Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Na pár slov s hvězdami StarDance

Malé rozhovory s velkými hvězdami II. část

Poznejte s námi blíže letošní soutěžící! 

Zeptali jsme se….

Pavel Trávníček

Co považujete za svůj největší herecký úspěch?

„To, že jsem se dožil celkem vysokého věku.“

Chtěl jste přestat kouřit, abyste si kvůli StarDance vylepšil kondičku. Povedlo se?

„No, chtěl jsem spíše ubrat a to se povedlo. Těžké to pro mě je.“

Vaše osoba coby ztělesnění prince a Veronika coby  několikanásobná vítězka všech možných soutěží, jste jistě adepti na vítězeOčekává  se od Vás výkon. Neměl  jste  z toho trochu strach? Přemlouvali Vás?

„Já  jsem si říkal, že jsou v soutěži  mladí a já jsem stará osoba, ale zjistil jsem postupně,  že i Ti mladí se tady trochu zadýchají a to mi dělá dobře. A trošku bylo  na počátku i malé poranění nohy“ (Pavel Trávníček během rozhovoru opravdu přešlapoval a noze ulevoval,)

Během tiskové konference, jste se vyloženě obracel na partnerku a to, co řekla bylo svaté. Je to opravdu tak i v životě, že jste takový princ pro ženy?

„Ale asi úplně ne. Byl to takový řečnický vtípek, no.“

Vaše slavná scéna z Popelky s Helenou Růžičkovou, to je asi nezapomenutelné. Jak ji vnímáte?

„Tehdy to řekli jen Heleně, mně ne. A skutečně mě jednou rukou popadla a odnesla. Navíc prý odpověděla: „Unesu  ho jako prd“.  A zajímavost je, že Helenu unesl jen Jirka Hrzán. Byl malý a nebyl ani vidět. Vypadalo to, jakoby Helena plula sama vzduchem.“

Jak zvládáte tréninky?

„Každý den mě bolí úplně všechno. Když začnu trénovat, zase to přejde a to znamená, že člověk se hýbat má.“

a Veronika Lálová

Mám dojem, že jste adepti na vítěze… princ a mnohonásobná vítězska..

„Ježíšmarjá, to slyším úplně poprvé, já se tedy nepovažuji za adepta na výhru, budeme dělat, co je  v našich silách, co je vůbec možné, to asi ano, ale ambice nemám žádné!“

Přesto, diváky napadne  ledacos. Cítíte nějaký tlak na svou osobu?

„Ne,  vůbec, to vůbec ne…. budu ráda, když Pavel zvládne a předvede  to nejlepší, co dokáže, to mi stačí.“

A jak se Vám tedy trénuje a tvoří choreografie?

„Všechno v rámci možností, které jsou dané. Samozřejmě Pavel nějaký věk už má, takže všechno přizpůsobuji tomu, aby to nějakým způsobem zvládnul, něco dělat můžeme a něco nelze a v tomto věku to zvládat tak, jako to  dokáže on, je výborné!!!“

Co kdyby přišla komplikace a nastal trénink v rouškách?

Ale! To  by nás už asi zabilo všechny, i ty mladé!“

Můžeme se také těšit na legendární Popelku?

„Ano.“

Tomáš Verner

Co by bylo Vaše vysněné povolání, kdybyste nebyl sportovcem?

„Já bych byl vždycky sportovcem,  možná jen kolektivním sportovcem, například“.

Co se Vám honilo hlavou při nabídce účinkování ve StarDance?

„Těším se, protože my krasobruslaři jsme si po výkonu s porotou nemohli povídat, nebyla tam žádná interakce.“

Co si myslíte o Vašem vylosovaném tanci- samba?

„Nepochopil jsem, zda dělám atletiku, nebo taneční sport. Hm.  Nefunguje mi tělo tak, jak se po mně tady chce.“

Hm. Jaký trénink byl více náročný?

„Je sport, pak krasobruslení a pak tanec.  V krasobruslení jsou trojité a čtverné skoky, možná je to atletika, ale také umělecký dojem. U tance se jeví, že jde jen o umělecký dojem, ale to není pravda.  Nedá se nic ošidit, bohužel.  Připadám si na parketu tak trochu nahý.

A v neposlední řadě! Při tanci získáte lepší kondičku než při ranním běhu!“

A kterým směrem povedete svého syna? Tanečním nebo sportovním?

„Chtěl bych, aby uměl bruslit, běhat, hrát fotbal, tenis,  třeba gymnastiku a pokud zkusí i tanec, budu jedině rád.“

a  Kristýna Coufalová

Stala jste se vůbec první královnou tanečního parketu. A pak trošku odmlka. Jak to?

„Začala jsem závodně tančit s Robinem Ondráčkem v DSP Kometa Brno.  Dostudovala jsem vysokou školu a stala se maminkou dvou dětí.“

A jak vzpomínáte na StarDance tehdy?

„Bylo to jako někde na táboře.  Sranda, zábava,  k tomu úkol – naučit se tanec během týdne.“

Tančíte ještě s Romanem Vojtkem?

Spíše si napíšeme k narozkám!“

 

Marika Šoposká

Co Vám evokuje StarDance?

Radost, těšení se  a dobrou energii z tance!“

Co vnímáte jako největší úspěch ve Vaší kariéře?

„Nejvíce si vážím nízkorozpočtových záležitostí, které diváci ani moc neznají. Vzpomínám na film Bába,  který vyhrál studentskou sekci v Cannes.“

Otextovala jste také několik písní…

„Tak jako mám ráda tanec, mám ráda i hudbu, to k sobě patří.  Ale neumím vlastně zpívat, s textováním to byla trošku  náhoda,  ani se sama nepovažuji za textařku..“

 

a Robin Ondráček

Co evokuje StarDance ve Vás?

„Je to komplexní zážitek. Zábava, také mě baví vyučovat tanec. Je to radost a také je to náročné, samozřejmě.“

Marika má vztah k hudbě. Mluvila Vám do výběru hudby?

„Poslala mi pár písniček, které se jí líbí, ale na vybrané tance se bohužel moc choreografie stavět nedala.  A tak se mě sama zeptala, jestli má vůbec mluvit do výběru….“

Co považujete za dobrou volbu?

„Zrovna trénujeme Cha-chu a mám z toho dobrý pocit a také, myslím, je dobrý Quick-Step. Tak  uvidíme!“

 

Děkujeme

 

Foto: Eva Smolíková

Text: Eva Smolíková,  materiály České televize

Taneční magazín

Vietnamky, sport, striptýz i filozofie (o receptech nemluvě)

Premiéra „Osobní Fudži“ v A studiu Rubín

Dramata se sportovní tematikou, anebo se dotýkající sportu, jsou stále častěji v kursu. Stačí připomenout „Kouli“ o Heleně Fibingerové anebo Kolečkovo tenisové „Federer –Nadal“. Sportu se dotýkala i brněnská kontroverzní divadelní inscenace „Zaslíbení: balada o vztahu J. Štaidla a H. Maškové“. A nesmíme opomenout ani populární fotbalově úplatkové dialogy Jiřího Lábuse a Petra Čtvrtníčka „Ivánku, kamaráde…“. A nyní je premiérově v obdobném sportovním duchu, na divadelních prknech pražského malostranského Rubínu,  uváděno „Osobní Fudži“ dramatičky Lucie Ferenzové v režii Jiřího Ondry.

Toto nové dílo se sportu nevěnuje prvoplánově. Avšak je jím hluboce prodchnuto. I tím, že je věnováno památce nadějného atleta Ondřeje Hodbodě. A úvodem se dá konstatovat, že pokračuje v určité dramaturgické linii A studia Rubín. V tom, že reflektuje tragiku, skepsi, ale zároveň i naději.

Již tradiční, graficky nezaměnitelný leporelový, divadelní program předestíral, že nepůjde zdaleka o nějaký lineární divadelní kus. Což právě naznačovaly inspirační odvolávky na literární či divadelní díla Ēdouarda Levé, Eugena Herrigela či Jamese Clavela. Nejen na ně. Došlo i na japonské jídelní recepty anebo výtvarná díla…

Všichni čtyři samojediní aktéři dramatu

Diváka hned zpočátku nemohly nezaujmout – Vietnamky! Nikoli zástupkyně tohoto národa, nýbrž „žabkovitá“ obuv, populární zde zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Herci, díky nim, již našlapovali a dupali tak nějak východně. Samotné drama by šlo hodnotit na pomezí autorské fikce, vzdálené filozofie a absurdního humoru.

Atmosféru vhodně dokreslovaly vynikající filmové dotáčky. Ty nebyly pouhou ilustrací, nýbrž i nositelem alternativního děje.

Tereza Švejdová a Richard Fiala (v popředí, právě s projekcí přes obličej)

Z herců lze vyzdvihnout snahu i výkon všech, včetně zde jediné herečky Terezy Švejdové. Jiří Panzner se dokázal vysvléci ze svých schematických figur v televizním seriálu TV Nova. Zde byl živočišný, akční a hlavně přesvědčivý. Richard Fiala dodal „Fudži“ potřebný nadhled, ale v kontrastu i hlubší filozofii. Václav Hoskovec přidával inscenaci nejen hudební stránku, ale stal se i nositelem dalších rozměrů díla. Již zmíněná Tereza Švejdová překvapila nejen striptýzem, ale i neotřelým zpěvem a odstíněním svých různých výstupů.

Jiří Panzner se spotřební rekvizitou

Zmíněná (Hoskovcova) hudební a pěvecká složka (všech) dodává „Osobní Fudži“ nejen náladu, předěl mezi scénami, ale zejména náležitou atmosféru. Bez nadsázky lze říci, že doslova kompaktně drží celé představení.

Scénář klade, svou komplikovaností, mnohovrstevností a nejednoznačností na diváka (a pochopitelně zejména na aktéry) složitý úkol. Vyznat se v té změti obrazů, skečů, ale i přímých ataků. A tím nemyslím pouze interaktivní zapojení hlediště. Měl jsem na mysli rychlé frekvence náznaků, nápadů, někdy nahozených motivů i tvrdě naturalistických sekvencí. Například kontrastní přechod od lehké atletiky k „japonské“ lukostřelbě.

Zmíněné interaktivní zapojení diváků dodává tomuto celému divadlu punc sounáležitosti i náznak cesty z bludného kruhu.

Osobní Fudži“ určitě vyvolá řadu polemik a diskusí. A to by mělo účelem divadla být.

»Osobní Fudži«

Scénář: Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová

Scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová

Hudba: Václav Hoskovec

Projekce: Ondřej Belica

Hrají: Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec

Živá hudba: Václav Hoskovec

Premiéra: 14. června 2021

Psáno z předpremiéry 13. června 2021.

Zpívalo se živě i na mikrofon

Foto: Patrik Borecký

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra »Momentum« taneční skupiny ME-SA

Autentické anebo atletické dílo představuje moment maximální kumulace síly. Navazuje na úspěšnou spolupráci v inscenaci „Assemblage“. Zatím v neveřejné premiéře. Za účasti diváků 10. 2. 2021.

Studio ALTA uvedlo 28.11. 2020 neveřejnou premiéru tanečně-pohybové skici s prvky atletiky a práce s objektem. Inscenace „Momentum“ taneční skupiny ME-SA navazuje na úspěšnou spolupráci tanečnice Martiny Hajdyla Lacové a scénografky Zuzany Scerankové. Ty spolu v roce 2018 vytvořily taneční dílo „Assemblage“. Tentokrát se obě budou věnovat studii atletického pohybu, momentu kumulace energie a jeho zastavení. Pro veřejnost soubor uvede představení 10. února 2021 ve Studiu ALTA.

Pojem „momentum“ používá fyzika nebo třeba ekonomie k vyjádření síly a rychlosti. Martina Hajdyla Lacová se s ním ale setkala na tanečním tréninku s Rasmusem Ölme: „Chtěl po nás, abychom dokázali být rychlí, lehcí a efektivní, tak nám připomínal, abychom využili momentum. O to se snažíme i v inscenaci ,Momentum´. Vlastně je to takový můj celoživotní úkol, hledat sílu a rychlost,“ uvádí Martina Hajdyla Lacová, tanečnice a spoluautorka konceptu inscenace.

Vztah těla, pohybu, objektu a tance autorky zkoumají na příkladu atletického výkonu a kumulace síly před ním. Koncentrace energie je již tak vysoká, že pohyb téměř nelze zastavit, anebo je takové zastavení frustrující a paradoxně vysilující. Nevyužít „momentum“ znamená zmeškat příležitost a zahodit vše, co jsme do ní investovali – ve sportu, v tanci i v životě.

Inscenace se táže, jak lze naložit s lidskou energií, a netradičně konfrontuje medium dynamického tance a statické sochy. „V mediu sochy je stlačená koncentrovaná síla a z tohoto stlačeného otisku pohybu ho v inscenaci znovu předáváme do pohybu na jevišti,“ doplňuje Zuzana Sceranková, autorka scénografie, která zároveň v inscenaci vystupuje.

V ohraničeném prostoru divadelního sálu nelze podávat atletické výkony, stísněná plocha brání performerkám vypustit nahromaděnou energii a nutí je ji maximálně kumulovat v sobě samých a vypořádat se s nedovršenou gradací.

Nezávislá taneční skupina ME-SA:

Momentum“

(autentické nebo atletické dílo)

28. 11. 2020 19.30 | NEVEŘEJNÁ PREMIÉRA

10. 2. 2021 19.30 | VEŘEJNÁ PREMIÉRA

»MOMENTUM«

Koncept: Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková, Klára Hutečková

Interpretace: Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková

Choreografie: Martina Hajdyla Lacová

Scénografie: Zuzana Sceranková

Dramaturgie: Klára Hutečková

Hudba: Ivo Sedláček

Světelný design: Jiří Šmirk

Pohybový coaching: Jaro Viňarský

Produkce: ME-SA / Jiří Hajdyla

Koprodukce: BOD.Y z. s. / Zuzana Frištiková

Partneři projektu:ALT@RT, z.ú., Stanica Žilina-Záriečie, KC Záhrada Banská Bystrica

Z veřejných zdrojů podpořil „Fond na podporu umenia“.

Projekt vznikl za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Foto: Vojtěch Brtnický

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN