Poetické zrcadlení časem

Absolutně první (a přelomová) recenze TANEČNÍHO MAGAZÍNU z videozáznamu divadelního představení

Dnešní složitá a komplikovaná doba klade nové nároky. Na všechny. I na recenzenty. Takže, pokud – z důvodu koronavirových opatření – zatím nemůžeme do divadelních hledišť, tak se k nám dopraví divadlo jaksi samo, „po sítích“. Přímo do našeho počítače. A nejinak tomu bylo v případě videozáznamu premiéry souboru FysioART s poetickým názvem „Za zrcadlem“.

Bylo poněkud složitější, nebrat záznam jako plnohodnotné filmové dílko. Přece jen, zde nemohly být absolutně vysoké nároky na kameru, střih i další ryze filmové prostředky. Tím nechci v žádném případě vzbuzovat dojem, že tyto jsou slabinou výsledného videa. Spíše nemluví vlastní řečí a jsou zcela a výhradně podřízeny výsledné divadelní stránce. Prostě, jak tomu má u správného záznamu být.

Ačkoli je tato autorská tanečně-pohybovo-loutková hra s prvky černého divadla deklarována jako zejména pro maminky s děvčátky, je ve svém výsledku přístupná všem. I těm starším a plnoletým. Prostě, i dospělým „dětem“, které neopustila hravost a bláznivé myšlení. Beze zbytku tomu nahrává tanečně hravá hudba, hojně využívající Orffovského stylu melodiky a instrumentace. Nadužívání různých bicích hudebních instrumentů místy vhodně evokuje metronom – čili relativitu měření času. Což je významovou osou celé bezmála hodinové inscenace.

Již zmíněná hudební stránka (od Michala Seitla) není pouhým ilustračním podkresem divadelních akcí. Naopak, žene představení dopředu. Občas mu kontrastně nastolí klidovější polohu. Jindy, pro změnu, dodá potřebnou dramatičnost.

Důmyslným, ba téměř geniálním, je pojmenování hlavní role – Anička. Poetická poloha inscenace zcela neomylně evokuje bezmála dvě Aničky. Určitě tu Nezvalovu, se Slaměným Hubertem. A zcela nepochybně také Aničku od Františka Hrubína v zahradě plné květin. Známou několika generacím dětí ze „Špalíčku pohádek“, tak nedostižně ilustrovaným Jiřím Trnkou. Zpravodajská povinnost velí potvrdit, že v „Zrcadle“ se hlavní role ujala i civilním jménem Anička. Příjmením Benháková. A určitě je ji třeba za tuto úlohu pochválit.

Dalších sedmi divadelních rolí se ujali čtyři ženy a jeden muž. Ten, s fotbalovým“ jménem Filip Novák, svým výkonem nezůstal za ženskou převahou nikterak pozadu. Jedna z účinkujících – formou nepřechylování – nesla mužské příjmení – Helena Urban. A tak jsem si na chvíli připadal jako na komerční televizi Nova. Mezi Emmou Smetanou a Petrou Svobodou. Ale i toto ovšem patří k dnešní exaltované společnosti.

Zrcadlové“ anebo „hodinové“ (brrrrr to ne, moc zavání „hodinovým hotelem“) představení se vydařilo. Jedině škoda, že jsou pod ním na YouTube zakázány komentáře. Myslím, že by byly převážně a veskrze kladné.

Psáno z videozáznamu představení ze dne 12. 11. 2020, v Městském divadle ve Varnsdorfu. Natočilo: JSvideo.

»Za zrcadlem/ Behind the Mirror«

Obsazení: Anička – Anna Benháková, Mr. Toy/ Pan Hračička – Filip Novák, Mrs. Time/ Paní (svého) času – Helena Urban, Vteřinka – Ester Valtrová, MinutkaAlena Štěpánová

.Autor a režie: Hana Strejčková

Hudba a zvuk: Michal Seitl

Choreografická spolupráce: Anna Benháková

Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová

Výprava, kostýmy: Hana Strejčková

Loutka: Sota Sakuma

Make-up Art: Zuzana Horčičková Maibaumová

Technická spolupráce: Petr Tůma

Kostýmní spolupráce: Filip Novák, Miroslava Kocourková

Světlo: Tomáš Strejček, Jiří Zewll Maleňák

Čas: 57 minut

Poděkování: Zuzana Zajíčková

Fotografie: Ivo Šafus

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf

Poděkování: Nová síť

Za laskavé finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha

Foto: Ivo Šafus

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

KAPITOLKY Z HISTORIE: Taneční abeceda

Pojďte se s námi ponořit do historie tance. Budeme se vám snažit přiblížit různé zajímavosti, které v průběhu let okořenily tanec a společnost kolem něj.


Když se řekne taneční abeceda, většina z našich čtenářů si představí taneční základy. Prostě, zvládnutí základních tajů takzvané „taneční abecedy“. Valná část z našich dnešních čtenářů však patrně neví, že vznikla přímo taneční „Abeceda“. Dílo jako takové. A to na básně Vítězslava Nezvala. Zásluhou tanečnice a choreografky Milči Mayerové. Nejprve něco o této nejen české výrazné taneční osobnosti minulého století:

Milča Mayerová (*12. 4. 1901 – † 12. 9.1977)

Vlastním jménem Milada Mayerová. Z rodinných uměleckých kořenů získala brzy vztah k estetice, výtvarnému umění i divadlu.

Onen posledně jmenovaný zájem ji přivedl postupně i k baletu. Začínala jako žačka Dalcrozovy školy nejprve v Praze. Po první světové válce v Hellerau u Drážďan. Po dvou letech odtamtud odešla do Hamburku do školy slavného Rudolfa von Labana. V roce 1928 získala Mayerová velmi ceněný velký choreografický diplom. Jako jedna z mála českých ženských choreografek té doby.

Milča Mayerová žila a tvořila v těsném sepětí s naší tehdejší uměleckou avantgardou. Z výrazových tanečnic toho času byla asi nejvíce pod vlivem surrealismu. Vytvořila choreografii k dadaistickým Cocteauovým „Svatebčanům na Eiffelce“ (1927) s hudbou Jaroslava Ježka a v režii Jiřího Frejky. Také její choreografie k baletu „Náměsíčná neboli Dandy v konservové krabici“ (1931) spojovala prvky dadaismu se surrealismem.

V taneční tvorbě Milči Mayerové se objevoval často rovněž poetismus. Typickým příkladem byla choreografie k Nezvalově „Abecedě“ (1926). Dalším zářným příkladem jejího poetistického cítění byl balet „Autobus“ (1928) na její autorské libreto a rovněž v její vlastní choreografii na původní hudbu Emila Františka Buriana.

Po skončení aktivní taneční dráhy se Milča Mayerová etablovala na choreografickém poli. Později se stala uznávanou profesorkou konzezvatoře.

Milča Mayerová žila i zajímavým a pestrým soukromým životem. Jejím prvním manželem byl významný architekt Jaroslav Frágner. Strýcem Mayerové byl zase přední malíř a grafik té doby Hugo Boettinger. 30. 7. 1948 se stal druhým manželem Mayerové prof. PhDr. Antonín Friedl DrSc.

Abeceda

Nezvalova legendární básnická „Abeceda“ je jaksi příznačně součástí sbírky „Pantomima“. Vyšla pak několikrát i samostatně. Dnes jsou tyto tisky nesmírně ceněny bibliografy. Abeceda byl totiž naprosto výjimečným výsledkem spolupráce v oblasti knižní tvorby, na které se nápadem a verši podíleli Vítězslav Nezval, grafickým zpracováním a typografií sám velký Karel Teige  a také zmíněná Milča Mayerová taneční kompozicí na téma písmen abecedy. Knihu vydalo v roce 1926 nakladatelství J. Otto v Praze.

V režii Jiřího Frejky pak Mayerová ve stejném roce scénicky ztvárnila „Abecedu“ na prknech Osvobozeného divadla. A teprve tam dosáhla jevištní nezapomenutelnosti.

Foto: archiv TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN