Odvážné praxe tvůrců a tvůrkyň ze střední a východní Evropy

Taneční a divadelní Bazaar Festival má 10 let

Bazaar Festival slaví 10 let. Dalo by se bilancovat, ale není to úplně jeho styl. Proto festival ke svému desátému výročí pozval na českou divadelní a taneční scénu mladší generaci umělců a umělkyň ze střední a východní Evropy, kteří kladou důraz nejen na výsledné dílo, ale především na samotnou praxi. Tématem letošního ročníku proto jsou ODVÁŽNÉ PRAXE. Zažít je na vlastní kůži mohou návštěvníci od 15. do 25. března v PONCI – divadle pro tanec, Alfredu ve dvoře, Divadle X10, ARŠE+ a na dalších místech v Praze.

Možná by se nabízelo udělat u příležitosti 10. ročníku Bazaar Festivalu retrospektivu, ohlédnout se zpět a pozvat do Prahy všechny nejlepší české, středo a východoevropské umělce, kteří se v minulosti objevili nebo tvořili pod záštitou festivalu. Ale to by nebyla cesta, kterou Bazaar Festival předchozích devět ročníků kráčel. Jádrem dramaturgie byly vždy myšlenky a procesy “tady a teď” a vize, kudy dál společnost směřuje a kráčí. Tématem desátého ročníku jsou ODVÁŽNÉ PRAXE, a proto je téměř každá inscenace doprovázena následující den jejím sdílením: tu formou mini workshopu, tu piknikem, diskusí či prezentací.

„Ve střední a východní Evropě pracují umělci, kteří se rozhodují jít do hloubky, stávají se změnou, kterou chtějí ve světě vidět, a jejich praxe přesahuje samotnou tvorbu. Někteří se vzdávají většiny ostatních věcí, aby se mohli soustředit na dlouhodobé závazky k rozvoji, na tříbení myšlenek, na zdokonalování přístupu, na hledání těžko dostupných poznatků, na vnímání věcí, které běžně vnímat nelze a které si možná s uměním na první pohled nespojujeme. To jsou ti odvážní praktikující. Jakmile se dostanou do hloubky, mohou na dlouhou dobu zmizet z dohledu. Nyní ale máme možnost být svědky jejich cest.” přibližuje ústřední dramaturgickou linku a myšlenku 10. Bazaaru jeho hlavní dramaturg Ewan McLaren.

Festival zahájí 15. března multimediální divadelní přednáškou s názvem Cyber Elf polská divadelní a operní režisérka Magda Szpecht, která se bezprostředně po začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 rozhodla pověsit svou dosavadní kariéru na hřebík a stát se kyber elfkou. V této nové praxi, ve které bojuje proti dezinformacím, využívá divadelní zkušenosti a skrze divadelní prostředí pak diváky provádí tím, čemu se každý den v rámci své práce věnuje. Dalším z výrazných setkání s tvůrci i jejich praxí bude taneční inscenace Dance Floor 2022 Any Dubljević, Kasii Kania a Marje Christians. Jejich performance je jakýmsi dokumentárním a zároveň silně tělesným subjektivním výzkumem, hlavním cílem je transformovat stereotypní vnímání těla a uvádět ho do nových kontextů, do feministické „pornokrajiny“. Na své dílo zvou se slovy: „Vítejte v kapitalistických ruinách, milí turisté! Vezměte si s sebou ochranu proti slunci, protože se budeme potit uprostřed arény bývalého socialistického luxusního hotelu Haludovo Palace na ostrově Krk.”

Intimní zpovědí, o vztahu k tanci, sobě samé i konkrétnímu místu – divadlu PONEC, je inscenace GEO z produkce nezávislé platformy Temporary Collective. Choreografka a tanečnice Tereza Ondrová na tomto podloží tančí už 25 let a prostřednictvím tance a pomocí geofonu diváky provede krajinou, kterou všichni obýváme. Další ODVÁŽNOU PRAXI představí Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva and Darío Barreto Damas aka STEAM ROOM. Jejich DRAGon aka PONY si diváci mohou představit jako fantastické hřiště, ve kterém je možné společně oslavovat svobodu těla. Skrze četné reference k minulému i současnému tanci vzniká dojem nikdy nekončící přeměny a rostoucí intimity, která je živelná, hravá a bláznivá. Na své si přijdou obdivovatelé Isadory Duncan, lidového tance i fanoušci MTV. Tolik aktuální téma vyhoření a únavy prezentuje ve své umělecké praxi maďarský performer Viktor Szeri, jehož oceněná taneční inscenace Fatigue bude součástí Y Events, akce z experimentální dramaturgické řady Divadla X10 pohybující se na hranách divadla a vizuálního umění. Komponovaný večer nese titul Y: Sweat and Fire. V Alfredovi ve dvoře mohou diváci navštívit vizuální performance kolektivu PYL – Reality Surfing, která nabízí pohled na alternativní model soužití lidí a neživých entit. V neposlední řadě ovládne prostor ARCHY+ výrazná osobnost nejmladší generace, slovenský hudebník, filmový a divadelní režisér Adam Dragun a jeho přátelé. Večer složený z Dragunovy lecture performance a jeho krátkého filmu PRCAT, ve kterém se mu postupně podaří vlastní prarodiče rozpovídat o zážitcích z mládí, vyvrcholí festivalovou párty a opravdovou oslavou desátých bazaarovských narozenin!

V programu festivalu návštěvníci najdou i Sobotní Bazaar, dříve jádro a srdce festivalu, nyní již samostatnou akci, která je spojena s workshopem dávání a přijímání zpětné vazby pod vedením Rivcy Rubin a Charlese Laudera. Sobotní Bazaar se uskuteční odpoledne 23. března v Alfredu ve dvoře a prostor bude patřit mladým umělcům/umělkyním a ukázkám z jejich připravovaných děl. Setkání s publikem, laickým i odborným, je v jejich tvůrčím procesu může posunout dál a dává příležitost k otevřené diskuzi. Prostor pro zpětnou vazbu se naskytne i v rámci work-in-progress performativní procházky Doroty Michalak a Alice Minar v okolí Löwitova mlýna v Libni. Poslední součást festivalu pak bude přímo spojena s “odvážnými tvůrci a tvůrkyněmi”, kteří chtějí s publikem sdílet své praxe, metody, inspiraci, témata, respektive všechno to, co předchází finálnímu dílu. Formou mini workshopů, performativního pikniku, diskuzí i prezentací se otevřou ke Sdílení svých odvážných praxí.

Desátý taneční a divadelní Bazaar Festival proběhne od 15. do 25. března 2024. Program festivalu proběhne v PONCI – divadle pro tanec, Divadle X10, Alfredu ve dvoře, ARŠE+ a na dalších místech v Praze. Vstupenky jsou k zakoupení na platformě GoOut.

10 BAZAAR Festival | 15.–25. března 2024

Bazaar jako místo hlučných debat a dialogu. Bazaar jako místo výměn a ne nákupů. Bazaar jako neřízené tržiště myšlenek, nápadů, barev a vůní z nejrůznějších koutů střední a východní Evropy. Letos na téma ODVÁŽNÉ PRAXE.

Vstupenky je možné zakoupit na platformě GoOut.net

WEB a kompletní program | www.bazaarfestival.cz

Facebook | www.facebook.com/bazaar.festival/

Instagram | www.instagram.com/bazaarfestivalcz/

Foto: Vojtěch Brtnický, János R. Szabó, Adam Dragun, Stephan Floss, Sonja Stavrova, Candy Welz

Michaela Sikorová

pro Taneční magazín

Tanec v mnoha podobách na jevišti i v otevřených lekcích pro veřejnost

Nová sezona v divadle PONEC

PONEC – divadlo pro tanec v září vstoupí do jubilejního roku. Aktuální 25. výročí svého založení oslaví programem ozdobeným několika světovými a českými premiérami, programem plným událostí pro všechny milovníky současného tance. Zahájení nové sezony ve dnech 5. až 16. září reflektuje bohatost programové nabídky aktivit divadla PONEC od dětí až po seniory.

Novou sezonu v divadle PONEC otevře 5. září ve 20.00 a 6. září už v 18.00 Orchestr BERG a Eli a kol. premiérou hudebně-taneční inscenace Stále stejný příběh. Autorky, choreografka Mirka Eliášová a hudební skladatelka Jana Vöröšová, se inspirovaly dávnou inuitskou legendou. Hlavním tématem jsou člověk a příroda, a proto se v inscenaci přednostně využívají „recykláty“. Druhou zářijovou tuzemskou premiérou bude 30. září triptych Together Alone ukrajinské umělkyně Yany Reutové, který už má za sebou úspěšné uvedení na Kilowatt festivalu v italské Cortoně.

„Přijďte tančit!“ zní z PONCE lákavá výzva. Hned 11. září se rozjedou pravidelné taneční dílny pro teenagery pod vedením zkušených lektorů – Současný tanec pro teens. A ve dnech následujících pak dostanou prostor další otevřené lekce pro veřejnost: Dance Well – ozdravná síla tance pro všechny, bez ohledu na věk a pohybové omezení, lekce jsou vhodné nejen pro lidi, kterým do života vstoupila Parkinsonova choroba; Pohybově-hlasové dílny pro starší a senioryContemporary dance pro každého, kdo se nebojí vyzkoušet něco nového; Dílny pro děti vedené umělci z Ukrajiny a Tanec školám.

Součástí zahájení sezony je například také Neényi – smyslové představení pro batolata, rodiče, prarodiče i nerodiče v podání spolku Ostružina, které v repertoáru reprezentuje aktivitu přístupnou již těm nejmenším. PONEC je pravidelně součástí větších komunitních akcí. V zahajovacím programu jsou proto zařazeny také  taneční události v Krenovce v rámci oblíbené sousedské slavnosti Zažít město jinak – Stories Věry Ondrašíkové a PRIMA session Viktora Černického.

Atraktivními tituly je naplněn i další zářijový program. Nechybí četnými cenami ověnčená audiovizuální inscenace Věry Ondrašíkové & Kolektivu s názvem GUIDE. Ani performance-dialog Zero etc., která je vhodná pro děti od osmi let a tentokrát bude doplněná hernou Cécile Da Costy, či dvě představení F*cking Beautiful Spring. Inscenace kolektivu Spitfire Company je inspirována nekonečným posloucháním oratoria El Niňo amerického skladatele Johna Adamse, rapových veršů Kae Tempest a hudebního rituálu skupiny Shortparis z petrohradského undergroundu.

Foto: Adéla Vosičková, Vojtěch Brtnický, Adam Mráček

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Temporaliter

Dočasná Company uvádí Jak zachytit tanec ve fotografii

Dočasná Company uvádí premiéru představení Temporaliter aneb Jak zachytit tanec ve fotografii. Celovečerní představení propojí výstavu fotografa Vojtěcha Brtnického s tanečně – divadelním představením v režii a choreografii Anny Benhákové. Premiéra se uskuteční 12. 12. 2021 od 19:00 v Indance centru Hostivař. Představení předchází dva workshopy, které se konají také v Indance centru na Gercenově v sobotu 11. 12. 2021. V 11:00 začíná workshop taneční fotografie s Vojtěchem Brtnickým. Na fotografický workshop pak navazuje od 13:00 taneční workshop pod vedením členky Dočasné Company, Jany Marouškové. Informace o vstupném jsou k nalezení na facebookových stránkách události.

Temporaliter je ojedinělý projekt spojující umělce dvou různých oborů, tance a fotografie. Tím projekt nabízí možnost rozvoje v oblasti, která stále nemá v České republice ekvivalent. Temporaliter, v překladu včas či dočasně, přibližuje divákovi problematiku taneční fotografie a skrze ni se dotýká tématu pomíjivosti. Projekt aktivně sbližuje tanec a fotografii a to i skrze mírnou interakci s divákem. Představení vychází ze situace vernisáže, kde je určitá interakce s diváky běžná. Nastavená blízkost tanečníků a diváků je tedy od začátku přirozená. Sedm performerů provádí diváky skrze retrospektivní příběh vzniku tanečních fotografií, který je obohacen o osobitý vklad nejznámějšího fotografa současného tance v České republice. Prvotním médiem, kdy je tanec divákům představován, jsou právě fotografie. Tanec se na scéně objevuje zprvu jako fotografova vzpomínka, do které divák může doslova nahlédnout. Zajímavostí Temporaliteru je, že jej lze sledovat ze všech stran. Pro projekt je vytvořena originální hudba skladatele Davida Kováře a Barryho Wana.j

Součástí projektu je fotografický workshop s Vojtěchem Brtnickým a taneční workshop pod vedením členky Dočasné Company Jany Marouškové. Účastníci fotografického semináře budou uvedeni přímo do praxe focení v pohybu už na tanečním workshopu a dokonce budou mít příležitost stát se fotografy samotného představení Temporaliter následující den. Stanou se tak součástí představení. Zvýší akcent na roli fotografa v příběhu a zároveň se sami dostanou do hledáčku diváků.

Fotografování současného tance je disciplína, která se trochu liší od ostatních druhů divadelní fotografie. Je temnější, divočejší, svobodnější, více nepředvídatelná. Vyžaduje více schopnosti adaptace než kreativity. Workshop taneční fotografie je vhodný jak pro začínající amatéry s vlastní zrcadlovkou, tak pro pokročilé uživatele, kteří mají zájem se naučit něco více o řemesle, nebo si chtějí vyzkoušet skutečnou práci v terénu.

Taneční workshop současného tance se bude zaměřovat na různé kvality pohybu, využití poloh upside-down, práci ve dvojici a ve skupině. Skrze tanec se v rámci semináře bude pracovat na naslouchání a inspiraci. Tanečníci budou mít možnost zaměřit se na to, jak lze vnímat hudbu a prostor. Je určený pro mírně pokročilé a pokročilé tanečníky.

Sama autorka Anna Benháková k projektu uvádí:

,,Divadelní fotografie se nevyučuje na žádné střední ani vysoké fotografické škole. O divadelní fotografii vznikla v Čechách jediná odborná kniha s názvem “Česká divadelní fotografie” vydaná v roce 2018. Převážné množství fotografií, které tato kniha obsahuje, je však z činoherních představení. Taneční se objevují velmi zřídka. Jedním z důvodů může být zřejmě vyšší technická náročnost zachycení tance, zpravidla kvůli dynamičtějšímu pohybu performerů, nežli tomu bývá u činoherních inscenací.

Zachytit tanec jako takový je téměř nemožné, síla prchavého okamžiku se nedá jen tak vrátit. Temporaliter poukazuje na pomíjivost všeho, co nás obklopuje, nutí k prožívání přítomného okamžiku a uvědomění si dočasnosti. Temporaliter aneb Jak zachytit tanec ve fotografii měl v tomto roce úspěšnou předpremiéru v holešovickém Gauči na výstavišti. Nyní poprvé bude uveden jako komplexní projekt zahrnující jak samotné představení tak zmiňované workshopy, které zde hrají podstatnou roli.

Dočasná Company jako umělecké uskupení oficiálně působí od května roku 2019, od té doby se mu dostává čím dál tím větší pozornosti odborné i široké veřejnosti. Dočasná Company sdružuje mladé umělce z oboru tance, divadla, hudby, fotografie, filmu a výtvarného umění. Momentálně vyvíjí aktivitu na několika uměleckých projektech, od začátku letošní divadelní sezóny také vede taneční workshopy pro studenty i profesionály v prostorách Tep39. Dočasná Company hledá rovnováhu mezi tvorbou pro širokou veřejnost a intelektuálním uměním pro odborné publikum.

Vanda Hejnová

pro Taneční magazín