Rozhovor s režisérem Josefem Kačmarčíkem

„Děsil jsem se zpěvu a pohybu na jevišti“

I když pochází z herecké rodiny, o herectví neuvažoval. Našel se v režii, kterou vystudoval na DAMU. Již během studií režíroval scénická čtení, coby profesionální režisér začínal v MD Kladno. Dnes spolupracuje Josef Kačmarčík s několika divadelními scénami a také s rozhlasem. K divadlu, které zná od mala, patří také tanec, který jej, jak sám přiznává: „Láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem.“

Pocházíte z herecké rodiny a herectví se věnoval, kromě Vašich rodičů, také dědeček a Váš strýc a divadlo znáte od mala. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí plném herců? O herectví jste, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, ale neuvažoval. Čím jste chtěl být?

„Pro mě to bylo přirozené, protože kolem divadla se opravdu točila skoro celá rodina. A já to prostředí měl vždycky rád, připadalo mi, že je v něm živo a že se pořád něco děje. Zvlášť v Ostravě byla (a dodnes je) divadelní komunita hodně výrazná.

Já jsem si ale nikdy nepřipadal jako člověk, který by měl stát na jevišti, navíc bych se děsil zpěvu a pohybu. A zajímaly mě i jiné věci, takže jsem v dětství chtěl být paleontologem, pak se nápady střídaly… a nakonec jsem šel na gymnázium, abych mohl rozhodnutí co nejvíc odkládat.“

Co Vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl pro divadelní režie na DAMU, kterou jste studoval v ročníku Jana Buriana? 

„Myslím, že rozhodující faktory byly dva – jednak jsem jezdil na přehlídky uměleckého přednesu, jednak jsem nastoupil při střední škole jako uvaděč do Švandova divadla. Tyhle dvě aktivity mě dostaly k divadlu jinak než jako dítě herců, a já zjistil, že to prostředí nechci opouštět.

Režie mi přišla bližší než herectví, lákala mě možnost od počátku určovat, kterým směrem inscenace půjde a jaká témata otevře. Ale všichni mě ujišťovali, že se na tento obor na DAMU na poprvé nebere, takže jsem šel k přijímačkám vlastně na zkoušku, abych v příštích letech věděl, co očekávat. A dostal jsem se. K tomu jsem ještě nastoupil na Mediální studia na FSV UK, ale záhy jsem si ověřil, že se chci věnovat divadlu. Připadalo mi zábavnější zkoušet v prostoru, než sedět v přednáškovém sále.“

Již během studií jste režíroval scénická čtení, se studenty jste zrežíroval hru Perseidy, kterou jste uvedl v Retudě. První režii v profesionálním divadle jste měl v Městském divadle Kladno Tlustý prase. Co je Vám bližší? Režírovat scénická čtení nebo divadelní hry?   

„Scénické čtení je pro mě zajímavý mezikrok mezi textem a inscenací – vyžaduje, myslím, jiný režijní přístup než inscenace jako taková, umožňuje větší míru zcizení, která je dána už tím, že herci mají text v rukou. V něčem se podobá spíš rozhlasové hře, protože text je dominantní složkou. Ale samozřejmě, že režírovat inscenaci je „víc“  – taky je možné ji déle zkoušet.

Zajímavou zkušeností byla pro mě práce na textu Davida Giesselmanna „O klucích aneb Jsem kuchta!“, kterou jsem nejprve režíroval jako scénické čtení v rámci Zlomvazu a pak v ostravském Studiu G jako inscenaci. A projevilo se, že je potřeba mít naprosto jiný přístup, inscenace vyžaduje daleko jasnější vykreslení situací, postav, a také propracovanější práci s prostorem.“

 Od té doby jste coby režisér podepsaný pod řadu inscenací na různých divadelních scénách. Připravujete novou inscenaci? Na co byste čtenáře pozval do divadla?

„Mě teď čeká především práce rozhlasová, aktuálně pracuji na rozhlasovém muzikálu pro Rádio Junior Vlkův sen o cestě na měsíc. Ale určitě bych pozval na inscenaci Lidé, místa, věci na Malé scéně plzeňského DJKT, která netradičně pracuje s prostorem blackboxu a umožňuje divákům vidět herce skutečně zblízka a dostat se (obrazně) do děje. Ale také na chebského Odyssea, zmiňované ostravské O klucích či na pražské inscenace. A především zvu samozřejmě kamkoliv do divadla, protože situace po covidu je pro mnoho scén složitá a divadlo za to myslím stojí.“

Hodně spolupracujete s rozhlasem, kde jste inscenoval rozhlasové hry nebo čtení na pokračování. A co filmová nebo televizní režie?

„Nikdy jsem o ní reálně neuvažoval. To sice tolik ani o rozhlase, ale přece jenom bych řekl, že i díky zkušenosti s recitací mi byla práce s textem vždy blízká. A dnes jsem za práci v rozhlase extrémně šťastný.

U filmu mám velký respekt k technologii, takže mi vždycky připadalo, že to ani dělat nemůžu. Ale samozřejmě, že by mě lákalo to alespoň vyzkoušet, protože filmové médium je fascinující. Zatím se nic nerýsuje, tak se aspoň často snažím hrát si s filmovými principy na divadle – a to mě baví taky.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že Vaši rodiče měli 50 procentní úspěšnost, když Vás odrazovali od herectví. A co dnes, nemáte někdy chuť si něco sám zahrát? 

„Ano, u divadla jsem, ale herec nejsem, tak bych to viděl tak 50:50. A chuť samozřejmě občas mám, když například na zkoušce nuceně něco zaskakuji, láká mě to a působí to hrozně jednoduše. Jenomže ono to vůbec jednoduché není – a jsem přesvědčený, že bych na to neměl. I díky čtyřleté zkušenosti na Vyšší odborné škole herecké, kde se snažím herectví vyučovat, si znovu a znovu uvědomuji, jak je to náročná profese a že ji rozhodně nemůže dělat každý. A že se vlastně nedá naučit.“

A co tanec? Ten Vás nikdy nelákal?  

„Mě tanec láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem. Ode všech slyším, že mám velmi specifický styl tance, takže na profi kariéru by to asi nebylo. Plus mám taky montovanou páteř. Ale přítelkyně, která studuje fyzické divadlo na JAMU, se mi snaží dávat nějaké rady, tak se třeba aspoň na rekreační úrovni zdokonalím“.

Na pohádce Bob a Bobek, kterou uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni na Malé scéně, jste spolupracoval s Vaší maminkou Apolenou Veldovou. A co s tatínkem? 

„S tatínkem jsem zatím spolupracoval pouze v rozhlase. A musím říct, že byť oba rodiče mám jako herce rád, uznávám je a všechny spolupráce mezi námi byly v pohodě, snažím se propojování osobních a pracovních vztahů spíše vyhýbat. Připadá mi, že je to většinou spíš překážka než pomoc.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Co Vám říká slůvko relax?

„Nejsem úplně dobrý time-manager, takže chvíle volna jsou často opravdu pouze chvíle. Ale rozhodně trávím rád čas s kamarády, ideálně na pivu, rád si vyjedu na kole, klidně někam do hor, vezmu psa na procházku do lesa, nebo si zajdu do sauny, do kina… no a často člověk stejně skončí na představení v divadle.“

 Josef Kačmarčík

Narodil se 2. března 1992 v Ostravě jako syn herců – Apolena Veldová (1964) a Milan Kačmarčík (1967). Dědeček Josef Velda (1930 – 1994) byl člen činohry ND v Praze. Strýc Martin Velda (1958) se věnuje dabingové režii.

Josef vystudoval divadelní režií na DAMU.

Jako režisér spolupracuje s různými divadly jako – Vršovické divadlo MANA (Víra? Láska! Naděje!), Divadlo Aqualung (Pravda), Studio G (O klucích aneb Jsem kuchta!), Divadlo J. K. Tyla Plzeň (Lidé, místa, věci), Západočeské divadlo v Chebu (Odysseus) a s rozhlasem 

Foto: Archiv Josefa Kačmarčíka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Vyhlášení cen Festivalu Komedie 2017

Režisér Jiří Strach si odnesl rovnou dvě ceny

Režisér Jiří Strach poprvé oceněn na Festivalu Komedie, odnesl si rovnou dvě ceny

Závěr 39. festivalu české filmové a televizní komedie přinesl vyhlášení vítězů. Byly uděleny tyto ceny:

Zlatý Prim získal film Anděl Páně 2 a cenu do rukou režiséra Jiřího Stracha předal režisér Zdeněk Zelenka. (poz. Redakce: Hlavní cena odborné poroty pro tvůrce nejlepší filmové a televizní komedie. Cenu věnovala ELTON hodinářská a.s. Nové Město n. Metují, patron festivalu.)

Cenu Zdeňka Podskalského získal Ondřej Konvička za hudbu k filmu Pohádky pro Emu. Cenu předával nový porotce festivalu, Daniel Barták. (pozn. redakce: Zvláštní cena odborné poroty za nejvýraznější výkon mladého tvůrce. Věnuje Městský klub Nové Město nad Metují.)

Cena za režii byla předána z rukou Josefa Hanuše a Ing. Aleše Fleischmanna vítězi Jiřímu Strachovi za filmovou pohádku Anděl Páně 2. (pozn. redakce: Cena odborné poroty za režii. Věnuje firma HALLA a.s.)

Cenu za nejlepší mužský herecký výkon dostal Ondřej Vetchý, který se pro pracovní vytížení z účasti omluvil a pozdravil diváky prostřednictvím konferenčního přenosu. Vyhlašoval Jiří Kunte, člen odborné poroty. Oceněn byl za výkon ve filmu Bezva ženská na krku.

Cena za nejlepší ženský herecký výkon byla udělena Petře Hřebíčkové za výkon ve filmu Bezva ženská na krku. Protože je herečka čerstvou maminkou, osobně se převzetí ceny z rukou prof. Rudolfa Aldlera, který cenu vyhlásil, nezúčastnila. (poz. redakce: Obě ceny jsou odborné poroty. Věnuje Mezinárodní odborový svaz KINOS.)

Cena za výtvarný počin byla věnována Martinu Martincovi, architektovi filmu Strašidla. Ocenění předal Vladimír Suchánek. (pozn. redakce: Cena odborné poroty, kterou věnoval akademický malíř Vladimír Suchánek.)

Cenu Herecké asociace předávala Apoléna Veldová (poz.redakce: ocenění bylo uděleno již po dvanácté. Cenou byl originální grafický list – plakát Adolfa Borna, který sloužil pro propagaci Cen Thálie 20416). Cenu získala Lucie Polišenská za Ohnivé kuře.

Cenu FITES vyhlásil a předal František Němec. Cena byla udělena Jiřímu Vejdělkovi, Martinu Horskému a Tomášovi Hoffmanovi za film Bezva ženská na krku.

Zlatý Prim získal film Anděl Páně 2 a cenu do rukou režiséra Jiřího Stracha předal režisér Zdeněk Zelenka. (poz. redakce: Hlavní cena odborné poroty pro tvůrce nejlepší filmové a televizní komedie. Cenu věnovala ELTON hodinářská a.s. Nové Město n. Metují, patron festivalu.)

Cena za nezapomenutelné role v českých komediích věnoval Městský klub a Město Nové Město nad Metují. Herečce Jiřině Bohdalové. Ta se pro nemoc omluvila.

Diváckou cenu získal film Špunti na vodě.

Vyhlášení a předání cen se uskutečnilo v Kině 70 za účasti starosty města Petra Hableho. Slavnostním večerem provázel moderátor Michal Jančařík, kterému na pódium přišel osobně poděkovat ředitel festivalu Zdeněk Krákora a ocenila tak moderátorovo odhodlání překonávat bariéry a jeho profesionální práci. „S Michalem se na festivalu setkáváme již po jedenácté a pevně doufám, že u dalšího ročníku se na něj budeme moci zase těšit, pronesl k divákům.“ Michal Jančařík opětoval řediteli slova uznání: „Návrat na festival je součástí mého ozdravného procesu a děkuji za veškerou pomoc Zdeňku Krákorovi, který mě na toto pódium vyvezl na mém vozíku přesně 28 krát. Příští rok mám v lánu vyjít pódium o berlích,“ vyjádřil s pokorou moderátor, který ochrnul následkem krvácení do míchy po jinak úspěšné transplantaci ledviny.

39.Ročník ovládly filmy Anděl Páně 2 a Bezva ženská na krku. Zdeněk Zelenka nešetřil slovy na adresu pořadatelů festivalu ve Zlíně, kteří odmítli zařadit pohádku Anděl Páně 2 mezi soutěžní pohádky a komentoval slovy: „Film, na který přišlo milion sto padesát tisíc diváků, který má své nepopiratelné kvality jak herecké, filmařské, výtvarné, tak u něj se akademici míjí v tom, jestli jde o pohádku či nějaký okrajový žánr. Přitom pohádku udělat a mám s tím své zkušenosti, to je vžd y velkofilm, tak složitý výrobní proces. Jsem rád, že mohu tento film vyzdvihnout a předat Jirkovi Strachovi cenu se slovy, že ačkoliv Anděl Páně 2 nebyl dokonce ani zařazen mezi soutěžní snímky na dětském filmovém festivalu ve Zlíně, což mě opravdu šokovalo a taky jsem programové ředitelce napsat, že už tam jezdit nebudu, pokud se pro český pohádkový film nenajde místo mezi soutěžními projekcemi. Takže Jirko, seš milionář a přeju ti to ze srdce.“

„Je to poprvé, co dostávám cenu na nějakém festivalu a moc si toho vážím. Pohádka spočívá vždy v nějaké laskavosti. Anděl Páně 1 byl o schopnosti obětovat se pro někoho a Anděl Páně 2 je o schopnosti umět odpustit nepříteli, o tom, že když si poprosíme ty svatý, tak oni nám z toho nebe dopustí občas nějak ten zázrak. A že ty zázraky se dějí, to už zde bylo několikrát zmíněno Bohdalka se uzdraví a všechny nás přežije, to víme, kupříkladu další zázrak je že se ten prasák Renč oženil a tak vidíte, že neke cám… Vám všem přeju i sobě, aby ten pravý Anděl Páně nás chránil celý život, abychom se měli hezky a držel palce i dalším ročníkům festivalu komedie,“ pronesl jak jinak než s úsměvem oceněný Jiří Strach.

Doprovodný program sobotního festivalu doplnila vystoupeními na Husově náměstí Dětský dechový orchestr ZUŠ Nové Město nad Metují a Dětský orchestr ZUŠ Český Krumlov.

Michaela Lejsková

 

Taneční magazín