Místo plného sálu rozhlasové skici

Finální texty z projektu „Autor v domě“ pražského divadla A studio Rubín jsou dostupné ve zvukové podobě v režii Jana Friče.

A studio Rubín rozšířilo dramaturgický záměr svého podcastu „Fade in Rubín“. Pražské divadlo nově uvádí rozhlasové skici absolventů dílny „Autor v domě“. Pod taktovkou režiséra Jana Friče vznikly už tři rozhlasové črty: „Ze života důchodce v neokapitalismu“, „přeSmyčka“ a „20/21“. Posluchači se mohou těšit jak na hlasy známých rubínovských osobností jako Aleny Štréblové, Richarda Fialy, Miloslava Königa, Jakuba Gottwalda či Miroslava Mejzlíka, tak i speciálních hostů například Pavly Tomicové nebo Magdalény Sidonové. „Fade in Rubín“ je dostupný na všech podcastových platformách.

Za vznikem podcastu ,Fade in Rubín´ stojí tři podstatné věci. Tou první je zážitek z jarního uzavření divadel, kdy jsme náhle na několik dlouhých týdnů nemohli hrát. I být v bližším tvůrčím kontaktu s našimi diváky. Druhou byla touha naši práci a především inscenace představit divákům a fanouškům trochu jinak než jen na stránkách programu. Nebo v diskuzích s tvůrci,“ říká umělecká šéfka Rubínu Dagmar Fričová. Hned dodává: „A třetí podstatnou věcí byla svoboda, kterou nám podcastová forma nabízí. Její dramaturgickou linku můžeme rozšiřovat, podle stávajících potřeb divadla.“

Cílem ojedinělého projektu „Autor v domě“ je vytvářet ideální prostředí a podmínky pro kreativní autorské psaní a podporovat tím vznik nových divadelních textů. Závěrečná díla talentovaných autorů se obvykle uvádějí ve formách scénického čtení. To ovšem znemožňují současná pandemická koronavirová opatření. A studio Rubín proto oslovilo režiséra Jana Friče, který texty účastníků druhé edice projektu přetváří do rozhlasových skic. V jeho počinu mu pomáhají známé rubínovské herecké osobnosti jako Alena Štréblová, Richard Fiala, Miloslav König, Jakub Gottwald a Miroslav Mejzlík. Posluchači se také můžou tešit na speciální hosty, za všechny jmenujme Pavlu Tomicovou anebo Magdalénu Sidonovou.

Projekt ,Autor v domě´ považuji pro české divadlo za velmi záslužný. Mezi českou divadelní veřejností již léta koluje fáma, že čeští dramatici neexistují a že se u nás nepíše. Proto se neustále uvádějí buď díla klasická, a to především z provozní opatrnosti, anebo přeložené texty zahraničních autorů. Ti mají totiž schopné agentury, co je dokáží na náš trh prosadit. A když autoři neexistují, bude nejlepší si je prostě vyrobit. Tento projekt ukazuje, že psát pro divadlo lze,“ přibližuje svůj postoj režisér Jan Frič.

V současné době jsou uveřejněny tři podcastové črty. Text Jany Micenkové „Ze života důchodce v neokapitalismu“. Ta portrétuje lehce ironicky čtyři současné seniory a jejich mikrokosmos. „přeSmyčka“ Martina Toula přivádí posluchače do bizarního rodinného dramatu o návratu ztraceného syna. A text Tomáše Ráliše „20/21“ je záznamem pěti příběhů, které se stanou o poslední noci v roce. Další díla budou uveřejněna v nadcházejících měsících.

A studio Rubín si k divákovi nalezne cestu i při prázdném divadle (o baru nemluvě)

Rozhlasové skici vznikaly originální cestou, kterou režisér Frič popisuje následovně: „Zvuk mě baví. Mluvené slovo bez obrazu podněcuje fantazii, vyžaduje spoluúčast diváka, aby si ,vytvořil‘ svůj vlastní vizuální vjem. Tím možná obratněji napodobuje divákovu aktivitu při sledování divadelních představení než videozáznam. Když jsme přemýšleli, čím nahradit rychlé inscenované čtení, padla volba právě na toto médium. Cílem črt i oněch čtení je ověřit text, zjistit, co funguje a co nefunguje, když se z písmen na papíru (či v počítači) promění na herecký projev. Jsme limitováni rozpočtem, technikou i časem. Je to tedy velmi dobrodružné, a tak jsem si jako takový podúkol stanovil natočit každou črtu jiným způsobem. ,přeSmyčka´ je naživo ,zahraná‘ a až dokumentárně nasnímaná u Aleny Štréblové v kuchyni. Monology z ,Důchodce´ jsme natáčeli pokoutně v improvizovaném studiu v promrzlé herecké šatně A studia Rubín. ,20/21´ pak vznikalo převážně po bytech herců, kteří museli, aniž by se viděli, dodržovat stejný rytmus, aby na sebe navazovali.“

Samotný podcast „Fade in Rubín“ zatím nabízí tři dramaturgické linie. První v navazujících dílech představuje vznik a zákulisí autorských inscenací. Posluchači tak mohou slyšet rozhovory s tvůrci, herci, ale i odborníky na dané téma. Druhá se zaměřuje na rozhovory s důležitými tvůrčími a inspirativními osobnostmi, které jsou spojeny se samotným divadlem. Třetí tvoří rozhlasové skici, které jsou výstupem textů autorské dílny Autor v domě.

Podcast A studia Rubín vychází nepravidelně ve čtvrtek a k poslechu je na oficiálních webových stránkách divadla i na všech podcastových platformách, například Spotify, Apple music nebo Google Podcast.

Foto: archiv A studia Rubín

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»FRAGMENTY«

Dvacet sedm osobností světové scénografie v jedné publikaci

Rok po úspěšné výstavě „Fragmenty“, která byla součástí Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, vychází stejnojmenná publikace. Anglicko-česká publikace na sto padesáti stránkách představuje významné osobnosti světové scénografie. Ty, které zásadním způsobem ovlivnily obor. Tvorba je prezentována fotografiemi jejich vybraných děl a životopisy. Publikace současně odhaluje tvůrčí proces a prostřednictvím rozhovorů přibližuje kreativní myšlení samotných tvůrců.

Poslední mezinárodní festival Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru se uskutečnil v roce 2019. Jeho součástí byla výstava „Fragmenty“. Proběhla v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Výstavy se účastnilo dvacet sedm zemí a regionů. Každá z nich vybrala jeden jediný objekt – přelomové dílo z oblasti scénické výpravy, kostýmního výtvarnictví, světelného nebo zvukového designu. Výstava kurátorovaná českou scénografkou působící ve Spojených státech amerických Klárou Zieglerovou oslavila zásadní tvůrčí počiny: „Výstava a spolu s ní i aktuálně vydávaná kniha ,Fragmenty 2019´ prezentují výběr ikonických scénografických řešení, která znamenala posun, změnu paradigmatu, či průlom v oboru. Tyto legendy i nadále inspirují nové generace umělců,” přibližuje celý koncept i význam publikace Klára Zieglerová.

Publikace „Fragmenty 2019“ není klasickým katalogem výstavy. Skrze citáty a úryvky rozhovorů kniha přibližuje způsob scénografického přemýšlení a proces tvorby. Od zadání, přes hledání cesty, modelování, kritické argumentování až k finálnímu řešení, ze kterého po derniéře zbudou zlomky – fragmenty. Markéta Fantová, umělecká ředitelka Pražského Quadriennale, poukazuje na přesah publikace: „Význam díla tkví především v tom, že dává nahlédnout za samotný vystavený objekt. Nastiňuje způsob přemýšlení a práce konkrétních významných divadelních výtvarných umělců. Ostatně, to vše lze shrnout pod označení scénografie či performance design. Tím je čtenáři umožněno pochopit kreativní postup a inspirovat se jím.”

Mezi umělce, jejichž ikonické dílo je v knize prezentováno, patří například:

Iva Němcová (1980 – 2015), scénická a kostýmní výtvarnice, designérka a konceptuální umělkyně, která za svého života vytvořila téměř tři desítky divadelních inscenací u nás i v zahraničí. Do tvůrčího tandemu ji rádi a často zvali přední čeští režiséři Daniel Špinar, Jan Frič nebo Miroslav Krobot. Za Němcové ikonické dílo je vybrána „Morgiana“.

Z inscenace výtvarnice Ivy Němcové „Morgiana“ v Klicperově divadle

Ming Cho Lee (1930 – 2020), nedávno zesnulý scénograf a pedagog, který zásadním způsobem ovlivnil severoamerické divadlo 20. století a celé generace umělců. New York Times jej nazvaly „nestorem amerických scénografů“ a byl mimo jiné držitelem americké Národní medaile za umění, či dvou cen Tony. Jako ikonické dílo Ming Cho Leeho je představení „Boris Godunov“.

Alexander Lisiyansky (1958), izraelský scénograf, architekt a pedagog ruského původu. Kniha představuje jeho dílo „Ztraceno mezi X-Y-Z“, které Lisiyansky vytvořil přímo pro výstavu Fragmenty. Demonstruje jeho představu o práci scénografa jako nekonečného procesu. Podstatou díla je vždy pocit nedokončenosti. Jakmile totiž umělec dokončí práci na návrhu, hned si uvědomí, jak ji šlo udělat lépe a jinak.

Hélio Eichbauer (1941 – 2018), brazilský scénograf, umělecký ředitel, pedagog a také žák významného českého scénografa Josefa Svobody. Jako jeden z hlavních brazilských umělců se Eichbauer podílel na obrození a modernizaci jihoamerické scénografie. Spolupracoval s umělci několika generací a své odvážné nápady realizoval v mnoha divadelních inscenacích. V publikaci se představí jeho „O Rei Da Vela“.

Ali Raffi

Ali Raffi (1939), íránský umělec, jehož ke scénografii dovedlo vážné zranění na lyžích, které zhatilo jeho sportovní kariéru. Poté absolvoval studium sociologie a divadla na pařížské Sorbonně. Jeho působení v Íránu přerušila revoluce, natrvalo se ve své rodné zemi mohl usadit až po roce 1991. Je scénografem a režisérem divadelních a filmových děl, přičemž jeho tvůrčí dráha se vyznačuje spíše vysokou kvalitou než kvantitou. V knize je představen Raffiho „Hon na lišku“.

Burmaa Tumurkhuyag (1946) zásadním způsobem proměnil mongolskou divadelní scénu. Přestože prosazování moderního divadla nebylo v komunismem ovládané společnosti jednoduché, Tumurkhuyagovi se povedlo zavést nové divadelní technologie, jevištní techniky a přístupy k tvorbě divadelních kostýmů. Artefakt „Tvar sklepa“ připomíná lehké a snadno přenosné skládačky, které jsou charakteristickým rysem Tumurkhuyagova inovativního a svobodného uměleckého myšlení.

Kustav-Agu Püüman

Kustav-Agu Püüman (1937) se s pronikavým kouzlem a sofistikovanou elegancí zaměřuje na jednoduchý objekt, který rezonuje jak na osobní, tak na národní úrovni. Kufr, se kterým sám Püüman jako mladý chlapec prožil útěk z rodného Tallinnu při bombardování v roce 1944, použil v inscenaci „Měsíční běs“, kde mladý arménský pár s kufrem uniká genocidě roku 1915.

 Kniha „Fragments/Fragmenty 2019“ vychází v anglicko-české verzi a vydává ji Institut umění – Divadelní ústav, realizátor Pražského Quadriennale. A je k zakoupení v e-shopu Institutu umění – Divadelního ústavu Prospero za cenu: 350 Kč.

 Fragments/Fragmenty 2019

Autoři: Klára Zieglerová, Markéta Fantová, kurátoři a umělci

Editoři: Magdaléna Brožíková, Michaela Buriánková, Lucie Čepcová, Brad Caleb Lee, Pavlína Šulcová, Halka Varhaníková

Překlad z anglického originálu: AZ Translations, Petr Kotouš

Grafický design a sazba: Veronika Vacková

Tisk: Helbich

Vydavatel: Institut umění – Divadelní ústav

Partneři: Národní muzeum, ROBE Lighting s.r.o.

Petra Jansa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Najdete se ve „Venuši“? (Konkrétně ve Švehlovce.)

Vystřel na Venuši! Hledáme umělecké projekty!! Uzávěrka již 29. června 2020!!!

Kulturní sluj pro současné živé umění „Venuše ve Švehlovce“ hledá pro sezónu 2020–2021 nové projekty, které vydrží tvůrčí atmosféru 464°C. Buďte hot!

Kdo jsme?

Venuše ve Švehlovce“ je bohyní lásky mezi pražskými kulturními prostory. Disponujeme sálem ve stylu art deco, kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad. Navíc komorní scénou i zkušebnou. Dále jsme domovem řady uměleckých subjektů a místem pro prezentaci současného živého scénického umění.

Koho a co hledáme?

Formou otevřené výzvy hledáme pro nadcházející divadelní sezónu zajímavé performativní projekty, které obohatí naši tvůrčí planetu. Preferujeme projekty inovativní, autorské (či s výrazným vlastním vkladem), odvážné i patřičně divoké. Vítány jsou návrhy z celého spektra možných žánrů a druhů, překračující jednotlivé kategorie, experimentující, hledající. Projekty mohou být ryze osobní či reflektovat současná společenská témata. Zajímá nás vaše zaujetí a energie!

Vítáni jsou umělci mladí i staří. Na začátku své umělecké dráhy i v rozkvětu, jakéhokoli genderu, národnosti i vzdělání.

Co nabízíme?

Nabízíme prostor na zkoušení a prezentaci. Dále pak produkční, administrativní, propagační podporu a zároveň finanční koprodukční vklad. Nabízíme otevřenou náruč. Chceme Vám pomoci vytvořit výjimečné představení. V případě zájmu pomůžeme zajistit rovněž dramaturgické konzultace či mentoring.

Co nám tedy máte poslat a kdy:

Přihláška musí obsahovat:

  • popis projektu (max. 2 strany)

  • umělecký tým a životopisy jeho vůdčích osobností

Přihláška může obsahovat:

  • reference na minulé projekty

  • portfolio

  • moodboard

  • cokoli budete považovat za důležité

Výše nastíněné přihlášky a informační materiály zašlete na adresu: venuse.produkce@gmail.com.

A to nejpozději dne 29. června 2020.

Mail označte v předmětu „VENUŠE VÝZVA 2020–21 + NÁZEV PROJEKTU“.

Pokud se Vám podaří všechny přílohy sloučit do jednoho pdf, získáte bod za technickou soběstačnost!

Jak bude probíhat výběr?

Naše dramaturgická rada probere všechny přihlášky a do poloviny července rozhodne o postupujících projektech. S těmi, respektive jejich autory, se následně setkáme. A na začátku srpna bychom rádi zveřejnili výsledky.

Případné dotazy můžete směřovat na výše uvedený mail.

Držíme Vám palce a těšíme se na Vaše nápady!

Venuše ve Švehlovce

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tomáš Absolon a Jan Horčík rozehrávají vztah písma a obrazu v Galerii NoD

Galerie NoD otvírá 31. května 2017 výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka

 

Galerie NoD

Tomáš Absolon & Jan Horčík

Plakaat

1.- 25. 6. 2017

Kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž: 31. 5. 2017, 19:00

Architektura: Jakub Jansa

Galerie NoD otevře 31. 5. 2017 od 19:00 autorskou výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka. Výstava je tvůrčím dialogem mezi médiem malby a doménou designu písma. Oba autoři společně s kurátorem výstavy Pavlem Kubesou a architektem výstavy Jakubem Jansou rozehrávají v prostoru Galerie NoD nenápadnou instalační hru, která smývá a tematizuje hranice malby a písmenného gesta, stejně tak jako vztah výstavních exponátů a informační, propagační grafiky. Výstava potrvá do 25. 6. 2017.

Tomáš Absolon platí za jednoho z výrazných představitelů současné mladé nefigurativní malby. Rozvíjí vlastní úsporný vizuální jazyk inspirovaný intuitivním vnímáním různých zákonitostí na hranicích matematiky, sémiotiky a širšího kulturního vědomí světa „sítě“. Absolonovy obrazy jsou často vícevrstevnaté a ploché zároveň, v prostorově nespecifikovaných plánech pozadí a popředí se objevují malířsky jinak pojatá planární gesta či ostré linie, někdy fungující i jako reminiscence jakési plakátové estetiky. Jan Horčík se zase etablov al jako již nepřehlédnutelný typograf, který zásobuje mezinárodní prostředí současného grafického designu elegantními a „šťavnatými“ designy nových písem, která rozvíjí svou rafinovanost jak v „headlineových“ nápisech či logotypech, tak v různých kaligrafických a volně modifikovaných, až experimentálních písmových formách.

Tomáš Absolon a Jan Horčík netvoří žádnou uměleckou dvojici. Absolona a Horčíka pojí spíše určitá senzitivita, podobné smýšlení a pozornost k příbuzným jevům, týž zájem o prozkoumávání možností těchto fenoménů, který vychází z  jejich společné „knihovny inspirací“. Toto sdílené „nalazení“ je dovádí k vzájemnému tvůrčímu dialogu mezi doménou písma a médiem obrazu.

Iniciačním momentem jejich spolupráce jsou různé rozvahy nad charakterem vizuální kultury v širším společenském prostředí (městem a jeho vizuálními systémy počínaje, grafickým designem plakátové formy konče), ale také zaujetí povahou písma jakožto nástroje a estetického objektu zároveň. Písmo můžeme v určitém kontextu chápat jako platformu pro demonstraci a rozvíjení bazálních estetických principů. Písmo, coby konkrétní design vizuálního grafického systému reprezentujícího přirozený jazyk, je výsledkem konstrukce elementárních linií a geometrických tvarů ve vzájemných vztazích a poměrech do propracované kresebné kompozice různě pojatých tahů glyfů (tj. konkrétní grafická realizace písmenného znaku) a „prázdného místa“ okolo nich. Takováto kompozice může být podrobována aplikaci celé škály estetických termínů (např. vyváženost, ladnost, jemnost), tzn. stává se předmětem estetického hodnocení. Navíc se jím stává v týchž kvalitách, v níž evaluujeme díla vizuálního umění (tj. v kvalitách jakými jsou linie, barva, tah, tvar, kompozice, ad.). Oblasti typografie a malířství tak můžeme chápat jako dva způsoby tvorby v rámci jedné domény vizuálních, estetických formálních kvalit.

Podobně pak i v rámci projektu Plakaat se rozehrává vztah ztvárnění písmene a obrazu-malby. Inspirační tok obou autorů zde plyne po obousměrných trajektoriích, kdy se vždy určitý výstup (obraz, glyf, formální či obsahová idea) jednoho autora stává předmětem pro volné znovu-uchopení a přepracování autorem druhým. Tento vztah však není možné chápat jako ryze kauzální a zpětně vysledovatelný. Jednotlivé vstupy jsou často mnohem více spíše „impulsem“, motivací k volné tvorbě, nežli nějakou pevnou formální „předlohou“.

Přesto se zde v komparaci některých konkrétních obrazů Tomáše Absolona a plakátu Jana Horčíka odkrývá zajímavý posun, „chvění“, které vzniká na vibrujících hranách obou střetávajících se médií. Současná písmová tvorba se téměř výhradně odehrává v prostředí digitálních grafických softwarů, které tak logicky předurčují charakter glyfů především v jejich „vektorové“ přesnosti ad infinitum, nesměrných možností detailů v tahu, stínování a náběhů liter, vizuální identičnosti různých jejich provedení napříč digi tálními zobrazovacími zařízeními. Oba autory však zajímá mnohem více jakýsi moment rukodělnosti, odchylky aktuálního provedení od ideálního vzoru glyfu, okamžik, kdy glyf pomalu přestává být písmenem/grafémem (tj. základní, nedělitelnou složkou psaného jazyka) a stává se mnohem více gestem, ať už kresebným, tak malířským a nabývá tak právě autonomního charakteru estetického znaku, který referuje pouze k sobě samému a svému formálnímu vyhotovení. Některé z Horčíkových „abeced“ se vydávají právě tímto směrem, tematizují materialitu a praktické provádění konkrétních náp isů (jako například v designu písma Joe182 vycházejícího z praxe nástěnných nápisů markerem),  rozvíjejí kaligrafické principy (viz například font Oasis) a zavádějí tím do fontů prvky ručního psaní. Volné zpracovávání Horčíkových glyfů v některých Absolonových plátnech pak dovádí toto gesto k jeho malířské manifestaci. Tomáš Absolon rozvolňuje písmovou formu do ryzí obrazové kompozice vycházející z potřeb a principů budování současného obrazu. Kontura písmena se rozmývá a výsledná obrazová symbolika osciluje na hranici označování a neoznačování vůbec. Tenze, která zde vzniká, je tak základním interpretačním motivem v rovině divácké percepce: pozorovatel se oddává volné hře těkavých významů osnované vizualitou děl. Pevným bodem celého procesu pak zůstává potěšení z této vizuální hry.

Pavel Kubesa

Taneční magazín