Rozhovor se sólistou baletu Františkem Vlčkem

„Vyjadřovat škálu emocí je odměna sama o sobě“

Sólista baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, držitel Jihočeské Thálie za roli Tristana v baletu Tristan a Isolda, která mu vynesla také širší nominaci na Cenu Thálie. Věnuje se také grafické tvorbě a střihu videí. V roce 2023 si splnil svůj sen a zprodukoval, zrežíroval i sestříhal svůj první taneční short film „catharsis”. Láká jej také choreografie. Tanec je pro Františka Vlčka nádherná umělecká disciplína.


František Vlček jako Tristan (s Mai Imawoto)

 

V dětství jste se věnoval tanci, výtvarnému umění i herectví. Také Vás zajímaly přírodní vědy a výpočetní technika. Nakonec tanec zvítězil. Čím Vás tak uchvátil, že jste mu nakonec podlehl a stal se z Vás baletní tanečník?

„Tanec je zkrátka speciální umělecká disciplína! Baví mě, že se psychosomaticky vyjadřuje, jaký skutečně člověk je – to se zkrátka nedá „okecat”. Byť jsem se nikdy necítil extra pohybově výjimečný, ten pocit vyjadřovat své postoje a emoce mě v pohybu od samého začátku vedl. Oproti všem výše zmiňovaným oborům, jimž se od dětství věnuji, jsem též cítil určitý tlak na to, jak nekompromisní je vývoj lidského těla a jak dlouho ho budu schopný používat ve vrcholné formě. Proto jsem se ve čtrnácti letech ke studiu na gymnáziu rozhodl studovat i tanec.“

 

Současně jste studoval na Arcibiskupském gymnáziu a Taneční konzervatoři hl. m. Praha. Jak se Vám dařilo zvládat studium na dvou středních školách?

„Nebudu lhát a řeknu rovnou, že to byly energicky nejobtížnější čtyři roky mého života. Je ale pravda, že v dospívání toho člověk zvládne „urvat” více než později. Beru to vlastně jako nezbytnou „oběť”, díky níž jsem dnes schopný zvládat všestrannou zátěž. Když na to koukám zpětně, tak to byla vlastně docela sranda – člověk má třeba zkoušku z partneřiny, přejede dvacet minut na gympl a tam zase píše kompozici z chemie. Nejkrásněji se mi ale vzpomíná na oba světy kamarádů, které jsem díky takové studijní situaci měl – řada z těchto lidí mi bude navždy velice blízká.“

Již během studií jste vystupoval v mnoha inscenacích souboru Bohemia balet (Carmina Burana, Bezpředmětná křehkost bytí, Sen horké letní noci, Oliver Twist …), kde jste zahájil svoji profesionální kariéru. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé „baletil“ na scéně?

„Pokud si dobře vzpomínám, tak první inscenace, v níž jsem se během prvního roku studia objevil, byla Carmina Burana paní profesorky Ivanky Kubicové. Oproti choreografiím a variacím z amatérských baletních školiček (Baletní škola Olgy Kyndlové a BcA. Jána Nemce), odkud jsem na konzervatoř přišel (a kde jsem tanec bral spíše jen jako zábavu), jsem pocítil zásadní rozdíl v přípravě na představení i očekáváních, které na interprety byly kladeny. Tehdy jsem cítil velkou poctu a zodpovědnost, zároveň jsem si však představení nesmírně užil. Choreografie byla dynamická, bezmezně zajímavá (nic podobného jsem doposud netančil) a zemitost spojení lidového a moderního tance mi zároveň pomohla rozšířit pohybové obzory. Byl to skutečně zážitek!“

Od sezóny 2023/24 jste sólistou baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, jehož jste se stal členem v roce 2020. Od té doby jste své taneční umění předvedl v několika baletních inscenacích jako napřŠípková Růženka, Rádio Svobodná Bystrouška, 3+1, Mefistofeles, Mechanický pomeranč, Popelka, Deník přání, Julie a Romeo. Je Vám bližší klasický tanec nebo spíše současný? Máte vysněnou roli, kterou byste si rád zatančil?

„Řekl bych, že mi je nyní rozhodně bližší současný tanec. Je to možná také tím, že po operaci kotníku, kterou jsem podstoupil před šesti lety, jsem již necítil takovou oporu ve vytočených polohách klasického tance a našel jsem se spíše v pohybově expresivnějším slovníku současných choreografů. Nicméně miloval jsem každý moment, kdy jsem na jevišti Jihočeského divadla mohl vystoupit – ať už šlo o „klasiku” či contemporary. Z výše zmiňovaných choreografií mi k srdci nejvíce přirostl Mechanický pomeranč a Deník přání. Co se týče vysněné role, tak si myslím, že jakákoliv role v inscenaci, která mi přináší hlubší význam, může být vysněnou rolí. U současných choreografií často nejde vyloženě ani o role, jako spíš o kolektivní výkon všech interpretů v rámci konkrétního tématu/myšlenky. Kdybych měl ale něco zmínit, tak bych třeba rád vystupoval v nějaké pohybové adaptaci některé z knih Irvina Welshe.“

Deník přání s Paolem Terranovou

Deník přání (s Barborou Coufalovou)

V roce 2023 jste obdržel cenu Jihočeské Thálie za roli Tristana v baletu Tristan a Isolda. Na tuto cenu jste byl nominován v roce 2021 za roli Pedra v Labyrintu pana Fauna a letos za jevištní výkon v inscenaci Egon Schiele – Autoportrét. Rolí Tristana jste se dostal také do širší nominace na Cenu Thálie. Co to pro Vás znamená?

„Ocenění si neskutečně vážím a stejně tak pro mě moc znamená tyto role vůbec tančit! Být na jevišti a vyjadřovat celou škálu postojů a emocí je odměna sama o sobě. Pedro byla první větší herecká role, kterou jsem v divadle ztvárnil. Egon Schiele na Otáčivém hledišti je projekt, u nějž jsem nejvíce posunul své pohybové limity. Tristan se stal mou nejmilovanější rolí zejména díky komplexnímu vývoji postavy během celého představení – herecké i fyzické přípravě jsem u této inscenace dal naprosto vše a jsem ji jistý, že z této zkušenosti budu navždy čerpat. Mimo jiné byl Tristan speciální také v tom, že to byla první titulní role, která mi byla doposud svěřena – za to jsem choreografce Aleně Peškové do smrti zavázán!“

Tristan (s Mai Imawoto)

Nezůstal jste jen tanečním interpretem a věnujete se také grafické tvorbě a střihu videí. Co Vás baví na grafické tvorbě a co rád natáčíte? A co malování, neláká Vás?

„Vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou historici umění, tak je můj vztah k výtvarné sféře umění skutečně blízký. Od mala jsem kreslil a snažil jsem se i malovat, k tomu jsem však nikdy úplně nepřilnul. Grafika mě obzvlášť baví v kontextu dynamiky tvarů a barev s jasnými zákonitostmi, které jsou podporou pro kvalitně zpracované logo/typografii. Co se týče videa a filmu, tak jsem se postupně skrz malé taneční videoprojekty „prokousal” až ke svému snu – minulý rok jsem zprodukoval, zrežíroval i sestříhal svůj první taneční short film „catharsis”. Díla velkých režisérů (např. Wong Kar-wai, Darren Aronofsky) mě vždy ovlivňovala a inspirovala – dlouho jsem tedy usiloval o možnost spojit nonverbál (zejména tanec) s pohybem kamery. Už připravuji další projekt, tak doufám, že vše vyjde alespoň tak dobře, jako u debutového snímku.“

Čím je pro Vás tanec dnes?

„Tanec mě naučil víc, než cokoliv jiného… cítit všechny, s nimiž sdílím jeviště, disciplinovaně přistupovat k choreografii, jež mi byla svěřena, a dokázat se oprostit od světa okolo a existovat jen v daný moment na jevišti… je to nádherná umělecká disciplína!“

Faunovo odpoledne (s Mai Imawoto)

Láká Vás také choreografie?

Určitě! V roce 2022 jsem měl možnost v rámci inscenace Balet Extra v Jihočeském divadle prezentovat svou choreografii „Pastva/Feed”. Taktéž jsem se spoluautorsky podílel na choreografii k výše zmíněnému filmu „catharsis”. Budu doufat, že v budoucnu najdu další možnost vytvořit nějaké nové choreografické dílo.“

 

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

Trávím čas se svou partnerkou, rodinou, svými přáteli, naší kočkou Norinkou, rád sleduji filmy, hraju videohry, poslouchám hudbu, chodím za kulturou, vařím… to vše mě i inspiruje do uměleckého života. Snažím se na život hledět jako na souběh proměn, které se navzájem ovlivňují. Proto cítím, že je můj umělecký život s tím osobním úzce spjatý.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Jihočeské divadlo, Petr Zikmund a Branislav Jano

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Smetanova Litomyšl hned dvakrát

Moravská filharmonie se po tříleté odmlce vrací

Moravská filharmonie Olomouc vystoupí na 64. ročníku Smetanovy Litomyšle na dvou koncertech pořádaných 10. a 19. června. Festival konaný k poctě slavného litomyšlského rodáka patří mezi nejvýznamnější kulturní události v zemi a pro Moravskou filharmonii je letošní účast již pátým hostováním za posledních devět let. Zatímco v minulých ročnících měly její litomyšlské koncerty často duchovní charakter, kterému vyhovovaly prostory piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže, letos předvede dva dramaturgicky pestré programy na zámeckém nádvoří. Oběma koncertům bude předcházet beseda s umělci v zámecké jízdárně.

Na prvním z obou koncertů zazní orchestrální úprava varhanního chorálu Wachet auf, ruft uns die Stimme BWV 645 Johanna Sebastiana Bacha v úpravě Eugena Ormandyho, orchestrální suita Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského v úpravě Leopolda Stokowského a proslulá kantáta Carmina Burana Carla Orffa. Moravskou filharmonii s jejím šéfdirigentem Jakubem Kleckerem při této příležitosti doplní Pražský filharmonický sbor, dětský sbor Kantiléna a trojice sólistů: sopranistka Simona Šaturová, tenorista Martin Šrejma a barytonista Jiří Rajniš.

Program je pro posluchače atraktivní mj. kombinací poměrně vzácně hraných úprav s jedním z nejpopulárnějších děl hudební literatury. Bachův varhanní chorál Wachet auf, ruft uns die Stimme mají možnost slyšet v úpravě pro orchestr, jejímž autorem je Eugene Ormady, dlouholetý šéfdirigent Filadelfského orchestru, který byl známý svým smyslem pro zvukovou barevnost. „Na tuto orchestrální úpravu navážou Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Dílo vzniklo jako klavírní suita, postupně se však objevila řada orchestrálních verzí, z nichž nejznámější je ta z pera Maurice Ravela. Moravská filharmonie zahraje v Litomyšli verzi, se kterou se na koncertních pódiích nesetkáváme tak často. Její autor, dirigent Leopold Stokowski – mimochodem předchůdce Eugena Ormandyho u Filadelfského orchestru – považoval Ravelovu úpravu za příliš ,francouzskou‘ a chtěl vytvořit takovou, která by měla více ,slovanský‘ charakter,“ říká Jonáš Harman, ředitel Moravské filharmonie Olomouc. Program doplní kantáta Carmina Burana, k níž skladatele inspirovala sbírka středověkých básní pojednávajících o rozličných tématech – od vrtkavosti Štěstěny přes oslavu jara až po pijácké písně.

Koncert 19. června s názvem Sólo pro 100 smyčců navazuje na úspěšný projekt Smetanovy Litomyšle, při kterém se již dvakrát (poprvé v roce 2016 a podruhé v roce 2019) spojily smyčcové sekce tří orchestrů: Janáčkovy filharmonie Ostrava, Komorní filharmonie Pardubice a Moravské filharmonie Olomouc. Letos si v podání unikátního stočlenného smyčcového ansámblu pod taktovkou Leoše Svárovského budou návštěvníci moci poslechnout pestrou paletu skladeb z různých stylových období. Zazní díla Antonia Vivaldiho, Wolfganga Amadea Mozarta, Ralpha Vaughana Williamse, Bély Bartóka, Georga Friedricha Händela, Johna Irelanda, Petra Iljiče Čajkovského, Jeana Sibelia, Isaaca Albénize, a dokonce i Freddieho Mercuryho.

Klára Mars

pro Taneční magazín

Rozhovor s talentovaným baletním tanečníkem Kristiánem Pokorným

Úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince

Kristián Pokorný pochází z rodiny plné baletních tanečníků a již ve čtyřech letech poprvé stál na jevišti Národního divadla v Praze v představení Lucrezia Borgia. Divadlo zná od mala a stalo se tak brzy pro něj  přirozeným prostředím. V baletu se našel a od sezóny 2020/21 je mladý a talentovaný tanečník v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper.

Oba Vaši rodiče – Zuzana Savková a Jiří Pokorný –  jsou bývalí sólisté baletu ND v Praze a dvojnásobní držitelé cen Thálie a Váš otec je šéfem baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla. Dědeček Jaromír Pokorný byl rovněž tanečník, který jako choreograf působil také v Německu. Také babička Irena Löffler byla tanečnicí v Česku i Německu a Vy jste tak vlastně vyrůstal v divadle a svět baletu jste ochutnal velice brzy. Pamatujete si, kdy jste stát poprvé na jevišti, a jak jste se cítil?

„Pokud se nepletu, poprvé jsem stál na jevišti na prknech Národního divadla v představení Lucrezia Borgia, v choreografii Libora Vaculíka, když mi byly 4 roky. Pro tak malé dítě je zvláštní stát na jevišti, a jenom dělat, co se mu řekne. Myslím, že jsem to bral jako hru. Rodiče mě často brali s sebou do práce, nebo jsem se díval, když tančili, takže divadlo se pro mě brzy stalo přirozeným prostředím. A jaké to magické místo pro dítě!“

rok 2003

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal v Plzni, kde jste při Divadle J. K. Tyla navštěvoval baletní školičku a vystupoval v několika baletních vystoupeních. Jaké bylo vyrůstat v divadelním prostředí? Co rozhodlo, že jste se vydal ve šlépějích svých rodičů?

„Když jsem začínal, rodiče byli na vrcholu taneční kariéry, asi dávalo smysl, že jsem měl zájem dělat to, co jsem u nich pozoroval. Protože jsem byl odjakživa obklopen hudbou a umělci, objevil se ve mně zájem k tanci, ale také ke zpěvu, či hře na klavír. Jako malý jsem dostával příležitosti nejen v baletech, ale i muzikálech a činohrách. Doteď mám nezapomenutelné zážitky, a to všechno bylo možné díky mým rodičům. Nic ale není jenom růžové. Protože jsem byl zvyklý na to, že všichni v branži znají mé jméno, začal jsem na to spoléhat a chlubit se tím. Během dospívání jsem zjistil, že musím přestat být namyšleným malým klukem, a naučit se ctít to, že ne všichni mají takové štěstí, a že úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince, a ne odkud pochází.“

Křižíkova Fontána
Louskáček 
2011

Vaše cesta pak vedla na pražskou Taneční konzervatoř, kterou jste ukončil v roce 2018 a při studiu jste nadále vystupoval na jevišti a v roce 2013 jste se představil v titulní roli v baletu Petr Pan. Velkou roli Tadzia jste měl v baletní inscenaci Smrt v Benátkách. Přišly další hlavní postavy v baletních představeních jako Carmina Burana, Rhapsody in Blue. Jaké role rád ztvárňujete?

„Mám rád, když dokážu projevit kousek sebe skrz role, které utvářím. Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl na to docela štěstí: v Petru Panovi jsem byl ten třináctiletý rošťák, co nechtěl vyrůst; ve Smrti v Benátkách zase patnáctiletý kluk, s mírou zvědavosti, dětské naivity a špetkou dospělé odpovědnosti. Samozřejmě to nevychází takhle vždycky, ale já se přesto snažím vložit něco osobního do všeho, co dělám. Tak je to pro mě snazší a přirozenější, a myslím si, že to divák vždycky pozná. Momentálně mi ale o role nejde, a nacházím se na místě, kde je více příležitostí v abstraktních baletech, kde se žádné ani neobjevují. Můj přístup však zůstává stejný: najít v pohybu kousek sebe, a zároveň pomáhat vyobrazit choreografovu vizi. Často to není vůbec jednoduché, ale kdybych se denně nesetkával s nějakou výzvou, asi by mě to tolik nebavilo.“

Patříte mezi výrazné mladé tanečníky, což jste také dokázal i na Mezinárodní baletní soutěži, která se konala v roce 2015 v Plzni a Vy jste získal 3. cenu v kategorii B – Junior. Co to pro Vás tehdy znamenalo?   

„Z konzervatoře nás tam tehdy jelo mnoho, a je dobré, že nás škola, pod vedením Jaroslava Slavického, často posílala ven vystupovat, či soutěžit. Člověk tak pozná spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Významné pro mě bylo si znovu zatančit v Plzni, kde jsem začínal, a zároveň vidět, jakým způsobem pracují naši vrstevníci z jiných evropských baletních škol.“

Po konzervatoři jste dostal stipendium na Akademie des Tanzes v německém Mannheimu, pod vedením Birgit Keil, kde jste v rámci studia byl součásti několika produkcí v baletním souboru Badisches Staatstheater Karlsruhe. Pak jste tančil v Balletts am Rhein Düsseldorf a od sezóny 2020/21 jste v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper. Na čem momentálně pracujete?  

„Po letošním „lockdownu” otevíráme reprízou Ein Deutsches Requiem v choreografii šéfa baletu Martina Schläpfera. Dále nás čeká celovečerní balet Johna Cranka – Onegin, a pracujeme i na Concertu od Lucindy Childs. Zároveň je ve tvůrčím procesu nová choreografie In Sonne verwandelt, též od našeho šéfa.“

Ballett am Rhein – b.42
Martin Schläpfer – Reformationssymphonie
Foto: Gert Weigelt

Čím je pro Vás balet tak okouzlující, že se mu s takovým nadšením věnujete? Láká Vás také choreografie?

„Já nevím. Naplňuje mě to. Poznávám spoustu úžasných umělců. Pracuji v nádherné budově, kam lidé chodí ocenit umění – co víc si přát? Čas od času ucítím záchvěv inspirace na choreografii, zatím ale tyto myšlenky odkládám do neurčité budoucnosti.“

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem, nebo práci a odpočinek striktně oddělujete? Jak nabíjíte ‚své baterky‘?

„Odpočinek považuji za absolutně zásadní součást jakékoliv profese. Přijdu domů a snažím se co nejefektivněji vypnout hlavu a uvolnit tělo. Díky tomu se každý den můžu těšit do práce a dělat na maximum, protože na to mám dostatek ušetřené energie.“

Wiener Staatsballett – MAHLER, LIVE
Martin Schläpfer – “4”
Foto: Ashley Taylor

 

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Kříž u potoka

Pražský komorní balet uvádí premiéru

Ve středu 1. prosince 2021 v 19:30 hodin tančí Pražský komorní balet v Městské knihovně Praha premiéru inscenace Kříž u potoka v choreografii Aleny Peškové. Pro nové taneční drama, jež se zabývá tématy, jako jsou smysl života, nedorozumění, oběť, vina či láska, se choreografka inspirovala stejnojmenným románem Karoliny Světlé a Dvořákovým smyčcovým kvartetem d moll op. 34, který živě přednese Zemlinského kvarteto. Ve večeru zazní ještě další dva smyčcové kvartety z pera Antonína Dvořáka, a to č. 4 e moll a jeho poslední kvartet G dur op. 106. Završí se tím kompletní provedení všech Dvořákových smyčcových kvartetů, které letos – v roce 180. výročí skladatelova narození – v rámci série 4plus Zemlinští uvedli.

„Karolina Světlá pracuje ve svém slavném románu s několika nadčasovými tématy, ze kterých jsem si já pro naše představení vybrala pouze ta, která – jak se domnívám – zrcadlí i geniální Dvořákova hudba,“ vysvětluje choreografka Alena Pešková. „Způsob, jakým jsem se rozhodla příběh odvyprávět a jakým pracuji s tanečníky, není asi úplně neobvyklý. Je-li s ním pracováno do důsledku, dost možná ale neobvyklý efekt přinese. Chybí tu pro tanec tolik typický ornament. Všechny pohyby tu jsou ‚významotvorné‘ a hlavně ‚emocetvorné‘. Vše by mělo působit velmi nepřipraveně, a tedy přirozeně – což je na jevišti vždy to nejtěžší. Jako když hudba a pohyb na poslední chvíli vytrysknou z právě prožívaného. Tanečníkům nechávám uměleckou svobodu do té míry, do jaké jsou absolutně pravdiví a přesvědčiví. Pokud se toto podaří, bude pak, myslím, velmi lehké nechat se strhnout dost rychlým sledem obrazů. Jako prohlížením fotografií v albu, kdy z gesta či výrazu tváře vytušíme, k čemu mohlo dojít i mimo záběr…“

„Večer, který je závěrečným koncertem série 4plus 2021, přináší tři Dvořákova kvartetní díla,“ doplňuje Petr Holman, violista Zemlinského kvarteta. „Kromě smyčcového kvartetu d moll op. 34, na který bude tančit Pražský komorní balet, zazní také jediné autorovo kvartetní dílo, které je koncipováno jako jednolitý útvar, bez rozčlenění na jednotlivé věty. A stejně, jako jsme celou sérii v lednu zahajovali prvním Dvořákovým kvartetem, nyní ji zakončíme jeho posledním kvartetem G dur op. 106. Toto monumentální dílo shrnuje a uzavírá veškeré skladatelovo mistrovství; nalezneme zde vše, co bychom od Dvořáka očekávali, a ještě mnohem víc – prokomponovanou první větu, s nádhernými tématy a někdy až neobvyklými doprovody, takřka symfonicky znějící pomalou větu, několikadílné monumentální scherzo a propracované finále s radostným a optimistickým závěrem.“

Vstupenky na premiéru lze zakoupit na pokladně Městské knihovny na Mariánském náměstí 1, Praha 1 či na webu Městské knihovny Praha, stejně tak v prodejní síti GoOut.

 

KŘÍŽ U POTOKA

Libreto, režie a choreografie: Alena Pešková
Hudba: Antonín Dvořák, Smyčcový kvartet č. 9 d moll op. 34, B75
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Alena Pešková
Hraje: Zemlinského kvarteto
Tančí: 12 tanečníků Pražského komorního baletu
Délka: 40 minut
Premiéra: 1. prosince 2021, 19:30, velký sál Městské knihovny Praha

Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 4 e moll, B19

Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 13 G dur op. 106, B192

Hraje: Zemlinského kvarteto

Alena Pešková v roce 1994 absolvovala na Taneční konzervatoři v Praze. Po jedné sezóně v Hudebním divadle v Karlíně nastoupila do souboru baletu divadla J.K.Tyla v Plzni. Od roku 1999 pracuje jako nezávislá tanečnice, choreografka a režisérka. Absolvovala řady turné v zahraničí (Evropa, Japonsko, Jižní Amerika). Jako choreografka, tanečnice a režisérka spolupracuje s mnoha divadly v Čechách i zahraničí. Připravuje choreografie pro opery, muzikály, festivaly, vernisáže. Vytváří celovečerní balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba, Gustav Klimt, Popelka, Svěcení jara, Zkrocení zlé ženy, (S)tvoření, Bouře…). Režíruje opery (Carmen, Don Pasquale, Trubadúr…). Je zakladatelkou nezávislého sdružení profesionálních tanečníků s názvem Ultra-minimal-ballet (UMB), se kterým nastudovala například taneční divadla: 5 m2 – hudba: P. Wajsar, Jessie a Morgiana – hudba: G. Vermelho, Děvčátko se sirkami – hudba: G. Vermelho a další. V letech 2010 až 2019 působila jako choreografka a šéfka baletu DFXŠ v Liberci. Dvakrát se ocitla v širší nominaci na cenu Thálie. Mezi její nejvýznamnější role patří: Dáma s kaméliemi – titulní role, Marná opatrnost – Lisetta, Carmina Burana – Rebecca, Jessie a Morgiana – Morgiana, Sen noci svatojánské – Titánie, Kouzelná flétna – Pamina… Její balet Zkrocení zlé ženy byl v roce 2019 oceněn Asociací baletních umělců cenou pro nejlepší baletní inscenaci. Za interpretaci rolí v jejích baletech a tanečních divadlech bylo mnoho tanečníků oceněno nominací na cenu Thálie či přímo touto cenou, ale i různými dalšími cenami.

ZEMLINSKÉHO KVARTETO tvoří houslisté František Souček a Petr Střížek, violista Petr Holman a violoncellista Vladimír Fortin. Již od svého založení v roce 1994 navazuje na bohatou tradici české kvartetní školy. Zvítězilo na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Bordeaux (2010), je laureátem Pražského jara a mezinárodních soutěží smyčcových kvartet v kanadském Banffu a v Londýně, kde zároveň získalo Cenu publika a zvítězilo i na dalších kvartetních soutěžích. V roce 2005 byla souboru udělena Cena Českého spolku pro komorní hudbu a v roce 2009 cena Nadace Alexandra Zemlinského ve Vídni. Repertoár tělesa zahrnuje více než dvě stě děl předních českých i světových skladatelů. Jeho sada čtyř CD s Dvořákovou ranou kvartetní tvorbou získala prestižní francouzské ocenění „Diapason d´Or“.

 

Foto: Michal Hančovský, Christian Palm

 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín