasákne 🙂 Byli jsme jako z ,Pygmalionu´. Věřím, ale že ne pro každého je dobré to spojení, kdy jste s mužem a manažerem 24 hodin denně. Je to asi individuální.”

Ze svatby s Ivo Pavlíkem

Nazpívala jste řadu písniček třeba „Náš dívčí internát“, „Já jsem já“, „Kuře na grilu“, „Dík za tvůj kus ráje“, „Když se načančám“, kterou máte nejraději?

To se asi nedá říct´. Každá má svou historii a své místo v mém repertoáru. Ale určitě jsem vděčná za megahit ,Když se načančám´. I ostatní jsou sice víceméně známé, ale tu ,Když se načančám´ zná snad každý 🙂

Vydala  jste řadu alb, stále koncertujete. Jakou hudbu ráda posloucháte?

Takový ten střední proud si pouštím nejčastěji, i proto, že nejvíc hudbu poslouchám v autě. Nicméně mám ráda evergreeny, swing i dobrý melodický rock.”

Působíte také jako moderátorka TV pořadu „Dámská jízda Heidi”. Baví Vás moderování? Jak se ze zpěvačky stává moderátorka?

Asi to logicky vyplynulo. Svoje koncerty i různá vystoupení, třeba ta dětská, jsem si vždycky moderovala sama. A čím jsem starší, tím raději s lidmi pod jevištěm komunikuju 🙂 . Tím chci říct, že mluvím ráda. Televizní moderování má samozřejmě spoustu úskalí a specifik, které jsem se musela naučit. Musím přiznat, že mě to moc bavilo. Ale myslím, že moje TV kariéra už nadobro skončila, i když já se řídím heslem: ,NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY´.”

A co odpočinek a koníčky? Jak ráda odpočíváte?

Vždycky jsem říkala, že mým největším koníčkem je zpívání. To stále platí, protože na jevišti se stále cítím jako ryba ve vodě. Nicméně mi přibyl další koníček – můj dvouletý knírač Eda. Tomu se teď věnuji hodně, hlavně proto, aby poslouchal, protože knírači mají docela tvrdou hlavu. Ale pomalu se to lepší!”

Heidi v muzikálu „Jeptišky“

Heidi Janků:

Narodila se v Ostravě 23. listopadu 1962 jako Heidi Hantlová, v muzikantské rodině.

Moderátorka TV pořadů – „Intim Night“, „Nikdo není perfektní“, „Aféry – neuvěřitelné životní příběhy“, „Paparazzi“ nebo „Dámská jízda Heidi“.

V roce 1985 byla vyhlášena osobností roku v Televizním klubu mladých, vyhrála Intertalent a ve Zlatém slavíku obsadila 3. místo.

V 90. letech vystupovala v muzikálech – „Jeptišky“, „Anděl s ďáblem v těle”, „Sněhová královna“, „Babička“, „Popelka“.

Z muzikálu „Anděl s ďáblem v těle”

Příjmení Janků má po svém prvním manželovi Zbyňku Janků a od roku 1992 byla provdaná za hudebního producenta Ivo Pavlíka až do jeho smrti v roce 2017.

Foto: archiv Heidi Janků 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s legendární televizní Popelkou, herečkou EVOU HRUŠKOVOU

“Swingem nepohrdnu”

Začínala v dětském věku v pořadu Hledáme písničky. Nezapomenutelná zůstává její černobílá Popelka. Její velkou láskou jsou loutky a své životní poslání našla nestárnoucí Eva Hrušková v divadle pro děti, což jí vyneslo Řád Elišky Přemyslovny. S Loutkovým divadlem Evy Hruškové a Jana Přeučila přináší radost i poučení nejen dětem ale i dospělým.

Do sedmi let  jste vyrůstala u babičky v České Skalici a zde jste také poprvé viděla loutkové divadelní představení o Kašpárkovi. Jaké bylo Vaše dětství a co Vás bavilo?

„Moje prababička, i když byla prostá žena, byla velmi kulturní. Moji maminku, kterou vychovávala, dala na balet, na klavír, obě hrály ochotnické divadlo. Se mnou to bylo podobné. Ještě v předškolním věku jsem chodila do rytmiky a babička si mne brala velice často na klín a zpívala mi. Každý den. Dodnes si pamatuju písničky Osiřelo dítě nebo Malý hošík plavovlasý, u kterých jsem slzela.”

V 11 letech jste začala vystupovat v dětském pořadu Hledáme písničky, pak jste se objevila v několika pohádkách a v roce 1969 přišla Popelka. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„To už jsem bydlela s rodiči v Hradci Králové. Maminka mě poslala do hudebky, ovšem hudební nauku jsem vždycky protrpěla. Klavír a zpěv ještě ušly 🙂 V roce 1963 Štěpánka Haničincová ohlásila v Československé televizi pozvánku na konkurz do pořadu Hledáme písničky pro děti, maminka mě přihlásila a já jsem tam jela. Bylo nás asi 1200 dětí. Vybrali nás jen pár, kteří jsme pak v tomto pořadu několik let vystupovali. A víte, že se stýkáme dodnes?”

Uměleckou dráhu jste zahájila po gymnáziu v Hradci Králové v loutkovém divadle DRAK a pak jste šla na loutkařinu na DAMU. Po škole jste učila v LŠU, hrála v Divadle bez opony, vystudovala divadelní dramaturgii a začala se věnovat divadlu jednoho herce a psát si divadelní hry…

„V DRAKu jsem se zamilovala do loutek. Dostala jsem se tam tak, že syn ředitele divadla Jana Dvořáka se mnou chodil do třídy na gymplu a vyřídil mi vzkaz od tatínka, jestli nechci jít k nim. Šla jsem se smíšenými pocity. Nemohla jsem tušit, že tu vznikne láska na celý život. Láska k loutkám. Po DAMU jsem několik let byla v Divadle bez opony, kde jsem se od jeho principála Jiřího A. Svobody učila, jak dělat divadlo pro děti, jak ho organizovat, jak shánět představení. Dnes máme v repertoáru představení, která doplňují školní osnovy a jsou právě letos ještě víc aktuální: uplynulo 70 let od úmrtí Aloise Jiráska a my hrajeme Pověsti české, dvoudílné představení, které úžasně pro děti zpracoval Jiří Chalupa. Přibližujeme tak Jiráska, tuto velkou osobnost naší literatury, velmi přitažlivým způsobem, s humorem a písničkami Zdeňka Bartáka. Nezaslouží si, aby se na jeho díle usazoval prach 🙂

Poté jste potkala svého osudového muže, kolegu Jana Přeučila, který se stal nejen Vaším manželem, ale spolu jste založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila a jezdíte po republice…

„Loutkové divadlo jsem hrála vlastně hned po vysoké škole. Miroslav Vildman pro mne napsal a zrežíroval pohádku O Popelce, která byla pro jednu herečku, několik loutek a nejmenší děti. Tak zněl podtitul. Vyhrála jsem s ní několik soutěžních přehlídek divadel pro děti. S Janem máme pohádky i představení pro větší děti a spolupracujeme s těmi nejlepší, kteří dělají pro děti – Martina Drtijverová, Jiří Žáček, Jaromír Klempíř, Zdeněk Barták nebo Jiří Chalupa, to jsou hvězdy našeho „týmu“.

 Své životní poslání jste našla v „divadle pro děti“, což Vám vyneslo ocenění Řád Elišky Přemyslovny, který se uděluje ženám, které se prosadily v různých oblastech veřejného života. Co to pro Vás znamená?

“Velmi si tohoto ocenění vážím. Myslím si, že divadlo pro nejmenší diváky je dost podceňovaný obor. Přitom my pěstujeme v dětech vztah ke kultuře, k jazyku, je to opravdu ve spolupráci s paními učitelkami součást výchovy ke kulturnosti.”

Vy spolupracujete také se sestrou zpěvačkou Janou Hruškovou – Yngland. Máte nějaké společné představení?

„S Janičkou jsme spolu hrály několik let. Teď odešla do České Skalice, kde se stará o naši maminku a hraje v okolí. Má velice pěkné pohádky s důrazem na muzikální stránku.”

Máte tři syny a díky synovi Zdeňkovi jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Je to krásný pocit, být babičkou. Neuměla jsem si to představit, je to taková vyšší kvalita života 🙂

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Ráda čtu. Ale miluju i operu nebo klasickou hudbu, nepohrdnu ani swingem. Teď jsme si oblíbili návštěvy artových kin, kde se promítají přenosy např. z Metropolitní opery nebo z West Endu v Londýně. Tak takové zážitky nemají chybu.”

EVA HRUŠKOVÁ:

Pochází z České Skalice. Narodila se 27. 3. 1952. Na DAMU vystudovala loutkoherectví a divadelní dramaturgii. Hrála v divadle DRAK v Hradci Králové, v Divadle bez opony, učila na LŠU dramatický kroužek. Sestra je zpěvačka Jana Hrušková – Yngland. Má tři syny – herce Zdeňka Rohlíčka, dopravního inženýra Vojtěcha Rohlíčka a filmového střihače Jiřího Kříže. S manželem hercem Janem Přeučilem založili Loutkové divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, s nímž putují po republice. Hry – Šípková Růženka, Staré pověsti české, Pražské pověsti, Řecké báje, Ahoj, světe!, Legenda o hvězdě, O Popelce, Princezna se zlatou hvězdou. Film a TV – O Honzovi a princezně Félince, Krása, Meluzína, Klíček, Bastardi 2 a 3, Strom pohádek, Stopy života, Modrý kód, Čechovi. S Pavlem Mészárosem napsala knihu Popelka a spol. (2019).

 Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Láká vás angažmá na severu Moravy?

Pokud jste tanečnice i tanečníci, tak máte šanci se rozmyslet do 20. března. A když se přihlásíte, tak vlastní konkurs bude 29. března 2020.

Národní divadlo moravskoslezské a šéfka baletu NDM Lenka Dřímalová vypisují konkurz na doplnění míst členů souboru baletu NDM pro sezónu 2020/2021.

Hledáme profesionální tanečníky s vynikající technikou (klasickou i moderní) a jevištními zkušenostmi na pozice:

sboristy s povinností sóla (dámy, pány),

sólisty (dámy, pániy,

mladé tanečníky a tanečnice na pozice „apprentice“.

Preferovaná výška u dam 163–168 cm, u pánů 175–183 cm.

Pro přihlášení do konkurzu stahujte formulář v Excelu anebo PDF formátu. K přihlášce, prosím, přiložte portrétní fotografii, taneční fotografii a video link klasické variace. Nezapomeňte do přihlášky uvést: věk, výšku (cm), váhu (kg), národnost, předchozí zkušenosti a vzdělání.

Vyplněnou žádost plus přílohy zašlete na adresu pavlina.machacova@ndm.cz v termínu do 20. 3. 2020.

Účast pouze na osobní pozvání!

Termín konkurzu: 29. března 2020

Počátek prezence: 8.30

Počátek konkurzu: 10.00

Konkurz bude obsahovat klasický trénink, prezentaci vaší klasické variace, nácvik krátké moderní choreografie. Pro klasickou variaci vezměte s sebou vlastní hudbu ve formátu mp3.

Adresa:
Divadlo Antonína Dvořáka

Smetanovo náměstí 3104/8A

Ostrava

Repertoár souboru 2019/2020

Klasický, neoklasický:


Labutí jezero (choreografie Igor Vejsada)


Popelka (choreografie Paul Chalmer)


• Tři mušketýři (choreografie Paul Chalmer)


• Don Quijote (choreografie Michal Štípa)


• Nebezpečné známosti (choreografie Krzysztof Pastor)

• Coppélia (choreografie Giorgio Madia)

Současný:
Vzlety a pády (Křídla z vosku/Jiří Kylián, Alice/Denis Untila & Michelle Yamamoto, Útěk obra/Jiří Pokorný)


Rossiniho karty (Následky/Juanjo Arqués, Rossiniho karty/Mauro

Bigonzetti)

Premiéry sezóny 2020/2021

• Korsar
• Mahler (choreografie Jo Strømgren)

NDM

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Stále nezapomínáme na GUSTAVA VOBORNÍKA

Jak jinak si připomenout výraznou choreografickou, taneční i pedagogickou osobnost, než tancem? A také milou vzpomínkou na jeho pedagogickou práci.

Letos, dne 15. června 2019 uspořádala Taneční škola Jany Tomanové slavnostní „Taneční gala“ k uctění památky svého kolegy, choreografa, tanečníka a v neposlední řadě také pedagoga Gustava Voborníka (* 23. 3. 1929 – 24 11. 2011). Tato osobnost se výrazně podílela na profesionálním vývoji svých svěřenců právě v Taneční škole Jany Tomanové. A to od těch nejmenších až po adepty tanečních konzervatoří anebo katedry tance na pražské AMU.

Nelze opomenout Voborníkovo profesní působení v roli tanečníka a později choreografa. Roku 1948 se stal členem Souboru písní a tanců. Tam působil jako špičkový tanečník a již souběžně mu zde bylo dopřáno postupně rozvíjet i jeho výrazný choreografický talent. Soubor slavil úspěchy doma i v zahraničí.

V sezóně roku 1959 přechází Gustav Voborník do Národního divadla v Praze. Následuje jeho studium na pražské AMU. Posléze nastupuje na pozici šéfa baletu do divadla v Ústí nad Labem. Zde postupně uvádí na jeviště řadu titulů. Připomeňme namátkou: Podivuhodného mandarina, Viktorku, Petrušku, Popelku… Ale bylo jich mnohem více.

Další Voborníkovou „divadelní zastávkou“ se stalo plzeňské divadlo. Podle režiséra a kritika Mojmíra Weimanna prý tato éra byla „nejkrásnějším obdobím Voborníkova profesního života“. Svědčí o tom jeho zdejší inscenování velmi různorodých titulů tanečního repertoáru. Ať již klasického či charakterního. Ke všem Voborník vždy přistupoval velmi fundovaně. Z jeho tamějších premiérových novinek nemůžeme opomenout Slunečnici. Ale i další tituly – jako Louskáček, Giselle, Marná opatrnost, Popelka, Petruška, Gajané – dokazovaly Voborníkovo mistrovství.

Výrazná byla i Voborníkova práce na televizních tanečních programech. Za všechny si připomeňme, že za choreografii Dvořákových Slovanských tanců získal roku 1975 Cenu Intervize.

Gustav Voborník také externě spolupracoval s divadly v Brně, Teplicích, Ostravě i slovenském Prešově.

Gustav Voborník při práci

Již v polovině devadesátých let minulého století začal Gustav Voborník pedagogicky působit a choreograficky pracovat v Taneční škole Jany Tomanové. Zde předával své bohaté zkušenosti mladým, ale zároveň získával další impulsy do vlastní tvorby. Děti ho milovaly. Voborníkův podíl na úspěších této školy je nesmazatelný. Škola se – i díky jeho zásluze – stávala líhní talentů. Z absolventů se stávali a stávají tanečníci, taneční vědci anebo odborní žurnalisté. Z výrazných žáků jmenujme Jana Váňu, sólistu baletu v Kyjevě, Milana Bednáře a v neposlední řadě Patrika Holečka, sólistu baletu Národního divadla v Praze. Za taneční vědce Broniu Gordon Erikssonovou, Kateřinu V. Carbonnel Syslovou a Petru Dotlačilovou.

V Taneční škole Jany Tomanové uvedl Gustav Voborník variace z klasického repertoáru jako kupříkladu Giselle, Julie, Popelka a děvčátko či variaci víl ze Spící krasavice. Ale rovněž zde připravoval Lašské tance, Slovanské tance, Slepičku z Českých tanců, Čínský tanec, Svatební tanec a také Pletení koberců z baletu Gajané. To jsou jen Voborníkovy nejhlubší stopy v historii Taneční školy Jany Tomanové. Jeho choreografie zde bychom mohli vyjmenovávat ještě poměrně dlouho.

Závěrem musím prohlásit, že spolupráce s Gustavem Voborníkem byla – pro jeho citlivý a lidský přístup – nám všem pedagogům (a mohu-li mluvit i za početný zástup studentů) velkou radostí i štěstím.

Gustav Voborník

Letos, u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin, vzdáváme čest jeho památce.

Foto: archiv plzeňského divadla

Jana Tomanová Eriksson

pro TANEČNÍ MAGAZÍN