„Kouzelný cirkus“ Laterny magiky

Výjimečné uvedení filmového záznamu on-line

Laterna magika připravila pro své diváky prázdninový dárek: filmový záznam legendární inscenace „Kouzelný cirkus“, který si budou moci po celý červenec a srpen pustit na stránkách Národního divadla. Od 1. července bude možné zakoupit on-line e-vstupenku.

Filmový záznam inscenace Laterny magiky „Kouzelný cirkus“ si budou moci diváci pustit z pohodlí domova kdykoli během celých letošních prázdnin. Cena základní e-vstupenky je 100,- Kč. Legendární dílo režisérů Evalda Schorma, Jiřího Srnce, Jana Švankmajera, scénografa Josefa Svobody a plejády dalších tvůrců, je po právu emblematickou inscenací Laterny magiky. Nyní je nabízíme okem kamery, jímž vynikne mnoho detailů projekcí i hereckých a tanečních akcí, které během představení divák někdy ani nezachytí. Tým režisérky Renaty Šáchové vsadil na dynamický střih a vyčistili jsme i zvuk použitých nahrávek pro plnohodnotný zážitek z hudby.

Inscenaci jsme natočili v zimě, v době lockdownu, abychom po delší době zachytili její aktuální podobu. Jako každá jevištní dílo i představení. „Kouzelný cirkus“ totiž stále žije. Navzdory tomu, že je svázáno časovým kódem a filmovými projekcemi, každá generace tanečníků mu vtiskne jinou atmosféru. V záznamu, který nabízíme divákům, účinkují v hlavních rolích Eliška Kolářová, David Stránský, Libor Kettner a Viktor Svidró.

Kouzelný cirkus“ měl premiéru v dubnu roku 1977 a nikdy nebyl stažen z repertoáru. Počet repríz se blíží kulatému číslu 6 500, v zahraničí se na zájezdech uskutečnilo kolem 550 představení v 17 zemích a více jak 50 městech. Od počátku se ve čtyřech hlavních rolích představilo 32 Venuší, 22 Veselých klaunů, 25 Smutných klaunů a 25 Svůdců.

V době premiéry udivoval „Kouzelný cirkus“ dokonalými triky s přechody postav mezi projekčním plátnem a jevištěm, ale to by samozřejmě bylo málo. Jeho esencí je laskavá režie Evalda Schorma a námět, který je v českém prostředí velmi oblíbený, takže „Kouzelný cirkus“ je skutečně inscenací pro celou rodinu. Zatímco nejmenší diváci sledují jednoduchou dějovou linku, fandí dobru, smějí se nemotorným klaunům a jejich kouskům, dospělý vycítí onen nostalgický podtext, jenž neplyne ze stáří inscenace, nýbrž z oblouku, který jí Evald Schorm vtiskl.

Dychtivost po poznání a dobrodružství, touha po nedosažitelném, sentiment utichlého potlesku, ale i smíření a dobrácké pomrkávání po ztřeštěnosti nové generace, to vše je v postavách klaunů obsaženo a to vše v nich pozorný divák může vyčíst.

»Kouzelný cirkus«

Režie: Evald Schorm, Jiří Srnec, Jan Švankmajer

Scénografie: Josef Svoboda

Kamera: Emil Sirotek

Choreografie: Karel Vrtiška, Jiří Hrabal, Vlastimil Jílek, Josef Koníček, František

Pokorný, Inka Vostřezová

Kostýmy a masky: Zdenek Seydl

Hudba: Oldřich F. Korte, Vlastimil Hála, Jaroslav Krček, Jiří Srnec, Jan Švankmajer

Účinkují:
Eliška Kolářová (Venuše)

David Stránský (Veselý klaun)

Libor Kettner (Smutný klaun)

Viktor Svidró (Svůdce)

Dále tančí: Pavlína Červíčková, Kateřina Hanousková, Zuzana Herényiová, Tamara Kšírová, Tereza Kučerová, Natálie Paulasová, Patrik Čermák, Ondřej Martiš, Alexandr Sadirov

Černé divadlo: Zuzana Hrzalová, Patrik Čermák, Ondřej Martiš, Alexandr Sadirov

Režie filmového záznamu: Renata Šáchová

Hlavní kamera: Vladimír Holomek

Střih: Dalibor Lipský

Zvuk: Martin Ženíšek

Záznam představení 30. listopadu 2020

Zpřístupnění on-line záznamu: 1. července 2021, 18.00

Cena e-vstupenky: základní 100 Kč

Foto: Sergej Gherciu

Lucie Kocourková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Poetické zrcadlení časem

Absolutně první (a přelomová) recenze TANEČNÍHO MAGAZÍNU z videozáznamu divadelního představení

Dnešní složitá a komplikovaná doba klade nové nároky. Na všechny. I na recenzenty. Takže, pokud – z důvodu koronavirových opatření – zatím nemůžeme do divadelních hledišť, tak se k nám dopraví divadlo jaksi samo, „po sítích“. Přímo do našeho počítače. A nejinak tomu bylo v případě videozáznamu premiéry souboru FysioART s poetickým názvem „Za zrcadlem“.

Bylo poněkud složitější, nebrat záznam jako plnohodnotné filmové dílko. Přece jen, zde nemohly být absolutně vysoké nároky na kameru, střih i další ryze filmové prostředky. Tím nechci v žádném případě vzbuzovat dojem, že tyto jsou slabinou výsledného videa. Spíše nemluví vlastní řečí a jsou zcela a výhradně podřízeny výsledné divadelní stránce. Prostě, jak tomu má u správného záznamu být.

Ačkoli je tato autorská tanečně-pohybovo-loutková hra s prvky černého divadla deklarována jako zejména pro maminky s děvčátky, je ve svém výsledku přístupná všem. I těm starším a plnoletým. Prostě, i dospělým „dětem“, které neopustila hravost a bláznivé myšlení. Beze zbytku tomu nahrává tanečně hravá hudba, hojně využívající Orffovského stylu melodiky a instrumentace. Nadužívání různých bicích hudebních instrumentů místy vhodně evokuje metronom – čili relativitu měření času. Což je významovou osou celé bezmála hodinové inscenace.

Již zmíněná hudební stránka (od Michala Seitla) není pouhým ilustračním podkresem divadelních akcí. Naopak, žene představení dopředu. Občas mu kontrastně nastolí klidovější polohu. Jindy, pro změnu, dodá potřebnou dramatičnost.

Důmyslným, ba téměř geniálním, je pojmenování hlavní role – Anička. Poetická poloha inscenace zcela neomylně evokuje bezmála dvě Aničky. Určitě tu Nezvalovu, se Slaměným Hubertem. A zcela nepochybně také Aničku od Františka Hrubína v zahradě plné květin. Známou několika generacím dětí ze „Špalíčku pohádek“, tak nedostižně ilustrovaným Jiřím Trnkou. Zpravodajská povinnost velí potvrdit, že v „Zrcadle“ se hlavní role ujala i civilním jménem Anička. Příjmením Benháková. A určitě je ji třeba za tuto úlohu pochválit.

Dalších sedmi divadelních rolí se ujali čtyři ženy a jeden muž. Ten, s fotbalovým“ jménem Filip Novák, svým výkonem nezůstal za ženskou převahou nikterak pozadu. Jedna z účinkujících – formou nepřechylování – nesla mužské příjmení – Helena Urban. A tak jsem si na chvíli připadal jako na komerční televizi Nova. Mezi Emmou Smetanou a Petrou Svobodou. Ale i toto ovšem patří k dnešní exaltované společnosti.

Zrcadlové“ anebo „hodinové“ (brrrrr to ne, moc zavání „hodinovým hotelem“) představení se vydařilo. Jedině škoda, že jsou pod ním na YouTube zakázány komentáře. Myslím, že by byly převážně a veskrze kladné.

Psáno z videozáznamu představení ze dne 12. 11. 2020, v Městském divadle ve Varnsdorfu. Natočilo: JSvideo.

»Za zrcadlem/ Behind the Mirror«

Obsazení: Anička – Anna Benháková, Mr. Toy/ Pan Hračička – Filip Novák, Mrs. Time/ Paní (svého) času – Helena Urban, Vteřinka – Ester Valtrová, MinutkaAlena Štěpánová

.Autor a režie: Hana Strejčková

Hudba a zvuk: Michal Seitl

Choreografická spolupráce: Anna Benháková

Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová

Výprava, kostýmy: Hana Strejčková

Loutka: Sota Sakuma

Make-up Art: Zuzana Horčičková Maibaumová

Technická spolupráce: Petr Tůma

Kostýmní spolupráce: Filip Novák, Miroslava Kocourková

Světlo: Tomáš Strejček, Jiří Zewll Maleňák

Čas: 57 minut

Poděkování: Zuzana Zajíčková

Fotografie: Ivo Šafus

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf

Poděkování: Nová síť

Za laskavé finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha

Foto: Ivo Šafus

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Po ČERNÉM DIVADLE sál „PARKET“!

Tam, kde po roce 1989 sídlilo a hrálo světoznámé Černé divadlo Jiřího Srnce, vznikl nový sportovně-společenský sál

Letošní rok je jubilejní. V Praze-Zbraslavi oslavují 90. výročí slavnostního otevření Sokolovny Zbraslav. A právě u této příležitosti zbraslavská jednota dokončila vysněnou rekonstrukci bývalého kinosálu. Ano, toho, kde později úspěšně vystupovalo Černé divadlo Jiřího Srnce. Nově tím vznikl víceúčelový sportovně-společenský sál s vypovídajícím názvem „PARKET“.

Sál, který byl rekonstruován za finanční účasti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Magistrátu hlavního města Prahy, Městské části Praha Zbraslav, bude sloužit nejen jako taneční sál. Zároveň bude sálem s hledištěm pro různá představení. Jeho kapacita je 150 diváků.

Společenské centrum bylo slavnostně otevřeno 9. září. Za účasti hostů z řad donátorů, partnerů i zástupců místních organizací.

Slavnostní přestřižení pásky proběhlo hned dvakrát. Poprvé během galavečera. Podruhé následující den, za přítomnosti dětí a mládeže. To probíhal totiž „Den otevření dveří Sokol Zbraslav“. V jeho rámci proběhly navíc náborové akce plné zajímavých ukázkových hodin a krásných vystoupení jednotlivých oddílů.

Slavnostní přestřižení pásky, za účasti celebrit spíše místního formátu

Jsme všichni moc rádi, že Sokol Zbraslav může nyní veřejnosti nabídnout tři kvalitní sportoviště: tělocvičnu, atletické hřiště a nově i společenský sál se skvělým vybavením. Věříme totiž, že pravidelný pohyb v rekreačním či soutěžním duchu pomáhá fyzickému i duševnímu zdraví, které dnes všichni stále více potřebujeme,“ dodávají společně starostka i jednatelka Sokola Zbraslav Mgr. Jana Červená a Ing. Lenka Šeráková

Více informací o nově vzniklém společenském centru je k dispozici na těchto webových stránkách.

Hana Hindráková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU – SRNCOVOU

„Moje taneční sny nikdy nekončí“

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?  

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a  tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?  

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo? 

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce? 

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.  

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době? 

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?  

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového? 

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

 Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?   

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?   

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš? 

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

 

 

Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN