Audiowalk z dílny TANCE PRAHA, TEREZY ONDROVÉ, GHMP a DANCING MUSEA

Zažijte Prahu jinak, než jste zvyklí! Vše, co potřebujete, jsou pouze telefon a sluchátka.

Jak cestovat po světě, který se v rámci pandemie koronaviru uzamkl do malých neprostupných celků? Můžeme zažít kus Prahy i jinde na planetě, aniž bychom opustili hranice svého vlastního města? Co to znamená být spolu, jak se setkat?

Pokusili jsme se našim zahraničním partnerům z projektu Dancing museums nabídnout procházku Prahou. Když sem za námi nemohli přijet. Šlo nám o zprostředkování našeho hlavního města tak, aby ho lidé mohli zažít kdekoli na světě. Je to paralelní průvodce městem.

Jak na to: Audiowalk můžete zahájit kdekoli, kde se právě nacházíte, ať už v libovolné části Prahy, v parku, v lese či jinde. Stačí následovat pokyny a instrukce vašeho průvodce. Potřebujete jen telefon a sluchátka. Průvodce v anglickém jazyce se obrací na mezinárodní komunitu Dancing museums, pro níž byl původně určen. Věříme, že si ho dokážete užít i tak, a třeba uvidíte Prahu zase trochu jinak, než jste zvyklí.

Dílo, které vám nabízíme k poslechu, je jedním z výstupů, který vznikl v červnu 2020. Tanečnice Tereza Ondrová připravila netradiční zážitkovou procházku po Královské cestě. Ta prochází historickým centrem Prahy a kopíruje objekty Galerie hlavního města Prahy. Audiowalk propojuje zmíněné budovy galerie a zároveň umožňuje prohlédnout si nejdůležitější pamětihodnosti Prahy, avšak trochu nevšedním způsobem.

Tereza Ondrová v Praze, na Královské cestě

Evropský výzkumný projekt Dancing museums – The Democracy of Beings (2018–2021) propojuje galerijní a taneční instituce a zkoumá hranice muzea a tance, hranice mezi divákem a návštěvníkem. Projekt se zaměřuje, mimo jiné, na to, čím si mohou být tyto dvě odlišné disciplíny prospěšné a jak se mohou vzájemně obohatit. Po dobu tří let se tohoto mimořádného výzkumu účastní umělci, taneční organizace, galerie, muzea a zástupci akademické půdy ze sedmi evropských zemí. V českém kontextu se jedná o Galerii hlavního města Prahy, organizaci Tanec Praha z.ú. a tanečnici Terezu Ondrovou.

AUDIOWALK

Průvodce: Tereza Ondrová

Koncept, scénář a střih: Tereza Ondrová, Nina Jacques a Dominik Žižka

Produkce: Katarína Ďuricová

Producent: Tanec Praha z.ú.

Partner projektu: GHMP

S finanční podporou programu Evropské Unie Kreativní Evropa a Magistrátu hl. města Prahy

Délka: 30 minut

Foto: Vojtěch Brtnický a Dominik Žižka

Tanec Praha

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Letem létem „LETNÍ LETNOU light”

Půvabná letní lesní férie pro celou rodinu █ Zpívající i tančící dcera nezapřela slavného otce █ Za přispění Michala Horáčka █ Nezapomínalo se na děti █ Obří stánek Corona █ Roušky ve stanech? Jak pro koho! █

Letošní festival „Letní Letná light“ nezklamal. Byl nabit programem i různými doprovodnými akcemi. Prostě tak, jako tomu u této (již tradiční) pražské prázdninové novocirkusové akce bývalo vždy. Nasazená laťka vysoké kvality zůstala zachována i přes zvýšená bezpečnostní opatření, kolem nebezpečí koronaviru. Pouze škoda, že ta nebyla v praxi dodržována tak důsledně, jak bylo předem na tiskových konferencích a i na různých veřejných prostranstvích v místě festivalu, deklarováno…

Mnoho zážitků i prožitků

Tradiční letenský festival přinesl mnoho tradičního i nového. Množství venkovních scén i stanů. A také stánků se vším možným. Od pitiva z útrob největšího pražského sponzorského pivovaru, přes palačinky, uzené makrely, méně tradiční sýr raclette, tradiční hamburgery a hranolky až po (také sponzorský ) sýr Madeta. A vedle toho třeba i (do třetice sponzorský) bankomat největší banky…

Děti se vyřádily ve svém koutku, ale mohly se povozit i s povozem na lidský pohon. Nebo se zastavit v prostoru České televize. Na nejmenší tu čekaly i programy zdravotních klaunů. Anebo i podnětné žonglérské školičky.

Ale patrně největším fórkem byl největší stánek celého festivalu – mexického piva Corona. A navzdory stejnojmennému viru se mu zde, ať již v čisté podobě, či formě koktejlů, oddávalo mnoho návštěvníků i návštěvnic.

Prostě, na „Letní Letné light“ to žilo.

Lesní hrátky pro celou rodinu

Když jsem vlezl do stanu na představení „Vlez v les“, upřímně jsem nevěděl, co od něj čekat. Ačkoli bylo předem inzerováno, že jde o hru pro celou rodinu, tak jsem tomu zas natolik nevěřil. Navíc mne tak trochu odrazoval „světově“ anglický název souboru… Že by „Američani z Vysočan“? Navzdory těmto pochybám mne asi hodinové tanečně akrobatická čísla i kontrastní poetické pasáže se skvělou živou hudbou doslova dostaly. A v hledišti opravdu tleskali ti nejmenší, jejich rodiče i prarodiče.

V imaginárním lese byl prostor i pro akrobacii…

Každý z dětí i dospělých určitě občas toužil, anebo si přál, být jen tak někde v lese. Cítit tu vůni smrků anebo borovic. Procházet se po vlhkých mechových polštářích, vdechovat mlhu a sledovat zvířecí říši. A třeba tam zůstat tak dlouho, že by lesním stvořením mohl i rozumět, nebo se jedním z nich stát. Vydat se na cestu fantazie na níž, jako v bajkách, promlouvají zvířata k lidem. Anebo dokonce lidskou mají duši. Zajímavostí navíc je, že na tomto představení se podílel i jmenovec textaře, spisovatele a prezidentského kandidáta Michala Horáčka.

Jak všechny ty zážitky shrnout? Milá přirozenost a síla přírodních živlů ve své tajemnosti i kráse. Představení mladé skupiny Feel The Universe inspirované poetikou bajky, okořeněné řemeslností cirkusových technik i výtvarného umění, nejen mne, prostě nadchlo. Skvělá procházka lesem. Opravdu, pro celou rodinu a se zvířátky všeho druhu.

…a pochopitelně i pro zvířátka

Feel the Universe Circus CompanyVlez v les“

Tvůrčí tým: Alžběta Tichá, Dorota Krátká, Adam Krátký a Jan Jirák

Hudba: Jan Machovec

Světelný design: Michal Horáček

Fotograf: Vojtěch Brtnický, Tereza Vohralíková

Video: Jiří Jiráček

Partneři: KD Mlejn, Sdružení Roztoč, Habrovka festival, Cirqueon, Nadace Život Umělce, Na Statku Velké Přílepy

Harmoniky tak trochu jinak

Když jsem si vybral představení „Rozladěné držky”, čekal jsem spíše pouliční divadlo. Neboť tento titul obě protagonistky často hrají i pouličně.  Ale nebyl to harmonikářský styl Radúzy ani její souputnice Jany Vébrové.

Dcera zpěváka, režiséra i scenáristy Ondřeje Havelky se svou kolegyní mile překvapily. Jedinou vadou na kráse bylo umístění do stanu s hledištěm v úrovni plochy a nikoli arénovitým, stupňovitým. To trochu účinkujícím ublížilo. A divákům naopak  ublížilo poněkud to, že zvukaři neměli svůj pult (asi v zájmu umístění co nejvíce sedadel?) uprostřed. Se svým ovládáním z pravé strany stanu nedosáhli přece jen té úplně ideální úrovně zvuku…

Rozálie Havelková a Anežka Hessová

Duo všestranných performerek Rozálie Havelková a Anežka Hessová má hodně společného. Obě protagonistky hrají na akordeon a část svých životů prožily v cirkuse. Anežka studovala v Indii tanec kathak a Rozálie naopak ve Španělsku flamenco. Anežka si píše a hraje taneční a divadelní přestavení a také hodně vystupuje pro děti. Nakonec, vždyť část svého dětství strávila v kočovném divadle. Rozálie profesionálně zpívá swing s jazzovým big bandem, hraje šansony na svůj starý akordeon a příležitostně se věnuje herectví. Ke styku  nového cirkusu se uchýlila teprve v dospělosti.

Jejich hodinové představení Rozladěné držky” bylo až neutuchající syntézou různých divadelních žánrů, nálad, pohledů, názorů. Zajímavá scénická koláž klasického indického tance kathak a španělského flamenca obohacená o poetiku nového cirkusu, nonverbálního divadla a klaunérie. To vše vycházelo z autentického příběhu Rozálie Havelkové. Poetickými prostředky vyprávěly příběh o odchodu k cirkusu, o odvážném vykročení do neznáma a touze splnit si svůj sen.

Obě protagonistky, tentokrát v opačném pořadí

Rozladěné držky“

Hrají: Anežka Hessová, Rozálie Havelková

Režijní spolupráce: Roman Poliak

Režijní supervize: Ondřej Havelka

Tak trochu skvrna na tváři – bez roušky

Jediná kritika závěrem. Na tiskové konferenci předem i na mnoha místech celé „Letní Letné light“ bylo jasně nastoleno, že vstup do stanů je povolen pouze v rouškách. Ale, zůstalo spíš jen u předsevzetí a prázdných deklamací…

Na vlastní kůži jsem zažil, že tomu tak nebylo! Většina lidí se tím řídila. Ale sledoval jsem pořadatelku, která těsně před představením, hnala, pod rouškou přítmí, na místa – menší armádu lidí bez roušek- Ještě je přímo směrovala k sedadlům! Anebo spokojené plnoštíhlé ženy bez roušek, sedící těsně pod stojící uvaděčkou, která je blahosklonně přehlížela. Dlužno podotknout, že nikdo z výše uvedených nejevil dojem mentálně retardovaných jedinců, kteří mají pro nošení roušek výjimku!

Nemohu kvalifikovaně posoudit, zda je nošení roušek účinné. Ale pokud se něco předem vyžaduje, tak by tomu mělo být plošně u všech. Pořadatelé by tím neztratili patřičný kredit. A v kuloárech by se pak nemluvilo o „protekčních individuích“.

Video: Jiří Jiráček

Foto: František Ortman, Vojtěch Brtnický a Tereza Valníčková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»Or to Be«– internacionálně v ALTĚ

Díky velmi aktivnímu a činorodému, nám dobře známému, Centru choreografického rozvoje SE.S.TA (i dalším společným produkčním organizacím) jsme se opět dočkali silného mezinárodního projektu

Když se sejdou dvě taneční a choreografické i režisérské osobnosti na společném pódiu, tak to zpravidla mezi nimi zdravě jiskří. Projekt „Or to Be“ je vzácnou výjimkou. Nacházíme v něm souznění dvou výrazných individualit. Navíc, ke všem výše zmíněným profesím, i uznávaných pedagogů.

Bývám nesmlouvavým kritikem bezbřehého užívání zahraničních názvů u představení českých divadel. Nyní a zde učiním výjimku. „Or to Be“ jednak předurčuje, že se jedná o projekt nadnárodní. A v druhé linii i zvukomalebnou narážkou na „ortopedii“ decentní formou poukazuje na indispozici „ženské složky představení“Markéty Stránské.

Je obdivuhodné, jak se dokázala Markéta Stránská vyrovnat se svým tělesným postižením. „Or to Be“ to opět plně dokazuje. Oproti nedávnému představení „LeŤ“, kde jí byly ještě oporou berle (či spíše správněji „švédské hole“), dokázala téměř nemožné. Pohybuje se a tančí přirozeně a lehce. Samozřejmě, že v příslušně upravené choreografii. Ale i tak – klobouk dolů a velká poklona.

Jean Gaudin ještě v reprezentativním kostýmu. Na inkriminovaném představení měl o hodně moc civilnější…

Inscenace „Or to Be“ je, pochopitelně, i svou kratší stopáží, podřízena podmínkám, výkonu a fyzickým nárokům Markéty Stránské.

Reprezentant francouzské nezávislé taneční scény (a mimo jiné i úspěšný filmař!) Jean Gaudin plní prostor svými improvizačními tanečně pohybovými „kousky“. Chvíli je Stránské kontrastním protihráčem, jindy její propracovanější etudy vhodně ilustruje. Celé představení se nese v duchu nebezpečí – valících se „chumlů“ papyru. Ne, to není gramatická chyba! Divák totiž tu, neustále se množící masu, považuje za papyrus.

Jednoznačně nejslabší stránkou tohoto představení jsou kostýmy. Chápu snahu o civilnost. Ale i ta by měla být nějak DIVADELNĚ vyjádřena. Bohužel, při sledovaném představení působil Gaudinův „kostým“ (na rozdíl od fotografií Vojtěcha Brtnického), jako by si odskočil na pódium od nedalekého stánku s buřty. A ani oblečení Markéty Stránské zrovna nehýřilo kostýmní kreativitou…

Kdo je za dveřmi?

Je otázkou, zda by vyznění „Or to Be“ neprospělo častější užití scénické hudby? Je jí zde spíše „po špetkách“. V každém případě by to napomohlo dynamice a tahu celého večera…

Ještě před závěrem recenze bych rád opět výrazně ocenil výkon obou interpretů. Navíc, jejich autorsko-režijní vklad je zde rovněž neopominutelný.

Markéta Stránská v akci (a v papyru). Jean Gaudin za dveřmi.

Nemohu napsat, že každý divák tento ambiciózní internacionální projekt pochopí a akceptuje beze zbytku. A hned po prvním zhlédnutí. Ale přece, jaksi odjakživa, má být každé divadelní představení i určitým hledáním. Tajenkou pro diváka a hledáním sebe sama interpretů. A to tentokrát bylo naplněno v míře více než vrchovaté.

»Or to Be«

Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin

Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková

Světelný design: Zuzana Režná

Hudba: Jan Kratochvíl

Produkce: Srdcem zapsaný spolek z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.

Grafika: Monika Urbášková

Podporovatelé projektu: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a ALT@RT z.ú.

Zvláštní poděkování: Nathalie Pubellier a WD Lux

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Chrámový tanec u svatého Mikuláše

Tajemný a mysteriózní

 Chrámový tanec – tato unikátní taneční premiéra vedená samotným ,Bohem choreografie´- Michalem Záhorou byla zatančená v náboženských prostorách posvátného kostela svatého  Mikuláše pro Pražské arcibiskupství.

Po chvilkovém spočinutí v tomto náboženském prostoru mě zasáhla jakási velmi tajemná a mysteriózní vůně pocházející z majestátní atmosféry této sakrální budovy. Nejdřív se tento kostel naplnil duchovně znějící hudbou, která mě v podstatě jemně donutila detailněji prozkoumat různé sochy a samotného Ježíše Krista. Pomocí hudby jsem najednou sochu Krista vnímal zcela jinak. Spontánně mě zavalil proud lítosti.

Po dojemném hudebním úvodu skromně oděni tanečníci, jenž, s důstojně vyzařující náladou, obohatili prostor svou nově příchozí energií, jaksi umocnili vyšší spirituální frekvence panující v kostele. Citlivě a něžně vykročili do prázdného prostoru a pozvolna se nám rozhodli sdělit své vnitřní poselství.

Po úvodní taneční pasáži nastala zajímavá chvíle, kdy se metaforicky řečeno tanečníci ponořili do duchovní tématiky Velikonoc a v podstatě zpodobnili samotný výjev zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nálada v kostele poněkud zkostnatěla a vystřídal jej žal či překvapení. V podvědomí diváků nastal zvrat. Vskutku došlo na jevišti ke katarzi ducha mezi diváky a Ježíšem Kristem, jenž jaksi znovu povstal skrze vědomí Michala Záhory. Kristova láska a jeho světlo se opět na malou chvíli vynořilo skrze pohyby tanečníků a jakýmsi způsobem  ozářilo celý kostel uctivou vznešeností. Ten vzápětí  získal nadpozemskou krásu. Zkrátka tanec  oslavoval přítomnost všeho dění. V tomto směru vidím velký umělecký posun, protože  v tomto okamžiku je jasně patrné, že pouhé slovo jakéhosi kněze je směšně bezmocné oproti božskému tělu. Tělo jako rituální prostředek je nesmírně mocné a dokáže vyjádřit nevyjádřitelné, a to skrze svoje kolektivní nevědomé signály, které jsou pro někoho obtížně zachytitelné. Zároveň je pozoruhodné, že energie tanečníků doutnala jiskrnou a chytlavou příchutí, která byla v samotném Bohu. Vskutku do nich vstoupila božská energie a oni se proměnili v malé plamínky, jejichž hlavním plamenným zdrojem je sám Kristus.

 V závěrečné pasáži došlo k překvapivému momentu. Tanečníci se pozvolna vytratili z divákova dohledu a doslova vyčistili prostor svým pomalým krokem. Atmosférou prostupoval očišťující a uvolňující náboženský éter. A taneční bohové zčistajasna zmizeli.

CHRÁMOVÝ TANEC

Choreografie: Michal Záhora

Režie: Klára Mašatová

Tanec:  Dagmar Chaloupková, Pavel Mašek, Nikola Němcová a Michal Záhora

Foto : Vojtěch Brtnický
Michael Dužda
pro TANEČNÍ MAGAZÍN