Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s prvním sólistou Finského národního baletu Michalem Krčmářem

„Jako umělci musíme jít příkladem, dávat naději, vzdělávat, pomáhat a naslouchat“

„Na úvod  mého rozhovoru bych rád poděkoval Vaší redakci za možnost mého vyjádření k tyranské situaci na Ukrajině. Neexistují slova, jakými bych popsal, jak se většina lidí a umělců cítí, když vlastně jediné, co můžeme dělat, je přihlížet. Vždy se dá udělat alespoň trochu, alespoň něco málo, a pokud tak učiní každý, bude to mít ohromující váhu a dopad. Tím jsem si jistý. Většina z nás má dvě možnosti. Neudělat nic nebo udělat něco. Bohužel, to se nedá říct o lidech na Ukrajině. Jako například můj bratr Martin jel na Slovensko-ukrajinské hranice dobrovolně pomáhat a já jsem se pro začátek rozhodl, že se na každém představení budu klanět divákům s vlajkou Ukrajiny a sociální média zaplavovat s anti válečnými příspěvky… Jako umělci máme velké slovo, musíme jít příkladem, dávat lidem naději, lepší pocit, vzdělávat, pomáhat a naslouchat lidem. Nyní je velká potřeba,  abychom byli jednotní, silní a spolu proti krutosti zaujali jasné postavení. V mých myšlenkách jsem s nezlomným duchem lidu Ukrajiny, ale také se statečnými jedinci v Rusku, kteří dávají jednoznačně najevo, že jsou proti utlačování, okupování a zabíjení v této nesmyslné válce.

Děkuji.“          

Zhiyao Chen a Michal Krčmář Louskáček choreorafie Wayne Eagling Foto Roosa Oksaharju

První sólista Finského národního baletu v Helsinkách, držitel ceny Edvarda Fazera, udělované Finskou kulturní nadací,  Michal Krčmář, jehož práce byla oceněna také italskou kulturní nadací Premio Capri Danza Internazional za mezinárodní taneční zásluhy, si zatančil řadu nádherných rolí, hostuje na mnoha místech. Příležitostně se věnuje choreografii, učí na baletních školách a jeho domov je tam, kde jsou jeho žena a dcerka šťastné a je to jedno kde, důležité je, že jsou spolu.

Michal Krčmář jako Prince ve Spící krasavici Choreografie Javier Torres Foto Roosa Oksaharju

V dětství jste se věnoval hodně sportu – hokej, fotbal, cyklistika a díky hokeji jste se v osmi letech dostal k tanci. Jak jste v jednom rozhovoru přiznal, hned na první hodině Vás zaujal. Čím Vás tak dostal, že jste jej již od jedenácti let studoval na taneční konzervatoři?

„Bylo to především díky tamější pedagožce Janě Kitnarové (Čižinské). Na Základní umělecké škole Nad Alejí v Praze 6, kde jsem začínal, mě od první chvíle podporovala a chválila. V té době jsem o tanci nevěděl absolutně nic. Jen jsem opakoval, co mi ukazovala, a já okoukával, jak starší děti tančí. Ona viděla, že mi vše jde instinktivně, s cítěním pro muziku. Okamžitě se mi zmínila o Taneční konzervatoři hl. m. Prahy.

Takže zásadní vliv měla baletní pedagožka, její kladný přístup a povzbuzovaní. Kdyby můj první baletní pedagog byl někdo, kdo jen křičí a shazuje sebevědomí, tak bych se na další hodině určitě neukázal.

Bohužel,  můžeme si to říct otevřeně. Svět baletu byl a je plný takových negativních lidí. Většinou jsou to ti, kteří neuspěli ve vlastní kariéře, a tak si svojí frustraci vybíjí na studentech a tanečnících. Měl jsem skutečně štěstí, že mě někdo při mých prvních dnech baletu nasměroval tímto kladným, vřelým a hlavně profesionálním směrem, kterým se i já jako pedagog, držím dodnes.

Musím zmínit, že mi sportovní zázemí hodně pomohlo s baletními prvky, jak v klasické technice, tak v moderní. Zní to až zvláštně, ale zejména mé zkušenosti z bruslení a hokeje často užívám každý den při své práci. Je důležité, aby si děti mohly vyzkoušet co nejvíce věcí, koníčků, sportů, jelikož jako dospělý tanečník je více možností z čeho dále čerpat. Dokonce i z karate, které jsem jako malý navštěvoval, stále čas od času něco využiji.“

Michal Krčmář jako Mr. Hyde Foto Mirka Kleemola

Již ve druhém ročníku TK jste tančil v malém valčíku baletu Šípková Růženka v ND a ve třinácti klasické sólo v Louskáčkovi. Během studií jste obdržel několik cen na mezinárodních soutěžích. Začínal jste jako sólista v Bohemia Baletu, byl jste v baletu Státní opery v Praze. V roce 2011 jste se stal prvním sólistou Finského národního baletu v Helsinkách. Jak jste se tam dostal? Někde jste řekl, že jste vždycky chtěl tančit v zahraničí.

„No vidíte, na ten valčík jsem málem zapomněl. To musí být víc než 20 let. Tenkrát jsme ho tančili bok po boku s mým nejlepším přítelem Milanem Františákem, se kterým jsem v úzkém kontaktu dodnes. Pamatuji, že tam byl i Adam Zvonař. To už ani není možný (smích….)

Je pravda, že jsem si vždycky chtěl zkusit vycestovat. Poznat, jaké to je, pracovat v zahraničí, třeba pouze na pár měsíců nebo jednu sezónu. Nenapadlo mě, že se do Prahy už nevrátím. Je to pěknou řádku let, co jsem pryč a jsem nakonec spokojený, i když jsem se už nevrátil. Miluji Prahu, miluji Státní operu a doufám, že si tam ještě někdy zatančím. Je to jeviště, které pro mě skutečně moc znamená. Je to scéna, kde se ze mě stal tanečník. Díky mému angažmá v baletu Státní opery Praha, jsem se dostal do Helsinek. Bylo to také díky Nikole Márové (se kterou jsem ve Státní opeře tančil Labutí jezero) a manželům Němečkovým, kteří mi dali výborné reference. Díky nim a tvrdé práci jsem byl v roce 2010 pozván do produkce Louskáčka do Finského národního baletu jako hostující sólista. Po dvou odtancovaných představeních prince jsem dostal nabídku pracovat zde nastálo. Po čtyřech měsících jsem byl nominován na prvního sólistu.

Bylo toho tenkrát hodně. Nikdy bych se do Finska nedostal, kdyby mi tehdejší šéfová baletu Hana Vláčilová nevyšla vstříc a můj pedagog Jurij Slypyč za mě nezaskočil do představení během mé absence v Praze.

V té době mi odchod ulehčila nejistota politického postavení ke kultuře, ignorace a nevzdělanost tehdejších hlav Ministerstva kultury. Často na to vzpomínám. Díky tomu jsme se stali přáteli například s Radimem Dolanským a dalšími, se kterými jsme bojovali proti nekompetenci, ale neuspěli.

Když se tak zamyslím, na ty lidi co o nás rozhodovali, praskly obrovské skandály, skončili s ostudou a žalobami na krku a my jsme pořád na našich uměleckých postech a děláme, co milujeme.“

Michal Krčmář a Martin Nudo Choreografie Lucas Jervies Foto Roosa Oksaharju

Již v roce 2015 jste se stal Etoile neboli Hvězdou Finského národního baletu a o rok později jste byl oceněn cenou Edvarda Fazera, kterou uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor. Co to pro Vás znamená?

„Není to lehké každé ráno vstát, jít na baletní sál, prokousat se tréninkem, zkoušet jednu hlavní roli za druhou, odtancovat je, aby se člověk za svou práci nemusel stydět a to vše během roků, které doslova utíkají před očima. Je to velká zodpovědnost, sebedisciplina a konstantní práce.

Znamená to pro mě moc a jsem velice vděčný za to, jak je mé úsilí oceněné. V srpnu 2021 jsem si letěl dokonce vyzvednout uměleckou cenu na Capri za mezinárodní taneční zásluhy, což bylo pro mě velké překvapení. Myslím, že si takové uznání ani nezasloužím. Díky mé manželce jsem se naučil italsky a taky jsem začal v Itálii pravidelně hostovat a vyučovat. Jsem moc rád, že má práce byla oceněna také italskou kulturní nadací „Premio Capri Danza Internazional“.

Maria Kochetkova a Michal Krčmář Foto Roosa Oksaharju

Hostujete také na různých scénách doma (NdB) i v zahraničí (Estonském národním baletu, Finské národní opery, Teatro San Carlo), tančil jste po celém světě v Portugalsku, Itálii, Německu, Japonsku, Rusku, Rakousku, Slovinsku, Francii, Slovensku, Polsku, Kolumbii, Kambodži, Maďarsku, Číně… A spolupracoval s řadou zajímavých osobností. Na koho rád vzpomínáte? Je někdo, s kým byste rád pracoval?

„Je spousta skvělých choreografů a pedagogů, na které moc rád vzpomínám. Jsou i tací, které už nemusím v životě vidět a z velké části se na takových lidech shoduje skoro většina mých kamarádů a kolegů. To je asi v každé profesi. Choreografové, které si rád připomínám, jsou například: Val Caniparoli, John Neumeier, Alexei Ratmansky, Lucas Jervies… a věřím, že snad i oni si užili práci se mnou, tak jako já s nimi, jelikož atmosféra s nimi byla vždy velice přátelská a profesionální.

Moc rád bych se někdy sešel, poseděl a popovídal s Mikhailem Baryshnikovem, nebo Carlosem Acostou.“

Hanako Matsune a Michal Krčmář Labutí jezero Choreografie David McAllister Foto Roosa Oksaharju

Ztvárnil jste řadu rolí – byl jste Princ Désiré a Modrý pták ve Spící krasavici, princ Siegfried v Labutím jezeře, Solor v Bajadéře, Basil v Donu Quijotovi, Vronský v Anně Karenině, Albret v Giselle, princ v Louskáčkovi, Oberon ve Snu noci svatojánské, Spartacus, Onegin… Jaké role rád ztvárňujete? Splnil jste si své taneční sny nebo máte ještě nějaký nesplněný?

„Samozřejmě mám své zamilované postavy jako je Basilio, Solor, Spartacus, Onegin  nebo Des Grieux. Jsou ovšem i balety, které dělám s menším nadšením. Vlastně každá role je zajímavá a dává možnost k mému osobnímu ztvárnění určitého charakteru.

Na Vaši otázku mohu odpovědět: Ano, splnil jsem si své sny a stále plním, v některých případech i několikanásobně. Jelikož si stále dávám nové sny, cíle a to je vlastně klíč k úspěchu.“

Corsaire – Maria Kochetkova – Michal Krčmář – Anna Marie Holmes Foto Mirka Kleemola

Začátkem března jste se vrátil z týdenního pobytu v Dubaji, kde jste v Abú Dhabí tančil na gala Roberto Bolle and Friends. Jaké to bylo, být součástí takového velkého mezinárodního tanečního projektu?  Co jste si z účasti odnesl?

„Samozřejmě to byla skvělá zkušenost. S Robertem jsem v kontaktu už nějakou dobu, ale stále jsme nemohli najít vhodné termíny pro spolupráci. Bohužel pandemie na tom měla také veliký podíl. Nakonec jsem obzvláště rád, že to klaplo pro tato  vystoupení. První představení jsme měli v Abu Dhabi v nádherném „Emirates Palace“ s úžasným zázemím a servisem. Druhé, stejně jako první, bylo reprezentováno Italskou ambasádou na expu „Italy Expo 2020″. Měl jsem čest si promluvit a povečeřet se zajímavými lidmi a ambasadory. Českého ambasadora Pana Slavíka nevyjímaje. Celou krátkou túr jsme zakončili symbolem míru při pokloně na Dubai Expo 2020. Dostali jsme se do zpráv a článků v médiích po celém světě. Ne pouze díky přítomnosti Roberta a dalších velkých tanečních umělců, ale díky jednoznačnému postoji vůči utlačování a zabíjení. Byl to velice silný moment také díky tomu, že na jevišti s námi byla hvězda „Staatsballett Berlin“ Iana Salenko, která je původem z Kyjeva a její rodina tam stále je. Hrdě stála na jevišti s ukrajinskou vlajkou přes ramena. Náš kolega Alessandro Quarta hrál na své housle Ukrajinskou Národní hymnu a my všichni jsme nad hlavami drželi cedule s nápisy „PEACE“ (mír). Organizátoři Dubai Expo 2020 s tímto nesouhlasili a také nám před představením nedali k tomuto gestu oficiální svolení, jelikož Rusko bylo také na Expu. I přes „zákaz“ jsme my všichni zúčastnění umělci jednohlasně zvolili naši podporu ukázat na kamery celému světu. Je to krátký čas, který má umělec na jevišti během svého vystoupení, ale měl by stoprocentně sloužit k vyjádření jeho pocitů. Proto bylo představení druhého března 2022 mnohonásobně důležité. Tančil jsem Grand Pas z baletu Don Quijote, které je pro mě jedno z nejoblíbenějších, při kterém nemusím na jevišti předstírat/hrát,  kdo jsem. Byla to nádherná show po boku špičkových baletních hvězd. A hlavně jsem mohl dát najevo svůj názor a hrdě splnit svou uměleckou povinnost. Vše bylo podtrženo reakcí obecenstva, které nám skládalo své díky během dlouhých minut potlesku ve stoje.“ (Celé vystoupení z Dubai Expo 2020 je možné shlédnout na Youtube.com)

archiv Michal Krčmář- Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

Příležitostně se věnujete choreografii, jako bylo např. představení Slepé snění pro domovy důchodců v Helsinkách a někde jste řekl, že Vás láká i režie. Máte v těchto oborech nějaké vzory? 

„Je nesčetně choreografů, kteří mě ovlivnili a stále ovlivňují. Pomáhá mi to najít svůj „styl“. Je to proces, který nemá konec a stále se vyvíjí. O choreografii bych mohl mluvit hodiny, ale na co se podle mého názoru v dnešní době často zapomíná, je promyšlená režie.

Režie mě skutečně fascinuje a největší inspiraci si beru z kinematografie. Filmy jsou můj velký koníček. Sledovat práci velkých režisérů od Miloše Formana, přes Sergia Leoneho, Quentina Tarantina, až po Christophera Nolana nebo podle mého názoru režisérku s velkou budoucností Bryce Dallas Howard. Z každé generace režisérů a filmů jsem se něco přiučil, co mi pomáhá ztvárnit role určitým způsobem, dle daného kontextu a vykreslených situací. Přemýšlet nad nimi jako interpret, ale i jako režisér, mi dává mnohem větší rozhled, možnosti, prostor pro improvizaci a celkový přehled, jak vytvořit daný charakter na jevišti.“

 

archiv Michal Krčmář z nového baletu Sibeluis (generálka)

Když jste končil taneční konzervatoř, snil jste o tom, že budete baletním šéfem. Později Vás to přešlo. Co dnes? Čím je  balet pro Vás stále tak okouzlující?  

„Našel jsem určitý pocit svobody v mé profesi, která mi dává schopnost dělat mou práci ještě lépe než v minulosti. A to je osvobodit se od pocitu, že musím balet dělat až do tanečního důchodu. Uvědomuji  si, že jestli budu chtít zítra skončit, tak to bude správné rozhodnutí a udělá mě a mou rodinu šťastnější. Chodím do svého zaměstnání, protože je to má vášeň, láska a velký koníček. Až přijde den, kdy to tak cítit nebudu, tak se chci prostě sebrat a odejít. Zkrátka si myslím, že je pak lepší skončit. Když jsem si uvědomil tohle, tak jsem objevil určitou „uměleckou svobodu“. V mé profesi musím poslouchat jen jeden hlas a to instinkt v mém srdci a ne mého uměleckého šéfa nebo pedagoga. Ti by zde měli být pouze jako podpora k dosažení mého nejlepšího výkonu.

Často mi připadá, že se dnes hodně baletních šéfů dostane na svůj post a je jim jedno, že jsou nerespektováni nebo jsou do konce odmítáni, v některých případech absolutní amatéři. Hlavně, že jsou tam, kde jsou. Ano,  je pravda, že dříve jsem snil o tom být umělecký šéf baletního souboru, ale ne za každou cenu. Dnes to vidím jinak. Pokud bych si nebyl rozhodně jistý, že mohu pro určitý soubor a tanečníky udělat to nejlepší a pokud bych byl nechtěný, tak proč se do takové pozice tlačit? Ani nevíte, kolik úžasných potencionálních šéfů v baletních kruzích je a přeci tuto práci nechtějí dělat, jelikož chtějí svůj klid. Problém vždy je a bude ego. Já také se svým egem bojuji, ale čím jsem starší a zkušenější, tak víc a víc nacházím svůj klid a mír, kam ego už nepatří.

Správný šéf se obklopí lidmi, kteří jsou mnohem lepší a moudřejší, než je on/ona sám. Vytvoří tým profesionálů, kde naslouchá názorům specialistů a mluví jako poslední a po hromadném zvážení určí cestu, kterou se vydat. Někdy přemýšlím o tom být umělecký šéf, ale pro mě je nejdůležitější rodina a čas pro ni.“

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle Michal Krčmář Dubai Expo

Řadu let žijete ve Finsku. Vaše manželka Stafania Cardaci, která je také tanečnice FNB, pochází ze Sicílie a máte dcerku Sofii. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde má dcera a žena jsou šťastné a oni jsou šťastné, když jsme všichni spolu a je vlastně jedno, kde to je. Vím, že kdybych se rozhodl změnit angažmá a nastoupil třeba do souboru v Německu nebo Anglii, tak by neváhaly ani vteřinu a následovaly by mě. Ve Finsku jsme zatím spokojeni. Čeká nás další změna vedení, tak uvidíme. V naší rodině žijeme „hlavně dnes a na zítřek moc nekoukáme“.

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Ve chvílích volna dost často učím na baletních školách a o delších prázdninách mířím okamžitě k moři na pláž, kde mohu být pořád. Sedět na pláži, spát na pláži, hrát fotbal, volejbal, sledovat západy a východy slunce. Podle mě, pro tanečníka je nejlepší volno na pláži u moře.“

Děkuji za rozhovor

archiv Michal Krčmář -Roberto Bolle Friends Abu Dhabi Emirates Palace

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

 

Foto: archiv Michala Krčmáře a uvedení fotografové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín