Balet v Liberci povede MARIKA HANOUSKOVÁ

Na severu do nové divadelní sezóny pod taktovkou nové šéfky

Novou ředitelkou baletní scény v divadle F. X. Šaldy v Liberci bude od srpna 2019 její dosavadní členka, režisérka a choreografka Marika Hanousková. Nahradí Alenu Peškovou, která na vlastní žádost po devíti letech požádala o uvolnění z této pracovní pozice. Pešková  však bude nadále  pokračovat v práci s divadlem v Liberci a povede tamní podzimní premiéru baletu „Sluha dvou pánů“.

Výběrová komise měla na „hlavu libereckého baletu“ tři kandidáty. Doporučila Hanouskovou, která je od roku 2008 členkou Divadla F. X. Šaldy v Liberci. „Marika Hanousková je velmi talentovaná, pracovitá a komunikativní.Silně se váže k Liberci, je to místní vlastenec, který zná společnost a diváky v Liberci, což je velkou výhodou,“ řekla Jarmila Levko, ředitelka divadla s několika soubory.

Marika Hanousková

Hanousková inscenovala v Liberci některá ze zajímavých představení – horor „Jekyll a Hyde“, drama „Dům Bernardy Alby“ nebo „Café Reichenberg“„Jako choreografka pracovala také v Plzni, Ústí nad Labem a v Japonsku. Také z důvodů, aby mohla porovnávat,“ dodala divadelní ředitelka. Severočeské divadlo v Ústí nad Labem již uvedlo Hanouskové balet inspirovaný Andersenovým titulem „The Snow Queen” a taneční komedii „Zkrocení zlé ženy“Zajímavá byla taktéž její režie romantického příběhu „Malá mořská víla“ v Divadle J. K. Tyla v Plzni. 

Marika Hanousková hodlá podle svých slov pokračovat v práci Aleny Peškové a chce představit atraktivní a originální repertoár pro diváky v Liberci. „Přesto se chci více zaměřit na děti a mít inscenace s živým orchestrem,“ řekla nová šéfka po jmenování.

TANEČNÍ MAGAZÍN nové šéfce libereckého baletu blahopřeje a těší se na nová představení, pod jejím vedením.

Foto: archiv divadla F. Šaldy

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU – SRNCOVOU

“Moje taneční sny nikdy nekončí.”

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?  

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a  tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?  

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo? 

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce? 

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.  

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době? 

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?  

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového? 

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

 Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?   

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?   

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš? 

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

 

 

Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Paní ŠČASNÁ bude šťastná a ADÉLA s LENKOU také!

Ani ne čtyřiadvacet hodin po tom, co byl odvolán od fotbalové Sparty trenér ŠČASNÝ, byla vylosována jako první v naší velké „knižní” soutěži paní VLASTA ŠČASNÁ z Chebu! Dokonce bydlí u stadionu!!! Další z výher poputuje do Košic! Podrobně o výhercích se dočtěte v následujícím textu.

Soutěž o tři knížky s věnováním autora vylosovala přímo ta, která byla smyslem tajenky – malířka a výtvarnice paní Petera Skluzáčková, manželka autora titulu „BABRÁCI“ spisovatele Pavla Šmidrkala.

TANEČNÍ MAGAZÍN těší velká účast. A pochopitelně i to, že většina odpovědí byla správných.

„BABRÁKY ” v knihkupectví KOSMAS pokřtil i (zprava) VLASTIMIL HARAPES, operní pěvkyně MICHAELA KATRÁKOVÁ a skladatel a zpěvák LIBOR PETRŮ

Celkově se zúčastnil 271 jeden čtenář TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Z těchto odpovědí bylo 268 naprosto správných. I to redakci těší. Je to totiž důkazem, že TANEČNÍ MAGAZÍN čtete pozorně a bedlivě.

Zajímavé – i když logické – je, že místně nebyly zastoupeny úplně vyrovnaně všechny oblasti, kraje a místní územní celky…

O tři tyto knihy s vlastnoručním věnováním a autogramem autora PAVLA ŠMIDRKALA se soutěžilo

Nejvíce odpovědí, konkrétně 87, přišlo ze západu Čech. Nejen Karlovy Vary, Sokolov, Chodová Planá, ale i Plzeň, Rokycany či Hořovice, Zbiroh či Žebrák ponejvíce reprezentovaly tuto oblast. Následovala Praha. Jejímu pomyslnému druhému místu napomohly zejména odpovědi z Prahy 4 a Prahy 7 – Holešovic. Je ironií, že ani jeden příspěvek nebyl z Prahy 6, kde autor bydlí! Slabší účast projevil i severomoravský kraj. Moravu ponejvíce reprezentovaly odpovědi z Přerova, Prostějova, Olomouce, Kroměříže, Vsetína a samozřejmě z Brna. Objevily se i správně odpovědi z Vysokého Mýta, Nízké Lhoty či Lubné!

Zleva autor knížky „BABRÁCI” pan PAVEL ŠMIDRKAL a vedle něj „obsah tajenky”, jeho manželka PETRA SKLUZÁČKOVÁ, která rovněž vylosovala vítěze velké soutěže o „její jméno”

A teď chvíle napětí, pomyslná fanfára… A chvíle nejdůležitější.

Něžná ruka malířky a výtvarnice Petry Skluzáčkové vytáhla z osudí nakonec tři ženská jména Vlastu ŠČASNOU z Chebu, Lenku POSPÍŠILOVOU z Tábora a Adélu LEDVINOVOU z Vysokého Mýta.

Štěstěna se nakonec ukázala spravedlivá i v tom, že téměř 70 % odpovědí bylo od ženských pisatelek.

TANEČNÍ MAGAZÍN děkuje i těm, kteří nevyhráli. Věří, že mu všichni zůstanou čtenářsky věrní. S vítěznými dámami (či slečnami) se spojí a v co nejschůdnější době jim zašle slíbené ceny. Redakce je ráda, že si ověřila, že TANEČNÍ MAGAZÍN čtou (téměř) celé Čechy, Moravu nevyjímaje. Příjemné jaro a těšte se na další soutěž.

Foto: archiv Pavla Šmidrkala a OSVĚTÁŘI JIHU

TANEČNÍ MAGAZÍN

PETR BATĚK – sám i mezi svými

Herec a hudebník Petr Batěk poslal do světa třetí sbírku básní, jejíž výtěžek jde na konto napadeného florbalisty Radka Zelinky. Kmotry se staly známé osobnosti.

Mezi svými rýmy“ – tak se jmenuje již v pořadí třetí sbírka básní Petra Baťka. Herce, který působí v Národním divadle, na chebské či kladenské scéně a momentálně dotáčí hlavní roli v novém seriálu Tomáše Magnuska „Čechovi“. Křest publikace se uskutečnil na první jarní den v Národní kavárně v Praze, kterou během její historie navštěvovala celá řada významných osobností – od Václava Havla, přes Jaroslava Seiferta, Karla Čapka, Jana Wericha i T. G. Masaryka.

Herečka Kristýna Janáčková křtí sbírku Petra Baťka, za účasti plejády slavných osobností

Křest se konal za účasti známých osobností. Rolí kmotrů se ujali herečka Kristýna Janáčková a herci Ladislav Frej, Ladislav Županič, Roman Štabrňák, režisér, producent a také předseda Obce spisovatelů ČR Tomáš Magnusek a filmař a režisér (například 13. komnat na ČT) Patrik Ulrich. Nechyběl ani hudebník, saxofonista Felix Slováček, který během křtu zahrál dvě skladby. Kniha se nepolévala, ale křtila se nastříhanými papírky s jednotlivými verši.

Mužská sestava kmotrů s autorem

Petr Batěk není jen hercem, ale také hudebníkem, moderátorem, ale i básníkem. Po sbírkách veršů „Ona má křídla” a „Výkřik motýla”, poslal do světa „Mezi svými rýmy”.

Ta knížka je úplně jiná, doslova svítí. Je bílá s černobílými ilustracemi od skvělé výtvarnice černobílých obrazů ,jedním tahem’ Michaely Žemličkové, jejíž obraz T. G. Masaryka teď nyní visí v Českém domě v USA a díla od ní má řada osobností… Jsou to nádherné, křehké kresby, které se skvěle propojují s mými básničkami. Mám z toho velkou radost, zvláště proto, že se povedlo dát dohromady publikaci, která má ještě charitativní rozměr,” prozradil Petr Batěk.

Část výtěžku směřuje na konkrétní pomoc, a sice mladému florbalistovi z Kadaně Radku Zelinkovi. Ten se vloni v listopadu, zcela náhodou a bez svého zavinění stal na ulici v Plzni obětí brutálního napadení agresivních útočníků z Ukrajiny. Jeden z nich ho zákeřně třikrát bodl  zezadu do boku. Mladý nadějný sportovec pak několik dní bojoval na ARO o život. Boj vyhrál, ale s trvalými následky, přišel o část nohy. S osudem se však díky obrovské podpoře kolegů spoluhráčů, přátel, rodiny a přítelkyně pere statečně. Před nedávnem byl propuštěn z nemocnice a pokouší se zapojit do běžného života.

Zleva postižený florbalista Radek Zelinka a autor sbírky herec, muzikant a spisovatel Petr Batěk

Já to nevzdávám. Stalo se to a život jde dál, musí. Jsem rád, že mám kolem sebe tak skvělé lidi a moc děkuji za to, že si Petr Batěk a jeho přátelé vybrali právě mě a touto nádhernou knihou se rozhodli mi pomoct. Moc si toho vážím,” svěřil se velmi skromně Radek Zelinka, který na křest dorazil s partnerkou a manažerem florbalového klubu DDM Kati Kadaň. Kromě knihy dostal k svátku, který ten den slavil, také speciální a ve světě unikátní krystalové víno a od Michaely Žemličkové, která je i autorkou návrhu etiket vín Jarmila, také originál kresby, kterou si sám vybral.

Já jsem dostala v minulosti pár žádostí o to, zda bych někomu ilustrovala sbírku básní. S úctou jsem vždy odmítla, ale Petrovi jsem neuměla říct ne. Ty verše jsou totiž tak krásné, křehké a je to něco s čím se sama sbližuji, co sama cítím a když jsem ho poznala i lidsky, nemohla jinak. Jsem za to moc ráda, zvláště, když tím mohu ještě jakkoli pomoci tak úžasnému a statečnému člověku, jakým Radek Zelinka je. Pro mě je ctí, že jsem něčeho takového součástí,” doplnila výtvarnice Michaela Žemličková.

Kniha „Mezi svými rýmy“ je výjimečná i po nakladatelské stránce. „Když jsme se s Petrem Baťkem poprvé nad jeho nápadem potkali, tak jsem mu zcela otevřeně řekl: Já se vydáváním veršů příliš nezabývám, ani nejsem žádným znalcem. Když jsem pak ty jeho básničky viděl a dostal jsem i tu výtvarnou část od paní Žemličkové, řekl jsem okamžitě – ano, jdeme do toho! A také proto, že publikace má ten charakter přímé pomoci. Jsme moc rádi, že můžeme být s kolegy u něčeho tak hezkého, jako tato sbírka básní je, a ještě užitečného, podotkl Pavel Mészáros z vydavatelství AOS Publishing, které nedávno vydalo knihu poslední Werichovy hospodyně Evy Tůmové – A taky jsem vařila u Werichů“ a na příští týden připravuje vydání publikace k 50 výroční první Československé Popelky s názvem „Popelka & spol.“.

Každý, kdo si knihu Petra Baťka Mezi svými rýmy zakoupí, například přes e-shop vydavatelství nebo v sítích prodejen knihkupectví, přispěje na již zmíněného mladého handicapovaného sportovce. Objednávat knihu básní lze přímo na e-shopu vydavatelství: http://aos-knihy.cz/kniha/mezi-svymi-rymy/ Ti, kteří si ji touto formou zakoupí, ji dostanou také od autora podepsanou.

Foto: Jaroslav Hauer

René Kekely

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

QUEEN v hale pražské Slavie

Czech Dance Tour odstartovala a bylo čemu tleskat

Czech Dance Tour odstartovala 16. března v Plzni a 17. března v Praze, ve sportovní hale Slavia. Bylo na co se dívat. Taneční den ubíhal jak na běžícím pásu,  soutěžící si odnášeli krásné medaile a na tvářích zúčastněných byla vidět spokojenost.

Divácky nejatraktivnější bylo zřejmě číslo taneční skupiny Freedom z Prahy a jejich choreografie  Queen Forever, která samozřejmě zavzpomínala na legendární Queeny. Ale ani další choreografie nezůstávaly pozadu.

Přinášíme krátkou ochutnávku nedělního klání, zejména předávání medailí tentokrát v kategorii ‚hlavní‘, tedy od  15-ti let.

Zeptali jsme se….

duše soutěže, její pořadatelky Hanky Čermákové

Jak zatím hodnotíte Czech Dance Tour, jste spokojení?

„To je slabé označení, jsme nadšení! Odstartovali jsme sezonu, máme za sebou už dvě regionální kola v Praze a Plzni. V Plzni vystoupilo 950 tanečníků a  71 choreografií, Praha byla ještě nabitější, tady bylo 1244 tanečníků a 88 choreografií. Tanečníci se sjeli z různých koutů Prahy.“

Jakou novinku letos přinášíte pro své soutěžící?

„Především musím říct, že jsme si dali práci s designem medailí, které jsou přesně vytvořené pro naši soutěž. Nepodcenili jsme přípravu medailí, jsou vyfrézované, dobře udělané, barva je opravdu zlatá, stříbrná, bronzová. Kvalitu lidé ocení. A důkazem spokojenosti je i  to, že tanečníci si je fotí a líbí se jim, zjistila  jsem to, když je právě ‚projížděla  facebook‘.

A dále je tu i ten fakt, že začínající projekt je něco jiného. Letos jsme se zase posunuli dále a soutěž je celkově kvalitnější.“

Jak hodnotíte výkony tanečníků? Je úroveň vysoká?

„Zajímavé je pozorovat vývoj skupin od regionálních a zemských kol až po republikové“. Kondice, psychika… na začátku jsou tanečníci trošku rozpačitější a na konci jsou si mnohem jistější sami sebou. Pohyb je propracovanější, pracují na sobě. I v tomto velmi krátkém čase, tedy v období dvou nebo tří měsíců, je vidět rozdíl. Ať už tanečník nebo celá skupina se dokáží posunout k mnohem lepšímu výkonu. Taková jedna soutěž vydá za deset až dvacet tréninků, říkají tanečníci!“

Děkujeme, ať se daří!

Foto, video, text: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Velká baletní šance!

Máte elán, zápal, nadšení, profesionální přístup a vystudovanou taneční konzervatoř? Svojí šanci můžete zkusit v plzeňském baletním souboru.

Zde jsou hlavní podmínky a náležitosti. Další podrobnosti se dozvíte na níže uvedené mailové adrese.

Místa výkonu práce: Divadlo J. K. Tyla, Smetanovy sady 16, Palackého náměstí 2971/30, Plzeň.

Pracovní doba: úterý až neděle, rozdělené směny – práce v baletním souboru divadla.

Individuální podmínky přijetí dle schopností a talentu, nikoli podle praxe.

Zaměstnanecké výhody.

Životopisy, prosím, zasílejte předem na

e-mail:  pejsarova@plzen.eu

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na “Biennale de Val-de-Marne” s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanec mezi bulvárem, trestankyní, lesbami a režijními nitkami

První slovensko-český ryze taneční filmový muzikál “Backstage” jako celek nepřesvědčil, ale ani tanečně nezklamal…

Hned první týden po distribuční premiéře navštívil TANEČNÍ MAGAZÍN (s velkým očekáváním) nový slovensko-český ryze taneční film „Backstage“. Na Slovensku, kde původně vznikal, měl návštěvnost od března do června letošního roku kolem 55 000 diváků. Bude mít v Čechách a na Moravě výraznější divácký ohlas? Spíše by se o tom dalo s úspěchem pochybovat…

V čem vězí problém?

Tak trochu jako v pohádce

Když postavíte do fotbalového mužstva vedle sebe jedenáct skvělých a výtečných individualit, nemusí to na hřišti fungovat. Ba, bývá tomu v praxi přesně naopak.

Taneční hrdinové jsou mladí a v Čechách méně okoukaní…

Pokud si vezmete režiséra a scenáristu tří úspěšných dílů filmu „Fontána pro Zuzanu“ Dušana Rapoše, který je nadto ještě podepsán pod divácky úspěšnými tituly „Rabaka“ či „Muzzikanti“ a výtečným dokumentem o Karlu Krylovi, vypadá to jako záruka úspěchu. Dlužno podotknout, že tato osobnost je u nového tanečního filmu „Backstage“ pouze autorem námětu. K tomu přizvete ještě autorku námětu a scénáře slovenského velmi úspěšného muzikálu „Príbeh ulice“ Naďu Clontz. A do třetice ještě velmi uznávanou a několika Českými lvy i cenou César ověnčenou režisérku Andreu Sedláčkovou. Ta má na svém kontě kupříkladu filmy „Fair play“, „Musím tě svést“, „Dívka za zrcadlem“ i celou řadu dokumentárních filmů (včetně „Život podle Václava Havla“). Taková sestava by zákonitě měla být zaručenou sázkou na úspěch… Navíc, když je tato režisérka (u jiných snímků) rovněž úspěšnou autorkou hudby…

A to již ani nemluvě o řadě angažovaných výrazných hereckých tváří. Od Ivany Chýlkové, přes Judith Bárdos a Romana Luknára, až po Kryštofa Hádka, Bena Cristovaa a Filipa Jankoviče. A koneckonců, i mladou hvězdičku nedávného televizního seriálu „Inspektor Max“ – Márii Havranovou. A rovněž nesmíme zapomenout na taneční skupinu „The Pastels“ (doplněnou atraktivními tanečnicemi) – vítěze soutěže Československo má talent – v hlavní roli filmových tanečníků fiktivní formace „West Coast Crew“.

Prostě, je to v tomto případě trochu dost jako v pohádce, jak kočička s pejskem “vařili” dort. Kombinace „zaručených“ a „tutových“ spolupracovníků, nemusí vést k úspěchu. A bohužel, film „Backstage“ to v poměrně vrchovaté míře dokumentuje. Zkrátka, místo „tutovosti“ spíše k tuctovosti.

The Pastels jako West Coast Crew

Jako v pohádce se vine i nit samotného scénáře filmu. Kluci a holky ze slovenského maloměsta prorazí až do velkého televizního a mediálního světa. Pod nohy jim hází klacky zlí producenti, manipulativní televizní štáb a nejvíc oni sami sobě. A navíc v tomto případě to zavání nejen pohádkou, nýbrž v případě hlavní taneční skupiny „The Pastels“, i mírně nadnesenou autobiografií.

V Baťově městě i v Praze

V době, ne tak minulé, se mnoho filmů pro ty nejmenší diváky a mládež točilo ve městě Tomáše Bati – ve Zlíně. V ateliérech Kudlov. Děj filmu „Backstage“ začíná také v Baťově městě. Ale nikoli na Moravě, nýbrž na Slovensku – ve Svitu. Ve městě, které ostatně dalo za socialistického režimu i „znárodněné“ nové jméno obuvnickému koncernu Baťa.

Hned úvodem zde musíme pochválit toho, kdo vybíral lokace filmu. Mezi cihlovými baťovskými domky Svitu dominuje architektonicky odlišné nádraží. A právě tam se odehrává valná část slovenského děje „Backstage“.

Nejlepší taneční hvězdy prý září ve Svitu

Mladí tanečníci ze Svitu hodlají dobýt Prahu. Hned na počátku filmu se jim to částečně podaří v menším soutěžním klání v Praze, na Štvanici ve skateparku za centrálním tenisovým kurtem. Ve finále poráží ryze mužskou taneční skupinu s nepochopitelně anglickým ženským názvem „Muertas“. Soupeření s ní je provází celým filmem. Po dalších peripetiích se dostávají (opět v Praze) do televizní české i slovenské soutěže. Mezitím sledujeme dost plakátová rodinná zázemí i “nezázemí” mladých hrdinů. Mírným zpestřením je mladý výpravčí, který se jeví němým, ale nemluví schválně. Do toho se prolínají rovněž plakátově pojatí Romové, lesba, která homosexuálkou není, i lesby, které oné orientace jsou. Mezi ony „típky“ zcela zapadne motorkář s movitým otcem, který se však sponzoringu táty vyhýbá. Rovněž pozdější zákulisí televizní soutěže je pojato velmi černobíle. A obdobně i praktiky „zlého“ bulváru. Proradný režisér v podání Kryštofa Hádka je trapnou karikaturou. Výbornému herci zde slaboduchý scénář nedává větší prostor ani šanci. Jediným kladem scénáře je, že nesází na klišé s happy endem. Prostě, slovenská skupina posloužila v soutěži jako onen pověstný mouřenín. A vyhrávají oni její mužští soupeři s ženským názvem. Ani frontman skupiny “West Coast Crew” posléze neuspěje v New Yorku, kam se mu složil na cestu tatínek dělník. Takže, hned dva hořké konce. Ještěže maminku hlavní hrdinky (jaká to náhoda) právě propustí z kriminálu. A právě sekvence s matkou hlavní hrdinky vracející se z vězení je pomalu hodna pořadu „Pošta pro tebe“ či nějaké telenovely. Ostatně, sama její protagonistka Mária Havranová si velice obdobné „nanečisto“ odzkoušela již před televizními kamerami STV ve slovenské odnoži „Pošty pro teba“ ve show Kataríny Brychtové „Rodinné prípady“.

Mária Havranová

Velmi komické jsou některé zásadní chyby. Vše v Praze je popisováno až otrocky věrně. Včetně kongresového centra, blízkého hotelu a dalších reálií. Kromě toho je jednou z hlavních rolí železniční výpravčí. A pohybujeme se navíc na nádraží ve Svitu. Do toho sledujeme pak vlak s hlavními hrdiny ze Slovenska, který však přejíždí Vltavu přes železniční most od západu, od Smíchova. Tedy nikoli ze Slovenska, ale od Plzně či z Německa!

Na fiktivní televizní soutěži to žije i mimo obraz

Elementární logiku postrádají i regule hlavní osy příběhu – televizní soutěže. Od jistého momentu o postupujících rozhodují diváci svými SMS. Ale pak ve finále pouze svými hlasy porota?!! Je nabíledni, že jde pouze o přihrávku na smeč, aby mohlo dojít k závěrečné manipulaci s výsledky. Nebo se někdo bál – kvůli stále probíhajícím reálným televizním soutěžím obdobného typu a byznysu s nimi spojeným – ve filmu zcela zdiskreditovat hodnocení formou diváckých SMS?

Opravdu legrační je, když je celý film až nesmyslně dabován a v závěru při scénách z USA nedabuje nikdo nikoho, žádný titulek! Proč?

Kdopak to mluví?

Jako taneční periodikum musíme také ohodnotit taneční scény. Ty bezesporu patří k vrcholům filmu. Hned jedna z prvních v industriálním prostředí továrny na nápoje patří k těm nejbrilantnějším. Navíc dává mimoděk připomenout již klasickou českou veselohru Juraje Herze „Holky z porcelánu“. I další taneční scény nepostrádají nápad, kreativitu a švih. A hlavně, veškeré taneční akce mají logiku, motiv a vývoj. Nápadité choreografie postupně „obrušuje“ televizní mašinérie. Z osobitosti se stává klišé a nápady klesají až po trapnosti. To se zde povedlo. Další poklonu musím složit práci s osvětlením při všech (nejen soutěžních) tanečních scénách. Ta vysoce převyšuje běžný filmový průměr. Naopak, střih i kamera mají co dohánět… Do jisté míry jsou výstižná slova jednoho z hereckých protagonistů „Backstage“: Na filmu dělali přední tanečníci české a slovenské scény a co se tance týče, tak já osobně mám ve film velkou důvěru. Vždycky, když jsem byl na place, tak jsem viděl, že tanečníci i herci do toho dávají všechno,“ hodnotil práci na filmu Ben Cristovao.

Ben Cristovao a slovenský plakát filmu

Hudbu pro film složili uznávaný Jan P. Muchow  spolu s Viktorem Hazardem, taneční choreografii a styl vytvořil Miňo Kereš, autor choreografií k mnoha televizním show a k jednomu z nejúspěšnějších muzikálů na Slovensku „Príběh ulice“. Ke stejnému dílu psala scénář i spoluautorka „Backstage“ Naďa Clontz.

A tak závěrem pouze velká výtka směrem k českému dabingu. Nemá potřebnou kvalitu, důvod ani logiku. Proč logiku? Slovenští tanečníci jsou dabováni česky, ale jeden z porotců mluví slovensky. A o nenadabování (respektive nenatitulkování) sekvencí z New Yorku již byla řeč…

Foto: Bontonfilm

Recenze: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Backstage

taneční film

Slovensko/Česko

Bontonfilm

Délka:

90 minut

Režie:

Andrea Sedláčková

SCÉNÁŘ:

Naďa ClontzAndrea Sedláčková

Kamera:

Tomáš JuríčekTomáš Stanek

Hudba:

Jan P. MuchowViktor Hazard

Hrají:

Mária HavranováTony PoruchaOndrej HraškaKryštof HádekIvana ChýlkováJudit Bárdos,Roman LuknárJan MaxiánBen CristovaoTereza GübelováOndrej AntálekIgor RattajIna Gogálová a další

Producenti:

Silvia PanákováErik PanákMartin PalánVojtěch FričIgor RattajOndřej Kulhánek

Střih:

Adam Dvořák

Zvuk:

Juraj BalážLukáš Moudrý

Masky:

Zuzana Paulini

Kostýmy:

Ján Kocman.