Rozhovor s režisérem Josefem Kačmarčíkem

„Děsil jsem se zpěvu a pohybu na jevišti“

I když pochází z herecké rodiny, o herectví neuvažoval. Našel se v režii, kterou vystudoval na DAMU. Již během studií režíroval scénická čtení, coby profesionální režisér začínal v MD Kladno. Dnes spolupracuje Josef Kačmarčík s několika divadelními scénami a také s rozhlasem. K divadlu, které zná od mala, patří také tanec, který jej, jak sám přiznává: „Láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem.“

Pocházíte z herecké rodiny a herectví se věnoval, kromě Vašich rodičů, také dědeček a Váš strýc a divadlo znáte od mala. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí plném herců? O herectví jste, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, ale neuvažoval. Čím jste chtěl být?

„Pro mě to bylo přirozené, protože kolem divadla se opravdu točila skoro celá rodina. A já to prostředí měl vždycky rád, připadalo mi, že je v něm živo a že se pořád něco děje. Zvlášť v Ostravě byla (a dodnes je) divadelní komunita hodně výrazná.

Já jsem si ale nikdy nepřipadal jako člověk, který by měl stát na jevišti, navíc bych se děsil zpěvu a pohybu. A zajímaly mě i jiné věci, takže jsem v dětství chtěl být paleontologem, pak se nápady střídaly… a nakonec jsem šel na gymnázium, abych mohl rozhodnutí co nejvíc odkládat.“

Co Vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl pro divadelní režie na DAMU, kterou jste studoval v ročníku Jana Buriana? 

„Myslím, že rozhodující faktory byly dva – jednak jsem jezdil na přehlídky uměleckého přednesu, jednak jsem nastoupil při střední škole jako uvaděč do Švandova divadla. Tyhle dvě aktivity mě dostaly k divadlu jinak než jako dítě herců, a já zjistil, že to prostředí nechci opouštět.

Režie mi přišla bližší než herectví, lákala mě možnost od počátku určovat, kterým směrem inscenace půjde a jaká témata otevře. Ale všichni mě ujišťovali, že se na tento obor na DAMU na poprvé nebere, takže jsem šel k přijímačkám vlastně na zkoušku, abych v příštích letech věděl, co očekávat. A dostal jsem se. K tomu jsem ještě nastoupil na Mediální studia na FSV UK, ale záhy jsem si ověřil, že se chci věnovat divadlu. Připadalo mi zábavnější zkoušet v prostoru, než sedět v přednáškovém sále.“

Již během studií jste režíroval scénická čtení, se studenty jste zrežíroval hru Perseidy, kterou jste uvedl v Retudě. První režii v profesionálním divadle jste měl v Městském divadle Kladno Tlustý prase. Co je Vám bližší? Režírovat scénická čtení nebo divadelní hry?   

„Scénické čtení je pro mě zajímavý mezikrok mezi textem a inscenací – vyžaduje, myslím, jiný režijní přístup než inscenace jako taková, umožňuje větší míru zcizení, která je dána už tím, že herci mají text v rukou. V něčem se podobá spíš rozhlasové hře, protože text je dominantní složkou. Ale samozřejmě, že režírovat inscenaci je „víc“  – taky je možné ji déle zkoušet.

Zajímavou zkušeností byla pro mě práce na textu Davida Giesselmanna „O klucích aneb Jsem kuchta!“, kterou jsem nejprve režíroval jako scénické čtení v rámci Zlomvazu a pak v ostravském Studiu G jako inscenaci. A projevilo se, že je potřeba mít naprosto jiný přístup, inscenace vyžaduje daleko jasnější vykreslení situací, postav, a také propracovanější práci s prostorem.“

 Od té doby jste coby režisér podepsaný pod řadu inscenací na různých divadelních scénách. Připravujete novou inscenaci? Na co byste čtenáře pozval do divadla?

„Mě teď čeká především práce rozhlasová, aktuálně pracuji na rozhlasovém muzikálu pro Rádio Junior Vlkův sen o cestě na měsíc. Ale určitě bych pozval na inscenaci Lidé, místa, věci na Malé scéně plzeňského DJKT, která netradičně pracuje s prostorem blackboxu a umožňuje divákům vidět herce skutečně zblízka a dostat se (obrazně) do děje. Ale také na chebského Odyssea, zmiňované ostravské O klucích či na pražské inscenace. A především zvu samozřejmě kamkoliv do divadla, protože situace po covidu je pro mnoho scén složitá a divadlo za to myslím stojí.“

Hodně spolupracujete s rozhlasem, kde jste inscenoval rozhlasové hry nebo čtení na pokračování. A co filmová nebo televizní režie?

„Nikdy jsem o ní reálně neuvažoval. To sice tolik ani o rozhlase, ale přece jenom bych řekl, že i díky zkušenosti s recitací mi byla práce s textem vždy blízká. A dnes jsem za práci v rozhlase extrémně šťastný.

U filmu mám velký respekt k technologii, takže mi vždycky připadalo, že to ani dělat nemůžu. Ale samozřejmě, že by mě lákalo to alespoň vyzkoušet, protože filmové médium je fascinující. Zatím se nic nerýsuje, tak se aspoň často snažím hrát si s filmovými principy na divadle – a to mě baví taky.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že Vaši rodiče měli 50 procentní úspěšnost, když Vás odrazovali od herectví. A co dnes, nemáte někdy chuť si něco sám zahrát? 

„Ano, u divadla jsem, ale herec nejsem, tak bych to viděl tak 50:50. A chuť samozřejmě občas mám, když například na zkoušce nuceně něco zaskakuji, láká mě to a působí to hrozně jednoduše. Jenomže ono to vůbec jednoduché není – a jsem přesvědčený, že bych na to neměl. I díky čtyřleté zkušenosti na Vyšší odborné škole herecké, kde se snažím herectví vyučovat, si znovu a znovu uvědomuji, jak je to náročná profese a že ji rozhodně nemůže dělat každý. A že se vlastně nedá naučit.“

A co tanec? Ten Vás nikdy nelákal?  

„Mě tanec láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem. Ode všech slyším, že mám velmi specifický styl tance, takže na profi kariéru by to asi nebylo. Plus mám taky montovanou páteř. Ale přítelkyně, která studuje fyzické divadlo na JAMU, se mi snaží dávat nějaké rady, tak se třeba aspoň na rekreační úrovni zdokonalím“.

Na pohádce Bob a Bobek, kterou uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni na Malé scéně, jste spolupracoval s Vaší maminkou Apolenou Veldovou. A co s tatínkem? 

„S tatínkem jsem zatím spolupracoval pouze v rozhlase. A musím říct, že byť oba rodiče mám jako herce rád, uznávám je a všechny spolupráce mezi námi byly v pohodě, snažím se propojování osobních a pracovních vztahů spíše vyhýbat. Připadá mi, že je to většinou spíš překážka než pomoc.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Co Vám říká slůvko relax?

„Nejsem úplně dobrý time-manager, takže chvíle volna jsou často opravdu pouze chvíle. Ale rozhodně trávím rád čas s kamarády, ideálně na pivu, rád si vyjedu na kole, klidně někam do hor, vezmu psa na procházku do lesa, nebo si zajdu do sauny, do kina… no a často člověk stejně skončí na představení v divadle.“

 Josef Kačmarčík

Narodil se 2. března 1992 v Ostravě jako syn herců – Apolena Veldová (1964) a Milan Kačmarčík (1967). Dědeček Josef Velda (1930 – 1994) byl člen činohry ND v Praze. Strýc Martin Velda (1958) se věnuje dabingové režii.

Josef vystudoval divadelní režií na DAMU.

Jako režisér spolupracuje s různými divadly jako – Vršovické divadlo MANA (Víra? Láska! Naděje!), Divadlo Aqualung (Pravda), Studio G (O klucích aneb Jsem kuchta!), Divadlo J. K. Tyla Plzeň (Lidé, místa, věci), Západočeské divadlo v Chebu (Odysseus) a s rozhlasem 

Foto: Archiv Josefa Kačmarčíka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Losers na Nebesích

Muzikál spojující akrobacii, píseň, herectví a tanec! A to všechno „tak nějak vede“ Jiří Korn!

30.května měl novodobý muzikál s názvem Nebesa premiéru v Anežském klášteře. Hned na úvod je nutno říci, že naše prestižní novocirkusová skupina Losers Cirque Company si našla svou letní scénu v krásném prostředí plném zeleně a prostoupeném duchovní energií i kouzlem staré Prahy – v zahradách Anežského kláštera.

 

A tady se začíná odvíjet dojemný příběh – pozůstalí se loučí s mrtvou  za zpěvu   Maranatha Gospel Choir.  Už to samo je celkem nebeský duchovní zážitek, zvláště, vydaří-li se počasi a paprsky zapadajícího slunce osvítí scénu.

Zápletka příběhu je celkem jasně  srozumitelná – mrtvý přijde do nebes, zde je „tak nějak“ nějaký šéf (Jiří Korn, Petr Jeništa), trošku nováčka  zaučí, aby pochopil, o co jde, (no, říkala  jsem si, jestli se  andělé  učí provádět  tyto akrobatické triky, pak tedy rozumím, proč na nás smrtelníky na Zemi zase nemají tolik času, že…) a každý anděl má svůj úkol – svého smrtelníka na Zemi, o kterého se stará. 

Jenže ouvej. I andělé mají své starosti. Tomuto nově příchozímu není nebeský řád až tak po chuti, přesně tak, jako lidem není po chuti systém v jejich úřadu, třeba.  Náš nováček se vzpouzí a rozpoutá něco jako revoluci v nebi, ostatní se přidají a na Zemi se situace radikálně projeví. Malý konec světa.  Lidé umírají, protože je nikdo nechrání. Nebeský šéf zuří a věci se začnou  dít… 

Smrtelník, do kterého se anděl zamiloval, je mrtvý, sice přichází za andělem do nebes, protože náš anděl opravdu miluje, jenže…. v tom okamžiku odchází na Zem znovu jako smrtelník a naopak je chráněn tímto nováčkem andělem…. Láska jako taková se tedy nekoná, má zkrátka svou nebeskou  formu a zejména je třeba dodržovat určitou pracovní morálku a nedělat zbytečný povyk a  revoluci v nebi…

Petr Horníček, principál souboru Losers Cirque Company, spojil síly  s taneční skupinou 420People a  pěveckým sborem Maranatha Gospel Choir.  Jak už jsme naše čtenáře  informovali, vzniklo dílo dosud nevídané a nevyzkoušené –  každý z umělců se musel přiučit něčemu, co mu blízké není.  Akrobaté tanci a zpěvu, tanečníci zase akrobacii a zpěváci tanci a to je zatraceně těžké.

Pokud jde o muzikál jako takový, je třeba vyzvednout hned několik faktů. Kostýmy – hned při úvodu,  jsou překvapivě ukryté u stropu, coby nebeská opona zpočátku – je to velice efektní moment, kdy se ze smrtelníků stávají andělé, inu, každý máme nějakou dvojí funkci na tom světě. Dokonce i během muzikálu samotného hrají kostýmy svou roli – kapuce dole či nahoře vyjadřuje svou vlastní myšlenku.

Losers také využili celkem nový akrobatický prvek, který doposud diváci neviděli, zde je užit jako trest pro anděla, který způsobil v nebi tolik halasu a problémů….  (velká zavěšená tyč, na které jsou předvedeny různé akrobatické prvky).

Oproti tomu dole na Zemi se strhlo jiné strašné divadlo. Během cesty metrem skupina útočníků napadla cestujícího, týrali ho, mučili, než za zoufalého posledního zpěvu opravdu zemřel.  Tady se tvůrci  ujali velice citlivě a zároveň bez skrupulí tématu, které je nám všem dobře známé. Stane-li se něco závažného, lidé raději dělají, že nic nevidí. Proč musí někteří tak bolestivě umírat?  Opravdu musíme být tak lhostejní? Opravdu není možné s kriminalitou nic udělat? Umělecké ztvárnění této hrozné smrti působí na člověka opravdu strašlivě, protože tanec a hudba zesilují emoce. Na zločin v kriminálních filmech jsme prakticky každý večer zvyklí, ale takto živě pozorovat brutalitu některých našich  spoluobčanů,  nahání opravdu husí kůži. A kromě toho, celá scéna je více než výborně zvládnutá, atˇ už herecky, tak choreograficky či akrobaticky. Prvky bojového umění a tanečního či herectví jsou dokonale promíchané, navíc hluboká,  hrůzubudící myšlenka zanechá v diváku mrazivý dojem, který pravděpodobně hned tak nezapomene, pokud je vnímavý.

Filozofické hraní si s faktem, „jak to vlastně celé s životem  je???“ je také silný a úsměvný zážitek. Ani šéf Nebes totiž přesně neví, proč andělé občas zachrání „feťáka, který chce spáchat sebevraždu“ a „tátu od rodiny“ nechají zemřít. Ale – jak už to bývá i sám Velký šéf říká – „To se musíš, anděli, zeptat nahoře ve Vesmíru, ale víš co, nech to být..“ Inu, jestli nám nahoře andělé takto řádí a mění pravidla, máme my na Zemi právě to, co máme, o tom nemůže být žádná další diskuse.

Jiří Korn akrobaty obdivuje a jak potvrdil principál Petr Horníček,  chodíval pravidelně  na zkoušky své kolegy podpořit. Nutno dodat, že k této roli se výborně hodí, jeho  životní vyzrálost dává důvěryhodnost jeho nebeskému  skeptickému tvrzení a bezmocnosti,  jeho chování i zlobení se s neposlušnými anděly.

Pokud jsme hovořili s Petrem Horníčkem před uvedením muzikálu, nikdo vlastně přesně nevěděl, zda se propojení žánrů povede, či ne. Ale – POVEDLO SE!  A na výbornou!

Přesně tak, jako jsme u Losers zvyklí, že každé dílo je trochu jiné, trochu nové, i tentokrát divák žasne, má se na co dívat, má co obdivovat, o čem přemýšlet.  

Ani tady by možná nebylo dobré zůstat jen u tohoto formátu, i když je unikátní, krásný, dechberoucí, opravdu vydařený, ale divák už jaksi pořád dychtí po tom, s čím zase ti Losers přijdou příště…. Company sama si na sebe ušila pěkný bič!

A tak na závěr –  souboru  nynějšího divadla „Bravo!“  musíme jen zahřmět BRAVO!

Foto: Zuzana Bonisch  

 Text: Eva Smollíková 

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Kristýnou Hrušínskou

„Divadlo je můj druhý domov“

Kristýna Hrušínská pochází ze slavného hereckého rodu a s divadlem v krvi se narodila. Přesto nejdříve vystudovala hotelovou školu a až pak herectví na DAMU. Rodinné Divadlo Na Jezerce je pro ni druhým domovem. V současné době se s Kristýnou Hrušínskou setkáváme v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje Vandu Veselou a před kamerou se setkává nejen se svoji maminkou Miluší Šplechtovou, ale také se svým strýcem hercem Rudolfem Hrušínským ml., a jak přizná, je za tuhle roli velice šťastná.

Váš herecký rod sahá až do první poloviny 19. století. S divadlem v krvi jste se již narodila a od mala Vás bavilo, přesto jste nejdříve vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole. Proč jste si vybrala tento obor?    

„Mě vždycky bavila historie a cestování. Po základce jsem byla ještě takové uťáplé jelítko a myslím, že na konzervatoři bych s tím měla problém. Tak jsem se nakonec rozhodla pro cestovní ruch. Každopádně herectví mě pořád lákalo, tak jsem to zkusila po maturitě na DAMU a ono to vyšlo. Myslím, že by mě strašně bavilo jezdit po světě a uvádět třeba cestopisy, nebo něco takového. Skloubit herectví s cestováním a historií.“

Díky znalosti jazyků jste byla na stáži ve Finsku a Tunisku. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to parádní. Byla to vlastně taková neplacená brigáda v cizí zemi. Pracovala jsem za byt a stravu a zároveň jsem měla spoustu volného času na cestování a prozkoumávání okolí. Finsko je nádherná země. Trochu mi připomíná Jižní Čechy, možná proto se mi tam tak líbilo:-)

Máte staršího bratra Nikolu a sestru Báru a jen Vy jste se ze sourozenců vydala na hereckou dráhu a vystudovala herectví na DAMU. Co rozhodlo, že herectví je to pravé povolání pro Vás?

„Já nevím. Asi to, že mě přijali na DAMU.  Každopádně Bára si taky zahrála v televizním filmu Město bez dechu. Hrála tam malou houslistku. A na to, že na housle vůbec neumí, roli zahrála skvěle!“

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

Jak vzpomínáte na své hostování ve zlaté kapličce v ND v roli Clarice ve hře Sluha dvou pánů (2010)?

„Tuhle roli mi kdysi nabídl Ivan Rajmont, který hru režíroval a byl tehdy naším vedoucím ročníku na DAMU. Byla jsem z toho nadšená. Vždyť Národní divadlo byla po generace meta všech herců. Nevím, jestli je tomu tak pořád, ale já jsem byla tehdy z té nabídky paf:-) Když se blížila moje premiéra v tomhle představení, tak se mi pokaždé, když jsem jela kolem ND tramvají, rozbušilo srdce.“

Řadu let jste členkou Divadla Na Jezerce, které založil Váš tatínek Jan Hrušínský. Někde jste řekla, že díky tomu, že Vaše rodina provozuje herectví několik generací, je pro vás chodit pracovat do divadla, jako chodit domů… Platí to stále, a co pro divadlo znamená?

„Ano, v případě Divadla Na Jezerce tomu tak je. Je to vlastně můj druhý domov. Divadlo a jeviště je takový zvláštní, magické místo. Necítíte se úplně fit, je vám ouvej, něco vás bolí, ale vlezete na jeviště a všechno to zmizí a jen si užíváte tu odezvu od diváků. Je to krásný povolání.“

Divadlo Na Jezerce – Naprostí cizinci – Kristýna s Janem Řezníčkem, Ondrou Kavanem, Bárou Kodetovou, Petrem Vackem, Patricií Pagáčovou a Radkem Švecem

Na scéně se setkáváte také se svými rodiči a s oběma jste si  zahrála také ve filmu Pánský klub, v němž si zahrál také Váš syn Vojtěch a režii měl Váš manžel Matěj Balcar. Jak se Vám pracovalo, je výhodou, že jste rodina a znáte se dobře, nebo to má i stinné stránky?

„Jojo, Matěj si nás tam obsadil všechny. Mne se s Matějem pracuje skvěle. Díky tomu, že si vlastně spoustu věcí, které pak režíruje, píše sám a já jsem jeho první čtenář i kritik, tak přesně vím, jak chce postavu i celou hru pojmout a já se pak snažím mu to na jevišti, potažmo před kamerou, nekazit. A hraní s rodiči si užívám. Je to tradice v našem rodě:-) To, že v Pánském klubu hraje i náš Vojtík je super. Byť mu v době natáčení byly necelé 4 roky, zvládl všechno naprosto skvěle. A ještě s úsměvem.“

Kristýna Hrušínská s manželem

Nejnověji máte také roli v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete Vandu Veselou, která se vrací do Čech z emigrace za svoji matkou, kterou hraje Vaše skutečná maminka Miluše Šplechtová. Jak se sžíváte s touto rolí? Je vám Vanda něčím blízka?

„Já jsem za tuhle roli strašně šťastná. Už proto, že se před kamerou setkáváme s maminkou, ale také se strejdou Rudolfem, se kterým hraji úplně poprvé. Tak z toho mám velkou radost. Vanda je takové přerostlé dítě, není moc praktická, spoustu věcí si bere osobně. A hlavně má opravdu moc ráda svojí maminku. A to právě máme společné:-)“

Jaké role ráda hrajete? Je Vám bližší komedie nebo drama a jak se kamarádíte s kamerou?

„Vlastně mám na role docela štěstí, hraji je všechny ráda. Každá má něco do sebe. Je nádherný pocit slyšet v hledišti smích a vědět, že se ti lidé smějí díky mně. A zároveň je pěkný, když je v hledišti hrobové ticho a po představení mi říkají, že i slza jim ukápla. Ne, že bych ráda lidi přiváděla k slzám, ale vlastně mě to vždycky tak potěší:-) S kamerou jsme se docela skamarádily. Uvidíme, jak dlouho nám to kamarádství vydrží, já ho rozhodně ukončovat nebudu:-)

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Každou volnou chvilku jsem se svým synkem Vojtíkem a manželem Matějem. Moc rádi spolu jezdíme po výletech. Sem tam je ovšem potřeba mít takovou chvilku jen sama pro sebe. Mám to štěstí, že máme velkou rodinu, takže se stává, že když má Matěj práci, tak si babičky Vojtíka rozeberou a já mám třeba dva dny jen pro sebe. To pak sedím na terásce, piju kafíčko, plzínku, učím se texty, jdu si zaběhat, zaplavat a sem tam vlítnu na Instagram. To je jediná sociální síť, kterou jsem propojená se světem.“

Kristýna Hrušínská:

Narodila se 5. 3. 1985 v Praze – rodiče – herci Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský. Dědeček Rudolf Hrušínský byl slavný herec, strýc Rudolf Hrušínský ml. a také bratranec Rudolf Hrušínský nejml. se také vydali na hereckou dráhu. Díky herci Hynkovi Muškovi je rod Hrušínských spřízněn s hereckým rodem Kostkových, který je jejich společný předek.

Vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole a herectví na DAMU. Je členkou Divadla Na Jezerce, které založil její otec, jehož je také principálem.

Film a TV – Hodina klavíru, Setkání v Praze s vraždou, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vyprávěj, Doktoři z Počátků, Vánoční kameňák, Modrý kód, Pánský klub, Ulice…

Manžel – režisér a scénárista Matěj Balcar a mají syna Vojtěcha (2017). 

Foto: Archiv K. Hrušínské 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Diváci letos zabydlí s Divadlem Continuo POKOJE

25. mezinárodní divadelní site specific projekt

Každoroční mezinárodní divadelní site specific projekt, který Divadlo Continuo pořádá již od roku 1997, se letos uskuteční již po pětadvacáté a bude se konat přímo na Švestkovém Dvoře v Malovicích, sídle souboru. Každý večer od 27. července do 1. srpna vždy od 21 hodin zabydlí herci společně s diváky POKOJE pod širým nebem

V pondělí, 5. července, začaly přípravy mezinárodního divadelního site specific projektu Divadla Continuo. Každoročně se do Malovic, kde divadlo sídlí, sjíždějí tanečníci, divadelníci, výtvarníci a muzikanti z celého světa, aby po dobu 3 týdnů pracovali na inscenaci, kterou pak mají diváci možnost zhlédnout po omezený počet večerů v některé specifické lokaci Jihočeského kraje. I letos soubor pozval k účasti na projektu deset mladých umělců, studentů uměleckých škol a začínající profesionály z celé Evropy, aby společně se členy Divadla Continuo vytvořili projekt POKOJE.

„Pořádáme každoroční mezinárodní projekt již po pětadvacáté a rádi bychom to oslavili na naší domácí půdě v Malovicích. Zveme diváky, aby s námi zabydleli pokoje, které vzniknou ve venkovních prostorách Švestkového Dvora“, vysvětluje režisér inscenace a umělecký vedoucí souboru Pavel Štourač. „Diváci navštíví v libovolném pořadí malé i větší, vzájemně propojené divadelní scény a budou v nich moci strávit libovolně dlouhý čas“, poodhaluje dále koncept představení.

Podle tvůrců je letošní projekt POKOJE divadelní metaforou, jež vše obrací naruby a skrze níž soubor spolu s účastníky reflektuje současnou situaci. Do exteriéru a veřejné samoty pod širým nebem přináší intimní zpovědi, příběhy a situace normálně ukryté za zdmi našich soukromých prostorů.

Jak je již v projektech Divadla Continuo obvyklé, i v této inscenaci se snoubí jazyk expresivního fyzického divadla s nezaměnitelnou výtvarnou poezií a živou hudební kompozicí.

Diváci mohou představení zhlédnout každý večer od 27. června do 1. srpna vždy od 21 hodin

Divadlo Continuo je mezinárodní divadelní soubor založený v roce 1992. Práci Divadla Continuo je prakticky nemožné žánrově zařadit. Ve svých projektech propojuje pohyb, tanec a fyzické herectví s postupy loutkového divadla, živou hudbou a výraznou výtvarnou stylizací. Toto vše pak vytváří nezaměnitelnou poetiku jednotlivých inscenací.

Mezinárodní divadelní site specific projekty pořádá Continuo každoročně již od roku 1997, vždy ve vybrané nedivadelní lokalitě jihočeského kraje. Během více než dvaceti let vypracovali členové divadla soubor originálních tvůrčích divadelních postupů a principů, se kterými jednotlivé projekty vytváří.

Pokoje / Rooms

27.7. – 1.8. 2021 / 21:00

Malovice, Švestkový Dvůr

Předprodej vstupenek v síti GoOut nebo také na místě hodinu před začátkem představení do vyprodání kapacity.

Projekt se koná v otevřeném prostoru a budou při něm dodržena veškerá hygienická opatření.

Ceny vstupenek:

Předprodej 350,- / zlevněné 250,- (senioři, studenti, ZTP)

na místě: 390,- / zlevněné 290,- (senioři, studenti, ZTP)

Zuzana Bednarčiková

pro Taneční magazín 

Projekt vzniká za podpory Ministerstva kultury České republiky, Jihočeského kraje, Státního fondu kultury a Nadace život umělce