Vydejte se na hedvábnou cestu

Břišní tanec spojený s putováním po starodávné obchodní cestě

Tanečnice, tanečníci a všetci, ktorým tanec zlepšuje svet!

Orientálny tanec nás sprevádza každý deň a my máme niekoľko noviniek, ktoré Vám touto cestou chceme sprostredkovať. Akúkoľvek činnosť, teda aj orientálny tanec, obohacuje spolupráca. Hafla o.z. a Pressburg Dance Fest tento rok podporí (a naopak) krásne podujatia, ako sú Hvězda orientu (17. až 18.2. Náchod, ČR), 11th International ’Daughters of the Moonlight’ Belly Dance Competition for Duets and Groups (11. 2. Budapešť, Maďarsko), Festival Arabesque 2017 (23. až 25. 3., Mladá Boleslav, ČR), Arrabona Bellydance Festival (23. až 25. 3., Győr, Maďarsko) a mnohé ďalšie.

Víťazná choreografia zo súťaže Orient Connection
s Michaelou Buštovou

Workshop s nadanou českou tanečnicou!

Téma: Víťazná choreografia zo súťaže Orient Connection na romantickú emotívnu skladbu Waela Kfouru.

24.2.2018, 10.00 až 12.00 hod., SAHRA – Dance & Relax Studio
Cena: 12 eur
Prihlasovanie posúvame do 23. februára cez on-line formulár na webe.

23.2.2018 19:00
Sen noci orientálnej 2018 – Hodvábna cesta
Tradičný orientálny večer v kultúrnom stredisku na Vajnorskej ulici. Príbeh spojený s putovaním po starodávnej obchodnej ceste v podobe rozprávkovej show s medzinárodným umeleckým obsadním. Hlavným hosťom je svetovo uznávaná tanečnica Kathreen Derouet (CZ). Môžete sa tešit aj na Michaelu Buštovú (CZ), Selenu Erzsébet Pápai (HU), Simonu Cuperovije (SK), Bellysimi dance Prešov (SK), Lanu Trident (RUS/SK), Zuzanu Kalaberovú, ISHTAR – Belly dance group, Oriental Essence, Evangelin, Veroniku Veru Kvasňovskú, Jiřinu Dahliu Jakubíkovú, Shakti – skupina indického tanca a sam ozrejme na Halku, Madhuri a Zaynab a mnoho ďaľších …

Stredisko kultúry
Bratislava Nové Mesto
Vstup: 12 eur
lístky na stránke Ticketportal.sk

Hľadáme dobrovoľníkov!

Hľadáme ochotného dobrovoľníka na 23.2.2018 (priblizne od 18:30 – 23:00), kedy organizujeme akciu Sen noci Orientálnej 2018. Náplňou je výpomoc s predajom bazarového tovaru, poprípade menšie drobné výpomocné úkony, ktoré budú potrebné na mieste.
– Každý dobrovolník má vstup na akciu zdarma,
– o.z. Hafla venuje 10% zľavu na tanečné semináre nami organizované v roku 2018.

Registrácia prebieha do 22.2.prostredníctvom formulára:
https://goo.gl/forms/3j0QEMqXA9cqqux5252

Venujte 2 %, lebo umenia nie je nikdy dosť
Hafla pre Vás už piaty rok organizuje orientálne tanečné stretnutia. Oslávte tento rok s nami naplno a orientálne. Už onedlho môžete na akcií Sen noci orientálnej, či na našej tradičnej Hafle (v lete 2018) a na medzinárodnom festivale Pressburg Dance Fest (28. 9. až 30.9. 2018).

Budeme radi, ak nám venujete 2 %, aby sme sa mohli každým rokom zlepšovať a pozývať zaujímavých hostí.

2% – www.dvepercenta.sk

Taneční magazín

 

Český tanec v datech

Přináší překvapivé souvislosti

Startuje edice Český tanec v datech. Ukáže překvapivé souvislosti

Institut umění – Divadelní ústav zahajuje novou edici věnovanou českému tanci a dalším příbuzným uměleckým oborům, kde je hlavním vyjadřovacím prostředkem pohyb a fyzická akce. Po prologu o tanečním vzdělávání se jednotlivé studie zaměří na balet, současný tanec, nový cirkus, mimické divadlo, tanec v zábavním průmyslu nebo na lidový tanec. Editoři Jana Návratová a Roman Vašek s kolektivem spolupracovníků se rozhodli zmapovat tyto oblasti na základě systematického sběru tvrdých dat. Částečně navazují na své předchozí výzkumy, některé oblasti ale statisticky zachycují vůbec poprvé. Interpretace dat ukazují zajímavé souvislosti.

Na sklonku loňského roku zahájila edici studie Romana Vaška Taneční vzdělávání. Zabývá se všemi šesti konzervatořemi vyučujícími obory tanec a současný tanec. Věnuje se pedagogickému zázemí, mapuje průběh a akcenty studia. „V posledních patnácti letech je patrný úbytek studentů,“ uvádí jako příklad zajímavých zjištění Vašek a dodává: „Překvapení přinesly údaje o uplatnění absolventů. V roce 2016 získala v baletních souborech angažmá jen necelá třetina absolventů oboru tanec a zhruba stejný počet absolventů našel práci v taneční pedagogice. Ještě horší uplatnění ve vystudovaném oboru se ukázalo u absolventů oboru současný tanec.“ Druhá část studie je věnována vysokoškolskému vzdělávání na katedrách s tanečním zaměřením. Alarmující byla například zjištění ohledně finančního ohodnocení vysokoškolských pedagogů.

V prosinci loňského roku vyšla i druhá studie v edici Český tanec v datech, tentokrát věnovaná českému baletu. Detailně mapuje genderovou, vzdělanostní, věkovou a národnostní strukturu v baletních souborech. Výzkumná šetření například ukázala, že polovinu tanečníků v českém baletu dnes tvoří cizinci. Studie sleduje i proměnu pracovně-právního statusu tanečníků nebo jejich angažovanost v odborových a oborových organizacích. Podrobně jsou analyzovány platové a pracovní podmínky tanečníků. „Podle dat Českého statistického úřadu se průměrný plat tanečníků baletu sice citelně zvýšil, avšak náš detailní výzkum ukázal, že jen někde. Výrazně se rozevřely nůžky mezi odměňováním v Národním divadle a regionálních souborech, kde jsou někdy platy doslova tristní,“ uvádí Roman Vašek, který je autorem studie. Publikace o českém baletu se věnuje také provozním tématům, výkonům nebo hospodaření divadel a souborů, práci s potenciálním publikem apod.

Jednotlivé studie vznikající v rámci edice Český tanec v datech si lze volně stáhnout z webových stránek internetového knihkupectví Prospero:

http://prospero.divadlo.cz/e-publikace-ke-stazeni/cesky-tanec-v-datech-1-tanecni-vzdelavani/#.WmYA-qjiaUk

http://prospero.divadlo.cz/e-publikace-ke-stazeni/cesky-tanec-v-datech-2-balet/#.WmYBHKjiaUk

Kateřina Dušková

Taneční magazín

Otevřená výzva italského „ALTOFESTU 2018“

Pozor, nepromarněte skvělou šanci. Můžete se přihlásit na významný festival do Itálie. A to přímo do Neapole! Probíhat bude v červnu.

Osmý ročník ALTOFESTU proběhne 29.6. – 8. 7. 2018 v Neapoli. Festival se zaměřuje na současné, mezinárodní, živé umění. Do 20. ledna je možné předkládat návrhy na jedno či více již debutových děl. Altofest je držitelem jedné z šesti cen EFFE, které byly v roce 2017 uděleny mimořádným evropským festivalům.

Ředitelka festivalu Anna Estdahl se zúčastní letošního 16. ročníku festivalu „Malá inventura“ v Praze. Vítány jsou návrhy týkající se jakéhokoliv počinu v rámci živého umění. Vybraní umělci budou pozváni do Neapole na desetidenní uměleckou rezidenci (pětidenní příprava a pětidenní prezentace jejich díla). Festival je založen na spolupráci umělců s místními obyvateli, kteří je přijmou do svých domovů a poskytnou jim prostor pro tvorbu i následnou prezentaci. Vybraným umělcům poskytne ALTOFEST ubytování, stravu i peněžní odměnu.

Více o festivalu i otevřené výzvě najdete zde:

http://www.teatringestazione.com/altofest/altofest_en/

Online formulář: http://bit.ly/altofest18eng

Kontakt: info@altofest.net

 

TANEČNÍ MAGAZÍN věří, že se čeští zástupci k této výzvě postaví čelem.

Foto: ALTOFEST

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

ALTA bude zkoumat plynutí času a relativnost věku

Studio ALTA v roce 2018 oslaví 10 let své existence a bude proto ve svém programu zkoumat věk a čas z různých úhlů

Studio ALTA bude ve své desáté sezoně zkoumat plynutí času a relativnost věku

Studio ALTA v roce 2018 oslaví 10 let své existence a bude proto ve svém programu zkoumat věk a čas z různých úhlů. Mládí a stáří, minulost a budoucnost, zkušenost i naivita – jakým způsobem se s těmito pojmy vyrovnávají čeští i zahraniční umělci různých generací?

Historie coby subjektivní interpretace minulosti je cenným nástrojem chápání naší současnosti. Může stejně tak posloužit budoucnost? Tuto otázku si klade slovenská umělkyně Petra Fornayová ve své inscenaci Hra na budoucnost_Subjective Future. Tento fiktivní divadelní dokument nahlíží z pozice budoucnosti na současnost, která se tak jeví zcela jiná. V inscenaci se setkávají čtyři umělci z různých uměleckých disciplín – tance, divadla, výtvarného umění a filmového dokumentu, a vytvářejí tak koláž našich představ a strachů. Českou premiéru uvede Studio ALTA 18. ledna.

Další premiéra 29. ledna se naopak zaměří na zkoumání relativnosti věku. Autorský pohybově vizuální projekt Báby je sondou napříč letokruhy. Dvě mladé ženy (Anne-Francoise Joseph a Kateřina Dvořáková) se zde vyrovnávají se svým starým já a hledají, co je mladého ve staroušcích.

Jedním z vrcholů sezony ve Studiu ALTA bude premiéra česko-slovensko-německého tanečního „retro“ projektu Nostalgiáda, který vzniká pod vedením choreografa Karla Vaňka. Tato životopisná dokumentární inscenace, kterou Studio ALTA uvede 23., 24. a 25. března, propojí tanečníky starší generace – Slovenky Martu Polákovou a Annu Sedláčkovou a Češku Moniku Rebcovou. Projekt vzniká k 60. narozeninám Karla Vaňka a symbolicky ho vrací s jeho tvorbou z Německa zpátky domů do Čech. Stěžejní linií je nostalgie jako taková, jako fenomén, jako strategie, či jako poezie.

Téma věku se zrcadlí i v netradičním formátu ALTA by, který již druhým rokem nabízí možnost osobního setkání s umělci pobývajícími v ALTĚ. Mají v rukách dramaturgii jednoho celého večera a mohou si s ním udělat, co uznají za vhodné – prezentovat sebe, své přátele, oblíbené umělce, popovídat si či povečeřet s diváky… Svého večera se 9. února ujmou zkušení umělci – tanečnice Andrea Miltnerová a light designér Jan Komárek a v květnu naopak ta vůbec nejmladší generace – děti z Dětského studia Altík. Přijďte se nechat překvapit, jaké touhy, zkušenosti, osobní zákoutí se s  ;vámi rozhodnou sdílet!

Konfrontaci mladistvého nadšení i zkušenosti nabídne i druhý dubnový víkend – v netradičních prostorách průjezdu mezi divadlem a kavárnou se představí „enfant terrible“ francouzské taneční scény Jean Gaudin s dílem Everything Is Nice Paradise (13. dubna), na kterém se mimo mezinárodního uměleckého týmu podílí i pěvecký sbor čítající členy od pěti do sedmdesáti let. Druhým projektem v průjezdu bude Corridor Piece mladičkých tvůrců Billyho Mullaneye (USA) a Nielse Weijera (NL), který Studio ALTA uvede 14. dubna ve společném večeru s Lˈamour čerstvých absolventů JAMU.

Vrchol sezony ve Studiu ALTA pak bude na podzim – v září bude věnovaných 10 dní oslavám 10ti let existence Studia ALTA a v říjnu diváky čeká již devátý ročník festivalu slovenského současného tance HYBAJ HO!

Stěžejní body:

–          Česká premiéra inscenace Hra na budoucnost Petry Fornayové 18.1.

–          Premiéra inscenace Báby Anne-Francoise Joseph a Kateřiny Dvořákové 29.1.

–          Premiéra inscenace Nostalgiáda Karla Vaňka 23.3.

–          Hostování zahraničních umělců Jeana Gaudina (FR), Billyho Mullaneye (USA) a Nielse Weijera (NL) 13. a 14.4.

–          A samozřejmě podzimní oslavy 10 let ALTY a devátý ročník festivalu současného slovenského tance HYBAJ HO!

 

 

Tatiana Brederová

Taneční magazín

 

 

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Danou Palou

„Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Na domácí scéně i v zahraniční úspěšná tanečnice, choreografka, pedagožka i organizátorka Dana Pala zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN svým podzimním představením „La Mar“. Dokázala také, mimo jiné, založit volnou internacionální kreativní skupinu tanečníků, herců, choreografů a zástupců dalších uměleckých oborů. Nejen proto jsme ji požádali o první rozhovor roku 2018.

Pocházíte z rodiny vystudovaných ekonomů, máte nějaké rodinné divadelní či přímo taneční kořeny?

Sice se moji rodiče věnují ekonomice, ale oba milují kulturu, hudbu a divadlo. Můj tatínek hraje výborně na kytaru a maminka zpívá a hraje na klavír. U nás doma se vždycky zpívalo, hrálo a pořádaly se oslavy. To je asi důvod mého vztahu k hudbě a k tanci. Jako malá jsem také navštěvovala spoustu kroužků a všechny byly tak nějak nasměrované na múzická umění. Je zvláštní, že mě rodiče nepřihlásili třeba na šachy. Praděda byl klarinetista a v mládí jezdil s cirkusem po Evropě, tak ty kořeny mám možná ještě po něm. Bohužel jsem ho nepoznala, ale určitě bychom si rozuměli.”

Věnovala jste se pohybu a tanci od dětských let?

Tančím od malička, začala jsem v šesti letech. Ale ještě dřív než s tancem jsem začala s hudbou. Uměla jsem noty dřív než písmena. Chodila jsem zpívat do sboru, hrála na klavír a v sedmi letech jsem začala chodit do baletu. Měla jsem štěstí, protože jsem jako dítě mohla dělat spoustu kroužků a vybrat si pak ten, který se mi líbil nejvíc. Jezdit z kroužku na kroužek také zahrnovalo trávení spousty času v autě a tam jsme s maminkou často zpívaly, poslouchaly Radio Classic, jazz anebo třeba šansony. Nebyla prostě možnost abych si tanec a hudbu nezamilovala.“

Čím Vám tanec a pohyb na první dojem učaroval?

Na tanci mi přišlo nejkrásnější, že jsem mohla hudbu znázornit. Vždycky mi připadalo, že hudba je barevná a že je to příběh, který musím vyprávět pohybem. Od mala jsem si vymýšlela libreta, improvizovala anebo dokonce i zkoušela ve škole se spolužáky taneční kreace na hudbu, která se mi líbila. V jedenácti letech jsem pak s nástupem na konzervatoř přišla o iluze, protože jsem zjistila, že nemám nejlepší baletní dispozice a že fantazie nestačí. Nejdřív tedy přišlo na řadu naučit se disciplínu a techniku. Vybojovala jsem si to. Vždycky když mám pocit, že něco nezvládnu, vzpomenu si na těchto osm let. Nikdy bych nic nevzdala v půlce.“

Chodila jste do tanečních?

Nechodila. Na to nebyl čas ani energie. Na konzervatoři jsme trénovali šest hodin denně a po večerech se zkoušela představení. Do školy jsme často chodili i v sobotu. Jednou jsem navštěvovala krátký kurz salsy (tu jsme ve škole neměli, dodnes nevím proč) a hrozně mě to bavilo! Chápu, že je není možné do tanečního vzdělání vměstnat všechno, ale třeba zrovna ta přirozenost se kterou tančí celá latinská Amerika je strašně inspirativní! Asi ji musíte mít v krvi, ale ,konzervatoristům´ podle mého názoru prostě chybí.“

Který z tanečních pedagogů na Vás měl největší vliv?

Jan Kodet.“

Jaký režisér, se kterým jste v průběhu kariéry spolupracovala na Vás měl největší vliv?

Irina Andreeva. Režisérka Teatru Novogo Fronta. Malá osoba s velikou osobností a neuvěřitelnou inspirativní energií!“

Ovlivnil Vás svým způsobem nějak legendární Pavel Šmok?

S panem Šmokem jsem se osobně setkala pouze jednou, a to při přijímačkách na HAMU. Mě už choreografii neučil, mým učitelem byl pan Wiesner. Práci pana Šmoka velmi obdivuji, ale nikdy jsem se v ní úplně nenašla. Na konzervatoři jsem milovala Jiřího Kyliána a na HAMU jsem se sice učila ,šmokovský´ repertoár, ale už jsem se věnovala více site-specific projektům, v té době jsem už jsem jezdila hodně do Berlína a pracovala úzce s architekturou. Spíš jsem se nechala ovlivnit tvorbou německé choreografky Sashi Waltz.“

Vaše představení mají spíše divadelní rozměry, jaký žánr divadla upřednostňujete jako divačka v hledišti?

Líbí se mi fyzické divadlo. Mám ráda taneční opery a nejvíc si užívám site – specific představení a sci-fi filmy. Obdivuji práci s prostorem, kde je pohyb důležitou součástí. Nejsem velký fanoušek činohry, preferuji divadlo, kde převládá vyjádření pohybem. Připadá mi sdílnější než vyjádření slovy, neexistují tu jazykové bariéry.“

Máte nějakou nezapomenutelnou zahraniční zkušenost?

Kupříkladu, když jsem působila jednu sezónu v malorském divadle Sans, kde jsem tvořila pohybovou složku pro katalánská činoherní divadla. Bylo to velmi náročné, činoherní představení. Tam trvají třeba i tři hodiny! Nerozumněla jsem polovině představení a dalo mi to dvojnásobnou práci, protože jsem si je musela překládat do španělštiny. Na druhou stranu o to více jsem se soustředila na samotný pohyb. Hlavně práce s herci je neuvěřitelně kreativní a je to zase úplně něco jiného než s tanečníky. Kolegové se mě občas ptají: ‚co jsi, prosím tě, dělala na té Mallorce, v tom malinkém divadle?‘ Pro mě to byla jedna z nejskvělejších zkušeností. Ne vždycky Vám dají velká divadla takovou choreografickou a tvůrčí volnost.“

Máte ohromné množství zahraničních zkušeností, kam byste zařadila naši taneční a baletní scénu v evropském kontextu?

Máme skvělé tvůrce, performery, krásná divadla a velmi kulturní město, které je v samotném středu Evropy! Myslím si, že by se tenhle potenciál měl více využít! V Národním divadle hrajeme obrovské produkce, které stojí strašně moc peněz, ale mě osobně připadá, že méně je někdy více. Víte kolik krásných představení můžete vidět v nějakém malinkém divadle, v zajímavém prostoru anebo třeba v divadle, kde jste ještě nikdy nebyli? Tanečních divadel máme v Praze málo a jsou to docela uzavřené komunity. Takže rozhodně bych naši scénu zařadila mezi kvalitní, jenom možná jsme tak nějak pořád trošku při zemi. Místo na představení do divadla často jdeme raději do hospody nebo nakupovat do obchodního centra. Tyhle priority já mám jasné. Jednou se mi zdálo, že se všechny obchoďáky proměnily v divadla. To by byla nádhera, ne? 🙂 .“

Čím je osobitá a co jí naopak chybí?

Osobitá je především těmi menšími produkcemi, které si často musí vystačit s minimem prostředků a přesto díky nadšení a kreativitě zapojených osob dokáží z mála vytvořit kvalitní představení. Tady bych ráda navázala na předchozí otázku a vyzdvihla nedostatečnou diváckou základnu těchto produkcí. Síla masivní reklamy a toho, co je zrovna v módě, u nás převládá. Potřebujeme více diváků, kteří mají ,otevřenou hlavu´.“

Ve své skupině CREATIVITY máte množství osobností-choreografů, není to někdy až moc konkurence, neboli „mnoho kohoutů na jednom smetišti“?

Pro mne jsou v tvorbě všechny složky rovnocenné! Když například spolupracuji s tanečníky, kteří jsou také choreografy, rozhodně to neberu jako konkurenci, ale jako ohromné plus. Mým úkolem je sesumírovat všechny nápady a uvařit ze všeho dobrou „polévku“. Já naslouchám, dávám mým kolegům prostor, ale zároveň třídím a dobře vím, jak by měl vypadat výsledný tvar představení. Někdy se shodneme, někdy ne, musí to ale všem dávat smysl! Jinak je to vidět na celém představení, že některá složka nefunguje, že je vytvořena pod nějakým nátlakem. Každý tvůrce i interpret do jednotlivé produkce přináší svou osobnost, svůj projev a je potřeba najít ve všem ideální spojitost. To se, myslím, neustále všichni učíme. Mám štěstí, že pracuji s řadou osobností opakovaně, dobře na sebe slyšíme a už se známe.”

Spolupracujete průběžně s výraznými a originálními osobnostmi hudební scény, jak si je vybíráte? Nebo oslovují ony Vás?

To záleží na produkci. Ve většině případů já oslovuji je. Nejvíce pracuji s Jirkou Lukešem, se kterým jsme začali tvořit už na HAMU. Jsme skvěle sehraní. Ráda také zvu ke spolupráci nové tvůrce, například u La Mar jsem oslovila kytaristu, kterého jsem viděla hrát ve Španělsku na pláži. Ale většinou jsem ve výběru kolegů konzervativní, dávám na tým, se kterým tvořím už dlouho. Věřím na hlubší napojení. A stereotyp? Ten není! Každý projekt je jiný a i my se neustále posouváme. Je krásné pozorovat, jak se náš rukopis s každou produkcí malinko mění, i když jsme stabilní tým prověřený časem.“

Věnujete se i workshopům a výchově nejmenší taneční generace, jak vidíte podmínky pro tuto práci v Čechách, na Moravě a v okolním světě?

Podmínky jsou tu skvělé, všude je spousta možností, ale nerozumím tomu, jakým způsobem je využíváme. Proč jsou nájmy tanečních sálů u nás tak drahé a proč jsou dětské kurzy tak levné v porovnání s tím, kolika drahými zbytečnostmi rodiče mnohdy zahrnují svoje děti? Taneční výchova je zásadní, je to kultura pohybu, podle mě je důležitou součástí společenského chování. Navíc, kdo v dnešním světě není kreativní, je ztracen. Děti by měly tančit víc a pedagogové by měli být lépe hodnoceni za tuto práci. Ve srovnáním s okolním světem, například Německem anebo Španělskem, jsou platy tanečních pedagogů v Čechách a okolí podprůměrné. Není divu, že tito učitelé pak odcházejí učit do zahraničí a nebo hledají jinou práci. Je to škoda, protože přicházíme o možnosti, jak si vychovávat nejen tanečníky ale i budoucí diváky. S dětmi se musí zacházet opatrně, co je naučíte a co jim předáte je něco co si budou pamatovat, něco na čem si později budují svou osobnost“

Představení „La Mar“ jste zkoušela i v německém Berlíně. Proč zrovna tam? Čekal bych vzhledem k tematice titulu spíše nějakou přímořskou oblast.

La Mar vznikala na cestách. Námět scénáře jsem vymyslela na Kanárských ostrovech. Pohybový koncept se pak utvořil velmi přirozeně i díky skvělé souhře s italským tanečníkem Enricem Paglialungou. Berlín je město, které se neustále vyvíjí a jde dopředu v tanci, v umění, v experimentech. Vždycky mě tohle město bavilo, i když potřebuji pro svou dlouhodobou inspiraci více přírody a slunce. Proto jsem si ho nikdy pro život nevybrala! Enrico v Berlíně už dva roky žije jako tanečník a pedagog na volné noze. Daří se mu tam výborně! Tohle město umí ocenit kvalitní tanečníky a performery! Jen je potřeba vydržet a prodrat se konkurencí. Zkoušení v Berlíně bylo impulsem k poznání, také jsem chtěla zakusit ten pocit vykořeněnosti na vlastní kůži i při zkouškách. Přestože já vlastně tenhle pocit moc dobře znám, moje role v ,La Mar´ ho poznala právě až v Berlíně. Připadala jsem si tam opravdu jako ztracená víla z ostrova.“

Co Vám dala – krom úzkého kontaktu s divákem – předpemiéra „La Mar“ v komorním prostředí Divadla na půdě?

Spoustu práce a tahání světel do schodů 🙂 Bylo skvělé, že jsme si představení mohli před samotnou premiérou zkusit a zjistit, že ho opravdu můžeme zasadit do jakéhokoli prostoru! Mě osobně fascinuje, jakým způsobem právě prostor ovlivňuje daný projekt. Jsem moc vděčná, že nám divadlo Na půdě poskytlo rezidenci, o které si bohužel v některých pražských tanečních divadlech tvůrci mohou nechat pouze zdát. Navíc na půdě tvoří spousta zajímavých umělců. Jak už jsem říkala v některé z předchozích otázek, to co se zdá být malé a neznámé, může otevřít daleko více možností.“

Jaké máte plány do tohoto roku 2018?

Mým největším plánem do roku 2018 je otevření nového tanečního kreativního centra. Doufám, že se mi to tento rok konečně podaří. Stále hledám vhodné prostory. Dále plánuji vyjet na tour s La Mar do Španělska a na jaře bychom s Enricem rádi uvedli La Mar na Kanárských ostrovech a uspořádali tam workshop současného tance. Co se týká Čech, tak pevně doufám a věřím, že se nám i tady podaří reprízy a budeme moci být součástí některého z českých festivalů, nebo v repertoáru některého z našich tanečních divadel. A pak mě čeká jedna moc zajímavá cesta, ale tu si nechám pro sebe, možná mě inspiruje k dalšímu tanečnímu projektu 🙂 .“

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – ať se Vám současný rok 2018 vydaří se vším všudy.

Ptal se: Michal Stein

Foto: Andrej Jurkovič (portrét),

Andrea Barcalová a Jana Horáčková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Městečko Fake News – další projekt z dílny K. Jandáčkové

Program NoD leden 2018

10/1 11:55: Hodní chlapci (první uvedení v NoD) 19:30/St
DIVADLO Kolik agrese a puzení k násilnému chování v sobě musíme potlačit, abychom se stali „kultivovanými“ lidmi? Je to násilné v nás lidské, nebo nelidské? Co všechno může být spouštěčem naší agresivity? Byli bychom schopni se podílet na násilí na druhých? A co v momentě, kdy bychom byli pod vlivem nějaké skupiny? Může být násilí na druhých určitý druh sportu, kterému lze propadnout? Opravdu jsme si jisti tím, jak se ve vypjatých a nepříjemných situacích zachováme? Můžeme o sobě říct, že v žádném případě nemáme sklon k násilí v jakékoli jeho podobě? Režie: J. Mikulášek. Dramaturgie: M. Zicháčková. Hraje soubor 11:5 5. -> VYPRODÁNO

12/ 1 a 13/1 Bufo Alvarius – The Underground Secret 19:00/Pá a So
FILMOVÁ PREMIÉRA | SÁL Premiéra dokumentárního filmu Bufo Alvarius – The Underground Secret režiséra Filipa Záruby. Strhující audio-vizuální dobrodružství a radikální svědectví o nejsilnějším známém přírodním psychedeliku, které produkuje žába Bufo Alvarius ze sonorské pouště. Následné diskuze se zúčastní F. Záruba, V. Dejčmar, M. Vančura a S. Zemánek. Afterparty: DJ IM Cyber. www.bufolavarius.com -> 250 Kč

15/1 NoD Kviiiz 19:30/Po
Další vydání vědomostního zápolení na vlnách vašich mozkových závitů. Přijďte si oprášit své vědomosti a nevědomosti. Registrace týmů (max. 4 osoby) probíhá od 19:30 do 19:50. -> FREE

15/1 Anna Hulačová & Jana Vojnárová: Paralelní pozdravy 16. 1. – 16. 2. 2018
GALERIE
Jana Vojnárová vychází ve své práci z vlastních rodinných příběhů, především z událostí, které postihly její rodinu během 2. světové války. Anna Hulačová je známou a uznávanou sochařkou, která reflektuje různá mytologické, folklorní a náboženské témata a příslušnou symboliku. Výstava Paralelní pozdravy je komunikací dvou medií, které jsou fyzikálně odlišné, ale existuje mezi nimi jakési tematické pouto, které funguje jako vstupní brána k průniku jednoho světa do druhého a naopak. Fyzické propojení sochy vstupující do malby a naopak se rozehrává v charakteristické prostorové architektuře výstavy , která přesahuje tradiční prostor galerie. Kurátor: Pavel Kubesa. -> FREE

15/1 František Pecháček: Reload – Recover 16. 1. – 16. 2. 2018
VIDEO GALERIE
František Pecháček patří mezi významné osobnosti české vizuální scény. Specializuje se na 2D a 3D grafiku – animaci a tvorbu generovaného virtuálního prostředí. Mezi jeho speciality patří video projekce a video mapping budov a prostředí. Podílí se na tvorbě vizuálu scény divadelních představení v Národním divadle. Pro panoramatickou projekci galerie Video NoD vytvořil formou fluidní simulace a 3D animace rozpouštějící se objekty voskové struktury zdánlivě připomínající významné symboly. Kurátorka: Veronika Zajačiková. -> FREE

16/1 Díra na trhu: Interdimenzionální čočka 19:30/Út
DIVADLO Planeta Země. Daleká budoucnost. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95% kapacity svého mozku. Naši dva hrdinové, patří mezi ty nejvyzrálejší zástupce lidské rasy na planetě. Snoubí se v nich veškerá moudrost lidstva. Zářící bytosti pevné ve svém středu. Jsou však přesto vyvrheli. Zabývají se totiž divadlem. 4 stěny, 3 herci, 2 dimenze, 1 jeviště. Divadelní badatelé z daleké budoucnosti se setkávají s herečkou z 20. st. Navzájem si předávají zkušenosti z jejich světů. Naleznou odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec? Hrají: B. Jánová, W. Valerieán, Š. Pliska. -> 250 Kč / 180 Kč (stu denti, senioři, ZTP)

17/1 420PEOPLE: Královna víl/ Fairy Queen 19:30/St
DIVADLO Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Jak pevné pouto mezi námi musí být, abychom toho druhého neztratili, i když jsme už tak dlouho necítili jeho vůni, nedrželi ho za ruku ani se nemohli schovat do jeho náruče? Na tyto otázky odpovídá inscenace tanečního souboru 420PEOPLE, která vychází z autentických osobních materiálů a reálných zkušeností účinkujících. Choreografie: V. Kuneš. Hudba: Zabelov Group. Účinkují: Z. Herényiová, F. Barrouquére, F. Staněk, A. Sojka, A. Volný & Zabelov Group – J. Šikl a R. Zabelov. Kostýmy: O. Křížková. -> 330 Kč / 250 Kč (studenti, senioři, ZTP)

18/1 EET pro kulturu – seminář 18:00/Čt
Co bude znamenat třetí fáze zavádění EET pro kulturní neziskové organizace? Jak se to projeví prakticky? Jak její zavádění ovlivní aktuální vývoj situace po výroku Ústavního soudu? Co vše je třeba vědět a předem připravit? A koho se to týká? Lektorka semináře: Dr. Helena Jonášová, specialistka na účetnictví a zdanění neziskových organizací. -> Kurzovné 400 Kč. Platba v hotovosti na místě. Kapacita je omezená – rezervace na emailu jan<at>roxy.cz

19/1 Kasha Jandáčková & kol.: Ve dne v noci 19:30/Pá
DIVADLO
Šance, že zemřeme při teroristickém útoku je stejná jako ta, že vyhrajeme hlavní výhru v loterii. Autorská inscenace režisérky Kashy Jandáčkové VE DNE V NOCI vypráví na základě dokumentárních materiálů, novinových článků, autentických výpovědí a videozáznamů příběhy skutečných obětí teroristických útoků. Životní osudy obyčejných hrdinů, kteří by se jimi raději nestali. V hlavních rolích: A. Linhartová, K. Vágnerová, J. Meduna, J.Roskot a Killiekrankie. Režie: K. Jandáčková. Dramaturgie: N. Preslová. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

21/1 IDDQD: Goon – Krvavá pomsta! 19:30/Ne
DIVADLO | STUDIO
Krvavá komiksová jízda plná krve, komiksový poetiky a jízdních řádů. Jediný představení, který překousne i tvůj pubertální brácha. Tak bacha! Přijď se přesvědčit, že život není spravedlivej, násilí plodí násilí a alkohol tvý problémy nevyřeší. BANG! Hrají: D. Kranich, A. Týmal, J. Strýček. -> 200 Kč / 150 Kč (studenti, senioři, ZTP)

22/1 Janek Lesák & kol.: Osamělost komiksových hrdinů 19:30/Po
DIVADLO Inscenace otevírá třinácté komnaty nejslavnějších komiksových hrdinů. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o tom, že jsou superhrdinové. Ze stejné studie vyplývá, že ještě vyšší procento superhrdinů sní o tom, že jsou lidmi. Hrají: L. Přichystalová, L. Karda, M. Cikán, J. Strýček. Režie: J. Lesák. Dramaturgie: N. Preslová. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

23/1 PKF Prague Philharmonia: Krása dneška / Hudba a film – Martin Kubala 19:30/Út
HUDBA Režisér a kameraman Martin Kubala, autor řady výjimečných dokumentů o výjimečných osobnostech ze světa hudby, filmu, divadla a tance. Jakou úlohu ve filmu hraje hudba a podle jakého klíče si ji režisér vybírá? -> 300 Kč / 200 Kč (senioři) / 100 Kč (studenti)

24/1 11:55: Městečko Fake news (první uvedení v NoD) 19:30/St
DIVADLO
Mysteriózní detektivka plná nekorektního humoru. „Diano, je 8.15 ráno. Právě jsem přišel do kanceláře. Děkuji za pravidelný přísun kávy a koblih, vy víte, jak mne ráno nastartovat a bůh ví, že teď je to opravdu potřeba. Na stole mi totiž přistál nový případ. S něčím takovým jsem se dosud nesetkal. Z materiálů vyplývá, že bylo vyvražděno celé město. Naskakuje mi z toho husí kůže. Diano, vyzvedněte si v kanceláři klíče od mého bytu, zabalte mi pár nejnutnějších věcí, a ty zašlete na určenou adresu. Vydávám se neprodleně na cestu do Fake news… „ Režie: K. Jandáčková. Dramaturgie: J. Macíčková. Hraje soubor 11:55. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, sen ioři, ZTP)

25/1 11:55: Pýcha a předsudek aneb láska voní po hnijícím mase (první uvedení v NoD) 19:30/Čt
DIVADLO Příběh o mladých dívkách, které se poprvé v životě zamilují. Příběh plný lásky, nenávisti a oživlých mrtvol. Příběh o touze po krvi a čerstvém lidském mase. Béčková romantická klasika. Režie: P. Tejnorová. Dramaturgie: J. Macíčková, J. Tošovský. Hraje soubor 11:55. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

27/1 Maso krůtí: Cirkusvobody 19:30/So
DIVADLO
Uvidíte zcela vídané a uslyšíte zcela slýchané v zapomenutelné show k nepopukání! MASO KRŮTÍ zplodilo další autorskou inscenaci. Zaprvé proto, že o svobodě se žvaní líp v manéži než v hospodě. A zadruhé na tenhle typ umění nemají na pracáku kolonku. Režie a dramaturgie: J. Fleglová a kol. Hrají: K. Smržová, E. Soukupová, M. Sobotková. -> 200 Kč / 150 Kč (studenti, senioři, ZTP)

30/1 Linda Dušková a kol.: Sandman 19:30/Út
DIVADLO
Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nespíte vůbec? Sleep & Pain je tu pro vás. Pojďte dál, lehněte si. Zhluboka dýchejte. Teď zhasneme. Autorská inscenace režisérky Lindy Duškové se zabývá spánkem a jeho poruchami. Vypráví příběh Sandmana, postavy, která prochází díly autorů N. Gaimana, E. T. A. Hoffmana nebo H. Ch. Andersena. Ale kdo je ve skutečnosti Sandman a jak ovlivňuje naše životy? Režie: L. Dušková. Dramaturgie: N. Preslová. Hrají: K. Dvořáková, P. Neškudla, H. Řezáčová, V. Verdure. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

31/1 K. May, T. Volánková& kol.: Vinnetou 19:30/St
DIVADLO | STUDIO
Příběh pro děti, kterým by se měli inspirovat i dospělí a humor pro dospělé, který pochopí i děti. Inscenace je volně inspirována jedním z nejznámějších románů o přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem. Velice naivním a záměrně groteskním způsobem podává velmi zkreslenou zprávu o světě indiánů, banditů a kovbojů ale především o přátelství, které je mnohdy víc než sama láska. Režie: T. Volánková. Hrají: L. Karda, M. Cikán, J. Šurková, N. Mikulová, L. Přichystalová, J. Strýček, D. Migač, K. Císařová, A. Gregorec. -> 200 Kč / 150 Kč (studenti, senioři, ZTP)

 

NoD

Taneční magazín

 

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – Petrem Zuskou

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

Taneční magazín

MINE překračuje hranice žánrů

Součinnost zvuku, hlasu, pohybu, světelného designu a kostýmů, to je MINE by T.I.T.S.

23.+ 24.11.2017 / 19:30

“MINE” by T.I.T.S.

“MINE” je čtvrtou audio-vizuální performancí nezávislého skandinávsko-českého kolektivu T.I.T.S. Jedná se o neobvyklý tvar, který překračuje hranice několika žánrů.

Tato „fyzická opera“ zkoumá smysl pro vlastnictví a naši hluboce zakořeněnou instinktivní touhu vlastnit a potřebu teritoriálně se vymezovat. Performance je založená na intenzivní součinnosti zvuku, hlasu, pohybu, světelného designu a kostýmů tak, aby zprostředkovávala osobní zkušenost s naším každodenním „mít či nemít“, prosazováním svých nároků na osobní prostor, tedy na individuálně-intimní území, ale také na věci, nebo dokonce na ostatní lidi. Dost možná kosmos našich malých životů odráž&ia cute; celospolečenské univerzum.

Koncept, performer: Nela H. Kornetová (CZ/NOR)
Performer: Lærke Grøntved (DK)
Performer: Tobias Shaw Petersen (DK)
Performer: Josephine Kylén-Collins (SWE)
Zvukový design: Björn Hansson (SWE)
Scenografie, světla, kostýmy: Heidi Dalene (NOR)

Tatiana Brederová

Taneční magazín