JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

PETR KELLNER bez servítků, bez kávy i bez ztráty kytičky

Brněnské divadlo FESTE uvádí v bývalých mrazírnách nadmíru aktuální titul. Po Havlovi, Klausovi a Pithartovi tentokrát na scéně miliardář. U něj, ke tradičně aktuální politické tematice, protentokrát FESTE přidalo i tu ekonomickou. Představení s dlouhatánským názvem určitě nezklamalo.

Ambiciózní a zejména aktuální divadlo FESTE z Brna se zaobírá tematicky širokým záběrem. Snaží se jít s dobou. Rovněž nadmíru aktivně reflektuje politické dění. Prostě, jak lze vše tak trochu frázovitě nazvat: „hodlá stát na křižovatce dějin“. To výmluvně dokumentuje například tituly „Moc bezmocných“ Václava Havla, „Pýchou osamělosti“ na motivy románu „Osmašedesátý“ Petra Pitharta či současnou premiérou „Eichmann v Jeruzalémě“.

Před necelými deseti lety FESTE rozbouřilo (nejen divadelní) vody inscenací „Pohřbívání“ o Václavu Klausovi. Autorem námětu a scénáře byl Roman Sikora. A právě k aktuální spolupráci s ním se FESTE opět vrátilo. Tentokrát s inscenací spíše na ekonomicko-politickou notu. Její název „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ mluví za vše.

A jelikož jsem výše uvedené zajímavé tituly neviděl, ale „Kellnera“ ano, podělím se nyní o své čerstvé pocity z netradičního prostředí a posléze s dojmy z představení v kratší recenzi.

TROCHU JAKO V BÝVALÉ ALTĚ

Divadlo samotné se odehrává v docela inspirativním prostředí „Industria“. To vyrostlo v někdejším areálu brněnských mrazíren. Kromě divadelního sálu a výstavních prostor, obsahuje i místa pro grafické počítačové experty, tiskárny 3D a šicí dílny. Tam se prý i v nedávné době počínající koronavirové karantény šily roušky. Prostě je zde, jak se, nyní tak módně, nazývá – tvůrčí HUB.

Nedílnou součástí „Industrie“ je i milá nonkonformní kavárnička. Škoda, že se před divadlem nepodávala káva… Údajně by prý rušil kávovar??! Ale čaj zde nabízeli. To nebylo možné alespoň připravit kávu v konvici? Anebo v džezvě? Nebyly k dispozici ani, v jídelním lístku inzerované, tousty. Zřejmě by rušil i touster?

To, že je areál ve velkém industriálním prostoru, má za důsledek, že do něj musíte vcházet osobní (pozor, nikoli dopravní!) vrátnicí. To tak trochu připomíná bývalý pražský holešovický prostor Studia ALTA. Tam se obdobnou vrátnicí pouze vycházelo večer po 22. hodině. Tady se vchází a vychází. Vždy a za každých okolností.

NAPOVĚDĚLA I NÁPOVĚDA

Jak odpovědět na „3 B“? Je totiž otázkou, zda je Petr Kellner osobností burzovního, buržoazního či spíše bulvárního světa? Nicméně autor Roman Sikora mu – v průběhu večera – přidal další „2 B“ – a to „bizarnost“ a „buble-gumovost“ A tak, pokud zde Petr Kellner nemá všech „pět P“, má alespoň minimálně „pět B“…

Když jdete na operu, tak vás povětšinou teprve výpravný divadelní program uvede do (často nesrozumitelného) děje. U „Opravdového interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ neměl program tuhé desky. Ani několik stránek. Byl pouhým listem. Ale dostatečně kvalitně uvedl diváka do ekonomického dění bouřlivých devadesátých let minulého století. Jako správná tiskovina svého druhu  seznámila i s obsazením a celým autorským a inscenačním týmem. Zde musím velmi pochválit i za jmenovité uvedení nápovědy. Bohužel, toto jinde nebývá standardem. Ale i takové (pouze zdánlivé) detaily něco o divadle napovědí.

TAJEMSTVÍ DESETI KUFRŮ

Režisér Jiří Honzírek je současně i autorem scénické podoby „Kellnera“. A zde bych hned úvodem velmi pozitivně kvitoval jeho nápad s deseti kufry. Nejde zde pouze o prvoplánový symbol „prvobytně pospolného podnikatelství“ devadesátých let. Kufry se stávají nositelem rekvizit i děje. Zároveň jsou zde však i nezastupitelným scénotvorným prvkem.

Je slučitelná pozice režiséra se scénografem? Jiří Honzírek není ani prvním a ani určitě posledním tvůrcem, který na těchto dvou pomyslných židlích sedí. Nedokážu zhodnotit, zda to spíše inscenaci obohacuje… Či jej kreativní práce s prostředím scény odvádí od režijních nápadů? Těžko posoudit. Jednoznačně bych však uvedl, jak je dobré, že ve FESTE neslučují práci scénografa s kostýmním výtvarníkem. Tento nešvar vznikal patrně za minulého režimu, „aby se ušetřilo“…

Kufry dodávají inscenaci také další významy. Například ten, podle již zavedeného výrazu, původně z orientačního běhu – „kufrování“. Jedná se o bloudění či zabloudění. Postavy Kellnera i jeho protihráčky zde totiž tak trochu bloudí světem. Světem byznysu. Světem politiky. Světem morálky i cti.

Jinak je dominantním prvkem scény obrovská kulisa s letadlem.

KLOBOUK DOLŮ

Scénář a jeho režijní zpracování nepostrádají nadhled. Chválím však, že představení samo nesklouzlo na bulvární úroveň nějaké frašky. Či anekdoty.

Opravdu musím smeknout svou kšiltovku před hereckými představiteli „Opravdu živého interview s opravdovým Petrem Kellnerem“.

Ondřej Novák i pouze zdánlivě v menší roli přihrávající Vanda Klestilová nezklamali. Dokázali odstínit jemné valéry barev pestrého scénáře i naplnit inscenační nápady režiséra Honzírka. Zejména na Ondřeje Nováka v titulní roli, když musel v rychlých „kontrapunktovních střizích“ přecházet do rozličných hereckých poloh. Byl zde výrazově i pohybově dokonalý. Dokázali, spolu s Klestilovou, diváky nenásilně vtáhnout do oné „hry na miliardáře“.

Neměl bych opomenout ani vynikající scénickou hudbu Maria Buzziho. Nebyla pouhým podkreslujícím či náladovým prvkem. Svými bohatými kompozičními i aranžérskými postupy hnala představení dál, respektive mu přidávala gradaci.

KELLNER Z MASA A KOSTÍ

Jelikož se „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ odehrává v prostorách bývalých jatek, musím závěrem napsat, že se celému tvůrčímu týmu podařilo vykreslit miliardáře z masa a kostí. Opravdu se jim zdařila ta autentická opravdovost. A nejen za to mu patří (zcela evidentně nejen moje) poděkování i uznání.

A tak snad v předsálí pouze chyběla zmíněná káva? A na scéně možná přebývalo to letadlo? Mně osobně se zdá zjednodušení Kellnerových finančních operací na bázi onoho již zprofanovaného „letadla“ být hyperbolou až příliš nadsazenou… A zjednodušující.

OPRAVDU ŽIVÉ INTERVIEW

S OPRAVDOVÝM

PETREM KELLNEREM

Původní scénář: Roman Sikora

Hrají: Ondřej Novák, Vanda Klestilová

Režie, scéna, úprava textu: Jiří Honzírek

Dramaturgie: Kristýna Břečková

Kostýmy: Marie Jirásková

Hudba: Mario Buzzi

Light design, zvuk: Judita Mejstříková

Produkce: Veronika Starova

Nápověda: Jana Nosková

Asistentky produkce: Barbora Tučková, Alica Priehradníková

Scéna: Industria, Masná 9 (bývalý areál mrazíren), Brno

Premiéra: 24. června 2020

Psáno z první reprízy 20. 7. 2020 v Brně.

Foto: Divadlo FESTE

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadelní bomba v Brně!

Opravdu aktuální a nadmíru originální inscenace o současném miliardáři Petru Kellnerovi. O člověku, který zůstává stále, na rozdíl od premiéra Babiše, tak trochu skrytý a tajemný. Bude tato premiéra také o premiérovi?

Divadla v Brně jsou mnohdy progresívnější a soudobější, se svými autorskými a dramaturgickými počiny, než ta jinde po republice. Dokladem může být historicky Divadlo Husa na provázku. V pozdější době se třeba v Národním divadle v Brně inscenovala hra „Zaslíbení“ o lásce krasobruslařky Hany Maškové a textaře Jiřího Štaidla. Ale mohli bychom uvést další a další příklady… Brněnské divadlo FESTE nyní připravuje inscenaci o nejbohatším Čechovi Petru Kellnerovi. Miliardáři a majoritním vlastníkovi skupiny PPF. Premiéra se uskuteční 24. června v prostoru Industra, v Masné ulici 9, v katastru Brno – jih.

Jedná se o vůbec první divadelní počin směrem k této velmi diskutované osobě,” říká režisér Jiří Honzírek.

Scénář nazvaný  „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ napsal Roman Sikora. Inscenace vznikala v době nouzového stavu, kvůli pandemii koronaviru, formou videokonferencí. Účinkují v ní Ondřej Novák a Vanda Klestilová.

Ondřej Novák

Co k inscenování aktuální hry soubor vedlo? Dle divadelníků se v posledních letech ve společnosti konečně začíná diskutovat o obrovské moci oligarchů. A to i kvůli veřejnému angažmá premiéra Andreje Babiše z hnutí ANO, jenž do politiky vstupoval jako majitel skupiny Agrofert. Babiš firmu později převedl do svěřenského fondu. Kellner však zůstával stále spíše stranou…

Vanda Klestilová

Feste je nezávislé profesionální divadlo. Zaměřuje se zejména na sociální a politická témata. A tím usiluje o rozvoj otevřené občanské společnosti. Všechny jeho inscenace mají společného jmenovatele hledání identity současného člověka. Feste uvedlo přes čtyřicet inscenací. Zpracovávaly témata islámu, romské otázky nebo hazardu. K moderním a soudobým českým dějinám se divadlo vyjadřovalo v inscenacích „Osmdesátdevět“, „Havel píše Husákovi“ a „Dr. Emil Hácha“ či naposledy v „Diagnóze Masaryk“ o Janu Masarykovi. Ta měla čerstvě premiéru letos v lednu.

Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“

Hrají: Ondřej Novák, Vanda Klestilová

Režie, výprava: Jiří Honzírek

Hudba: Mario Buzzi

Technika: Tereza Borůvková, Judita Mejstříková

Produkce: Kristýna Břečková, Veronika Starova

Foto: archiv

TANEČNÍ MAGAZÍN