Jana Hošková – Taneční magazín

Po stopách moderního baletu

Beseda s taneční teoretičkou Janou Hoškovou

V branickém Domě tanečního umění proběhne v pondělí 21. listopadu od 15:30 hodin další beseda z cyklu Toulky taneční historií, kterou pořádá Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka. Hostem setkání s názvem „Po stopách moderního baletu“ bude Jana Hošková (*1929), někdejší tanečnice, choreografka a taneční pedagožka, později šéfredaktorka časopisu Taneční listy a kritička, publikující v tuzemsku i v zahraničních periodicích. V její osobě se protíná zkušenost profesionála, rozhled teoretika a historika i nepřeberné množství zážitků a osobní vzpomínky na plejádu velkých tanečníků a choreografů nejen československé taneční scény.

Činnost Nadačního fondu a institutu Pavla Šmoka se zaměřuje na propagaci a oživení odkazu Pavla Šmoka, výrazné osobnosti české choreografie, který měl zásadní vliv na vývoj tanečního umění ve druhé polovině dvacátého století, a to mimo jiné formou veřejných projekcí a přednášek. Naši besedu věnujeme odkrývání kořenů historie poválečného baletního umění u nás: co formovalo generaci, kterou reprezentují takoví umělci jako Pavel Šmok, Luboš Ogoun, Jiří Blažek, Jiří Němeček, Miroslav Kůra a další, kteří se zapsali do dějin tance jako legendy? A protože jsme v místě působení Institutu Pavla Šmoka, budeme se věnovat i jeho jedinečnému vkladu. Ať už jde o jeho práci na pomezí různých žánrů a stylů nebo o to, proč je jeho práce tak velice česká.

„Jana Hošková je naším vzácným hostem, je jednou z nejdéle žijících pamětnic, která zažila jak začátky Pavla Šmoka, tak vznik studia Balet Praha,“ říká Ladislava Dunovská, ředitelka Nadačního fondu a Institutu Pavla Šmoka. „V rámci pondělní besedy se bude věnovat historii poválečného umění u nás – rozebere, co formovalo generaci choreografů, jako byli nejen Pavel Šmok a Luboš Ogoun, ale například Jiří Němeček nebo Miroslav Kůra.“

„Paní Hošková je především velmi erudovaná teoretička tance a taneční historie – má totiž vývoj československého baletu po druhé světové válce zažitý na vlastní kůži, vždyť konec války ji zastihl ještě jako studentku gymnázia. Znala se osobně s našimi předními tanečníky a choreografy, samozřejmě i s Pavlem Šmokem a Lubošem Ogounem,“ doplňuje Lucie Kocourková, taneční historička a publicistka, koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka. „Myslím, že se stěží najde někdo jiný, kdo nám může autenticky přiblížit atmosféru, ze které se poválečné taneční umění rodilo. A my své kořeny nutně potřebujeme znát, máme-li z nich růst. Teorie tu není sama pro sebe, ale aby podpořila praxi.“

Beseda „Po stopách moderního baletu“

Kdy: pondělí 21. listopadu 2022 v 15:30

Kde: Nadační fond a Institut Pavla Šmoka, Dům tanečního umění, Údolní 212/1, Praha 4 – Braník

Host: Jana Hošková

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Ballet Prague Heritage

Institut Pavla Šmoka v Braníku otevírá novou videotéku se studovnou a spouští online databázi Ballet Prague Heritage

Od 24. října je v Institutu Pavla Šmoka v branickém Domě tanečního umění zpřístupněna nově vybudovaná videotéka se studovnou, kde je možné získat přístup k některým plně digitalizovaným materiálům pro studium choreografií Pavla Šmoka, Luboše Ogouna a dalších osobností. Prostory nabízí prezenční studovnu s obsáhlým archivem tiskovin, fotografií a videofondem choreografií z éry Studia Balet Praha, a především Pražského komorního baletu. Dnes Institut Pavla Šmoka spustil také webové stránky Ballet Prague Heritage. V nové, moderně zpracované databázi, která se bude postupně rozrůstat, najdou zájemci v tuto chvíli dokumentaci k repertoáru éry Studia Balet Praha (1964-1969). V brzké době přibydou choreografie vzniklé v době působení Pavla Šmoka v Basileji a dále i repertoár Pražského komorního baletu.

„Zpracovali jsme většinu dokumentace z období souboru Balet Praha – a její výběr také najdou zájemci na nových webových stránkách Ballet Prague Heritage. Pohybujeme se v období 60. let, proto mezi materiály dominují fotografie a tiskoviny. Stále probíhá jejich katalogizace a zatřiďování: je to běh na dlouhou trať a čeká nás ještě pěkná řádka let práce, než zpracujeme dědictví obou souborů,“ říká Ladislava Dunovská Jandová, ředitelka Institutu Pavla Šmoka a iniciátorka celého projektu.

„Online databáze nyní obsahuje přehled tvorby souboru Balet Praha (který se zpočátku jmenoval Studio Balet Praha), tedy repertoár z let 1964–1969: informace o jednotlivých choreografiích, fotogalerie, inscenační týmy, databázi tanečníků,“ vysvětluje Lucie Kocourková, taneční historička a publicistka, koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka. „Webové prostředí je uživatelsky přívětivé a má moderní a vkusné grafické řešení. Databáze se bude rozrůstat a naším cílem je postupně pokrýt i repertoár Pražského komorního baletu. S ním bude přibývat také videodokumentace, která je z pochopitelných důvodů v období 60. let raritní.“

Institut Pavla Šmoka pokračuje i v nové sezoně v pořádání veřejných přednášek s pamětníky a členy Baletu Praha či Pražského komorního baletu v rámci cyklu Toulky taneční historií. Ve středu 2. listopadu 2022 od 17 hodin se v malém sále Městské knihovny v Praze uskuteční beseda s Kateřinou a Jaroslavem Slavickými na téma „Stopy choreografa Pavla Šmoka v Basileji“. Dalších besed, které se uskuteční v Domě tanečního umění, se zúčastní například taneční kritička Jana Hošková.

V Institutu Pavla Šmoka aktuálně vzniká nová monografie „Pavel Šmok. Choreograf s duší básníka“, jejíž autorkou je Lucie Kocourková. Publikace, která se soustředí na choreografickou tvorbu Pavla Šmoka a její vývoj již od prvních tvůrčích pokusů, bude slavnostně pokřtěna těsně před Vánoci. Kniha vyjde v rámci ediční řady Studio Balet Praha a Pražský komorní balet – historie a osobnosti.

„Poprvé se například skutečně podrobně věnujeme Šmokovým raným pracím v Ústí nad Labem a v Ostravě, kde se vyprofiloval před založením Baletu Praha. Možná se někomu bude zdát, že tomuto období věnuji zbytečně velký prostor, ale jako historik musím podotknout, že u každého tvůrce jsou důležitá nejen jeho vrcholná (a většinou pečlivě analyzovaná a zdokumentovaná) díla, ale stejně zajímavé je objevovat a sledovat jeho umělecké dozrávání,“ vysvětluje autorka monografie Lucie Kocourková. „Díky recenzím a kritikám navíc můžeme sledovat, jak se během let změnil pohled na baletní umění, kniha bude tedy opět obsahovat mnoho dobových textů. Mezi prameny poprvé pracujeme s dosud nepublikovaným shrnutím Šmokových životních zlomů, které bylo zaznamenáno podle jeho vlastního vyprávění v roce 1989. Nejen tento rukopis, ale i nové raritní fotografie z mládí Pavla Šmoka nám zapůjčil jeho syn Martin Šmok, kterému patří velký dík za podporu naší práce.“

Databáze Ballet Prague Heritage vznikla ve spolupráci s TDT studiem.

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Hodili PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET přes palubu?

Má složitá situace kolem dotační politiky pro jeden z doma i v zahraničí nejuznávanějších tanečních souborů dneška možnost uspokojivého řešení? Co na to nejen Ministerstvo kultury?

Ten soubor mám asi nadosmrti spojen s tehdy (již nefunkčním) pražským Komorním divadlem, kde dlouho v minulé době zkoušel a piloval svá krásná představení. Pražský komorní balet se mi nadlouho zaryl do paměti jako „dítě Pavla Šmoka“. Ale není to pravda. U jeho zrodu stál ještě legendární choreograf Luboš Ogoun a baletní teoretik, profesor a publicista Vladimír Vašut. Z tohoto triumvirátu nejprve odešel na věčnost Luboš Ogoun. Ne tak dávno zesnul i legendární Pavel Šmok a ke konci loňského roku v mělnické nemocnici dodýchal i Vladimír Vašut. Vypadá to, že je dlouho nepřežije ani samotný soubor – Pražský komorní balet…

Pavel Šmok na archivním snímku mezi svými tanečnicemi

Ač se to zdá neuvěřitelné, tento špičkový soubor, který obdivovali špičkoví tanečníci, ale i milióny televizních diváků, když pohostinsky vystupoval v recitálech Karla Gotta, stojí na prahu zániku!

Pan Luboš Ogoun (vlevo) přebírá státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla

Pražský komorní balet (dále jen PKB) je pro českého, ale též zahraničního, diváka již více než čtyři desítky let známým a tradičním českým tanečním souborem. Předchůdce PKB „Studio BALET PRAHA“, založené v roce 1964 právě Lubošem Ogounem, Vladimírem Vašutem a zejména Pavlem Šmokem, mu dalo jisté základy. Zrovna v letošním roce si připomínáme 55. výročí vzniku „Studia Balet Praha“, a také právě v tomto roce eskaluje několikaletý problém systémového financování tohoto jediného českého nezávislého tanečního souboru, který nabízí stálá angažmá profesionálním tanečníkům a absolventům tanečních konzervatoří.

Vladimír Vašut, další z trojice zakladatelů, tatínek Marka Vašuta, se špatných konců „svého“ souboru krátce nedožil také…

PKB dnes nemá k dispozici vlastní zázemí pro uměleckou činnost a za poslední roky dosahuje jeho veřejná finanční podpora necelých třicet procent ročního rozpočtu. Pro profesionální taneční divadlo s 23 členným cestovním souborem s denním pracovním režimem je stávající celková veřejná podpora ve výši necelých 3,5 mil. Kč ročně naprosto nedostatečná při aktuálním celkovém rozpočtu ve výši 14,9 mil. Kč. PKB má přitom srovnatelné výkonové ukazatele s baletně tanečními soubory kamenných divadel, co se týká návštěvnosti i počtu představení.

Na tiskové konferenci zleva Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia, člen Tanečního sdružení ČR, Mgr. Petr Zuska, choreograf a režisér, Mgr. Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu (Balet Praha o. p. s.), Mgr. Linda Svidró, baletní mistr, pověřený vedením Pražského komorního baletu

PKB v rámci své zájezdové činnosti zajišťuje dostupnost tanečního umění ve všech českých regionech a významná je též prezentace tanečního umění v zahraničí. Jeho představitelé se na tiskové konferenci v Malostranské besedě, konkrétně v jejím Trick Baru, vyjádřili, jak je složité komplexně připravit scénu třeba v sokolovně menšího města anebo naopak v aréně pro tisíce diváků.

Vedoucí souboru Ladislava Jandová situaci zdůvodňuje: „V letošním roce obdržel Pražský komorní balet dotaci ve výši pouhých 2 milionů Kč od MK ČR v rámci Programu profesionálních divadel, orchestrů a pěveckých sborů. S ohledem na navýšení celkového rozpočtu uvedeného dotačního programu MK ze 160 milionů Kč na 220 milionů Kč v roce 2019 jsme očekávali nárůst dotace i pro PKB s přihlédnutím na četná jednání s MK ČR. Programová rada MK ČR však PKB, jako jedinému subjektu z celkových 41 hodnocených, navrhla dotaci snížit i přes hodnocené ukazatele. PKB je navíc, oproti ostatním hodnoceným subjektům znevýhodněn skutečností, že se jedná o hlavní veřejnou finanční podporu na kontinuální činnost. A nikoli pouze ,doplňkovou´ finanční podporu nad rámec základního příspěvku zřizovatele. Tak jako je tomu zpravidla u ostatních podpořených subjektů v uvedeném dotačním programu.“

Během tiskové konference vystoupila s vehementní podporou PKB také odborná taneční kritička a dlouholetá šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková. K ní se připojil i baletní mistr Igor Vejsada.

Zleva Petr Zuska ani Ladislava Jandová či Linda Svidró moc optimisticky do budoucnosti nehledí

Vedoucí souboru PKB Ladislava Jandová mimo jiné uvedla: „S vedením Ministerstva kultury (ministrem Antonínem Staňkem) proběhlo od podzimu 2018 několik neúspěšných jednání. Na podporu ,zachování činnosti PKB´ vznikla také petice, kterou podepsalo téměř pět tisíc osob. Současně jsme získali desítky podporujících dopisů od význačných osobností a představitelů české kultury, kteří se jednoznačně vyjádřili pro zachování kontinuální činnosti PKB, např. od Jiřího Kyliána, Ondřeje Kepky, Ilji Racka, Mária Radačovského, Lukáše Slavického, prof. Ivanky Kubicové, prof. Václava Janečka, doc. Igora Františáka, Vlastimila Harapese a mnoha dalších.“

Choreograf Petr Zuska se, s jistým stínem v hlasu, zmínil, že předcházející ministr kultury Ilja Šmíd slíbil (nejen) pro PKB „taneční dům“. Uvažovalo se o prostoru nevyužité stavby na pražském Klárově blízko Strakovy akademie, dnešního sídla předsednictva vlády. Dříve tam bývaly tělocvičny a bazén. S nástupem nového ministra však tento návrh tak nějak „zmizel v propadlišti“. Já jsem si vzpomněl, že v době takzvané „perestrojky“, konkrétně ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, bylo vážně uvažováno o společném sídle Pražského komorního baletu a Černého divadla Jiřího Srnce. Měl jim být věnován celý vnitroblok na pomezí Smíchova a Malé Strany u Plaské ulice. Vzpomínám, jak nadšeně mi na nástěnce v Komorním divadle Pavel Šmok ukazoval již v první fázi rozpracovaný projekt!

Zdá se, že odchod Ilji Šmída nadlouho uzavřel i možnost tanečního domu na Klárově… Snad nikoli opět na třicet let?

Nejzajímavější pasáže diskusních příspěvku Petra Zusky a Antonína Schneidera zachytila Eva Smolíková i ve videoreportáži:

Otázkou zůstává, jaký osud budou mít tanečníci i další kmenoví spolupracovníci PKB? Sáhne po nich konkurence? Ta ovšem tak zcela identicky vyhraněna není. Nevyjdou z kondice, když vypadnou z pravidelného tréninkového drilu? To vše nám zřejmě napoví blízká budoucnost…

Samotná konference neměla, jako většina dětské literatury, šťastný a úsměvný konec. Tím, že se konala blízko sídla Parlamentu České republiky však možná zasvítilo světélko naděje na konci tunelu?

Situace je vážná. TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho mnozí čtenáři ještě pevně doufají, že nedopadne úplně zoufale.

Zeptali jsme se

Mgr. Igora Vejsady

baletního mistra s mezinárodními zkušenostmi i renomé,

který v PKB zastával pozici baletního mistra od roku 2016

Na konferenci jste mluvil o PKB v minulém čase, to již jste nad jeho existencí zlomil hůl? Myslíte, že je situace neřešitelná?

„Určitě ne. Myslím, že takové prestižní těleso, které má – nejen pro mne – téměř zásadní význam, musí přežít. Pokud si uvědomíme, co by tím současná česká taneční kultura ztratila, tak je to pro mne naprosto nemyslitelné! Z druhé strany nevím, jaké kroky udělá ministerstvo kultury? A ministr, který jde na nějaký muzikál, místo účasti na udílení významné a prestižní francouzské ceny českému tanečníkovi – Jiřímu Kyliánovi?“

Foto: Eva Smolíková a archiv

Video: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

KAPITOLKY Z HISTORIE: Zajímavé jméno evropského tance

Pojďte se s námi ponořit do historie tance. Budeme se vám snažit přiblížit různé osobnosti i zajímavosti, které v průběhu let okořenily tanec a společnost kolem něj.

Když se procházím vilovou oázou zeleně poblíž žižkovské Ohrady, vždy se s úctou pozastavím před jistou rohovou vilou. Zde žil i měl své taneční studio velký tanečník a choreograf první poloviny dvacátého století – Remislav Remislavský.

Kdo byl dnes již polozapomenutý muž s téměř zrcadlově obdobným jménem? Narodil se v polské metropoli Varšavě 14. května 1897 jako Remislav Szymborski. Zemřel pak 22. dubna 1973 v Praze již jako Remislav Remislavský. Mezitím však naplnil až dramaticky zajímavý a umělecky plodný život

Remislav Remislavský je v odborné literatuře též uváděn jako Remislavskij, vzácně i pod (již prozrazeným) vlastním jménem Szymborski.

Jak se vyvíjela Remislavského umělecká dráha? Od sezóny, respektive školního roku, 1906 – 1907 byl žákem carské baletní školy ve Varšavě. Mezi jeho učitele patřili třeba J. Hillert anebo J. Walczak. Po absolutoriu v roce 1913 nastoupil – tehdy ještě Szymborski – své první profesionální angažmá ve Varšavě. Hned následující sezónu (1914/1915) se však orientuje směrem na východ – do Ruska. Byl totiž velkým obdivovatelem tamní taneční školy. Začíná v divadle v Kyjevě. Ale hned vzápětí následuje Tbilisi. Remislavský byl v roce 1915 rovněž krátce sólistou tanečního souboru italské opery v Petrohradě.

Roku 1916 Remislavský podnikl koncertní turné s moskevskou balerínou Tamarou Gamsarkudijou. Mezi roky 1917-1922 pak působil jako sólista a baletní mistr Státního divadla A. V. Lunačarského v Oděse.

Do pražského Národního divadla (kam přišel současně se svou žákyní Jelizavetou Nikolskou) byl Remislavský angažován jako sólový tanečník, ale i baletní mistr a choreograf. A měl zde angažmá od září 1923 do června 1927.

Z pozice šéfa baletu Národního divadla v Praze rozšířil tamní soubor na šest desítek tanečníků. Zavedl pravidelné tréninky a jako pedagog prosadil – oproti tehdy forsírované italské metodice – daleko progresivnější ruský styl. Od roku 1922 měl v Praze na Žižkově spolu s manželkou vlastní baletní školu a učil i v baletní škole Národního divadla.

Po ukončení angažmá ve „Zlaté kapličce“ šéfoval Remislav Remislavský v sezóně 1928/1929 baletnímu souboru v tehdejším divadle Varieté.

Následující sezónu 1929/1930 byl zaměstnán v Teatro Colón v Buenos Aires.

Od roku 1930, po návratu do Prahy, pracoval Remislavský pohostinsky jako choreograf ve Velké operetě a v Divadle na Vinohradech.

Nesmíme opomenout také pedagogickou práci. Remislav Remislavský vychoval řadu tanečníků a tanečnic. Zajímavostí je, že jeho žačkou byla i pozdější šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková.

Na Remislavském nebyl dramatický pouze kariérní život. Odvážně vystupoval a aktivně pracoval v odboji v období německé okupace v průběhu druhé světové války. Rovněž jeho rodinné zázemí si zaslouží alespoň krátkou zmínku. První chotí mu byla (v Brně velmi populární) Aleksandra Čvanová (později, po rozvodu znovu provdaná Šarěvičová). S ní i emigroval roku 1923 z Polska do tehdejšího Československa. Po té byl manželem tanečnice Irmy Stomeové.