Rozhovor s režisérem Josefem Kačmarčíkem

„Děsil jsem se zpěvu a pohybu na jevišti“

I když pochází z herecké rodiny, o herectví neuvažoval. Našel se v režii, kterou vystudoval na DAMU. Již během studií režíroval scénická čtení, coby profesionální režisér začínal v MD Kladno. Dnes spolupracuje Josef Kačmarčík s několika divadelními scénami a také s rozhlasem. K divadlu, které zná od mala, patří také tanec, který jej, jak sám přiznává: „Láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem.“

Pocházíte z herecké rodiny a herectví se věnoval, kromě Vašich rodičů, také dědeček a Váš strýc a divadlo znáte od mala. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí plném herců? O herectví jste, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, ale neuvažoval. Čím jste chtěl být?

„Pro mě to bylo přirozené, protože kolem divadla se opravdu točila skoro celá rodina. A já to prostředí měl vždycky rád, připadalo mi, že je v něm živo a že se pořád něco děje. Zvlášť v Ostravě byla (a dodnes je) divadelní komunita hodně výrazná.

Já jsem si ale nikdy nepřipadal jako člověk, který by měl stát na jevišti, navíc bych se děsil zpěvu a pohybu. A zajímaly mě i jiné věci, takže jsem v dětství chtěl být paleontologem, pak se nápady střídaly… a nakonec jsem šel na gymnázium, abych mohl rozhodnutí co nejvíc odkládat.“

Co Vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl pro divadelní režie na DAMU, kterou jste studoval v ročníku Jana Buriana? 

„Myslím, že rozhodující faktory byly dva – jednak jsem jezdil na přehlídky uměleckého přednesu, jednak jsem nastoupil při střední škole jako uvaděč do Švandova divadla. Tyhle dvě aktivity mě dostaly k divadlu jinak než jako dítě herců, a já zjistil, že to prostředí nechci opouštět.

Režie mi přišla bližší než herectví, lákala mě možnost od počátku určovat, kterým směrem inscenace půjde a jaká témata otevře. Ale všichni mě ujišťovali, že se na tento obor na DAMU na poprvé nebere, takže jsem šel k přijímačkám vlastně na zkoušku, abych v příštích letech věděl, co očekávat. A dostal jsem se. K tomu jsem ještě nastoupil na Mediální studia na FSV UK, ale záhy jsem si ověřil, že se chci věnovat divadlu. Připadalo mi zábavnější zkoušet v prostoru, než sedět v přednáškovém sále.“

Již během studií jste režíroval scénická čtení, se studenty jste zrežíroval hru Perseidy, kterou jste uvedl v Retudě. První režii v profesionálním divadle jste měl v Městském divadle Kladno Tlustý prase. Co je Vám bližší? Režírovat scénická čtení nebo divadelní hry?   

„Scénické čtení je pro mě zajímavý mezikrok mezi textem a inscenací – vyžaduje, myslím, jiný režijní přístup než inscenace jako taková, umožňuje větší míru zcizení, která je dána už tím, že herci mají text v rukou. V něčem se podobá spíš rozhlasové hře, protože text je dominantní složkou. Ale samozřejmě, že režírovat inscenaci je „víc“  – taky je možné ji déle zkoušet.

Zajímavou zkušeností byla pro mě práce na textu Davida Giesselmanna „O klucích aneb Jsem kuchta!“, kterou jsem nejprve režíroval jako scénické čtení v rámci Zlomvazu a pak v ostravském Studiu G jako inscenaci. A projevilo se, že je potřeba mít naprosto jiný přístup, inscenace vyžaduje daleko jasnější vykreslení situací, postav, a také propracovanější práci s prostorem.“

 Od té doby jste coby režisér podepsaný pod řadu inscenací na různých divadelních scénách. Připravujete novou inscenaci? Na co byste čtenáře pozval do divadla?

„Mě teď čeká především práce rozhlasová, aktuálně pracuji na rozhlasovém muzikálu pro Rádio Junior Vlkův sen o cestě na měsíc. Ale určitě bych pozval na inscenaci Lidé, místa, věci na Malé scéně plzeňského DJKT, která netradičně pracuje s prostorem blackboxu a umožňuje divákům vidět herce skutečně zblízka a dostat se (obrazně) do děje. Ale také na chebského Odyssea, zmiňované ostravské O klucích či na pražské inscenace. A především zvu samozřejmě kamkoliv do divadla, protože situace po covidu je pro mnoho scén složitá a divadlo za to myslím stojí.“

Hodně spolupracujete s rozhlasem, kde jste inscenoval rozhlasové hry nebo čtení na pokračování. A co filmová nebo televizní režie?

„Nikdy jsem o ní reálně neuvažoval. To sice tolik ani o rozhlase, ale přece jenom bych řekl, že i díky zkušenosti s recitací mi byla práce s textem vždy blízká. A dnes jsem za práci v rozhlase extrémně šťastný.

U filmu mám velký respekt k technologii, takže mi vždycky připadalo, že to ani dělat nemůžu. Ale samozřejmě, že by mě lákalo to alespoň vyzkoušet, protože filmové médium je fascinující. Zatím se nic nerýsuje, tak se aspoň často snažím hrát si s filmovými principy na divadle – a to mě baví taky.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že Vaši rodiče měli 50 procentní úspěšnost, když Vás odrazovali od herectví. A co dnes, nemáte někdy chuť si něco sám zahrát? 

„Ano, u divadla jsem, ale herec nejsem, tak bych to viděl tak 50:50. A chuť samozřejmě občas mám, když například na zkoušce nuceně něco zaskakuji, láká mě to a působí to hrozně jednoduše. Jenomže ono to vůbec jednoduché není – a jsem přesvědčený, že bych na to neměl. I díky čtyřleté zkušenosti na Vyšší odborné škole herecké, kde se snažím herectví vyučovat, si znovu a znovu uvědomuji, jak je to náročná profese a že ji rozhodně nemůže dělat každý. A že se vlastně nedá naučit.“

A co tanec? Ten Vás nikdy nelákal?  

„Mě tanec láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem. Ode všech slyším, že mám velmi specifický styl tance, takže na profi kariéru by to asi nebylo. Plus mám taky montovanou páteř. Ale přítelkyně, která studuje fyzické divadlo na JAMU, se mi snaží dávat nějaké rady, tak se třeba aspoň na rekreační úrovni zdokonalím“.

Na pohádce Bob a Bobek, kterou uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni na Malé scéně, jste spolupracoval s Vaší maminkou Apolenou Veldovou. A co s tatínkem? 

„S tatínkem jsem zatím spolupracoval pouze v rozhlase. A musím říct, že byť oba rodiče mám jako herce rád, uznávám je a všechny spolupráce mezi námi byly v pohodě, snažím se propojování osobních a pracovních vztahů spíše vyhýbat. Připadá mi, že je to většinou spíš překážka než pomoc.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Co Vám říká slůvko relax?

„Nejsem úplně dobrý time-manager, takže chvíle volna jsou často opravdu pouze chvíle. Ale rozhodně trávím rád čas s kamarády, ideálně na pivu, rád si vyjedu na kole, klidně někam do hor, vezmu psa na procházku do lesa, nebo si zajdu do sauny, do kina… no a často člověk stejně skončí na představení v divadle.“

 Josef Kačmarčík

Narodil se 2. března 1992 v Ostravě jako syn herců – Apolena Veldová (1964) a Milan Kačmarčík (1967). Dědeček Josef Velda (1930 – 1994) byl člen činohry ND v Praze. Strýc Martin Velda (1958) se věnuje dabingové režii.

Josef vystudoval divadelní režií na DAMU.

Jako režisér spolupracuje s různými divadly jako – Vršovické divadlo MANA (Víra? Láska! Naděje!), Divadlo Aqualung (Pravda), Studio G (O klucích aneb Jsem kuchta!), Divadlo J. K. Tyla Plzeň (Lidé, místa, věci), Západočeské divadlo v Chebu (Odysseus) a s rozhlasem 

Foto: Archiv Josefa Kačmarčíka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín