Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, dvojnásobnou mistryní ČR EVOU KREJČÍŘOVOU

„Tanec je spojení sportu a umění“

Je tanečnicí tělem i duší. Miluje všechny tance a přiznává, že je od mala soutěživý typ.  Dvojnásobná mistryně ČR v latinskoamerických tancích Eva Krejčířová, vede taneční kurzy v několika pražských tanečních studiích a velice ji to baví. Již třikrát se zúčastnila televizí taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí a pokaždé si to užívala a šla by do  toho znovu.   

„Co tě nezabije, to tě posílí!“ je heslo, kterým se řídíte. Platí to stále?

Říkala jsem to někde už asi dávno, ale rozhodně to pořád platí.“

Pocházíte z Hradce Králové, kde jste nejen vyrůstala, ale také v jedenácti letech se zúčastnila první taneční soutěže a od dvanácti se věnujete společenskému tanci. Co Vás přivedlo na taneční parket? Jak vzpomínáte na dětství plné drilu a tanečních soutěží? 

Ano, pocházím z Hradce Králové a tady jsem také začínala tančit. Rodiče mě od malička dávali na různé pohybové kroužky od pohybovek až po balet, až nakonec v mých asi 10letech přišla babička s letáčkem do taneční školy Krok, kde to všechno začalo. Já na soutěže a tréninky vzpomínám s láskou, protože jsem to vždycky milovala. A popravdě pro mě to byl trošku útěk, protože rodiče měli velkou firmu a my tam se ségrou musely od malička pomáhat. Takže jsem se na každou soutěž a každý trénink moc těšila.“

V Hradci jste vystudovala gymnázium, ve studiu pokračovala na Univerzitě v Pardubicích a přitom intenzívně tančila. V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je spojení sportu a emocí…

Ano, vystudovala jsem Gymnázium Boženy Němcové a potom Sociální Antropologii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Tanec je rozhodně spojení sportu a emocí. Dnes už říkám, že tanec je spojení sportu a umění, a přestože je to fyzicky velmi náročný sport, pro mě je to pořád víc o umění a prožitku, tedy emocích každého jednotlivého tanečníka a o tom, jak to umíte dát dohromady s tanečním partnerem.“

Působíte jako profesionální tanečnice, učitelka tance v hradecké škole Krok, v pražském Cool Dance vedete taneční kurzy pro začátečníky i pro sportovní páry. Hostujete na dalších tanečních školách a ve studiích. Jste instruktorkou zumby i aerobiku. Baví Vás předávat své zkušenosti dále?

To je pravda, učím jak soutěžní tanec, tak komerční lekce jako například taneční pro dospělé všech úrovní a latinu pro ženy, kde se učíme základy všech latinskoamerických tanců, trošku techniku a hlavně jak se cítit sexy a užít si tanec, i když zrovna nemám parťáka na párové tančení. Žiji v Praze, takže v Hradci učím jednou měsíčně o víkendu nebo podle dohody a v Praze učím v několika studiích, například v Tančírně Petra Čadka, Tap Academy Prague a v novém krásném studiu v centru Prahy Moving World. Vždycky mě bavilo učit, a proto jsem teď úplně šťastná, že se můžu živit tím, co mě baví. Na této práci je krásné, že mám kolem sebe pořád pozitivní emoce, dělám lidi šťastnými.“

Jste dvojnásobnou mistryní ČR v latinskoamerických tancích přes třicet let a v říjnu 2019 jste spolu s tanečním partnerem Gerardem Pérezem Raventósem obsadili 3. místo na MS v latinskoamerických tancích. Co to pro Vás znamená?

Já jsem odmalička soutěživý typ, takže mě vyhrávat soutěže opravdu moc baví. Myslím si, že vyhrát mistrovství republiky, je snem každého sportovce a ani já to neměla jinak. Co se týká 3. místa na mistrovství světa, tak to byl neuvěřitelný zážitek a veliký úspěch vzhledem k tomu, že mám partnera ze Španělska a na tréninky jsem tam musela létat. V době mistrovství jsme spolu tančili čtyři měsíce, takže si umíte představit, jak málo jsme proti ostatním trénovali. Ale vzhledem k tomu, že mistrovství bylo v Ostravě, tak byla neuvěřitelná atmosféra, která z nás dostala to nejlepší. Letos jsme to chtěli vyhrát, jen tato situace nám to zatím dost zkomplikovala, bohužel.“

V roce 2008 jste se dostala do TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí a spolu s Jaromírem Bosákem jste obsadili 3. místo. S Ondřejem Brzobohatým 5. místo a s Ladislavem Vízkem devátí a pak jste nahradila Kamilu Tománkovou, partnerku Ondřeje Banka a spolu jste dotančili na 2. místo. Jak vzpomínáte na soutěž? Co Vám to dalo a šla byste ještě do toho? 

StarDance sama o sobě je úžasný projekt, který neuvěřitelně pomohl společenskému tanci a jeho popularitě mezi širokou veřejností. Já si to pokaždé moc užívala a rozhodně bych do toho šla znovu. Člověk se tam naučí spoustu věcí, protože najednou máte nepopsaný list a vy ho opravdu musíte naučit vše od úplně prvních tanečních krůčků. Ale hlavně si musíte uvědomit, že tam nejste za tanečníka, mistra republiky, ale za parťáka pro osobnost, která je ztracená, dělá něco, co neumí, musí s tím do televize, a ještě na sobě má oblečení, ve kterém se necítí, a vy musíte zvládnout, aby ho to vlastně nakonec bavilo.“

Jste tanečnicí tělem i duší. Máte oblíbený tanec?

Popravdě já miluju všechny tance! Nemám jeden oblíbenější. Je to spíš o denní náladě, někdy máte rumba den a někdy zase samba den.“

V roce 2016 jste se objevila ve filmové romantické komedii Decibely lásky a o rok později v seriálu Mazalové v epizodě Velká pohádková loupež. Byla to dobrá zkušenost? 

Jééé, tak to byla popravdě spíš sranda. Oba dva projekty bylo jednodenní natáčení a vždycky nás tam bylo víc tanečníků a myslím, že jsme si to dost užili.“

A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Já odpočívám tancem. Můj největší koníček je můj pejsek, anglický mastiff Fanynka, se kterou chodím na procházky a dost často se mnou i učí. Když mám volno, tak si ráda čtu, ale protože jsem trošku blázen, tak odpočívám spíš aktivně, chodím běhat, cvičím, předloni v létě jsem se začala učit surfovat a loni si koupila skateboard. V zimě miluju lyže a snowboard.“

Jak snášíte současnou koronavirovou krizi?

Koronavirovou krizi zvládám dobře. Hlavně díky tomu, že nemoc nepotkala nikoho z mých blízkých. Ze začátku jsem byla trošku v šoku a nešťastná, že nemůžu dělat nic z toho, co byl do teď můj život a samozřejmě existenční obavy, protože jste z minuty na minutu bez výdělku. Pak jsem si na tom našla svoje pozitiva. Odjela jsem domů do Hradce a konečně měla čas pořádně poznat malinké děti mojí ségry a trochu jí také pomoct. Celkově si užít rodiny, protože normálně se domů tolik nedostanu. Fanyka je spokojená na zahradě a já hodně sportuju. Běhám, cvičím, protahuji se a dala jsem si drobné výzvy, jako že se naučím stojku, nebo skočím salto na trampolíně. Prostě těším se na parket a všichni moji žáci mi moc chybí!“

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s progresívní grafičkou a malířkou KRISTÝNOU MASOPUSTOVOU, autorkou grafického obrazu Tančícího domu:

„Tanec je úžasná věc“

Zaujal nás nejen její grafický obraz Tančícího domu na současné výstavě v Obrazárně Špejchar Želeč. Tvorba mladé progresívní výtvarnice KRISTÝNY MASOPUSTOVÉ je dynamická, jako moderní život sám. I profesně toho zvládá hodně: volnou tvorbu, externí práci grafičky pro společnost Typograf, práci v reklamě a designu. A jelikož nese jméno fotbalové legendy (i zároveň současného reprezentanta v kopané), začali jsme rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN – o sportu.

Máte spíše sedavější a statičtější povolání, jak je to s Vaším vztahem k pohybu? Věnujete se v současnosti nějakým tanečním či cvičebním aktivitám?

Pohyb je fantastická věc a neumím si bez něho svůj život představit. Nejčastější pohyb jsou pro mne procházky se psem, ale krom toho se věnuji ještě fitness, což je, dá se říct, víceméně můj životní styl.“

Jaký je Váš poměr přímo ke sportu? Neběháte třeba?  Ptám se, protože pocházíte z kraje kousek od rodiště slavných běžkyň, mistryň světa, Jarmily Kratochvílové a Lídy Formanové.

Běhání mi nijak nepřirostlo k srdci, ale jsou jiné sporty, kterým jsem podlehla. V zimním období ty sporty trochu zanedbávám, občas se vydám do hor na snowboard, ale zima není úplně moje oblíbené období. Za to v létě mne doma moc nenajdete, většinu času lítám na vodě za lanem a svůj volný čas věnuji wakeboardu.“ 

Máte nějaký bližší vztah k tanci?

Tanec je úžasná věc. Je to pro mne uvolněním, takže mne často můžete přistihnout, jak doma kráčím v rytmu hudby po celém bytě nebo se vrtím na své kancelářské židli a mé ruce místo, aby tvořily grafiku, tak svými tahy malují abstrakci ve vzduchu.“

Klasická taneční jste absolvovala?

Ano, ty jsem navštěvovala, ale zbyly po nich už jen krásné fotografie a vzpomínky.“ 

Vydáte se do divadla někdy třeba i na balet?

Divadlo je mou slabší stránkou, naposledy jsem v něm byla tak pět let nazpět. A balet jsem viděla mimo hlavní scénu, když jsem při střední škole měla praxi v Národním divadle a připletla jsem se k fotografování baletu.“ 

A co naopak, třeba televizní StarDance sledujete?

Před pár lety jsem ze svého života vypustila televizi, jelikož je to pro mne ztráta času, takže nesleduji.“

Co Vás přimělo k tomu umělecky zpodobnit slavný pražský Tančící dům?

Mám ráda extravagantní a moderní věci, což podle mého názoru tato budova je a je jedna z mála svého druhu v Praze.“

Tančící dům podle Kristýny Masopustové

Milujete tedy moderní architekturu?  

Ano, mám ji ráda.“ 

Mimo tvorby obrazů se zabýváte i reklamou a typografií? Jak jste se k tomu oboru dostala? 

Hned při studiu na střední škole. Vystudovala jsem ,Hellichovku´ (poznámka autora: známá pražská grafická škola, nazvaná podle pražské malostranské ulice Hellichova) obor užitá fotografie a média. Více než fotografie mne ale zaujala grafika. A u ní jsem už zůstala.“

Legendární typografové bývali spíše muži (neznám třeba, že by se nějaké písmo jmenovalo podle autorky-ženy), jak se jako dáma mezi pány cítíte?

Dříve tomu tak snad i bylo, ale vše se mění a dnes je v mém oboru už spousta žen.“

Koláž Kristýny Masopustové

Promítá se do Vaší volné umělecké tvorby i ta práce v reklamě?

To určitě ano.“

Co je Vaší výtvarnou inspirací?

Spojením s větším světem a pozorováním okolního světa vznikají mé umělecké představy. Inspirací jste pro mne vy všichni.“

Reflektujete ve vlastní tvorbě i nějaké své zlomové životní okamžiky?

Já vlastním životem proplouvám v poklidu, takže není nic, co by se z mého života mělo objevit v mé tvorbě. Možná, že to přijde časem?“

Exotický obličej od Kristýny

Můžete krátce shrnout i Vaše profesní i soukromé lásky, priority?

Těmi jsou design, malba, příroda, hvězdné nebe, moje rodina, kavárny, snídaně s mou drahou polovičkou, i ten zmíněný sport.“

Máte nějaké životní krédo?

Věř a tvé sny se stanou pravdou.“

Kristýna ve svém ateliéru

Prozraďte, jaké výstavy a kde v letošním roce chystáte?

Zatím je vše ve hvězdách a není nic ještě jisté, takže se uvidí.“

Dala jste si nějaké předsevzetí do současného rozjíždějícího se roku 2020?

Předsevzetí si už nějaký čas nedávám, ale v průběhu roku se vždy najde nějaký cíl, kterého je třeba dosáhnout.“

Tak Vám za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře přeji, nejen do roku 2020, mnoho zajímavých cílů, výstav, obrazů, grafik, ale i spokojenost a radost v osobním životě.

Foto: archiv Kristýny Masopustové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN