Po stopách moderního baletu

Beseda s taneční teoretičkou Janou Hoškovou

V branickém Domě tanečního umění proběhne v pondělí 21. listopadu od 15:30 hodin další beseda z cyklu Toulky taneční historií, kterou pořádá Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka. Hostem setkání s názvem „Po stopách moderního baletu“ bude Jana Hošková (*1929), někdejší tanečnice, choreografka a taneční pedagožka, později šéfredaktorka časopisu Taneční listy a kritička, publikující v tuzemsku i v zahraničních periodicích. V její osobě se protíná zkušenost profesionála, rozhled teoretika a historika i nepřeberné množství zážitků a osobní vzpomínky na plejádu velkých tanečníků a choreografů nejen československé taneční scény.

Činnost Nadačního fondu a institutu Pavla Šmoka se zaměřuje na propagaci a oživení odkazu Pavla Šmoka, výrazné osobnosti české choreografie, který měl zásadní vliv na vývoj tanečního umění ve druhé polovině dvacátého století, a to mimo jiné formou veřejných projekcí a přednášek. Naši besedu věnujeme odkrývání kořenů historie poválečného baletního umění u nás: co formovalo generaci, kterou reprezentují takoví umělci jako Pavel ŠmokLuboš OgounJiří BlažekJiří NěmečekMiroslav Kůra a další, kteří se zapsali do dějin tance jako legendy? A protože jsme v místě působení Institutu Pavla Šmoka, budeme se věnovat i jeho jedinečnému vkladu. Ať už jde o jeho práci na pomezí různých žánrů a stylů nebo o to, proč je jeho práce tak velice česká.

„Jana Hošková je naším vzácným hostem, je jednou z nejdéle žijících pamětnic, která zažila jak začátky Pavla Šmoka, tak vznik studia Balet Praha,“ říká Ladislava Dunovská, ředitelka Nadačního fondu a Institutu Pavla Šmoka„V rámci pondělní besedy se bude věnovat historii poválečného umění u nás – rozebere, co formovalo generaci choreografů, jako byli nejen Pavel Šmok a Luboš Ogoun, ale například Jiří Němeček nebo Miroslav Kůra.“

„Paní Hošková je především velmi erudovaná teoretička tance a taneční historie  má totiž vývoj československého baletu po druhé světové válce zažitý na vlastní kůži, vždyť konec války ji zastihl ještě jako studentku gymnázia. Znala se osobně s našimi předními tanečníky a choreografy, samozřejmě i s Pavlem Šmokem a Lubošem Ogounem,“ doplňuje Lucie Kocourková, taneční historička a publicistka, koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka. „Myslím, že se stěží najde někdo jiný, kdo nám může autenticky přiblížit atmosféru, ze které se poválečné taneční umění rodilo. A my své kořeny nutně potřebujeme znát, máme-li z nich růst. Teorie tu není sama pro sebe, ale aby podpořila praxi.“

Beseda „Po stopách moderního baletu“

Kdy: pondělí 21. listopadu 2022 v 15:30

Kde: Nadační fond a Institut Pavla Šmoka, Dům tanečního umění, Údolní 212/1, Praha 4 – Braník

Host: Jana Hošková

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

 

 

Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně? 

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?  

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

 Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

 Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

 A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte? 

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

 Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

 

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN