»Or to Be«– internacionálně v ALTĚ

Díky velmi aktivnímu a činorodému, nám dobře známému, Centru choreografického rozvoje SE.S.TA (i dalším společným produkčním organizacím) jsme se opět dočkali silného mezinárodního projektu

Když se sejdou dvě taneční a choreografické i režisérské osobnosti na společném pódiu, tak to zpravidla mezi nimi zdravě jiskří. Projekt „Or to Be“ je vzácnou výjimkou. Nacházíme v něm souznění dvou výrazných individualit. Navíc, ke všem výše zmíněným profesím, i uznávaných pedagogů.

Bývám nesmlouvavým kritikem bezbřehého užívání zahraničních názvů u představení českých divadel. Nyní a zde učiním výjimku. „Or to Be“ jednak předurčuje, že se jedná o projekt nadnárodní. A v druhé linii i zvukomalebnou narážkou na „ortopedii“ decentní formou poukazuje na indispozici „ženské složky představení“Markéty Stránské.

Je obdivuhodné, jak se dokázala Markéta Stránská vyrovnat se svým tělesným postižením. „Or to Be“ to opět plně dokazuje. Oproti nedávnému představení „LeŤ“, kde jí byly ještě oporou berle (či spíše správněji „švédské hole“), dokázala téměř nemožné. Pohybuje se a tančí přirozeně a lehce. Samozřejmě, že v příslušně upravené choreografii. Ale i tak – klobouk dolů a velká poklona.

Jean Gaudin ještě v reprezentativním kostýmu. Na inkriminovaném představení měl o hodně moc civilnější…

Inscenace „Or to Be“ je, pochopitelně, i svou kratší stopáží, podřízena podmínkám, výkonu a fyzickým nárokům Markéty Stránské.

Reprezentant francouzské nezávislé taneční scény (a mimo jiné i úspěšný filmař!) Jean Gaudin plní prostor svými improvizačními tanečně pohybovými „kousky“. Chvíli je Stránské kontrastním protihráčem, jindy její propracovanější etudy vhodně ilustruje. Celé představení se nese v duchu nebezpečí – valících se „chumlů“ papyru. Ne, to není gramatická chyba! Divák totiž tu, neustále se množící masu, považuje za papyrus.

Jednoznačně nejslabší stránkou tohoto představení jsou kostýmy. Chápu snahu o civilnost. Ale i ta by měla být nějak DIVADELNĚ vyjádřena. Bohužel, při sledovaném představení působil Gaudinův „kostým“ (na rozdíl od fotografií Vojtěcha Brtnického), jako by si odskočil na pódium od nedalekého stánku s buřty. A ani oblečení Markéty Stránské zrovna nehýřilo kostýmní kreativitou…

Kdo je za dveřmi?

Je otázkou, zda by vyznění „Or to Be“ neprospělo častější užití scénické hudby? Je jí zde spíše „po špetkách“. V každém případě by to napomohlo dynamice a tahu celého večera…

Ještě před závěrem recenze bych rád opět výrazně ocenil výkon obou interpretů. Navíc, jejich autorsko-režijní vklad je zde rovněž neopominutelný.

Markéta Stránská v akci (a v papyru). Jean Gaudin za dveřmi.

Nemohu napsat, že každý divák tento ambiciózní internacionální projekt pochopí a akceptuje beze zbytku. A hned po prvním zhlédnutí. Ale přece, jaksi odjakživa, má být každé divadelní představení i určitým hledáním. Tajenkou pro diváka a hledáním sebe sama interpretů. A to tentokrát bylo naplněno v míře více než vrchovaté.

»Or to Be«

Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin

Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková

Světelný design: Zuzana Režná

Hudba: Jan Kratochvíl

Produkce: Srdcem zapsaný spolek z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.

Grafika: Monika Urbášková

Podporovatelé projektu: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a ALT@RT z.ú.

Zvláštní poděkování: Nathalie Pubellier a WD Lux

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Chrámový tanec u svatého Mikuláše

Tajemný a mysteriózní

 Chrámový tanec – tato unikátní taneční premiéra vedená samotným ,Bohem choreografie´- Michalem Záhorou byla zatančená v náboženských prostorách posvátného kostela svatého  Mikuláše pro Pražské arcibiskupství.

Po chvilkovém spočinutí v tomto náboženském prostoru mě zasáhla jakási velmi tajemná a mysteriózní vůně pocházející z majestátní atmosféry této sakrální budovy. Nejdřív se tento kostel naplnil duchovně znějící hudbou, která mě v podstatě jemně donutila detailněji prozkoumat různé sochy a samotného Ježíše Krista. Pomocí hudby jsem najednou sochu Krista vnímal zcela jinak. Spontánně mě zavalil proud lítosti.

Po dojemném hudebním úvodu skromně oděni tanečníci, jenž, s důstojně vyzařující náladou, obohatili prostor svou nově příchozí energií, jaksi umocnili vyšší spirituální frekvence panující v kostele. Citlivě a něžně vykročili do prázdného prostoru a pozvolna se nám rozhodli sdělit své vnitřní poselství.

Po úvodní taneční pasáži nastala zajímavá chvíle, kdy se metaforicky řečeno tanečníci ponořili do duchovní tématiky Velikonoc a v podstatě zpodobnili samotný výjev zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nálada v kostele poněkud zkostnatěla a vystřídal jej žal či překvapení. V podvědomí diváků nastal zvrat. Vskutku došlo na jevišti ke katarzi ducha mezi diváky a Ježíšem Kristem, jenž jaksi znovu povstal skrze vědomí Michala Záhory. Kristova láska a jeho světlo se opět na malou chvíli vynořilo skrze pohyby tanečníků a jakýmsi způsobem  ozářilo celý kostel uctivou vznešeností. Ten vzápětí  získal nadpozemskou krásu. Zkrátka tanec  oslavoval přítomnost všeho dění. V tomto směru vidím velký umělecký posun, protože  v tomto okamžiku je jasně patrné, že pouhé slovo jakéhosi kněze je směšně bezmocné oproti božskému tělu. Tělo jako rituální prostředek je nesmírně mocné a dokáže vyjádřit nevyjádřitelné, a to skrze svoje kolektivní nevědomé signály, které jsou pro někoho obtížně zachytitelné. Zároveň je pozoruhodné, že energie tanečníků doutnala jiskrnou a chytlavou příchutí, která byla v samotném Bohu. Vskutku do nich vstoupila božská energie a oni se proměnili v malé plamínky, jejichž hlavním plamenným zdrojem je sám Kristus.

 V závěrečné pasáži došlo k překvapivému momentu. Tanečníci se pozvolna vytratili z divákova dohledu a doslova vyčistili prostor svým pomalým krokem. Atmosférou prostupoval očišťující a uvolňující náboženský éter. A taneční bohové zčistajasna zmizeli.

CHRÁMOVÝ TANEC

Choreografie: Michal Záhora

Režie: Klára Mašatová

Tanec:  Dagmar Chaloupková, Pavel Mašek, Nikola Němcová a Michal Záhora

Foto : Vojtěch Brtnický
Michael Dužda
pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

MIŘENKA ČECHOVÁ křtí svůj knižní debut „Miss AmeriKa“

Když spojí síly vynikající tanečnice a skvělý fotograf, tak je z toho jistě výtečná a pozoruhodná publikace. A pokud o ni máte zájem, stačí zdánlivá maličkost – zaplatit 650,- Kč! Křest bude v pražské Akropoli.

Režisérka a performerka Miřenka Čechová pokřtí 9. října ve 20.00 hodin v Paláci Akropolis svou debutovou knihu “Miss AmeriKa”. Křest bude spojen s uvedením stejnojmenné multimediální rapové litanie Miřenky Čechové a Martina Tvrdého, která vznikla zhudebněním několika povídek z knihy. Premiérově byla scénická verze knihy uvedena letos v květnu pod hlavičkou divadelního souboru Spitfire Company. Lehce kontroverzní kniha autorského tria Miřenka Čechová, fotograf Vojtěch Brtnický a kreslíř Chin Yew je kaleidoskopem mikro příběhů, humorných událostí prožitého i odpozorovaného života v americkém New Yorku. Výtvarník Petr Sís žijící dlouhodobě v New Yorku o ní napsal: „Dokonale odpozorované a bystře napsané.“ Kniha se dá číst ze dvou stran ve dvou jazycích, zároveň v češtině a angličtině. Vychází v nakladatelství wo-men ve spolupráci s Artbureau a je k zakoupení za 650,- Kč na stránkách nakladatelství. Více na:  bit.ly/MissAmeriKa.

Miřenka Čechová na snímku Vojtěcha Brtnického

Miss AmeriKa vypráví fiktivní příběh ženy, která se zamilovala do města, v němž je cizincemAlterego Miřenky Čechové Mckenzie Tomski v ní sarkasticky, nekorektně a nekompromisně glosuje svá setkávání s New Yorkem, jeho obyvateli, tamějšími trendy i sama se sebou. Knihu ,Miss AmeriKa´ si pro sebe definuji jako fiktivní literárně-obrazový dokument. Ale lidé i příběhy v ní mají reálné předobrazy. A tak je tenhle dokument možná až moc opravdový. O to intenzivněji se bude konzumovat,” říká Barbora Baronová z nakladatelství wo-men.

Kniha “Miss AmeriKa” je dílem Miřenky Čechové, fotografa Vojtěcha Brtnického a malajského kreslíře Chin Yewa. Obsahuje 60 krátkých textů v symbióze s fotografiemi a komiksem zachycující postavu Mckenzie Tomski na její pouti New Yorkem. Hrdinka knihy je ilegální newyorská imigrantka a newyorský misfit, nenápadný i přiznaný zírač, bytost tekuté identity, která s ironickým, temným, nekompromisním humorem nabourává americká klišé. Lajkuje, hejtuje, šmíruje, imituje a je imitována. „Miřenka Čechová napsala hiphopovou litanii, cestopis, antropologický výzkum i báseň. Sžíravou, vtipnou, sebeironickou. Styl, rytmus vyprávění a jazyk splývají ve strhující flow. Jestli se s někým vypravit do New Yorku, tak s její Mckenzie.“ napsal o knize spisovatel a novinář, držitel ceny Magnesia litera Ondřej Nezbeda.

Knížka má i svou scénickou, jevištní podobu

Spitfire Company uvedla scénickou verzi knihy Miss AmeriKa jak v ČR, tak například v israelském Akku a originální rapový muzikál uvádějí ve dvou verzích – v českém a v anglickém jazyce. Podle slov uměleckého šéfa souboru Petra Boháče je v plánu tento multimediální projekt do příštího roku ještě rozšířit o živý hudební doprovod.

Miřenka Čechová, Vojtěch Brtnický, Chin Yew: Miss AmeriKa

Knižní design: Jakub Wdowka, Ondřej Kramer, Artbureau

Dramaturgie textu: Barbora Baronová

Editace a korektury: Kateřina Kadlecová

Překlad: Lucia Mikolajková

Proofreading: Megan Ann Bedell

Tisk: Helbich

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN