Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Když hvězdy vaří

Hvězdy StarDance se odebraly kupovat vánoční dárky. A což takhle vařit?

S koncem roku skončilo i taneční klání českých celebrit a profesionálních tanečníků, ale jsou tu další hvězdy, které rozhodně nelení.

Jiřina Bohdalová, ačkoliv  má ortézu a sedí na invalidním vozíku (zranila si kotník), přijela do České televize a  pokřtila svou zbrusu novou knihu „Když hvězdy vaří“. Kniha vznikla s přispěním receptů našich slavných osobností. Recepty se vlastně tvořily v pořadu České televize ‚Hobby naší doby‘, a protože český národ vaří nesmírně rád, rozhodla se Jiřina Bohdalová o své zkušenosti podělit. „Byla by škoda ty vědomosti nepředat dál!“, říká Jiřina.  Však také za celou dobu, co se pořad vysílá, vzniklo asi 400 receptů. Do své knihy vybrala zhruba osmdesát, ale to bohatě stačí.  Polévky, hlavní jídla ze zeleniny i masa, moučníky. Ovšem Jiřina se přiznala, že drobné cukroví nepeče ráda, protože to je strašná práce. Takže recepty na vánoční  cukroví čekat nemůžeme. Jiřina říká: „Jednou mi Miloš Kopecký  daroval kuchařku, a to věnování bylo přesné: ,Hraj, vař a pař!´”

Vaření je velký koníček  naší nejslavnější  herečky.  A když se k ní přidají i další české celebrity, které rády vaří, je z toho hotový sváteční oběd.

Na slavnostním křtu se objevily  osobnosti jako  Helena Vondráčková, Petr Janda, Jitka Asterová, Veronika Jeníková, Leyla Abassová, Jan Přeučil, Libor Bouček, Ivan Vyskočil, Simona Postlerová, Agáta Prachařová a další.

K čemu se přiznal generální ředitel České televize Petr Dvořák? „Kdyby byly hosté zvaní podle svého kuchařského umění, nemohl bych tady dnes být, asi bych se z dálky díval přes sklo. Ale jeden recept mám – knedlíky s vajíčkem, to zvládnu bravurně a moje dcery je  vyžadují.“

Co nám prozradily další   celebrity o svém kuchařském umění?

Lejla Abbasová: „Já nemám doma žádné potěšení z vaření. Cokoliv uvařím, můj syn nechce. Položím něco na talíř a začne se řešit, zda to budu dojídat já nebo partner. Nedávno mi syn sdělil, že je vegetarián. Podivila jsem se, protože má rád kuře. To mi také upřesnil – „Kuře není maso“. Udělala jsem tedy vegetariánské jídlo. Reakce zněla: ,Tak toto jíst nebudu!´  A přišel na to, že je speciální vegetarián.”

Helena Vondráčková přichází s klasikou – guláš a kuře á la Helena. Ale pochvaluje si také, že její partner Martin začal doma vařit a Heleně se ulevilo při její náročné profesi. „Je to vlastně projev lásky, protože láska prochází žaludkem“, míní Helena.

Veronika Jeníková: „Vařím strašně moc let, ale můj koníček to úplně není. Občas vymyslím nějakou specialitu, a proto, když mě Jiřinka pozvala do svého pořadu, tak jsem si řekla, že musím přijít s něčím zajímavým…“

Petr Janda smutně: „S jídlem je to teď těžké. Dnes se každý pořád snaží vařit tak, aby jídlo mělo co nejméně kalorií, ale já to nemám rád. Neříkám, že musím nutně mít přemaštěné pokrmy, ale musí to mít své. Mám pocit, že ve svíčkové má být smetana, ne nějaké odstředěné mléko atd. My ponejvíce vaříme z masa, sladké pečivo skoro vůbec nejíme po celý rok, ale na vánoční cukroví, zvláště rohlíčky, se už strašně těším, na rozdíl od Jiřinky.“

Jan Přeučil: „Já nevařím! Já jsem jen s mojí bývalou  milovanou ženou Štěpánkou vydal kuchařku, ale to je všechno! Obohatil jsem kuchařku pouze salátem.“

A slavnostní křest zakončila Jiřina Bohdalová slovy: „Mám dobrý jazyk!  A to je pro kuchařku důležité!“

S tím nelze než souhlasit. Takže dobrou chuť, obzvláště   o vánočních svátcích

Kniha “Když hvězdy vaří” se křtila v Galerii České televize na pražských Kavčích horách, kde milovníci Stardance mohou vidět výstavu a vyfotit se se svými oblíbenci i obávanou porotou

Text, foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tři oslavy na Jezerce!

Jiřina Bohdalová si zahraje po dvě stě padesáté Paní plukovníkovou

Generálka stokrát, Shylock po padesáté, dvě stě padesátkrát Paní plukovníková

100. reprízu oslaví 12. dubna v Divadle Na Jezerce komedie Generálka s Jiřinou Bohdalovou v titulní roli. Hra Jiřího Hubače v nastudování režiséra Radka Balaše měla premiéru v roce 2014.  Další oslava čeká Bohdalovou v květnu, kdy si společně s kolegy z Jezerky zahraje po dvě stě padesáté Paní plukovníkovou. Ta byla nedávno také natočena Českou televizí. V roce 2016 uvedlo divadlo hru Shylock autora Marka Leinera-Younga s Milanem Kňažkem. „Tato hra oslaví v dubnu 2018 padesátou  reprízu. Stejně jako v případě Generálky i v Shylockovi se divadlu vyplatilo vsadit na vynikající herecké obsazení“, říká principál divadla Jan Hrušínský. Právě za Shylocka získal Kňažko Cenu Thálie 2016.  Padesátou reprízu uvidíme 23. dubna na zájezdu v Trutnově.  

Jezerka na cestách v roce 2018

Už koncem března vyráží soubor Divadla Na Jezerce napříč Evropou reprezentovat českou kulturu. Letošní mezinárodní zájezdy nuselské scény míří do Belgie, Rakouska, na Slovensko a na Ukrajinu.

Hra Shylock se představí v ukrajinském Užhorodu v sobotu 17. března – jako součást týdne české a slovenské kultury. „Vzhledem ke 100. výročí vzniku naší země zahájíme zahraniční zájezdy právě v místech, která kdysi k Československu patřila. Do Užhorodu zavítáme s česko-slovenskou inscenací Shylock, která míří proti antisemitismu a lidské hlouposti,“ říká principál Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský. V dubnu se pak na Milana Kňažka jako Shylocka mohou těšit diváci v Bruselu.

Soubor divadla zamíří už tradičně i do Vídně. „Divadlo Na Jezerce je tu jako doma. A to nejen kvůli architektuře. Vídeňský guláš nebo řízek, hovězí špička s křenem, vídeňské párky nebo vídeňská káva v pražské – totiž vídeňské kavárně…“ říká Jan Hrušínský. A tohle všechno si ve městě u Dunaje vychutnají herci z inscenace Poslední aristokratka, kteří ji tu hrají ve středu 16. května 2018.

A tak jako každý rok je cílem souboru divadla Slovensko. Jezerka se pravidelně účastní Festivalu českého divadla ve Studiu L + S v Bratislavě. Navázali jsme také spolupráci s proslulým slovenským divadlem Astorka Korzo 90. Nuselská scéna se pravidelně účastní i mezinárodního festivalu Višegrádské dni v Košicích. „Slovensko zkrátka pro Jezerku není cizina,“ uzavírá Jan Hrušínský.

 

 

Jana Bryndová

pro Taneční magazín  

Yvetta Blanarovičová přináší dětem novou budoucnost

„Pomáhat je povinnost“, říká režisér a člen poroty StarDance Radek Balaš

Herečka Yvetta Blanarovičová je ředitelkou a zakladatelkou společnosti La Sophia  o.p.s., která se na různých úrovních věnuje již jedenáct let charitativním aktivitám, zaměřeným na pomoc dětem z dětských domovů a sociálně znevýhodněných rodin z celé České a Slovenské republiky. Velký důraz klade La Sophia na studijní výsledky dětí, hlavním cílem tohoto projektu je rozvoj hudebního a sportovního nadání a vzdělávání dětí.

Po výběrových kolech v České republice vybrané děti pro oblast hudby i sportu absolvovaly v červenci letní akademii v Benešově, kde se pod vedením profesionálních umělců a sportovců připravovaly na svou velkou soutěž – Galakoncert La Sophia.

Patronkou Galakoncertu je Jiřina Bohdalová.

Samotný Galakoncert proběhl 29. září v divadle Broadway. Finálový večer byl komponován formou  koncertu všech hudebních finalistů za doprovodu profesionálních muzikantů a vystoupení samotných členů poroty. Večerem provázela Yvetta Blanarovičová.

Výkony hudebně talentovaných dětí posoudila porota, ve které zasedl Michal David, Josef Vojtek, Michaela Gemrotová, Jan Kopečný, Jana Balašová a další.  Galakoncertu se také účastnili ambasadoři za  fotbal – Tomáš Ujfaluši a Marek Jankulovský.

V každé kategorii porota vybrala tři nejlepší děti (hodnotila se oblast hudby, zpěvu a hry na hudební nástroj, tanec). Uděleny byly ceny poroty, Ceny sympatie, Ceny módní značky FaF. A také  cena hejtmanky středočeského kraje, kterou předala osobně hejtmanka paní Ing. Jaroslava Pokorná Jermanová.

V rámci Galakoncertu byli také vyhlášeni ti nejlepší ze soutěžících a získali tak finanční prostředky na sportovní potřeby, mohou se účastnit fotbalových zápasů, dále je jim nabídnuta možnost úhrady finančního příspěvku na ZUŠ, konzervatořích, internátech, příspěvek na hudební nástroj, na teoretickou  přípravu na konzervatoř, ale také se mohou účastnit koncertů s VIP osobnostmi a spolupracovat s profesionálními  hudebníky a pedagogy či sportovními trenéry a profesionálními sportovci.

Je třeba zdůraznit, že Yvetta přinesla radost a štěstí do duší dětí, které mnohdy ani nepoznaly své rodiče. Kromě vzdělání dává Yvetta dětem také tolik potřebnou lásku, je jako jejich maminka, dojatá výsledky a úspěchy každého ze svých svěřenců.  Říká: „Jsem jako slípka, která má kolem sebe mnoho malých kuřátek. Dokonce ani odrostlé děti nechtějí ode mě odejít“

Výsledky dětí  jsou opravdu na profesionální úrovni, možná, že se jim otevírá zcela nový život, nová budoucnost, snad  i sláva. A to všechno  díky Ivettě a jejímu projektu. Ivetta dodává: „Výsledkem našeho snažení jsou diamanty v lidské podobě.“

A režisér Radek Balaš, o kterém milovníci tance dobře ví, že zasedá v porotě pořadu StarDance, doplňuje: „Pomáhat je povinnost. Už se těším, až se s některými setkám na jevišti.“

 

A my přejeme všem hodně štěstí

Eva Smolíková, La Sophia

Foto: Eva Smolíková

 

Taneční magazín