Záhada nikoli zednářská

FysioART zraje jak víno z hroznů. █ Kai se tedy neztratil! █ Paní Kouzelná byla kouzelná. █ Skvělá obrazová stránka. █ Nabitých čtyřicet minut. █ Jmenovec fotbalového reprezentanta tahounem (nejen) na jevišti. █

Titul nového „filmově divadelního kousku“ FysioARTu – „Záhada lóže číslo 13“ – zcela jasně napovídá, že určitě nepůjde o lóži zednářskou. Nýbrž tu divadelní. A příznivcům tohoto souboru, či pravidelnému čtenáři recenzí TANEČNÍHO MAGAZÍNU, bude nad slunce jasnější, že se v tomto případě opět jedná o divadlo – ve Varnsdorfu.

Právě na prknech, ale i v zákulisí a ostatních zákoutích, tamějšího Městského divadla, totiž vznikla – stejně filmově snímanou formou – již úspěšná „Divadelní detektivka“. A celý útlý realizační tým, v čele s manželským duem Strejčkových, i tentokrát dokazuje, že má dokonale prozkoumán a zmapován varnsdorfský (nikoli pouze) divadelní terén. Avšak zejména potvrzuje fakt, jak ušel, od prvního filmově realizovaného představení „Za zrcadlem“, velký kus cesty. Nejen té divadelní a scenáristické, ale zejména ve filmovém umění.

Za nejsilnější motivy, ba vrcholy celé této inscenace, bych vyvýšil nesmírně silné motivy prázdnoty, nenaplněnosti až zoufalství. Ty však nikdy nejsou divákovi servírovány jednoznačně depresivní formou. Někdy zde stačí symbol, náznak a jindy celá scénka. Zavřené vchodové dveře, prázdná sedadla, vchodový závěs, coby symbol stažené opony… Vhodnými kontrasty je průběžně tento rys beznaděje kompenzován hravostí i humornou nadsázkou. Prostě, zrcadlo současné „koronavirové krize“, které je správně nastaveno. I náležitě vyleštěno…

Již tradičně kvalitní součástí i této hry v podání FysioARTu je výborná hudební stránka. Nevtíravá, leč spíše v druhém plánu naléhavě působící, muzika celou inscenaci určitě povyšuje. Občas je i určitým kontrastem dění na scéně. Ve vážných pasážích někdy odlehčuje a naopak.

Smutné pohádky Hanse Christiana Andersena, na  motivy jedné z nichž  je „Záhada“ napsána, jsou nostalgické. Inscenace Hany Strejčkové má však v sobě silný náboj naděje. A zcela jistě nespěje k andersenovskému, spíše bezvýchodně beznadějnému až komickému, tápání světem či tragickému konci.

Čas této divadelní i filmové produkce zároveň se o pouhých pět minut nekryje s nedávnou „Detektivkou“, jíž soubor připravil počátkem letošního února. Je, již na zběžný pohled, velmi patrné, že obzvláště kameraman a střihač tentokrát dokázali ještě větší kontinuity díla, přičemž se nikterak – v určitých momentech – nezpronevěřili ani módní klipovitosti.

Zcela bez mučení se přiznám, že jsem nejprve, při čtení osob a jejich obsazení, nějakým omylem přehlédl roli Kaie. Což se však snad (ani tím omylem) nemůže stát při filmovém sledování „Záhady“. Jmenovec fotbalového reprezentanta Filip Novák v této roli opět nezklamal. S touto postavou si poradil s patřičným prožitkem, ale zároveň nonšalancí, nadhledem i celkovou elegancí. Nadto se podílel i na kostýmní výpravě. Kouzelná je i Dana Bílková přímo v roli Paní Kouzelné. Tradičně nezklamala ani Hana Strejčková v roli Gerdy. Svým způsobem kouzelný je však i alchymistický „hokus-pokusář“ Václava Špičky. Vysoký standard drží, jako obvykle, Tereza Rauch, půvab i éteričnost dodává inscenaci naopak Víla s houslemi v interpretaci Štěpánky Křížové a Pan Pohádkář Miroslava Řebíčka zas tvrdí „muziku“ jinak. Divadelně. Na všech výkonech herců je znát, že již mají daleko více pod kůží hraní „pro“ a „na“ kameru.

Ke zdánlivě nenápadným, leč v chápání jevištního celku velice důležitým atributům, patří celé výtvarné řešení této filmově divadelní inscenace. Je dobré, že výtvarné prvky, ani umělecké líčení nikterak nepřebíjejí hlavní smysl a nosné linie představení. Naopak, snaží se mluvit stejnou řečí…

Hana Strejčková se tentokrát vyjádřila k současné zdravotně-politické situaci svým způsobem, svou divadelní poetikou. Určitě však nesmírně silně a působivě.

»Záhada lóže číslo 13«

Autor, režie: Hana Strejčková

Dramaturgická spolupráce: Filip Novák

Hudební dramaturgie: Hana Strejčková

Kostýmy: Hana Strejčková, Filip Novák

Kamera: Tomáš Strejček

Čas: 39 minut 46 vteřin

Premiéra: 8.4. v 18.00 Městské divadlo Varnsdorf – on-line.

Hrají:

Divadelník: Filip Karda

Pan Pohádkář: Miroslav Řebíček

Kai: Filip Novák

Gerda: Hana Strejčková

Královna: Tereza Rauch

Paní Kouzelná: Dana Bílková

Alchymista: Václav Špička

Víla s houslemi: Štěpánka Křížová

Tvůrčí tým:

Experimenty pro alchymistickou laboratoř: Dana Bílková a Václav Špička

Make-up ART, masky: Zuzana Maibaumová

Technická spolupráce: Petr Tůma

Střih: Terezie Kožová

Fotografie: Štěpánka Křížová, Šimon Tomko

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf a FysioART

Poděkování: Zuzana Zajíčková, ZŠ Edisonova Varnsdorf, Ivo Šafus, Markéta Elblová

Umělecká činnost FysioART je v roce 2021 podpořena granty Ministerstva kultury ČR a Hlavního města Prahy.

Fotografie: Štěpánka Křížová a Šimon Tomko

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

FysioART nás zve

Na on-line premiéru napínavé pohádkové detektivky pro kameru již tento čtvrtek 8. dubna od 18 hodin

Zasíláme pozvánku do virtuálního světa fantazie.

Od čtvrtka 8. 4. od 18 hodin bude k vidění premiéra divadelní inscenace upravené pro objektiv kamery „Záhada lóže č. 13.“

Link (+ inspirativní listy pro děti):

http://divadlo.varnsdorf.cz/cs/zahada-loze-c-13-on-air

Záhada lóže č. 13“ oživuje pohádky, které už rok v divadle spí…

Jemně napínavý pohádkový příběh o záhadných obyvatelích varnsdorfského divadla rozvíjí otázku, co asi dělají pohádkové postavy, když se už dlouhé měsíce nehraje. Diváci se mohou vydat na společnou cestu s Kaiem a Gerdou, Ledovou královnou, Paní Kouzelnou, či Alchymistou a s dalšími bytostmi za tajemným světlem, které probouzí k životu pohádky. Stačí špetka prachu, pár kapek začarované tekutiny a je tu jiskra, jež zažehne život, o němž ani netušíme. Jen jeden jediný člověk, který najde lóži č. 13, prožije noc, o které se mu ani nesnilo. Divadlo nespí, divadlo žije.

»Záhada lóže č. 13«

Hrají:

Divadelník: Filip Karda

Pan Pohádkář: Miroslav Řebíček

Kai: Filip Novák

Gerda: Hana Strejčková

Královna: Tereza Rauch

Paní Kouzelná: Dana Bílková

Alchymista: Václav Špička

Múza s houslemi: Štěpánka Křížová

Fotografie: Štěpánka Křížová, Šimon Tomko

Poděkování: Zuzana Zajíčková, ZŠ Edisonova Varnsdorf, Ivo Šafus, Markéta Elblová

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf a FysioART

Umělecká činnost FysioART je v roce 2021 podpořena granty Ministerstva kultury ČR a Hlavního města Prahy.

Premiéra 8. 4. v 18.00 Městské divadlo Varnsdorf – on-line.

Foto: Štěpánka Křížová

Hana Strejčková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejen detektivka z okresu (a divadla) na severu

Dvě recenze v jednom! █ Čili: dvakrát psáno z videa.  █ Konkrétně tituly „Divadelní detektivka“ a „Kabaret Nasucho/Na sucho“ od FysioARTu. █  Proč ve Varnsdorfu zanikl ke dni 30. 6. 1963 stálý soubor? █ A kde se vzaly moderní blistry? █

Detektivka z divadelního zákulisí a zákulisních her 

Dne 11. 2. 2021 proběhl stream obnovené premiéry, vlastně „divadla na divadle na třetí“. Legendární „Divadelní detektivka“ o zákulisních hrách Městského divadla Varnsdorf v roce 1963. Vznikla na motivy skutečných událostí posledního představení stálého souboru. 

Diváci mohou vidět více než půlhodinový retro příběh plný symbolů a více či méně skrytých či obnažených jinotajů.

Jedná se o exkurz do historie.  Do roku 1963. Přesně do 30. června, což bylo datem posledního představení stálého souboru Městského oblastního divadla Varnsdorf. Konkrétně při přípravě inscenace Čechovova „Racka“. Roku 1993 se skupina nadšenců snaží celý příběh zrekonstruovat… Právě proto jsem si vypůjčil do titulku část názvu dávného televizního seriálu o komunistickém tajemníkovi „Okres na severu“.

Dlužno podotknout, že FysioART si tuto inscenaci vyzkoušel před časem, v rámci divadelních prohlídek zákulisí. Takže, vlastně „divadlo na čtvrtou“?

Ve vlastním představení je minimum dialogů. Ty by se, v součtu, smrskly do necelé minuty. Vše je postaveno na choreografii a jevištním i filmovém aranžmá. A v neposlední řadě i na vhodné hudební dramaturgii a interpretaci Terezy Rauch.

Hned úvodem je třeba vyzdvihnout mistrnou kameru Tomáše Strejčka. Ta je místy subjektivní, ale často se snaží o jistou retro-objektivitu. A daří se jí to. Obzvláště v práci s detaily. Ruku v ruce s ní umocňuje náladu vhodná práce se světly. Zvláště těmi modrými, která jsou i určitým leitmotivem představení.

Zcela jistě je nutné pochválit přípravu dobových rekvizit. Od skutečných mazet s lístky na představení, přes šatnové bločky, dobový telefonní přístroj, psací stroj značky Consul i šatnové osvětlení na šňůrky s olivkami.

Jediná věc zde poněkud historicky nehraje. Moderní kovově plastové blistry s léky! Takové se začaly používat někdy počátkem osmdesátých let minulého století. V oné době byly míněné a zmíněné „uklidňující“ prášky spíše v plastových „zašupovacích“ krabičkách. A možná, že by v rámci autenticity (i určité potřebné divadelně filmové nadsázky) napomohlo pití vína z historických tlustostěnných skleniček od hořčice? Ale kde je dnes sehnat?

Ocenit je třeba i práci s (pouze zdánlivými) detaily. Nástěnku s nápisem „ČSR“ – namísto „ČSSR“. Osekanou „socialistickou“ pěticípou hvězdu, připomínající tak trochu svastiku. A skvělá je i narážka na někdejšího nejvyššího komunistického „kulturträgera“ Müllera. Místní Varnsdorf snad nejlépe dokumentuje unikátní krabička s „historickými“ dámskými punčocháčemi z tamější továrny Elite!

Bylo by toho ještě více k pochválení. Nejen skvělé civilně laděné herecké výkony…

TANEČNÍ MAGAZÍN však, hoden svému jménu, musí závěrem zhodnotit perfektní choreografii i onu režijní práci s herci. Což akcentuje i – již pochválená – kamera.

»DIVADELNÍ DETEKTIVKA«

Čas: 33 minuty 44 sekundy

Uvádí: FysioART a Městské divadlo Varnsdorf

Námět, scénář: Hana Strejčková

Režie: Hana Strejčková

Kamera: Tomáš Strejček

Střih: Terezie Kožová

Technika: Petr Tůma

Make-up ART: Zuzana Horčičková Maibaumová

Fotografie: Ivo Šafus, Štěpánka Křížová

Kresby: Lenka Lea Nováková

Catering: Zuzana Zajíčková

Obsazení:

Umělecký šéf – Miroslav Řebíček

Sólistka – Alena Štěpánová

Herec – Filip Novák

Tanečnice – Barbora Ješutová

Nápověda – Hana Strejčková

Soudruh – Libor Ulovec

Grafik – Roman Winter

Šatnářka, Pianistka – Tereza Rauch.

A zde máte možnost celé filmově divadelní dílo vidět:

 

Kabaret postavený na hlavu

Kde končí svoboda jedince? A kde lidstva? Jaké jsou výkony herců bez odezvy těch, pro které hrají?

Nejen na tyto dotazy se snaží hledat odpovědi »Kabaret Nasucho/Na sucho«, premiérovaný na streamu ve čtvrtek 25. února 2021.

A také nikoli pouze na výše nadhozené otázky se snaží moderními výrazovými prostředky odpovědět autorka, režisérka i jedna z interpretek Hana Strejčková a celý její FysioART. Tradičně s nepřeberným množstvím choreografických a akrobaticky laděných nápadů. Místy hraničících až s vrcholnými gymnastickými prvky.

Ne nadarmo se říká, že klaun je ve své podstatě vlastně melancholický člověk. A v tomto případě se dostává do smutné polohy i celý, původně vlastně rozjuchaný, kabaret.

Vyznění celého představení napomáhá – stejně jako u „Divadelní detektivky“ – mistrná kamera Tomáše Strejčka. A vyzdvihnu i výtečnou práci střihačky Terezy Kožové. Tentokrát je obé ještě o poznání dynamičtější. Rovněž je hodno třeba zmínit i střídmé, ale velmi působivé nasvícení, které dává vyniknout nejen oné dynamice, ale celé náladě hořkosladkého kabaretu.

»Kabaret Nasucho/Na sucho«

Čas: 21 minuta 16 sekund

Námět, scénář, režie: Hana Strejčková

Kamera: Tomáš Strejček

Střih: Terezie Kožová

Klavír, hudební dramaturgie a hudba: Tereza Rauch

Hrají čili v pohybu: Veronika Smolková, Hana Strejčková

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf.

 

Obě krátkometrážní divadelně filmová díla FysioARTu, myslím, beze zbytku naplňují to, co si předsevzala. A zcela určitě přináší i něco navíc…

 

Foto: Ivo Šafus a Štěpánka Křížová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Závěrem trailer ke kabaretu:

Rozhovor s režisérkou, choreografkou, pedagožkou, arteterapeutkou i publicistkou HANOU STREJČKOVOU:

„Vidět svět jinak, číst mezi řádky situací, komunikovat symbolikou fyzických gest nebo věcí“

Dávné staročeské přísloví říká, že devět řemesel znamená desátou bídu. Pokud tomu tak opravdu bývá, tak HANA STREJČKOVÁ je určitě výjimkou, potvrzující pravidlo. Posuďte sami: je režisérkou, choreografkou, herečkou, performerkou, dramatičkou, dramaturgyní, arteterapeutkou, pedagožkou i poměrně pravidelnou publicistkou odborných článků v řadě tradičních i elektronických periodik. A v jejím případě to, zcela jistě, znamená bezpochyby bohatství. Nikoli materiální, ale to umělecké, ale i hřejivě lidské. Abychom si její pestrobarevný umělecký svět i celé spektrum zájmů představili, požádali jsme ji o rozhovor… A tady ho máte:

Jak jste se k tanci a pohybovému divadlu dostala, mělo to rodinné kořeny?

Nevyrostla jsem sice v divadelních šatnách a na zkušebnách.  Avšak část rodiny, podle vyprávění, vykazovala umělecké vlohy a k tomuto základu přispěla rodičovská výchova. Moje kořeny jsou původně moravsko-slovenské, ačkoli postupem času se s prožitými lety zapustily i v Rusku a Francii. A také ,náhody´ na cestách mě pravděpodobně nasměrovaly k umění vidět svět i jinak, číst mezi řádky situací a komunikovat skrze symboliku fyzických gest nebo věcí. Důležitou roli patrně sehrály přijímací zkoušky do Lidové školy umění. Ty tehdy probíhaly formou návštěv pedagogů přímo v mateřských školách. Bylo mi pět let a vybrala si mě pro literárně-dramatický obor paní Noemi Zárubová, dnes prof. Noemi Pfeffermannová na pražské HAMU. Po zhruba třiceti letech jsme opět pod střechou jedné instituce. Náhoda? Podobně se během let objevovali další ,průvodci´, jako například profesor Miloš Horanský na DAMU nebo inspirativní osobnosti jako Frederika Smetanová, Kateřina Schwarzová, Paola Rizza, Pascale Lecoq a mnozí další. Jsou ukrytí navždy v mých vzpomínkách.“

A k Vaší pedagogické práci?

Aktuálně se podílím na výuce na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU. Pro veřejnost lektoruji kurzy fyzického divadla, herectví s maskou a v zahraničí také divadelní pedagogiku, v současnosti jen on-line. Dětem se snažím, v Divadelním studiu při KC Zahrada a také v novém volnočasovém centru H55 v pražském Hloubětíně, ukázat poetiku věcí a rozsah fyzického divadla. Učím ráda, čímž analyzuji a reflektuji svou práci a její smysl. A především pak otázky studentů nebo účastníků kurzů vnímám jako skvělé podněty k zamyšlení a prevenci ustrnutí.“

Hana Strejčková vede akční výuku

Máte velké zkušenosti ze studií i prací v zahraničí…

Nevím, zda velké, ale díky životním okolnostem jsem téměř čtyři roky mohla studovat sport v Rusku a pak ve Francii. Tam jsem si později splnila přání studovat scénografii ve vztahu k pohybu a fyzické divadlo na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq. A taky jsem strávila rok studiem tvůrčího psaní ve Velké Británii. Ale například i několikatýdenní pobyty na workshopech v zahraničí nebo s lektory s mezinárodní působností byly pro mě velmi inspirující. Stejně jako akce věnované uměleckému výzkumu.“

Portrétní momentka před zrcadlem

Jakým způsobem byste hodnotila naše pohybové divadlo v evropském či světovém kontextu?

Českou republiku vnímám jako plnohodnotnou součást evropské performativní scény. Ačkoli se k některým trendům propracováváme déle anebo jsou určeny hlavně pro artového diváka a úzkou skupinu profesionálů. Až do loňského roku geografické hranice v oblasti pohybového divadla stírala umělecká propustnost. Také jsem běžně pendlovala mezi východem a západem. A nebylo to nic neobyčejného. I s ohledem na moje zahraniční studia pak ráda pokračuji v navázaných spolupracích. Jsem také členkou mezinárodního souboru. Ten vznikl za našich studií v Paříži. Akorát pandemie nás všechny ,vymetla´ do zemí původu a realizovat premiéru, například v Londýně jako dřív, je nyní už nepředstavitelné.“

V čem máme ještě, podle Vás, v těchto oblastech u nás rezervy?

Určitý rozdíl vidím ve vztahu ke vzdělávání. V zahraničí se povětšinou platí školné. Anebo jsou na studenty na státem dotovaných školách obrovské nároky. Když už se jednou uchazeč na studia dostane, dělá se vše proto, aby se udržel, a také aby se za sebe nestyděl. Takže trénuje, pozoruje, učí se, vstřebává všechny impulsy. V Rusku jsem zažila dril. Ve Francii se mi pak zažitá disciplína velmi hodila. O rezervách se hovoří nelehko, protože – a to je důležitá součást profesionální tvorby – každá země má jinak nastavený způsob financování a podpory nezávislého umění. Těžko pak soudit, když jde o národnostní specifika a kulturní systémy… Můj osobní dojem je, že se nedá paušalizovat podle územních celků, ani zobecňovat na ,my´ a ,oni´. Mnozí, v České republice působící umělci, jsou/jsme nomádi, anebo ,kulturní pendleři´.  A domnívám se, že každý umělec svoje rezervy cítí. Já tedy rozhodně ano.“

Z dětského představení „Hmyzí hotel Bzzz”

Máte velmi široký akční radius. Jak to vše vůbec zvládáte? Zbývá Vám vůbec nějaký čas a prostor na soukromí?

Zjistila jsem, že aby člověk žil v harmonii sám se sebou, nemůže oddělovat tvorbu od života. Prolínají se. Nelze ovlivnit, že se například na túře v horách zapomenete a ,spustíte´ do myšlenek na inscenaci, knihu… Cokoli, co ,jako´ nesouvisí se soukromím, ale zavání prací. A myslím, že to není nic neobvyklého. Navíc mě fascinuje scénologie všednosti. Díky pozorování přicházejí motivy k rozvinutí v tvorbě.“

Co máte, mimo tance, divadla, publicistiky a pedagogiky, za další koníčky?

Od dětství se držím lezení po stromech, dálkového běhání, plavání a vysokých hor. Z koníčků, které přicházely a odcházely během života, to bylo například ve Francii malování v galeriích. Akorát jsem zjistila, že obrazy mistrů vnímám jako inspiraci, na rozdíl od ostatních, kteří poctivě přenášeli originální výjev na své plátno. V Rusku jsme zase s paní učitelkou vyjížděli malovat pravoslavné rozbořené kostelíky do podmoskevské oblasti.“

Má, podle Vás, v něčem „česká mentalita” v tanečním i pohybovém divadle nějaká výrazná pozitiva?

Pozitiva české ,nezávislé´ umělecké mentality vnímám v její schopnosti adaptovat se na situace všeho druhu a kreativně si přizpůsobovat pravidla vyšší moci pro zajištění aspoň minimalistického prostoru k tvůrčímu způsobu života.“

Ve „Zchlazení jara“, věnovaném událostem roku 1968, z cyklu „Divadlo reminiscence – Příběhy 20. století“, si H. Strejčková nejen zahrála, ale také jej dramaturgicky připravovala i režírovala a je rovněž spoluautorkou výtvarné výpravy inscenace

Které z českých konkurenčních tanečních, či novocirkusových souborů asi nejvíce uznáváte?

Ani osobně, ani profesně nevnímám ostatní umělce jako konkurenci, ale vidím nás všechny jako pestrou mozaiku, která vytváří ,patchwork´ české nezávislé scény. Vycházím i z toho, že každý máme rozdílné motivace k působení v kultuře. Odlišné ambice a vlastní důvody. Vážím si všech, kteří prokazují vytrvalost a touhu prohlubovat svůj rukopis. Toho, kdo na sobě pracuje, a to nezávisle na tom, zda souzním s jejich vyjadřovacími prostředky nebo způsoby sebe/prezentace. Ctím kolegy na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Baví mě houževnatost a odhodlání českých novocirkusových performerů a obecně mě těší zájem o českou kulturu v zahraničí.

Jako divadelní publicistka jsem nestranná. Sleduji vývoj jednotlivců a souborů a upřímně se raduji, když vypozoruji vývoj a paralely se zahraničními vlivy nebo pokračovatele domácích osobností. Dnešní doba sice nahrává ,skokanům influencerům´ – být hodně vidět, a hlavně se líbit, ale je to jako s kometou – letí, zhasne, případně se rozsvítí jinde, jinak. I jim však patří místo na ,hvězdném´ uměleckém nebi. Jsem pro co největší rozmanitost, ať si každý může najít ,to svoje´. A to dělá místa, velkoměsta i regiony, kulturními.

Ze zahraničních umělců mě fascinují ze starší generace například Jos Houben, Nola Rae, Josef Nadj, Maguy Marin, z mladých souborů pak norská skupina vytvořená spolužáky z Lecoqovy školy The Krumple Theatre Company…“

Během hodiny výuky práce s maskou

V čem Vás uchvátila a získala „dětská duše” k vytváření tak jedinečných dětských představení?

Myslím si a cítím to tak, že dětská duše v nás přetrvává. Jen jde nejspíš o to si se svým vnitřním dítětem najít k sobě cestu i v dospělém věku. A za hlavní ,přísadu´ do tvorby považuji smysl pro hru, nejen si umět hrát, ale mít touhu hrát si, ve fázi zkoumání i zahrávat si s realitou a nahrávat spolupracovníkům. Divadlo pro děti vnímám jako dialog nejen mezi svým dětským já (nebo představou o dětském já) a dospělým tvůrcem, ale jako komunikaci v rozsahu celého týmu, s ohledem na komunikační kód cílové skupiny. Ať už to bylo představení o domově Mezi námi nebo navazující Poutníci po hvězdách o putování na místo svých snů, či Hnízdo na nitkách o odvaze vyletět z mateřského objetí, Za zrcadlem o relativitě času ve hře a světě dospělých a nejnovější Hmyzí hotel Bzzzz pro batolata, vždycky se jednalo o poctivě prozkoumaný terén ke startu. Alchymie vzniku inscenace je pak nejen řemeslem, ale počítá i s vkladem intuice a nepojmenovatelných kouzelných přísad.“

V inscenaci „Mezi námi“

Je náročné – během relativně krátkého času – se přeorientovat od práce s dospělými k dětskému divadlu?

V tvorbě se moje kroky (a pak i spolupracovníků souznících s projektem) odvíjejí od tématu k materiálu a pohybu a již tím se definuje prostor a vyjadřovací prostředky, které buď zkoumané téma rozvíjejí anebo mi pomáhají naznačit jeho hranice. Každé představení je pro mě dobrodružným budováním svébytného světa. A sice s vědomím, pro koho je téma určeno. Ale přesný recept, co by mělo být předloženo dětskému nebo dospělému divákovi, nemám. Každý projekt je objevováním a cestou krajinou neznáma. A samozřejmě risk, zda způsob zpracování cílovou diváckou skupinu nakonec osloví.“

Co bylo prvotním impulsem k vytvoření, respektive založení, FysioARTu?

Cílem bylo vytvořit soudržné a podpůrné profesionální zázemí pro umělecké projekty s přesahem k sociální a edukativní oblasti.“

Dost často vystupujete v chrámech a kostelech. Chcete diváka přivést tak trochu nenásilně k víře? Anebo to má být spíše cestou ke zcivilnění až sekularizaci?

V atypických prostorách pracujeme dlouhodobě. Jsou to sklepy, chrámy, kostely, klášterní ambity, půdy a další. Ovšem tyto lokality nikterak nesouvisejí s ,násilným´ vedením k jakékoli víře, ale s oživením míst, která by bez vnějšího podnětu utichla. Například Půlnoc v pohraničí vznikala sice v bývalém klášteře kapucínů v Rumburku, ale představení jsme odehráli již v kostele evangelickém, anebo starokatolickém. Spolupráce s duchovními a historiky nám otevírá nové rozměry, jak zpracovat téma humanismu i v takových tématech, která se dotýkají 50. – 60. let minulého století.“

Se dvěma inscenacemi hostujete v různých kostelech, jak, jako režisérka, zvládáte práci v mnohdy – diametrálně odlišných prostorách. A to jak dispozičně, tak třeba i akusticky…

Každý výjezd vyžaduje přípravu předem ve všech rovinách. Od rozložení prostoru, po nazvučení a nasvícení. Řeším to buď osobní obhlídkou nebo podle fotografií, které pořídí na místě pořadatel. A pak nastává fáze dotazování na možnosti prostoru, čili na podmínky umístění světel, na přísun elektřiny (není všude samozřejmostí), na stanovení rozsahu pohybu po prostoru (ne všude se dá vstupovat)… Každý prostor má svá pravidla a já nemám potřebu je překračovat, Chci převést inscenaci za jakýchkoli omezení v co nejvěrnějším provedení. Ne vždy se povede, aby různě usazení diváci všechno dobře slyšeli a viděli, ale nonverbální jazyk a atmosféra mi přijdou důležitější. Hráli jsme v kostele bez podlahy v prachu a bez oken anebo v obrovském chrámu. Ale i ve venkovském kostelíčku, kde se velmi těžko hledalo místo mezi lavicemi pro herce… Míst bylo už opravdu velmi mnoho, a nejen spjatých právě s katolickou církví. Na co si asi nejde příliš zvyknout, je všudypřítomná zima. Chlad od podlahy a průvan. Navíc mým zvykem je i psát v místech, ze kterých vycházím. A zrovna tato zmiňovaná Půlnoc v pohraničí vznikala v ambitu loretánského areálu v Rumburku od zimy 2018 do pozdního jara roku 2019.“

Na „Půlnoc v pohraničí“ napsal TANEČNÍ MAGAZÍN recenzi na představení z pražského chrámu Panny Marie Sněžné, tento snímek je však z kostela svaté Barbory ve Všekarech

Vystupujete často v zahraničí, je to produkčně náročné? Pracujete se zahraničními divadly i na výměnné (barterové) bázi?

Každá spolupráce má svá specifika. Některé výjezdy se realizovaly díky Nové síti a jejich festivalu Malá inventura, jiné na základě osobních kontaktů, zahraničních projektů, nebo spojením divadelní a vzdělávací činnosti. Hodně mi záleží na dlouhodobých dobrých vztazích. A mně nedělá potíže pracovat i v méně komfortních podmínkách. Dokázala jsem se opakovaně vrátit do romských osad, protože to mělo smysl. Na druhou stranu jsem byla hostem prestižních festivalů. Tato diverzita mě opravdu baví a vážím si všech příležitostí ke zkušenostem.“

Jak, kromě šití roušek a umísťování představení na YouTube, ovlivnila současná pandemie koronaviru Vaši práci?

Období mi dalo čas na důkladnou inventuru činnosti, prověřilo soudržnost nejbližšího týmu. A navedlo nás na uvádění představení v přírodě i následně nám umožnilo začít přemýšlet, jak jinak uvést – převést divadelní tvary pro objektiv kamery a také rozvinout nové nápady. Se záznamy představení jsme se vypořádali, jak projektem Divadlo do schránky, převedením přehlídky divadla reminiscence na web MEMOfestival anebo jsme promítali na zdi paneláků. Během Adventu také ve výkladní skříni, zkusili jsme i na sníh. Se spolupracovníky komunikujeme, a pokud to je možné, organizujeme společné tréninky nebo zkoušení. Testování se stalo běžnou součástí praxe.“

Velké brýle má režisérka i herečka v jedné osobě v nové „Divadelní detektivce“

Publikujete autorské články v řadě periodik. Jakou byste dala sama sobě otázku závěrem?

Zda se cítím natolik povolaná, abych si pro rozhovor do médií kladla otázku sama sobě…“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na brzké shledání při nějakém Vašem představení.

Foto: Štěpánka Křížová, Kateřina Suchá, Ludmila Šikolová, Miloš Šálek a archiv Hany Strejčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN