Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně? 

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?  

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

 Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

 Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

 A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte? 

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

 Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

 

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»FRAGMENTY«

Dvacet sedm osobností světové scénografie v jedné publikaci

Rok po úspěšné výstavě „Fragmenty“, která byla součástí Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, vychází stejnojmenná publikace. Anglicko-česká publikace na sto padesáti stránkách představuje významné osobnosti světové scénografie. Ty, které zásadním způsobem ovlivnily obor. Tvorba je prezentována fotografiemi jejich vybraných děl a životopisy. Publikace současně odhaluje tvůrčí proces a prostřednictvím rozhovorů přibližuje kreativní myšlení samotných tvůrců.

Poslední mezinárodní festival Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru se uskutečnil v roce 2019. Jeho součástí byla výstava „Fragmenty“. Proběhla v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Výstavy se účastnilo dvacet sedm zemí a regionů. Každá z nich vybrala jeden jediný objekt – přelomové dílo z oblasti scénické výpravy, kostýmního výtvarnictví, světelného nebo zvukového designu. Výstava kurátorovaná českou scénografkou působící ve Spojených státech amerických Klárou Zieglerovou oslavila zásadní tvůrčí počiny: „Výstava a spolu s ní i aktuálně vydávaná kniha ,Fragmenty 2019´ prezentují výběr ikonických scénografických řešení, která znamenala posun, změnu paradigmatu, či průlom v oboru. Tyto legendy i nadále inspirují nové generace umělců,” přibližuje celý koncept i význam publikace Klára Zieglerová.

Publikace „Fragmenty 2019“ není klasickým katalogem výstavy. Skrze citáty a úryvky rozhovorů kniha přibližuje způsob scénografického přemýšlení a proces tvorby. Od zadání, přes hledání cesty, modelování, kritické argumentování až k finálnímu řešení, ze kterého po derniéře zbudou zlomky – fragmenty. Markéta Fantová, umělecká ředitelka Pražského Quadriennale, poukazuje na přesah publikace: „Význam díla tkví především v tom, že dává nahlédnout za samotný vystavený objekt. Nastiňuje způsob přemýšlení a práce konkrétních významných divadelních výtvarných umělců. Ostatně, to vše lze shrnout pod označení scénografie či performance design. Tím je čtenáři umožněno pochopit kreativní postup a inspirovat se jím.”

Mezi umělce, jejichž ikonické dílo je v knize prezentováno, patří například:

Iva Němcová (1980 – 2015), scénická a kostýmní výtvarnice, designérka a konceptuální umělkyně, která za svého života vytvořila téměř tři desítky divadelních inscenací u nás i v zahraničí. Do tvůrčího tandemu ji rádi a často zvali přední čeští režiséři Daniel Špinar, Jan Frič nebo Miroslav Krobot. Za Němcové ikonické dílo je vybrána „Morgiana“.

Z inscenace výtvarnice Ivy Němcové „Morgiana“ v Klicperově divadle

Ming Cho Lee (1930 – 2020), nedávno zesnulý scénograf a pedagog, který zásadním způsobem ovlivnil severoamerické divadlo 20. století a celé generace umělců. New York Times jej nazvaly „nestorem amerických scénografů“ a byl mimo jiné držitelem americké Národní medaile za umění, či dvou cen Tony. Jako ikonické dílo Ming Cho Leeho je představení „Boris Godunov“.

Alexander Lisiyansky (1958), izraelský scénograf, architekt a pedagog ruského původu. Kniha představuje jeho dílo „Ztraceno mezi X-Y-Z“, které Lisiyansky vytvořil přímo pro výstavu Fragmenty. Demonstruje jeho představu o práci scénografa jako nekonečného procesu. Podstatou díla je vždy pocit nedokončenosti. Jakmile totiž umělec dokončí práci na návrhu, hned si uvědomí, jak ji šlo udělat lépe a jinak.

Hélio Eichbauer (1941 – 2018), brazilský scénograf, umělecký ředitel, pedagog a také žák významného českého scénografa Josefa Svobody. Jako jeden z hlavních brazilských umělců se Eichbauer podílel na obrození a modernizaci jihoamerické scénografie. Spolupracoval s umělci několika generací a své odvážné nápady realizoval v mnoha divadelních inscenacích. V publikaci se představí jeho „O Rei Da Vela“.

Ali Raffi

Ali Raffi (1939), íránský umělec, jehož ke scénografii dovedlo vážné zranění na lyžích, které zhatilo jeho sportovní kariéru. Poté absolvoval studium sociologie a divadla na pařížské Sorbonně. Jeho působení v Íránu přerušila revoluce, natrvalo se ve své rodné zemi mohl usadit až po roce 1991. Je scénografem a režisérem divadelních a filmových děl, přičemž jeho tvůrčí dráha se vyznačuje spíše vysokou kvalitou než kvantitou. V knize je představen Raffiho „Hon na lišku“.

Burmaa Tumurkhuyag (1946) zásadním způsobem proměnil mongolskou divadelní scénu. Přestože prosazování moderního divadla nebylo v komunismem ovládané společnosti jednoduché, Tumurkhuyagovi se povedlo zavést nové divadelní technologie, jevištní techniky a přístupy k tvorbě divadelních kostýmů. Artefakt „Tvar sklepa“ připomíná lehké a snadno přenosné skládačky, které jsou charakteristickým rysem Tumurkhuyagova inovativního a svobodného uměleckého myšlení.

Kustav-Agu Püüman

Kustav-Agu Püüman (1937) se s pronikavým kouzlem a sofistikovanou elegancí zaměřuje na jednoduchý objekt, který rezonuje jak na osobní, tak na národní úrovni. Kufr, se kterým sám Püüman jako mladý chlapec prožil útěk z rodného Tallinnu při bombardování v roce 1944, použil v inscenaci „Měsíční běs“, kde mladý arménský pár s kufrem uniká genocidě roku 1915.

 Kniha „Fragments/Fragmenty 2019“ vychází v anglicko-české verzi a vydává ji Institut umění – Divadelní ústav, realizátor Pražského Quadriennale. A je k zakoupení v e-shopu Institutu umění – Divadelního ústavu Prospero za cenu: 350 Kč.

 Fragments/Fragmenty 2019

Autoři: Klára Zieglerová, Markéta Fantová, kurátoři a umělci

Editoři: Magdaléna Brožíková, Michaela Buriánková, Lucie Čepcová, Brad Caleb Lee, Pavlína Šulcová, Halka Varhaníková

Překlad z anglického originálu: AZ Translations, Petr Kotouš

Grafický design a sazba: Veronika Vacková

Tisk: Helbich

Vydavatel: Institut umění – Divadelní ústav

Partneři: Národní muzeum, ROBE Lighting s.r.o.

Petra Jansa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN