Rozhovor se zpěvákem Petrem Kotvaldem

„Jsem věčný snílek“

Petra Kotvalda dlouze představovat nemusíme. Idol dívčích srdcí v 80. a 90. letech. Několik let vystupoval s Hankou Zagorovou a Stanislavem Hložkem. Hit  „Holky z naší školky“ se stal nejprodávanějším v ČR vůbec.   Poté se vydal na sólovou dráhu a hity MumulandMilujem se čím dál vícGejzír nebo  Je v tahu nemohly minout žádné uši v Čechách.

Petr je veselý, milý, ochotný a rozdal by se. Je mi ctí, že poskytl Tanečnímu magazínu a jeho čtenářům podrobný  rozhovor, ve kterém odkrývá mnoho  o sobě a svých pocitech.

Při Vašem posledním vystoupení s názvem Recitál  jste zvážněl. Mnozí by od Vás  čekali spíše diskotékové hity. Čím to je?

„Ba ne, moji fandové mě v téhle pop-šansonové poloze dobře znají a ví, že každý takový  komorní koncert jsou tzv. velké emoční svátky J.

Kdysi dávno mně šlo především o to, přiblížit písně mých oblíbenců, třeba George Michaela, Stinga nebo Jacksona, mému publiku. To by ale nešlo, kdybych se nepotkal s textařem Pavlem Cmíralem, se kterým dělám od prvopočátku. Pavel Cmíral ovládá jazyk dokonale,  a od toho se všechno odvíjelo. Jeho texty jsou skvělé a  je  pro mě slast je zpívat.  Když jsme těchto remaků naskládali dost, vydali jsme v roce 1998 album ‚Pan Petr Kotvald zpěvák, zpívá texty Pavla Cmírala‘. To album tenkrát aranžoval pro velký orchestr Eduard Parma, tatínek hudebního skladatele Jindry Parmy. Je to dnes už velká rarita, album se už nedá bohužel reedovat. Slyšet tedy tyhle písničky ve větším bloku lze už jen živě na koncertě.

Recitál 

Vrátím-li se k Recitálu, nějak ‚nazrál‘ čas takový typ představení udělat. I díky tomu, že jsem prošel zkušenostmi ve ‚Válce s mloky‘ ve Státní opeře nebo v představení ‚Koule‘ v Klicperově divadle v Hradci Králové a muzikálem ‚Mamma Mia.‘

Představení Koule

Představení Válka s mloky

Zavzpomínejme na „Holky z naší školky“.. . nejprodávanější song  v ČR.  Vy jste musel snášet od lidí určitě všechny reakce – od opovržení až po nekonečný obdiv. Jak jste tu dobu své největší popularity prožíval a snášel?

„Smích..“ To si už skoro nepamatuji, ale bylo to bezvadný. Bylo to tak  překotné a rychlé, že člověk neměl šanci o tom nějak zvlášť přemýšlet, žil jsem jenom minuty, hodiny a dny. A  tak šel život,  fakt to bylo náročné. Já jsem to už možná někde říkal, že jsme hráli víc koncertů, než je dní v roce, takže někdy byla za jeden den i dvě nebo tři vystoupení!!  Nechal jsem se unášet proudem, zkrátka celé se to nějak stalo a my jsme to prostě hltali plnými doušky.“

Petr, jak ho neznáme 

Céline Dion řekla, že vystupovala každý den a už to jednoho dne nemohla vydržet.. Jak dlouho má  tedy podle Vás lidská bytost energii a vitalitu takový život  snášet každý den? 

„Hm.  Já jsem byl u Hany Zagorové pět a půl roku. Vzpomínám si, že třeba sborové party jsem u Hanky zpíval vlastně jen nad mou „pěveckou polohou“, s tím jsem strašně bojoval. Často to bylo tak, že jsem  byl úplně bez hlasu.  Chtěl jsem ale vždy odvést stoprocentní výkon a pokud jsem nemohl, tak bych raději na to jeviště vůbec nešel. Ale nešlo to, takže jsem se s tím opravdu trápil. Všechny songy byly   původně postavené na Hance a museli jsme tomu sloužit na maximum. A když jsme do toho navíc vlítli i díky úspěchu ‚Holek z naší školky‘ a byli k tomu sami za sebe, bylo to opravdu hodně, hodně náročné. Cítil jsem se opotřebovaný. Pro mě to bylo úlevné, když jsem se vydal na sólovou dráhu.“

Nepostradatelné brýle 

Byl tedy tohle ten hlavní důvod Vašeho odchodu z tak oblíbeného tria?

„Tak  tohle byl  jeden z důvodů.  Byl jsem stále ve vleku událostí a pořád jsem něco musel. Jednoho dne jsem si už chtěl věci dělat po svém  a dělat si je tak, aby to pro mě bylo trošičku komfortní. Divák to vnímal jinak.  Jenže já už  jsem byl unavený z nekonečného jezdění, připadalo mi, že jen plním něčí úkoly.“

Tedy takový zpívající voják?

„Neměl jsem dostatek vlastního prostoru, nemohl  jsem si vybírat repertoár tak, jak jsem chtěl. Cítil jsem závan moderní muziky ze zahraničí. Ale ve stávající sestavě by změnu prosadit nešlo. Přeci jen jsem byl o generaci mladší. V tu  chvíli to bylo pro mě  zásadní, být za sebe. Tvořit za sebe a mít vlastní image. “

Média hodně napíší a zdá se, že někdy tvůrci článků vědí více než osoby, kterých se to týká.  Psalo se, že mezi Vámi byl konflikt a nemůžete se už ani vidět. Jak to ale bylo Vašima očima?

„Při takovémto  zápřahu konflikty vznikají,  větší nebo menší, to možná není ani podstatné. Ale dříve či později  vyhřeznou věci,  přes které se buď  ještě přenesete anebo už ne a přinesou změnu. Nebylo to nějakým lidským faktorem, nehádali jsme se, to vůbec ne. Ale přišel okamžik,  kdy jsem si řekl, že už si to takto dál nepředstavuji a  chci si dělat věci po svém.  Narodilo se mi dítě  v roce 1985,  což  byla taky zásadní změna, více  jsem přemýšlel o sobě a své  rodině, o  tom, co bych  v životě vlastně vůbec chtěl a myslím, že se to všechno  nějak propojilo.“

Dokonce jste pronesl větu, že už nikdy  nechcete  nazpívat žádný duet!

„Ano, to je pravda!“

Ale  nějaký  jste  ještě nazpíval, třeba s  dcerou… Tak zřejmě to nebylo tak sveřepé rozhodnutí

„ Jednou jsem to porušil, natočil jsem duet s Leonou Machálkovou,  to bylo v roce 1999, na moje vánoční album. A Viktorka? To jí byly 4 roky. To se snad nepočítá.“

Takže Vaše tvořivost pokračuje…

„Ano. Mně šlo o to, že jsem si už  duetů užil až dost. Když má být duet to pravé, musíte člověka vedle sebe akceptovat, musí to mít smysl. Jinak mi to připadá jen jako účelové spojení, což ale bohužel vydavatelství dost milují.“

Dnes je trend u mladých umělců zpívat v angličtině, není to škoda pro český jazyk? Co myslíte?

„To je svoboda volby. Pokud někteří vládnou jazykem jako rodilý mluvčí, je to zázrak a obrovské plus a valuta navíc. Určitě to v kombinaci s hudebními platformami otevírá možnosti „exportu“ jejich tvorby dál za Aš nebo Ostravu. Když jsou to navíc dokonalí autoři, je to skvělé. Třeba Albert Černý je toho příkladem. Ať česky nebo jinak, je přece kouzlo, když si textař umí poradit s jazykem, vymyslí super slogan nebo poeticky převypráví daný příběh. Je bezvadné, když tohle v písničkách rezonuje.

 To  mě vždy těšilo  a baví mě to na Pavlu Cmíralovi, který je opravdu básník a umí napsat „písničku na zakázku“ – řekneme si, že tohle je song, který musí být taneční a nemůžeme tu písničku ‚ukecat‘, tzn. nesmí tam být příliš mnoho informací,  anebo  je to naopak příběh. Šansony mohou rozebírat  docela  těžká témata. Je to pro mě důležité. Také jsem zpíval rusky, polsky, německy, bulharsky nebo portugalsky a i natočil mnohé svoje písničky v angličtině (Pojd mě líbat, Je v tahu, nebo i Mumuland jsou v anglických verzích). V podstatě to vůbec nebylo špatné, ale ve výsledku, je mi čeština bezkonkurenčně nejblíže.“

 Petr, jak ho známe 

Co Vás na zpívání nejvíce těší?

„Tak na počátku všeho byl zřejmě tón. Říká se, že slovo, ale to není pravda. Dítě něco zakřičí, vydá tón a všichni se o něj postarají, dají mu najíst, napít, poskytnou mu teplo,  a vůbec  všechno, co potřebuje. A pořád ho okukují, usmívají se na něj a chválí ho. Možná si to zpěváci pamatují a nechtějí opustit tuhle komfortní dětskou zónu. Mám pocit, že každým setkáním s publikem dostaneme my zpěváci vše, co chceme. A nad to celkem příjemným způsobem. Nevím proč, ale vydávání tónů mi dělá obrovskou radost a naplňuje mě uspokojením. Pravda je, že zpívání není jednosměrné. Bez posluchačů a jejich prožitku by nebylo ničím. Anebo jsem prostě jen věčný exhibicionista.“

Smích.. hm,  dětskou  blaženost by ledaskdo bral…. Kdy se ve Vás probudilo ‚budu zpěvák‘?

„Tak to netuším. Prostě se to stalo. Moje babička říkala, že jsem dřív zpíval než mluvil, a že se mnou vlastně jinak moc řeč nebyla.  Lidé kolem mě nijak neřešili, proč jen zpívám. Ale věděli, že takový jsem. Poznali moje nálady podle písní,  asi když  jsem si zpíval ‚Holka modrooká‘,  tak jsem byl veselý, ale  když to byla ‚Husička divoká‘, tak věděli, že je ouvej, že  mám nějaký smutek. Já jsem se vyjadřoval tímhle způsobem, připadalo mi to v pořádku a přirozené, takže jsem logicky dospěl k závěru,  že tohle je fajn,  navíc – pro všechno ostatní musíte něco dělat, musíte se učit, studovat a dřít se. Na střední a vysoké škole jsem mozek používal celkem vehementně, někdy jsem měl pocit, že se mi vážně až kouří z hlavy, ale přitom to bylo báječné.

 Jenže na podiu je to takové, že se vám vše nějakým zvláštním způsobem vrací. Dokonce jsou představení, během nichž se člověk cítí jenom jako prostředník něčeho nebo někoho a zažívá velmi povznášející pocit. Pragmatik řekne, že jsou to nejspíš endorfiny nebo něco podobného. Ale když tohle jednou v životě zažijete, tak se toho nechcete jen tak vzdát. “

Kdo  byl Váš  pěvecký idol, když  jste začínal?

„Mým hudebním guru byla jednoznačně ABBA. A taky Olivia Newton John, Barbara Streisand, Pet Shop Boys nebo Rick Astley. A pak jsem moc obdivoval Stevieho Wondera, Michaela Jacksona. A George Michael je zvláštní kategorie. Než mě kamarád ‚vytáhl‘ na jeho koncert, znal jsem sice jeho písničky a klipy, ale zvlášť jsem na něm ‚neujížděl‘. Ovšem slyšet ho naživo? Byl jsem úplně okouzlený! Charisma živého koncertu! Samozřejmě, živé vystoupení je jiné vždy, ale to bylo tak nové, opojné a tak krásné! Koupil jsem si ještě v noci  vstupenky na další tři představení, které v tu dobu v Německu ještě měl, jel jsem do Mnichova, Mannheimu a Hamburku. A nakonec ještě i po čase do Vídně.  Bylo to naprosto návykové. Jeho projev mě dojímal, cítil jsem opravdovou výjimečnost. Pocit nepopsatelný a nepřenosný.“

Dáváte do písní kus své duše. Máte nějaký  song, který zpíváte nejraději, je tam něco, co jste prožil?

„Každá písnička je více či méně otiskem konkrétního životního příběhu. Mého nebo textaře. Čím víc se do textu projektuje moje vlastní zkušenost, je uvěřitelnější. Když si text s Vaší osobou  sedne a stane se Vaší součástí, pak je to třeba MumulandMilujem se čím dál víc nebo Marilyn , ale taky Na mě zapomeň, Tyrkys v očích mám nebo Jsi krásná a Já kvůli Tobě stvořil svět.“

(Foto: Ondřej Pýcha)

Petr během pandemie

Vy jste ale zažil i období, kdy jste měl  vážné zdravotní komplikace.  Sám jste řekl, že jste si nebyl jistý, zda to přežijete. Jak jste tu dobu snášel? Bez jeviště, bez publika… Najednou taková propast. Pandemie byla podobná,  už jste byl připraven, ne?

„To je pravda. Měl jsem párkrát vážně namále, ale moje karamboly mě naučily, že nic není starší než včerejší noviny a jejich špatné zprávy. I když každá situace je vždy jiná. Ale slíbil jsem si, že pokud to vydýchám, uberu a budu rozumný,  abych si to s lidmi, které miluji, ještě užil.  Takže pokud nejde o život, zase vyjde slunce a můžeme se pustit do práce. A není potřeba se brát příliš vážně.  Tak jsem cíleně zabrzdil a naučil se říkat ne. Už nedělám, co nechci. Chci stát na jevišti a s lidmi sdílet své pocity a příběhy, to mi připadá smysluplné.

Chicago

V songu Brejle zpíváte, že růžové máte nejraději.…  Jste optimista, realista? Díváte se na svět rád přes „růžové brýle“?

„Já miluji růžové brýle! A jsem věčný optimista. Co mě nebere, to se snažím odžít rychle, nepříjemné situace musím hned vyřešit, odbavit, aby to bylo pryč a já měl zase svou rovnováhu a klid. A pak si můžu znovu nasadit své růžové brýle! Prostý fakt, že se ráno probudíme a můžeme si zvolit, co chceme dělat, to je přece super. Vždyť každý den je zázrak. Nejsem naivní, jen vnímám trend zahlcování prostoru informacemi plných obav a strachu. Rád zkrátka vnímám svět z lepší stránky.“

Prázdniny v Miami. Růžové brýle??

Jaký je Petr Kotvald?  Jste třeba tvrdohlavý, ambiciózní  nebo …

„No, nooo..(nevyzpytatelný výraz),  jsem jako takový rozumný opatrník, který…. já vlastně o sobě nic nevím. Já se vlastně pořád hledám, pořád se snažím přijít na to, jak by se ten život měl odžít správně. Vlastně jsem dost nenáročný. Potřebuji se jen trochu  najíst, napít, trochu tepla a nic víc vlastně nepotřebuji, všechno ostatní je fajn nadstavba. Klidně by to tak mohlo být, ale to nám na celý život nevystačí. Člověk by se měl snažit dělat jen věci, které ho baví a uspokojují a posouvají kupředu.“

 Petr coby trenér

Byl jste idol holek. Jaký jste byl  v lásce?  Citový, přelétavý…

„Když jsem se zamiloval, tak hned na celý život. Někdy mě trápilo, že v čase se některé věci změní a vy musíte ustoupit ze své růžové představy, všechno není vždy značka ideál a mně  každý, bytˇ i  ten malý ústup vadil. Jakmile zmizel i slabý odstín růžové v životě, tak jsem to nesl vždy dost těžce. Prostě celoživotní snílek. Miluji upřímně a na celý život. Neměl jsem vlastně žádné vztahy, s první holkou, do které jsem se zamiloval, jsem dodnes. A teď mi to došlo. V životě se má zkusit všechno a já jsem o to přišel…( výbuch smíchu)

Člověk by hádal, že jste využíval daru být  idolem dívčích srdcí…

„Bylo to těžké. Musel jsem se i fyzicky bránit. Holky mi seděly na schodech v činžáku, spaly tam na schodišti, také jsem řešil přiznání otcovství, jedna fanynka na mě podala trestní oznámení a řešilo se to u soudu. Věděl jsem, že jsem ji opravdu nikdy neviděl, ale byl to pro mě takový zvednutý prst. Říkal jsem si: „Hele, ona ta popularita není sranda.“  Já jsem byl vždy ‚věrňák‘. Byl jsem prostě zamilovaný a tečka.“

Maturitní tablo – poznáte ho?

Tanec, hudba, herectví, vše je Vám blízké. A co tanec? Šel byste do soutěží tančit?

„Asi ne.“

Baví  Vás umělecké tance nebo soutěžní?

„Bavily mě vždy víc umělecké, ale my jsme na jevišti taneční čísla řešili jako něco mezi tím. Já jsem měl štěstí na šikovné choreografy. Třeba úžasný Honza Kodet nebo Štěpán Karles měli dar stavět choreografie atypicky, spíš divadelně než komerčně. A tak jich také velká většina přežila i do mých dnešních vystoupení. Dědíme je z tanečníků na tanečníky. Co se týká tanečníků, tak ty bezmezně obdivuji. Tanec je nesmírně krásná a těžká disciplína. Ovládnutí těla, jeho limity a fyzické možnosti v kombinaci s hudbou. To je nádhera. U takového čistě tanečního  představení jsem pravidelně ohromený a dojatý.“

 I tak se dá hrát

Jak rád relaxujete?

„Na jevišti. (Jen lehké pokrčení rameny).“

Petr coby zahradník

Dobře vypadáte. Cvičíte? Udržujete se v kondici?

„Díky, nejspíš asi geny a životospráva. Mám to dané, a taky mám zásadu, že nesmíte „prasit“. Já jsem do 18-ti nic nejedl, nechutnalo mi. Když jsem vyrostl, byl jsem hubený, dlouhý, atletický a nemusel jsem proto nic dělat. Ale s přibývajícím věkem mi zase začalo chutnat možná až moc a dnes bych mohl jíst všechno. Kdybych pustil uzdu chutím, bylo by to asi veliké…(smích). Myslím, že pokud člověka nepotká žádný zdravotní karambol, což se může stát kdykoliv, je snadné se udržet. Jakmile Vás něco začne zdravotně omezovat, je to těžké.“

Napadlo Vás už, že budete někdy muset odejít z milovaného jeviště, třeba právě  kvůli zdraví? Jak si plánujete  svoji budoucnost?  

„To zatím nevím, ale vím, že jsem zrovna dostal úplnou novinku a včera ji natočil. A řeknu Vám, je to bomba. Jmenuje se „2 SRDCE“.

A co chystáte na rok 2023?

„Tohle netuším! (smích) Ale vážně, těším se na jeviště, samozřejmě. Chystáme živá vystoupení a velké open air koncerty s kapelou TRIK a dance company. Je jich v jednání a už i připraveno na celou sezónu celkem dost. A tak se těším s celým týmem do Stříbra, Ústí nad Labem – Střekova, Bíliny a  Zabrušan, na spoustu míst na Moravě, až konečně 12.8. do Kaplice v jižních Čechách na Retro festival a 19.8. do Aše v západních Čechách. Všechny tyhle výjezdy v plné koncertní sestavě jsou předzvěstí premiéry nové koncertní taneční PETR SHOW 2023, která vypukne 7.10. v Retro Music Hall v Praze. A konec roku už tradičně bude v duchu turné ‚Vánoce hrajou glórijá‘. Začínáme open air koncertem v Kolíně 26.11. a už teď skoro vyprodaná Praha bude 16.12. 2023.

Baví mě tvorba, baví mě dělat věci, které jsou nějak jinak a nové. To mi dává smysl. Těší mě lidi bavit. Máme roztočené album, teď jsme přibližně v půlce a připravujeme další písničky. Průběžně zveřejňujeme singly a klipy k nim. Muzika se dnes stahuje on-line, přesto fyzická alba pořád mají smysl, i když hlavně tehdy,  pokud děláte koncerty a větší turné. Potřebuji točit nové věci, být zakonzervovaný jen v mých největších hitech od roku 1986 a 2001 po současnost, to je málo.“

Přejeme hodně úspěchů a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Petra Kotvalda

Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Rozhovor s režisérem Josefem Kačmarčíkem

„Děsil jsem se zpěvu a pohybu na jevišti“

I když pochází z herecké rodiny, o herectví neuvažoval. Našel se v režii, kterou vystudoval na DAMU. Již během studií režíroval scénická čtení, coby profesionální režisér začínal v MD Kladno. Dnes spolupracuje Josef Kačmarčík s několika divadelními scénami a také s rozhlasem. K divadlu, které zná od mala, patří také tanec, který jej, jak sám přiznává: „Láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem.“

Pocházíte z herecké rodiny a herectví se věnoval, kromě Vašich rodičů, také dědeček a Váš strýc a divadlo znáte od mala. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí plném herců? O herectví jste, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, ale neuvažoval. Čím jste chtěl být?

„Pro mě to bylo přirozené, protože kolem divadla se opravdu točila skoro celá rodina. A já to prostředí měl vždycky rád, připadalo mi, že je v něm živo a že se pořád něco děje. Zvlášť v Ostravě byla (a dodnes je) divadelní komunita hodně výrazná.

Já jsem si ale nikdy nepřipadal jako člověk, který by měl stát na jevišti, navíc bych se děsil zpěvu a pohybu. A zajímaly mě i jiné věci, takže jsem v dětství chtěl být paleontologem, pak se nápady střídaly… a nakonec jsem šel na gymnázium, abych mohl rozhodnutí co nejvíc odkládat.“

Co Vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl pro divadelní režie na DAMU, kterou jste studoval v ročníku Jana Buriana? 

„Myslím, že rozhodující faktory byly dva – jednak jsem jezdil na přehlídky uměleckého přednesu, jednak jsem nastoupil při střední škole jako uvaděč do Švandova divadla. Tyhle dvě aktivity mě dostaly k divadlu jinak než jako dítě herců, a já zjistil, že to prostředí nechci opouštět.

Režie mi přišla bližší než herectví, lákala mě možnost od počátku určovat, kterým směrem inscenace půjde a jaká témata otevře. Ale všichni mě ujišťovali, že se na tento obor na DAMU na poprvé nebere, takže jsem šel k přijímačkám vlastně na zkoušku, abych v příštích letech věděl, co očekávat. A dostal jsem se. K tomu jsem ještě nastoupil na Mediální studia na FSV UK, ale záhy jsem si ověřil, že se chci věnovat divadlu. Připadalo mi zábavnější zkoušet v prostoru, než sedět v přednáškovém sále.“

Již během studií jste režíroval scénická čtení, se studenty jste zrežíroval hru Perseidy, kterou jste uvedl v Retudě. První režii v profesionálním divadle jste měl v Městském divadle Kladno Tlustý prase. Co je Vám bližší? Režírovat scénická čtení nebo divadelní hry?   

„Scénické čtení je pro mě zajímavý mezikrok mezi textem a inscenací – vyžaduje, myslím, jiný režijní přístup než inscenace jako taková, umožňuje větší míru zcizení, která je dána už tím, že herci mají text v rukou. V něčem se podobá spíš rozhlasové hře, protože text je dominantní složkou. Ale samozřejmě, že režírovat inscenaci je „víc“  – taky je možné ji déle zkoušet.

Zajímavou zkušeností byla pro mě práce na textu Davida Giesselmanna „O klucích aneb Jsem kuchta!“, kterou jsem nejprve režíroval jako scénické čtení v rámci Zlomvazu a pak v ostravském Studiu G jako inscenaci. A projevilo se, že je potřeba mít naprosto jiný přístup, inscenace vyžaduje daleko jasnější vykreslení situací, postav, a také propracovanější práci s prostorem.“

 Od té doby jste coby režisér podepsaný pod řadu inscenací na různých divadelních scénách. Připravujete novou inscenaci? Na co byste čtenáře pozval do divadla?

„Mě teď čeká především práce rozhlasová, aktuálně pracuji na rozhlasovém muzikálu pro Rádio Junior Vlkův sen o cestě na měsíc. Ale určitě bych pozval na inscenaci Lidé, místa, věci na Malé scéně plzeňského DJKT, která netradičně pracuje s prostorem blackboxu a umožňuje divákům vidět herce skutečně zblízka a dostat se (obrazně) do děje. Ale také na chebského Odyssea, zmiňované ostravské O klucích či na pražské inscenace. A především zvu samozřejmě kamkoliv do divadla, protože situace po covidu je pro mnoho scén složitá a divadlo za to myslím stojí.“

Hodně spolupracujete s rozhlasem, kde jste inscenoval rozhlasové hry nebo čtení na pokračování. A co filmová nebo televizní režie?

„Nikdy jsem o ní reálně neuvažoval. To sice tolik ani o rozhlase, ale přece jenom bych řekl, že i díky zkušenosti s recitací mi byla práce s textem vždy blízká. A dnes jsem za práci v rozhlase extrémně šťastný.

U filmu mám velký respekt k technologii, takže mi vždycky připadalo, že to ani dělat nemůžu. Ale samozřejmě, že by mě lákalo to alespoň vyzkoušet, protože filmové médium je fascinující. Zatím se nic nerýsuje, tak se aspoň často snažím hrát si s filmovými principy na divadle – a to mě baví taky.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že Vaši rodiče měli 50 procentní úspěšnost, když Vás odrazovali od herectví. A co dnes, nemáte někdy chuť si něco sám zahrát? 

„Ano, u divadla jsem, ale herec nejsem, tak bych to viděl tak 50:50. A chuť samozřejmě občas mám, když například na zkoušce nuceně něco zaskakuji, láká mě to a působí to hrozně jednoduše. Jenomže ono to vůbec jednoduché není – a jsem přesvědčený, že bych na to neměl. I díky čtyřleté zkušenosti na Vyšší odborné škole herecké, kde se snažím herectví vyučovat, si znovu a znovu uvědomuji, jak je to náročná profese a že ji rozhodně nemůže dělat každý. A že se vlastně nedá naučit.“

A co tanec? Ten Vás nikdy nelákal?  

„Mě tanec láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem. Ode všech slyším, že mám velmi specifický styl tance, takže na profi kariéru by to asi nebylo. Plus mám taky montovanou páteř. Ale přítelkyně, která studuje fyzické divadlo na JAMU, se mi snaží dávat nějaké rady, tak se třeba aspoň na rekreační úrovni zdokonalím“.

Na pohádce Bob a Bobek, kterou uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni na Malé scéně, jste spolupracoval s Vaší maminkou Apolenou Veldovou. A co s tatínkem? 

„S tatínkem jsem zatím spolupracoval pouze v rozhlase. A musím říct, že byť oba rodiče mám jako herce rád, uznávám je a všechny spolupráce mezi námi byly v pohodě, snažím se propojování osobních a pracovních vztahů spíše vyhýbat. Připadá mi, že je to většinou spíš překážka než pomoc.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Co Vám říká slůvko relax?

„Nejsem úplně dobrý time-manager, takže chvíle volna jsou často opravdu pouze chvíle. Ale rozhodně trávím rád čas s kamarády, ideálně na pivu, rád si vyjedu na kole, klidně někam do hor, vezmu psa na procházku do lesa, nebo si zajdu do sauny, do kina… no a často člověk stejně skončí na představení v divadle.“

 Josef Kačmarčík

Narodil se 2. března 1992 v Ostravě jako syn herců – Apolena Veldová (1964) a Milan Kačmarčík (1967). Dědeček Josef Velda (1930 – 1994) byl člen činohry ND v Praze. Strýc Martin Velda (1958) se věnuje dabingové režii.

Josef vystudoval divadelní režií na DAMU.

Jako režisér spolupracuje s různými divadly jako – Vršovické divadlo MANA (Víra? Láska! Naděje!), Divadlo Aqualung (Pravda), Studio G (O klucích aneb Jsem kuchta!), Divadlo J. K. Tyla Plzeň (Lidé, místa, věci), Západočeské divadlo v Chebu (Odysseus) a s rozhlasem 

Foto: Archiv Josefa Kačmarčíka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Losers na Nebesích

Muzikál spojující akrobacii, píseň, herectví a tanec! A to všechno „tak nějak vede“ Jiří Korn!

30.května měl novodobý muzikál s názvem Nebesa premiéru v Anežském klášteře. Hned na úvod je nutno říci, že naše prestižní novocirkusová skupina Losers Cirque Company si našla svou letní scénu v krásném prostředí plném zeleně a prostoupeném duchovní energií i kouzlem staré Prahy – v zahradách Anežského kláštera.

 

A tady se začíná odvíjet dojemný příběh – pozůstalí se loučí s mrtvou  za zpěvu   Maranatha Gospel Choir.  Už to samo je celkem nebeský duchovní zážitek, zvláště, vydaří-li se počasi a paprsky zapadajícího slunce osvítí scénu.

Zápletka příběhu je celkem jasně  srozumitelná – mrtvý přijde do nebes, zde je „tak nějak“ nějaký šéf (Jiří Korn, Petr Jeništa), trošku nováčka  zaučí, aby pochopil, o co jde, (no, říkala  jsem si, jestli se  andělé  učí provádět  tyto akrobatické triky, pak tedy rozumím, proč na nás smrtelníky na Zemi zase nemají tolik času, že…) a každý anděl má svůj úkol – svého smrtelníka na Zemi, o kterého se stará. 

Jenže ouvej. I andělé mají své starosti. Tomuto nově příchozímu není nebeský řád až tak po chuti, přesně tak, jako lidem není po chuti systém v jejich úřadu, třeba.  Náš nováček se vzpouzí a rozpoutá něco jako revoluci v nebi, ostatní se přidají a na Zemi se situace radikálně projeví. Malý konec světa.  Lidé umírají, protože je nikdo nechrání. Nebeský šéf zuří a věci se začnou  dít… 

Smrtelník, do kterého se anděl zamiloval, je mrtvý, sice přichází za andělem do nebes, protože náš anděl opravdu miluje, jenže…. v tom okamžiku odchází na Zem znovu jako smrtelník a naopak je chráněn tímto nováčkem andělem…. Láska jako taková se tedy nekoná, má zkrátka svou nebeskou  formu a zejména je třeba dodržovat určitou pracovní morálku a nedělat zbytečný povyk a  revoluci v nebi…

Petr Horníček, principál souboru Losers Cirque Company, spojil síly  s taneční skupinou 420People a  pěveckým sborem Maranatha Gospel Choir.  Jak už jsme naše čtenáře  informovali, vzniklo dílo dosud nevídané a nevyzkoušené –  každý z umělců se musel přiučit něčemu, co mu blízké není.  Akrobaté tanci a zpěvu, tanečníci zase akrobacii a zpěváci tanci a to je zatraceně těžké.

Pokud jde o muzikál jako takový, je třeba vyzvednout hned několik faktů. Kostýmy – hned při úvodu,  jsou překvapivě ukryté u stropu, coby nebeská opona zpočátku – je to velice efektní moment, kdy se ze smrtelníků stávají andělé, inu, každý máme nějakou dvojí funkci na tom světě. Dokonce i během muzikálu samotného hrají kostýmy svou roli – kapuce dole či nahoře vyjadřuje svou vlastní myšlenku.

Losers také využili celkem nový akrobatický prvek, který doposud diváci neviděli, zde je užit jako trest pro anděla, který způsobil v nebi tolik halasu a problémů….  (velká zavěšená tyč, na které jsou předvedeny různé akrobatické prvky).

Oproti tomu dole na Zemi se strhlo jiné strašné divadlo. Během cesty metrem skupina útočníků napadla cestujícího, týrali ho, mučili, než za zoufalého posledního zpěvu opravdu zemřel.  Tady se tvůrci  ujali velice citlivě a zároveň bez skrupulí tématu, které je nám všem dobře známé. Stane-li se něco závažného, lidé raději dělají, že nic nevidí. Proč musí někteří tak bolestivě umírat?  Opravdu musíme být tak lhostejní? Opravdu není možné s kriminalitou nic udělat? Umělecké ztvárnění této hrozné smrti působí na člověka opravdu strašlivě, protože tanec a hudba zesilují emoce. Na zločin v kriminálních filmech jsme prakticky každý večer zvyklí, ale takto živě pozorovat brutalitu některých našich  spoluobčanů,  nahání opravdu husí kůži. A kromě toho, celá scéna je více než výborně zvládnutá, atˇ už herecky, tak choreograficky či akrobaticky. Prvky bojového umění a tanečního či herectví jsou dokonale promíchané, navíc hluboká,  hrůzubudící myšlenka zanechá v diváku mrazivý dojem, který pravděpodobně hned tak nezapomene, pokud je vnímavý.

Filozofické hraní si s faktem, „jak to vlastně celé s životem  je???“ je také silný a úsměvný zážitek. Ani šéf Nebes totiž přesně neví, proč andělé občas zachrání „feťáka, který chce spáchat sebevraždu“ a „tátu od rodiny“ nechají zemřít. Ale – jak už to bývá i sám Velký šéf říká – „To se musíš, anděli, zeptat nahoře ve Vesmíru, ale víš co, nech to být..“ Inu, jestli nám nahoře andělé takto řádí a mění pravidla, máme my na Zemi právě to, co máme, o tom nemůže být žádná další diskuse.

Jiří Korn akrobaty obdivuje a jak potvrdil principál Petr Horníček,  chodíval pravidelně  na zkoušky své kolegy podpořit. Nutno dodat, že k této roli se výborně hodí, jeho  životní vyzrálost dává důvěryhodnost jeho nebeskému  skeptickému tvrzení a bezmocnosti,  jeho chování i zlobení se s neposlušnými anděly.

Pokud jsme hovořili s Petrem Horníčkem před uvedením muzikálu, nikdo vlastně přesně nevěděl, zda se propojení žánrů povede, či ne. Ale – POVEDLO SE!  A na výbornou!

Přesně tak, jako jsme u Losers zvyklí, že každé dílo je trochu jiné, trochu nové, i tentokrát divák žasne, má se na co dívat, má co obdivovat, o čem přemýšlet.  

Ani tady by možná nebylo dobré zůstat jen u tohoto formátu, i když je unikátní, krásný, dechberoucí, opravdu vydařený, ale divák už jaksi pořád dychtí po tom, s čím zase ti Losers přijdou příště…. Company sama si na sebe ušila pěkný bič!

A tak na závěr –  souboru  nynějšího divadla „Bravo!“  musíme jen zahřmět BRAVO!

Foto: Zuzana Bonisch  

 Text: Eva Smollíková 

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Kristýnou Hrušínskou

„Divadlo je můj druhý domov“

Kristýna Hrušínská pochází ze slavného hereckého rodu a s divadlem v krvi se narodila. Přesto nejdříve vystudovala hotelovou školu a až pak herectví na DAMU. Rodinné Divadlo Na Jezerce je pro ni druhým domovem. V současné době se s Kristýnou Hrušínskou setkáváme v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje Vandu Veselou a před kamerou se setkává nejen se svoji maminkou Miluší Šplechtovou, ale také se svým strýcem hercem Rudolfem Hrušínským ml., a jak přizná, je za tuhle roli velice šťastná.

Váš herecký rod sahá až do první poloviny 19. století. S divadlem v krvi jste se již narodila a od mala Vás bavilo, přesto jste nejdříve vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole. Proč jste si vybrala tento obor?    

„Mě vždycky bavila historie a cestování. Po základce jsem byla ještě takové uťáplé jelítko a myslím, že na konzervatoři bych s tím měla problém. Tak jsem se nakonec rozhodla pro cestovní ruch. Každopádně herectví mě pořád lákalo, tak jsem to zkusila po maturitě na DAMU a ono to vyšlo. Myslím, že by mě strašně bavilo jezdit po světě a uvádět třeba cestopisy, nebo něco takového. Skloubit herectví s cestováním a historií.“

Díky znalosti jazyků jste byla na stáži ve Finsku a Tunisku. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to parádní. Byla to vlastně taková neplacená brigáda v cizí zemi. Pracovala jsem za byt a stravu a zároveň jsem měla spoustu volného času na cestování a prozkoumávání okolí. Finsko je nádherná země. Trochu mi připomíná Jižní Čechy, možná proto se mi tam tak líbilo:-)

Máte staršího bratra Nikolu a sestru Báru a jen Vy jste se ze sourozenců vydala na hereckou dráhu a vystudovala herectví na DAMU. Co rozhodlo, že herectví je to pravé povolání pro Vás?

„Já nevím. Asi to, že mě přijali na DAMU.  Každopádně Bára si taky zahrála v televizním filmu Město bez dechu. Hrála tam malou houslistku. A na to, že na housle vůbec neumí, roli zahrála skvěle!“

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

Jak vzpomínáte na své hostování ve zlaté kapličce v ND v roli Clarice ve hře Sluha dvou pánů (2010)?

„Tuhle roli mi kdysi nabídl Ivan Rajmont, který hru režíroval a byl tehdy naším vedoucím ročníku na DAMU. Byla jsem z toho nadšená. Vždyť Národní divadlo byla po generace meta všech herců. Nevím, jestli je tomu tak pořád, ale já jsem byla tehdy z té nabídky paf:-) Když se blížila moje premiéra v tomhle představení, tak se mi pokaždé, když jsem jela kolem ND tramvají, rozbušilo srdce.“

Řadu let jste členkou Divadla Na Jezerce, které založil Váš tatínek Jan Hrušínský. Někde jste řekla, že díky tomu, že Vaše rodina provozuje herectví několik generací, je pro vás chodit pracovat do divadla, jako chodit domů… Platí to stále, a co pro divadlo znamená?

„Ano, v případě Divadla Na Jezerce tomu tak je. Je to vlastně můj druhý domov. Divadlo a jeviště je takový zvláštní, magické místo. Necítíte se úplně fit, je vám ouvej, něco vás bolí, ale vlezete na jeviště a všechno to zmizí a jen si užíváte tu odezvu od diváků. Je to krásný povolání.“

Divadlo Na Jezerce – Naprostí cizinci – Kristýna s Janem Řezníčkem, Ondrou Kavanem, Bárou Kodetovou, Petrem Vackem, Patricií Pagáčovou a Radkem Švecem

Na scéně se setkáváte také se svými rodiči a s oběma jste si  zahrála také ve filmu Pánský klub, v němž si zahrál také Váš syn Vojtěch a režii měl Váš manžel Matěj Balcar. Jak se Vám pracovalo, je výhodou, že jste rodina a znáte se dobře, nebo to má i stinné stránky?

„Jojo, Matěj si nás tam obsadil všechny. Mne se s Matějem pracuje skvěle. Díky tomu, že si vlastně spoustu věcí, které pak režíruje, píše sám a já jsem jeho první čtenář i kritik, tak přesně vím, jak chce postavu i celou hru pojmout a já se pak snažím mu to na jevišti, potažmo před kamerou, nekazit. A hraní s rodiči si užívám. Je to tradice v našem rodě:-) To, že v Pánském klubu hraje i náš Vojtík je super. Byť mu v době natáčení byly necelé 4 roky, zvládl všechno naprosto skvěle. A ještě s úsměvem.“

Kristýna Hrušínská s manželem

Nejnověji máte také roli v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete Vandu Veselou, která se vrací do Čech z emigrace za svoji matkou, kterou hraje Vaše skutečná maminka Miluše Šplechtová. Jak se sžíváte s touto rolí? Je vám Vanda něčím blízka?

„Já jsem za tuhle roli strašně šťastná. Už proto, že se před kamerou setkáváme s maminkou, ale také se strejdou Rudolfem, se kterým hraji úplně poprvé. Tak z toho mám velkou radost. Vanda je takové přerostlé dítě, není moc praktická, spoustu věcí si bere osobně. A hlavně má opravdu moc ráda svojí maminku. A to právě máme společné:-)“

Jaké role ráda hrajete? Je Vám bližší komedie nebo drama a jak se kamarádíte s kamerou?

„Vlastně mám na role docela štěstí, hraji je všechny ráda. Každá má něco do sebe. Je nádherný pocit slyšet v hledišti smích a vědět, že se ti lidé smějí díky mně. A zároveň je pěkný, když je v hledišti hrobové ticho a po představení mi říkají, že i slza jim ukápla. Ne, že bych ráda lidi přiváděla k slzám, ale vlastně mě to vždycky tak potěší:-) S kamerou jsme se docela skamarádily. Uvidíme, jak dlouho nám to kamarádství vydrží, já ho rozhodně ukončovat nebudu:-)

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Každou volnou chvilku jsem se svým synkem Vojtíkem a manželem Matějem. Moc rádi spolu jezdíme po výletech. Sem tam je ovšem potřeba mít takovou chvilku jen sama pro sebe. Mám to štěstí, že máme velkou rodinu, takže se stává, že když má Matěj práci, tak si babičky Vojtíka rozeberou a já mám třeba dva dny jen pro sebe. To pak sedím na terásce, piju kafíčko, plzínku, učím se texty, jdu si zaběhat, zaplavat a sem tam vlítnu na Instagram. To je jediná sociální síť, kterou jsem propojená se světem.“

Kristýna Hrušínská:

Narodila se 5. 3. 1985 v Praze – rodiče – herci Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský. Dědeček Rudolf Hrušínský byl slavný herec, strýc Rudolf Hrušínský ml. a také bratranec Rudolf Hrušínský nejml. se také vydali na hereckou dráhu. Díky herci Hynkovi Muškovi je rod Hrušínských spřízněn s hereckým rodem Kostkových, který je jejich společný předek.

Vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole a herectví na DAMU. Je členkou Divadla Na Jezerce, které založil její otec, jehož je také principálem.

Film a TV – Hodina klavíru, Setkání v Praze s vraždou, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vyprávěj, Doktoři z Počátků, Vánoční kameňák, Modrý kód, Pánský klub, Ulice…

Manžel – režisér a scénárista Matěj Balcar a mají syna Vojtěcha (2017). 

Foto: Archiv K. Hrušínské 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín