Chrámový tanec u svatého Mikuláše

Tajemný a mysteriózní

 Chrámový tanec – tato unikátní taneční premiéra vedená samotným ,Bohem choreografie´- Michalem Záhorou byla zatančená v náboženských prostorách posvátného kostela svatého  Mikuláše pro Pražské arcibiskupství.

Po chvilkovém spočinutí v tomto náboženském prostoru mě zasáhla jakási velmi tajemná a mysteriózní vůně pocházející z majestátní atmosféry této sakrální budovy. Nejdřív se tento kostel naplnil duchovně znějící hudbou, která mě v podstatě jemně donutila detailněji prozkoumat různé sochy a samotného Ježíše Krista. Pomocí hudby jsem najednou sochu Krista vnímal zcela jinak. Spontánně mě zavalil proud lítosti.

Po dojemném hudebním úvodu skromně oděni tanečníci, jenž, s důstojně vyzařující náladou, obohatili prostor svou nově příchozí energií, jaksi umocnili vyšší spirituální frekvence panující v kostele. Citlivě a něžně vykročili do prázdného prostoru a pozvolna se nám rozhodli sdělit své vnitřní poselství.

Po úvodní taneční pasáži nastala zajímavá chvíle, kdy se metaforicky řečeno tanečníci ponořili do duchovní tématiky Velikonoc a v podstatě zpodobnili samotný výjev zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nálada v kostele poněkud zkostnatěla a vystřídal jej žal či překvapení. V podvědomí diváků nastal zvrat. Vskutku došlo na jevišti ke katarzi ducha mezi diváky a Ježíšem Kristem, jenž jaksi znovu povstal skrze vědomí Michala Záhory. Kristova láska a jeho světlo se opět na malou chvíli vynořilo skrze pohyby tanečníků a jakýmsi způsobem  ozářilo celý kostel uctivou vznešeností. Ten vzápětí  získal nadpozemskou krásu. Zkrátka tanec  oslavoval přítomnost všeho dění. V tomto směru vidím velký umělecký posun, protože  v tomto okamžiku je jasně patrné, že pouhé slovo jakéhosi kněze je směšně bezmocné oproti božskému tělu. Tělo jako rituální prostředek je nesmírně mocné a dokáže vyjádřit nevyjádřitelné, a to skrze svoje kolektivní nevědomé signály, které jsou pro někoho obtížně zachytitelné. Zároveň je pozoruhodné, že energie tanečníků doutnala jiskrnou a chytlavou příchutí, která byla v samotném Bohu. Vskutku do nich vstoupila božská energie a oni se proměnili v malé plamínky, jejichž hlavním plamenným zdrojem je sám Kristus.

 V závěrečné pasáži došlo k překvapivému momentu. Tanečníci se pozvolna vytratili z divákova dohledu a doslova vyčistili prostor svým pomalým krokem. Atmosférou prostupoval očišťující a uvolňující náboženský éter. A taneční bohové zčistajasna zmizeli.

CHRÁMOVÝ TANEC

Choreografie: Michal Záhora

Režie: Klára Mašatová

Tanec:  Dagmar Chaloupková, Pavel Mašek, Nikola Němcová a Michal Záhora

Foto : Vojtěch Brtnický
Michael Dužda
pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

MIŘENKA ČECHOVÁ křtí svůj knižní debut „Miss AmeriKa“

Když spojí síly vynikající tanečnice a skvělý fotograf, tak je z toho jistě výtečná a pozoruhodná publikace. A pokud o ni máte zájem, stačí zdánlivá maličkost – zaplatit 650,- Kč! Křest bude v pražské Akropoli.

Režisérka a performerka Miřenka Čechová pokřtí 9. října ve 20.00 hodin v Paláci Akropolis svou debutovou knihu “Miss AmeriKa”. Křest bude spojen s uvedením stejnojmenné multimediální rapové litanie Miřenky Čechové a Martina Tvrdého, která vznikla zhudebněním několika povídek z knihy. Premiérově byla scénická verze knihy uvedena letos v květnu pod hlavičkou divadelního souboru Spitfire Company. Lehce kontroverzní kniha autorského tria Miřenka Čechová, fotograf Vojtěch Brtnický a kreslíř Chin Yew je kaleidoskopem mikro příběhů, humorných událostí prožitého i odpozorovaného života v americkém New Yorku. Výtvarník Petr Sís žijící dlouhodobě v New Yorku o ní napsal: „Dokonale odpozorované a bystře napsané.“ Kniha se dá číst ze dvou stran ve dvou jazycích, zároveň v češtině a angličtině. Vychází v nakladatelství wo-men ve spolupráci s Artbureau a je k zakoupení za 650,- Kč na stránkách nakladatelství. Více na:  bit.ly/MissAmeriKa.

Miřenka Čechová na snímku Vojtěcha Brtnického

Miss AmeriKa vypráví fiktivní příběh ženy, která se zamilovala do města, v němž je cizincemAlterego Miřenky Čechové Mckenzie Tomski v ní sarkasticky, nekorektně a nekompromisně glosuje svá setkávání s New Yorkem, jeho obyvateli, tamějšími trendy i sama se sebou. Knihu ,Miss AmeriKa´ si pro sebe definuji jako fiktivní literárně-obrazový dokument. Ale lidé i příběhy v ní mají reálné předobrazy. A tak je tenhle dokument možná až moc opravdový. O to intenzivněji se bude konzumovat,” říká Barbora Baronová z nakladatelství wo-men.

Kniha “Miss AmeriKa” je dílem Miřenky Čechové, fotografa Vojtěcha Brtnického a malajského kreslíře Chin Yewa. Obsahuje 60 krátkých textů v symbióze s fotografiemi a komiksem zachycující postavu Mckenzie Tomski na její pouti New Yorkem. Hrdinka knihy je ilegální newyorská imigrantka a newyorský misfit, nenápadný i přiznaný zírač, bytost tekuté identity, která s ironickým, temným, nekompromisním humorem nabourává americká klišé. Lajkuje, hejtuje, šmíruje, imituje a je imitována. „Miřenka Čechová napsala hiphopovou litanii, cestopis, antropologický výzkum i báseň. Sžíravou, vtipnou, sebeironickou. Styl, rytmus vyprávění a jazyk splývají ve strhující flow. Jestli se s někým vypravit do New Yorku, tak s její Mckenzie.“ napsal o knize spisovatel a novinář, držitel ceny Magnesia litera Ondřej Nezbeda.

Knížka má i svou scénickou, jevištní podobu

Spitfire Company uvedla scénickou verzi knihy Miss AmeriKa jak v ČR, tak například v israelském Akku a originální rapový muzikál uvádějí ve dvou verzích – v českém a v anglickém jazyce. Podle slov uměleckého šéfa souboru Petra Boháče je v plánu tento multimediální projekt do příštího roku ještě rozšířit o živý hudební doprovod.

Miřenka Čechová, Vojtěch Brtnický, Chin Yew: Miss AmeriKa

Knižní design: Jakub Wdowka, Ondřej Kramer, Artbureau

Dramaturgie textu: Barbora Baronová

Editace a korektury: Kateřina Kadlecová

Překlad: Lucia Mikolajková

Proofreading: Megan Ann Bedell

Tisk: Helbich

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Sólo pro Kateřinu, H2O a pár červených holínek

LETNÍ LETNOU 2018 zakončila pozoruhodná (pod)vodní inscenace „Nesnesitelná tekutost bytí“. Nekonala se přímo v letenském parku, nýbrž v Jatkách78, respektive poblíž jejich scény v pavilonu 11a “Skleněnka”.

Kam za vodou? Kam za „tekutým bytím“? Kam nás z LETNÍ LETNÉ zavedou červené holínky? Odpověď zní: trochu níže pod letenský kopec, do katastru stejného obvodu Prahy 7. Do Holešovic. Do současné tržnice, ale historicky bývalých jatek.

Přípravy “Nesnesitelné tekutosti bytí” v hale 11a, zvané “Skleněnka” byly náročné

Na skleněnky do Skleněnky?

Již jsme zvyklí na tradiční scénu Jatka78 v bývalých jatečních (dnes tanečních) pavilónech 7 a 8. Avšak za vodou, hlavní protagonistkou Kateřinou Dvořákovou a režisérem Vítem Neznalem i jeho netradiční inscenací, jsme si museli zajít do jiné části jatečního prostoru, respektive dnes areálu pražské tržnice. Premiéra a třináct záříjových repríz „Nesnesitelné tekutosti bytí“ se totiž odehrávaly v jiné „jateční” uličce. Poněkud východněji (blíže k muzikálové aréně Rock Opera), v  někdejší jateční hale 11a se vžitým označením „Skleněnka“.

Skleněná krychle ještě nenapojena na vodní hospodářství”

Jiné prostředí, v naprosto odlišné „Skleněnce”, nahradilo dnes již „klasické“ prostory divadelních industriálních sálů Jatek78. A to se ukázalo (alespoň protentokrát) daleko vhodnějším. Zdejší prostor totiž umožňuje větší vzdušnost či variabilitu. A zřejmě i speciálně pro tuto inscenaci kvalitnější zajištění potřebného „vodního hospodářství“.

Hned při vstupu nás ve „Skleněnce“ čekalo obří čtvercové akvárium, jehož jedna strana měřila dva metry a sedmdesát centimetrů. Bylo umístěno uprostřed arénovitého čtvercového sektorového hlediště. Jeho konstrukce čítala na výšku čtyři strmé řady. Do jedné takové sekce se vešlo přibližně devadesát sedících diváků. Tudíž, vyprodané představení mohlo přivítat necelé čtyři stovky zájemců.

Očekávali jsme hravost. Průzračnost. Čistotu. A to vše předem nám název „Skleněnka“ evokoval… I když ke kuličkám měl na hony daleko.

Tragické ozvučení v krychli

Nikoli pouze já, ale většina dalších diváků přicházela na jatka s očekáváním i mnohými otazníky. Jak bude fungovat napouštění vody? Bude herečka již připravena v krychli? Jak bude vidět?

Odpověď na druhou výše uvedenou řečnickou otázku může znít. „ano“. Trochu symbolicky, pod výrazným reliéfním historickým znakem Prahy na jižní stěně, nás očekávala herečka již v onom obřím akváriu. Zatím prázdném. Bez vody. Představení samotné začínalo jejími nezávaznými krokovými variacemi v červených holínkách. Přičemž pojídala a drobila pop-corn. Do toho se postupně vpravovaly hereččiny monology. Ačkoli v programu je, že představení je uváděno v české jazykové verzi, bylo to jaksi jedno. Hlavní protagonistce nebylo vůbec rozumět. Klidně mohla mluvit svahilsky či jidiš. Bylo slyšet spíše nesouvislé „halekání“. Tu tam nesouvislé slůvko. Prostě, tunelový efekt udělal své. Škoda, že se zvukařům nepodařilo tuto bolest – během zkoušení – vyléčit! Jistě šla nějakým, byť náročnějším způsobem, eliminovat. Takto si scenáristé vystřihli několik stránek práce naprosto do vzduchu. Nadarmo. Nemluvě o přípravě herečky… Tedy, odpověď na třetí řečnickou otázku z úvodu této stati zní: „vidět bylo dobře, slyšet nikoli“.

Voda začíná stoupat

Postupně onen nesrozumitelný monolog ustává. Akvárium se zespoda začíná naplňovat vodou. Kateřina Dvořáková se nesmyslně snaží vodu vylévat z pravé i levé holínky. Voda stoupá. Postupně začne krychli plnit proudící „sprchová“ voda od stropu haly. Herečka je chvíli pod vodou, chvíli šlape vodu, chvílemi se snaží na hladině (i pod ní) plavat.

Během této klíčové scény se nabízí otázka, zda byla choreografie konzultována i s trenéry akvabel?

To vše podkresluje archívní i (patrně?) autorská hudba. Jako divák se s jejím výběrem ve většině případů neztotožňuji. Nepůsobí vhodně ani kontrastem! Místy by určitě prospělo i něco v „esoteričtějším“ duchu! Björk? Enya? To by určitě „vodním“ scénám dodalo další rozměry i účinek.

Trochu jako u Bolka Polívky

Když již začínala krychle s vodou i Kateřinou Dvořákovou působit trochu monotónně až nudně, probral diváky nástup rychlé technické roty.

Dva černě odění údržbáři v pracovních overalech přiběhli a začali kontrolovat přívody a uzávěry vody. Pěkně postupně, jeden po druhém. A  to netrvá minutu. Je zde totiž 150 metrů hadic, 25 metrů bazénových trubek, 20 přírub, 11 uzávěrů, 5 sprchových hlavic a 4 jímky! Celkově toto entrée napomohlo změně tempa i rytmu představení. To bez diskuse. Pouze já osobně bych si představoval nějaké reálnější začlenění do inscenace. Třeba náznak pokusu evakuace diváků… Nějaké mobilní zatelefonování? Kolem a kolem vypadala výsledně tato akce jako nechtěný vstup přitroublých klaunů. Cosi jako legendární Jaryn a Baryn v televizních eskapádách „Bolkoviny“ a „Manéž Bolka Polívky“.

Toto je pouze část přívodů vody…

Ale i přes výše uvedené rozpaky patří scenáristům i režisérovi dík za toto oživení…

Odnese to chřipkou či angínou?

Celkově je nápad technicky i umělecky originální. Vít Neznal určitě nezklamal. Kateřina Dvořáková se překonává. Technici, inženýři i vodohospodáři strávili na přípravě jistě stovky hodin. Za to velké uznání.

Voda proudí horem i spodem

Pouze se mně zdá, že technika, efekt a prvotní nápad naprosto přebily nějakou dramatickou stavbu. Představení přestává gradovat asi ve druhé třetině. Voda opadá. Ale s ní, bohužel, i jaksi invence tvůrců. Závěr nenese – kromě očekávaného vysvobození aktérky z již odčerpané krychle – žádnou výraznější pointu. Zůstávají tam sice osamocené červené holínky. Jako memento… Jako výkřik? Ale není to jakýsi výkřik tak trochu do prázdna?

Červené holínky: ikona či memento?

Závěrem nezbývá než pochválit graficky výpravný a informačně dokonalý program. Obsahuje i potřebné poděkování Ochrannému svazu autorskému za licenci k užití autorských skladeb, což by mělo být samozřejmostí i u jiných divadel.

Při dlouhé závěrečné děkovačce jsem pouze trnul, aby Kateřina Dvořáková neodnesla svůj statečný “vodní” výkon nachlazením.

Nesnesitelná tekutost bytí

Námět: Vít Neznal, Kateřina Dvořáková
Hraje: Kateřina Dvořáková
Režie: Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko – Hoštová
Dramaturgie: Kateřina Součková
Asistent režie: Viktor Černický
Scénografie: Vít Neznal, Ivan Němec, Petr Vítek
Kostýmy: Petr Vítek, Lenka Rozsnyóová
Zvuk: Jan Sedláček
Hudba: Jan Čtvrtník
Light design: Michal Horáček
Fotograf: Vojtěch Brtnický
Grafický design, koncept: Martin Sršeň
Koproducenti: Jatka78, Letní Letná
www.jatka78.cz / www.letniletna.cz

Foto: archiv Nesnesitelná tekutost bytí

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jubilejní festival „Nultý bod“ již v červenci!

O prázdninách proběhne v Praze již desátý ročník performačního festivalu. Můžete se těšit na fyzické i taneční divadlo.

Desátý ročník Mezinárodního festivalu fyzického a tanečního divadla Nultý bod proběhne od 16. do 21. července 2018 v prostorách Divadla v Celetné, v Národní galerii a ve Werichově vile.

Festival do Prahy pravidelně přiváží to nejzajímavější ze současné zahraniční tvorby na poli cross-over projektů se zaměřením na taneční, loutkové a vizuální divadlo.

Tématem letošního ročníku je intimita. Zahraničním hostům dominuje kanadská tanečnice a choreografka Daina Ashbee, která Nultý bod 2018 odstartuje 16. července ve 20 hodin v Divadle v Celetné. Ashbee dvakrát vyhrála Prix de la danse de Montréal. Prestižní německý taneční magazín TANZ ji zařadil mezi 25 nejzajímavějších mladých umělců roku 2017 a americká publikace DANCE 2018 ji zařadila mezi 30 vycházejících hvězd taneční scény. V představení Pour s neuvěřitelnou upřímností konfrontuje sebe i diváka s touhou po osvobození, vystavení se bolesti i dosažení katarze. Kompletní program festivalu najdete na stránkách www.nultybod.cz. Vstupenky lze zakoupit v předprodeji GoOut.

 

Festival Nultý bod 2018 nabídne kromě vystoupení Pour kanadské tanečnice Dainy Ashbee, italsko-anglickou dvojici Igor and Moreno s představením Idiot Syncracy či multimediální projekt Soni Ferienčíkové, Márii Júdové a Alexandry Timpau nazvaný Everywhen. Program doplňuje rapový muzikál Miřenky Čechové a Martina Tvrdého Miss AmeriKa, španělský loutkář a performer David Espinosa s minimalistickým představením My Great Work či Spitfire Company a jejich magické Constellations II. Každoroční součástí festivalu bude edukativní workshopový týden Performing Arts for the Future, který je otevřen profesionálům i studentům všech uměleckých oborů. Letošní novinkou je hudební program v zahradě Werichovy vily kurátorovaný dj-kou, aktivistkou a rozhlasovou reportérkou Mary C.

Nultý bod (16. – 21.7.2018)

Vstupenky: goout.net/cs/festivaly/nulty-bod-2018/oceyc/

Facebook: fb.com/nultybod

Máte už program na červenec? Pokud nikoli, tak určitě počítejle s jubilejním „Nultým bodem“!!!

Titulní foto: Paige Culley

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

MARKÉTA VACOVSKÁ a “extrémní” divadelní zážitek rok před Pražským Quadriennale

Pražské Quadriennale, největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie, a Studio Hrdinů spojují své síly

Pražské Quadriennale, největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie a Studio Hrdinů spojují své síly. V návaznosti na úspěšnou výstavu Extrémního kostýmu na PQ 2011, která rozostřila a rozmělnila hranice mezi tělem, kostýmem, prostorem, světly a zvukem, se 6. června 2018 od 20:00 ve Studiu Hrdinů odehraje performance MUD s tanečnicí

Markétou Vacovskou. Stylizovaný rituál, který si pohrává s nenápadnou výměnou pozic mezi hercem a divákem i realitou a imaginací, bude pozvánkou na další ročník Pražského Quadriennale. To se bude konat přesně za rok, tedy od 6. do 16. června 2019 v Průmyslovém paláci a na pražském Výstavišti, kam se vrátí přesně po 12 letech.

Performance  MUD ve Studiu Hrdinů bude prvním zážitkem nového ročníku PQ, které naplno vypukne doslova do roka a do dne. Prostor Studia Hrdinů je

sám o sobě vzpomínkou na výstavu Extrémního kostýmu, kterou pro PQ 2011 koncipovala kostýmní výtvarnice Simona Rybáková. Betonová textilie, pytle na suť, gáza, igelit, sochařská hlína, instalatérské konopí, škrobové lepidlo, zářivky i žárovky. To všechno nastřádá během expresivního rituálu MUD tanečnice Markéta Vacovská do zakouřeného sálu Studia Hrdinů.

Performance v koncepci Zuzany Formánkové a Ondřeje Kinského si dala nelehký úkol prozkoumat podstatu kostýmu a všechny významy, které s sebou na divadle může nést. Divadelní kostým se pro autory v režijní

spolupráci s uměleckým šéfem Studia Hrdinů Janem Horákem stává samostatným scénickým prvkem, ale i architekturou, která propojuje jak samotného performera, tak i diváka s prostorem. Společně nastiňují jedno z témat blížícího se PQ 2019 – znejistění hranice mezi akcí na scéně a manipulací s divákem.

„Příští ročník Pražského Quadriennale se nebude věnovat jednotlivým částem scénografie odděleně, ale zaměří se naopak na spolupráci umělců a samotný kreativní proces otevřený novým vlivům, nové inspiraci včetně těch nejodvážnějších nápadů. Právě díky odvážným krokům tvůrců, kteří se nebojí společně projít neustále se měnící krajinou lidské imaginace a přinést odtud leckdy i extrémní zážitek, přinese takový zážitek i Studio Hrdinů a to zejména odvážným divákům, kteří se nechodí do divadla jen bavit nebo odpočívat, ale především něco zažít,“ dodává umělecká ředitelka Pražského Quadriennale Markéta Fantová.

„Extrémní“ divadelní zážitek MUD představí 6. června ve Studiu Hrdinů performerka a tanečnice Markéta Vacovská, absolventka katedry pantomimy HAMU a členka souboru Spitfire Company. Za svůj výkon v představení One

Step Before The Fall získala na Fringe Festivalu v Edinburghu prestižní ocenění Herald Angel, cenu České taneční platformy 2013 v kategorii Tanečnice roku a Cenu Divadelních novin. Za svůj mimořádný výkon byla také zařazena do širších nominací na Cenu Thálie.

 

MUD, 6. června 2018 od 20:00

Studio Hrdinů, Dukelských hrdinů 47, Praha 7

Vstupenky: goout.net/cs/divadlo/mud/wwjxc

 

Foto: Vojtěch Brtnický

 

Eliška Míkovcová 

 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Momentum MIŘENKY ČECHOVÉ

Na piazzettě Národního divadla probíhá výstava fotografií

Momentum Miřenky Čechové ve fotografiích Vojtěcha Brtnického na piazzettě Národního divadla

Na náměstí Václava Havla (piazzetta Národního divadla) bude od 1. do 28. února probíhat výstava fotografií Vojtěcha Brtnického zachycující 30 hodinovou performance Miřenky Čechové a Sabine Seume Momentum, která se zde uskutečnila v červnu loňského roku. Zabydlený pokoj s neviditelnými stěnami, v němž vše plyne pomaleji, než ve skutečnosti, z amyšlení nad každodenní uspěchaností života a jedinečné česko-německé setkání dvou významných performerek tanečního divadla zachycené na 10 velkoformátových snímcích. Výstavu doprovodí úvodní a závěrečná taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat, která proběhne 1. února v 17.30 a 28. února v 17.00.

V prostoru piazzetty Národního divadla (nám. Václava Havla) se v červnu 2017 uskutečnil ojedinělý taneční projekt dvou choreografek a performerek Miřenky Čechové a Sabine Seume. Ty uvnitř veřejného prostoru stvořily intimní pokoj, v němž non-stop, po dobu třiceti hodin zakoušely zpomalení času. Co vše se během těchto třiceti hodin událo? S jakými okamžiky se musely utkat? „Když se člověk vrcholně zpomalí, uvidí pohyb svého vlastního stínu,” popisuje svůj zážitek z performance Momentum Miřenka Čechová.

Jedinečnou atmosféru zachytil ve svých fotografiích Vojtěch Brtnický, jeden z nejvýraznějších fotografů současného tanečního divadla. „Řeč těla je velice silný komunikační prostředek a ne mnoho z nás si uvědomuje, jak moc ji vnímáme. Chvíli jsem se věnoval činohře, ale jednoduše řečeno proti současnému tanci to byla tak trochu nuda. Současný tanec je mnohem vyzývavější ke zkoumání, nutí k pečlivějšímu pozorování a zároveň občas neklade skoro žádné mantinely vlastní interpretaci,“ dodává autor fotografií. Brtnický dokumentuje dění v oblasti současného tance a pohybového divadla už přes deset let. Je mimo jiné oficiálním fotografem festivalů Tanec Praha nebo česká taneční platforma. Spolupracuje se soubory Spitfire Company, Tantehorse, Divadlem Ponec, Cie des Pieds Perchés, Nanohách, VerTeDance a dalšími v ČR i v zahraničí. Publikuje v domácích časopisech a periodikách, ale i v zahraničním tisku (New York Times, Russia Today).

Výstavu fotografií doprovodí v úvodní vernisáži 1.2. i v závěrečné dernisáži 28. 2. taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat. Její název odkazuje k poslední hodině extrémní fyzické výzvy, v níž koncentrace a tělesný výkon performerek dosahovaly vrcholu.

Výstava Momentum 1.2.- 28.2.2018

Vernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 1.2.2018 v 17:30

Performeři: Darja Hlinková, Sabina Bočková, Viktor Černický, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek

Dernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 28.2.2018 v 17:00 (v rámci festivalu Malá Inventura)

Performeři: Sabina Bočková, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek, Tomáš Janypka

 

 

Eliška Míkovcová

Taneční magazín