Letem létem „LETNÍ LETNOU light”

Půvabná letní lesní férie pro celou rodinu █ Zpívající i tančící dcera nezapřela slavného otce █ Za přispění Michala Horáčka █ Nezapomínalo se na děti █ Obří stánek Corona █ Roušky ve stanech? Jak pro koho! █

Letošní festival „Letní Letná light“ nezklamal. Byl nabit programem i různými doprovodnými akcemi. Prostě tak, jako tomu u této (již tradiční) pražské prázdninové novocirkusové akce bývalo vždy. Nasazená laťka vysoké kvality zůstala zachována i přes zvýšená bezpečnostní opatření, kolem nebezpečí koronaviru. Pouze škoda, že ta nebyla v praxi dodržována tak důsledně, jak bylo předem na tiskových konferencích a i na různých veřejných prostranstvích v místě festivalu, deklarováno…

Mnoho zážitků i prožitků

Tradiční letenský festival přinesl mnoho tradičního i nového. Množství venkovních scén i stanů. A také stánků se vším možným. Od pitiva z útrob největšího pražského sponzorského pivovaru, přes palačinky, uzené makrely, méně tradiční sýr raclette, tradiční hamburgery a hranolky až po (také sponzorský ) sýr Madeta. A vedle toho třeba i (do třetice sponzorský) bankomat největší banky…

Děti se vyřádily ve svém koutku, ale mohly se povozit i s povozem na lidský pohon. Nebo se zastavit v prostoru České televize. Na nejmenší tu čekaly i programy zdravotních klaunů. Anebo i podnětné žonglérské školičky.

Ale patrně největším fórkem byl největší stánek celého festivalu – mexického piva Corona. A navzdory stejnojmennému viru se mu zde, ať již v čisté podobě, či formě koktejlů, oddávalo mnoho návštěvníků i návštěvnic.

Prostě, na „Letní Letné light“ to žilo.

Lesní hrátky pro celou rodinu

Když jsem vlezl do stanu na představení „Vlez v les“, upřímně jsem nevěděl, co od něj čekat. Ačkoli bylo předem inzerováno, že jde o hru pro celou rodinu, tak jsem tomu zas natolik nevěřil. Navíc mne tak trochu odrazoval „světově“ anglický název souboru… Že by „Američani z Vysočan“? Navzdory těmto pochybám mne asi hodinové tanečně akrobatická čísla i kontrastní poetické pasáže se skvělou živou hudbou doslova dostaly. A v hledišti opravdu tleskali ti nejmenší, jejich rodiče i prarodiče.

V imaginárním lese byl prostor i pro akrobacii…

Každý z dětí i dospělých určitě občas toužil, anebo si přál, být jen tak někde v lese. Cítit tu vůni smrků anebo borovic. Procházet se po vlhkých mechových polštářích, vdechovat mlhu a sledovat zvířecí říši. A třeba tam zůstat tak dlouho, že by lesním stvořením mohl i rozumět, nebo se jedním z nich stát. Vydat se na cestu fantazie na níž, jako v bajkách, promlouvají zvířata k lidem. Anebo dokonce lidskou mají duši. Zajímavostí navíc je, že na tomto představení se podílel i jmenovec textaře, spisovatele a prezidentského kandidáta Michala Horáčka.

Jak všechny ty zážitky shrnout? Milá přirozenost a síla přírodních živlů ve své tajemnosti i kráse. Představení mladé skupiny Feel The Universe inspirované poetikou bajky, okořeněné řemeslností cirkusových technik i výtvarného umění, nejen mne, prostě nadchlo. Skvělá procházka lesem. Opravdu, pro celou rodinu a se zvířátky všeho druhu.

…a pochopitelně i pro zvířátka

Feel the Universe Circus CompanyVlez v les“

Tvůrčí tým: Alžběta Tichá, Dorota Krátká, Adam Krátký a Jan Jirák

Hudba: Jan Machovec

Světelný design: Michal Horáček

Fotograf: Vojtěch Brtnický, Tereza Vohralíková

Video: Jiří Jiráček

Partneři: KD Mlejn, Sdružení Roztoč, Habrovka festival, Cirqueon, Nadace Život Umělce, Na Statku Velké Přílepy

Harmoniky tak trochu jinak

Když jsem si vybral představení „Rozladěné držky”, čekal jsem spíše pouliční divadlo. Neboť tento titul obě protagonistky často hrají i pouličně.  Ale nebyl to harmonikářský styl Radúzy ani její souputnice Jany Vébrové.

Dcera zpěváka, režiséra i scenáristy Ondřeje Havelky se svou kolegyní mile překvapily. Jedinou vadou na kráse bylo umístění do stanu s hledištěm v úrovni plochy a nikoli arénovitým, stupňovitým. To trochu účinkujícím ublížilo. A divákům naopak  ublížilo poněkud to, že zvukaři neměli svůj pult (asi v zájmu umístění co nejvíce sedadel?) uprostřed. Se svým ovládáním z pravé strany stanu nedosáhli přece jen té úplně ideální úrovně zvuku…

Rozálie Havelková a Anežka Hessová

Duo všestranných performerek Rozálie Havelková a Anežka Hessová má hodně společného. Obě protagonistky hrají na akordeon a část svých životů prožily v cirkuse. Anežka studovala v Indii tanec kathak a Rozálie naopak ve Španělsku flamenco. Anežka si píše a hraje taneční a divadelní přestavení a také hodně vystupuje pro děti. Nakonec, vždyť část svého dětství strávila v kočovném divadle. Rozálie profesionálně zpívá swing s jazzovým big bandem, hraje šansony na svůj starý akordeon a příležitostně se věnuje herectví. Ke styku  nového cirkusu se uchýlila teprve v dospělosti.

Jejich hodinové představení Rozladěné držky” bylo až neutuchající syntézou různých divadelních žánrů, nálad, pohledů, názorů. Zajímavá scénická koláž klasického indického tance kathak a španělského flamenca obohacená o poetiku nového cirkusu, nonverbálního divadla a klaunérie. To vše vycházelo z autentického příběhu Rozálie Havelkové. Poetickými prostředky vyprávěly příběh o odchodu k cirkusu, o odvážném vykročení do neznáma a touze splnit si svůj sen.

Obě protagonistky, tentokrát v opačném pořadí

Rozladěné držky“

Hrají: Anežka Hessová, Rozálie Havelková

Režijní spolupráce: Roman Poliak

Režijní supervize: Ondřej Havelka

Tak trochu skvrna na tváři – bez roušky

Jediná kritika závěrem. Na tiskové konferenci předem i na mnoha místech celé „Letní Letné light“ bylo jasně nastoleno, že vstup do stanů je povolen pouze v rouškách. Ale, zůstalo spíš jen u předsevzetí a prázdných deklamací…

Na vlastní kůži jsem zažil, že tomu tak nebylo! Většina lidí se tím řídila. Ale sledoval jsem pořadatelku, která těsně před představením, hnala, pod rouškou přítmí, na místa – menší armádu lidí bez roušek- Ještě je přímo směrovala k sedadlům! Anebo spokojené plnoštíhlé ženy bez roušek, sedící těsně pod stojící uvaděčkou, která je blahosklonně přehlížela. Dlužno podotknout, že nikdo z výše uvedených nejevil dojem mentálně retardovaných jedinců, kteří mají pro nošení roušek výjimku!

Nemohu kvalifikovaně posoudit, zda je nošení roušek účinné. Ale pokud se něco předem vyžaduje, tak by tomu mělo být plošně u všech. Pořadatelé by tím neztratili patřičný kredit. A v kuloárech by se pak nemluvilo o „protekčních individuích“.

Video: Jiří Jiráček

Foto: František Ortman, Vojtěch Brtnický a Tereza Valníčková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»Or to Be«– internacionálně v ALTĚ

Díky velmi aktivnímu a činorodému, nám dobře známému, Centru choreografického rozvoje SE.S.TA (i dalším společným produkčním organizacím) jsme se opět dočkali silného mezinárodního projektu

Když se sejdou dvě taneční a choreografické i režisérské osobnosti na společném pódiu, tak to zpravidla mezi nimi zdravě jiskří. Projekt „Or to Be“ je vzácnou výjimkou. Nacházíme v něm souznění dvou výrazných individualit. Navíc, ke všem výše zmíněným profesím, i uznávaných pedagogů.

Bývám nesmlouvavým kritikem bezbřehého užívání zahraničních názvů u představení českých divadel. Nyní a zde učiním výjimku. „Or to Be“ jednak předurčuje, že se jedná o projekt nadnárodní. A v druhé linii i zvukomalebnou narážkou na „ortopedii“ decentní formou poukazuje na indispozici „ženské složky představení“Markéty Stránské.

Je obdivuhodné, jak se dokázala Markéta Stránská vyrovnat se svým tělesným postižením. „Or to Be“ to opět plně dokazuje. Oproti nedávnému představení „LeŤ“, kde jí byly ještě oporou berle (či spíše správněji „švédské hole“), dokázala téměř nemožné. Pohybuje se a tančí přirozeně a lehce. Samozřejmě, že v příslušně upravené choreografii. Ale i tak – klobouk dolů a velká poklona.

Jean Gaudin ještě v reprezentativním kostýmu. Na inkriminovaném představení měl o hodně moc civilnější…

Inscenace „Or to Be“ je, pochopitelně, i svou kratší stopáží, podřízena podmínkám, výkonu a fyzickým nárokům Markéty Stránské.

Reprezentant francouzské nezávislé taneční scény (a mimo jiné i úspěšný filmař!) Jean Gaudin plní prostor svými improvizačními tanečně pohybovými „kousky“. Chvíli je Stránské kontrastním protihráčem, jindy její propracovanější etudy vhodně ilustruje. Celé představení se nese v duchu nebezpečí – valících se „chumlů“ papyru. Ne, to není gramatická chyba! Divák totiž tu, neustále se množící masu, považuje za papyrus.

Jednoznačně nejslabší stránkou tohoto představení jsou kostýmy. Chápu snahu o civilnost. Ale i ta by měla být nějak DIVADELNĚ vyjádřena. Bohužel, při sledovaném představení působil Gaudinův „kostým“ (na rozdíl od fotografií Vojtěcha Brtnického), jako by si odskočil na pódium od nedalekého stánku s buřty. A ani oblečení Markéty Stránské zrovna nehýřilo kostýmní kreativitou…

Kdo je za dveřmi?

Je otázkou, zda by vyznění „Or to Be“ neprospělo častější užití scénické hudby? Je jí zde spíše „po špetkách“. V každém případě by to napomohlo dynamice a tahu celého večera…

Ještě před závěrem recenze bych rád opět výrazně ocenil výkon obou interpretů. Navíc, jejich autorsko-režijní vklad je zde rovněž neopominutelný.

Markéta Stránská v akci (a v papyru). Jean Gaudin za dveřmi.

Nemohu napsat, že každý divák tento ambiciózní internacionální projekt pochopí a akceptuje beze zbytku. A hned po prvním zhlédnutí. Ale přece, jaksi odjakživa, má být každé divadelní představení i určitým hledáním. Tajenkou pro diváka a hledáním sebe sama interpretů. A to tentokrát bylo naplněno v míře více než vrchovaté.

»Or to Be«

Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin

Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková

Světelný design: Zuzana Režná

Hudba: Jan Kratochvíl

Produkce: Srdcem zapsaný spolek z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.

Grafika: Monika Urbášková

Podporovatelé projektu: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a ALT@RT z.ú.

Zvláštní poděkování: Nathalie Pubellier a WD Lux

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Chrámový tanec u svatého Mikuláše

Tajemný a mysteriózní

 Chrámový tanec – tato unikátní taneční premiéra vedená samotným ,Bohem choreografie´- Michalem Záhorou byla zatančená v náboženských prostorách posvátného kostela svatého  Mikuláše pro Pražské arcibiskupství.

Po chvilkovém spočinutí v tomto náboženském prostoru mě zasáhla jakási velmi tajemná a mysteriózní vůně pocházející z majestátní atmosféry této sakrální budovy. Nejdřív se tento kostel naplnil duchovně znějící hudbou, která mě v podstatě jemně donutila detailněji prozkoumat různé sochy a samotného Ježíše Krista. Pomocí hudby jsem najednou sochu Krista vnímal zcela jinak. Spontánně mě zavalil proud lítosti.

Po dojemném hudebním úvodu skromně oděni tanečníci, jenž, s důstojně vyzařující náladou, obohatili prostor svou nově příchozí energií, jaksi umocnili vyšší spirituální frekvence panující v kostele. Citlivě a něžně vykročili do prázdného prostoru a pozvolna se nám rozhodli sdělit své vnitřní poselství.

Po úvodní taneční pasáži nastala zajímavá chvíle, kdy se metaforicky řečeno tanečníci ponořili do duchovní tématiky Velikonoc a v podstatě zpodobnili samotný výjev zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nálada v kostele poněkud zkostnatěla a vystřídal jej žal či překvapení. V podvědomí diváků nastal zvrat. Vskutku došlo na jevišti ke katarzi ducha mezi diváky a Ježíšem Kristem, jenž jaksi znovu povstal skrze vědomí Michala Záhory. Kristova láska a jeho světlo se opět na malou chvíli vynořilo skrze pohyby tanečníků a jakýmsi způsobem  ozářilo celý kostel uctivou vznešeností. Ten vzápětí  získal nadpozemskou krásu. Zkrátka tanec  oslavoval přítomnost všeho dění. V tomto směru vidím velký umělecký posun, protože  v tomto okamžiku je jasně patrné, že pouhé slovo jakéhosi kněze je směšně bezmocné oproti božskému tělu. Tělo jako rituální prostředek je nesmírně mocné a dokáže vyjádřit nevyjádřitelné, a to skrze svoje kolektivní nevědomé signály, které jsou pro někoho obtížně zachytitelné. Zároveň je pozoruhodné, že energie tanečníků doutnala jiskrnou a chytlavou příchutí, která byla v samotném Bohu. Vskutku do nich vstoupila božská energie a oni se proměnili v malé plamínky, jejichž hlavním plamenným zdrojem je sám Kristus.

 V závěrečné pasáži došlo k překvapivému momentu. Tanečníci se pozvolna vytratili z divákova dohledu a doslova vyčistili prostor svým pomalým krokem. Atmosférou prostupoval očišťující a uvolňující náboženský éter. A taneční bohové zčistajasna zmizeli.

CHRÁMOVÝ TANEC

Choreografie: Michal Záhora

Režie: Klára Mašatová

Tanec:  Dagmar Chaloupková, Pavel Mašek, Nikola Němcová a Michal Záhora

Foto : Vojtěch Brtnický
Michael Dužda
pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN