Hodili PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET přes palubu?

Má složitá situace kolem dotační politiky pro jeden z doma i v zahraničí nejuznávanějších tanečních souborů dneška možnost uspokojivého řešení? Co na to nejen Ministerstvo kultury?

Ten soubor mám asi nadosmrti spojen s tehdy (již nefunkčním) pražským Komorním divadlem, kde dlouho v minulé době zkoušel a piloval svá krásná představení. Pražský komorní balet se mi nadlouho zaryl do paměti jako „dítě Pavla Šmoka“. Ale není to pravda. U jeho zrodu stál ještě legendární choreograf Luboš Ogoun a baletní teoretik, profesor a publicista Vladimír Vašut. Z tohoto triumvirátu nejprve odešel na věčnost Luboš Ogoun. Ne tak dávno zesnul i legendární Pavel Šmok a ke konci loňského roku v mělnické nemocnici dodýchal i Vladimír Vašut. Vypadá to, že je dlouho nepřežije ani samotný soubor – Pražský komorní balet…

Pavel Šmok na archivním snímku mezi svými tanečnicemi

Ač se to zdá neuvěřitelné, tento špičkový soubor, který obdivovali špičkoví tanečníci, ale i milióny televizních diváků, když pohostinsky vystupoval v recitálech Karla Gotta, stojí na prahu zániku!

Pan Luboš Ogoun (vlevo) přebírá státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla

Pražský komorní balet (dále jen PKB) je pro českého, ale též zahraničního, diváka již více než čtyři desítky let známým a tradičním českým tanečním souborem. Předchůdce PKB „Studio BALET PRAHA“, založené v roce 1964 právě Lubošem Ogounem, Vladimírem Vašutem a zejména Pavlem Šmokem, mu dalo jisté základy. Zrovna v letošním roce si připomínáme 55. výročí vzniku „Studia Balet Praha“, a také právě v tomto roce eskaluje několikaletý problém systémového financování tohoto jediného českého nezávislého tanečního souboru, který nabízí stálá angažmá profesionálním tanečníkům a absolventům tanečních konzervatoří.

Vladimír Vašut, další z trojice zakladatelů, tatínek Marka Vašuta, se špatných konců svého“ souboru krátce nedožil také…

PKB dnes nemá k dispozici vlastní zázemí pro uměleckou činnost a za poslední roky dosahuje jeho veřejná finanční podpora necelých třicet procent ročního rozpočtu. Pro profesionální taneční divadlo s 23 členným cestovním souborem s denním pracovním režimem je stávající celková veřejná podpora ve výši necelých 3,5 mil. Kč ročně naprosto nedostatečná při aktuálním celkovém rozpočtu ve výši 14,9 mil. Kč. PKB má přitom srovnatelné výkonové ukazatele s baletně tanečními soubory kamenných divadel, co se týká návštěvnosti i počtu představení.

Na tiskové konferenci zleva Ing. Antonín Schneider, manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře a gymnázia, člen Tanečního sdružení ČR, Mgr. Petr Zuska, choreograf a režisér, Mgr. Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu (Balet Praha o. p. s.), Mgr. Linda Svidró, baletní mistr, pověřený vedením Pražského komorního baletu

PKB v rámci své zájezdové činnosti zajišťuje dostupnost tanečního umění ve všech českých regionech a významná je též prezentace tanečního umění v zahraničí. Jeho představitelé se na tiskové konferenci v Malostranské besedě, konkrétně v jejím Trick Baru, vyjádřili, jak je složité komplexně připravit scénu třeba v sokolovně menšího města anebo naopak v aréně pro tisíce diváků.

Vedoucí souboru Ladislava Jandová situaci zdůvodňuje: „V letošním roce obdržel Pražský komorní balet dotaci ve výši pouhých 2 milionů Kč od MK ČR v rámci Programu profesionálních divadel, orchestrů a pěveckých sborů. S ohledem na navýšení celkového rozpočtu uvedeného dotačního programu MK ze 160 milionů Kč na 220 milionů Kč v roce 2019 jsme očekávali nárůst dotace i pro PKB s přihlédnutím na četná jednání s MK ČR. Programová rada MK ČR však PKB, jako jedinému subjektu z celkových 41 hodnocených, navrhla dotaci snížit i přes hodnocené ukazatele. PKB je navíc, oproti ostatním hodnoceným subjektům znevýhodněn skutečností, že se jedná o hlavní veřejnou finanční podporu na kontinuální činnost. A nikoli pouze ,doplňkovou´ finanční podporu nad rámec základního příspěvku zřizovatele. Tak jako je tomu zpravidla u ostatních podpořených subjektů v uvedeném dotačním programu.“

Během tiskové konference vystoupila s vehementní podporou PKB také odborná taneční kritička a dlouholetá šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková. K ní se připojil i baletní mistr Igor Vejsada.

Zleva Petr Zuska ani Ladislava Jandová či Linda Svidró moc optimisticky do budoucnosti nehledí

Vedoucí souboru PKB Ladislava Jandová mimo jiné uvedla: „S vedením Ministerstva kultury (ministrem Antonínem Staňkem) proběhlo od podzimu 2018 několik neúspěšných jednání. Na podporu ,zachování činnosti PKB´ vznikla také petice, kterou podepsalo téměř pět tisíc osob. Současně jsme získali desítky podporujících dopisů od význačných osobností a představitelů české kultury, kteří se jednoznačně vyjádřili pro zachování kontinuální činnosti PKB, např. od Jiřího Kyliána, Ondřeje Kepky, Ilji Racka, Mária Radačovského, Lukáše Slavického, prof. Ivanky Kubicové, prof. Václava Janečka, doc. Igora Františáka, Vlastimila Harapese a mnoha dalších.“

Choreograf a režisér Mgr. Petr Zuska

Choreograf Petr Zuska se, s jistým stínem v hlasu, zmínil, že předcházející ministr kultury Ilja Šmíd slíbil (nejen) pro PKB „taneční dům“. Uvažovalo se o prostoru nevyužité stavby na pražském Klárově blízko Strakovy akademie, dnešního sídla předsednictva vlády. Dříve tam bývaly tělocvičny a bazén. S nástupem nového ministra však tento návrh tak nějak „zmizel v propadlišti“. Já jsem si vzpomněl, že v době takzvané „perestrojky“, konkrétně ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, bylo vážně uvažováno o společném sídle Pražského komorního baletu a Černého divadla Jiřího Srnce. Měl jim být věnován celý vnitroblok na pomezí Smíchova a Malé Strany u Plaské ulice. Vzpomínám, jak nadšeně mi na nástěnce v Komorním divadle Pavel Šmok ukazoval již v první fázi rozpracovaný projekt!

Zdá se, že odchod Ilji Šmída nadlouho uzavřel i možnost tanečního domu na Klárově… Snad nikoli opět na třicet let?

Nejzajímavější pasáže diskusních příspěvku Petra Zusky a Antonína Schneidera  zachytila Eva Smolíková i ve videoreportáži:

Otázkou zůstává, jaký osud budou mít tanečníci i další kmenoví spolupracovníci PKB? Sáhne po nich konkurence? Ta ovšem tak zcela identicky vyhraněna není. Nevyjdou z kondice, když vypadnou z pravidelného tréninkového drilu? To vše nám zřejmě napoví blízká budoucnost…

Samotná konference neměla, jako většina dětské literatury, šťastný a úsměvný konec. Tím, že se konala blízko sídla Parlamentu České republiky však možná zasvítilo světélko naděje na konci tunelu?

Situace je vážná. TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho mnozí čtenáři ještě pevně doufají, že nedopadne úplně zoufale.

Zeptali jsme se

Mgr. Igora Vejsady

baletního mistra s mezinárodními zkušenostmi i renomé,

který v PKB zastával pozici baletního mistra od roku 2016

Baletní mistr Mgr. Igor Vejsada (vlevo)

Na konferenci jste mluvil o PKB v minulém čase, to již jste nad jeho existencí zlomil hůl? Myslíte, že je situace neřešitelná?

Určitě ne. Myslím, že takové prestižní těleso, které má – nejen pro mne – téměř zásadní význam, musí přežít. Pokud si uvědomíme, co by tím současná česká taneční kultura ztratila, tak je to pro mne naprosto nemyslitelné! Z druhé strany nevím, jaké kroky udělá ministerstvo kultury? A ministr, který jde na nějaký muzikál, místo účasti na udílení významné a prestižní francouzské ceny českému tanečníkovi – Jiřímu Kyliánovi?“

Foto: Eva Smolíková a archiv

Video: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Legendární JIŘÍ SRNEC zaskočil i moderátora VÁCLAVA MORAVCE

Kdo letos získal prestižní divadelní ceny Thálie od autora Bořka Šípka? Jak probíhal závěrečný večer v přímém přenosu České televize a Českého rozhlasu 2?

Předposlední březnovou sobotu 2018 byly tradičně na prknech pražského Národního divadla uděleny divadelní ceny Thálie za rok 2017. To vše za přímého přenosu České televize a Českého rozhlasu 2. TANEČNÍ MAGAZÍN si – mimo ostatních oceněných – všímal hlavně kategorií, které mají něco společného s tancem, hudbou a pohybem.

Letošní ceremoniál Thálie byl ojedinělý už tím, že jej nemoderoval herec, nýbrž ostřílený televizní konferenciér spíše politických debat Václav Moravec. I tak zkušeného profesionála však zaskočila divadelní legenda. Ale popořadě…

I z výše uvedených důvodů patří první hold TANEČNÍHO MAGAZÍNU legendě a zakladateli oboru černého divadla Jiřímu Srncovi. Ten získal speciální osobitou cenu Kolegia Thálie.

Tento vpravdě renesanční umělec je totiž nejen věrozvěstem a průkopníkem nového divadelního oboru, jeho choreografem a scenáristou, ale také výtvarníkem, hudebním skladatelem a hercem. Jiří Srnec dokázal ve složitých dobách doslova vydupat ze země nový divadelní soubor a během krátké doby mu získat mezinárodní věhlas. Srncovou největší odměnou je dlouhá a úspěšná kariéra jeho originálního Černého divadla. O síle toho nápadu nakonec svědčí i desítky dalších „černodivadelních“ souborů napodobujících originální nápad a kráčejících v jeho šlépějích. Do paměti tisíců diváků se jistě dostala Jiřího první scénka „Pradlenka“, která je pro velký úspěch stále přeobsazována a reprízována. V otcových šlépějích kráčí i dcera Adéla Aster Srncová, s níž již před delším časem uveřejnil TANEČNÍ MAGAZÍN samostatný rozhovor.

A právě Jiří Srnec zaskočil televizního moderátora i režiséra přímého přenosu. Připravil si tak procítěnou a dojemnou děkovnou řeč, že s přibývajícími minutami začínal mít celý štáb obavy, aby se vešel do připravené stopáže přímého přenosu. Moderátor Václav Moravec, který bez zábran a skrupulí skočí do řeči předním politikům či prezidentovi si totiž to stejné vůči divadelní legendě nedovolil! I to svědčí o osobnosti a charismatu Jiřího Srnce.

Další, protentokrát ryze taneční legendou oceněnou Thálií – za své celoživotní dílo – brněnský rodák tanečník Richard Böhm. Své taneční mistrovství nechal však spíše vyniknout na divadelních scénách v Olomouci a především v Ostravě. Ostravským divákům se zapsal do paměti nejen v ryze baletních inscenacích, ale také jako tanečník sólově vystupující v rámci oper a operet.

Za své celoživotní dílo byl cenou Thálie rovněž oceněn i Jiří Korn. Svou první individuální Cenu Thálie již získal v roce 2004. Zpěvák, tanečník, moderátor i inovátor v jedné osobě – tak lze asi ve velké stručnosti charakterizovat Jiřího Korna. Přes své beatové a popové začátky a krátké intermezzo (jako zpívající baskytarista) v rockové kapele Olympic se postupně vypracoval v komplexního baviče v tom nejlepším smyslu slova. Dnes patří proto k nejvyhledávanějším hercům a zpěvákům nejen od muzikálových produkcí. Korn září i v netradičním souboru 4TET. Ten vystupuje ā kapela s netradičními úpravami známých songů. Jiří Korn se nikdy nebrání a nebránil ničemu progresívnímu, novému, neznámému i nečekanému.

Také již druhou Cenou Thálie se může pyšnit tanečnice Nikola Márová. Populární primabalerína pražského Národního divadla, hostující ve Státní opeře i na dalších scénách je výraznou osobností současného nejen českého baletu. Poprvé získala Thálii roku 2008 za dvojroli Odetty a Odilie v „Labutím jezeře“. Letos si pro svou další Cenu Thálie přišla za výraznou roli matky v inscenaci „Svěcení jara“.

Za stejnou inscenaci „Svěcení jara“ byl za rok 2017 oceněn prezidiem Cen Thálie i mužský taneční sólista. Jedná se o Ondřeje Vinkláta. Mladý první tanečník naší první scény si svou první Thálii určitě zaslouží. Patří totiž k našim největším novým nadějím taneční scény. Dlužno podotknout, že se – mimo své baletní činnosti – věnuje rovněž úspěšně choreografické práci. A to jak v souboru Dekkadancers, tak rovněž spolupracuje i s Pražským komorním baletem.

Do oblasti tance a pohybu lze zařadit i divadlo loutkové. Asi nejznámější je v tomto oboru u nás DIVADLO SPEJBLA A HURVÍNKA. A proto není divu, že byl oceněn i legendární loutkoherec Bohuslav Šulc. Mladoboleslavský rodák na scéně legendárního divadla S+H působil od roku 1953 do sezóny 1991/1992. Potom se věnoval i pedagogické práci. Bohuslav Šulc kráčel ve stopách svého učitele Miloše Kirschnera i legendy-zakladatele Josefa Skupy.

Z ostatních ocenění musíme vyzdvihnout ještě premiérovou Cenu Thálie za šíření divadelního umění v televizi. Získala ji režisérská osobnost – František Filip.

I ostatní držitelé Cen Thálie si zaslouží obdiv. A velkou gratulaci TANEČNÍHO MAGAZÍN. Ale pro menší prostor jim vzdáme hold spíše faktografickým vyjmenováním. A velkým poděkováním závěrem.

CENY THÁLIE ZA ROK 2017

  • Činohra – ženský výkon
    Tereza Dočkalová (titulní role v inscenaci podle Henrika Ibsena Nora – Domeček pro panenky, Divadlo pod Palmovkou, Praha)
  • Činohra – mužský výkon
    Daniel Bambas (role Edwarda Kynastona ve hře Jeffreyho Hatchera Krás(k)a na scéně, Městské divadlo Mladá Boleslav)
  • Opera – ženský výkon
    Maida Hundelingová (role Desdemony v opeře Giuseppa Verdiho Otello, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava)
  • Opera – mužský výkon
    Svatopluk Sem (role Giorgia Germonta v opeře Giuseppa Verdiho La traviata, Jihočeské divadlo, České Budějovice)
  • Opereta, muzikál – ženský výkon
    Katarína Hasprová (role paní Danversové v muzikálu Rebecca, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava)
  • Opereta, muzikál – mužský výkon
    Peter Pecha (titulní role v muzikálu Rocky, Dark style agency v Kongresovém centru Praha)
  • Balet a pantomima – ženský výkon
    Nikola Márová (role Matky v inscenaci Svěcení jara v rámci programu Timeless, Národní divadlo, Praha)
  • Balet a pantomima – mužský výkon
    Ondřej Vinklát (role Vyvoleného v inscenaci Svěcení jara v rámci programu Timeless, Národní divadlo, Praha)
  • Ceny za celoživotní dílo
    Petr Kostka (činohra)
    Bohuslav Šulc (loutkové divadlo)
    Miroslav Švejda (opera)
    Richard Böhm (balet)
    Jiří Korn (opereta a muzikál)
  • Zvláštní cena Kolegia pro udělování cen Thálie
    Jiří Srnec (režisér, výtvarník, hudební skladatel, scénograf a herec, zakladatel Černého divadla)
  • Cena prezidia Herecké asociace pro mladého umělce do 33 let v oboru činoherní tvorby
    Ivan Dejmal (Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava)
  • Cena Thálie za šíření divadelního umění v televizi
    František Filip (režisér)

 

Michal Stein

Foto: archiv Cen Thálie

TANEČNÍ MAGAZÍN

Konkurs na tanečníka!

Tanečníci, skýtá se vám možnost práce v černém divadle!

Umělecká ředitelka Divadla Image vypisuje konkurz na doplnění pánského tanečního souboru.

Termín konání: středa 14. března 2018 v 15.00 hodin
Místo konání: Divadlo Image, Národní třída 25, Praha 1

Písemné přihlášky posílejte do 12. března 2018 na email: image@imagetheatre.cz

Foto: divadlo IMAGE

TANEČNÍ MAGAZÍN